chat

Akce roku 2012

Náš diář

cesta koncem světa v pátek 7. září

Moravská Nová Ves. Závěrečná stanice mého vlakového putování nemohla skončit více symbolicky. Vyzkoušel jsem si poprvé Sysla (řídící vůz s přemírou elektronického rušení - mou touchpad nefungoval...), ale taky jsem z něj tradičně těžkodrážně vystoupil. Náš vlak před stanicí sebou prudce trhnul doprava a překvapil i samotného štíplístka. Dveře vpravo totiž nefungují. Takže kličkovaná úzkou uličkou k jiným dveřím (málem jsem jednu paní nabral na berany), abych přeci jen nepohodlně vystoupil uprostřed vinných sklepů. Ne, nedělám si legraci. V Moravské Nové Vsi najdete první sklípky hned vedle prvního nástupiště. A věřte, že tahle nečekaná vinná ulička vypadá naprosto fantasticky. Ještěže nebyla žádná dvířka pootevřená, neb jinak by byl můj start nečekaně rychlý. A plán na dobití Pohanska by se rázem mohl rozplynout...

Itinerář dne: Ostrava / Hulín / Moravská Nová Ves - Týnec - Tvrdonice - Kostice - Lanžhot - zámek Pohansko - Františkův Rybník - Reinthal (skoro:-) - Knížecí stezkou k Rendezvous - Svatý Hubert - U Tří Grácií - Lednice - Ladenský most - Podivín - Velké Bílovice - (i) Sklepy - Zimarky - Vrbice - Bořetice, 75km.

      Ještě dříve než se pustím do popisování skvěle vymyšlené bykerské cesty, nemohu nezmínit svůj cestovatelský syndrom. Jak je o mně všeobecně známé, dokážu s přehledem naplánovat cestu komukoliv z kamarádů a kamarádek, aby nakonec vinou různých výluk bylo všechno jinak. Dnešek byl pro mne premiérou, protože brněnské vlaky od Ostravy skutečně nejezdí přes Hulín Dneska však ano. Respektive v Hulíně končí a dále se předvádí náhradní antabusová poprava. Na nádraží nikdo neporadil, jízdní řády IDOS byly však neoblomné. Počítám, že někteří lidé už se začínají chlámat. Poučen z předchozích nezdarů jsem tentokrát drahé dráze nevěřil. A tím pádem jsem i šťastně dojel:-)
      Zpátky do Moravské Nové Vsi. Pótrať ji řeže na dvě nestejné půlky. Horní a dolní. Kolmo na trať pak svou majestátností tolik typickou pro jižní Moravu vyrážím po zdejším nekonečně dlouhém Václaváku. Ano, široký a dlouhý prostor je jako všude v úrodných krajích lemován soustavou domů, za nimiž se schovávají snad ještě delší a větší stodoly. Sklepovní část je spíše na druhé straně od nádraží. Naštěstí pro mé plány. Neváhám a vyrážím na cyklohájwej 47, která by mne měla dovést až do deset kilometrů vzdáleného Lanžhota. Už za Vsí si všímám nedávno vzniklého koloritu. Totiž střelby jako na frontě. Na co se tady střílí? Na ptáky! Byť pouze zvukově. A asi se rachot vyplácí, protože jeho kulisu si budu užívat v podstatě pořád. Neváhám u jedné z prvních vinic zastavit a pořídit pár Instagramů coby provokaci pro ty, kteří se na cestu sem teprve chystají.
      Až do Lanžhota jsem uvažoval, že možná by bylo lépe na silničce. V obcích i mimo ně jsou luxusní asfaltky s prakticky nulovým provozem. I vesnice samotné se za dvě desetiletí svobody zbarvily do veselých tónů a nechávají vyniknout bohatosti zdejšího kraje. Každou chvilku vidím cyklistickou cedulku s vinnou révou, která láká na vinařskou stezku. Byl bych blázen, kdybych zabočil už tady. Přeci jen (a fakt nevím proč) nepovažuji nejjižnější kout Moravy za ten pravý vinařský. Omyl!
      V Lanžhotě už jsem musel zastavit. Hlad se zdál neukojitelný, takže jsem slupl celou pizzu jako malinu a k tomu (pro Peťanovo pobavení) dva celkem ucházející Bakaláře. Ty mi sympatická šenkýřka nabídla ihned, jakmile spatřila můj vysoce zachmuřený výraz nad logem Nejlepšího piva na celé Moravě. Ano, nepochybuji, že je pořád stejné jako tenkuát...:-)
      Od Lanžhota jsem jasně zamířil do lužních lesů k soutoku. Dokonalý ráj cyklistů! Především cyklistů "měkkoňů," kterým musí jednoduše vyhovovat rovinatost terénu. Nad soutokem řek Moravy a meandrující Dyje se jednoduše žádné kopce nekonají ani náznakem. Mne naopak překvapilo, že Lichtensteinové tady nejenže (a přitom logicky) těžili dříví, ale taky jej odtud vozili malou drážkou, která dala základ soustavě dnešních silniček. O zbytek se postarala naše socialistická hraniční stráž svými signálkami. Napadá mne, že zdejší dnes již zcela zaniklá drážka má přeci jen od svých horských příbuzných jeden zásadní rozdíl. Totiž odtud se dříví vozilo naopak do kopce až k břeclavskému nádraží. Systém silniček je dokonalý, více je těch neznačených a zabloudit zde? Ale děti moje, to přece není vůbec žádný problém:-)
      Dám si soutok před Pohanskem nebo až po něm? Těžké dilema, věřte mi. Nakonec rozhodla nedávnost občerstvení v Lanžhotě. Zvláštní a tiché místo. Nikde ani živáčka natož mrtváčka. Jen ostrá střelba kdesi z povzdálí. Místo je vlastně úplně nefotitelné. Snad jen detaily by šly. Takže jsem si jej více užíval. A protože člověk (potažmo medvěd) věkem sentinelní, koukal jsem pěknou chvíli do blba na vodu, jejíž pohyby byly spíše jen tušit. Nádhera, kterou mohu jen doporučit! Stejně jako bizardní krajinu lužních lesů a jeho zbytků. Jeden z těch bizardních prvků jsou staré duby, jejichž horní části zřejmě pravidelně sežíhají blesky. Původně před staletími sloužili, to když už se skoro všechno kolem vytěžilo, jako zázemí před sluncem pro pasoucí se dobytek. Dneska pomalu umírají. Prý i vinou říční regulace a vysýchání. Ale jejich majestátnost dodnes vzbuzuje respekt a úctu. V mnoha korunách pak najdete i čapí hnízda. Nádhera.
      Kochání není nikdy dost. Poměrně velká dávka kilometrů ubíhá na rovině (vlastně mírně do kopce) rychle a po chvíli chci odbočit doprava spočinout k zámečku na Pohansku. Zvláštní název, co? Ještě mnohem dříve než zde Lichtensteinové postavili svůj výletní zámeček - asi tak o několik tisícovek let:-) - tady lidé obývali nekonečné lužní lesy. Ano, už hodně dávno před vynálezem jízdního kola (fórek:-) vyklučili kus lesa na mírné terénní vyvýšenině. Nedalekost soutoku dvou velkých řek je pro stavbu logická. Pohané se tady střetávali s jinou pidlivizací na druhém břehu. Kdo ví, zamávali si někdy? Těžko říct. Tuto část doporučuji k prohlédnutí, protože pak si uvědomí každý snad naši pomíjivou současnost. Je-li pro někoho dávná historie poněkud silnou kávou, může se jít osvěžit kousek vedle do zámečku, který se otevřel před deseti lety po zásadní rekonstrukci návštěvníkům. Je zde nejen občerstvení, ale i muzeum k místní historii. A jak jsem zpozoroval, větší než malé množství cyklistů tady pod nohy Svatoplukovy sochy přišli spočinout ze Slovenska.
      Zámeček Pohansko je nejjižnější stavbou Lednicko - Valtického areálu a jeho osamělá poloha je stejně mystická jako Rendezvous nebo Rajstna, které jsou však podstatně přístupnější, poáč jsou blíže pidlivizaci. Rendezvous je mým dalším cílem. Čas povážlivě pokročil a vzhledem ke vzdálenosti Bořetic si dále musím vybírat. Teď se chci vžít do situace šlechty, která byla na lovech a přejížděla na koních třeba právě z Pohanska na Rendezvous. Vracím se od Pohanska kousek zpátky na signálku, která řeže krajinu v dokonalé přímce a pádím na západ. Otevírám branku (kohopak tady v oboře asi mají?) a přes dřevěný most přejíždím na druhý břeh řeky Dyje. Napadá mne, zda již tenkrát šlechtě stála v cestě železnice z Vídně do Haliče? Jasně, že stála! Vždyť je tady již od roku 1845! Takže již tenkrát museli vymýšlet, jak překřížit v kočárech její koleje. Po původní cestě ani památky. Jen bunkr strážící naši socialistickou vlast proti vpádu hnusných kapitalistů tady zůstal:-)
      Škoda, že u malebného Františkova rybníku nefunguje občerstvení. Na chvíli bych se rád přibrzdil. Povolenka k rybaření je mi na nic. A tak valím dále na západ kolem dnes již bývalé celnice u silnice z Břeclavi na Reinthal. Dneska je přebudována na hotel. Dějiny jsou vážně pomíjivé. Pamatuji tady ještě i oplocení a podivné pohledy celníků, protože cyklotrasa je tady překvapovala zákeřně zezadu:-)
      U Bořího Dvora - mimochodem vskutku roztomilého a malebného hospodářkého stavení - zažívám další premiéru. Již několikrát jsem odtud pokračoval na kole směrem na Valtice. Ale ještě nikdy jsem nejel dále přímo na Rendezvous. Takže jsem se jen překulil přes kopec, mírně zahnul vpravo do lesa, jak mi přikázala značka a rázem se ocitl v klasické krajině Lednicko-Valtického areálu. Nekonečný borovicový les, cesty do pravoúhlých přímek, jemně vlnící se krajina a všudepřítomný písek. Ano, to znám! Jen železnice do Mikulova a hlavní silnice propojující obě centra areálu narušují nekonečný Boří les. Aspoň mi to tak přijde. A kupodivu nepotkávám znovu nikoho.
      Rendezvous. Vítězný oblouk zasazený paradoxně nikoli do čela významného městského bulváru, ale do lůna přírody. Nedávno mi místní kolega říkal, že je to mytické místo, kde se rádo bloudí. Dávám mu za pravdu, protože i já bych vyrazil na první dobrou jiným směrem než kam jsem potřeboval. Tady už potkávám spoustu cyklistů a jak tak koukám, důchod nemusí být vůbec špatný. Ba naopak! Kdo dokáže aktivně žít, může užívat krás života i na podzim. Věkový průměr cyklistů tady rapidně snižuji:-)
      Nezdržuji se dlouho. Čas vážně sviští a já musím taky. Takže jen dva snímky v divném světle a fijá dále, tentokrát už správným směrem, na Svatého Huberta. Tady kromě češtiny a slovenštiny slyším už i ruštinu. A cyklistů znovu přibylo. Chápu, je tady hezky! U Tří Grácií, jejichž areál je nově opraven, už je na můj vkus lidí větší než malé množství a na nějakou dlouhou prohlídku ve své plachosti nemám chuť. Pádím dále kolem Lednických rybníků, vnímám zrezlé koleje do města i Apolónův chrám na druhé straně Mlýnského rybníka (další stavba areálu) a pádím to už pádím alejí (kolikátou už?) přes kopec, nádraží a kolem centra Lednice. U jakéhosi areálu JZD mne oslovuje stanek MonteNegro s borůvkovým pivem. Znám jej a tradiční alofok+pivo nahrazuji tímto finálním výrobkem. Musím. Cesta je ještě dlouhá a sil na slunci tady v jižních krajích rychle ubývá.
      Kam dále? Překvapivě ani ne k zámku, natož do jeho parku, kde do dálky bělobou svítí nedávno opravený minaret, ale znovu zpátky do lužních lesů směrem na Janův hrad. Kua, ani na ten už není čas! Pádím dále na severovýchod výrazně horší, ale zřejmě pěkně starou, poáč kameny dlážděnou, cestou k Ladenskému mostu. A zase ta Dyje! U mostu definitivně opouštím příšeří lesa. Dále pojedu na sluníčku, takže to bude maso! A taky jo. Do Podivína (podivná obec, to sedí:-) dojíždím jen co noha nohu mine a vzhledem ke směru jsem dokonce sám sobě stínem:-) Na konci obce musím nejprve počkat, až projede vlak (ten přejezd pro pěší a cyklisty je fakt hustej) a pak pádím na sever, nadjíždím dálnici a koukám na stále se přibližující se kopce. Tady říkají "hory."
      Velké Bílovice. Neznáte? Jedno z velkých vinařských byznys center potkal v životě snad každý, kdo rád vínko. I já tady nejsem poprvé. Nad obcí se nachází místní část Velké Bílovice - Sklepy, kde pochopí úplně každý, že jde o mimořádně dobře zavedený byznys. Některé přestavby sklepů v zámečky á-la Zlatá devadesátá u hlavní cesty jsou naprosto šílené. Drápu se až nahoru na její horní kopec, kde silnici opouštím a mířím vlevo do vinohradů. I tady najdete architektonická zvěrstva, ale také se zvětšuje počet sympatických malých sklípků, které jsou povážlivě zavřeny. Asi čekají na své víkendové návštěvníky a nabírají sílu.
      Sakra, ony to jsou vážně hory! V bílovických sklepích jsem nakonec nepřibrzdil. Jenže slunce pálilo a v révě se před ním vážně neschováte. Až na Zimarkách (jeden z místních vrchů) jsem se přibrzdil. Hanebně na Plzničku. Místní vínko mne nijak neoslovilo stejně jako vedle sedící echt-pražáci. Chápu, že takto podivně mluvící mimozemštany nikdo nemůže. A to jsem díky práci slušně vycvičen. Ale tohle byla i na mne příliš silná káva. Plznička naštěstí zasyčela velmi rychle a já vyrazil drápat posledních pár místních velehor.
      Byl jsem jen pár kilometrů vedle dálnice D2. I Pálava byla na dohled. Přesto mne místní "hory" překvapily. Svou malebností. Krajina, která by klidně zapadla i někde do italského pobřeží. Vážně nádhera! Sice funím z neustálých stoupání, ale sladké sjezdy naštěstí také přicházejí. Vrbice je Vrbice! Nějak podvědomě tuším, že netřeba se tady dneska příliš zdržovat. Že by zítra? Tak jen poslední pohled do mapy pro potvrzení správné cesty na místní návsi a mířím za sladkou odměnou do Bořetic. Čtyři kilometry stále dolů z kopce!
      Bořetice. Byl to fičák! Během chvilky jsem se ocitl na návsi. Tu jen křižuji, ještě chvíli padám z kopce k nádraží, které objíždím a znovu stoupám. Naposledy. Pod Kraví horu. "Náš" penzion už vidím. Vlastně oba penziony. A a B. Mezi nimi kryté posezení, ze kterého na mne někdo mává! Aha, asi někdo od nás. Tak daleko nevidím, ale chápu, že drsných bykerů tady dneska po vlastní ose nejede:-) Naposledy si zafuním, aby efektně protnul cílovou pásku a zdravím se s osazenstvem. Žádná známá tvář! Dokonce nikdo o mých kamarádech nic netuší! Přesto usedám ke vzorku rulandského a povídám s místním "italem." Později s jeho přítelkyní. A nakonec mne tady najdou i kamarádi. Mám pocit, že víkend plný zázraků právě začíná...

Pohansko, Lednicko - Valtický areál, Rajstna, Rendezvous, Apolónův chrám, minaret... Vše kolu na dosah pohodovými lesními či polními silničkami. Kolo potřebuje po takovém výletě údržbu neb písek je všudypřítomný. Avšak odměnou je nádherný terén pro lidi, kteří chtějí v klidu strávit pohodový víkend na jižní Moravě. Chtěl jsem vynechat divnoměsto Břeclav, což se mi úspěšně povedlo. Celé jsem jej objel. Tam vážně není co hledat. Naopak cyklotrasy jsou spolehlivé. Ale pozor, ty očíslované! Vinařské stezky jsou jeden veliký chaos! Bez mapy na nich nedáte ani ránu, protože tolik nesmyslných malých cedulek bez vysvětlení nikde nenajdete. Chápu, jde o vábničky. A mohu-li doporučit, navštivte nějaký ten sklípek a chvíli tam pobuďte. Čím menší sklípek, tím lépe. Časem se totiž srdce majitelovo začne otevírat. A s ním i vzorky vína, které asi jen tak nezažijete:-)

23.9.2012
medvěd:-)

zbývající fotky z mise

Zámeček Pohansko a jeho báječné okolí. Kdeže? Na jih od Břeclavi směrem na soutok řek Moravy a Dyje. Dlouho, pořád dlouho do hvozdů lužního lesa...:-)

Rendezvous, Svatý Hubert a Tři Grácie. Vše jde takto logicky po sobě na červené turistické cestě od Valtic k Lednici. Na kole dokonalost sama!

Bořetice. Výhledy na Vrbici, fantastický západ slunce, nádherný večer. to vše na terase a ve sklípku Penzionu pod Kraví horou. Burčák vynikající, víno neurážející...:-)