chat

Akce roku 2010

Náš diář

letem březnem

      Zcela bezesporu se stal i březen na události nevídaně vlídný. Pravda, zima se snažila s výjimkou pár dní kralovat až do svého oficiálního termínu, ale nebe nad Ostravou svou přítomností rozzářila má sestra, která se rozhodla stropit malé překvápko našim rodičům a u příležitosti jejich přirozenin navštívit rodné Předlouží i se svou starší dcerkou Madlenkou. Utajení bylo dokonalé a rodiče skutečně až do zazvonění netušili ani zbla. Improvizace na dané téma se vyvedla na sto procent. Jenže nejen rodinnými událostmi živ je člověk...

      První březnový týden, kdy jsme se čerstvě vrátili z druhých Roháčů jsem prosral. Doslova. Takovou střevní chřipku či co to vlastně bylo, jsem ještě nezažil a když jsem později sledoval okolí, nebyl jsem v tom sám. Naděje, že aspoň schudnu byla sražena po dalších třech dnech.
      V druhém týdnu jsem zaznamenal jenom chvilkový návrat na krnovskou Kolibu, kde jsem pobýval služebně koncem loňského léta. Kuchyně jako vždy výborná a nedat si na závěr domácí zákusek s kávičkou by bylo přímo hříchem. Pro mne překvapivé bylo, že tuhle oázu klidu kousek pod Cvilínem kolegové z Opavy vůbec neznají. Teď už je vše samozřejmě jinak.
      V třetím týdnu došlo na avizované domácí překvapení a dva dny na to jsem musel služebně zavítat na jih Moravy. Můj starý dobrý (už dokonce pubertální!) vztah ke kraji žen, zpěvu a vína je známý a já byl moc rád, že jsem delší dobu pobyl ve Valticích, kterým jsem na kole nikdy moc pozornosti nedal. Chyba! Mile překvapila i Oáza, ve které jsme zakotvili. Obsluhou, domáckým prostředím a především sortimentem ve sklepě. To sedí!
      Kufberek byl však jiný kabrňák. Vidina brzkého konce levných cest pótrati do zahraničí jej popohnala ke dvěma exkluzivním výletům. Jednak zavítal do haly, kde před mnoha lety vyráběli Němci zeppeliny, zatímco dneska neobdivují pod obrovskou kopulí stlačený nýbrž řádně hustý vzduch Tropického ostrova. V létě, v zimě, v každém počasí tady můžete strávit času dle libosti uprostřed tropů. Falešní sobi či potěmkinovy vesnice? Vyberte si sami a třeba někdy, až vás zima naštve, zajeďte tam:-)
      Zatímco já se ségrou zašel po dvou dekádách do ostravské ZOO mrknout na zvyřátka, Kufberek pokračoval ve spanilé jízdě a Bernina expresem se chystal dojet k místu své pěší tůry. Bláhově zapomněl, že Alpy nejsou Beskydy a koncem března je tam kupodivu stále mnoho sněhu. A když se přidá mlha, ani Grümchatu na nejvyšším bodě tohoto báječného úzkorozchodného expresu minete. Rád jsem na fotky koukal a vzpomněl akci starou sedm let.
      I Charlie, Fünf, Michal Požár a v neposlední řadě náhradnice Lenča Delegace I. se rozhodli, že začátek jara oslaví zcela jinak. Nabrali zásoby jídla a pití, zimní výbavu, větší než malé množství lyží a prkének a vyrazili do Norska na Hemsedal. Už jsem o akci mnohé slyšel a vzhledem k jejím fatálním následkům si říkám, jestli by si Fünf a především Charlie neměli konečně najmout nějakého dobrého učitele, který by je naučil správně a efektivně využívat darů nekonečně manšestrových hor. Jinak nevím, nevím:-)
      Konec března odnesl nejen (k mé nelibosti) ségru zpět do Zálouží, ale také přišlo vysněné jaro. Oprášil jsem kolo a vyrazil vstříct novým zážitkům, mnohdy také nostalgii a fotkám. Řeknu vám, povedl se ten březen!

100414 Medvěd:-)

fotky

Krátce po návratu z lyžáku jsem lehl. Přišla na mne odporná střevní chřipka jakou nepamatuji. Vzdálenost mezi mísou a postelí jsem zkrátil na nezbytné minimum a teprve po pěti dnech se můj stav výrazněji zlepšil. Byť vysláblý, dodal jsem si odvahu a vzal to z práce odpoledne pěšky. Už první fotka "dvou bran" mne navnadila a trošku jsem čekal, že focení by mohlo vyjít. Rybník Rezavka a jeho okolí zná každý z vlaku, když jede ze Svinova směrem na Polanku. Je dokonce přírodní rezervací na jejímž okraji dokonce vyrostla vyhlídková plošina. Je to jedno z mála míst, kde nevadí dokonce ani dráty vysokého napětí, tak nějak totiž dotváří atmosféru. Možná někteří z vás z fotek ono místo poznají. Není tam klid, burácí tam jednak železnice a nově i dálnice, přes léto je tohle místo rejdištěm tichých bláznů. Ale přesto má své kouzlo, kam se rád vracím...

Konec zimy bývává prý smutný. Pomalu mizející sníh odhaluje místa plná nepořádku a hoven, byť psích, jenže ti jsou ve věci většinou zcela nevinně. Když však vyrazíte "do přírody," nabízí se občas místa, ze kterých se tají dech. Údolí Polančice nad Klimkovicemi dostalo minulý rok dárek. Dnes je vlastně v celé délce parádně průchozí, dokonce i průjezdné pro cyklisty, a potok Polančice svými stále se opakujícími se meandrami vytváří krásná zákoutí. Pak přestáváte vidět jenom to špatné a i přes nedostatek barev začnete vnímat nebývalou mohutnost tohoto toku, protože jinak tady teče jen nevýznamný čůrek. Mohutný potok pak klokotá, šumí, vytváří ledové krápníky a od odnášeného sněhu je i čistý. No a pak nefoťte, třeba šestého března...

Na celou druhou polovinu března k nám přijela má sestra Eva s malou Madlenkou, což je dost dobrá příležitost kouknout někam, kde člověk nebyl dlouho a kde by návštěva měla smysl. Jeden z nápadů bylo ZOO v Ostravě. Ať jsme počítali, jak jsme počítali, naposledy jsme navštívili areál ostravské Stromovky někdy před dvaceti lety. Vážně! Občas jsem se s někým bavil a na zoo byly vesměs kladné reakce. Snad i proto mne překvapilo, že u vstupu a ještě daleko do útrob nás i po těch letech nic nového nepotkalo. Plameňáci i medvědi stále na svých místech, byť o medvědi už stříhají metr před okamžikem, než se přestěhují do nového - podstatně většího pavilonu. Sloni už se nového dočkali a tzv. dětská zoo už se také klube do nového. Takže zprávy více než pozitivní! Škoda jen, že peněz není více, protože areál má rozhodně velký potenciál. Už mají i plány na lepší zázemí pro návštěvníky, ale je moc dobře, že na prvním místě jsou tady především zvyřátka:-)

... a zase Poodří, tentokrát cestou ze Sviňákova k řece Odře v začínajícím stmívání. Co chybí? Především veselejší barvy, protože už pět dnů je tady jaro. Zřejmě už každým dnem můžeme očekávat rozpuk přírody do čerstvé zeleně:-)

Nástup jara. Je to tady! Takže žádná socka, pokud možno žádné auto a jenom správná dřina na kole. I ráno. Tak to má být. Snažím se, byť nohy a ten jejich konec co přechází v záda si zvykají po zimní nečinnosti zcela nerady. Na druhou stranu se člověk dostane po ránu na místa, kam by se v zimě nepodíval. Slepé meandrující rameno řeky Odry na těchhle stránkách bylo už několikrát. Jenže já se teprve učím se zrcadlovkou. Ale je také pravda, že si umíkm nabíhat aspoň atmoškou. Tak jako 23. a 24. března ráno cestou do práce...

100406 md:-)