Olomouc I,II,II

<<< zimní Olomouc I, II, III >>>

FREEDLAND.cz W E B P R O T Y, K T E Ř Í V Í chat <a href="http://www.weblight.cz/chatbox/?id=21809">Chatbox weblight.cz</a> Akce roku 2011 Náš diář	tři pracovní týdny v únoru Olomouc, do třicetileté války bývalá metropole Moravy, je město, ke kterému mám velmi vřelý vztah. Už od studentských dob jsme tady jezdívávali koukat na zápasy Sigmy, když ještě hrála extraligu a v jejím dresu tenkrát exceloval jistý Jirka Dopita. O pár let později jsem nejednou zajel na Majáles. Právě tady jsem poprvé slyšel na živo Mňágu se Žďorpem nebo hrát Milana 105 Krajčího v dávno neexistujícím zatraceně undergroundovém klubu Nausea. Vracím se tady rád a pokaždé jsem fascinován novými a novými místy. Zákoutí, kde se točila Záhada hlavolamu jsou stále magická a jen občas tady potkáte nějaký ten milenecký pár. Když mám tedy možnost Olomouc znovuobjevovat, kdykoli rád přijedu. Pracovní povinnostě mi dopřály hned trojici návštěv. Nuda? Kdepak! Olomouc fatálně doplatila na dávné rozhodnutí, že zůstane pevností. Záměr sice občas pomohl dějinám, kdy se město ubránilo a díky němu rozpínavost Pruska znala na našem území přeci jen své meze. Je otázka, nakolik rozpínavost byla či nebyla spravedlivá, když byla vedena také lidmi vyhnanými po Bílé hoře. Jenže to jsou úplně jiné dějiny. Olomouc v hradbách ztratila prostor pro přirozenou rozpínavost a role moravské metropole přešla na divnoměsto nad soutokem Svratky a Svitavy. Naopak zůstala Olomouci kompaktnost, kterou ztratila všechna prudce se rozvíjející města (Ostrava, Brno atd.). Nepodařilo se zlikvidovat olomouckou Univerzitu a naopak i na sídliště je všude kousek. Žádné nekonečné pláně země Nikoho těsně za historickým městem. Těžko říct, jak by Olomouc vypadala bez komunistů, nicméně dodnes je příjemným místem k žití. Náhodný návštěvník pak musí zaregistrovat pohyb mladých lidí centrem. Třeba i pozdě večer. Úkaz, jehož se jinde jen těžko dočkáte a zřejmě za něj můžou jak univerzita sociálního směru (tím pádem víc žen), tak právě ona kompaktnost města. Olomouc výstavní, totiž barokní Aneb také Kultura za nula! Od prosince do konce března tady můžete zavítat na obsáhlou výstavu Barokní Olomouc. Máte-li pochybnosti o bohaté historii Olomouce, je ideální příležitostí si své případné neznalosti doplnit. A občas si třeba sednout i na zadek jako já, či zírat s otevřenou pusou (ano, jako já). Ve středu a v sobotu je navíc do všech expozic volné vstupné a je jen na vás, co s tak výbornou nabídkou učiníte. Se Skoumalem jsme začali barokní Olomouc objevovat nejprve v hradním areálu. V základech arcibiskupského paláce se nachází pozůstatky zdí původních dispozic hradu. Areál prošel zásadní rekonstrukcí, jejíž výsledek musí snad každému vyrazit dech. Do historických zdí totiž pronikly citlivě moderní vestavby tak skvělým způsobem, že záplava nerezu, pohledového betonu a ostrých hran musí každému vyrazit dech. Vše se vším citlivě sounáleží jakoby přirozeně. Šikmými schodišti bez schodů se postupně můžete brouzdat tím nejstarším, co tady lidé alespoň v základech ponechali. Do syrového betonu a zbytků zdiva pak organizátoři zasadili památky movité. Všemožné monstrakce, kalichy a další náboženské předměty z období baroka fantasticky vynikají v tak syrovém prostoru. Ve vyšších patrech (přízemí a první patro) z barokní Olomouce vystavují obrazy a předměty, které by dole ve vlhku určitě rychle podlehly zkáze. Jsou tady i historické knihy církevní a univerzitní, mapy a plány k realizovaným i nepostaveným stavbám. Mimochodem, doporučujeme nahlédnout i do místních WC, která přinášejí sama o sobě netušený zážitek. Krychle stojící uprostřed místnosti vyrazí dech každému. V obrazárně je kromě exponátů zajímavé i členění expozice z perforovaného plechu, který se správným osvětlením vytváří neuvěřitelné efekty: "Paní, můžu tudy vlastně projít? Jde to?" Nemůžete se nám divit, že za necelé tři hodiny jsme nic dalšího nemohli stihnout. Další dvě místa s expozicemi jsme navštívili až při další příležitosti. Z hradního areálu jsme se přesunuli na náměstí Republiky, kde ve Vojenském muzeu barokní Olomouc pokračuje další částí. Už nejsme v sedmnáctém století, ale o sto let dále, kdy už se objevují modernější zbraně a další "vychytávky" (tenkrát) moderní společnosti. Kromě nich jsme konečně poznali všechny tři podoby orloje, další obrazy a mapy Olomouce, monstrance, truhly cechů, které tady kdy působily, které mne zajímaly podstatně více. Ve stejné budově lze shlédnout také historii všech kašen, které se v Olomouci nacházejí. Na výstavu historických herbářů a flóry mi už nestačil buffer a těšil jsem se ven. I tak jsme nakonec navštívili prostory muzea moderního umění. Nebyl jsem tady poprvé. I Pan Roman foyer budovy včetně přilehlého sálu zná. Ano, právě tady hráli 4 Pod Peřinou své Losery. My však vyrazili o patro výše, kde byla expozice věnující se historii zdejší univerzity a všem jejím pamětihodnostem. Koukal jsem, že Provincetown s Cape Codem byl na globusu z konce 17. století v pohodě k nalezení a na svém místě:-) Absolutní šok však přišel o patro výše, kde najdete trvalou výstavu moderního umění. Sto let zpátky působí po předchozím baroku jako úplně jiná doba. Moderna se vším všudy včetně plánků všech aktuálních a třeba i významných staveb v Olomouci a okolí. Včetně vil postavených významnými architekty. Třeba i tady řádil Adolf Loos se svým raumplánem, nevěříte? Když pak o chvíli později koukáte na originály Muchy či Fily, které si lze prohlédnout úplně z blízka, jste fascinováni! Mám modernu rád a vůbec jsem netušil, jak bohatou sbírku skrývají staré barokní paláce v Olomouci. Ale to už byly zase téměř tři hodiny a jen těžko lze takový nášup umění vstřebat. Tady se urkitě musím ještě někdy objevit! Dokonalou třešničkou na dortu byla věžička nad střechou muzea moderního umění, kterou citlivě zrekonstruovali na vyhlídku. Na rozhlednu má až příliš pidi velikost, nemá ani kruhový rozhled, ale když stojíte v samém centrum města ve výšce okolních střech, jednoduše se každému musí zatajit dech. Tady se vyplatí přijít někdy v prosinci, kdy dny jsou krátké, poáč věže okolních chrámů jsou nasvíceny. "A to je teprve paráda," říká průvodkyně, která se evidentně baví mou vykuleností. Vypadá to, že jsem dozrál do věku, kdy mne podobné návštěvy začínají bavit a navíc si z nich budu třeba i něco pamatovat...:-) Olomouc hospodská Drápal, Svatováclavský pivovar, Moritz, RCO18. Co mají tato místa společného? Mimořádný pivní zážitek! Budu možná drzý, ale nejlepší Plzničku na celé Moravě dostanete právě U Drápala. Restaurace stojící přesně v rohu křižovatky U soudu má zároveň i funkci místního "Koně." Schází-li se pražáci U Koně na Václaváku, místní míří právě tady. Zastávka MHD má strategickou polohu, jste v podstatě v centru města a kdyžtak odtud dojedete vlastně kamkoliv. To se hodí především večer, když honíte poslední tramvaj. Posedět U Drápala je kulinářský zážitek. Interiér tvaru L se přesně podle písmena dělí na kuřáckou a nekuřáckou část a i když sedíte ve druhé a myslíte si, že vše bude ráno o.k., zjistíte, že stejně "voníte." Ovšem nikoli cigárama, ale česnekem. Zdejší tatarák je totiž vyhlášený a dává si ho téměř každý host, třeba i tři slečny vedle u stolu. Stejně jako skvělé pečené uzené koleno, které však nakonec v našem velkém testu o fous skončilo až na druhém místě. Domácí čerstvě upečené čipsy jsou sice žlučníkovým útokem, nicméně nezkusit je (solené či kořeněné) by byl hřích. A k místní Plzničce se přisaje s chutí skutečně rád, byť cena je pražská. Míra naštěstí nikoli. A je samozřejmě z tanku:-) Rozhodovat, které pivo je nejlepší, rozhodně nechci. Svatováclavský pivovar nabídne desítku Vašek, dvanáctku Svatováclavského ležáka, Braunovo černé (13), řezba 13+10, weizen bier, který s weizenbierem vážně nemá nic společného (pro mne jediné zklamání). A pak místní chuťovky: stálá višňová třináctka a momentální grepová nebo ořechová třináctka. Dát si grepové na začátek není dobrý nápad a dostal jsem jej pouze jednou. Zato zcela spolehlivě jsem končil višňovým a to bych vyhlásil králem místních piv. Mnoho kolegů by však nesouhlasilo:-) Pivovar je nekuřácký a chvíli si zvykáte na slad. Odpad se na záchodech třídí a když náhodou zásoby dojdou, raději neotevřou, což se nám také jednou stalo. Doporučuji (od čtvrté odpolední) rezervačku, poáč později máte spíš smůlu a nesednete si. Vynikající a vítězné tady mají uzené pečené koleno. Vždy zadní a velikost je vždy úměrná počtu zakusujících. Na obsluhu se můžete spolehnout (kór, když si ji občas vychováváte:-)) Pivovar najdete za poštou u Náměstí Republiky. Upřímně, mají lepší pivo než Moritz (to mi vážně nesedí) nebo třeba Štramberk. Kozlovice si se Svatováclavským může podat ruku. Teď budu kritizovat: Dvojí ceny piva (do 17:00 za 39, od 17:01 za 29, proč???), vynikající sádlo se škvarky a otřesné pečené studené (a ještě přední) koleno. Skoumal to šanoval na generálský syndrom, poáč mne tam pozval proto, že byl vždy spokojen a chtěl nasadit laťku v našem malém testu jinam. Povedlo se, akorát jinak, než zřejmě předpokládal. Plzeň byla slušná, obsluha se snažila a jak jsem to nakonec vyhodnotil, hospodu dokáže zmršit otřesný kuchař. Holčina šenkýřka skutečně nemohla za idiotskou cenovou politiku ani za kuchaře. Škoda. Lístek s nabídkou jídel nevypadal rozhodně zle a za jiných okolností bych třeba do Hodolanského Švejka někdy ještě zašel. Takhle si přede mnou zbytečně zavřel dveře. A podchod, kterým se k němu dostanete:-) Naopak objevem roku je pro mne restaurace v 18. patře RCO. To je ten nový mrakodrap u nádraží, co si postavili úředníci. Restauraci provozují číňani, což ji stylově sice posunulo špatně (holt se do moderního baráku ty jejich cingrlátka fakt nehodí), ale mají dobrou Plzeň (u číňanů obvykle vítězí - k jejich neštěstí - KruKru) a naprosto exkluzivní kuchyni. Můžete do ní nahlédnout a pochopíte, že tady se kvalita a čerstvé suroviny drží. Dovolil jsem si zariskovat a objednat suši. U nás vážně riziko, protože i v Amíkově u moře jsem se třikrát zatraceně spálil. A? Famózní kulinářský zážitek! Když jsem kolegům doporučil dúrazně ochutnání, netušil jsem, jakou jídelní tsunami nechtěně vyvolám. Vyzkoušeli jsme všechno mořského, co tady nabízeli. Vynikající skopové napíchnuté na špejli bylo příjemnou tečkou. Jako menu tady nabízí vždy dvě česká jídla (samodeci šmrncnutá čínskou rukou a tím báječně netradiční, nicméně respektující) a dvě klasické číny. Pro nenažrance je pak k obědu a brzké večeři připraven teplý bufet s fantastickým výběrem. Právě v něm jsem přišel na to, že na suši se tady vážně chodí. Všem 18 doporučuji! Západ slunce byl skvělým bonusem, výhled (když se povede) je vynikající příloha a obsluha se nám za spokojenost odvděčila bonusem. Inu, tady se budu rád vracet! Olomouc (troštičku) i pracovní Zatímco Ostravští radní se prsí svou ságou na pokračování "Akce SMOG!!!," a vlastně okrádájí nás předplacenkáře, utíkal jsem rád jinam do Normálnova, třeba do Olomouce, kde se přece jen lépe dýše. Nádherné srovnání Olomouce s "největším maloměstem" Brnem, které na mne stále zívá nudou, je jen výstup na hlavním nádraží. V Olomouci reprezentativní, Brněnský socanský tandem vymýšlí, jak vytunelovat 30 giga z EU, napást se, odstěhovat hlavák nesmyslně z centra o kilák vedle a proto na vstup do tzv. moravské metropole kašlou natolik, že dnes i Sviňákov je rajská zahrada. Musel jsem se vážně smát. Inu, nuda v Brně. A pak to cestování kolem zmíněných nekonečných plání nikoho. Tady jsou lvi? Jsem rád, že vypadnout navečer z práce v Olomouci od nádraží do centra znamená příjemnou procházku na dvacet minut. U nádraží, snad symbolicky, sídlí olomoucký servis, centrum školícího dění. Když přednášejícímu umře uprostřed výkladu hlas, jde o jasné znamení, že je třeba skončit nebo najít důstojnou náhradu. Dost dobře si nedovedu tuto činnost představit jako živobytí. Nicméně roky praxe a odříkání člověka přeci jen učí, jak se naučit učit. Se Skoumalem jsme na to dva a těžko objektivně hodnotit, jak si stojíme. Nicméně časy, kdy zabezpečováci prchali ze školení rychle-rychle k domovům letos překvapivě skončila. Stalo se příjemnou pravidelností (pravidelnost vzniká opakováním téhož:-))), že po zkouškách je třeba zajít sednout a vyříkat si zbytek nejasností. Vzhledem k tomu, že taky procházíme pravidelným kolečkem školení a uvědomujeme si to, snažíme se učit i zkoušet se ctí a rozumně. Občas mám dokonce pocit, že se nám povede rozseknout ten náš nešťastný hladomor v Somálsku:-) Odstrašujících případů školařů se našlo v minulosti dost a vlastně pozvání na pivo od školených byla příjemná pochvala. Ale neptal jsem se. Jde jen možná o zcela (ne)skromný pocit:-))) A pak se rád ujmu role průvodce a nabídnu hned několik variant, kam zajít. Dokonce už mnozí pochopili, že centrum Olomouce, které nabízí mnohem více možností, není daleko. A je taky fakt, že se musím někdy zeptat číšníka U Drápala (máme na sebe nějak štěstí...:-)), co říká tomu, že pokaždé přijdu s někým jiným a pokaždé jde o větší společnost. Uvidíme, kdo z nás bude časem více zvědavý. Ale těší mne, že když navrhnu domorodci jako nápoj na oslavu (třeba svátku) Spermouše, odmítne, poáč to tady přece nebudu schopen vysvětlit. Můj číšník však ví:-) 27.2.2011 medvěd:-) U Drápala, 15. února vyhlídka na střeše muzea hudby, 23. února Výšková budova RCO, Čína v 18. patře, 24. února
Poslední aktualizace:

zimní Olomouc I, II, III

FREEDLAND.cz
W E B P R O T Y, K T E Ř Í V Í

chat

tři pracovní týdny v únoru

Olomouc, do třicetileté války bývalá metropole Moravy, je město, ke kterému mám velmi vřelý vztah. Už od studentských dob jsme tady jezdívávali koukat na zápasy Sigmy, když ještě hrála extraligu a v jejím dresu tenkrát exceloval jistý Jirka Dopita. O pár let později jsem nejednou zajel na Majáles. Právě tady jsem poprvé slyšel na živo Mňágu se Žďorpem nebo hrát Milana 105 Krajčího v dávno neexistujícím zatraceně undergroundovém klubu Nausea. Vracím se tady rád a pokaždé jsem fascinován novými a novými místy. Zákoutí, kde se točila Záhada hlavolamu jsou stále magická a jen občas tady potkáte nějaký ten milenecký pár. Když mám tedy možnost Olomouc znovuobjevovat, kdykoli rád přijedu. Pracovní povinnostě mi dopřály hned trojici návštěv. Nuda? Kdepak!

Olomouc fatálně doplatila na dávné rozhodnutí, že zůstane pevností. Záměr sice občas pomohl dějinám, kdy se město ubránilo a díky němu rozpínavost Pruska znala na našem území přeci jen své meze. Je otázka, nakolik rozpínavost byla či nebyla spravedlivá, když byla vedena také lidmi vyhnanými po Bílé hoře. Jenže to jsou úplně jiné dějiny. Olomouc v hradbách ztratila prostor pro přirozenou rozpínavost a role moravské metropole přešla na divnoměsto nad soutokem Svratky a Svitavy. Naopak zůstala Olomouci kompaktnost, kterou ztratila všechna prudce se rozvíjející města (Ostrava, Brno atd.). Nepodařilo se zlikvidovat olomouckou Univerzitu a naopak i na sídliště je všude kousek. Žádné nekonečné pláně země Nikoho těsně za historickým městem. Těžko říct, jak by Olomouc vypadala bez komunistů, nicméně dodnes je příjemným místem k žití. Náhodný návštěvník pak musí zaregistrovat pohyb mladých lidí centrem. Třeba i pozdě večer. Úkaz, jehož se jinde jen těžko dočkáte a zřejmě za něj můžou jak univerzita sociálního směru (tím pádem víc žen), tak právě ona kompaktnost města.

Olomouc výstavní, totiž barokní

Aneb také Kultura za nula! Od prosince do konce března tady můžete zavítat na obsáhlou výstavu Barokní Olomouc. Máte-li pochybnosti o bohaté historii Olomouce, je ideální příležitostí si své případné neznalosti doplnit. A občas si třeba sednout i na zadek jako já, či zírat s otevřenou pusou (ano, jako já). Ve středu a v sobotu je navíc do všech expozic volné vstupné a je jen na vás, co s tak výbornou nabídkou učiníte.

      Se Skoumalem jsme začali barokní Olomouc objevovat nejprve v hradním areálu. V základech arcibiskupského paláce se nachází pozůstatky zdí původních dispozic hradu. Areál prošel zásadní rekonstrukcí, jejíž výsledek musí snad každému vyrazit dech. Do historických zdí totiž pronikly citlivě moderní vestavby tak skvělým způsobem, že záplava nerezu, pohledového betonu a ostrých hran musí každému vyrazit dech. Vše se vším citlivě sounáleží jakoby přirozeně. Šikmými schodišti bez schodů se postupně můžete brouzdat tím nejstarším, co tady lidé alespoň v základech ponechali. Do syrového betonu a zbytků zdiva pak organizátoři zasadili památky movité. Všemožné monstrakce, kalichy a další náboženské předměty z období baroka fantasticky vynikají v tak syrovém prostoru.
      Ve vyšších patrech (přízemí a první patro) z barokní Olomouce vystavují obrazy a předměty, které by dole ve vlhku určitě rychle podlehly zkáze. Jsou tady i historické knihy církevní a univerzitní, mapy a plány k realizovaným i nepostaveným stavbám. Mimochodem, doporučujeme nahlédnout i do místních WC, která přinášejí sama o sobě netušený zážitek. Krychle stojící uprostřed místnosti vyrazí dech každému. V obrazárně je kromě exponátů zajímavé i členění expozice z perforovaného plechu, který se správným osvětlením vytváří neuvěřitelné efekty: "Paní, můžu tudy vlastně projít? Jde to?"       Nemůžete se nám divit, že za necelé tři hodiny jsme nic dalšího nemohli stihnout. Další dvě místa s expozicemi jsme navštívili až při další příležitosti. Z hradního areálu jsme se přesunuli na náměstí Republiky, kde ve Vojenském muzeu barokní Olomouc pokračuje další částí. Už nejsme v sedmnáctém století, ale o sto let dále, kdy už se objevují modernější zbraně a další "vychytávky" (tenkrát) moderní společnosti. Kromě nich jsme konečně poznali všechny tři podoby orloje, další obrazy a mapy Olomouce, monstrance, truhly cechů, které tady kdy působily, které mne zajímaly podstatně více. Ve stejné budově lze shlédnout také historii všech kašen, které se v Olomouci nacházejí. Na výstavu historických herbářů a flóry mi už nestačil buffer a těšil jsem se ven.
      I tak jsme nakonec navštívili prostory muzea moderního umění. Nebyl jsem tady poprvé. I Pan Roman foyer budovy včetně přilehlého sálu zná. Ano, právě tady hráli 4 Pod Peřinou své Losery. My však vyrazili o patro výše, kde byla expozice věnující se historii zdejší univerzity a všem jejím pamětihodnostem. Koukal jsem, že Provincetown s Cape Codem byl na globusu z konce 17. století v pohodě k nalezení a na svém místě:-)
      Absolutní šok však přišel o patro výše, kde najdete trvalou výstavu moderního umění. Sto let zpátky působí po předchozím baroku jako úplně jiná doba. Moderna se vším všudy včetně plánků všech aktuálních a třeba i významných staveb v Olomouci a okolí. Včetně vil postavených významnými architekty. Třeba i tady řádil Adolf Loos se svým raumplánem, nevěříte? Když pak o chvíli později koukáte na originály Muchy či Fily, které si lze prohlédnout úplně z blízka, jste fascinováni! Mám modernu rád a vůbec jsem netušil, jak bohatou sbírku skrývají staré barokní paláce v Olomouci. Ale to už byly zase téměř tři hodiny a jen těžko lze takový nášup umění vstřebat. Tady se urkitě musím ještě někdy objevit!
      Dokonalou třešničkou na dortu byla věžička nad střechou muzea moderního umění, kterou citlivě zrekonstruovali na vyhlídku. Na rozhlednu má až příliš pidi velikost, nemá ani kruhový rozhled, ale když stojíte v samém centrum města ve výšce okolních střech, jednoduše se každému musí zatajit dech. Tady se vyplatí přijít někdy v prosinci, kdy dny jsou krátké, poáč věže okolních chrámů jsou nasvíceny. "A to je teprve paráda," říká průvodkyně, která se evidentně baví mou vykuleností. Vypadá to, že jsem dozrál do věku, kdy mne podobné návštěvy začínají bavit a navíc si z nich budu třeba i něco pamatovat...:-)

Olomouc hospodská

Drápal, Svatováclavský pivovar, Moritz, RCO18. Co mají tato místa společného? Mimořádný pivní zážitek! Budu možná drzý, ale nejlepší Plzničku na celé Moravě dostanete právě U Drápala.

      Restaurace stojící přesně v rohu křižovatky U soudu má zároveň i funkci místního "Koně." Schází-li se pražáci U Koně na Václaváku, místní míří právě tady. Zastávka MHD má strategickou polohu, jste v podstatě v centru města a kdyžtak odtud dojedete vlastně kamkoliv. To se hodí především večer, když honíte poslední tramvaj. Posedět U Drápala je kulinářský zážitek. Interiér tvaru L se přesně podle písmena dělí na kuřáckou a nekuřáckou část a i když sedíte ve druhé a myslíte si, že vše bude ráno o.k., zjistíte, že stejně "voníte." Ovšem nikoli cigárama, ale česnekem. Zdejší tatarák je totiž vyhlášený a dává si ho téměř každý host, třeba i tři slečny vedle u stolu. Stejně jako skvělé pečené uzené koleno, které však nakonec v našem velkém testu o fous skončilo až na druhém místě. Domácí čerstvě upečené čipsy jsou sice žlučníkovým útokem, nicméně nezkusit je (solené či kořeněné) by byl hřích. A k místní Plzničce se přisaje s chutí skutečně rád, byť cena je pražská. Míra naštěstí nikoli. A je samozřejmě z tanku:-)
      Rozhodovat, které pivo je nejlepší, rozhodně nechci. Svatováclavský pivovar nabídne desítku Vašek, dvanáctku Svatováclavského ležáka, Braunovo černé (13), řezba 13+10, weizen bier, který s weizenbierem vážně nemá nic společného (pro mne jediné zklamání). A pak místní chuťovky: stálá višňová třináctka a momentální grepová nebo ořechová třináctka. Dát si grepové na začátek není dobrý nápad a dostal jsem jej pouze jednou. Zato zcela spolehlivě jsem končil višňovým a to bych vyhlásil králem místních piv. Mnoho kolegů by však nesouhlasilo:-) Pivovar je nekuřácký a chvíli si zvykáte na slad. Odpad se na záchodech třídí a když náhodou zásoby dojdou, raději neotevřou, což se nám také jednou stalo. Doporučuji (od čtvrté odpolední) rezervačku, poáč později máte spíš smůlu a nesednete si. Vynikající a vítězné tady mají uzené pečené koleno. Vždy zadní a velikost je vždy úměrná počtu zakusujících. Na obsluhu se můžete spolehnout (kór, když si ji občas vychováváte:-)) Pivovar najdete za poštou u Náměstí Republiky. Upřímně, mají lepší pivo než Moritz (to mi vážně nesedí) nebo třeba Štramberk. Kozlovice si se Svatováclavským může podat ruku.
      Teď budu kritizovat: Dvojí ceny piva (do 17:00 za 39, od 17:01 za 29, proč???), vynikající sádlo se škvarky a otřesné pečené studené (a ještě přední) koleno. Skoumal to šanoval na generálský syndrom, poáč mne tam pozval proto, že byl vždy spokojen a chtěl nasadit laťku v našem malém testu jinam. Povedlo se, akorát jinak, než zřejmě předpokládal. Plzeň byla slušná, obsluha se snažila a jak jsem to nakonec vyhodnotil, hospodu dokáže zmršit otřesný kuchař. Holčina šenkýřka skutečně nemohla za idiotskou cenovou politiku ani za kuchaře. Škoda. Lístek s nabídkou jídel nevypadal rozhodně zle a za jiných okolností bych třeba do Hodolanského Švejka někdy ještě zašel. Takhle si přede mnou zbytečně zavřel dveře. A podchod, kterým se k němu dostanete:-)
      Naopak objevem roku je pro mne restaurace v 18. patře RCO. To je ten nový mrakodrap u nádraží, co si postavili úředníci. Restauraci provozují číňani, což ji stylově sice posunulo špatně (holt se do moderního baráku ty jejich cingrlátka fakt nehodí), ale mají dobrou Plzeň (u číňanů obvykle vítězí - k jejich neštěstí - KruKru) a naprosto exkluzivní kuchyni. Můžete do ní nahlédnout a pochopíte, že tady se kvalita a čerstvé suroviny drží. Dovolil jsem si zariskovat a objednat suši. U nás vážně riziko, protože i v Amíkově u moře jsem se třikrát zatraceně spálil. A? Famózní kulinářský zážitek! Když jsem kolegům doporučil dúrazně ochutnání, netušil jsem, jakou jídelní tsunami nechtěně vyvolám. Vyzkoušeli jsme všechno mořského, co tady nabízeli. Vynikající skopové napíchnuté na špejli bylo příjemnou tečkou. Jako menu tady nabízí vždy dvě česká jídla (samodeci šmrncnutá čínskou rukou a tím báječně netradiční, nicméně respektující) a dvě klasické číny. Pro nenažrance je pak k obědu a brzké večeři připraven teplý bufet s fantastickým výběrem. Právě v něm jsem přišel na to, že na suši se tady vážně chodí. Všem 18 doporučuji! Západ slunce byl skvělým bonusem, výhled (když se povede) je vynikající příloha a obsluha se nám za spokojenost odvděčila bonusem. Inu, tady se budu rád vracet!

Olomouc (troštičku) i pracovní

Zatímco Ostravští radní se prsí svou ságou na pokračování "Akce SMOG!!!," a vlastně okrádájí nás předplacenkáře, utíkal jsem rád jinam do Normálnova, třeba do Olomouce, kde se přece jen lépe dýše.

      Nádherné srovnání Olomouce s "největším maloměstem" Brnem, které na mne stále zívá nudou, je jen výstup na hlavním nádraží. V Olomouci reprezentativní, Brněnský socanský tandem vymýšlí, jak vytunelovat 30 giga z EU, napást se, odstěhovat hlavák nesmyslně z centra o kilák vedle a proto na vstup do tzv. moravské metropole kašlou natolik, že dnes i Sviňákov je rajská zahrada. Musel jsem se vážně smát. Inu, nuda v Brně. A pak to cestování kolem zmíněných nekonečných plání nikoho. Tady jsou lvi? Jsem rád, že vypadnout navečer z práce v Olomouci od nádraží do centra znamená příjemnou procházku na dvacet minut. U nádraží, snad symbolicky, sídlí olomoucký servis, centrum školícího dění.
      Když přednášejícímu umře uprostřed výkladu hlas, jde o jasné znamení, že je třeba skončit nebo najít důstojnou náhradu. Dost dobře si nedovedu tuto činnost představit jako živobytí. Nicméně roky praxe a odříkání člověka přeci jen učí, jak se naučit učit. Se Skoumalem jsme na to dva a těžko objektivně hodnotit, jak si stojíme. Nicméně časy, kdy zabezpečováci prchali ze školení rychle-rychle k domovům letos překvapivě skončila. Stalo se příjemnou pravidelností (pravidelnost vzniká opakováním téhož:-))), že po zkouškách je třeba zajít sednout a vyříkat si zbytek nejasností. Vzhledem k tomu, že taky procházíme pravidelným kolečkem školení a uvědomujeme si to, snažíme se učit i zkoušet se ctí a rozumně. Občas mám dokonce pocit, že se nám povede rozseknout ten náš nešťastný hladomor v Somálsku:-)
      Odstrašujících případů školařů se našlo v minulosti dost a vlastně pozvání na pivo od školených byla příjemná pochvala. Ale neptal jsem se. Jde jen možná o zcela (ne)skromný pocit:-))) A pak se rád ujmu role průvodce a nabídnu hned několik variant, kam zajít. Dokonce už mnozí pochopili, že centrum Olomouce, které nabízí mnohem více možností, není daleko. A je taky fakt, že se musím někdy zeptat číšníka U Drápala (máme na sebe nějak štěstí...:-)), co říká tomu, že pokaždé přijdu s někým jiným a pokaždé jde o větší společnost. Uvidíme, kdo z nás bude časem více zvědavý. Ale těší mne, že když navrhnu domorodci jako nápoj na oslavu (třeba svátku) Spermouše, odmítne, poáč to tady přece nebudu schopen vysvětlit. Můj číšník však ví:-)