chat

Akce roku 2010

Náš diář

Okolo Hradce, tam a zpátky navíc s bratry Ebeny, pátek 27. srpna

      Zatímco Brekoun týden před akcí řešil, zda jít nebo nejít a vše zakrýval pofidérní výmluvou na pohotovost, Nadporučík Lukáš s Klenbaři projížděl jižní Čechy i Moravu. Naproti tomu se Skoumalem a oslavencem jsme měli jasno. Lístky na Moravské Hrady jsme koupili už dávno (známe Brekouna, takže s ním už automaticky nepočítáme...:-)) a bylo třeba doladit nějaký ten dárek a způsob, jak se do Hradce nad Moravicí dostat. Možností bylo několik, počasí nakonec jakštakš přálo a tak jsme se v páteční podoledne mohli sejít v Hotelíku na konci světa - totiž Zátiší, odkud je téměř nejpříhodnější místo k vystartování na pěší dvacetikilometrovou tůru. Co myslíte? Dáme ji?

itinerář aneb Kudy jsme prošli?

Hotýlek v Zátiší - Pustá Polom / Hlubočep V Zatáčce - Jakubčovice - rozhledna - medvědova "zkratka" - Hradec nad Moravicí (areál pod hradem), cca 20km

      Kvalitně zabezpečená tramvaj (pohlídal jsem si spoj, kdy i přes naše skvělé zabezpečovací zařízení - znáte to - byla naše tramvaj bezpečně jediná na celé trati...:-))) nás po jednokolejce dovezla na místo určení. Hotýlek je můj objev. Už mé narozky tady stály v minulé zimě za to, člověk už pozná, jak tady přistupují ke kšeftu a tím pádem medvěd vždy rád přispěje. Jak zjistím později, nejde o poslední zážitek podobného druhu. Teď však uvažuji, jak se zbavit před pochodem darů a i Skoumal kývne na nápad, že po obědě je na jejich předání čas tak akorát.
      Kufberek ví, že nejlepší dary jsou ty, jež potřebuje, ale zároveň je doma nevysvětlí. Často cestuje po naší vlasti a na cesty se vždy hodí nějaký ten "akumulátor," buzola a bezdrátová myška (prosím, neplést s Miškou:-))). Se Skoumalem jsem pak akorát řešil, který matematický operátor tam vlastně byl (OR nebo AND?), až jsme se dali cestou, že raději všechno než jen něco. Majinko mne Kufberek zklamal, že Jeho Zcestovalost nezná tatranský čaj (ano, onen akumulátor:-), ale faktem zůstává, že se jej nejenže rád ujal, ale později s kamarády i rozdělil.
      Přiznejme si, že rozhodování, zda vůbec opouštět Hotelík, bylo nelehké. V lednu vyhrála pohoda zde vládnoucí, teď potřeba dokázat si, že to dokážeme. Před druhou podolední opouštíme tenhle pohodový přístav a stoupáme k Pusté Polomi. Cesta byla suchá, místy mokrá, viditelnost byla stále dobrá, Kufberek se snažil určovat tempo, já jsem se marně snažil držet zpátky a jisté je, že když jsme za lesem přišli k pyramiodnímu stohu, uznali jsme, že prolézt se dát nebude, zato vyšplhat se na něj, je výzva pro drsné muže chtějící výhled do krajiny co nejlepší. Výzva dobrá, výsledek nevalný, pro pány středního věku zjištění, že skákat přes kaluže je výkon nadstandardní. Inu, slavíme dnes 38:-)
      Pustá Polom nás přivítala drsným protifukejřem a olověnou oblohou. Výhledy na brzký cíl nic moc, z dvaceti kilometrů jsme ukrojili sotva čtvrtinu. Co dále? Co třeba antabus do nácestného Hlubočepu? Hospoda V Zatáčce je zaručená kvalita a je hned u konečné zvoleného spoje: "Jdeme do toho!"
      Chcete si připadat jako mediální hvězda? Zkuste třeba tohle: Sedni na kolo, zajeď tak dvakrát za rok do Hlubočepu, zastav V Zatáčce čtvrt hodiny před otevřením a zapruď požadavkem na šenkýřku, která je teď ještě spíš připravená na odlet k sabbatu než k obsluze. Soudě dle nástroje, který pevně v rukou svírá. Výsledek? Pamatovák! Jinak si nemohu vysvětlit, když se se mnou po čtvrt roce, co jsme se neviděli, vítá jako se starým známým. Přiznám se, že tahle hospoda má stále atmosféru, teď navíc okořeněnou nelibostí domorodců, kteří nás vnímají jako nečekanou pakáž. Poseděl jsem rád a doufám, že i oba dva pánové. Tohle je třeba zažít! Pro fajnšmekry pak jen dodávám, že letité hajzly á-la keramický žlab jsou minulostí, nové jsou úplně někde jinde a postupně tady investují. Tajný sen šenkýřky? Zrekonstruovat první patro a bydlet přímo tady. Jak to vím? Inu, štamgast a otevřená náruč. Díky za ni, zase rád přijedu!
      Přiznejme si, že u kamen Hlubočepské hospody bylo podstatně lépe než na silnici k Jakubčovicím. Občas zapršelo, pořád však fukejřilo a právě vítr dokázal někdy přinést z dáli zvuk probíhajících koncertů. Skoro vymrzlí (kua, ani tatrčaj už jako ohřívadlo nefungoval!) jsme zavítali do jakubčovické nálevny. Sál přebudován na tuc-tuc hall, starou vycíděnou pípu už tady taky nehledejte, avšak odkaz k balkánu (přímo Srbsku) rozparádil Skoumala, který si začal rázem připadat jako doma. Zapadli jsme do koženého sofa, jehož hloubka a pohodlí po chvíli nebezpečně zavěštili nenadálý konec výletu. I střelka Kufberkovy buzoly byla z toho všeho pohodlí náramně zmatená. Nebýt mé potřebné návštěvy toalet, stalo by se. Takhle jsem zaměřil nádherný západ slunce a rázem bylo rozhodnuto: "Tohle představení musím vidět z rozhledny!"
      Vidina nádherného výhledu na Jeseníky a kvalitních fotek (uznejte, že před hodinou bych si na takový západ slunce nevsadil ani náhou!) mne dohnali až k běhu. Prošvihnout naději tohle všechno vidět z rozhledny bylo nakonec zkaženo právě její momentální uzavřeností. I tak nebylo díky krásnému světelnému triku poznat, kde jsou hory pravdivé, a kde už oblačné. Nádhera! Pánové přišli později a ten nejkrásnější čas prošvihli. Nezbylo než závidět, i když vlastně netušili co. Zespod zněli Gipsy.cz stejně tak, jako byla vidět Bílá věž hradeckého zámku. Dilema, kudy jít dále, jsme vyřešili záhy: "Znám přece zkratku!"
      Ehm, zkratku, mno vím o údolí, kam jsme dříve či později museli logicky sejít. V prostoru kamenolomu se začalo šeřit a když jsme skutečně okusili dno údolí uprostřed lopuchů, projevila se Skoumalova urputnost. Můj první pokus najít správnou cestu nevyšel, ve tmě i Kufberkova fungovní buzola nám byla bezprecedentně k hovnu, a tak jsme dali na skoumalův nečekaný avšak vytříbený cit pro akci (nebo zkrat ze zoufalství?) a dali se jeho směrem. Evidentně by na nás stejně nepočkal:-)
      Rád přiznávám, že skoumalova urputnost přinesla ovoce. Cestu, kterou jsem tušil a jen marně hledal, jsme nakonec našli. Kolem chalup a chajd jsme se toužebně dostali do Hradce nad Moravicí. A? O nic jsme nepřišli. Festival v tomhle počasí přilákal evidentně větší než malé množství hudbymilovných a navíc jsme přicházeli akorát na Ebeny. K mému milému překvapení se České hrady oproti Moravským liší výčepním mokem a katastrofální Krušovice byly vystřídány jen om málo lepším Nejlepším pivem na celé Moravě. Brňáci jsou v tomhle vážně idioti...
      Ebeni? Paráda! Pro stovku lidí udělali KONCERT. Jejich nasazení, naše fandění, opakovaný aplauz a dobrý pocit. Až na moje záda, která mne chytla velmi drsně. Odcházel jsem jako zvoník od Matky Boží za asistence kamarádů. Uložili jsme se ku spánku v areálu, což se později ukázalo jako chyba. Vstupní razítko místo dnes již standardního náramku je jen lehký odvar proti světlům a tupým xichtům panáčků, kteří získali na pár chvil neomezenou moc. Je mi jasné, že existují lidé, kteří si potřebují občas navzájem rozbít držku pro pocit blaha. Jen mne mrzí, že jim k tomu nestačí tzv. fotbalová zábava...
      Přesunuli jsme se o pár metrů za bránu, Skoumal znovu a urputně opustil kamarády a mířil na poslední vlak, zatímco jsme s Kufberkem zalehli a snažili se spát. Přiznám se, že podobnou kosu jsem klepal snad jen na Trutnově první noc. Ve čtyři jsme to už nevydrželi a vyrazili k nádraží. Inteligentní ochranka prudila i mimo areál a hledala razítka na našich zápěstích i v tuto nehostinnou dobu, byť jsme rozhodně nešli přes areál. Lavičky v parku u nádraží byly výzvou a zatímco na zahrádce stánku kousek vedle řešil páreček udržitelnost vlastního vztahu, my sobecky zalehli jako správní bezdomovci v tušení prvního ranního pótraťového spoje:-)
      Ještě před ním jsme dali malou snídani. Prodavačky místní Hrušky byly schovívavé a naší rozlámanosti si raději moc nevšímaly. Zaplaťpámbů. Opotěný plech s drobným faceliftem nás odvezl do Opavy. Nápad s držkovkou v místním vyžieráku byl mnohem lepší než následný (první) Kozel. Kufberek jej nerozchodil, já jen o majinko lépe. Vlak, který nám měl ujet, stále stál na svém místě a tak jsme jej raději vzali stečí než riskovat další drsnou srážku s drážní realitou. Jak jsem se těšil na sprchu v práci, jaj!
      Ve Sviňákově se naše cesty definitivně rozešly. Kufberek zamířil k domovu s výhledem oslavy Kaččiných narozenin a já, hlava dubová, pěšky lesem směrem ke své posteli, kterou jsem po urputném boji a totálně unaven opustil až ráno druhého dne. Představu, že bych se v sobotu znovu vrátil do Hradce nad Moravicí na další várku koncertů, jsem rád briskně opustil...

8.9.2010 medvěd:-)

zbytek fotek