Lucie a Charlie v MOM

<<< Lucie & Charlie v MOM >>>

FREEDLAND.cz W E B P R O T Y, K T E Ř Í V Í chat <a href="http://www.weblight.cz/chatbox/?id=21809">Chatbox weblight.cz</a> Akce roku 2010 Náš diář	od soboty 5. do úterý 7. září Začátek září, čerstvě po prázninách začíná krátké období, kdy se za a) nelyžuje a za b) se nepřezouvá. Tyto dvě činnosti mají za vinu, že Charlieho pak najdete buď v BOPAKu nebo na horách. Na jiné srandičky času nezbývá. Rozhodl se tedy s Lucií, že po létech, kdy kamarádi přijíždějí za nimi, otočí směr a vyrazí pro změnu sami. Původní plán na týdenní dovolenou se však troštičku kousl a z plánované celomoravské spanilé jízdy nakonec vypadlo vše až na Ostravu. V sobotní večer tak po zrovna čerstvě spuštěné dálnici dorazili až k nám do Města Omezených Možností. Jak se jim tady líbilo? To byste se měli zeptat především právě jich. Já mohu podat pouze svědectví z druhé strany... Co s načatým sobotním večerem jsem začal řešit akorát tak hodinu před jejich příjezdem. Už jsem o nich věděl a dost jsem zíral, že na Stodolní se téměř nic neděje. Stránky www.stodolní.cz byly aktuální naposledy na jaře a i stránky spřátelených klubů zrovna neoplývaly aktuálními informacemi. Kua, že by Stodolní skomírala? Člověk se tam pomalu dostane jenom s přespolními kamarády, takže jsem tam mohl být naposledy před dvěma roky. Vše nakonec dopadlo jinak, protože se ukázalo, že cesta na Dálný východ je už sama o sobě dostatečně vyčerpávajícím (nebo chcete-li - naplňujícím:-))) zážitkem, až se oba hosté shodli, že návštěva Stodolní netřeba. Argument, že profláklá ulice začíná žít právě až po desáté hodině večerní, se nakonec ukázal jako zbytečný. Vystačili jsme si sami a do ranních hodin jsme probírali nejen světem hýbající problémy, ale po čase jsme si ujeli na starých deskách. To však až tehdy, kdy se mi podařilo roztočit talíř, jenž je k podobné produkci jaksi nutnou podmínkou:-) To v neděli jsem měl o programu celkem jasno. Jak jsem pochopil, hrdličky se přijely do Ostravy především vyspinkat, a já mezitím poladil charlieho peckovský komp. Kolem poledne jsme už mohli zasednou do přibližovadla a odjet na západní konec Poruby. Kdepak, mé drahé rodiče jsme navštívit nejeli, ale na naší tramvajové jednokolejce nadšenci z historického kroužku už od včerejška předvádějí výsledky svého nezáviděníhodného snažení. A je třeba jim vyseknout poklonu, protože mnohdy i více než půlstoletí stará vozítka svědčila o nesmírné píly všech těch bláznů. Všechna se leskla jako psí kulky a záleželo jen na vlastní volbě, které z přemisťovadel člověk zvolil ke svezení. Nevšední mumraj na trati obvykle přináší i nečekané události a když už tedy chci ukázat přátelům, jak nám to tady skvěle funguje, začnou se logicky dít ty nejneuvěřitelnější věci. A tak zatímco já vyrazil pracovně správným směrem na Zátiší, tramvaje (nebo také, jak říkáme "staré bedny") odjely i s Charliem a Lucií z důvodu vypnuté trakce zcela opačným směrem. Když už bylo všechno v pořádku a mohli i oni s ostatními vyrazit na Zátiší, začal jsem počítat, kolik kilometrů asi stačí dneska v tramvajích najezdit. Řekl bych dobrých čtyřicet. Lucie s Charliem vypadali vcelku spokojeně, jen na závěrečnou jízdu se jim už nechtělo kodrcat na dřevěných pryčnách, takže jsme raději zvolili osvědčenou "gaučovku" (pamatujete?) v žehličce aneb tramvaji T1. Charlie byl ze všech těch různých směrů ježdění po Ostravě docela zmätěný a je pravda, že jsem mu orientaci ani já nijak zásadně neulehčil. Výhled od Dobroslavic na půlku Ostravy nijak zvláště neocenili, zato dneska dostali už chuť na Stodolní: "Aspoň ochutnat..." a tak jsme do centra zajeli. Od nádraží Střed jsme koukali na rozestavěnou Karolinu a později došli pěšky na liduprázdnou Stodolní. Není divu, je neděle a navíc příliš brzy na nějaký tradiční večerní provoz. Cestou k náměstí jsme nezapomněli na Plzničku U Rady (mňam!) a pak jsem byl i já zvědav, jak vypadá Černá louka a Hrad bez Barev. Totiž bez festivalu. Jak? Inu, mrtvě, stejně jako celé centrum města. Nevím, nevím, zda bude někdo schopen město do roku 2015 oživit, aby bylo dostatečně "kulturní," jak se teď prý všichni ostravaci snažíme:-) Je fakt, že v seřelém centru města už jsem se necítil nějak moc nebezpečně jako před léty, kdy běh do Černého Pavouka a zpátky na tramvaj byl nefalšovaným adrenalinem, jenže co tady jinak dělat, je otázkou. Domů jsme to vzali kolem "ostravských Hradčan," které k mému údivu nesvítily a cestu jsem vybral zase takovou, že jsem Charliemu v základní orientaci opět nepomohl:-) Večer? Hrdličky byly tak unavené, že v podtstatě po pár chvilkách zalezly do kanafásu a usnuly spánkem spravedlivých:-) V pondělí ráno jsem musel samozřejmě do práce. Domluva byla jasná a skutečně se Lucie s Charliem objevili ve Sviňákově ve smluvený čas. Jediným možným přímým spojem jsme pak vyrazili na Štramberk. Řeknu vám, že jízda na koridoru opotěným plechem je zážitek, kór když jeden motor za sebou táhne dva kyblíky a s akcelerací ho pošle k šípku i sto let stará tramvaj. Je fakt, že i posezení nám přišlo svým komfortem velmi, ale velmi srovnatelné. Když jsme za Studénkou konečně sjeli s koridoru, pocit vyšší rychlosti se vrátil díky kvalitě trati a vlastnostem jednonápravového podvozku. Ano, tohle už dost dobře známe! S úlevou vystupujeme na štramberském nádraží. Je nadevše jasné, že naše kroky pozvolna zamíří na Trůbu a protože nadešel čas oběda a oba hostům stoupající cestou dostatečně vyhládlo, nemohli jsme nezavítat do místního pivovaru. Konečně, kde jinde se pořádně najíst? Pivo bylo také ve svém standardu a po nějakých těch pracovních telefonátech jsme mohli konečně vyšlápnout do schodů. Celé dopoledne nám nedávalo mnohé naděje na zajímavý výhled z Trůby, ale nyní kolem třetí hodiny je naštěstí vše jinak. Panorámata jaká mají být a lehké šimrání u žaludku na věžním ochozu, který už leccos pamatuje, k sobě neodmyslitelně patří. V útulně pod Trůbou nás překvapilo množství větší než malé suvenýrů a dalších různých vychytávek. Chcete-li tip na něco netradičního, přijďte pobejt:-) Je nadmíru jasné, že zvládnutý výstup jsme si zasloužili malou odměnu v nedaleké kavárničce pod hradem. Medovinka vážně zahřála a dodala sil na poslední výšlap dneška - pod Bílou horu. Výhledy odtud na městečko berou dech stejně jako hlubiny malé i velké Kamenárky. Druhá už byla bohužel zavřená. Blížící s odjezd vlaku dal krokům našim jiný než původně plánovaný směr. Jeskyni Šipku tak dáme třeba někdy příště. Opotěný plech nás dovezl zpátky do Ostravy a večer jsme ukončili v druhém pivovaru na zámku v Zábřehu. Speciality? Pšeničné a jantarové pivo, vynikající tatarák i žebra. Nezastavit se tady při představování Ostravy? Velké chyba! Večer už jsme opět jenom zalehli a bylo to vlastně naposledy, kdy jsem se s návštěvou viděl. Musel jsem ráno do práce zatímco Návštěvníci se do Ostravy přijeli především, jak jsem už psal, pořádně vyspat... 11.9.2010 medvěd:-) retro ochutnávka Dovolená v Ostravě… aneb stejně tam musíme znovu "Třeba Lucie nasliní brk a popíše Ostravu hodně jiným pohledem…" Tak touto větou v Editorialu No. 138 mě Medvěd nabádá, abych se k naší návštěvě v MOM vyjádřila. Nuže, milý Medvěde, jak chceš! :-) Jen pro úvod bych samotného Medvěda ráda upozornila, že středověkou praktiku psaní brkem jsem po dlouhém snažení následně zavrhla. Jednak k tomu nejsem vzhledem ke svému pohlaví předurčena… (Ale co Tě nenapadá?!?!? Jde čistě o to, že písaři byli především muži…) Jako další úskalí jsem shledala samotnou techniku psaní včetně správného seříznutí brku. Problémem bylo také to, že poptávka po konopném papíru, který je pro psaní brkem ideální, značně převyšuje nabídku. A neposlední problém byl čistě technický - totiž: jak příběh zvěčněný na konopném papíru dostat k Medvědovi a následně se pokusit ho publikovat na stránkách Thájmsů??? Ano ano Medvěde, divíš se oprávněně! Toto vše (popsáno ve zkratce) jsem si o psaní brkem zjistila jen proto, abych vyhověla Tvému požadavku. Doufám tedy, že se ve finále spokojíš se suchou a nezajímavou technikou psaní všema deseti, kde přenosovým médiem není papír, ale neviditelné impulsy internetového spojení:-) A třeba toto bude impulsem i pro Tebe, abys mě příště nevyzýval k úkolům mírně komplikovaným :-) Myslím, že úvodních řečí již bylo přespříliš, a přejdu tedy rovnou k naší sic krátké, zato záživné dovolené v Ostravě. Den (večer) první - aneb retro závěr uvítacího dne Přesun do Ostravy asi netřeba nijak značně rozmazávat. Šedost silnic je osvěžena pouze okolní již téměř podzimní přírodou a z jičínského slunného počasí si následně užíváme sychravo, mlhu a na závěr i pořádný liják. Takové je tedy uvítání v MOM. Ještě že jsme cestou na silnici potkali pouze tolik i*tů a deů, co bys na jedné ruce spočítal :-) Ale nemuseli jsme troubit ani jednou, viď, Charlie? :-) Zpestřením cesty byla také sms od Medvěda s popisem cesty k němu domů. "…na světlech doleva…". Jenže tato světla jsou Chlumečákům nejspíš navždy zapovězena, protože (ač s návodem) zahýbáme automaticky doprava a na dalších světlech se přes čtyřproudovku otáčíme do protisměru :-) Naprosto stejný manévr předvedl i Martin Beran při cestě do Roháčů. Soudím tedy, že chyba je v oněch světlech, nikoli v našich chlapcích :-) Na místě nás vítá jako vždy rozesmátý Medvěd a když mu mezi dveřmi vrazím do ruky flašku hruškovice, pookřeje ještě malinko víc :-) Po zběžné prohlídce Medvědova příbytku a po zavržení akce "Stodolní" se s uvítacím panáčkem usazujeme v obýváku. Po dalších domácích slivovičkách přijde - jak již název dne napovídá - retro závěr našeho uvítání. Po reprodukci několika CD přicházejí na řadu trochu větší placičky. Počáteční nadšení na malou chvíli zmrazí menší komplikace se zprovozněním gramofónu, pak už se ale především Medvěd s Charliem nechávají unést - jak se říká - na vlně vzpomínek při poslechu kousků mnohdy starších, než jsem já :-) Medvědova sbírka ukrývá pár opravdu neobvyklých kousků - Vilda Čok, album Madonny s obalem v azbuce!, chlapci milovaná Barunka Basiková, nebo v té době nechutně přeslazeně popová Haňa Zaňa. Právě u ní zjišťuji, že se jakoby nechala vést dobou a zpívala to, co se od ní čekalo. Přirovnávám ji v té chvíli k Ivetě Bartošové, která bohužel na trapných slaďácích zamrzla a nikam se neposunula - jejím příznivcům se omlouvám. A právě na dámy Basikovou a Bílou měním v tento večer názor a děkuji Charliemu a Medvědovi, že mi rozšířili obzory :-) Jako večerníček si pouštíme jeden díl Návštěvníků a po uspávacím panáčku se odebíráme ke spánku. Den druhý - aneb po kolejích do pravěku a po nožičkách do centra "Ráno" vstáváme skoro k obědu. Tedy jen my, co máme dovolenou. Honza vstával opravdu ráno a mezitím alespoň stihl pár užitečných věcí. Já s Kájou s překvapením zjišťujeme, že jsme si dopřáli spánek skoro do 11hod. Spalo se nám po celý pobyt opravdu luxusně - aby ne, v medvědím doupěti!!! :-) Po snídani se přemisťujeme k Medvědovi do práce a nejspíš proto, abychom se ujistili, že opravdu něco dělá, se po chvíli na tramvajových kolejích začne dít něco, z čehož s Kájou vyvozujeme pouze to, že "je to rozbitý a Medvěd musí odjet" :-) Medvěd tedy vystřelí svou modrou fóbií za pracovními povinnostmi a my - dovolenkáři - nasedáme do historické tramvaje a odjíždíme opačným směrem, než bylo původně v plánu, protože "nahoře je přece vyhozená trakce a musíme počkat, až se to opraví" :-) Kocháme se tedy jak samotnou tramvají, která je truhlářským skvostem, tak prohlídkou města. Jen pozor na zuby, vlivem vibrací hrozí trvalé poškození :-) Cestou zpět už ale volá Medvěd, že "trakce je nahozená" a že na další stanici přistoupí a pojedeme nahoru. Protože jsme přece na dovolené, tak míříme v cílové stanici nejdříve směr hospoda a dopřáváme si oběd a samozřejmě pivínko. Počasí nám opět "přeje" a tak se zdržíme ještě, dokud neustane déšť. Poté vyrážíme do hospůdky U Tondy - průvodčí v tramvaji nás totiž nalákal, že tam dostaneme malý dárek. Nafukovací balónek ale zdvořile odmítáme a vydáváme se zpět ke stanici tramvají. Tentokrát nasedáme do "žehličky" a libujeme si na polstrovaných gaučících :-) O zuby již netřeba se obávati (-: Cestou obdivuji nadšení a téměř úchylné zapálení pro věc především jednoho mladíka, který je pro dnešní den průvodčím historické tramvaje. Jeho rozjařenost nemá mezí - jak dítě u vánočního stromečku :-) Po rozloučení se s tramvajemi šupinky šupinky (jak říká Medvěd) do fóbie a jede se na prohlídku Ostravy - nejdřív po výjezdu na kopec hezky z dálky a pak hurá do centra. Medvěd je trochu zklamaný, že odmítáme výjezd na další kopec, ale vzhledem k mým orientačním schopnostem mi opravdu popis "támhle bydlíme a támhle za tím čoudícím komínem je čtvrť ta a ta" nic neříká. Při pohledu na Charlieho se uklidňuji, že v tom nejsem sama a razíme tedy rovnou do centra. Vyjdeme na most, projdeme pod mostem, kousek kolem kolejiště a za chvíli jsme ve Stodolní. Procházíme celou kulturní hauptštráse směrem do centra a Honza s Kájou diskutují, po návštěvě kolika místních barů jim bylo druhý den špatně a jak se ulice změnila atd. atd. Až na několik vozů luxusnějších značek jako je BMW nebo Mercedes, neshledávám žádný výraznější rozdíl mezi Stodolní a železnickým náměstím. (Rozumějte - u nás v Železnici parkuje na náměstí trabant místního důchodce a VW Polo učitelky ZŠ. BMW nebo Mercedes zde parkuje občas před Mikulovskou vinárnou a je tak trochu atrakcí. :-) Jinak je ale Stodolní v neděli v podvečer opravdu spíše lázeňskou kolonádou :-) Ještě než se dostaneme na hlavní náměstí, tak neodolám škemravým pohledům obou průvodců a svolím (ne že by se mě dvakrát ptali:-) k ochutnávce Plzničky přímo z tanku U Rady. Pak už obdivujeme dlažbu náměstí za miliony (místy dlaždice úplně chybí, místy se dlažba jaksi nepotkává - podobně jako dálnice v Polsku - jen tady to není o 3 km:-)), kostel pro x tisíc lidí, areál festivalu Colours s propadajícím se hradem, u nějž se Medvědovi při vzpomínkách na lehátka pod smrčky, která tu byla právě o festivalu, rozsvítí očička :-) Viděl to nejspíš opravdu hodně živě a popisoval to tak přesvědčivě, že byste mu to taky věřili :-) Přes most v areálu zavítáme až do Slezska a cestou zpět k autu procházíme přes Kuří rynek, míjíme architektonický "skvost" velmi známého pána (tvrdí Medvěd, já o něm v životě neslyšela :-) Nejvíc mě zaujala v přibývajícím šeru působivě nasvícená nejstarší stavba Ostravy - škoda jen, že v současnosti již stále více obklopená modernějšími stavbami. Za téměř tříhodinovou prohlídku jsme toho viděli opravdu mnoho a měli jsme to i s odborným výkladem - díky, Medvěde :-) Nožičky začínají bolet a tak míříme domů, kde se napapáme, mírně popijeme (opět beze mě - trapného abstinenta, zato vítaného řidiče:-) a po vydatné procházce se poměrně brzy ubíráme do postýlek. Zítra je na programu Štramberk… Den třetí - aneb Pendolínem na Štramberk Vstáváme kolem deváté (velmi zlehka - jsme na dovolené!) a vypravujeme se pro snídani. Protože opakování je matka moudrosti, tak před odchodem za pomoci klipu Ostrava si ještě oprášíme dosavadní znalosti Ostravy a pak hurá pro hamání. Při obouvání zjišťuji, že brát si téměř nové, leč již prošlápnuté, Adidasky na dovolenou, kde pro průvodce začíná malá procházka na 15 kilometrech, byla přinejmenším chyba. Jsem ale odhodlána nedát na sobě nic znát - kdo by to poslouchal? :-) "Jedeš na turistickou dovolenou v nových botách, navíc celých bílých atd. atd. :-)" Honza je v práci a my dle dohody vyrážíme po snídani za ním. Nakrmíme automat na jízdenky jednokorunovými mincemi, kterých máme po kapsách cca 170 kousků :-) a už fičíme "sedmičkou" za Medvědem. Je to již třetí model tramvaje, kterou se v Ostravě vezeme. Stále to ale není ta nejnovější a Medvěd nás chlácholí, že se nám to jistě do konce dovelené poštěstí. Tak schválně!!! :-) Vystupujeme na třinácté stanici - no jo, spočítali jsme si to:-) máme totiž dovolenou, a tak si takové zbytečnosti můžeme dovolit:-) Charlie se krátce zorientuje a už vyrážíme "nejkratší" cestou k Medvědovi do práce, takže nakonec obcházíme největším obloukem, jaký je možný v Ostravě vytvořit :-) Interpretujeme to ale tak, že jsme se chtěli podívat na probíhající demolici komunistických budov poblíž nádraží, přičemž obdivujeme přesnost stavebních inženýrů komunistického režimu. Jsou na tom podobně, jako polští kolegové s již zmiňovanou dálnicí - ti se minuli na x kilometrech v cíli o 3 km. Tady ale bylo záměrem napojit novou budovu na starou a na dvaceti metrech to nevyšlo zhruba o 2m. Inu, třeba je v tom přímá úměra :-) U Medvěda provedeme nezbytnou prohlídku a přezkoušení všech udělátek a vyrážíme směr nádraží. Za chvíli již "uháníme" směr Štramberk. Prý to jede až 80km/h, my to ale odhadujeme na 60 max a po nuceném zpomalení přes opravovaný mostek se nad 40 snad nevyšplháme :-) V jedné dědině čekáme 10 minut a po dlouhých úvahách nám (resp. Medvědovi) dochází, že je kolem poledne a nádražní panáčkové si tímto vlakem rozváží obědy :-) Což shledáváme i jako pravý důvod toho, že tento vlak je jediným přímým z Otravy až do Štramberka za celý den. Tam šupinky šupinky naše první kroky vedou opět do hospody :-) V pivovárku dáváme oběd a místní pivo a ještě pivo a pak už do kopečka a po schodech hore hore až na Trúbu. Po tisíci schodech (dobře, tolik jich nebylo, ale nahoře se tak cítíme) obdivujeme především výhled a !opět! se snažíme zorientovat. Medvěd je tu jak doma, Charlie se občas chytá a já poznávám školu, kolem které jsme šli. To mi pro případnou cestu zpět bez doprovodu stačí :-) Na ochozu na Trúbě si zprvu užívám výhled. Ovšem do té doby, než Medvěd začne zdůrazňovat, že "od té doby, co to stojí, tak tady nic neopravovali. V podstatě chodíme po původním dřevěném ochozu, tak kdyžtak choď podél zdi a jen po těch ukotvovacích trámech." Nejdřív to beru s humorem, ale při představě, že pod námi je několik desítek metrů vzduchoprázdna, mě přepadá nepřekonatelná potřeba cítit pod nohami pevnou zem :-) Ještě přetrpím výstup o patro výš, ale i tak jsem o pár chvil dole jako první. Další "orientační" vyhlídka do okolí a pak už si to štrádujeme dolů. K našemu ? štěstí ? potkáváme další hospůdku a tak tam na další desítky minut posedíme. Opravdu příjemné prostředí a obsluha jen pro nás! Pryč se nám nechce, ale jsme syti, a tak ani pro obsluhu již nepředstavujeme lukrativního zákazníka. Cestou do (zavřené):-) botanické zahrady obdivujeme další výhledy z kaskádovitých stěn Kamenárky. V bílých Adidaskách je sestup dolů o něco intenzivnějším zážitkem :-) Zpět v městečku nás napadne si zjistit, jak a jestli se vlastně dostaneme do Ostravy ještě dnes. Jede to za 20 minut nebo za 2 hodiny. Po krátké poradě vyrážíme k nádraží s plánem dát další pivo a pivo proložené kvalitní baštou v pivovaru v Ostravě. Další projížďka tramvají (opět né nejnovější model, Medvěde!) a už sedíme v pivovárku. Prostředí opravdu komfortní, obsluha příjemná a tataráček téměř bezkonkurenční!!! Po jídle si dávám ještě dezertík, kluci vyzkouší všechna nabízená piva a přichází čas udělat dětem pá pá :-) Pomalu se zvedáme a již noční Ostravou se vracíme tramvají (zase ne nová!) do medvědího doupěte. Je to náš společný poslední večer, a tak na chvíli zapomínáme na tisíc mil v našich nohách a ještě diskutujeme a popíjíme. Únava nás ale po chvíli stejně přemůže a tak naposledy uléháme. Den čtvrtý - aneb kudy tudy do Bavorova? Posnídáme, sbalíme se, poklidíme po sobě a razíme zkontrolovat, jestli náhodou nepotřebujeme něco koupit :-) Charlie totiž svolil, že můžeme do obchoďáku, protože ač jsme na dovolené, tak není neděle, a tak se nakupovat může. V neděli totiž platí přísný zákaz vstupu do jakéhokoliv obchodu, nejde-li o situaci krajní nouze :-) Zjišťujeme ale, že nic úžasného místní stojany se zbožím nenabízejí a tak se vydáváme na cestu domů. Až na silnici si ale Charlie uvědomuje, že tak trochu neví, jak najet na dálnici na Olomouc. A to jsme ani nemuseli na křižovatku s pověstnými světly a už jsme ztraceni:-) Zastavujeme na parkovišti a pouštíme notebook, abychom se poradili s internetovým prohlížečem. Jak už to tak ale v životě bývá, tak když něco nejvíc potřebujete, tak to nefunguje - baterie nám slibuje posledních 8 minut čilosti. Naneštěstí navíc zjišťujeme, že mapa na Seznamu ani na Googlu není aktualizovaná a tudíž tam čerstvě vystavěná dálnice není. (Teď už ano, ale v září opravdu ještě nebyla!) Ze mě se tedy stává navigátor a podle mapy se vydáváme na cestu. Na dálnici se napojujeme o několik kilometrů dál a už nám nebrání nic v tom, všechny "idy" a "be" předjíždět a dorazit v pořádku domů:-) Závěrem bych ráda po vzoru Lenky - Delegace poděkovala:-) Medvědovi, za pestrý a velmi příjemný program, za organizaci, ubytování, stravování a samotné pozvání k němu vůbec! :-) Charliemu, že mě taky jednou vyvez :-) Myslím, že dovolená se opravdu vyvedla :-) A co říci úplně na závěr??? Musíme do Ostravy znovu - nesvezli jsme se novou tramvají :-) :-) :-) Lucie zbytek fotek loučení s létem na trati do Kyjovic * * Štramberk - Trůba - Kamenárka *
Poslední aktualizace:

Lucie & Charlie v MOM

FREEDLAND.cz
W E B P R O T Y, K T E Ř Í V Í

chat

od soboty 5. do úterý 7. září

Začátek září, čerstvě po prázninách začíná krátké období, kdy se za a) nelyžuje a za b) se nepřezouvá. Tyto dvě činnosti mají za vinu, že Charlieho pak najdete buď v BOPAKu nebo na horách. Na jiné srandičky času nezbývá. Rozhodl se tedy s Lucií, že po létech, kdy kamarádi přijíždějí za nimi, otočí směr a vyrazí pro změnu sami. Původní plán na týdenní dovolenou se však troštičku kousl a z plánované celomoravské spanilé jízdy nakonec vypadlo vše až na Ostravu. V sobotní večer tak po zrovna čerstvě spuštěné dálnici dorazili až k nám do Města Omezených Možností. Jak se jim tady líbilo? To byste se měli zeptat především právě jich. Já mohu podat pouze svědectví z druhé strany...

      Co s načatým sobotním večerem jsem začal řešit akorát tak hodinu před jejich příjezdem. Už jsem o nich věděl a dost jsem zíral, že na Stodolní se téměř nic neděje. Stránky www.stodolní.cz byly aktuální naposledy na jaře a i stránky spřátelených klubů zrovna neoplývaly aktuálními informacemi. Kua, že by Stodolní skomírala? Člověk se tam pomalu dostane jenom s přespolními kamarády, takže jsem tam mohl být naposledy před dvěma roky. Vše nakonec dopadlo jinak, protože se ukázalo, že cesta na Dálný východ je už sama o sobě dostatečně vyčerpávajícím (nebo chcete-li - naplňujícím:-))) zážitkem, až se oba hosté shodli, že návštěva Stodolní netřeba. Argument, že profláklá ulice začíná žít právě až po desáté hodině večerní, se nakonec ukázal jako zbytečný. Vystačili jsme si sami a do ranních hodin jsme probírali nejen světem hýbající problémy, ale po čase jsme si ujeli na starých deskách. To však až tehdy, kdy se mi podařilo roztočit talíř, jenž je k podobné produkci jaksi nutnou podmínkou:-)
      To v neděli jsem měl o programu celkem jasno. Jak jsem pochopil, hrdličky se přijely do Ostravy především vyspinkat, a já mezitím poladil charlieho peckovský komp. Kolem poledne jsme už mohli zasednou do přibližovadla a odjet na západní konec Poruby. Kdepak, mé drahé rodiče jsme navštívit nejeli, ale na naší tramvajové jednokolejce nadšenci z historického kroužku už od včerejška předvádějí výsledky svého nezáviděníhodného snažení. A je třeba jim vyseknout poklonu, protože mnohdy i více než půlstoletí stará vozítka svědčila o nesmírné píly všech těch bláznů. Všechna se leskla jako psí kulky a záleželo jen na vlastní volbě, které z přemisťovadel člověk zvolil ke svezení.
      Nevšední mumraj na trati obvykle přináší i nečekané události a když už tedy chci ukázat přátelům, jak nám to tady skvěle funguje, začnou se logicky dít ty nejneuvěřitelnější věci. A tak zatímco já vyrazil pracovně správným směrem na Zátiší, tramvaje (nebo také, jak říkáme "staré bedny") odjely i s Charliem a Lucií z důvodu vypnuté trakce zcela opačným směrem. Když už bylo všechno v pořádku a mohli i oni s ostatními vyrazit na Zátiší, začal jsem počítat, kolik kilometrů asi stačí dneska v tramvajích najezdit. Řekl bych dobrých čtyřicet. Lucie s Charliem vypadali vcelku spokojeně, jen na závěrečnou jízdu se jim už nechtělo kodrcat na dřevěných pryčnách, takže jsme raději zvolili osvědčenou "gaučovku" (pamatujete?) v žehličce aneb tramvaji T1.
      Charlie byl ze všech těch různých směrů ježdění po Ostravě docela zmätěný a je pravda, že jsem mu orientaci ani já nijak zásadně neulehčil. Výhled od Dobroslavic na půlku Ostravy nijak zvláště neocenili, zato dneska dostali už chuť na Stodolní: "Aspoň ochutnat..." a tak jsme do centra zajeli. Od nádraží Střed jsme koukali na rozestavěnou Karolinu a později došli pěšky na liduprázdnou Stodolní. Není divu, je neděle a navíc příliš brzy na nějaký tradiční večerní provoz. Cestou k náměstí jsme nezapomněli na Plzničku U Rady (mňam!) a pak jsem byl i já zvědav, jak vypadá Černá louka a Hrad bez Barev. Totiž bez festivalu. Jak? Inu, mrtvě, stejně jako celé centrum města. Nevím, nevím, zda bude někdo schopen město do roku 2015 oživit, aby bylo dostatečně "kulturní," jak se teď prý všichni ostravaci snažíme:-)
      Je fakt, že v seřelém centru města už jsem se necítil nějak moc nebezpečně jako před léty, kdy běh do Černého Pavouka a zpátky na tramvaj byl nefalšovaným adrenalinem, jenže co tady jinak dělat, je otázkou. Domů jsme to vzali kolem "ostravských Hradčan," které k mému údivu nesvítily a cestu jsem vybral zase takovou, že jsem Charliemu v základní orientaci opět nepomohl:-) Večer? Hrdličky byly tak unavené, že v podtstatě po pár chvilkách zalezly do kanafásu a usnuly spánkem spravedlivých:-)
      V pondělí ráno jsem musel samozřejmě do práce. Domluva byla jasná a skutečně se Lucie s Charliem objevili ve Sviňákově ve smluvený čas. Jediným možným přímým spojem jsme pak vyrazili na Štramberk. Řeknu vám, že jízda na koridoru opotěným plechem je zážitek, kór když jeden motor za sebou táhne dva kyblíky a s akcelerací ho pošle k šípku i sto let stará tramvaj. Je fakt, že i posezení nám přišlo svým komfortem velmi, ale velmi srovnatelné. Když jsme za Studénkou konečně sjeli s koridoru, pocit vyšší rychlosti se vrátil díky kvalitě trati a vlastnostem jednonápravového podvozku. Ano, tohle už dost dobře známe!
      S úlevou vystupujeme na štramberském nádraží. Je nadevše jasné, že naše kroky pozvolna zamíří na Trůbu a protože nadešel čas oběda a oba hostům stoupající cestou dostatečně vyhládlo, nemohli jsme nezavítat do místního pivovaru. Konečně, kde jinde se pořádně najíst? Pivo bylo také ve svém standardu a po nějakých těch pracovních telefonátech jsme mohli konečně vyšlápnout do schodů.
      Celé dopoledne nám nedávalo mnohé naděje na zajímavý výhled z Trůby, ale nyní kolem třetí hodiny je naštěstí vše jinak. Panorámata jaká mají být a lehké šimrání u žaludku na věžním ochozu, který už leccos pamatuje, k sobě neodmyslitelně patří. V útulně pod Trůbou nás překvapilo množství větší než malé suvenýrů a dalších různých vychytávek. Chcete-li tip na něco netradičního, přijďte pobejt:-)
      Je nadmíru jasné, že zvládnutý výstup jsme si zasloužili malou odměnu v nedaleké kavárničce pod hradem. Medovinka vážně zahřála a dodala sil na poslední výšlap dneška - pod Bílou horu. Výhledy odtud na městečko berou dech stejně jako hlubiny malé i velké Kamenárky. Druhá už byla bohužel zavřená. Blížící s odjezd vlaku dal krokům našim jiný než původně plánovaný směr. Jeskyni Šipku tak dáme třeba někdy příště.
      Opotěný plech nás dovezl zpátky do Ostravy a večer jsme ukončili v druhém pivovaru na zámku v Zábřehu. Speciality? Pšeničné a jantarové pivo, vynikající tatarák i žebra. Nezastavit se tady při představování Ostravy? Velké chyba! Večer už jsme opět jenom zalehli a bylo to vlastně naposledy, kdy jsem se s návštěvou viděl. Musel jsem ráno do práce zatímco Návštěvníci se do Ostravy přijeli především, jak jsem už psal, pořádně vyspat...

11.9.2010 medvěd:-)

retro ochutnávka

Dovolená v Ostravě… aneb stejně tam musíme znovu

"Třeba Lucie nasliní brk a popíše Ostravu hodně jiným pohledem…" Tak touto větou v Editorialu No. 138 mě Medvěd nabádá, abych se k naší návštěvě v MOM vyjádřila. Nuže, milý Medvěde, jak chceš! :-)
Jen pro úvod bych samotného Medvěda ráda upozornila, že středověkou praktiku psaní brkem jsem po dlouhém snažení následně zavrhla. Jednak k tomu nejsem vzhledem ke svému pohlaví předurčena… (Ale co Tě nenapadá?!?!? Jde čistě o to, že písaři byli především muži…) Jako další úskalí jsem shledala samotnou techniku psaní včetně správného seříznutí brku. Problémem bylo také to, že poptávka po konopném papíru, který je pro psaní brkem ideální, značně převyšuje nabídku. A neposlední problém byl čistě technický - totiž: jak příběh zvěčněný na konopném papíru dostat k Medvědovi a následně se pokusit ho publikovat na stránkách Thájmsů???

Ano ano Medvěde, divíš se oprávněně! Toto vše (popsáno ve zkratce) jsem si o psaní brkem zjistila jen proto, abych vyhověla Tvému požadavku. Doufám tedy, že se ve finále spokojíš se suchou a nezajímavou technikou psaní všema deseti, kde přenosovým médiem není papír, ale neviditelné impulsy internetového spojení:-) A třeba toto bude impulsem i pro Tebe, abys mě příště nevyzýval k úkolům mírně komplikovaným :-)
Myslím, že úvodních řečí již bylo přespříliš, a přejdu tedy rovnou k naší sic krátké, zato záživné dovolené v Ostravě.

Den (večer) první - aneb retro závěr uvítacího dne

Přesun do Ostravy asi netřeba nijak značně rozmazávat. Šedost silnic je osvěžena pouze okolní již téměř podzimní přírodou a z jičínského slunného počasí si následně užíváme sychravo, mlhu a na závěr i pořádný liják. Takové je tedy uvítání v MOM. Ještě že jsme cestou na silnici potkali pouze tolik i***tů a de***ů, co bys na jedné ruce spočítal :-) Ale nemuseli jsme troubit ani jednou, viď, Charlie? :-) Zpestřením cesty byla také sms od Medvěda s popisem cesty k němu domů. "…na světlech doleva…". Jenže tato světla jsou Chlumečákům nejspíš navždy zapovězena, protože (ač s návodem) zahýbáme automaticky doprava a na dalších světlech se přes čtyřproudovku otáčíme do protisměru :-) Naprosto stejný manévr předvedl i Martin Beran při cestě do Roháčů. Soudím tedy, že chyba je v oněch světlech, nikoli v našich chlapcích :-)
Na místě nás vítá jako vždy rozesmátý Medvěd a když mu mezi dveřmi vrazím do ruky flašku hruškovice, pookřeje ještě malinko víc :-) Po zběžné prohlídce Medvědova příbytku a po zavržení akce "Stodolní" se s uvítacím panáčkem usazujeme v obýváku. Po dalších domácích slivovičkách přijde - jak již název dne napovídá - retro závěr našeho uvítání. Po reprodukci několika CD přicházejí na řadu trochu větší placičky. Počáteční nadšení na malou chvíli zmrazí menší komplikace se zprovozněním gramofónu, pak už se ale především Medvěd s Charliem nechávají unést - jak se říká - na vlně vzpomínek při poslechu kousků mnohdy starších, než jsem já :-) Medvědova sbírka ukrývá pár opravdu neobvyklých kousků - Vilda Čok, album Madonny s obalem v azbuce!, chlapci milovaná Barunka Basiková, nebo v té době nechutně přeslazeně popová Haňa Zaňa. Právě u ní zjišťuji, že se jakoby nechala vést dobou a zpívala to, co se od ní čekalo. Přirovnávám ji v té chvíli k Ivetě Bartošové, která bohužel na trapných slaďácích zamrzla a nikam se neposunula - jejím příznivcům se omlouvám. A právě na dámy Basikovou a Bílou měním v tento večer názor a děkuji Charliemu a Medvědovi, že mi rozšířili obzory :-) Jako večerníček si pouštíme jeden díl Návštěvníků a po uspávacím panáčku se odebíráme ke spánku.

Den druhý - aneb po kolejích do pravěku a po nožičkách do centra

      "Ráno" vstáváme skoro k obědu. Tedy jen my, co máme dovolenou. Honza vstával opravdu ráno a mezitím alespoň stihl pár užitečných věcí. Já s Kájou s překvapením zjišťujeme, že jsme si dopřáli spánek skoro do 11hod. Spalo se nám po celý pobyt opravdu luxusně - aby ne, v medvědím doupěti!!! :-) Po snídani se přemisťujeme k Medvědovi do práce a nejspíš proto, abychom se ujistili, že opravdu něco dělá, se po chvíli na tramvajových kolejích začne dít něco, z čehož s Kájou vyvozujeme pouze to, že "je to rozbitý a Medvěd musí odjet" :-) Medvěd tedy vystřelí svou modrou fóbií za pracovními povinnostmi a my - dovolenkáři - nasedáme do historické tramvaje a odjíždíme opačným směrem, než bylo původně v plánu, protože "nahoře je přece vyhozená trakce a musíme počkat, až se to opraví" :-) Kocháme se tedy jak samotnou tramvají, která je truhlářským skvostem, tak prohlídkou města. Jen pozor na zuby, vlivem vibrací hrozí trvalé poškození :-) Cestou zpět už ale volá Medvěd, že "trakce je nahozená" a že na další stanici přistoupí a pojedeme nahoru. Protože jsme přece na dovolené, tak míříme v cílové stanici nejdříve směr hospoda a dopřáváme si oběd a samozřejmě pivínko. Počasí nám opět "přeje" a tak se zdržíme ještě, dokud neustane déšť. Poté vyrážíme do hospůdky U Tondy - průvodčí v tramvaji nás totiž nalákal, že tam dostaneme malý dárek. Nafukovací balónek ale zdvořile odmítáme a vydáváme se zpět ke stanici tramvají. Tentokrát nasedáme do "žehličky" a libujeme si na polstrovaných gaučících :-) O zuby již netřeba se obávati (-: Cestou obdivuji nadšení a téměř úchylné zapálení pro věc především jednoho mladíka, který je pro dnešní den průvodčím historické tramvaje. Jeho rozjařenost nemá mezí - jak dítě u vánočního stromečku :-)
      Po rozloučení se s tramvajemi šupinky šupinky (jak říká Medvěd) do fóbie a jede se na prohlídku Ostravy - nejdřív po výjezdu na kopec hezky z dálky a pak hurá do centra. Medvěd je trochu zklamaný, že odmítáme výjezd na další kopec, ale vzhledem k mým orientačním schopnostem mi opravdu popis "támhle bydlíme a támhle za tím čoudícím komínem je čtvrť ta a ta" nic neříká. Při pohledu na Charlieho se uklidňuji, že v tom nejsem sama a razíme tedy rovnou do centra. Vyjdeme na most, projdeme pod mostem, kousek kolem kolejiště a za chvíli jsme ve Stodolní. Procházíme celou kulturní hauptštráse směrem do centra a Honza s Kájou diskutují, po návštěvě kolika místních barů jim bylo druhý den špatně a jak se ulice změnila atd. atd. Až na několik vozů luxusnějších značek jako je BMW nebo Mercedes, neshledávám žádný výraznější rozdíl mezi Stodolní a železnickým náměstím. (Rozumějte - u nás v Železnici parkuje na náměstí trabant místního důchodce a VW Polo učitelky ZŠ. BMW nebo Mercedes zde parkuje občas před Mikulovskou vinárnou a je tak trochu atrakcí. :-) Jinak je ale Stodolní v neděli v podvečer opravdu spíše lázeňskou kolonádou :-)
      Ještě než se dostaneme na hlavní náměstí, tak neodolám škemravým pohledům obou průvodců a svolím (ne že by se mě dvakrát ptali:-) k ochutnávce Plzničky přímo z tanku U Rady. Pak už obdivujeme dlažbu náměstí za miliony (místy dlaždice úplně chybí, místy se dlažba jaksi nepotkává - podobně jako dálnice v Polsku - jen tady to není o 3 km:-)), kostel pro x tisíc lidí, areál festivalu Colours s propadajícím se hradem, u nějž se Medvědovi při vzpomínkách na lehátka pod smrčky, která tu byla právě o festivalu, rozsvítí očička :-) Viděl to nejspíš opravdu hodně živě a popisoval to tak přesvědčivě, že byste mu to taky věřili :-) Přes most v areálu zavítáme až do Slezska a cestou zpět k autu procházíme přes Kuří rynek, míjíme architektonický "skvost" velmi známého pána (tvrdí Medvěd, já o něm v životě neslyšela :-) Nejvíc mě zaujala v přibývajícím šeru působivě nasvícená nejstarší stavba Ostravy - škoda jen, že v současnosti již stále více obklopená modernějšími stavbami.
      Za téměř tříhodinovou prohlídku jsme toho viděli opravdu mnoho a měli jsme to i s odborným výkladem - díky, Medvěde :-) Nožičky začínají bolet a tak míříme domů, kde se napapáme, mírně popijeme (opět beze mě - trapného abstinenta, zato vítaného řidiče:-) a po vydatné procházce se poměrně brzy ubíráme do postýlek. Zítra je na programu Štramberk…

Den třetí - aneb Pendolínem na Štramberk

      Vstáváme kolem deváté (velmi zlehka - jsme na dovolené!) a vypravujeme se pro snídani. Protože opakování je matka moudrosti, tak před odchodem za pomoci klipu Ostrava si ještě oprášíme dosavadní znalosti Ostravy a pak hurá pro hamání. Při obouvání zjišťuji, že brát si téměř nové, leč již prošlápnuté, Adidasky na dovolenou, kde pro průvodce začíná malá procházka na 15 kilometrech, byla přinejmenším chyba. Jsem ale odhodlána nedát na sobě nic znát - kdo by to poslouchal? :-) "Jedeš na turistickou dovolenou v nových botách, navíc celých bílých atd. atd. :-)" Honza je v práci a my dle dohody vyrážíme po snídani za ním. Nakrmíme automat na jízdenky jednokorunovými mincemi, kterých máme po kapsách cca 170 kousků :-) a už fičíme "sedmičkou" za Medvědem. Je to již třetí model tramvaje, kterou se v Ostravě vezeme. Stále to ale není ta nejnovější a Medvěd nás chlácholí, že se nám to jistě do konce dovelené poštěstí. Tak schválně!!! :-) Vystupujeme na třinácté stanici - no jo, spočítali jsme si to:-) máme totiž dovolenou, a tak si takové zbytečnosti můžeme dovolit:-) Charlie se krátce zorientuje a už vyrážíme "nejkratší" cestou k Medvědovi do práce, takže nakonec obcházíme největším obloukem, jaký je možný v Ostravě vytvořit :-) Interpretujeme to ale tak, že jsme se chtěli podívat na probíhající demolici komunistických budov poblíž nádraží, přičemž obdivujeme přesnost stavebních inženýrů komunistického režimu. Jsou na tom podobně, jako polští kolegové s již zmiňovanou dálnicí - ti se minuli na x kilometrech v cíli o 3 km. Tady ale bylo záměrem napojit novou budovu na starou a na dvaceti metrech to nevyšlo zhruba o 2m. Inu, třeba je v tom přímá úměra :-)
      U Medvěda provedeme nezbytnou prohlídku a přezkoušení všech udělátek a vyrážíme směr nádraží. Za chvíli již "uháníme" směr Štramberk. Prý to jede až 80km/h, my to ale odhadujeme na 60 max a po nuceném zpomalení přes opravovaný mostek se nad 40 snad nevyšplháme :-) V jedné dědině čekáme 10 minut a po dlouhých úvahách nám (resp. Medvědovi) dochází, že je kolem poledne a nádražní panáčkové si tímto vlakem rozváží obědy :-) Což shledáváme i jako pravý důvod toho, že tento vlak je jediným přímým z Otravy až do Štramberka za celý den.
      Tam šupinky šupinky naše první kroky vedou opět do hospody :-) V pivovárku dáváme oběd a místní pivo a ještě pivo a pak už do kopečka a po schodech hore hore až na Trúbu. Po tisíci schodech (dobře, tolik jich nebylo, ale nahoře se tak cítíme) obdivujeme především výhled a !opět! se snažíme zorientovat. Medvěd je tu jak doma, Charlie se občas chytá a já poznávám školu, kolem které jsme šli. To mi pro případnou cestu zpět bez doprovodu stačí :-) Na ochozu na Trúbě si zprvu užívám výhled. Ovšem do té doby, než Medvěd začne zdůrazňovat, že "od té doby, co to stojí, tak tady nic neopravovali. V podstatě chodíme po původním dřevěném ochozu, tak kdyžtak choď podél zdi a jen po těch ukotvovacích trámech."       Nejdřív to beru s humorem, ale při představě, že pod námi je několik desítek metrů vzduchoprázdna, mě přepadá nepřekonatelná potřeba cítit pod nohami pevnou zem :-) Ještě přetrpím výstup o patro výš, ale i tak jsem o pár chvil dole jako první. Další "orientační" vyhlídka do okolí a pak už si to štrádujeme dolů. K našemu ? štěstí ? potkáváme další hospůdku a tak tam na další desítky minut posedíme. Opravdu příjemné prostředí a obsluha jen pro nás! Pryč se nám nechce, ale jsme syti, a tak ani pro obsluhu již nepředstavujeme lukrativního zákazníka. Cestou do (zavřené):-) botanické zahrady obdivujeme další výhledy z kaskádovitých stěn Kamenárky. V bílých Adidaskách je sestup dolů o něco intenzivnějším zážitkem :-) Zpět v městečku nás napadne si zjistit, jak a jestli se vlastně dostaneme do Ostravy ještě dnes. Jede to za 20 minut nebo za 2 hodiny. Po krátké poradě vyrážíme k nádraží s plánem dát další pivo a pivo proložené kvalitní baštou v pivovaru v Ostravě. Další projížďka tramvají (opět né nejnovější model, Medvěde!) a už sedíme v pivovárku. Prostředí opravdu komfortní, obsluha příjemná a tataráček téměř bezkonkurenční!!! Po jídle si dávám ještě dezertík, kluci vyzkouší všechna nabízená piva a přichází čas udělat dětem pá pá :-) Pomalu se zvedáme a již noční Ostravou se vracíme tramvají (zase ne nová!) do medvědího doupěte. Je to náš společný poslední večer, a tak na chvíli zapomínáme na tisíc mil v našich nohách a ještě diskutujeme a popíjíme. Únava nás ale po chvíli stejně přemůže a tak naposledy uléháme.

Den čtvrtý - aneb kudy tudy do Bavorova?

Posnídáme, sbalíme se, poklidíme po sobě a razíme zkontrolovat, jestli náhodou nepotřebujeme něco koupit :-) Charlie totiž svolil, že můžeme do obchoďáku, protože ač jsme na dovolené, tak není neděle, a tak se nakupovat může. V neděli totiž platí přísný zákaz vstupu do jakéhokoliv obchodu, nejde-li o situaci krajní nouze :-) Zjišťujeme ale, že nic úžasného místní stojany se zbožím nenabízejí a tak se vydáváme na cestu domů. Až na silnici si ale Charlie uvědomuje, že tak trochu neví, jak najet na dálnici na Olomouc. A to jsme ani nemuseli na křižovatku s pověstnými světly a už jsme ztraceni:-) Zastavujeme na parkovišti a pouštíme notebook, abychom se poradili s internetovým prohlížečem. Jak už to tak ale v životě bývá, tak když něco nejvíc potřebujete, tak to nefunguje - baterie nám slibuje posledních 8 minut čilosti. Naneštěstí navíc zjišťujeme, že mapa na Seznamu ani na Googlu není aktualizovaná a tudíž tam čerstvě vystavěná dálnice není. (Teď už ano, ale v září opravdu ještě nebyla!) Ze mě se tedy stává navigátor a podle mapy se vydáváme na cestu. Na dálnici se napojujeme o několik kilometrů dál a už nám nebrání nic v tom, všechny "id***y" a "b***e" předjíždět a dorazit v pořádku domů:-)
Závěrem bych ráda po vzoru Lenky - Delegace poděkovala:-)