chat

Akce roku 2010

Náš diář

letem únorem

      Co napsat o únoru 2010? Mnozí z vás zajisté zaznamenali dvě hlavní události, které hýbaly světem. Tak především musím zmínit druhé Ski Roháče. Proč druhé? Protože! Holt jste se nedokázali shodnout na jednom termínu, ale teď s odstupem času bych to spíše definoval tak, že mhohým z nás jednoduše jedny Roháče za rok nestačí. Jasan, akcí, kde bychom se scházeli, rapidně ubylo, dokonce bych řekl, že v takovém množství se již nikde jinde nescházíme. Ano, i Charlie táhne svou peckovskou kárku dál, ale tam dneska vlastně jezdí především ti, kteří na Pecce začínali a s nimi jen jedna medvědí ftěrka:-) Roháčskou kárku jsem potáhl rád letos já, jinak by vinou Vladovy zaneprázdněnosti zřejmě nepopojela. Díky všem, kteří se přihlásili a měl bych jen jednu technickou: Kamarádi Slováci, bacha na to, abychom nenašli jinou destinaci, protože mnozí z vás - no však víte co...:-)
      Druhou - samozřejmě ne tak významnou - akcí, která stojí za zmínku, byly ZOH ve Vancouveru. Jednak jsme tam měli spoustu svých zástupců a druhák nám ZOH vstoupily i do Roháčů. V nevšední raňajkový čas jsme koukali na chokej nebo aspoň na zprávy ze sportovišť, abychom sami za pár chvil na svá hřiště ve Spálené nebo na Oravicích také nastoupili. Slovenský hokej měl podstatně více štěstí, ale také neuspěl. O českém je škoda se bavit. Tahle generace letos zmizí a propadneme se kdovíkam. Naštěstí si letos zvolíme Paroubka premiérem a lepšího sporťáka si ani Sáblíková přát nemohla. Ještě budeme rádi vzpomínat na Otu Černého a jeho mimořádný talent pro řízení sportovní redakce České televize. Ale ať nekončím chmurou tenhle mimořádně sportovní měsíc: Na jeho začátku jsem si zajel ma hokej do Zlína. Vyprodaný stadion, vítězství a místy i pocit, zda-li nejsem spíše v Brně na Kometě, byly věci, na které se jen tak nezapomíná. A propos, Zipp prý hledá práci...:-)

100313 Medvěd:-)

fotky

      Fotoškola bývává mnohdy drsnější než by se zdálo. Nápad začít fotit byl fantastický a dnes mne mrzí, že mne to napadlo až před šesti léty. Vlastně z nouze, poáč se stále nedostávalo fotek na web. Situace je dneska zcela jiná. Co se za těch šest let změnilo? Naučil jsem se vnímat svět zcela jinak než předtím. Nejprve jsem byl omámem jeho mohutností, kterou v podstatě bez degradace do nicotnosti nelze nijak zaznamenat, byť metod je dneska spousta. Dnes vnímám více detaily, barvy a marně se snažím pochopit, kdy a jaké světlo mi slunce udělá, co vykouzlí na obloze mraky. Vše je otázkou někdy krásné, jindy kruté náhody. Tak jako druhého února, kdy jsem fotil vlastně jenom hodinu a půl. Slunce pomalu padalo k obzoru a kousek nad ním definitivně zmizelo v mracích. Aspoň jsem si to myslel. Jenže jsem kus popošel, mraky se pohnuly a najednou se nad obzorem objevila škvírka, kterou se na pár okamžiků slunce znovu dralo na svět. Šlo o minuty a foťák byl připraven. Ne tak jeho baterie a tak když už jsem si našel jedno skvělé místečko, kde si slunce jakoby muselo proklestit cestu skrz větve ven, nahlásil foťák Battery empty. Šlak mě mohl trefit! Zrovna teď! No nic, nebylo mi souzeno a tak jen jako vzpomínku jsem vytáhl mobil a ze zoufaltsví střelil. Výsledek nic moc a já si aspoň zapamatuji, že elektronický svět je značně vrtkavý a na šťávě velmi závislý...