chat

Akce roku 2012

Náš diář

středa 22. srpna

Z Gorolie přes Slavíč až na Valalašsko:-)

Nejdrsnější a nejdelší jednodenní výlet za několik mnoho minulých let. Tuším, že hodnota 148 kilometrů opentlená navíc výstupem k chatě na Slavíči u mne asi jen tak brzy nepadne. Důvod takového cyklistického šílenství? Spíš drzost. Za všechno mohl vlastně letošní trutnovský festival. Dalo by se říct, že jsem celý týden hnil a nehýbal se:-) Dennodenní výplazy ke Kopeckým a zpátky na Bojiště fakt nepočítám. Proto, když jsem jen tak na rozjezd zkusil nasednout na kolo, připadal jsem si dokonale připraven na pořádný výkon. Odpočinout pár dní před mega-výletem se mi letos vyplatilo hned několikrát. A tím jsem vlastně potvrdil starou pravdu, že před takovým výkonem se má - odpočívat...

itinerář trasy: Ostrava - Stará i Nová Bělá - Paskov - Řepiště - Sedliště - Bruzovice - Pazderna - Lučina - Vidíkov - Dolní Domaslavice - Horní Tošanovice - Třanovice - Horní Žukov - Svibice - Třinec - Sosna - Vendryně - Bystřice - Milíkov - Košařiska - chata Kamenitý - Kolářova chata na Slavíči - Morávka - Pražmo - Krásná - Bystré - Lubno - kemp - Frýdlant nad Ostravicí - Metylovice - Lhotka - Kozlovice - Dolní Sklenov - Rychaltice - Fryčovice - Brušperk - Stará Ves nad Ondřejnicí - Krmelín (Hodža) - Palések - Stará Bělá - Ostrava, 148,50km

      Hustý, hustý, hustý! Hustý bylo už jen samotné vstávání do tmy. Pak brzký výjezd za kuropění (kua, prázdniny už vážně končí!) v šest hodin ráno. A taky prvních padesát kilometrů. V podstatě bez zastávky až do Třince za půl třetí hodiny. Takže jsem dal vlastně jen jeden skutečně krátký odpočinek na Lučině na břehu Žermanické přehrady. A to spíše z nostalgických důvodů neb právě tady jsem se učil zvládat klidnou vodu na kánoi kdysi v pubertě.
      A asi si říkáte, že cesta z Ostravy do Třince není nic světoborného. Kopec z Paskova do Řepiště si dáte po ránu ještě na zahřátí, ale třeba bruzovický kopec či stoupání v Dolních Domaslavicích už pěkně odfuníte. Stejně jako já:-) Odměnou je až teprve luxusní padák z Horního Žukova na Třinec. Začíná na nadjezdu nad dálnicí, který zná každý motorista se slabším motorem. Ale i dobití Žukova po staré silnici na Těšín je slušná dřina. Ne, ne, cesta do Třince je ohne sranda:-) Variantou pro horaly je vydat se od Domaslavic přes Komorní Lhotku a dále na Milíkov, kde se popisované trasy spojí. Druhá cesta je drsnější, ale vyhne se Třinci, což je určitě výhoda. Divné ocelové město pod horami není k bykerům nijak vlídné. Ovšem cesta pod Oldřichovickým vrchem také není žádná pohoda. Graf EKG je proti ní téměř přímka. Tak si vyberte:-)
      Já však do Třince musel. Ohnivé plameny, syčení a dusot jsem si užil dosytosti. Je vlastně zázrak, že známá nemocnice Sosna je odsud jen pár kilometrů a okolí je zcela jiné. Když už musím přes Třinec, tahle cesta je sice taky provozem vytížená, ale to je pořád lepší proti hlavní silnici I/11. Té se musí vyhnout každý, kdo se má aspoň trochu rád. Jezdí tudy pouze vewerky před šichtou a po ní:-)
      Do Bystřice jsem taky musel. Až moc jsem spoléhal na cyklistické značení, což byla chyba. I když... Zase bych nevěděl o skutečně nejkratší spojnici Bystřice s Třincem. Sic drsným padákem, lávkou přes potok a nejetelným stoupákem zpátky mezi domky tentokrát již Bystřice. Podhorský ráz obce je cítit všude. Za vstup do GONAPu (Gorolski Park Narodowy) jsem ji vždy považoval a tak to i napříště zůstane. Ze zdejšího nádraží se byker může drápat jak do Slezských Beskyd, tak směrem k nám zpátky na Moravu. Slezské Beskydy snad odpustí. Někdy příště. Tady je značení už o poznání spolehlivější!
      Z Bystřice neohroženě stoupám na Milíkov. Ještě musím přežít křížení s hlavní silnicí I/11 a pak už jen nekonečné stoupání. Jak ještě daleko? Milíkov je naprosto v pohodě. Luxusní asfaltík a snesitelný náklon. Do Košařisek už je cesta o poznání horší a prudší. Dám snad ještě tady dole nějakou pauzičku? Kdepak! Z nejhoršího jsem teprve uvnitř:-) Raději hledám odbočku modré značky doleva. A začíná peklo. Pravé cyklistické peklo. Modrá značka míří k chatě na Kamenitém a její první dvaapůltý kilometr je drsný. Drsný makadam a drsné stoupání. Nemám na něj a zbaběle volím indiánský běh. Nebo tak nějak:-)
      O to raději vidím rozcestí mezi Kozubovou a Kamenitou. Snad už odtud budu jen lavírovat po hřebenu až na Slavíč. Chyba lávky! Nicméně k chatě Kamenitý tomu tak je. A tady už si, kua, občerstvení snad zasloužím, ne? Po chvíli zjišťuji, že jsem právě objevil nový kus světa. Samozřejmě pro sebe:-)
      Půllitr alofoku a pivka je má již roky ověřená kombinace, která je lepší než jakýkoli jonťák. Konzumováno samozřejmě postupně za sebou:-) A když už si tak sedím na fantastické zahrádce s ještě nádhernějším výhledem na Dolní Lomnou a hřeben Velkého Polomu, přistihuji se se svou sentinelností. Kdepak, člověk (potažmo medvěd) skutečně svět s přibývajícím věkem vnímá jinak:-) Tak snad ještě jedno pivko, ne? Kór, když je první po sedmdesáti kilometrech:-)
      Z Kamenitého se nerad zvedám, ale musím. Hlavní "atrakci" mám před sebou. Kolářova chata na Slavíči. Ano, tady jsem na pšici svého dnešního snažení a kopec na jeho hřeben mi to dává jasně najevo. Přesto potěší hodnocení manželů nad mým výkonem. Asi jsem přece jen hustej byker. Ale to, že šlapání do kopce mám už plné brejle, jim říkat nebudu...:-)
      A znovu zahrádka a znovu parádní panorámata. Kolářova chata je stále stejná, oproti Kamenitému pořádně zajetá a ošuntělá, ale taky plná ubytovaných. Kdybych měl volit mezi dvěma místy, dám raději první "Kamenitou" variantu. Tady si však užívám pohody. Navíc doporučuji jednomu staršímu cyklistovi cestu dolů na Morávku. Chudák má už za sebou celý hřeben od Mostů u Jablunkova přes Velký Polom až sem a chápu jej, že je drsná. Plná vyvrácených polomů a byker je tam spíše za kamzíka. Už několik dlouhých let. Jakpak hřeben asi vypadá v zimě. Kdysi jsme jej rádi dávali na běžkách. Ale v tomhle?
      Cyklistický orgáč! Jak jinak nazvat cestu ze Slavíče do údolí Morávky? Deset kilometrů zadarmo, občas parádní vracečka a občas i adrenalin. To když tušíte, že naproti se klidně může objevit rozfofrovaný nakladač, poáč lesaři jsou neuvěřitelní dobytci. Jenže když ta skála v sešupu dolů a vpravo za rohem je fantastická...:-)
      Příjezd k hlavní cestě kolem Slavíčského potoka končí stejně jako v Masarykově údolí. Jenže tady jsem vážně o přehradu vedle. Objíždím údolí a samodeci musím zastavit i u hráze. Tady se stejně jako na ˇsanci koupat nesmí. Takže jen pár ilustračních fotek a fijá dále do údolí.
      Obec Morávka je vyhlášenou rekreační oblastí a léto stále frčí. Takže lidí kolem jako sviní. A já ještě neobědval! Jenže tady mne nic neláká. Sjíždím stále dolů z kopce do Pražma a rychle uvažuji, zda to vzít domů dolů z kopce. Na tacháči skoro devadesátka, ale sil je pořád nějak podezřele moc. Ne! žádné rovně, ale prudce doleva a znovu do kopce Mamulovou silnicí na Frýdlant nad Ostravicí. Ne, vážně, Lysou horu už dneska nedám. Mířím dále a v Krásné u hospody odstavuji vozidlo. Je nejvyšší čas doplnit tekutiny. Alofok a pivko. Jak jinak:-)
      Z Krásné - mimochodem opět s krásným výhledem - traverzuji cestou na Bystré a z něj šest kiláků padám do Frýdlantu nad Ostravicí. Pěkně zkratkou kolem kempu, přes město, kolem Letohrádku a znovu do kopce. Věříte, že jsem chvíli uvažoval i o výšlapu na Ondřejník? Ne, takový šílenec nejsem. Dostatečně jsem se spokojil s přejezdem přes Metylovice a Lhotku do Kozlovic. A tady přestávám bejčit a začínám si užívat. Mám důvod. Musím, přišla krize a sil se nedostává. A pak už jsem se doloudal do Kozlovic. Na fojtství je místní pivovar a světlé i tmavé pivo je vyhlášené. Dneska navíc borůvkové, kterým kompenzuji tradiční alofok. A taky obědvám. Konečně!
      Kozlovice mají ještě jednu obrovskou výhodu. Odtud do Ostravy cesta v podstatě jenom klesá kolem řeky Ondřejnice. Malebným údolím, dokonce i se soutěskou. Pro fajnšmekry doporučím Oboru na Hukvaldech. Je kousek vedle a teď na podzim bude nádherná. Cyklotrasa ondřejnickým údolím je elegantně vedena mimo silnici a nebýt rozestavěné dálnice přes Rychaltice, jelo by se jako s partesu. Přesto vynechávám Hukvaldský pivovar a valím dále až do Krmelína k Hodžovi. Kolo snad jede úplně samo. Krize kolem stého kilometru je dávno pryč a já jedu znovu jako utržený z řetězu.

Pivovar U Hodže v Krmelíně mám už jen deset kilometrů od doupěte. Na tacháči svítí 138 kiláků a já vím, že mám před sebou rekord za mnoho posledních let. Nespěchám, užívám přívětivosti pivovárku a doplňuji ionťáky, které jsem přeci jen celý den zanedbával...

21.9.2012
medvěd:-)