chat

Akce roku 2010

Náš diář

čtvrtek 28. října

      Již před mnoha a mnoha lety přišel můj dobrý přítel Pivko s brutálním nápadem, že když už jsem ten bývalý pótraťák, aspoň jednou za čas bych měl dát vydělat jeho skvělé firmě a urazit několik stovek kilometrů po kolejích. Volňáska doma dostává můj dávný přítel Pivko jen střídmě a obvykle se pokouší nebohou rodinu přesvědčit argumentem, že i na státní svátek musí jít pracovat. A protože pracovní soboty za komoušů končily obvykle pijaktykou, nikdy nevzbudil svým stavem a pozdním příchodem ze šichty doma pohoršení. Já pochopitelně volňáska doma nedostávám, zato si jej musím koupit, takže jsem se v brzkém svátečním ránu ve skutečně hustém labyrintu éšopu České pótrati, po mnoha pokusech se proklikat záludnými zákoutími, dostal k celotýdenní permici, která sice nebyla přenosná (jak měla být), ale za to byla dle mínění všech průvodčích ryzí fake. Mohli jsme tedy vyrazit do víru páry, mouru a druhotřídních koženek...

      Vzpomínám na jarní upřímnou radost (ano, skutečně - radost, nikoli zděšení!) mé sestry, když s malou Madlenkou nasedla ve Sviňákově do brněnského "expresu" a konstatovala, že má opravdu radost, že se tady za těch deset let nic nezměnilo. Zvykla si už dávno stejně jako nevím kolikátá generace studentů cestující mezi třetím a druhým největším městem státu. Já nikoli. Naštěstí my míříme na západ a jdeme valet kyty do jidelaku intesity. V našem případě proletářsky správném Hutníkovi. Jídelní vůz také pamatuje své mládí kdesi v našem dětství, ale oproti zbytku koženkového intersity přece jen poskytuje komfort zcela nevídaný. V našem případě naštěstí pohrdá jistá firma JLV kazit si své jméno takovým póvlem, takže nás přivítala vlídná obsluha, slušný výběr a pohodové ceny. Kolik lidí už jsem naučil vlastně používat tento vůz? V kvalitě předváděné Českými drahami jde vlastně o sympatický omyl:-)
      Hutník nás vyklopil v Pardubicích a mohu vám říct, že takhle vybydlené město nad soutokem Chrudimky a Labe jsem snad nezažil. Nejsme zřejmě sami, kteří využili volna navíc. Jenže, kde jiní končí, my začínáme. A začínáme ve velkém stylu! Druhá tentokrát irská snídaně ve Svatém Patrikovi je skvělá, Plznička za pětadvacet (jen dopoledne!) ucházející. Po vyhnání mušek ze stolních pivovodů jsme si ji navíc točili sami. Uklizečky kolem nás lítaly jako na sabatu (otvírají tady už v osm a asi to tady bylo včera velké) a my dva nerušeně a samozřejmě řešíme jako vždy ony nevyhnutné a zásadní celosvětové problémy...:-)
      Věřte, nevěřte, starost o osud Somálska nás tolik vyčerpal, že popolední cesta z hospody zpátky přes město na nádraží "jen co noha nohu mine" byla vysilující. Naproti pernerky jsme čelem k Masarykovi za zády mas vzdali hold padlým za vlast (nebyli jsme tam samozřejmě sami!) a po chvíli akorát dorazili do pohodlí dalšího vlaku, jenž nás měl odvézt dále kousek zpátky na východ a u Třebové prudce na jih. Asi tušíte správně - do Brna u Modřic. Jedinou mou podmínkou byl jídelní vůz a ani tentokrát jsme nebyli zklamáni. Naopak slečna by byla ráda, kdybychom s ní pokračovali dále do Břeclavi a pak na Ostravu. Jenže dejte vale Vendelínovi! Kdo by to pak měl poslouchat...:-)
      V Brnisku jsme šli na jistotu: Černohorská pivnice dala našim krokům správný směr (Pegas tentokrát ňák spadl z lopatky...) a my dva jsme si hrdě kráčeli nádražním bulvárem na Svoboďák. Ano, viděli jsme jej! Koho? Přece ten černý pyj, čí okurku, kterému zdejší říkají Orloj. Hantec - uznávám - je nesrozumitelná řeč, ale tentokrát máme vážně jistotu, že tady nuda nikdy nebude. Říkat kukajícímu penisu orloj? Originální a jen tak to nevymyslíš! V Brně se hulí zřejmě dost i na radnici:-)
      Černohorská pivnice je schovaná hned za orlojem, takže obtěžkáni zážitkem vysoké kultury jdeme rádi spláchnout pachuť brněnské nudy právě tady. Je s podivem, že Vendelajn se nejprve pro nás nepochopitelně cukal, ale nakonec přišel, řkouc, že by to měl potom ještě dlouho u Medvěda na talířku a kdo to má pak poslouchat:-) Dáváme mu pochopitelně za pravdu a zároveň jej žádáme o pomoc se nešťastným Somálskem. Bohužel Marně. Ani vendelínův metropolitní a zcela originální náhled na věc nám nepomohl letitý oříšek rozseknout. Před devátou večerní odcházíme na poslední jedoucí vlak mezi oběma moravskými metropolemi.
      Nevymyslely si to na mne České dráhy špatně. I v posledním vlaku pochopitelně průvodčí prudí a kroutí nesouhlasně hlavou nad mou jízdenkou, nicméně modrorůžovoučký pivní (označení BEER) vagón pamatující první rekonstrukci vozů po revoluci (a svého času jezdící výhradně na exkluzivních spojích!) voní novotou. Neskutečně, všude, dokonce i na hajzlu! Křtíme jej, jsa unaveni výstupem na Monte Negro, Starobrnem v petce (k ničemu jinému se ten humus vážně nehodí) a střídavě dospáváme ranní sváteční spánkový deficit.
      Co říci závěrem? Jedem příště znovu? A bude příště nějaké příště???

24.11.2010 medvěd:-)

Psaní o tom, co bylo, a taky o tom, kdo Ví, aneb Pisovo přání Freedlandu

      Tak mi jeden kamarád, jednoho krásného podzimního dne poslal emila s prosbou: "Hele, napiš něco, cos dělal začátkem devadesátých let do výročních Thájmsů." Po dlouhém otálení a pořádném zavzpomínání v mé hlavě, jsem sedl, nastartoval klávesnici a teda píšu.

      Byl jsem tehdy klučina školou povinný, se kterým mlátila puberta ze strany na stranu, vychovávaný totalitním režimem, průměrným žákem ve škole, žádným premiantem a člověkem, který v té době, asi z vlastní lenosti nechal, jak se říká, profesionálního hraní ledního hokeje. Když to tak beru zpětně, tak vlohy ke hře tam byly, ale vůle a touha jít si za svým snem, byla minimální.
      V té době totiž u mě, jak už jsem zmiňoval, propukla čistokrevná puberta a víc, než cokoliv jiného mě začala zajímat muzika, hlavně ta taneční a protože se u nás s pádem komunismu otevřel neuvěřitelný trh s veškerou hudbou , která do té doby byla v našich zeměpisných šířkách spíše z říše pohádek, tak to všechno začalo. Nahrávání po nocích na magnetofonové kazety z hudebního kanálu MCM, který ve své době přenášela stanice OK3, první nákupy originálních MC, LP, později CD…… a hlavně šmidlení na třiskotékách, které mi vydrželo do doby, než jsem se oženil s mojí drahou polovičkou, kdy už na blbosti, jak se říká, nezbýval čas.
      Po absolvování SPŠE ve Frenu a nástupu k modré armádě :-) jsem totiž poznal člověka a tady se dostávám konečně k jádru věci, ke kterému celý tento článek směřuju, který, ač se to nezdá, tak zásadně změnil můj pracovní, ale i soukromý život. Nebudu se zde sáhodlouze rozepisovat, v čem tkví kouzlo toho, co kde kdy jak a proč, ale ON Ví, a pardon, víme vlastně OBA. Za těch 8 let, co se známe moooooc díkes !!! Kamarádství, a hlavně to nejlepší, se totiž nedá nikde koupit, ani lusknout prstem a je tu, ale to pravé, to zraje jako dobré víno pěkně dlouho…... :-)
      I když nejsem zrovna spjat s Frýdlantskými Thájmsy pupeční šňůrou od jejich prvopočátku, tak přesto přeji k 10.výročí vydání taky tímto mým článkem a jejich autorovi za jeho píli a elán při přípravě a nepravidelného vydávání a supr počteníčko Vše nejlepší !!! Medvěde, díky !!!

-jp-