W E B P R O T Y, K T E Ř Í V Í
chat
Akce roku 2011
Náš diář
úterý 28. června: Jak jsem se objímal se stromy...
Najivně jsem se domníval, že to nejhorší mám po včerejšku za sebou. Bystřice nad Pernštejnem se sice tvářila jako městečko na pláni, ale už úvodní stoupání do Bohuňova mne přesvědčilo, že na Devět Skal mne čeká ještě zatracené stoupání. Jenže mne také čekala asi nejkrásnější část celé dovolené. Chápu a rozumím, když se právě někde tady chce stále donekonečna objímat se stromy jeden starý penzista profláklý svými originálními bonmoty...
Bystřice nad Pernštejnem - Bohuňov - Lhota (Lísek) - Koníkov - pod Pohledeckou skálou - Pod Studnicí - Kadov - Blatky - Devět skal - Brušovec - Moravský Herálec - Český Herálec -Vortová - Hamry - Hlinsko - Holetín - Raná - Radčice - Žďárec u Skutče - Skuteč - Lažany - Podhradí - Rychmburk - Pod Lhotou - Doly - Luže - kolem Košumberka - Střemošice - terénní hrb jak sviňa - Repníky - Brteč - Vysoké Mýto - Dvořisko - Choceň - Mítkov, 104km
... teď však stojím před hotelem Angela (stejně zachovalý a příjemný jako jedna nejmenovaná chemická (a) německá politička:-))) a zírám na opravené náměstí. Ne, že bych na něm nebyl už včera večer, ale slunce, teplo, drsoň stoupák a protivítr způsobili, že jsem byl natolik vyčerpán, až jsem se užuž těšil do sprchy a hlavně na pořádný gáblík. Marně vzpomínám na ospalou díru uprostřed ničeho, kam jsme s Kufberkem od nádraží scházeli snad sto let. Plac do kopce, zvláštní kostel a ospalost. Kostel zůstal, ale plac se změnil k nepoznání. Místo staré čiči dlažby teče prostředkem mezi stromky strouha, která chladí vzduch, který by byl jinak až příliš rozpálený. Posedět lze všude kolem a díky oživlým barvám domů všude kolem se z Bystřice zajisté stalo město příjemné k žití. A tak vlastně uvažuji, jsa natěšen na sluneční paprsky, že jsem do rána zvolil přece jen slabší oblečení. Kua, vždyť jsem na Vysočině! Jenže je léto, ne?
... za obcí Režná vlak supí do závěrečného stoupáku, obtáčí se kolem kopce dokola a nad Bystřicí jeho útroby opouštíme. Kolem místní průmyslové zóny, jak se dnes říká továrnám s extrémní produktivitou práce, klesáme do města. Jeho náměstí má zvláštní pokřivený tvar a k tomu je ještě celé z kopce. Celé jej prolézáme, aby nás nakonec zaujal hotel uprostřed. Je čas oběda a tak se z radostí vrháme do jídla. To ještě netušíme, jak se nám zásoby budou hodit. K tomu dáváme nejedno Géčko a nakonec se i musíme přemlouvat, abychom konečně vyrazili na cestu. To už se blíží jedna hodina odpoledne. Napoprvé jsme modrou značku poněkud netrefili (tedy ten její správný konec), ale dole u rybníka pod náměstím už nemáme pochyb o správném směru cesty. Obecní rybník tady mají velmi specifický. Vždyť už jen jeho rozměry 6000 krát 4000 krát 500 jsou úctyhodné. Vše měřeno přibližně a v milimetrech. Považte, měli i drzost u něj vyvěsit ceduli "Zákaz koupání!" ... (citováno z Burzovního (!!!) Svojanova VI/Y2k)
Kadov srdcem Vysočiny:
... nebo alespoň jedním z vysočinských srdcí. Každopádně je Kadov tím nejmalebnějším. Víska o pár číslech se stává mou dnešní první zastávkou. Placatá Vysočina mi až sem jasně ukázala, že o žádnou cyklistickou ulejvárnu rozhodně nepůjde. Spíš naopak. Jenže všechny ty nekonečné lesy, vísky vzdálené snad deset kilometrů od sebe, nikde ani mrtváčka (natož živáčka) a krásná příroda. Kadov je zároveň rozcestím důležitých cyklotras. O jednu (vlastně tu První) se zatím pokouším proti srsti od Brna a druhá vede ze Znojma do Jeseníku. Taky zajímavá trasa. Uvažuji, zda se pro příště nestane výzvou. Příjemný penzion stojí na druhé z křižovatek a přilehlá hospoda vyloženě láká atmosférou á-la "zahrádkáři Kersku" k návštěvě. Ne však v tak brzkou desátou hodinu, kdy je bohužel zavřeno. I když je pravda, že banda turistických důchodců dokáže svou přítomností na chvíli jinak beznadějně zavřené dveře pootevřít. Já ale spíš myslím na to, jak důležitým cílem je hrad Svojanov. Už podruhé při svém putování jsem na ceduli na něj odkazující narazil. A opět je to i odsud nějakých třicet kiláků...
Devět Skal dobyt!!! ... a prý to tady ani výše nejde. Zatímco jsem funěl od Kadova po špatném asfaltu zhruba dva kiláky s myšlenkou, že výš to tady snad už jít nemůže, samotný "sou"vrchol byl otázkou pár šlápnutí do pedálů. Zvláštní. Nejprve jsem Nejvyšší z devíti lehce minul, našel si jinou, vyplazil se na její vrch, nic neviděl, s drobnou závratí se vrátil o kousek zpět a nakonec s úspěchem vylezl na onen Nejvyšší. Fuška? Kdepak! Typická turistická hora. Výhled se také našel, byť se musím přiznat, že třeba z takové Štramberské trůby člověk hledí na mnohem kopcovitější krajinu. Na rozdíl od té beskydské však tady široko daleko nic není. Myšleno naši báječnou pidlivizaci:-)
Českomoravský Herálec ... a opět pocit, že tohle je přesně ten správný střed Vysočiny. Ale kdepak, Kadov je sympatičtější. Tady zažívám však něco jiného: Skvělá Plznička, hovězí na hříbkách jako od maminky a penzion U Sochů s fantastickou domáckou atmosférou. Najdete jej v české části obce u druhé křižovatky. Minout nelze. A kdyby? Velká škoda! Tady by to vážně šlo! Jenže nějakých 37km mi na dnešek přijde přece jen poněkud málo a po třetí Plzničce se nerad zvedám. Kdybych možná tušil, co mne čeká za nějakých patnáct kiláků, třeba bych se rozmyslel jinak. Teď však stoupám do lesů, dnes naposledy funím a směju se, jak českomoravský problém pár kiláků v lese za obcí vlastně elegantně vyřešil kraj Vysočina. Taky je přece vedví:-)
Skuteč(ně) bych to jinak nevymyslel? ... ale stojím uprostřed skutečského náměstí v době největšího vedra. Rozpalující se dlažba dává zabrat a já vážně nestíhám, jak rychle jsem se dokázal dostat z Vysočiny pod kopce. Jak to? Inu, skvělá krajina za Herálcem byla vystřídána po celkem povedeném klesání Hlinskem. Město po druhé odpolední. Bez náznaku jediného stínu. Plné lidí a shonu až z toho je vytišený Medvěd naprosto off. Šílené cesty přes město a křižovatka uprostřed mne dohnali k zoufalému rozhodnutí: "Tady už nebudu ani minutu!" Nezbývá než tupě stoupat výpadovkou na Svitavy a doufat v lepší časy. Za městem se zlomil směr i cesta a já vystrašen šíleným návalem pidlivizace klesám dál a dál dolů do údolí. Až se bojím, aby se mi to nevymstilo. Takže jsem se vlastně ani pořádně v Hlinsku nerozlopučil z Hájwej číslo jedna. Tu jsem vyměnil za devatenáctku, která mne bude provázat téměř až do konce dnešní cesty. A Skuteč? Uteč! Pár známek a valím dále.
Podhradí a Rychmburk jsou mou brzkou další zastávkou. Trošku jsem odbočil z cesty, ale dobře jsem udělal. Ospalé městečko nad hradem a ještě tajemnější hrad kousek pod ním na mne dýchli nečekanou a klidnou atmosférou. Už příjezd do Podhradí úzkou a prudkou uličkou navodil správnou všudypřítomnou pohodu. Tady by se stěží GPSkou zbloudilý tirák protáhl. Jestliže ještě nedaleká Skuteč byla plná lidí, tady se člověk jen málokdy s kýmkoli potkal. A hrad? Páni, brána otevřená, ale vstoupit jsem odvahu neměl. Co kdyby padací most spadl dříve než by mi bylo libo? Kdepak, v tomhle místě dýše potenciál génia Lockyho. A to je dobrá zpráva!
Střemošice stojí (nebo leží?) pod terénním hrbem, který se jen tak nevidí. Už když má cyklotrasa jasně odbočila vlevo ke vsi, bylo mi jasné, že zářící bílá muka na skále nad ní určitě neminu. Naopak jsem rád minul Luži s přilehlým Košumberkem. Vzpomenu-li mnoho let starý zážitek, kdy bylo docela problém Košumberk trefit, poáč viděti jej nebylo, dnes je planina pod ním osázena novodobým malobarokem až hrůza pohledět. Mluvil - li jsem před chvílí o duchu místa, tohle jej bohužel definitivně ztratilo. Evidentně jde o východočeské Beverly Hill 90210, jenže co z toho? Takže funím do kopce, kroužím několikanásobně doprava-doleva-doprava... Střemošice a těším se na zpětný výhled, který se mi zezhora naskytne. Zklamán jsem rozhodně nebyl!
Vysoké Mýto a také má dnešní poslední zastávka. Byť chvilková a spíš z důvodu načerpání posledních zbytků sil. I kopec dolů překvapivě ve vedru vysiluje. Od střemošického hrbu jsem vlastně téměř stále klesal. Mám tady hledat nějaké občerstvení? Kdepak, na to jsem až příliš plachý a tak po krátké exkurzi a korzu po náměstí volím závěrečný úprk přes Choceň k Mítkovu.
Mítkov jsem vyhlížel netrpělivě už od choceňských sadů. Ty nemám asi šanci nikdy si pořádně prohlédnout (už jimi jedu podruhé), byť okolní skály jsou impozantní. Prostě stříhám dnešní metr a nevidím doprava ani doleva. Už od Mýta mne překvapila cyklostezka. Vlastně až k choceňskému nádraží se lze dostat od Mejta úplně v klidu bez strachu z provozu na hlavní silnici hned vedle. Proč jsem spěchal ke konci? Třeba i proto, že jsem nedokázal na zmíněné stezce předjet jednoho frajera na bruslích. Pocit zmaru, jaký jsem nezažil a mé cyklistické ego těžko snášelo. Snad jen Sýkora a číslo 36 na jeho zádech bylo omluvou...
Ráno bych jen těžko mohl říct, že mne čeká cesta dvou tváří. Drsná, stále náročná, ale také nádherná Vysočina byla vystřídána Hlinskem a následným pádem do hlubin nížin Tiché Orlice. Najednou jsem se ocitl v úplně jiném světě. Ale jsem natěšen, protože mne čeká údolí splněných cyklistových přání!
110711
medvěd:-)
fotky, co zbyly
Kadov uprostřed Vysočiny
Devět Skal, výš to prý nejde...
Český i Moravský Herálec a jejich lesní okolí...
Skuteč
Podhradí a Rychmurk
parádní výhled na Vysočinu ze střemošického hrbu
Vysoké Mýto
Mítkov a já jsme přátelé...:-)
