chat

Akce roku 2010

Náš diář

17. až 19. března

      Jižní Morava ve mně vzbuzuje vzpomínky na pubertu, sklepení, pohodu a radost s bujarým veselím. Tady jsem v Drnholci "zrál" a vždy budu vzpomínat. Náš pan ředitel má rád vínko, je jeho fandou a tím pádem je jasné, že snaha o výrobní poradu bývává obvykle vymezena troojúhelníkem Brno-Břeclav-Znojmo. Letos padla volba na Valtice a sklepení oáza. Stavení je v podstatě zcela nové včetně sklepních prostor a já byl mimořádně spokojen. Po létech jízdy na vínech s přívlastky se letos z pohárků na stole vyklubal mimořádně povedený vlašáček a portugal. I při koštovačce jsme se mnohokrát poštěli do vín standardních, jen občas přívlastkových a volba právě tohoto sklepa mi přišla po letech tápání jako šťastná. Ještě teď si zoufám nad mimořádně nepovedeným Pavlovem minule. Tady jsem byl jednoduše spokojen.

      Po dlouhé a tuhé zimě se právě na čas mělo oteplit. Kolo jsem vyjímečně nechal doma a tak volba padla na pěšárnu z Břeclavi do Valtic. Asi tušíte, že mezi těmito místy je Boří les se sadou památek na dobu klasicistní (Sv. Hubert, Randezvous, důmyslný systém cest s velikými alejemi...), kdy si vrchnost dokázala užívat a aspoň po ní zbylo něco, za co se netřeba stydět. Krásné časy to byly:-)
      Záměrně říkám byly, protože ani dvacet let od pádu komunistů nedokázalo zvelebit tak příšerné město, jakým bezesporu Břeclav je. Jakýkoli střed města, onen bod, kde by se člověk cítil dobře a řekl si: Paráda! tady nenajdete. Divně rozplizlý bulvár od nádraží po prapodivný kostel v křižovatce s panelákovou výstavbou, za kterou bych střílel ještě dnes. Radní bývávali rozumní a moudří a chtěli vždy to nejlepší, co se dá ve světě sehnat. Tohle možná platilo před sto lety a pak už nikdy. Tady hloupost kvete na každém kroku.
      Přitom má Břeclav i jeden, byť pořáně doničený skvost. Když ujdete ještě pár kroků od toho prapodivného kostela, který holt zřejmě navždy zůstane jako památka divných raných časů porevolučních nemůžete přehlédnout za paneláky schovaný mlýn, pivovar a zámek. Zámek má dokonce i zámecké náměstí, ale tím jakákoli pohoda končí. Tupý penzion, který jej ohraničuje z opačné strany než zámek věští ještě větší hrůzu naproti. Zámek už sice zřejmě přestal padat, proces byl zastaven ale pár minut po dvanácté a věže tak už definitivně spadly. Z budovy se využívá pouze sklep a ten má zřejmě jediné dveře v celém objektu. Vše ostatní je jen devastace.
      Smutný pohled zůstává i na vyhořelý objekt mlýna. Ten už dávno měl být nějakým kulturním centrem, leč není a chátrá stále dál. Jen pivovar Podlužan tak slouží jakémusi účelu a komunisti "doplnili" jeho okolí obludným zimákem. Ten jediný tady totiž funguje. Jeho betonové piloty se zakously do starého a překrásného lužního lesa, jenž byl fantastickým vysvobozením z tohoto divnoměsta. Přidal jsem jej ke svým oblíbencům jako je Třinec, Bohumín, Karviná a další podivnosti.
      Onen lužní les je dnes sevřen z jedné strany městem, z druhé regulovanou Dyjí a je příjemným doplňkem, kde se dá vyjít za přírodou, byť letitá neúdržba osvětlení i cest je už do očí bijící. Proboha, do čeho tady ti chytří radní dvacet let investovali?
      Až do Charvátské Nové Vsi byla procházka naprosto parádní. Lužní les se rozkládal všude kolem a komáři se nestačili zatím vzbudit. Příroda kolem byla ještě smutná a mne mrzelo, že ani tady jsem ještě nepotkal jedinou sněženku. Zato Charvátská je šokem sama o sobě! Zleva brutální panelákov, zprava tradiční široká a předlouhá náves plná sklepů a hospod. Schválně, kam asi chodí místní na pivko? Stezky mezi těmito nesourodými a polem rozdělenými částmi jasně napovídají, kde se žije a kam se chodí pouze přežívat.
      Boří les. Tahle dlouhá (vesměs) borovicová oblast člověka začne mrzet až po nějakém čase. Teď se kochám a ignoruju (nebo se snažím:-) bahno ze zbývajících ostrovů sněhu. Až svatý Hubert, první náznak Lednickou-Valtického UNESCA mne vysvobozuje. Všude kolem zažili vichřici a stejnou vichřici (byť finanční) by teď už vážně potřeboval i Hubert samotný. Nicméně mně přináší zajímavá zákoutí na focení.
      Stejně tak Randezvouz aneb Vítězný oblouk, který byste marně hledali v Paříži nebo Berlíně, poáč starý dobrý tužkař Hardtmuth jej postavil jako dobrou dekoraci ke shromaždišti lovců pro Lichtensteiny právě tady do přírodní scenérie. Je nově opravený a oproti přírodě září do okolí. Dočasnost příroda dokáže určitě už v květnu, ale to je stále stejně daleko jako do Valtic. Přiznám se, že jsem tudy vždy jenom projížděl na kole a teprve dneska jsem si mohl uvědomit, jak dlouhá je (dnes neúplná) alej k Valticím, která začíná právě na kraji Bořího lesa a kdysi spojovala Lednici s Valticemi.
      A propos, Valtice. Taky jsem tady vlastně ještě nikdy předtím dlouze nepobyl. Dneska už samozřejmě vím (jak jsem psal na začátku) a přibrzdil bych. Vždy jsem se drápal na Rajstnu, kterou jsem za celé tři dny nestačil tentokrát zdolat, ale na druhou stranu jsem pochopil, že tady se musí jen zlehka našlapovat, poáč sklepy jsou všudypřítomné, dokonce i v zámecké zahradě, kde vytváří falešné kopce a prozrazují je jenom divné komínky trčíci nesmyslně ze země. Ano, Valtice:-)

100123 medvěd:-)

co se tradičně nevešlo do článku...

Břeclav - Boří les - Valtice

Valtice a zámek