chat

Akce roku 2011

Náš diář

od soboty do soboty 22. až 30. ledna

      Své první Alpy si prý pamatuje každý. Mám-li si i já zapamatovat svou první lyžbu pod vrcholky Alp jako tu nejlepší v životě, stane se jí právě skončená lyžba v Zillertalu. V názvu akce se objevil název Alpáče. Proč to? Inu, navazujeme na tradici lyžáků v Roháčích. Středisko na Krajince v září neslavně skončilo a hledat něco nového se mi vážně na Slovensku nechce. Do toho přišel Fünf s nápadem přesunout akci o pár set kilometrů dále na západ a hlasování v anketě mu dalo za pravdu. A tak se stalo, že tentokrát (poprvé) na dalekou cestu vystartoval nejprve Medvěd z MOM do Chlumce, který se stal výchozím bodem akce, na kterou si budeme ještě dlouho vzpomínat, poáč zážitků přinesla vážně přehršel...

      Řidič našeho autobusu zavelel k odjezdu od BOPAKu kolem jedenácté hodiny večerní. Původně zamýšlenou rozlučkovou Plzničku v Konibaru jsme před odjezdem nakonec všichni vyměnili za spánek. Následujících sedm hodin, které jsme strávili cestou, se přece jen nedalo jen tak prospat a naděje k dobré první lyžbě rozhodně neumírala. Před půlnocí jsme vyzvedli Fünfa z jedné z mnoha vyšehradských hospůdek, odkud jsme neomylně vyrazili na Baranďák. Na Plzeň, Vávro, na Plzeň!
      Nechce se mi moc srovnávat Roháče s Alpáčema, jenže se tomu nejde jen tak jednoduše ubránit. Když totiž už za Chlumcem najedete na dálnici a vystoupíte z ní po nějakých šesti stech kilometrech v Zillertálu, něco mi říká, že vítěz je jasný. Na Rozvadově jsme utratili poslední české kovy, aby neotravovali v peněženkách, dali kafe a vlastně jen s jednou další noname zastávkou kdesi v Německu jsme dojeli až na místo určení. Tedy skoro, protože jsme jej nejdříve majinko přejeli:-)

21.1.2011 medvěd:-)

      "Asi jsme to trošku přejeli," hlásí Marťas na parkovišti nad Platenkogelexpresem I. na Krimmlu a pohledem do mapy mu rozespalí a nad ránem dáváme za pravdu. Nevím, jestli máme radost, že ještě chvilku spát či nikoli. To, že jsme na Krimmlu a ještě se tady ještě několikrát podíváme, však zatím netušíme. Musíme otočit auto a vrátit se nějakých čtrnáct kilometrů zpátky do údolí...

      Znovu projíždíme Gerlos, místní lyžařské centrum, které se pomalu probouzí k životu, abychom přeci jen našli ceduli Gmünd (místní část Gerlosu) a nakonec i tobogán, který nás měl upozornit mnohem dříve na fakt, že jsme na správném místě. Takže už jen prudce do kopce ke konečné dětského vleku a stojíme před zavřenou chatou: "Tak to je ona? Na fotkách byla její velikost a stav rozhodně na jiné úrovni." O pár chvil později z vedlejší podstatně větší chatrče vychází Gábi, ze které se po chvíli vyklubá polovina našich ošetřovatelů a průvodců chatou. Otevírá nám kouzelnou komůrku, nad kterou se po chvíli začnou vlnit prkna ve stropě. Neklamné to znamení, že stávající osádku, která dnes končí, jsme právě probudili:-)
      I přes slušnou snahu se nám nepodařilo chovat se potichu, takže za chvíli přichází Otik, druhá polovina našich hostitelů a začíná přednáška příkazů, upozornění, kterých i tak najdete po celé chatě vylepených větší než malé množství. Na třídění odpadu maturita rozhodně nestačí: "Když nebudete vědět, co kam hodit, raději se zeptejte." Co z toho, že jediná odpověď Otíka zněla: "To je plast!" Neřekli byste ani náhodou:-)
      Končící banda odjela na svah a my začali uvažovat, co s načatým dnem. Léňa, Charlie a Fünf nakonec volí profesionální koncovku a vyrážejí vstříc prvním zážitkům do Zillertal arény. Nejen do jejího středu, ale také na Isskogel, ale také Königleitenspitze, takže si na rozcvičení dali v podstatě většinu areálu v Zillertal aréně. Úplný začátek Fünfovy sezóny na černé sjezdovce Prölleralmu byl prý i na něj poněkud drsnější:-)
      Skupina B se rozhodla pro rozdělení dne na dvě nestejné poloviny. Den A jsme strávili ještě pochoďákem na počátek Gerlosu a zpátky, což se nám vzhledem k únavě nejevilo jako úplně dobrý nápad. Spací dvouhodinová pauzička přeci jen pomohla a Den B jsme zahájili úklidem věcí a pomalým rozjezdem seznamovacího večírku. Otík s Gábí nás zasvětili do dalších tajů malého baráčku. Když přišel Otík potřetí a řekl: "Jo, ješte jsem zapomněl říct...," čekal jsem, že snůška dalších katastrof skončí asi až příští sobotu...:-)

      A tak se stalo, že od lyžáku v Alpáčích uběhly tři týdny. Psát jsem sice začal ještě u Laštovičků v neděli na konci akce, jenže následná série událostí, povinností a rodinných trablů měla rozhodně (bohužel?) přednost. Čas na psaní přichází tedy až v neděli dvacátého února. Mnoho věcí si sedlo, něco málo se časem v paměti vycizelovalo a tak vím, že by vlastně ani nemělo valného smyslu popisovat den za dnem. Tak mi, prosím, odpuste následující kaleidoskop, kterým se však rozhodně rád vrátím k lyžbě...:-)

My a lyžba.
      Luxus na entou! Jak jinak popsat rozdíl mezi Alpáčema a Roháčema. Je fakt, že nakonec jsme s Ráďou a Marťasem zvolili jako nejlepší sjezdovku na PlatenkogelExpressu I. a II. na Krimmlu, která se až nápadně podobala horní části Spálené. Jenže byla dvakrát delší i širší. A ten nePOMĚr lanovek snad ani nemá smysl popisovat. Tady jsme rozhodně pod bublinou nevymrzli a jezdili i šedesátku za den:-)
      Lyžba s velkým L. Za šest dnů jsme vyzkoušeli vlastně všechno, co Zillertal nabízí. Nezůstali jsme jen na Zentral Aréně nad Gerlosem, ale vyzkoušeli i už zmíněný Krimml nebo také Penken. Zažili jsme úplně všechno. Mlhu, azůru, zimu i posezení na zahrádce. Taky bílou tmu, která zakryje úplně všechno a kryje všechny terénní vlny i když máte pocit, že opak je pravdou. Na Penken a Krimml jsme jezdili autem, Zentral aréna byla skibusem doslova za rohem (po pár zastávkách). A druhý den po příjezdu, kdy napadl půlmetr sněhu a my fičeli dvaceticentimetrovým prašanem taky asi jen tak nezapomeneme. Charlie s Manťasem to vzali i volným terénem, kde prašanu bylo ještě víc. Paráda!

Ubytování.
      Pohoda. Otik a Gábi byli v pohodě i když na naše poměry až příliš pomalí (chcete-li, pohodoví:-)) A když dnes mohu (pochopitelně zcela neskromně) hodnotit bandu před námi a po nás, museli sami uznat, že naše večírky byly naprosto nevinné, byť kolikrát trvaly až k půlnoci. Jen jedenkrát se nám situace vymkla majinko kontrole a šli jsme spát později. I tak jsme bez ztráty kytičky vyjeli na Penken (kdy oni dva ještě o svahu neměli ani tušení) a čekala nás jednoznačně nejlepší lyžba s vychytaným počasím. Hůůůůůstýýýýý!!! Děkujeme řidiči za odvoz! Byla by vážně škoda nebýt ten den právě tam:-)
      Chajda samotná byla v pohodě. Celodřevěná a slyšet (občas i vidět) bylo všechno. Na druhou stranu byla na úrovni vybavená a dlužno podotknout, že Gábi a Otik se o ni starali nadstandardně. Vlastně to odpovídalo množství příkazů, které na nás navalili:-) Od soboty do čtvrtka tam byla jenom naše parta. Pak přijela nová várka (sedm na pokoj pro pět) a asi museli koukat, když Delegace po ránu vylezla z pokoje pro dva sama. Záměr. Inu, Delegace:-)

Redbullová generace.
      O co jde? O bandu, která přijela po nás. Lidé cca o půl generace mladší než my. Těžko soudit po jedné noci a ránu, jenže nenapsat nic, by bylo škoda. Nemohlo nám uniknout totiž uniknout, jak se chovali. Nechme stranou neustále vykulené Otikovy oči, když chodil kolem a nechápal, že jeho příkazy se absolutně míjely účinkem (a to jedna zúčastněná dokonce věděla, co čeho jde, poáč tady také pracovala). Bavme se o obchodním vztahu mezi nimi. I dvojičky, které se na první pohled tvářily, že patří k sobě, nás totiž dokázaly překvapit: "Nebude snídaně? Nebude tím pádem odvoz! Jeď si třeba skibusem!"
      A proč ten Redbul? Inu proto, že každá generace má nějaký svůj fetiš. My třeba pivko. Tahle bandička ke všemu potřebovala právě tento nápoj. K němu hulení nebo vodku. Nebo obojí. Asi pro ty křídla. Člověk si pak, když vidí, jak se k sobě někteří lidé dokáží chovat, zatraceně váží lidí kolem. A zcela logicky má potřebovat třeba i někde uprostřed textu poděkovat a říct, že si všech kolem váží! Snídaně jsme měli díky holkám taky a rozhodně jsem vždycky dokázal poděkovat. I teď!

Já a lyžba.
      První Alpy si budu určitě pamatovat. Taky si budu pamatovat, že ještě nejsem v levelu, kdy mne baví skoumat každou sjezdovku, která je v dostřelu. Dva dny jsme cestovali vlastně jenom tam a zpátky. Téměř žádnou sjezdovku jsme nejeli dvakrát. A když do toho skoro pokaždé přišla mlha či bílá tma, měl jsem po náladě. Děkuji všem přátelům, že to skousli a zároveň se musím omluvit za své prudící chování. Je pravda, že všechno zlé mi bylo vynahrazeno v dalších dnech a vše stálo za to!
      Mám ještě jeden drsný zážitek, který souvisí s lyžbou jenom částečně. Jak jsem totiž postupem času poznával, nebyl pro mne problém objednat si jídlo v restauraci, koupit permici a vůbec komunikovat. To všechno německy! Já, který se mučí angličtinou (v práci potřebuji jenom tu technickou, u ségry pro změnu Bostonštinu:-)) najednou s hrůzou zjistím, že se dokáže v Tyrolsku domluvit normálně. Jak to? Ruštinu jsem drtil od páté třídy do půlky druháku (znáte to, revoluce...), angličtinu od sedmé dodnes a němčinu jenom od šesté do osmé třídy. A někde to tam v bafru je! Uklidňuji se tím, že za všechno může právě Amíkov, kde jsem se přestal stydět a začal mluvit. Musel jsem. Vlastně jsem chtěl. Člověk nechce vypadat jako debil:-)

Penken.
      Penken je fantastické středisko. Ještě dlouho si budu pamatovat okamžik, kdy nás vyplivla kabinka pro 150 lidí na vrcholku homole, jejíž jméno si nepamatuji, která však stála uprostřed střediska. Kruhový výhled na okolní hory plné sjezdovek musí nadchnout rozhodně každého. Kterou asi dáme? Dali jsme všechny (jasně, většinu) a tu nejlepší jsme stejně objevili až na závěr dne. Výjezd od parkoviště kabinkou byl sice opruz (hlavně díky profláklé neurvalosti Poláků), ale pak se před námi otevřel prostor, který neměl chybu.
      Sjezdovka číslo sedm (červená s modrou) mne oslovily nejvíce ze všech. Když jsme na Penken dojeli podruhé a bylo totální azůro, nedala se lepší sjezdovka sehnat. Aspoň do oběda. Pak přece jen povolila a my nechápali, jak jeden oběd může všechno změnit. Nicméně měl Otik pravdu, že šíří možností v okolí nic lepšího nelze najít. Ovšem nevíme to sami, přišlo na to spousta jiných lidí a občas sjezdovky připomínaly mraveniště:-)

Služby.
      A jsme u kamene úrazu. Okusil jsem něco jiného než známou pohostinnost Slováků. Tyrolsko je jen o kousek dražší a přístup k zákazníkovi je úplně, ale úplně jinde. Zapomeňte na neochotu, plast a podobné výdobytky moderní odcizené doby. Tady se stále ví, kdo nosí do (nikoli z) hospody peníze. Vlastně by mne to nemělo nijak překvapit. I tyrolské trilky byly kolikrát k přežití, když byly kompenzovány službami. Na Penkenu jsme sice našli suverénně nejdražší restauračku, ale takové záchody a hudbu kolem... Nechyběl ani Charlie a Majkl. Viseli cestou po schodoch k luxusním záchodům. Sorry, kamarádi ze Slovenska, ale nechce se mi nic organizovat ve Vaší domovině, když jsem poznal, že i jako cizí si můžu připadat jako doma:-)
      Servis? Servis! Roztáhnout přezkáč, poáč mám výrůstek? "Škoda, že jste nepřišli včera večer, dneska byste měli vše připraveno," zněla odpověď. Takže když se po Charliem přihlásila i Ráďa112, není se divit, že šlo o stejný servis. Cena? Proč? Však jste si zaplatili permici, ne? Vždycky si vzpomenu na šroubovák za tři ojro. Vlastně ani stále nezakalené jsme tady nevytáhli. Nebyl čas!

Krimml a Gerlos.
      Střediska nedaleko. Penken byl přece jen dále. Zentral aréna nad Gerlosem je východiskem k celodennímu putování všemi směry, Krimml je pak oním západním koncem. Zentral aréna byla pohodová svým Skibusem, Krimml mne bavil nejvíce. Obě střediska mají své. Krimml měl u Platenkogel expressu sjezdovku přímo u parkoviště a hodně se podobal Spálené. Malá vazbička s minulostí. Proč také ne:-) Gerlos je především pro zkušené, Krimml pak pro začátečníky a pro nás kárvisty. Tolik pohodových plání... Jen si vybrat!

      Už jsem to tady psal jednou a rád to tady napíšu znovu. Vážím si lidí kolem. Člověk musí vždycky srovnávat to, co má s tím, co je všude kolem. A pak nelze více než poděkovat za vynikající lyžbu i společnost, a především našemu autobusákovi!

20.2.2011
medvěd:-)