chat

Akce roku 2010

Náš diář

pátek 19. listopadu

      Možná jste už taky zažili něco podobného: Jednoho krásného dne si s dobrou náladou a vidinou povedeného dne zajdete koupit do pokladny na nádraží lístek do první třídy výletního vlaku. Čekáte parádní víkendové svezení solidním vlakem. Už na nástupišti, když vidíte přijíždět poněkud dýchavičnou mašinu, si říkáte, že se ještě uvidí, jak celá cesta nakonec dopadne, nicméně si ani náznakem nenecháte zkazit pohodovou náladu. Dokonce ani řádně omšelý vůz či kupé vás s vidinou skvělého víkendu nijak nerozhodí. Tak si sednete na relativně slušné místo (samozřejmě nikoli k oknu, poáč tam už je obsazeno) a odhodláni ke všemu dobrému se necháte vézt i vést vstříct nevšedním zážitků...

      Cesta zprvu ubíhá až překvapivě dobře. Jenže to stejně není nějak ono, necítíte se ve své kůži. Pohoda na duši vám říká, abyste se nenechali chmuřit divnými myšlenkami, protože jde jen o čistě subjektivní dojem. Občas zatrhne váš pohled na okolosedící a po nějaké půl hodině si přece jen začnete všímat trošku pozorněji. Po hodině jízdy si už připadáte pomalu jako vetřelec. Aspoň tak se cítíte po mnoha opakovaných a neopětovaných pohledech na většinu osazestva kupé. Duše je beznadějně nahlodána. Občas vyběhnete vydýchat dusný vzduch na chodbičku a se stále větším odporem o chvíli později zavíráte okno a vracíte se na své místo.
      Začínáte tušit, že místo asi nebude tak úplně vaše, neb vysírač naproti vám sedící a otravně se tvářící, vás po chvíli polije pivem. Ještě zvednete s úsměvem jeho převrhlou baňku a koukáte do neuvěřitelně nasraného xichtu. Omluva? Kdepak! "Vždyť tohle je náš vlak! My tady cestujeme pravidelně!" Aha, říkáte si: "Mám smůlu na réžistu." Ostatní se za chování vysírače jakoby stydí. Nebo si jen domýšlíte? Mnohé se vysvětlí za malou chvíli, když rozrazí dveře teď už pořádně dusného kupé průvodčí a ze všech kolem vás vypadnou režijky. S konduktorem se žoviálně pozdraví skutečně všichni kolem a on pak otráveně kouká jen na vás a na vaší jízdenku, se kterou má jenom a jenom potíž. Nějaké poděkování za tu nečekanou přítěž už ani nečekáte. Nebo, že byste se omluvil raději vy sám?
      Ještě jednou se podíváte na vysírače naproti a je vám jasné, že musíte vystoupit. Už vás prostě nebaví koukat na tupé stádo deprimovaných hovad. Je to přece "jejich" vlak! Vy jste jen přivandrovalec, který mimořádně zaplatil a nastoupil, kdežto ONI jsou ti, kteří mají právo cestovat v pohodlí. Jsou to oni, kteří mají nezanedbatelné právo na své kupé! Že jste zaplatil? Pche, koho to zajímá! A tak kdesi v půli zamýšlené cesty vypadnete z toho děsivého kupé a zmizíte. Je vám zcela jasné, že po tak drsném zážitku už vás do tohohle vlaku nikdy nikdo nikdy nedostane. A vidina skvělého výletu? Jednoduše ji spláchnete kapkami přicházejícího deště...

23.11.2010 medvěd:-)

zbytek fotek

Ale abych tady jenom neklel. Co se vážně povedlo, byly Satinské pádovody. Divočáci pádící zrychleným tempem proti jejich proudu k Veličkům z nich neviděli ani zbla. Chce to seslézt kousek pod asfaltku a příroda se svým pozdně podzimním představením se ráda ukáže. Stejně jako dravá Satina. Úchvatný a romantický potok!

Psát o hospodě U Veličků, je úkol vpravdě nelehký. Její nezaměnitelnou atmosféru okusil snad už každý lysohorský zbloudilec. Klenbaři tady zbloudili již cestou na vrchol a vzhledem k tomu, že Romana měla zrovna den před výšlapem svátek, rozproudila atmosféru cíleně sama. Nedivím se:-) Mnozí pak nemohli odrazit svůj krok rázně k vrcholu a bylo mou chybou, že jsem se s posledními opozdilci nevydal k vrcholu i já. Pak bych totiž Lysou zřejmě zdolal. Vysírači by už dávno tuhli v Šantánu:-)