chat

Akce roku 2012

Náš diář

cesta domů z bobulí v neděli 9. září

Neděle ráno. Na terase penzionu Pod Kraví horou jsme vydrželi sedět kamsi k půlnoci. Vykládalo se nadmíru dobře. I proto jsem se probral brzy. V osm ráno jsem už byl na nohách a těšil se na skvělý den. Slunce se začínalo rozpalovat už od rána. Ostatní kamarádi mi doporučovali nějakou lehkou trasu. Někam k vodě, tam se válet (tak pět, šest let...:-)) a pak rovnou šup na vlak a domů. Pravda, nic většího jsem ani neplánoval. Ale když jsem se v Bělotíně po šesté večerní rozhodoval, zda dojedu "po svejch" nebo vlakem, rozhodla blížící se tma. Nohy? Nohy by klidně šlapaly dál. Chápete to?

Itinerář dne: Bořetice - vinařskou stezkou do Kobylí - stále poli až do Brumovic - Kobylská skála - smradlavý pramen Heliga - Čejč - Hovorany - Šardice - Mistřín - Svatobořice - Kyjov - Boršov - Bohuslavice - Jestřabice - Koryčany - Lískovec - Střílky - Cetechovice - Roštín - Těšánky - Zdounky - Šelešovice - Jarohněvice - Vážany - Kroměříž Horní Zahrady - Plešovec - Chropyně - Kyselovice - Vlkoš - Věžky - Bochoř - Přerov - (Jantarovou stezkou) - Osek nad Bečvou - Jordán - Lipník nad Bečvou - Týn nad Bečvou - Rybáře - Hranice na Moravě - Rozvodí - Bělotín, U žida / Ostrava, 140km

      Parádní ranní siesta na terase. Skvělá snídaně a trošku zakázaného ovoce. Burčáku. Květa nám sice podobné laskominy zakázala, jenže zároveň povolila maximálně půllitr burčáku. A tahle skvělá šťávička pana domácího se stále ještě nezlomila. Zázrak! Ba naopak byla možná dneska vůbec nejlepší!
      Slunce začalo až moc připalovat a kolem desáté hodiny je nejzažší šance vyjet a někam na vlak se posunout. Dušan mi sice nabízí odvoz, ale s díky odmítám. Plán na popojetí mne stále drží. Ba co více - těším na hned na začátku na vinařskou stezku do Kobylí, která se nám včera velmi zamlouvala. Rozloučení a fijá z Kravího náměstí dolů!
      V Kobylí jsem byl za chvilku. Včera jsme se jen tak ploužili a dneska kolo jede samo. Nebo na burčák? Uvidíme. Zatím mne písek baví a kolem vinohradů jedu dále k Brumovicícm. Tím jsem si malinko zajel, ale není kam spěchat a cesta byla příjemná. Tak mne napadá, že přece nepojedu po špatném asfaltu a rád volím červenou turistickou značku pod Kobylskou skálou. Tu jsem sice neviděl, ale stejně jsem si kopec pořádně odfuněl. Pod skalou nad Čejčí bylo zaparkováno větší než malé množství aut. Občas i na cestě, což mne štvalo. A jak jsem koukal na probouzející se majitele, nebyli rozhodně ještě ve formě. Tady na skále bylo zřejmě pořádně veselo!
      Cesta do Čejče se mi moc zamlouvala. Jedna velká paráda! Tu kolem lesa, tu krleš polem a hlavně příjemně houpavá. V Čejči jsem se přibrzdil u Heligy, což je pěkně smradlavý pramen. Nabral jsem jej, ale k pití jsem odvahu nějak nenašel. Říkal jsem si, že raději zastavím v nejbližší hospodě na svůj oblíbený "ionťák."
      Jenže! Jenže žádná nácestná se mi nezamlouvala. Tu značka piva, jinde chyběla zahrádka. Jede se příjemně a dost jsem to přehnal. I nekonečné Svatobořice - Mistřín jsem slupl jako malinu. Až do Kyjova projíždím mezi mírnými kopci a cesta mne baví. Téměř žádný provoz a šlo by to tudy i na silničce. Že by příště?
      Od Kyjova cesta začíná stoupat. Nejprve společně s dráhou na Brno a když po deseti kilometrech dráha kdesi mizí, údolí se povážlivě sevřelo. A mé hrdlo taky. Vím, že mne čekají kopce, tak už je třeba vážně zastavit. Jenže i četnost obcí poklesla a tak přesně za pět minut dvanáct v obci Jestřabice. Pizzerie, MonteNegro, Alofok, zahrádka... Více nepotřebuji a i přes neskutečné vedro sedám na zahrádku. Díky za ty dary! Jsem totiž na 41. kilometru. Síla!
      Dost dobře jsem udělal! Už od pizzerie začala silnice pořádně stoupat. Do Koryčan bych dojel jako vyschlý velbloud. A druhé štěstí bylo v tom, že v Koryčanech byla pouť a to mne nebere. Už tak jsem si jejich průjezd parádně "užil." Ale jinak? Jinak se mi tahle spojnice Kyjova s Kroměříží nadmíru zamlouvá. Koryčany jsou na úpatí Buchlovských vrchů a cesta je ze západu objíždí. Ano, žádná rovina, kopce se střídají s padáčky. Ale zřejmě i proto cesta příjemně utíká. Střílky s klášterem tím pádem jenom projíždím, přejezd přes hlavní silnici z Brna na Hradiště slupnu jako malinu a za ní si užívám nového asfaltu. Až do Roštína. Neuvěřitelné! Dalších dvacet kilometrů je za mnou!
      A jo, Roštín. Tak tady jsem taky nikdy nebyl. Aspoň si nevzpomínám. Dostal jsem se do zubrova kraje, tudíž nezbývá než okoštovat jeden jeho jedenáctkový produkt. A věřte nevěřte, stejný jako tenkuát. Pachuť trávy spálený musím zapít ještě polovičním alofokem, jinak bych se zřejmě šklebil ještě až v Kroměříži. Roštínský kulturák si místní taky zřejmě postavili na rohu náměstí za trest. Takže tady vlastně všechno do sebe dokonale zapadá:-)
      Cesta příjemně klesá až ke Kroměříži. Jen krajina se rozestupuje a hned za Roštínem už vidím Svatý Kopeček za Olomoucí. Neuvěřitelné. Už je to jenom kousek! Paradoxně se zmenšujícími se kopci kolem mne se zvětšuje počet rozhleden na nich postavených. A zřejmě naposledy potkávám i vinohrady. Dál za Kroměříží mne čeká jen rovinatá bohatá úrodná Haná.
      Velká města nemám rád. Je neděle po poledni a i tady doprava povážlivě houstne. Kroměříž se sice tváří jako město vlídné pro cyklistiku, ale přejezd přes průtah městem u řeky musel vymyslet naprostý debil. Tak příšernou křižovatku jsem snad ještě nezažil. Natvrdo do ní vjíždím a prchám z divnoměsta. Až za hradbu dálnice na Horní Zahrady, kde konečně zastavuji na příjemné zahrádce. Šenkýřka se se mnou zdraví jako se starým známým. Ale neznáme se. Vida, i po Kroměříži běhá můj dvojník. Snad ne ze zdejšího ústavu:-) Byl nejvyšší čas zastavit. Další dvacka, celkových osmdesát. Jsem drsnej.
      Věděl jsem, že další cesta až za Přerov bude opruz. Rovina všude kolem. Přesto jsem se rozhodl, že zkusím dojet do Hranic na Moravě. Milosrdný byl provoz na silnicích. Auta jsem potkával jen občas. Ale tady se vážně hodí místo horáku silnička, která by svištěla o závod všemi nekonečnými rovinkami. Všímám si přerovského hradu, které celý nabílen svítí dodaleka. Až k Věžkám. Teď zbývá jen opruz - projetí města. Nakonec mi cesta od Bochoře přes hromadu křižovatek a centrum přijde snesitelnější než Kroměříž. Zchlazení přichází záhy v prvních kilometrech cyklostezky kolem řeky Bečvy. Krásné počasí vyhnalo na kolo celé město a zbytek na brusle. Proboha, který idiot vymyslel ty hole? Metr široká cyklohájwej je vážně úlet.
      Nedivu, že zastavit na přeplněných zahrádkách se zubrovským logem se mi nechtělo. Byť Přerov byl po dvaceti kilometrech. Nad stovkou přichází mírná krize, ale chci být co nejdále od města. Až za Osekem nad Bečvou zastavuji a přestožeje u jezera také narváno, jak se ukazuje, vychytávám frontu a za chvilku už mám před sebou další dávku ionťáku. Koukám na hodiny a uvažuji, co dále. Neřeš a val!
      Ionťák působí snad okamžitě a dostává se mi znovu sil. Lipník i Týn projíždím, dále se konečně dostávám z dosahu slunečních paprsků a po cyklostezce dojíždím před Hranice na Moravě. Sympatický stanek mne láká Plzničkou. Sedám na pařez, koukám znovu na čas i kilometry a mám jasno. Jsem na tom pořád dobře, jedu rozhodně dále!
      Celkem v pohodě je značená další část mé cesty a poprvé se dostávám pod hranický hrad. Ptáte se: Cože? Ano, skutečně existuje! Má věž a dokonce i hradby. Jen nahoře je zakomponován do města, takže jej nepoznáte. Za to tady od řeky ano. Fantasticky od západu vypadá vůbec celé město a pomalu klesající slunce a jeho měkké tóny nasvěcují třeba i místní synagogu. O té jsem neměl už vůbec páru. Ostatně naprostá většina fotek pochází právě z této chvilky. Jsem nadšen!
      A přichází očistec. Nechce se mi nic dál vymýšlet a musím po dálnici na rozvodí. Od doby zprovoznění "pravé" dálnice tady na kole lze v pohodě projet. Jen stoupák prověřuje zbytky mých sil. Psal jsem zbytky? Ani náhodou! Stačilo dobít ionťákem síly v motorestu U žida v Bělotíně a na stole je znovu rozhodování. Nakonec dávám přednost vlaku. Kdyby nejel za čtvrt hodiny, asi bych dojel až domů. Sil by bylo pořád dost. Jenže se mi nechce jet ve tmě. A zítra bych byl zřejmě úplně mrtev. Zbytek cesty z Polanky nad Odrou domů jsem slupnul jako malinu...

Fantastická cesta! Nechtěl jsem ji, neplánoval jsem ji a zřejmě proto se povedla. Doslova nadšen jsem byl spojkou mezi Kyjovem a Kroměříží. A protože znám jednoho drsného bykera z Vikýřovic, vyzývám jej na silniční souboj. Doufám, že výzvu přijímáš, starý chřestýši. Sraz? Den předem u Drápala. Jako vždy:-)

23.9.2012
medvěd:-)

šumné Hranice na Moravě