chat

Akce roku 2012

Náš diář

sobota 16. a neděle 17. června

Jantarovou stezkou a okolo takřka celé Libavé

Pravidelná červnová dovolená je pro mne nadmíru důležitá. Coby plachý jedinec nevyhledávám místa s extrémní koncentrací lidí, ale naopak velmi rád se chodím (jezdím) schovávat někam mimo pidlivizaci, kde se člověk (potažmo medvěd:-)) může plně oddávat krásám přírody. Červen jsem zvolil záměrně. Červen je totiž měsíc před hlavní sezónou. A to není žádné suché konstatování! Protože je teprve před sezónou naprostá většina rekreačních středisek se na sezonu těší a připravuje. Přitom není nikde problém bez objednání přijet a ubytovat se. Přístup k zákazníkovi, jaký přináší červen, jednoduše jindy nezažijete. Po letošku o tom ví své třeba i Charlie, který mi můj plnovaně neplánovaný program zcela překopal. Zamýšlel jsem totiž dojet na Norskou Pecku na kole a pak zpátky. Pokaždé trochu (nebo úplně?) jinudy. Návrat se vyvedl nadmíru podle plánu, ale před Peckou bylo všechno úplně jinak...

sobotní itinerář: Ostrava - Polanka nad Odrou - Jistebník (U Matěje) - Košatka - Petřvaldík - Albrechtičky, hospoda - Bartošovice - Pusté Nivy - Kunín - Bernartice, U Koupaliště - Jeseník nad Luhou - Polouvsí - Heřmanice - Hranické Loučky - Špičky - Hluzovský kopec - lom nad Hranicemi - Hranice - Drahotuše - Milenov - PODHOŘÍ, 76km

      Coby známého cyklistického šílence mne pochopitelně zajímá i stav českých cyklotras a cyklostezek. Valem jich sice přibývá, ale mnohde v nelogických nebo neucelených sekcích. To se týká především stezek. U tras je problém zase zcela jinde. Značení tras by sice mělo být jednotné, ale v dávnověku vymyšlený systém značení je zcela nesmyslný (s výjimkou celostátních tras) a v současnosti začíná být překrýván systém číselný systémem názvosloví. Oba spolu absolutně nekorespondují a vzniká tím sice neuvěřitelný nicméně typický český chaos. Navíc jsou mnohde cedule naprosto zavádějící či chybí úplně. Jako odstrašující příklad "neznačení" uvedu už tak šílený Přerov a coby vůdce chaotiků směle označím Litovelské Pomoraví. Směrovky s přibývajícími kilometry klidně vidíte, čím více se blížíte svému cíli. Těžko říct, kam tento systém povede, ale kupovat mapy, je vskutku pouze dobročinná činnost. I server Mapy.cz mnohdy nestíhá zaregistrovat zásadní změny ve vedení tras. A že jsem jich zažil! A o bloudění přijde taky řeč. Hned v prvním díle mého putování.

      Severní část Jantarové stezky (dneska už se až tak striktně nedrží původního čísla 5...) nemusímm popisovat. V zásadě se moc nemění a vlastně ji ani nijak významně nevnímám. Její průjezd Ostravou používám skoro denně a nemoho objektivně příliš hodnotit. Jsem zvyklý a podmínkami otrlý jedinec. Zvyklý skutečně na ledacos, poáč Ostrava je kraj razovity. Nerozhází mne naprosto šílená svinovská Bílovecká ulice se samými unfair vjezdy pod auta, hustým sloupovím osvětlení, kodrcáním rádobydlažbou a značením v přímé cestě. Tohle si "užíval" především můj kolega, se kterým jsme vyrazili v sobotním poledni směrem na jih. Plán jsme měli jasný: Společně dojedeme do Hranic na Moravě, odkud se dále k domovu vydá vlakem, zatímco já zamířím na Podhoří jako malované, kde se mají oslavovat hromadné stošedesátiny. Cítíte tu dekadenci? Náš pregnantně vymyšlený plán časem zhatí naši drážní pašíci boubelatí neexistencí večerního spoje s přepravou kol. Teď se však těšíme, až opustíme rozpálené město a v loukách "Severního Třeboňska" pohodově pošlapeme až kamsi ke Studénce.
      V nastalém vedru a po předchozích pátečních výkonech á-la Zahrádkáři Kersku se jevilo nezbytným naplánovat přiměřenou kadenci občerstvoven, což mi pochopitelně nečinilo větší problém: Jen, co na plány řeknou ostatní? Výlet se nutně po prvních kilometrech stal čistě "fakultativním." Téměř nikdo si nestěžoval. Až později. Kamarádi v očekávání brzkého přívozu v poledne objednaných cigaret pochopili, že jsou situace, kdy je blbost oslovovat Medvěda.
      A propos, už v Jistebníku sedíc na první zastávce se sPlzničkou U Matěje jsem hovořil s Charliem, který mi úplně mimoděk oznámil, že právě míří do Beskyd na Čeladnou, kde bude trávit celý týden. Zavolal akorát včas, abych jej stáhl z cesty a on včas mohl nastudovat pro něj doposud neznámou polohu "Podhoří." Neplánované překvapení na akci se pomalu ale jistě stávalo jistotou dokonalého plánu. Tahle taškařice jednoduše musela vyjít!
      S přibývajícím odpolednem logicky stoupala stále výše i teplota vzduchu. Maličkost, která se musela logicky projevit i v četnosti našich návštěv občerstvoven. Přesto jsme největší část bez zastávky dali od druhého zastavení v Nové Horce až do Bernartic nad Odrou, kde už bylo vyloženě nutností zastavit v malebném okolí místního koupaliště. Místní říkají u řeky. A evidentně jsme tento nápad nedostali rozhodně sami. Kupodivu jsme na jeden zátah dali celou táhlou cestu via Poodří kolem Kundína, kde jsem měl však namále v okamžiku sjezdu z luk do lužního lesa, kdy proti mně vystartoval z nenadání traktor s tak velkými bočními vidlemi, kdy jsem měl sám se sebou co dělat. Navíc jsme po chvíli potkali motorkáře, kterého ten zemědělský debil zřejmě natvrdo "učesal." Netvářil se totiž zrovna příliš nadšeně a se zkroušenou hlavou se snažil vnímat po "restartu" svět kolem sebe. Blembák na palici naštěstí měl.
      ... a pak po Bernarticích už "jen" Jeseník nad Luhou s jeho kyselkou. Nutná zastávka v Polouvsí pod kopcem na pivko a v Heřmanicích na kopci. To aby nás čekalo už "jen" mírné houpání "hřebenem nikoho" mezi dvěma hlavními směry Hranice - Valmez a Hranice - Ostrava. Přímo až k Hranickému lomu, z něhož jsou báječné výhledy do okolí. Kochali jsme se s jasnou myšlenkou, že na Podhoří jednoduše budou muset přivítat ještě jednoho účastníka akce. Kouřové signály jsme už tady u lomu zaznamenali. Že by jasné znamení?:-) Čas se stále více nachyloval k večeru. A abychom nepřijeli tak nějak nepřipojeni, ještě v Drahotuších jsme se zastavili na pozdní večeři. Makrela byla skvělá stejně jako obsluha v jedné z místních hospod na návsi. Kadence zvědavých telefonátů neustávala, takže jsme zakusili nekonečného stoupání do posledních pěti kilometrů. Kua, že ta dálnice je ale u Podhoří pěkně vysoko!

Neděle byla znovu jako malovaná. Že by přece jen fungovala Mišpulínova objednávka? Nešť. Ostatně malované bylo vše stejně jako celé dobře naplánované Podhoří. Mnozí účastníci odpadali v rámci svých dnů B a C, až snad někdy kolem druhé hodiny ranní jsme šli spát unaveni úplně všichni. Největším spáčem jsem se nakonec jevil já, protože bylo snad kolem desáté ranní, kdy venku v bezprostřední blízkosti chaty probíhala již znovu zábava či ostré střelby na rododendrony:-) Tak kdepak asi dneska skončím? Začátek se mi jevil celkem jasný, zbývalo jen dořešit návratovou sekvenci. Před polednem odjíždíme s kolegou vstříct Peklu. Netušíme - oparvuji - on netuší, že doslova.

nedělní itinerář: PODHOŘÍ - V Pekle - Čertovy Kazatelny - Zelený Kříž - Kozlov - pramen řeky Odry - Kozlov - Kyjanice - Vrchní Pila - Velký Újezd - Daskabát - Přáslavice - Velká Bystřice - Kovákov - Mariánské Údolí - Hlubočky - Hrubá Voda - Smilovský mlýn - Jívová - Domašov nad Bystřicí - Nová Véska - Norberčany - Stará Libavá - Guntramovice - BUDIŠOV NAD BUDIŠOVKOU, 87km

      Peklo začíná vlastně hned v Podhoří. Nejprve ani ne tak nám jako majiteli vyhořelého domu, který Milajovi tak dobře posloužil coby maják:-) Pro nás dva drsné bykery však Peklo začíná jen kousek nad obcí, kdy zakusujeme (naštěstí v přítmí okolních stromů) prvních výškových kilometrů. Machrujeme? Kdepak! Tady jdou všechny ohledy mimo nás. Tady jde o stoupání peklem vzhůru až k původní skorodálnici mezi Odrami a Velkým Újezdem. Stoupáme krutě a s drsným pocitem, že jinak snad ani nelze. Ono by možná i šlo, ale moc bychom si nepomohli. Tady je k dispozici horská bystřina a nulový provoz. Navíc existuje jen pár středoevropských řek, jejichž pramen by měl vidět každý. A ten náš naplánovaný navíc není tak úplně nepřístupný, jak by se podle prvního pohledu mohlo zdát:-)
      Vrchol jsme nakonec zdárně s pár nutnými přestávkami na odpočinek dali! A ihned po příjezdu koukáme, jak od Kozlova jedou dvě auta velmi rychle a v krátkém rozestupu za sebou. Kua, dělají si snad srandu? Na "dálnici," která pamatuje první republiku jsou snad nikdy neopravované panely a jízda obou šílenců snad až příliš připomíná jízdu splašených expresů. Do chvíle než druhému z aut praskne pneuška a rachot se ještě výrazně zvýší. Překvapivě i první zastavuje a teprve když nás oba míjí, zjišťujeme, že druhý visí prvnímu v podstatě na vlásku. Tedy lanu. Vypadá to, že právě tady minimálně druhý z nich definitivně končí. Co nakonec učiní první vůbec netušíme, poáč máme sami se sebou starostí ještě pořád dost. Kolem Zeleného kříže je to na Kozlov stále nějakých sedm kiláků a cesta nás neustále houpe. Především do kopce.
      Jsme tady! Skorodálnici jsme nakonec s úspěchem proti větru vyplachtili a dostali se do nejvyšších míst našeho dnešního putování. V mém případě však jde o chvilkovou najivní představu. Přijdou ještě i horší časy. Později...
      Teď vychutnáváme (já už letos a po měsíci - podruhé) osamělost pramene řeky Odry na okraji lesů, kde obvykle Libavě řádí pouze zelení mužíčkové. Možná ještě babky kořenářky a zbloudilí zoufalci jako my dva. Však i závora byla dole! Ty babky kořenářky mně napadají v okamžiku, kdy potkáváme divoženky s nůšemi. A velmi podobného vzezření. Koho? Neptejte se:-)
      Zdržovat se tady však příliš dlouze nechceme. Pitný režim dnes rozhodně moc nedodržujeme a navíc je třeba se poposunout k nejbližší (minimálně cyklistické) občerstvovně. Tu nacházíme až v polovojenském Velkém Újezdu. Občerstvoven je kupodivu na návsi dost (konečně, vím co dělám...:-), a my vybíráme jednu. Tu nejbližší. Retro jízda fichtlů nám tady úplně pasuje a pivko mají od Svijan dobré. Co dále? Je třeba naplánovat další cestu k vlaku. Kolegovi plánuji úprk železným ořem k domovu a sobě další koňskou dávku. Ale ještě přes Daskabáty a Velkou Bystřici jedeme společně. Až v druhé se naše cesty definitivně dělí a vzhledem k časovému presu pak i další plány. Já se vidím na nejbližší možnosti občerstvení, kolega ve vlaku. Chápu, těch kilometrů za víkend bylo vážně dost:-)

Naše cesty se ve Velké Bystřici skutečně dělí. Kolega se pokouší stíhat pendolino a já zase nějakou příjemnou hospůdku. A dokonce ji i nacházím. Jen troštičku později než jsem čekal. Kolega se už v tu dobu dopocuje ve vychlazeném pendolinu kdesi u Třebovic v Čechách, zatímco já se doplížil k Moře v Mariánském údolí. A beru první výzvu. Myslíte, že snad zahrádku hned vedle fabriky? Samozřejmě! A v ní skoro místního Radegasta, či Rýži-pivo-hory z Hanušek, či návštěvu zn jiných hor? Kdo tipoval Krakonoše, je doma. Chytá se mne sentinelní nálada:-)

      Vlastně už u pramene Odry jsem se rozhodl. Na jednu stranu jsem se těšil na Charlieho v Beskydech. Ale na duhou byla hozenou rukavicí (a pro mne navíc nastaveným zrcadlem) řeka Bystřice, její údoli a dětinský nápad objet cestou domů celý Libavský vojenský újezd.
      Přiznám se rovnou. Moc mi to vážně nešlo. Kopců bylo doposud dost (a piv také), takže celé Mariánské údolí nebylo ani tak požitkem, jako spíš očistcem. Jen co noha nohu mine. Ještě na konci Hluboček jsem zastavil na vynikající Plzničku v místní cukrárně (cítíte ten drobný rozpor?), abych se navnaděn pocitem falešné energie pustil do zdolání dalších kopců. Copak o to, stále jsem kopíroval tok řeky Bystřice, takže mělo byýt všechno o.k. Jenže nohy těžkly stále více a vidina dojezdu do Budišova nad Budišovkou také.
      Jenže v Hrubé Vodě u Bruntálu (což je naprosto stejné pejorativum jako Hlubočky u Bruntálu v Nudě z Brna:-) vás prostě neubytují. Monstrózní nádraží pamatuje lepší časy Sudet, komunistický hotel zřejmě spřátelené sovětské vojsko, jen místní hospůdka šlape. Díky svému na vše připravenému majiteli. Jinak je všechno kolem krutý propad do dávné minulosti. Které? Německé nápisy napoví, stav hotelu naproti pak posune pro změnu někam jinam. Snad právě ony paradoxy mne posunuly v myšlenkách jinam a pitoresknost okolí mne v podstatě nadchla. Na čepu? Staropramen:-)
      Za Hrubou Vodou zhrublo vše ostatní. Rozhodnut nepodniknout žádný další zbytečný výšlap do kopců jsem si osobně připustil i několik brodů řekou, před kterými varovalo hned několik cedulí. A měly pravdu! Sedm? Ne cedulí, brodů. Pom kolena. Mezi nimi rozbahněná cesta. Vzpomínka na Michala Požára pomohla: "Takjsmepičenoacó!"
      Dal jsem to. Dokonce se mi to ochlazení líbilo. A konec světa a pótrať jasně kličkující nad mou hlavou. Mazec! Nějakých pět kilometrů před Dětřichovem jsem už nečekal žádné komplikace. Cesta měla už jen lemovat údolí a obávaný výšlap ve skaliskách červené turistické značky jsem měl mít dávno za sebou.
      A asi i měl. Konečně jsem byl na pravém břehu. Přesto přišla zrada a prudké stoupání v nevědomosti mně vlastní. Krutě do kopce. Šlapal jsem jej pěšky, jak jinak. Nadával si do něcitlivých kokotov a těšil se, až seznám místo, kde se napojím na něco rozumného.
      I stalo se. Skutečně jsem se napojil na správnou cyklotrasu. Jen opačného směru. Zoufalství a vlastní blbost mně hnali dále do kopce až do Jívové. Ano, obec, která ze své polohy na vysoko v kopcích stejnojmennou zastávku dole v údolí nemohla ani náhodou zahlédnout. Tady si znovu vzpomínám na Požára a taky na kolegu, kterého jsem naštěstí nechal odjet k domovu. Tady by mne určitě definitivně poslal do pekel.
      Jívovou jsem dal poprvé v životě. Najivně jsem si myslel, že odtud musím už jenom dolů. Nakonec ano, ale ještě jsem si pořádně šlápnul do pedálů. Dětřichov na mne působil stejně sudetsky jako před léty, nicméně poslední možný vlak na Ostravu byl stejně v háji, takže nezbylo než dojet až do Budišova. Dal jsem jej. S nasazením posledních zyblých rezerv sil. Předtím jsem za viaduktem v Dětřichově ale stejně zastavil na tři Gambáče. Bez nich (a bidonu, který jsem neměl), by jakýkoli další postup v bitvě o Budišov nebyl možný.

Nakonec jsem to vážně dal až do Budišova nad Budišovkou. Kemp a jeho atmosféra dokonale splňovali mé červnové představy. Ochota a pohoda. Příplatek za chatku s vlastní sociálkou za pade? Beru! Už se mi nikam zbytečně nechce chodit. Přeci jen jsem však do hospody, vyhládlý a totálně zbídačený dorazil. Můj stav přesvědčil i šenkýřku a dokázala vykouzlit i polévku s játrovými knedlíčky a později i klobásky. Ne, nic mi neříkejte. V červnu prostě funguje úplně všechno. A to ještě netuším, co mne čeká pozítří. Teď už mi stačí jen tři gambáče a přesun do chatky. Tam usínám vysílen vlastní blbostí a celodenními zážitky. V okamžiku.

Cykloverdikt

Cyklistický ráj! Tak především: fungují tady značky a nejsem tady doma! Vymyslel jsem si cestu do Pekla až k hlavní dálnici přes Libavou. To je pravda. Ještě předtím jsem si dokázal vymyslet správnou cestu do Hranic na Moravě. Trasa číslo pět je totiž pro sadomasochisty, kteří si rádi dobrovolně dávají zbytečný "EKG" profil. Vyzkoušel jsem kdysi, dneska už raději volím cestu územím nikoho kolem hranického lomu, která přináší fantastické zážitky.
      Ale pojďme zpátky (vlastně dále:-) na Libavou. Cesty tady existují a jsou značeny. Sjezd ze zKozlova je v pohodě, poáč tam žádné znmačení není a jedu po paměti. Dále přes dědiny až do Velké Bystřice vede cyklostezka. V Daskabátech ji vynechejte a jeďte klidně po souběžné silnici. Tenhle tip cyklostezky dneska neexistuje (takže místní kliftón vás může prudit, jak dlouho chce) a místo drncání po Best-kostkách využijte luxusního asfaltu. Cyklostezku přes Daskabáty beru za to nejhorší. co znám. Krutá to konkurence Bílovecké ulice ve Svinově.
      Z Velké Bystřice mne čekala luxusní jízda až do Mariánského údolí. Krákoru jsem zmínil. I další cesta je v pohodě. Až do Hrubé Vody, kde zhrubne všechno s výjimkou jediného občerstvení. Pak začínají brody, brody a brody. A za nimi? Tam už jsou jenom lvi! Nespoléhej nikdy na vlastní představy a logiku! To tady končí stejně jako cyklistické značky před prvními metry do kopce. Ne, žádná sranda. Až zájezd do Jívové a poctivé sledování mapy (byť kilometry fakty tipycky neseděly - jak jinak Sudety) mne dovedly do Dětřichova. Oázy na konci světa. A ten neskončil ani v Budišově, byť zcela zničen jsem dále spoléhal na značení. Vyplatilo se. Kupodivu:-)

3.7., 2. a 5.8.2012
medvěd:-)