chat

Akce roku 2012

Náš diář

v noci z pátku 24. na neděli 26. srpna

Každý svůj olomoucký pobyt si užívám. Historický středobod Moravy si mou neutuchající pozornost rozhodně zaslouží. Je radost v podstatě kdykoli do Olomouce zavítat. Vždy mne svým mnou stále nedokonale poznaným centrem odmění. Navíc v Olomouci letos propukl nebývalý stavební ruch. I tady se evidentně ze všech sil snaží podojit EU, dokud ještě lze:-) A tak se staví téměř na každém rohu. Naposledy jsem se v olomouckých "útrobách" měl šanci zastavit ještě před prázdninami. Na konci června, když jsem se toulal částečně plánovaně a především náhodou mezi Krkonošemi a domovem. Copak se asi stačilo za ty dva rychlé měsíce ve městě změnit?

      Hned po příjezdu jsem se vydal pěšky z naší olomoucké továrny na Smetance do města. Jasně, bylo vedro a více mne měl lákat Drápal se sPlzničkou. Nepasterizovanou. Ovšem má zvědavost byla stejně silná. Možná větší než chuť. Divné, co? Takže jsem si všiml, že Tesaříkův tmavomodrý modrý pyj bez koulí již netrčí k nebesům tupým betonem, ale zaobalil se právě do modravých skel. Soukromá investice dua Tesařík-Tesařík se mu eufemisticky říká. Skelná architektura navíc stavěná navzdory všem svou vzpupností musí logicky vyvolávat pocit jisté beznaděje. Ale jen do okamžiku než si uvědomím, z jakých laciných plastomateriálů se tyčí k nebesům. Kdepak, přijde čas, kdy Dóm svou majestátností zůstane kulisou města, zatímco tupost a lacinost trapné a neoriginální architektury bude muset jít časem jistě k zemi. Prošpikovanost elektronikou a chlazením, která je zatím jasně vidět než je definitivně zakryjí stropní podhledy, jasně ukazují, že tenhle energeticky náročný "klenot" bratrů Tesaříků dlouho nepřežije. Stejně jako Moravská "univerzita."
      Ale jdu dál. Pobaven předchozí větou, kterou jsem kupodivu dokázal v paměti uchovat od pátku do neděle, kdy o Olomouci píšu, držím se stále jižních kolejí a jdu dále. K díře vznikající Šantovky není nijak daleko a mne napadá, že zatímco jeden pyj se tyčí, druhý se zatím zavrtává. Oba projekty mají leccos společné. A tady na Šantovce jde především o to, že stavitel Šantovky zaplatí kus zatím zcela nesmyslné tramvajové trati za to, že hned vedle centra (napadá mne srovnání s ostravskou Novou Fukušimou) může založit svůj komerční byznys. Říkám, zatím se spíše zavrtává pod zem a má se co činit, neb okolní vodstvo je nevyzpytatelné. I když nekonečná dvouřada zatím prázdných časem podzemních krabiček obchodního centra již začíná vyplňovat obě mínusová patra. Minule jsem zaznamenal jenom obrovskou díru, která měla při případných i menších povodních velkou šanci stát se druhými olomouckými Poděbrady. A ty taky v centru města olomoučtí zatím ještě nemají...:-)
      Ke Drápalovi mne čeká snad pochopitelná drobná odbočka k oběma náměstím. Na dolní části Dolního náměstí se už po čase začíná znovu objevovat jiná (nová) dlažba, zatímco v horní části stále kutají historici a zachraňují a zachraňují jako o duši. Přesto vidím v pracech obrovský pokrok, který si místní mohou svou každodenní přítomností jen těžko uvědomit. Pod svinovskými mosty jsem na tom velmi obdobně a jsem si vědom, že mám vlastně obrovskou výhodu "vidění" pokroku.
      Drápal. Jsem tady! Ještě chvílku před prudkým obratem doleva na Horním náměstí (pozor, nejde o mé názory...:-) se naproti objevila po dlouhé době fasáda Salmova paláce. Mořicovu věž si určitě necháme na zítra, poáč dneska bude na gumách kryjící podlahu vyhlídky zajisté neskutečné peklo. Svým "úskokem" přes obě náměstí překvapuji Petřina, který je snad poprvé na místě činu dříve než já a má za sebou určitě půlku své první sPlzničky. Že bych jej neměl šanci dohnat nevěřím, byť zážitky s polskou plzní byla v posledních dnech až příliš nechutná. Jenže Drápal je Drápal a s kvalitou tady nikdy nejde dolů. Drží se svých dávno zavedených tanků s nepasterizovaným mokem a tak už smetana (ano, jsme naproti olomoucké věznici...) na vrcholu přineseného krýglu mne naladila. A budete se snad divit, že jsme odcházeli až o půlnoci? Petr mi dal svým přerušovaným (a tolik let spolehlivě zavedeným) spánkem šanci na jasné vedení, až jsem se zhrozil plotu, který před námi za těch pár hodin sezení a řešení somálského hladomoru nějakým omylem vznikl...
      Pravda, od podvečera jsme se na něm podíleli hned tři, protože i náš kamarád Aleš se umí do práce pořádně opřít. Navíc jsme každý úplně někde jinde a jeho vyprávnění bývává zřídkakdy nezajímavé. Tudíž nás může mrzet jen to, že otázka hladomoru v Somálsku dodnes zůstává stále nedořešena:-)

Kromě Somálska a mnoha dalších důležitých věcí jsme řešili, co se sobotou. Nabízel se výlet na kole a dokonce jsem za jistých okolností měl šanci získat k jízdě jiné (totiž zapůjčené) kolo. Žel postavení hvězd ve zvěrokruhu, Světáci a zřejmě i dosud čerstvý a nenyvětralý kalvlados konzumovaný daleko za půlnocí způsobili, že šancí včas se vzbudit bylo pomálu. Na kolo nakonec vyrazil sám Aleš. Ještě jej dneska potkáme...

      Takže poledne. Dróbryj děň. Bolehlav a snad i logická potřeba vzpamatování se. A taky oběda. Kam? Ano, jistě. Po dvanácti hodinách vyvoláváme spokojený úsměv stejné drápalovské obsluhy. Takže jedna polívka, menu, druhá polívka a jdeme! Brouzdat se městem. Má chuť k focení je doposud nenasycena. Samozřejmě musíme vylézt i na věž kostela svatého Mořice, která se tím asi definitivně stává mou nejnavštěvovanější. Nedivu. I dnes je úplně jiné světlo než jsem kdykoli v Olomouci zažil a výhledy jsou fantastické. I galerie Moritz, která vzniká ze zdejšího a k Mořici přilehlého Prioru, začíná dostávat jiné kontury. Pomalu "skelnatí," jak je poslední dobou zvykem a i počet děr v budově se od mé poslední návštěvy rapidně snížil. K tomu si vemte občasná místa se slunečními "reflektory" v jinak olověné obloze a musí vám být jasné, že dvacka fotek vzniklých na Mořické věži je nutným minimem. Tu byl vidět geniálně svatý Kopeček, tu Hradisko. A sami navíc můžete posoudit, jak zkvalitnil olomoucké panoráma Tesaříkův modrý pyj...
      Z pod věže jsme se spokojeně dále loudali překvapivě vylidněným městem. Vše začalo vlastně ještě před Mořicem náhodou otevřeným sloupem Nejsvětější Trojice na Horním náměstí. Nejprve se u něj profotila na konec filmu českopolská svatba se svým svatebním darem Škodou 1000MB v neskutečné formě (myšleno auto...:-), abychom zjistili, že do sloupu lze dneska svobodně nehlédnout. Velmi sympatická a krásná mladá slečna nás obdařila nejen úsměvem, ale i výkladem o jeho historii. O toho ale Thájmsy nejsou. Vlastně lze jen říct, že osud s Tesaříkovým pyjem je podobný. V oblasti potřeby prosadit se. Dokonce má sloup navrch, protože kvůli místa se stěhovala i kašna. Místo pyje zatím nic. Nebo snad ruská kasárna? Ovšem naopak lze s jistotou pochybovat, že by bratři Tesaříci byli ochotni prodat veškerý svůj majetek jen za účelem případných finančních potíží při stavbě pyje. Národ sobě... sám vše s radostí zaplatí...:-)
      Uličku pod kaplí svatého Sankandera jsem pro sebe objevil poprvé. Stačí jednoduše opustit Horní náměstí kolem domu, kde žil Gustav Mahler a hned za ním se dát vlevo. A zase ta Stínadla! A zase pocit, že vlastně uličku dávno znáte, byť jsem v ní zaručeně nikdy nebyl. Ulička zaujme nejen svou drobností a zvláštním světlem, ale také údivem na ruinou jednoho z domů a citlivou rekonstrukcí jiných, přičemž i jedna proluka nyní vlastní novostavbu, která respektuje své okolí a byť je moderní, dokonale zapadá. U "Sankandera" jsem si znovu trochu více zastřílel. Inspirací byla i poměrně hlasitá chill-out hudba z otevřeného okna, jejíž původ jsme sice nezjistili, ale tak nějak mi přesně na tohle místo paradoxně patřila.
      Poslední soubor sobotních fotek pak pochází z okolí Náměstí Republiky. V Muzeu Umění stále fičí František Skála a protějšímu kostelu chybí dočasně schody. Náměstí samotné z nějakých důvodů také rozkopali. My však míříme své kroky s jistotou na Svatováclavský pivovar. Nejen na Vaška, Višňáka a řezbu, ale i ananasový speciál. Nelze říci, že bychom se nějak významně nachodili. Přesto rádi usedáme do nekuřáckých prostor pivovaru předtím než vymyslíme další program. Nabízí se třeba Arcibiskupský palác nebo třeba makrely ve Slavoníně. Slavonín? To je pro mne taky daleká historie!
      Ano, Slavonín. V době hodně dávného prenatálu jsme do jedné z místních náleven chodili s dvěma staršími Blaťáky na pivko. I proto jsem byl zvědav, jak Slavonín dneska vypadá. S výjimkou nově vystavěných "skoro"baťovských řadovek se bývalá hlavní Arbesova ulice od Nové Ulice nezměnila. Je to vůbec možné? Počkej, kolik!? Osmnáct let??? To je hnus, velebnosti! Tehdejší nálevnu míjíme a naopak míříme Machátovou ulicí do letní zahrádky, jejíž název se mi z hlavy nějakým omylem vypařil. Nicméně její atmosféra patří poněkud jižněji. Do Drnholce kousek za Mikulovem. Dobrý čtenář Thájmsů ví. Průjezdem z ulice totiž vcházíme do typického selského stavení, které znám právě odtud. Vzdadu stodola, tady pochopitelně přestavěna k potřebám restaurace a po délce celé zahrádky (kdysi dvorku) pak část stavení sloužící k bydlení. Panejo, vzpomínky dostávají znovu nový náboj, neb nečekané souvislosti mne jako vždy katapultují do jiných dimenzí. Chápete to? Náhody hrají obrovskou roli určitě v životě nás všech.
      Makrely na dvorku byly vynikající, výrobky z udírny ucházející, stejně jako mimořádný výběr piv. I Otakara lze si tady dát. Já bych jej po vyzkoušení (a bohužel obvyklém zmršení chuťových buněk) raději odložil na Poličku. Kdyby to šlo:-) Nicméně Svijany, Bernard či Plznička (nekoštována, Drápal je nedaleko a mohl by se urazit...) jsou nebývalým výběrem. Mohu jen a jen doporučit. Ostatně hlavní Jantarová stezka číslo 5 vede hned vedle. Neváhejte!
      Časem přibyl i Aleš. Varoval jsem vás, že na něj ještě přijde znovu řeč. Byl evidentně se svými dnešními cyklistickými výkony spokojen a povídal cosi o měkkoních. No jo, no. Když my dva s Peťanem vstávali, byl Aleš dávno za olomouckými humny a mířil kamsi na jihovýchod. Však právě teď byl čas se svými výkony pochlubit. Petr před chvílí opět usnul...
      A zase večerní čas. Půlnoc na krku. Čas se přiblížit k domovu. I proto, že se povážlivě ochladilo. Kdepak, léto už je dávno pryč. Už teď máme to babí léto, byť příjemné. Aleš neodjel, ale až k Ulici nás doprovodil. Vyžraně jsme si počkali na "olomouckou tramvaj" (opět vzpomínka na prenatál, Laďa Hakl by věděl...:-), jejíž poslední sobotní vzorek nás dovezl ke Flóře. A dneska již naštěstí do kanafásu. Chuť pustit se do dalších velkých akcí už naštěstí nebyla. Jen jsme večer poněkud pozapomněli na dřívější návratovou sekvenci, neboť olomoucká radnice je večer efektně osvícena. Platí to i o radních? To se mne raději neptejte...:-)

Pohodová neděle. Znovu oběd u Drápala. Se stejnou obsluhou. Pony i my jsme už holt zvyklí. Město je ještě ospalejší než včera, jen obloha je zajímavější a návštěvá mořicovy věže se stává ryzí potřebou...

      ... a to ještě před obědem. Uznejte, že čerstvě najezení bychom nemuseli dopadnout kdovíjak dobře. Naopak s prázdným žaludkem jsme vyběhli prvních 123 točivých schodů jako za mlada. Předchozí slova berte samozřejmě s rezervou, neb mladí jsme stále:-)
      A výhled znovu stál za trochu výškového příkoří. A znovu bylo všechno jinak. I daleký Praděd byl o poznání méně zahalen v našich představách a ve svých rysech méně strhaný:-) Vážně, tohle místo se neochodí. Lze jej zkoušet do nekonečna.
      Větší než malé množství snímků poskytla i divnokašna vedle radnice plná želv a cizích divných nicméně fotogenických můz. Peťan už evidentně nechápal mou nekončící potřebu focení. A protože si mne přestal všímat, stal se cenným objektem při focení. Sám musel uznat, že s ženskou a rybou (napadá mne příměr Muž slinící si prst) mu to celkem sluší...:-)
      Jasan, pak už konečně Drápal a oběd. Opět:-) Sledování ruchu velkoměsta nám dělá dobře a spokojenost vládne evidentně na obou stranách. Celkem chápu i Peťanovu snahu mne odprovodit až na nádraží. Chápu, bylo třeba se přesvědčit, že jsem už skutečně odjel. A ve žluté tramvaji mezi Olomoucí a Sviňákovem jsem pak napsal větší polovinu tohoto článku. Ta druhá, menší, pak vznikla U Hanky ve Štítině. Proč tady? Protože se tady dobře píše.

26.8. a 3.9.2012
medvěd:-)

zbývající fotky z mise, tentokrát je jich vážně málo... :-)