chat

Akce roku 2010

Náš diář

... příjezd ...

16. až 30. března

      K mé naprosté radosti zavítala po letech odloučení s rodnou hroudou má sestra do Evropy. Svou návštěvu pojala jako narozeninové překvapení našich rodičů, což se podle všech indicií povedlo na výbornou. Utrmácenou jsem ji vyzvedl na mošnovském letišti a přivezl k nicnetušícím rodičům. Kromě obrovského překvapení a lehce podlomených kolen se vše odehrálo o.k. Byl jsem šťastný, že ségře mohu vrátit její starost z loňska, byť se oba zážitky určitě nedají vůbec srovnat:-)

      V rodném Předlouží pobyla má sestra z nejstarší Madlenkou celé dva týdny. I když - přiznám se - viděl bych celou tu dobu za mnohem, mnohem kratší. Hned začátek mi ukradla práce ve Valticích a tak až v neděli jsme se potkali podruhé, abychom navštívili ostravskou ZOO. Přátelé, marně jsem se procházel svou stále více řídnoucí pamětí, než jsem definitivně zakotvil kdesi na konci osmdesátých let posledního věku minulého tisíciletí. Ano, tak daleko mi přišla doba, oněch dvacet a něco let, kdy jsem pokladnami zahrady naposledy přešel. A vida, i dnes nás vítali staří známí plameňáci hnedle za kasou. Tak nevím, vrátili jsme se v čase zpátky nebo jde o jeden z povedených časosběrných vtipů? Je fakt, že až téměř na konci zahrady (chcete-li Stromovky) jsem poprvé zapochyboval, že nejsme v dávných letech. Starý medvědí pavilon ještě stále hostil své obyvatele (já se s nimi jen tak pozdravil, znáte to...:-)), ale nedaleko už se skvěl v předkolaudačním stavu jejich nový a mnohem větší domov. Malá Madli ocenila spíše tygry, poáč tak nějak si představovala domácí číču, zatímco levharti ji byli mnohem méně sympatičtí. Přiznejme si, vinou jejich řevu. Stejně tak neuspěly z totožných příčin řvící opoce (jak jsem si hned vzpomněl, kua, na Zippa - jak dobře by mezi ně zapadl!), zatímco sloni svým klidem Madlenku zklamali jen proto, že ji na odpověď nezamávali chobotem:-)
      Zoologické zahrady jsou bezesporu užitečná zařízení. Nejenže chrání druhy zvířat mnohdy dávno bez budoucnosti, ale také zároveň ukazují. Dětem přírodu a nám starším čas, který je nezadržitelný. Jen tady vinou nedostatečných financí jaksi zpomalený. Co takhle místo jednoho hloupého zimního oválu kdesi u Oseka pomoct všem zahradám v jejich právem neskromných plánech? Na té ostravské je mi více než sympatické, že peníze se tady cpou především do pohodlí zvyřátek. Uondaní, ale spokojení jsme onu neděli odcházeli zpátky ze ZOO do lidské džungle.
      Jasan, že džungle. Sestra, dlouhodobá obyvatelka krajů s jinými mravy a zvyky už zcela zapomněla, kdeže žijeme my: Klidný neagresivní pohyb vozidel, která už z hodně uctivé dálky zpomalují, když vidí dítě nebo třeba jen matku s kočárkem. Všude má kočárek či dítě absolutní přednost. Nikoli příkazem, ale přirozeností. Jojo, tak tady to rozhodně nefunguje a má sestra začíná chápat, o čem jsem se bavil před půl rokem a z čeho jsem byl tak vykulený v Zálouží právě já stejně jako dnes ona...
      Čas i nadále letěl jako bláznivý a tak zatímco sestra cestovala za svými kamarády a bývalými spolužáky (ano, už ji také pomalu, ale jistě táhne na dvacku od základky...:-), přišel další víkend a s ním báječný plán: Štramberk. Pracovně jsem v pátek v jeho okolí pobýval už dopoledne a odpoledne se nejenže vyčasilo, ale i dost otravný fukejř časem povolil. Obě holky dojely akorát. V pivovaru nešla už hodinu elektřina (zřejmě ten vítr pocuchal i nějaký ten drát) a tak jsem měl jen trošku obavu o úspěch výletu na Trůbu. Pravda, Madlenka si nejdříve vystávkovala otočku z předposledního patra zpátky dolů, ale nakonec přece jen zakletou princeznu v horním ochozu chtěla vidět. Měla smůlu, byl jsem tam první, navíc jsem měl spoustu času a tak jsem ji včas osvobodil:-)
      O Štramberku jsem tady napsal už spoustu a asi bych tím znovu nudil. Jenže znáte to: Jakmile chcete někomu ukázat místo, kde je vám dobře (dodnes s hrůzou vzpomínám, jak Lukas Blaha docestoval do Klenby a Čestmír měl "svůj den"), kde je jednoduše fajn a chcete se podělit, čekáte nějakou katastrofu. Štramberk mne však nezklamal. Naopak jsme při sestupu z Trůby po cestě (nikoli schodech) objevili novou hospůdku v rozcestí u sochy. Dřevěnka citlivě zrekonstruovaná a s novým provozovatel, který chce vlastně otevřít až za týden a ten správný entuziasmus by vlastně měl vrcholit až za chvíli. Připraveného nic nepřekvapí a tady to platí dokonale. Kde sehnat dárky pro známé a rodinu? Vše se podařilo právě tady od perníku až po Štramberské uši v elegantním transportním exportním obalu, který má šanci přežít i stávkující British Airways. Navíc spontánní exkurze do sklepení s výkladem a výborné uši s horkým ovocem a šlehačkou. Tady vážně fungovalo úplně všechno!
      A tak jsem musel přidat i historku o úspěších jistého pana Šmíry, který tady skupuje, co stojí (někdy i to, co už padá) a dělá z toho prostor, kde se lze (více či méně) zrestaurovat, zkulturnit, osvěžit ba dokonce i léčit. Ano, i tahle dřevěnka mu patří, byť dnes už ví, že než vše provozovat, je lépe dům pronajmout někomu jinému. I místní mu musí fandit. Nejenže mají svůj "fanzin" Trubač, jenž funguje i jako dobrá vábnička pro přespolní (ano, i mně ji Pivko pravidelně dodává), ale stará se i o kulturu (letní nebo třeba pivní slavnosti), venkovskou dopravu (letní vláček na fantastickém koridoru Štramberk-Hukvaldy-Kozlovice), půjčovna Žluťásků - totiž jízdních kol, u kterých je jedno, zda je vrátíte tady, v Kozlovicích nebo ve Frýdlantě. Vše dělá více než dobře. Díky němu v Beskydech a na valaLašsku rostou pivovary jako houby po dešti. Vlastně je pan Šmíra ukázkou, že i tady v závistivých luzích a hájích lze uskutečnit americký sen. Odjížděli jsme zcela spokojeni. Ten pátek se vážně vyvedl.
      I pondělní rozlučkový oběd utekl nějak rychle. Ještě jsme chvíli povykládali a blížil se odjezdový večer. Švagr s dětmi (zbývajícími dvojčaty Emou a Bertíkem) naposledy poslali mamce s Madlenkou pozdravy, aby nadešel čas, kde by se obě před cestou pořádně vyspaly. Druhý den ráno odjíždíme na Mošnov a znovu mi připadá, jak ten čas je brutálně virtuální. Stejně jako představy ostravských radních o naplnitelnosti mošnovského letiště. No jasně, i bez placeného parkingu bychom se na obrovské parkoviště všichni vešli (takhle cestujeme kus vedle - z principu a Polehávat - Chrápat příslušně prudí) a otevřené dvě přepážky ze třinácti pro jeden let (přece je třeba rozlišit bussinness od plepsu!) už v člověku vzbuzuje nenucený úsměv stejně jako seznam všech šesti dnešních letů. I slečny odbavovatelky pobaví, když říkám sestře, ať se zbytečně necpe a nepředbíhá. Mrzí mne, že chybí klasická přepážková šikana - jak by se tady vyjímala!
      Od odbavení po odlet máme přes hodinu času. Do letadla (stále a ještě dlouho jediného...) stačí nastoupit čtvrt hodiny před odletem a i tak se nikdo nemusí nikam tlačit a vrtulák odlétá o pět minut dříve. K rozloučení se domluvila pro změnu naše maminka se ségřinymi kamarádkami, takže opačné překvapení přichází právě dnes. Máváme na odlétající letadlo a já si říkám: Ségra, brzy se opět uvidíme!!!

Díky, ségra!
Tvůj brashule:-)
P.S. Zbytek fotek z návštěvy mé sestry hledejte o kousek níže a také v březnu!
8.4.2010

Co se tradičně nevešlo do článku...

... především se nám nikam nevešel Štramberk. I jeho předjaří je kouzelné, navíc díky pořádnému fukejři bylo vidět mnohem dál než tam, kde je obvykle rybníček Brčálník...

... a pak letiště Mošnov, odlet mé skvělé sestry a samozřejmě Madlenky do Zálouží. K vidění jsou rodičové a kamarádka Hanka s malým Honzíkem ...