chat

Akce roku 2010

Náš diář

od pondělí 27. prosince do neděle 3. ledna

(vesměs) Tři chlapi v chalupě

      Budíček ve tři čtvrtě na sedm ráno. Nejpozději o půl osmé odjezd. Ve čtvrt na devět je ideální termín příjezdu pod Medvědín, poáč o půl vyjíždí první lano. Lyžovačka do poledne, obýdek nebo aspoň malé občerstvení U Zubra v druhé půli sjezdovky a obvykle po druhé odpolední odjezd ze Špindlu zpátky. Nastává odpočinková sekce dne, pomalé vaření obědu, papání a leháro. Večer chvíli bedna a rychle spát, poáč ráno se brzy vstává...
      Tak to byl každodenní dril, který jsme se snažili na Pecce dodržovat. Pravda, ze začátku se nám až tak úplně nedařilo, poáč se vždy našel nějaký nový narušitel, ale v novém roce nám tenhle rytmus začal vycházet téměř dokonale.
      Základní peckovskou sestavu vytvářeli tři chlapi v chalupě. Odtud název. S blížícím se Silvestrem nás přeci jen přibylo a na chalupě bylo tím pádem i veseleji. O všem později. A lyžovačka? Pecka lyžák! Zažili jsme azúro, mlhu, sněžení i nechutné chcaní stejně jako břečku, prašan i ledovec pod nohami. Skvělá "naše panorámata" i chvíle, kdy jsme se viděli už dopoledne za pecí na Pecce. Ale celý týden se extrémně povedl. Jak jinak na Pecce...

      Vše začíná v pondělí 28. prosince naším příjezdem. Rodičové Laštovičky vytápěli chalupu do odpoledních hodin a akorát jsme si v Chlumci stačili předat štafetový kolík, abychom se v NjůBí na chvíli zastavili na slibovanou večeři (famózní svíčková od Delegace) a pokračovali dále do kopců. Sníh nás napínal až do Hořic. V nížinách obsolutní nic a teprve v Holickém kopci aspoň poprašek dává najevo, že nás přeci jen nějaký sníh potká. O trošku lepší situace nastává na Pecce, která je bílá a v podstatě pořádně uklouzaná. I proto se nám daří vytáhnout auto se všemi zásobami k chalupě až napotřetí.
      Mám rád ten klasický zahajovací Peckovský rituál (mnohem raději než ten finálový...), kdy je třeba vše nanosit do chalupy včetně dříví a po nějaké půlhodině se konečně dostáváme i k topení. Jak jsem psal, naštěstí chalupa nebyla vymrzlá. Uvítací panáček, Charlie jde zatopit do brutaru (i kamna pak lépe táhnou) a po chvíli se ozývá kýžený praskavý zvuk, který naznačuje, že teď už bude jenom a jenom lépe.
      K třem chlapům v chalupě nám chybí jediný. I Konvísek doráží, byť ztrácí body, neboť jeho felicia nakonec zůstává zaparkovaná hanebně dole pod brankou. Chýbali iba milimetre, ale bolo jich veľa. Tak tri tisícky:-) Druhý panáček je nalit a začíná pohoda. Znáte to? Vykládá se, přijde i na hry a z ničeho nic dochází první sud i síly. Uleháme někdy kolem druhé ranní s jasným předsevzetím, že zítra rozhodně do Špindlu jedeme.

      Ranní řidičská ruská ruleta končí v neprospěch Charlieho, pročež se Konvi ptá, zda pojede rychle: "Dneska? Dneska pojedu velmi opatrně!" Nicméně i tak přijíždíme o hodinu později, protože (chápete to!?) Charlie zaspal! Náš tradiční ranní budič-prudič první budík neustál a i mně bylo divné, že vstáváme do světla místo do očekávané tmy. Nepřijet ovšem dnes do Špindlu by znamenalo přijít o jeden ze dvou naprosto exkluzivních dnů. Na programu byl tzv. Modrý den, takže nechybělo azúro, panorámata a časem (bohužel) i ledové plotny. Zatímco já se seznamuji s Charlieho krátkým Listím (tuhle přezdívku pro Lusti jsem, pravda, vymyslel až na Silvestra...) a kochám se panorámaty, Konvi si jezdí svým neodolatelným tradičním pohodovým stylem a Charlie se snaží i do přibývajícího ledovce svým druhým Listím vyrýt ty správné stopy.
      K odpolednímu řízení se již uvolil Konvi, takže Charlie mohl v klidu dokrmit a hlavně nás seznámit s ansámblem Zubra, totiž byfé v dolní části medvědínské červené sjezdovky. "Láci" zdejšího občerstvení tak aspoň (nutno říct, že velmi dobře) kompenzoval naprosto komunikativní personál a rádio Expres oblažující nás každou chvíli nějakým tím Monkey či JARem.
      Celé odpoledne jsme lámali Konviho, aby od nás z Pecky neodjížděl. Ale jako zodpovědného otce nezlomíte, nenechl se udolat, pročež jsme se s ním jen velmi neradi loučili. Když už k tomu nepříjemnému aktu rozlučky došlo, šel jsem jej doprovodit dolů na cestu (jistota je přeci jen jistota:-))) a zrovinka nás lízl další účastník. Už jsme se báli, že tři chlapi v chalupě nevyjdou. Ale Marťas Beranů přijel a navíc mne šokoval výjezdem napoprvé až k chalupě. A to prosím autobusem! Když jsem viděl jeho počáteční kinetickou energii, mnoho šancí jsem mu nedal. Inu, profík.

      Řeknu vám, skládat po čtrnácti dnech historii, je pěkná šichta. Nicméně i tak vzpomínám, že ráno jsme tentokrát vstali podle přepisů. O půl deváté očekáváme spuštění lana ve zbroji. Jen počasí vážně nevyšlo. Pár stupňů nad nulou a počáteční déšť v údolí se nakonec vydal i do vyšších částí hor. Svah je už před polednem prochcaný stejně jako já. Pánové si lebedí ve svých goráčích a já mám spíš myšlenky na Zubra, svařák (ve finále nahrazen mnohem výživnější a lepší teplou hruškou s hruškovicí) a slečny, u kterých můj stav přece jen vyvolává lítost, byť jsem stále vysmátý. Ještě aby ne!
      Po dvou kolech se do Zubra dostavují oba pánové s tím, že i goráč má své limity, kór když popustí šev na tom nejméně příjemném místě. Posedět v dobré společnosti je pak pro nás všechny příjemnou povinností. Charlie nám básní o jedné své tajné lásce, které po dvou dnech a přes její nepřístupnost přicházím na chuť také, aniž by nám ve finále řekl, že jeho idol nakonec vypadá zcela jinak:-)
      Návratovou sekvenci zvládl Marťas na výbornou. Schrupli jsme v autě na chvíli s Charliem oba. Na chalupě jsem se staral o gáblik, Charlie o brutar a Marťas hledal v autoatlase cestu do Chlumce a zpátky. Hodlal totiž přivézt další hosty.
      Znáte peckovskou vanu a brutar? Že ne? Tak to nevíte co je rozkoš! Pravda, pod Medvědínem je aquacentrum. Jenomže pěkně mastný. Taky vám tam, nedovolí Plzničku v krýglu a navíc se vám tam do bazénu cpe spousta naprosto cizích lidí. Zato ve vaně na Pecce si vegetíte sami, občas přihodíte polínko do brutaru (myslíte přece na kamarády) a kdyby náhodou Plznička došla, vždy se najde kamarád, který vás obslouží. Ale je fakt, že jeden kryglík Plzničky je do pořádné koupele tak akorát.
      Než jsem opustil vysněnou vanu, přijíždí nejen Léňa "1" Delegace, ale i Marťas s "rodinkou." Vida, už je nás šest. To je už dost lidí pro společenské hry, do kterých se také nenuceně pouštíme. Soudruhu, nezlob se, je drsná hra a já prý prudím, takže Delegace pojme nápad, že mne ožerou. "Nemají šanci," říkám si bláhově a netuším, co nastane po půlnoci. Aha, já jsem psal, že chodíme brzy spát. Jenže Volejka opustila Michala a odcestovala kamsi do šílené Asie a Michal nerad zůstává sám. Vybrat si společnost se zájezdy na lyže je pro něj výzva a přijet akorát na začátek svých narozenin je pak výzva pro změnu zase pro nás. Umí to. Svlíkl trajflácký mundůr, postavil na stůl litr slivovice a všichni jsme se vydali kamsi hluboko do neznáma...

      Nerad to přiznávám, ale plán "Ožrat prudícího Medvěda" vyšel. Vyšel tak dokonale, že jakékoli ranní oživovací pokusy byly zhola marné. Prostě jsem umřel. Až někdy kolem poledne mne probudila smädná a já poprvé zauvažoval, kde to vlastně jsem a co tady dělám. To se mi stalo letos podruhé. Naštěstí taky naposled. Takže místo zbytečných hlubokých úvah jsem se začal věnovat pomalé, vážně velmi pomalé, debordelizaci, ze které mne vysvobodil až malý Péťa slovy: "Hele, Medvěde, dej si bacha, chtějí tě dneska zase ožrat! Ale já ti to neřekl, jo?"
      Mohl být v klidu. Smrad cigár a vůně destilátu mi v kocovině dělají víc než nevolno. Navíc - litr slivovice padl už dávno. Dokonce i na svah museli dát ostatní zavděk jinou lihovinou, která se v baru nacházela. A lyžovačka? Dle slov ostatních SUPER! Akorár prý stejná břečka a déšť (takže sajrajt) jako včera:-)
      A vidíte, ani jsme si nevšimli a prožíváme Silvestr. Soudruh nás zabavil na celé čtyři hodiny a nebýt Vipsané Fixy, byl by i celý poslední Anděl (Noc s Andělem) naprosto cool. Půlnoc přišla tak nějak sama, vystřílelo se trošku pyrotechniky a jeden rychlý špunt, popřáli jsme si a s Českou sodou zodpovědně ulehli do svých pelechů. Vždyť zítra se jde přece lyžovat!

      Tedy, tak zodpovědný mančaft jsem ještě neviděl. Zřejmě poprvé se Charliemu nestalo, že by jej nějaký nezodpovědný lyžník poslal, však víte kam. Marťas nastartoval autobus a vyrazili jsme. V domnění, že na Nový rok nás na sjezdovce nebude mnoho nás vyvádí už povážlivě plnící se parkoviště. Jenže! Přeci jen něco málo v noci napadlo, obsluha svah poladila a nebýt mlhy v horním (tom nejlepším) úseku, dopoledne by byla bájo lyžovačka. Já se v mokrém sněhu trápil na Dýňašťárech a raději jezdil bez brýlí. Zubr však nezklamal. Místo se našlo pro všechny a rádi jsme přes poledne spočli. Jen na Expres rádiu zapomněli, že už je po desáté ráno a obě de-moderátorky byly tak drsné, že Marťas uvažoval, jak je kvůli malému Péťovi vypnout, zatímco my ostatní jsme uvažovali, zda si to holky rozdají na živo v éteru. Nechybělo mnoho...
      Odpoledne byl už svah tak rozbitý, že povinná poslední část byla rychle za námi. Jak na Nový rok, tak po celý rok se říká? Tak to jsem absolutně v klidu. Večer nás opustili Marťasovci a Delegace. Ta si aspoň stačila dát koupel poté, co zjistila, že doma se netopí. Moc se ji chaloupku opouštět nechtělo. Zůstali jsme tři, dožahli jsme zbytek sudu, shlédli hodně blbou Troškovu pohádku a šli spát. Zítra se přece jde lyžovat!

      Ráno jsme mohli řídit vlastně kdokoli. Nicméně Charlie se ujal své nevděčné role a vyrazili jsme. Cesty začaly s přibližujícím se Špindlem houstnout a Charlie brunátnět z umělců před námi. První lano jsme tak nechytili, ale i tak se nám lyžovalo famózně! Nahoře sice mlha, ale nová vrstva sněhu, k tomu pořádně upravená. Tak to jo! Že jsem uvažoval, zda zítra pány dopoledne opustit a zmizet? Kdepak! Vše se vyvinulo zcela jinak a mne chytly lyže tak, jako snad nikdy předtím.
      Před polednem přicházíme do Zubra. "Líná huba, holé neštěstí," říká se a protože se jej nedržím, máme skutečně u jednoho stolu slíbenou rezervačku. Navíc nemusíme nikam spěchat a vybranou společnost si patřičně užíváme. Cestou zpátky dokonce činíme jakýsi pokus (náznak) o šoping v jednom skicentru, ale na tohle vážně nemáme. Na Pecku tak dojíždíme bez ztráty kytičky. Charlie zachraňuje mizernou situaci ohledně pivních zásob a dováží Kumburáka v petce a nějakou tu plzničku. 40 za kus. Vida, stejná cena jako u Zubra. Inu, Krkonoše:-)))

      Je nespravedlivé, že vše dobré musí jednou skončit. I Pecka se nachýlila a my ještě více nadržení čekáme pod Medvědínem na první lano. Dokonce i lidí je méně než obvykle, napadl čerstvý prašan a sjezdovka je luxusně upravená i rychlá. Konečně!!! Tři jízdy jakoby nic a já si opět svištím na charlieho Listí. Paráda. Opičky, pohoda, zima a navíc i azúro, panorámata. Jako první den. Měl-li být rozlučkový den takový, jsem spokojen. Lyžování (a svým tělům) dáváme co proto a mne poprvé mrzí, že konečná už je tady. Dal bych tak tři čtyři jízdy. Jenže dneska nás zdržuje úklid a tak velmi, ale zatraceně velmi, neradi po poledni opouštíme Zubra, Medvědín a Špindl vůbec.
      Jak jsem psak na začátku: Nemám rád (ba přímo nenávidím!) definitivní návratovou sekvenci. A my ji bohužel museli začít. Takže úklid, sbalit, vyprášit koberce, vytřít (ještěže je tady ta myčka nádobí!), vypustit vodu, vynést popel, naštípat dříví a zmizet. Nerad. Jako vždy. Kua, to byl Pecka lyžák!

Díkes všem!
100113 medvěd:-)

How I met… aneb chlapa si dnes musí ženská sbalit sama

      Když mi před pár dny přišla sms od Medvěda s tématem na Thájmsové psaní, krátce jsem popřemýšlela, co jsem tak mohla provádět 30. listopadu před dvaceti lety. Vzhledem k tomu, že ale výrazně snižuji věkový průměr partičky skvělých lidí kolem Velkýho Modrýho (vysvětlení posléze: ), došlo mi, že v inkriminovaný den jsem jako tříletá nejspíš tahala kačera někde po dvoře: To by asi nebylo moc záživné čtení, a proto mě napadlo převyprávět několikadenní příběh, ve kterém jsem se s Medvědem a především Charliem a jeho rodinkou seznámila.

      Psal se tehdy prosinec roku 2009 (no jo, 1990 to není : ) a do občerstvení U Zubra ve Špindlu, kde v zimě pracuji, dorazila partička tří kluků (budou mít radost, že píšu kluci - cítí se tak mladší:). Martin (Beran) se usadil nebo spíš skoro ulehl ke stolu a místo aby byl plný energie a připravený k celodennímu lyžování, vypadal spíš, jako by měl každou chvíli vypustit duši - kdyby na to ovšem měl sílu. Bylo zřejmé, že večer předtím značně přebral - ačkoli podle přejících kamarádů, měl pouze pár piv. Charlie s Medvědem přikráčeli k baru a objednali pití a jídlo. Pro Martina i dezert: "Slečno neměla byste něco na bolest hlavy? Kamarád to nějak nezvládnul." Vzhledem k tomu, že Martin je přesně můj typ (doufám, že z tohohle přiznání nevznikne ve dvou rodinách průšvih:), okamžitě jsem přispěchala na pomoc s brufenem a ještě Martina povzbuzovala. On ale na moje "flirtování" moc nereagoval (budu si myslet, že na to neměl sílu:). Kluci pojedli, popili a zmizeli.
      Další den se ve dveřích objevili znovu. Tentokrát v silnější sestavě - přidala se Charlieho sestra a Martinův synek. Jak jsem si tak tu partičku prohlížela, čím dál častěji jsem se pohledem střetla s tím malým v oranžový bundě s hnědýma očima a krásným úsměvem. Přiznávám - zní to jako z blbýho romantickýho filmu… Ale jemu to fakt v tom lyžařskym seklo: Možná víc, než když se svlíknul: (Taky se dodnes chlubí, že ho přece oblékala Leňulka z Brna:) No a tak jsem při každé cestě z kuchyně na něj významně házela očka, přičemž jsem nesčetněkrát vrazila do Verči, která pracuje se mnou a samozřejmě už vytušila, o co jde a začla mě pošťuchovat a smát se mi. Ten malej sympaťák sice pořád pohledy opětoval s pusou od ucha k uchu ale stále se k ničemu neměl!!! A to jsem mu i vnutila horkou čokoládu, které jsem se potřebovala zbavit. Abych ho otestovala, tak jsem mu do horký hrušky dala hrušku přímo z lahve (ten nacucaný kousek ovoce, ve kterém není nic než alkohol) a on pořád nic - tedy kromě zkřivené grimasy po vložení oné hrušky do úst:. Úsměv sem a tam ale že by si třeba řekl o číslo (telefonní!)…? Dokonce jsem kvůli němu rozbila skleničku. Jeden den totiž všichni seděli na terase. Jenže u stolu, ke kterému není z okýnka občerstvení vidět. No a Lucie se tak moc nakláněla, až pupkem shodila skleničku z okna : Ani to ho ale nepřimělo k akci.
      V dnešní době si prostě ženská chlapa musí sbalit sama. A tak když kluci dorazili poslední den a prohlásili, že se loučí a že už jedou domů, věděla jsem, že je poslední šance ho "dokopat" k tomu, aby něco udělal : "To už se jako neuvidíme???", zaznělo z mojí strany. "No tak to bysme pro to měli něco udělat, ne?", chytnul se konečně ten malej v oranžový bundě : Takže jsem pánům dá se říci vnutila svoje telefonní číslo a Charlie a Medvěd mě prozvonili zpět. Jenže jak si ty dva uložit, když jsem neznala jména? Medvěd nakonec skončil v mém telefonu jako "Velkej Modrej" (podle oblečení a že je prostě velkej :). A Charlie? Aniž bych tušila, že si jeho jméno nebudu muset v telefonu přepisovat a že to tak opravdu dopadne, uložila jsem si jeho telefonní číslo po slovíčkem "Můj" :
      Za hodinu a půl už blikala na display mého mobilu sms od "Můj" s pozvánkou na Pecku. Jelikož jsem ale slušné děvče, domluvila jsem si s ním kafe až na druhý den a především na "domácí půdě" v Jičíně :. (Samozřejmě nejde o slušnost - jednoduše se mi nechtělo na chalupu mezi bandu neznámých lidí a hlavně se tam trmácet ve sněhu v 7 večer a ráno zase vstávat, abych byla v 9 v práci:)
      3.1.2010 19.00, Jičín…….Přijel v tričku Trutnov (zasvěcení vědí, že kdybych se nebála o holý život, tak s ním nejraději vytřu podlahu:) a přivezl mi Studentskou pečeť, protože cituji: "na chalupě zbyla" (tudíž skvělý dárek na první rande:). Navzdory tomu přijel i další den a další den a vlastně od té doby jezdí pořád :
      Já jsem ráda, že jsem především Charlieho, ale i partu ostatních měla možnost potkat a že až mě Charlie konečně naučí pořádně lyžovat, tak budu sedět na té terase s vámi všemi a nebudu muset rozbíjet skleničky při pohledu z okýnka :
      PS: Jo a víte, proč se nejdřív nechytal??? Protože zatímco já házela očka po něm, tak on házel očka po mé kolegyni Verče : Tak doufám, že nakonec neskončil u mě jen proto, že "bral, co je"… :

5.10.2010 Lucie