chat

Akce roku 2012

Náš diář

v noci z pátku 7. na neděli 9. září

Tak snad nejdříve Bořetice, ne?

Přiznám se, že by mi bylo velmi líto vynechat byť jen jeden ze dvou názvů v nadpisu kapitoly. Zatímco Bořetice a její penzion Pod Kraví horou se nám staly nocležnou a příjemným zázemím s fantastickým burčákem, nedaleká na kopci ležící obec Vrbice byla dokonalou souhrou nečekaných náhod. Vrbice je kopec podkutaný větším než malým množstvím sklepů hned v několika patrech nad sebou, které nás samy přirozeně přitáhly svým voláním. A také povedeným vínem. Že jste tady ještě nikdy předtím nebyli? Nic si z toho nedělejte, já taky ne. A jen obrovská náhoda přispěla k tomu, že jeden z mých nejvypečenějších životních vinných zážitků se stal právě letos a zrovna tady.

      Pojďme hezky popořádku. V předchozí kapitole jste se dozvěděli, jakou formu cesty jsem zvolil k přepravě do těchto míst. Chybí mi dodat jen maličkost: Jak jsem se tady ocitl. Náhodou. Petr Blaťák s bandou již dříve plánovali zájezd na burčák. Termín byl dávno znám a jediné, co nikdo nemohl tušit, že vybouchne jeden z účastníků zájezdu. A tak se stalo, že jsem byl někomu po dlouhé době dobrý (hihi:-)) a oslovil mne, zda bych nevyplnil díru ve vinném rozpočtu. Věřte, že s radostí jezdím na akce coby náhradník! Nikdo ode mne nic neočekává a když se pak povede nějaká mimořádná taškařice (zcela náhodou umně zorganizovaná), je pak logické, že vyvolá další vlnu neuvěřitelných příhod.
      Že se mi v Bořeticích bude líbit, rozhodl už první pohled z obce Vrbice dolů na bořetický intravilán. Zapomeňte na jižní Moravu coby trapnou rovinu s jediným vysokým místem. Totiž minaretem u Lednice. Vrbice je sakra vysoko a krajina kolem říčky (spíš potoka Trkmanky) silně připomíná krajinu kdesi v Itálii. Když jsem pak definitivně naposledy stoupal z Bořetic pod Kraví horu k penzionu, pobavil mne nejen vstup do svrchovaného území Modrých hor a cedulky varující před opilci a malými dětmi. Ale i týpek, jenž s přítelkyní žije trvale v Itálii a jehož rodinný sklep stojí přesně mezi penziony A a B, kam jsem se svým pověstným orientačním smyslem mířil. Zamával hned, jak mne spatřil, a poáč na tu dálku jsem jej nebyl schopen jakkoli identifikovat, považoval jsem jej za někoho ze známých. Však kdo jiný než já by se tady v pátek třepal na kole...
      Mno a když už jsme si zamávali, logicky jsem se musel zastavit i v jejich "italském" posezení. Nabídnutým šedým rulandem jsem nepohrdl a "moje" parta záhy pochopila, že v Hotelu (neplést, prosím, s penzionem!) se mne už dneska nemají šanci dočkat. Tudíž přátelé Květa, Peťa, Zuzka, Jarda, Vítek a Peťan vyrazili nazpátek k penzionům. Nebyl bych to já, abych je aspoň na chvíli na košt místní úrody nestáhl. Proč taky ne, když bydlení, zázemí a osvěžení máme doslova nadosah. Leč nikomu se zde na příjemném větru a v krytu před paprsky rozhodně letního slunce nechtělo dlouze zůstávat a pokoušeli se mne raději přemluvit k dobrovolnému odevzdání kola a ubytování se. Pravda, na sprchu jsem slyšel, protože po odslanění jsem toužil už o nejednu hodinu dříve.

Jak jsem se již stačil zmínit, Penzion pod Kraví horou má dva pavilony. Starší Béčko a fungl nové Áčko. V Béčku spala většina účastníků našeho zájezdu. A pak mé kolo. V Áčku pak výběr z hroznů:-) V Áčku se zároveň nacházel sklep, kde se odehrávalo vše důležité, a bezprostředně před ním pak vymazlená terasa, která mne ještě více odkazovala svou atmosférou kamsi na riviéru. Stačilo jen zašpuntovat údolí pod námi, zaplnit jej vodou a iluze by byla dokonalá...

      A propos, Bořetice. Obec s necelými patnácti sty obyvateli na devíti kilometrech čtverečních je uložena, jak jsem zmínil, v údolí pod Kraví horou. Převážná část jejich sklepů je za potokem Trkmanka právě pod Kraví horou a malebné úzké a křivolaké uličky vytvářejí genius loci. Je radostí se v uličkách jen tak toulat. A ještě lépe je pak zabrousit do jednoho z okolních sklepů. Na ty však dojde snad zítra. Dneska mi pořád vrtalo hlavou, proč zrovna tady? A jistým vodítkem by mohl být titul Vesnice roku 2005 (dřevěná rozhledna na Kraví hoře je o rok mladší). Což je fakt, který mohl působit jako dostatečné ofrodisiakum pro naše organizátory z Vikýřovic. Květa a Jarda byli zřejmě zvědaví, jak to vypadá u stejně vyznamenaných kolegů. Nebo se snad pletu?
      V páteční večer jsme se již nepouštěli do žádných velkých akcí. Myšleno tak, že jsme se nechtěli už nikam jinam přesouvat. Pan domácí uspořádal degustačku i s netradiční a upřímnou přednáškou a vlastně jsme ještě nevěděli, že jsou kolem i lepší vína. Takže jsme užívali atmosféry sklepa, terasy, západu slunce, domácích buchet, vynikajícího burčáku a především vykládali sami o sobě. Nikoho pak nepřekvapí, že jako kvalitní držáci pochodně jsme nejdéle vydrželi s Peťanem, zatímco ostatní nás postupně opouštěli. Přátelé, hodinu zakončení nedohledáme. Venku se sedělo nadmíru příjemně. Zřejmě jsme odešli na kutě vinou tvrdě usínající obsluhy ve sklepě:-)

Povedený pochod do Vrbice. Dolů band!

Květa s Jardou, naši ranní ptáci, prý vstávali už někdy před sedmou. Nic pro nás noční dravce. Takže vstáváme až s výzvou "Policie, otevřete!" a boucháním na dveře, se kterým na nás Květa vyrukovala, až když hrozilo, že nestihneme raňajky. Chvíli před desátou. Pochválit ji samozřejmě musíme, poáč nám snídani zachránila. A vlastně i kus parádního dne. Představa, že bychom nedošli do Vrbice, by nás určitě mrzela. I když akci Kraví hora - Kobylí - Vrbice (a zpět) jsem vlastně zcela vyjímečně vyprovokoval...

      Chytili se všichni: Zuzka, Peťa, Vítek, Peťan. Poláčku, bylo nás pět:-) Květa s Jardou se rozhodli pro poněkud zbabělý přímý automobilový útok na Vrbici. My ostatní pak vysloveně víkendovým tempem šlapeme jen co noha nohu mine cestou pod Kraví horou na Kobylí. A v nečekaném vedru jsme každý sám sobě stínem. Na kole jsem tuhle písečnou stezku dal o den později právě proto, že jsem měl šanci ji v sobotu vyzkoušet. U obou krásných zastavení (v jednom případě pak s čerstvě natřenými lavičkami) mi však chyběla jedna zásadní věc: Budka s mokem. Lhostejno zda hotovým či kvasícím. Slunce nás slušně rozebíralo a tak v Kobylí nezastavit v první nácestné restauraci (zase pizzerie???) by bylo hříchem na našich pitných režimech. Alofok, voda či Plznička? Každému podle jeho potřeb...
      Zhruba v půli kopce - to už jsme stoupali z Kobylí na Vrbici - uprostřed dědiny najdete muzeum v bývalé škole. Břizolit udeří do oka zřejmě každého. Mne pak nečekaná turistická známka a pak i ostatní suverénně nejpříšernější z burčáků, co jsme letos zažili. Množství lidí před muzeem rozhodně neodpovídalo jeho kvalitám. Na to tady pozor! Buď byl tak mladý nebo pořádně zředěný. Možná však bylo výhodou, že druhé kolo koštu se již nekonalo. Neb kopec, který nás právě čekal, vyžadoval jisté úsilí a především trpělivost v jeho zteči. Ano, vážně, ještě stále se bavíme o jižní Moravě!

Vrbice. Ne, skutečně nemyslím tu naši kousek u Bohumína, která leží na placce hned vedle řeky Odry. Tahle Vrbice je na jižní Moravě zatraceně vysoko v kopcích. Druhé nejvyšší místo okresu Břeclav. Je stejně veliká jako Bořetice, jen lidí tady v kopci žije oproti dolním sousedům o tři stovky méně. Její kostel svatého Jiljí jen tak nepřehlédnete. A když už se tady vyplazíte, odměnou vám nebude jen krásný výhled do okolí včetně nedaleké Pálavy, ale také soustava několikapatrových sklepů, které mnohde ukrývají velmi chutný obsah. Musíte mít ovšem trpělivost a vyplazit se až tady nahoru. Protože s klesající nadmořskou výškou i kvalita vzorků šla překvapivě dolů. A nebo jsme možná měli s blížícím se večerem jen menší štěstí na sklepy.

      Když jsme vystoupali až tady pod kostel sv.Jiljí, museli jsme si jeho okolí pochopitelně prohlédnout. Nejprve nás trkl do našich okí fantastický areál vinařských sklepení, z nichž přesně pod našimi nohami trčelo nemalé množství odvětrávacích komínků. Tady by se klidně mohly točit záběry pána Prstenů s Hobití vesničkou. Snad jen obelisk na paměť rudoarmejců by se musel nějak vyretušovat. A taky vedle něj stojící dělo, které zaujalo mnohé z nás k heroickým výkonům a jiné pak ke štiplavým komentářům na facebooku:-)
      Je však nejvyšší čas se občerstvit. Zaujal nás dřevěný mlýn (vlastně jeho replika) a naštěstí než jsme došli ke stanku se sběrem burčákových razítek, narazili jsme na Justin´s sklep. Tedy, na sklepy mám vážně čuch. Ostatní pány zaujal pak především Justin, což se hodilo do krámu, poáč nadešel čas schovat se před neutuchajícími paprsky infrazářiče. Justinův burčák byl teplý a patřil k průměru. Ovšem když se vytasil s nabídkou vín, bylo rozhodnuto: Tady chvíli zůstaneme. Zalezli jsme do sklepa a dokud jsme nevyzkoušeli všechny možné bílé vzorky, nikdo by nás ven nedostal ani heverem. A i ten jsme tady všichni na lisu vyzkoušeli! Na kolikpak hodin jsme se asi tak zasekli? Těžko říct. Časem přišel i majitel sklepu zkontrolovat, jak se vnuci snaží (Justin a mladší brácha), čímž začalo po bílém kole ještě kolo červených. A taky jistota, že dneska už se spěchat rozhodně nebude.
      Ano, Květa. Její potřebu mít vše stále pod kontrolou, jsem dokonale boural. Takže když jsem s Květou hovořil, nestačila v záchvatu (určitě předstíraného...:-)) hněvu pobrat, že Vítkův mobil neznamená automaticky i jeho samotného. Bohužel věděla naprosto přesně, kde se nacházíme, neboť když jsme se my před mnoha hodinami konečně vydrápali tady nahoru na kopec, přijeli s Jardou zrovna na stejné místo. Inu, teleblbie funguje. Přesto jsem se nenechal zviklat a poáč jsem registroval, že času máme stále dost, přesunuli jsme se skutečně jen o malý kousek vedle. Do jiného sklepa. Vinný byznys tady mají domorodci dokonale pod kontrolou. A z tohohle sklepa jsme odcházeli až po dlouhé době i s lahvemi vína. Volání sirén Zuzky a Peti bylo marné. Naše vůle využít skvělé atmosféry do konce byla mnohem silnější...:-)

Ale tohle je vážně výhled z jednoho ze sklípků:-)

      Přesto nakonec zvonec zacinkal. To už přijel poslední fatální opozdilec Dušan a protože disponoval přiměřeně malým autobusem, přijel si pro nás přímo do sklepů.Pardon, do Vrbice. "Bohužel" i s Květou. Nevím, zda lepší navigaci nenašel. Já si však při pohledu na Květu vzpomněl na Chocholouška jedoucího v otevřeném autě, když úporně hledal Koudelku:-) A přitom jsme byli tak hodní a slušní! Rozhodně jsme fandili lépe než množství větší než malé cyklistů zaseknutých nahoře nad vrbickými sklepeními. Ale to celkem chápu. Totiž, díky Květině urputnosti jsme nepřišli o večeři a navíc si ušetřili nekonečné tři kilometry po rozpáleném asfaltu. Vím o čem mluvím, seděl jsem vedle řidiče a téměř všechno viděl. A hlavně jsem tudy "padal" už včera.

A je to! Večer jsme strávili v Bořeticích. Ale nejen u nás ve sklepě. Jarda po večeři vyprovokoval ještě jednu povinnou tůru na Kraví horu. S překvapením u mnohých z nás vzali stečí poslední čtvrté patro patnáctimetrové rozhledny i Peťan s Vítkem, jinak vyhlášení výškobojiči. Zřejmě výrazně k odvaze dopomohla kvalitní vrbická sklepní průprava...

      Cestou z Kraví hory zpátky jsme neviděli téměř nic. Slunce již dávno zašlo a cesta se zdála nekonečná. První nácestné sklepy dokonce nevypadaly nijak otevřeně. Leč s přibližující se "uličkou hanby" ruch potěšeně vzrůstal. Dali jsme ještě jednu povinnou exkurzi do nočně osvětleného hotelu. A dokonce i na nácestný burčák došlo. Tahle bořetická Stodolní stála za exkurzi, protože nádherně žila!
      Všude v okolních sklepích to hučelo jako v úle. Vlastně nebylo ani moc šancí kdekoli než "doma" na penzionu sednout. A protože dneska bylo opět opoznání tepleji, jen tak v tričku se dalo posedět až do půlnoci. Tedy, jak kdo. První odpadl Vítek ve svých alkoholických výčitkách a jen Dušan skoro vydržel s Drsoněm Peťanem a Honzou nést hrdě prapor až do konce. Je jasné, že vidina blížící se neděle stáhla mnoho lidí brzy na kutě. Leč Peťan vyjímečně "cestou u stolu nepopřemýšlel" a naopak dosáhl úspěšně cíle. Oba jsme vzali Bořetice jako dobrou přípravu na Drnholec. Bude?

V neděli jsme vstali překvapivě brzy. Dokonce už po osmé jsme seděli na terase na snídani. Slunce stále více připékalo a vše nasvědčovalo, že místo nějakého nesmyslného velkého ježdění na kole dám přednost jakékoli koupačce, která se naskytne. Přesně tento program mi dokonce mnozí velmi doporučovali. Takže kolem desáté hodiny dopolední jsme přesně dle květiných propozic byli připraveni k návratové sekvenci. Pochopitelně Květa uskutečnila nezbytnou kontrolu pořádku na námi před chvilkou opouštěných pokojích. Loučím se a vyrážím vstříct nedělním zážitkům. Jak jinak - parádní vinařskou stezkou pod Kraví horou.

Aby nám tady náhodou nedošlo k nedorozumění: Květu mám moc rád a velmi si jí vážím. Všechny tzv. "narážky" jsou myšleny zásadně jenom v dobrém a je mi jasné, že mi je Květa s chutí někdy v budoucnu (třeba ve Vikýřovicích) vrátí:-)
Ostatním děkuji také za fantastickou společnost. Byla radost pobejt a kdybyste i příště potřebovali nějakého náhradníka, rád se svěřené funkce znovu ujmu. 11.9.2012
medvěd:-)

zbývající fotky z mise, tentokrát je jich vážně málo... :-)