chat

Akce roku 2009

Náš diář

neděle 14. června

      Vzduch zasycený přepáleným tukem, kupy chat s ještě většími hromadami aut, větší než malé množství vykalených lidí jen těžce se vzpamatujících se při kávičce, kterou jen těžce popíjejí i pomocí svých roztřesených rukou, grily různých konstrukcí i velikosti se zbytky včerejšího jídla. Žádný čundrák či jamující kytarista v malebném údolí, kde by se jeho hraní tak báječně táhlo. Asi se také zalekl toho, co vidím já, den poté. Je vidět, že poslední dobou počasí stálo za nic a pražáci si už mocmoc přáli, aby to konečně vyšlo. Tak přesně takhle si budu pamatovat svou první návštěvu údolí Sázavy. Aspoň její dolní část:-)

      Zdaleka ne tak vesele má návštěva profláklého údolí začala. Orchestrion (či chcete-li koza) mne vyklopila po dlouhém a drsném klesání na nádraží v Ledečku v deset hodin dopoledne. I přes jeho "koží" rychlost jsem prošvihl první příležitost focení v Ratajích nad Sázavou. Tam jsem měl začít, protože, jak později zjišťuji, by to byl jediný pořádný romantický posázavský kout. Nádraží v Ledečku je však také pohádkové. Ve spojení s jarní přírodou a úzkým údolím vypadá úžasně a já si lebedím. Však mám také nárok. Jestliže jsem do Kolína cestoval tři hodiny, další půl druhou hodinu jsem cestoval zbývajících 40 kilometrů zmíněnou kozou. Už za Kolínem začala hodně ospalá a dost zanedbaná krajina, která však měla své kouzlo, aby ke konci koza zajela do hlubokých hvozdů a já vytušil, že konec cestování se valem přiblížil. Určitě si zasloužím malé občerstvení, ke kterému láká "nádražka" hned kousek nad nádražím. Smutní manželé mne matou. Že by krize dorazila už i do Posázaví? Dneska čepují naposledy a i přes nabízenou akci Gambáč za 15 nechávám původnín dvacku. Třeba nás takových bude více. Co bude s malebnou hospůdkou dále? "Třeba ji někomu dalšímu pronajmou. V zimě by to bylo horší." Asi mají pravdu.
      Vydal jsem se zanedlouho rychlým krokem směrem po proudu Sázavy. Na hvozdy se těším, neb na mne přišla stejná příhoda jako na Kufberka v Čeladné a s úlevou nacházím klidný kout k velké potřebě. S nově nabitou silou pak pokračuji dále, přelézám tunel posázavského pacifiku a strmě klesám k vodě. Měli pravdu, když cedule zelené značky tvrdily, že za vyššího stavu je cesta neschůdná. Já mám štěstí. Chybí sice jen deset centimetrů, ale po kamenech to jde dobře. Trochu mne mate, proud řeky. Samý olej, tady asi moc zábavná řeka nebude. Zatímco jdu po levém břehu, veškeré občerstvovny se nacházejí na břehu opačném a jak je vidět, na vodáky už tady čekají. Dokonce se jich pár cestou i objeví. Řeka mne začíná bavit a občas i fotím.
      Až před Sázavou se začíná po obou březích řada chat zahusťovat a čím více se městečku přibližuji, tím více si připadám jako v odosobněné krajině. Malebnost tatam, tady jde už především o kalbu. Pokud možno anonymně. Sídliště naležato. Pravda, na tom pražském jen těžko vystrčit grill na balkón. To by nás sousedi hnali! Téměř přebíhám kolem podezřelých pohledů (jsem jeden z mála zřejmě trapně střízliv a - považte! - chodím pěšky, podezřelé...), takže už se těším na městečko, které dalo jméno řece. Nebo naopak? A přišlo totální zklamání. Pohled ze skoro zarostlého altánu ještě vypadal nadějně. Klášter na protějším břehu lákal, jenže komunistické monstrum zdejšíhon ředitelství skláren společně s přilehlými drsně zvednutými paneláky tady vypadají stejně vkusně jako proslulý hotel v Peci pod Sněžkou. Tak to se nepovedlo...
      Další část údolí do Chocerad využívám raději služeb pacifiku. Konečně, šlapat po asflatu je nuda. Navíc se už docela těším na výšlap do Ondřejova. Chocerady však přece jen znám a navíc jsou fotogenické, tak proč nefotit? Ještě dva kilometry šlapu po pravém břehu, provoz zhoustl a docela koukám, jaké množství ženských tady jezdí po dvojicích na kole. Že by cyklistický ráj? Hm,bab!
      S přibývající výškou ubývá počet chat. Ale přece jen lemují jakousi no-name říčku nebývale dlouho. Jak tady asi tahali elektřinu? Má ji každá chajda. Romantika je už dávno fuč. Jaká škoda! Čtyři kilometry utekly jako nic, ještě jedna polní cesta a už jsem na Ondřejovské návsi. Koukám, že hospoda, kterou jsem si pamatoval, je zavřená, nedaleká pizzerie nijak neláká, ale na dolním konci se přece jen jedna příjemná zahrádka nachází. Gambáč, Plznička a dvě další značky. Co více si přát? Píšu Bláhovi a ten odpovídá, že není problém pro mne zajet. Jenže to bych přišel o to nejlepší z dnešní cesty! Tak vzhůru na Pecný!
     ¨ Co tam? Pecný je široko daleko nejvyšší vrchol a zřejmě právě pro něj si vybrali astronomové své pracoviště. Ano, tušíte správně - Ondřejovská observatoř. Řeknu vám, nedivím se, tady se musí bádat jedna radost! Kousek pod vrcholem se nachází hlavní areál založený před nějakými sta lety. Ředitelskou vilku postavili podle Jurkovičova návrhu a i ostatní budovy jednotlivých observatoří jsou malebné. Něco z cihel, něco už funkcionalismus, dokonce i poslední současný přírůstek - budova muzea - tady zapadá. Jen komunistický technický podolek to tady hyzdí. Aspoň, že je bokem. Vše doplněno skulpturami a nezbytným památníkem samotného zakladatele. Samozřejmě fotím jako o duši. Jen světlo není moc dobré.
      V širším okolí je pak další zařízení a krajina je jeden velký upravovaný park. To už mířím směrem na Třemblat dolů z kopce. Nemohu přece Bláhu nechat dlouze čekat! Však taky za lesem přichází první pohled na Třemblat a copak se to cudně krčí naproti pod lesem? Přece jen ještě musím prošmajdat celou ves, která se za ten rok pořádně prostorově zvýraznila. Jdu jen co noha nohu mine a míjím i otevřenou hospodu. Kdepak, vzhůru!
      "Koukám, že ti to tady všechno pěkně roste," vítám se a nestíhám, jak princezna za ten necelý rok povyrostla. Dokonce mluví, chápe, reaguje a strejdu Medvěda si otrká během chvilky! Fakt! Lukas tradičně maká a dodělává, co se dá. Zítra má kolaudaci, tak je třeba dodělat ještě pár věcí. Na baráku udělal skutečně moře práce a vše už se blíží ke zdárnému konci. Taky už vidíte na lehátku válejícího se Bláhu? Najivní představa:-)
      Až navečer sedáme k ohni a začínáme vykládat. Co život přinesl a musím konstatovat, že děti musí být, poáč jinak by člověk ani nevěděl, jak ten čas šíleně letí. Taky jsem si uvědomil, jak důležitá moje návštěva pro Bláhovce byla. Jako vždy jsme kvalitně povykládali a kdyby mne nezklátila celodenní únava, vykládali bychom asi až doteď:-)

Díky za azyl, bylo fájně! md:-)