W E B P R O T Y, K T E Ř Í V Í
chat
Akce roku 2011
Náš diář
aneb Možná přijde i Vendelín...
pátek 21. října
Jak se přiznal Jura Pivko: Má onen den, kdy společně cestujeme po koridoru, za mimořádný den. Takový soukromý státní svátek, kdy ráno sedneme do vlaku a nesmyslně cestujeme odkudsi někam. Má dostatečně dopředu vyřízeno povolení k vycestování a kromě smrti snad není jiného důvodu, který by mohl naši akci narušil:-) Systém ani logiku jsme v tomhle mimořádném ba zvláštním dni nikdy nehledali. Nicméně postupem krutě běžícího času, kdy se beznadějně stáváme stále více sentinelními, zjišťujeme, že vlastně začínáme vyhledávat místa, která bezpečně známe a díky nim chceme zkusit zastavit čas. Jsme jako nerozlučná dvojka v mnoha věcech uvažující stejným směrem. Když tedy padl Jurův návrch, že přece uděláme stejnou trasu jako vloni. Nic jsem nenamítal. V programu i tak přišlo několik nečekaných změn. A tím i letošní "Tour" byla vlastně jiná než jakákoli předchozí...
Časy, kdy jsme podnikali společné výlety po evropských železnicích, logicky skončily mým definitivním výpadkem z těžkodrážní továrny. Přece jen není cestování vlakem v té lepší části Evropy (myšleno vše na západ od nás) žádná láce, takže jsem byl vlastně moc rád, když zrovna před letošní "Tour" nastoupil na české koleje žlutý vlak. Už jsem si jej vyzkoušel (pro jistotu?) o týden dříve a teď, kdy nadešel čas naší společné "tour", jsem byl zvědav na pivkovu reakci. Abyste pochopili: Radim Jančura totiž svou firmu nezdědil, nekoupil, ale musel ji od nuly vybudovat. Výsledkem jsou nyní nové žluté vlaky a pro mne pak konečně nastal okamžik, kdy jsem se skutečně stal na pótrati zákazníkem. Přímé srovnání přišlo právě dnes, kdy v rozpětí pár minut odjíždí ze Sviňákova jak druhé ranní pendolíno, tak první žluťák. Výsledek? Oproti generálnímu Žaludovi jsem jasně viděl, že pendolino, které bývávalo vždy slušně zaplněné, je poloprázdné a většina lidí čekala až na další vlak. Stejně jako my dva.
Stejně jako před týdnem jsem byl i dnes nadšen přístupem personálu, skvělou obsluhou, pohodou a luxusem, o kterém se v jakémkoli Žaludaexpresu nemůže nikomu ani náhodou zdát. Konečně i Jura musel uznat, že něco podobného jsme zažili naposledy snad ve Švýcarsku, kde "Měli stejně luxusní a čisté hajzly." Snídaně za hubičku (a pivko vlastně taky) už jsem znal a v tom byla má výhoda. Oproti pendolinu jsme byli v Pardubkách o půl hodiny později. Ale na druhou stranu nám to vůbec nevadilo, protože cesta s dobrým dopravcem jednoduše uteče bez zbytečných podezírání a bez stresů podstatně rychleji. Škoda jen, že šlo o první i poslední žlutý expres na našich dnešních cestách.
V Perníkově byla po ránu kosa jako z nosa. Snad ještě větší než u nás v MOM. Aniž bych tušil, zachováváme stejný postup akce jako minule, a hned pro začátek běžím vybrat hotovost do bankomatu na hlavní poště. Zase dejá-vu. Pak už procházíme do centra města zaplněným a rušným hlavním bulválem (to je oproti minule zásadní změna) jednoznačně k divadlu a cestou za ním pak ke svatému Patriku. Útulná samo-výčepárna, která funguje snad nonstop, nabízí do pěti podoledne Plzničku za 25, což je výzva. Přesto na začátek zkouším nefiltrovaný speciál a zjišťuji, že rozdíl mezi tímto mokem a tím, který teče z trubek přímo na stole, je zcela minimální. Ba zanedbatelný. Irská snídaně, několik piv, mnoho důležitých keců, později oběd z menýčka... A najednou je brzké podoledne. Úkol zněl jasně a tak neradi odcházíme (byť bohatší o opičku a dvě cool trička za šest Jamesonů) zpátky na kolodvor. Přijde nám, že cesta po "obchvatu" kolem starého nádraží je snad nekonečná...
Jura si splnil rodičovské povinnosti a ještě v Perníkově nakoupil pro svou malou Adélku dárek. Úkol zněl jasně:-) Zbytečné je tady psát, o jaký prezent šlo. Co jiného než perník tady kupovat? My se jdeme zcela jasně ukojit úplně někam jinam. Naším dalším "stankem" pro cestu do Brniska je EC Vindobona. Kde sedíme? Pochopitelně v jídeláku, poáč jen tady mohou alespoň částečně kompenzovat nasranost ve výrazu těžkodrážní průvodčí. Presso a především weissbier Paulaner mne poslali tam, kam jsem si stejně jako Jura zasloužil. Totiž do světa, kde se netřeba cítit špatně. Ceny sice narostly, ale maník kmital a já si vzpomněl, jak za stejné prachy u JLV dostanete úplně jinou muziku. Přiznávám, že letos je třeba Žaludovi and his boys zatopit, protože si jednoduše než odsouzení nezaslouží.
Držíme se loňského itineráře a můj návrh vyměnit MonteNegroPub na Svoboďárně za Pegase o kousek dále neprochází. Jako obvykle mi stačí slyšet při výstupu z vlaku znělku a klátím se nad pod těžkým bříměm nudy v tomhle městě. Snad jedinou změnou oproti minule je východ z podchodu směrem na město, kde se snad konečně něco děje. Jinak se ale musíme smát, když vidíme místní okurku. Dokonce na ní zrovna jedna pěkná kukina svými pohyby před foťákem jasně naznačuje, že si oproti nám rozhodně nemyslí, že by snad mělo jít o okurku...
Možná přijde i Vendelín? Jsa poučen jeho fatální nekomunikaci (ani Rudolf netuší, co se děje...) jsem pověřil Juru, aby Vendelínovi zavolal. Jako pokaždé i letos jsme jej chtěli vyprovokovat k akci. Doufali jsme marně. Vendelín nereagoval vůbec, ale vůbec nijak. Chápete to? My moc ne, ale je fakt, že taková drobnost nám nemohla pokazit správně rozjetou akci...
Vendelín tedy zklamal. Kdo naopak nezklamal, byl Lockay, jehož jsem oproti původním slibům neoslovil dostatečně čas a navíc jsem i špatně rekognoskoval terén. Nakonec jsem odmítli jeho seriozní nabídku k odvozu do Přerova a zbaběle dožrali před chvílí donešené koleno. Je kupodivu, že jsme nebyli následně potrestáni, ale naopak potkali na nástupišti beznadějně posledního vlaku Davida, toho času maníka dělající nestandardní koupelny v Londýně a okolí. Teď valí dělat DJe do Ostravy na Landek a je rád, že našel někoho, kdo mu pomůže strávit jinak nekonečnou cestu.
Zatímco my dva bratři jsme se snažili najít vagón bez koženek (tady ještě žlutý expres bohužel nedorazil...), David naopak je natěšen na sezení na kožence a jeho neutuchajímu optimismu se jednoduše nedalo nepodlehnout.
Cesta nám skutečně uběhla. Juru jsme vysadili ve tak akorát Studénce a snad dojel v pořádku do chalupy. Pak jsem i já (musel???) opustil bárku ve Sviňákově a říkal jsem si, že ten den nějak moc rychle utekl. Proklatě rychle utekl. A tak to vlastně bývává obvykle vždy, když je dobře. Bylo a díky všem! Stálým, náhodným i mimořádným:-)
Díky všem za společnost.
medvěd:-)
Zbytek fotek tak, jak vznikaly v čase...
*** Brno-Ostrava, velmi zvesela! ***
22.10.2011