SPŠŽ

Akce roku 2012

Náš diář

To jsme my! (1)

8. června 2012

Tak jo. Valím kyty v jydelaku intersity (dneska spíš teda v bistrovoze ve slovenských barvách) a upaluji směrem na západ do České Třebové. Železniční pražce, vždyť je jaro. Však to znáte. Vsázím se sám se sebou, zda na zdevastovaných kolejích druhého koridoru a nepřiměřené rychlosti (160km/h) vypiju více své kávy já nebo její ubrousek na podšálku. O komické situace na výhybkách není nouze a s bravurou zvládá své nenadálé tance v nečekaných turbulencích i obsluha. Taky si říkám, že jestli komických situací neubude do večera, dopadne dobře celý dnešní den. Pak zvítězíme my všichni dva organizátoři srazu po dvaceti letech. Také cítíte jistou dekadenci v nekonečnosti před chvílí zmíněné číslice? Však jsme také přemýšleli, že bychom všem účatníkům srazu předem rozdali cedulky se jmény, aby každý věděl, s kým vlastně má tu čest. Budeme se po pěti letech vůbec poznávat? Jak se později ukázalo, byly by podobné cedulky naprosto zbytečné, poáč s identifikací na akci neměl snad vůbec nikdo sebemenší problém:-)

      Dneska již nerad, ale stále si vybavuji prazážitek, kdy má maminka odcházela na sraz základky po dvaceti letech a já ji s dětskou upřímností jasně řekl, že se zřejmě chystá odejít na pochybnou až dekadentní akci do domova důchodců. Až tak stará mi tenkrát přišla:-) Uběhlo pár let a do stejného starobince jsem se chystal také:-) Navíc s pocitem, že je třeba pohlídat průběh akce a starat se, aby si každý příchozí těch pár hodin pubertálních návratů užil. Nervní jsem z příprav nebyl, poáč přes nervy tady byl Petr Blaťák, druhý organizér ze spřáteleného Áčka. Ne, nebojte, jde o ryze rozlišovací označení. Prostě jsme se v páteční odpoledne měli nejprve ve škole a později v Nároďáku sejít "A" jako Amatéři a "Bé" jako Borci. Vždyť říkám, jde o čistě rozlišovací označení:-)
      Historie a naše důvody k setkání? Velmi jednoduché. Ona nechutná dvacítka přeci jen byla kulatou výzvou. Áčko s Béčkem v zabzu to táhneme společně již několikátý sraz. Na dnes bylo třeba jen doladit podrobnostě, poáč o základ jsme se postarali už před čtvrt rokem, když jsme byli sondovat terén nejen na škole, ale i ve městě. Už tenkrát se jako obrovskou výhodou ukázala přítomnost učitele Žabáka (svého času spolužáka), který vychytal vše potřebné s pozváním učitelského sboru. Konkrétně? Paní Jana Valentová (jak najivně jsme doufali, že postačí osobní pozvání...:-), Áčková třídní paní Věra Plemeníková, borec přes zabzo pan Láďa Weis a náš, totiž Béčka třídní, Ivan Ďopan. Stoprocentní účast učitelského sboru byla nadmíru příjemná a tady je záhodno Žabákovi za snahu poděkovat:-)
      Kdesi před polednem opouštíme s Petrem poněkud rozhoupaný kolejový parník Jan Perner (charakteristické drcnutí při vjezdu na první nástupiště v České Třebové máme jednoduše zaryté pod kůží) a těšíme se. Terminál před nádražím je na samostatný článek. My však vyrážíme po schodoch naproti uličkou kolem dvorku, kde kdysi býval Doprsál. Za nás se ještě nestěhoval do nové budovy VDA a snad i proto jsou vzpomínky na hodiny strávené před i za ovládacími pulty zabezpečovacího zařízení spojené právě s tímto místem:-)
      Druhým zastavením byla pochopitelně "Dopravka." Druhá budova školy, kde jsme zažili (A-prvák a druhák, B-prvák only) začátek školy. Dneska je Dopravka stále školou, byť základní. Okolí se změnilo, ale základ stojí dále tak, jak jsme byli zvyklí. Dovnitř pochopitelně nemůžeme. Ale i tak jsme spokojeni a valíme dále na Staré náměstí k Naňkům.
      Vychovatel Doubrava. Člověk, jehož kvality jsme začali oceňovat až dávno po odeznění pubertálních myšlenek. Frajer, který věděl, jak s tou zvěří vyběhnout. A jak souvisí s putykou "U Naňků"? Jednoduše. Je, respektive bývala jeho. Dům stojí, leč putyka už bohužel neputykuje. Před čtvrt rokem jsme na něj bohužel neměli štěstí, nyní naopak. Do zákulisí hospody, kam jsme se jako nezletilí chodili natruc vychovateli zlít (a on byl vlastně rád, že nás má pod kontrolou, což nám tenkrát absolutně nedocházelo:-) jsme se rádi zastavili. A upřímně: Když mne Doubek oslovil jménem a věděl, kdo jsem, byl jsem znovu naměko. Po pěti letech, co jsme se neviděli! Sakra, to jsem byl na intru takový vyvrhel!? Ne ne, Doubek je pořád stejný a ta hodina, kterou jsme u něj doma mohli strávit, byla fantastická! Sakra, vážně je doba pubertálních průserů tak důležitá? Pro nás možná. Ale pro něj? Pozvání přijal, ale účast moc neslíbil. Což jsem hned tušil. O to více jsem byl rád, že jsme se za ním zastavili. Díky!

Má skvělá sestra mne naučila jednomu zlozvyku: Když někam jedeš na den/dva, ubytuj se tak, abys i z hotelu měl radost! Nově otevřený pivovar kousek od náměstí se tím pádem stal jasnou výzvou. A volba? Jasan, že apartmán. Najdete snad v Třebové lepší ubytování? Těžko! Tudíž teď už jen stačilo před srazem přijít, "zalogovat se," a nasát slad v restauračních prostorách. Tady má slovo restaurace nejen svůj význam, ale zároveň se naplňuje. Přívětivost místních pak už jen obrovsky překvapila. Je třeba se radovat s maličkostí:-)

      A je to tady. Odcházíme ubytováni zpátky do města. Je třeba se zalogovat i místě srazové pařby. Cestou potkáváme zcela náhodou Emana (Libor Vozdecký) kousek pod Dopravkou, aby se pod nádražím přidal i Námořník (Pavel Dibala). A už to letí! Mluvíme spolu, jako bychom se naposledy viděli před týdnem (přitom se reálně pohybujeme úplně v jiných časových galaxiích:-). Jednoduše máme pocit, že jsme navázali na hovor (lépe bych řekl na předchozí větu) a teď jen pokračujeme dále. Sakra, je tohle vůbec možné!? Stále více a více se těším na samotné místo činu!
      Ještě cestou ve vlaku nám volal Žabák, že je docela možné, že bude mít malinké zpoždění při prvním - školním - programu, poáč rozdává výsledky CERMATu. Za nás to bývávala madurída. Nicméně od Nároďáku přicházíme ke škole ve stejný okamžik, kdy Žabáka na chvíli vypustila ze svých bran naše Alma Mater. Synchronizace? Dokonalá, byť neplánovaná. Ale to tady přece nikdo nemusí vědět:-)
      Dali jsme akademickou čtvrt hodinku a vešli do škamen. Ve velmi slušném množství přítomných! Potěšil Peťa Klička svými jahodami, což byl nápad, který by se měl platit zlatem. V rámci více než hodinové exkurze ve školních zdech vlastně přinesl fantastické občerstvení. Sakra, mám skutečně rád lidi, kteří dokáží myslet na ostatní. Tohle byla vážně bomba!
      Je snad zcela pochopitelné, že největší nadšení sklidily prostory školy, které se "od našich časů" příliš nezměnily. Tady opět vedla naše béčková "retro" třída, kde Kreji (Martin Pazourek) poznával umyvadlo, které zřejmě bylo náhradou za to jím sestřelené. Já zase poznával tajemnou skříň "s ničím," která vlastně skrývala jen bordel po žácích. Že by ten ubrousek byl vážně můj?
      A propos, Áčkovská třída doznala změn, takže původní klasická škamna nahradil prapodivný školní industriál. Radost vyvolaly až tradiční dílny s "encéčkovými" stroji a elektrodílny v místech, kam jsme my chodili do šaten. Naopak v dílnách "vyrostlo" studijní centrum, čímž naše vzpomínky dávno zavál prach. Bylo vlastně s podivem, že půdorys voličové telefonní ústředny je stále zachován. To linoleum bych vážně z pietních důvodů zakázal vyměňovat!

Zdenál alias Žabák. Kategorie sama pro sebe. Spolužák, který stále chodí do stejných škamen pomalu čtvrtstoletí páry. S radostí učitele a člověka, jehož práce baví. Bylo příjemné vidět, jak na něj reagují žáci školy. Respekt, který si dokázal za nás vybudovat málokdo. Ostatně se stačí podívat na server www.spolužáci.cz, nalistovat učitele a o Žabákovi si to něco málo přečíst. Proč to píšu? Protože tenhle pán se postaral o pozvání svých kolegů na akci. Jemu vděčíme, že školní "personál" se dostavil ve stech procentech. Navíc jsem pochopil, že systematikem rozhodně nejsem. Můj systém náhodných výbuchů však naštěstí doplňují kamarádi, na něž je spoleh:-)

      Po více než hodinové exkurzi máme na asi hodinu rozchod. Školní průvodce potřeboval na oběd, jiní zajistit ubytování a zbytek organizátorů doladit drobnostě. Vystresovaného Peťana (Blaťáka) jsem uklidňoval, že není třeba být na místě činu jako první, přesto si desítku od Kohouta moc nevychutnal:-)
      Přicházíme asi v 16:10 a fakty nestíhám, že učitelé Ladík Weis a Věra Plemeníková jsou již na místě! Čekali byste, že přijdou tak brzy? Poněkud namyšleně si začínám myslet, že se na nás vážně těšili a začínám se aktivovat do maximálních otáček, abych co nejdříve odčinil náš pozdní příchod. Marně, poáč Béčko hodlá i nadále sedět na zahrádce. Kua, co s tím?

Pomáhá stresující Peťan. Časem se nám podaří přepravit i "zbytek" účastníků do sálu a rozjet akci samotnou. Čekám, že se Peťan už konečně uklidní a nebude stresovat. Marně. Dokonce i o den později po akci mám pocit, že jeho stres se o moc nezměnil. Ale jsem rád, že i on přispěl svou měrou do srazového díla, poáč by to asi nebylo ono:-)

      A už to jede! Mám obrovskou radost ze všech učitelů! Baví se a rozhovor s nimi mne nabíjí. Obzvláště u pana Weise, který je živočichem, jenž má život rád a drží se v neuvěřitelné kondici. Chce žít, užívá si život a stále se vzdělává. Sakra, není přesně tohle prototyp dokonalého důchodce? Sám bych se chtěl v jeho letech dostat do stejného "levelu." Pane Weissi, klobouk dolů!
      Zatímco naše fotbalové primadony s Bílkem v čele předvedly "fantastický" výkon s rusáky (prohra 1:4), my málem v ruchu parádních hovorů zapomněli na objednaný bowling. Nebyla by to Jana Valentová, aby nerozbila námi vyšlený koncept Áčko proti Béčku a vyhlásila se kapitánkou jednoho ze dvou družstev. Peťan se pak stal kapitánem druhým a vlastně bylo pak už jenom na nich, jaký mančaft si dokáží vydraftovat. Výsledek? Ale, no tak, není to jedno? Zvítězil přece ten lepší mančaft:-)
      Až hodinu po půlnoci jsme se začali spontánně rozcházet. I učitelé vydrželi fantasticky dlouho, takže zcela neskromně předpokládám, že se jim u nás na akci líbilo. Odjezd učitelů s řidičkou Janou Valentovou jsem asi viděl jako jediný. A královsky jsem se bavil! Dámy a páni učitelé, vážně moc děkujeme za účast!

Sobotní podoledne jsme pochopitelně prospali. Peťan snad už konečně přestal stresovat a vážně jsme užívali přítulnosti pivovarské zahrádky. Stejný vlak a stejný bistrovůz měli být snad tou správnou třešničkou na srazovém dortu. Ale ne, to ne. Mnohem lepší třešničkou byla účast všech těch lidiček. Šprckoplesk nakonec po mnoha zablouděních na sraz také dorazil. Já si však odnáším znovu ten super pocit ze setkání s lidmi, které samozřejmě znám, které (naštěstí!) stále poznávám (a oni mne) a hlavně se kterými jsme v podstatě před chvílí přerušili diskuzi, na kterou jsme na chvilku opět navázali:-)

Díky moc všem!
medvěd:-)
12.6.2012

Tak příště ahóóój!!!