chat

Akce roku 2009

Náš diář

Co všechno lze stihnout v jednom víkendu?
11. až 14. prosince

      Máme vánoce, svátky klidu rozjímání a pohody. Člověk je tak nějak vždycky na měkko a stává se sentinelním. Dárky jsem začal vlastně dostávat o kousek dříve. Dárky to byly nehmotné a když se s nimi chce člověk (třeba i medvěd) pochlubit, nelze jinak než právě tady...

Klenba, pátek 11. prosince
      Jak už to v případě kvalitních zážitků bývává, začne vše zcela nečekaně. Jednoduše se domluvíme s klenbovním REjžem, že uděláme malou redakční radu www.Klenba.cz, což lze provést jen tehdy, když se nikdo další známý neobjeví. V opačném případě se redakční rada zvrtne v normální klenbovní schůzi a s učením je jednoduše konec.
      Toho pátečního večera první dorazil Rocker a hned mne vyhnal z místa se slovy, že "... jen tady na téhle židli se mi v kartách daří!" Jak na potvoru jiný Červenka zároveň řádil na Věrčině plazmě a já začal tušit, že švábi se začnou stahovat na pivo. A taky jo. Během chvilky se jedová chýše proměnila v pořádně hučící úl. Karban se střídal s plazmovým hokejem a kecy kolem fotbalového stolu. Jak už to bývá, časem se REjže začne točit kolem Věrky a Jukeboxu, čímž se blíží čas. kdy atmoška graduje a já se přistihnu, že se mi teď vážně domů nechce.
      A právě v tom nejlepším se zastavuje do Klenby Radim Janalík. Patřičně naložen a kvalitně naladěn se nechává unášet správně rozpitou chlastací partou (pamatujete ještě?), aby přišel se svým dílem k náladě. Nedivte se, že večer tak končí někdy nad ránem v Radimově garáži...

Punčparáda, Olomouc, sobota 12. prosince
      Vstávám v deset a s úlekem zjišťuji, že postel, ve které jsem (kua, sám!), není má. Než stačím zjistit, kde vlastně jsem, objevuje se ve dveřích stále dobře naladěná Radimova hlava. Jasně, už jsem doma! Jak jen všechno dneska stíhat? Radimova Eva mne ještě před polednem odváží k rodičům (Díky!), kteří mají neskrývanou radost z pořádně vyčpělé putyky, která právě dorazila: "Ale vždyť jsem slíbil, že na oběd dojedu..." Leccos se podařilo vylepšit přinesenou vánoční růží. Říkám si, že Medvěd i ve vypjatých, či v krajních situacích ještě dokáže navzdory miliardám zabitých buněk vymyslet záchranné řešení:-)
      Až v práci jsem ze sebe později udělal člověka a mohl jsem se vydat na cestu do Olomouce. Rovnou přiznám, že jízda vlakem mi vážně neudělala dobře a vlak snad schválně houpal více než obvykle. Přepravu jsem nakonec ustál bez ztráty kytičky a poprvé jsem ocenil, že olomoucké tramvaje jezdí výrazněji na pohodu než v ótravě.
      Punčparáda, jak jsem nazval dnešní večer, začal u Petra Blaťáka, spolužáka z průmky. Dokonce se nás sešlo ještě více a vznikl takový neplánovaný (vždyť jsem to už psal...) a tím povedený malý sraz. Olomoucké Horní náměstí jednoduše vypadá o vánocích nádherně. Stánků přemnoho, punčů že si musí vybrat každý. Nedivím se, že u finského punče náhodou potkávám Mišpulína: "Pane kolego, finský je nejlepší. Jednak to poznáš podle fronty a pak také mám tohle už roky prověřené." Proč nedat Mišpulínovi za pravdu? Navíc, pátým punčem jsem definitivně zabil ty včerejší permoníky ve své hlavě. Hurá!
      Námořníkovo předsevzetí, že mne dneska ožere, se začalo lámat kdesi na Dolním náměstí. Ani pilulky antabusu mu nepomohly...:-) Našli jsme příjemnou špeluňku s dobrým polovenkovním posezením. Člověk už přece jen nevydrží stát věčně a tady to vážně šlo. Příjemná obsluha, která časem nosila občerstvení ke stolu. Tak to má být, ne? Polovina osazenstva nás postupně opustila, zůstali jsme ve třech.
      Jak se mnohem později ukázalo, předchozí trénink mi zdárně pomáhal úspěšně zdolat bod zlomu a od dvacátého sedmého punče jsem se propil do střízliva. S mými kolegy bylo vše zcela jinak. Dotáhnout je pak na Petrovu ubikaci oba dva chtělo trochu jejich koncentrace, ale protože se jim dařilo (byť nevalně) stát na nohou, dalo se ten kilák ujít.
      Večer tím zdaleka neskončil. Sousedé asi budou ještě dlouho vzpomínat na naše pásmo dlouhých filmů s pořádně vyhuleným zvukem. Nakonec jsem byl rád, když někdy nad ránem jsem našel správný ovladač, kterým jsem hudební skříňku definitivně uspal:-)
      Co je třeba říci, že Petřin se stal kuchařem. Gulášek (patřičně uležený) neměl chybu a já musel konstatovat, že z punče hlava nebolí. Alkotester, se kterým se vytasil Námořník potvrdil, komu a jak organismus spaluje alkohol a kdo je s kým kamarád:-) Před polednem opouštím Olomouc s pocitem a potřebou, že tady mne příští rok rozhodně znovu uvidí...:-)

Zlíneček, neděle 13. prosince
      Vlak je dnes mnohem snesitelnější na pohyb, těžkodrážní koženkové království (ta zelená, nejstarší a zutuchlá kožka, pamatujete?) v podobě přetopeného luhačovického expresu mi dává připomenout, že tohle si budeme užívat i dalších deset let. S úlevou vysedám v Otrokovicích a poáč je nový zlořád, přípoj do Zlína neexistuje. Přednádraží je úplně jiné a zdejší moudří radní se zřejmě nechali inspirovat ostravským Sviňákovem, poáč socka je suverénně nejdále od nádraží. Tak jim třeba. Co mne udivuje, že dva roky starý lístek z mé peněženky je stále platný...
      Cíl mé cesty je zcela jasný: Kačenka, Jiřík a malý - skoro se chce napsat ČERSTVÝ - Kubík. Přátelé, tak hodné dítě jsem snad neviděl. Ke spokojenosti mu stačilo občas nakojit a uložit. Nemusel být centrem společnosti, stačilo mu slyšet hlasy, a spokojeně bloumal a spinkal. Šťastní rodiče! Však jsme pořádně poklábosili a náladka byla tak výborná, že se mi večer domů nechtělo. Však ranní vlak vše včas jistí!
      Tak to byl jeden mimořádně povedený víkend. Jak jej nazvat? Punčparádou? Jenže jak k tomu přijde Klenba a Zlín? Raději poděkuji všem za poskytnutí azylu a slibuji, že rád přijedu i příště. Budete rádi?

Věnováno Kačence, Kubíkovi a Jiříkovi, toho času nemocnému Petřinovi, všem dobrým Klenbařům a vůbec všem dobrým lidem.
medvěd:-)