VELIKONOČNÍ KANADA 1998
11. až 13. dubna
Vše vlastně začalo tím, že mi bylo řečeno starou partou drnholeckých pařmenů (Petr Blaťák, Pavel Dibala, Laďa Hakl), že na Košt se do Drnholce nejede. Nikomu se tam tentokrát nechtělo. Chvíli jsem si zahrával s myšlenkou, že bychom tam vyjeli pro změnu s Charliem, jenže místní nemají zrovna velké pochopení pro nově příchozí, takže jsem tuhle myšlenku zavrhnul. Ve stejný čas dávali Roudničáci dohromady vandr. Jenže se nějak nemohli a nemohli dohodnout, takže se Tábyn nakonec naštval a dali jsme dohromady vandr pro změnu my dva a to po České Kanadě. Vše bylo domluveno a sraz jsme měli v sobotu v Jihlavě.
skvělý začátek aneb sobota
Jízda vlakem z Brna do Jihlavy přes Třebíč by dala na samostatné vyprávění a tak jen zmíním, že by celkem proběhla v pohodě, kdyby můj vlak do Brna přijel včas a já neměl na přestup jednu jedinou minutu, za kterou jsem se navíc musel dostat na jakési šesté nástupiště o jehož existenci jsem dodnes neměl potuchy. Podařilo se a já obsadil jediné volné místo u dveří, na kterém jsem stál na jedné noze a to ještě ne vlastní. Paráda. K tomu představa nekonečné cesty supícím vlakem...
V Jihlavě s oddechem opouštím přeplněnou soupravu a jdu očekávat příjezd Tábynova vlaku. Po týdnu dávám dnešní první pivo (Géčko), aby se v zápětí Tábyn objevil a po vítačce jsme společně nastoupili do vlaku. Ten už nás po malé chvíli odváží dále směrem na Kostelec, ve kterém naposledy přestupujeme. Cesta do Slavonic uběhla při povídání (Však jsme se pěkně dlouho neviděli!) jako nic.
V mých velmi oblíbených Slavonicích nás vítá nádherné slunečné a teplé počasí. Jen aby nám vydrželo celý víkend. Centrum s krásným renesančním náměstím nemůžeme pochopitelně vynechat. Cestou nám i vytrávilo, takže jdeme využít služeb restaurace "Hotel," kde se posilňujeme třemi Regenty či Budvary a nějakým tím jídlem. Jako dobrý úlet si na závěr kupujeme Magnum a po chvíli se už ustřelujeme na sluníčku. Jéjej! Máme pěkně veselo. Pivo a sluníčko chtějí své a my se vůbec nebráníme.
Ještě před odchodem směrem na Kanadu si nechceme nechat ujít příležitost vystoupat na věž kostela a kouknout na celou tu městskou nádheru shora. Jen úzké schodiště a piva nějak nejdou dohromady. Byla to pořádná dřina, přátelé... Nabaženi odcházíme někdy po druhé odpoledne směrem na Pfafenschlag, což je za Husitů zaniklá obec, a vykládat máme stále o čem. Za zaniklou obcí narážíme na novou zelenou značku. Ta tady fakt nebyla! Prochází kolem Rákosního rybníku a Šatlavy. Cestou nalézáme spoustu míst ke spaní, nicméně je pořád brzy, chuť na pivo velká a tak pokračujeme dále;.
Stálkov nezklamal svou malebností, ale naopak neradi zjišťujeme, že hospodu tady nemají. Teda mají, ale neotevřenou. Co teď? Na Staré Město, ke kterému scházíme kolem místního koupaliště, které se nám stane později osudným nocležištěm. Ale mezitím jdeme do hospody. Jsou tady dvě, obě beznadějně narvané a od trempů totálně vyžrané. V první z nich nakonec zasedneme na zahrádce a při pivech vykládáme a čekáme na držkovku, kterou šenkýřka přislíbila...
Neděle
Ráno vstáváme po deváté a nevěříme vlastním očím. Na našich spacácích je slušná vrstva námrazy. Aha, léto vypadá fakt jinak! Rozděláváme oheň a snažíme se upéct trochu čaje. Sotva jsme hotoví, přichází policajt a jde nás za oheň pokutovat. Prý nás někdo prásknul z dědiny, že je "tam u koupaliště" spousta trampů a dělají velký oheň. Naštěstí je s policajtem rozumná řeč a když vidí, že my fakt kdoví jak velký rachot dělat nemohli, řeší vše domluvou. Na Landštejně, kam míříme a odkud policajt přijel bylo prý podstatně "veseleji."
Vycházíme po chvíli. Tábyn má sice problémy s botama, nicméně jdeme dále. Červená značka jde zprvu po silnici, aby před hradem odbočila na cestu kolem skalní kapličky (ááá, tak tady panáčkové dělali bordel...), aby se vrátila ke hradu, pod kterým právě v okamžiku našeho příchodu projíždí skvělá kolona Jeepů. Na hradě za 30Kč vlezného, které platíme bez keců, je skvěle. Brána je nově zrekonstruovaná a jako jediná má bílou omítku, takže pěkně razí. Z hradního donjonu (obyvatelná románská věž) je skvělý výhled do šikorého okolí. Jsme na nejzachovalejším románském hradě u nás!
Všechny tři hospody pod hradem jsou zavřené a to i přesto, že na jedné je cedule hovořící o zimním provozu. Co bychom vlastně chtěli, když už je jaro... I přes obrovský hlad nám nezbývá než pokračovat dále po modré značce směrem na Novou Bystřici. Před Klášterem si všímáme obnovené řady bunkrů z před druhé světové války, které jsou ovšem taky zavřené, a tak jedinou jistotou a atrakcí pro nás zůstává evropské rozvodí Labe-Dunaj, přes které šlapeme u Jeleního vrchu.
Ani v Klášteru I. a Klášteru II. žádnou novou hospodu neotevřeli. "Celoroční" penzion už ani nepočítám a tak šlapeme dále na Albeř. Celý den je zataženo a jen jsme doufali, že nezačne pršet, leč první kapky přišly právě teď. Citelně se začíná i ochlazovat, takže zostřujeme chůzi a rádi před sebou vidíme Penzion Bobas, který má otevřeno a poloprázdno. Konečně dáváme jídlo: smažák, smažené tvarůžky a k tomu sladkého Kozla. Mají tady příjemnou novinku, kterou je sauna, ale kterou stejně nakonec nevyužijeme.
Jak si tak sedíme a ohříváme se vnějšně i vnitřně, s hrůzou zjišťujeme, že nám docházejí peníze. Venku se pořádně rozlilo a nám nezbývá než jít dále do Velké Bystřice k bankomatu, který jen tušíme. Jestliže při cestě tam jsme byli durch díky silného protivětru jen zepředu, při cestě zpátky už jsme komplet. Ještě že bankomat ČS byl. Zpátky valíme "Co to dá" a těšíme se na něco teplého.
Leč nebylo nám dáno pobejt dlouho. Všude jsou rezervačky a plno. Dali jsme aspoň polévku a na závěr jednu Grantsku na zahřátí. Počasí nás totálně otrávilo a jsme rozhodnuti, že po kolejích úzkorozchodky dojdeme do Hradce a odtud hybaj nejbližším vlakem domů. Třeba i v noci. V kempu Osika za sebou necháváme vytipovaná místa k přespání a jdeme dále. K dešti se přidává i sníh. Je už slušná zima a my si připadáme, jako kdybychom vylezli z rybníka.
Z kilometru 30,1 v Albeři jsme nakonec došli přes Hůrky a Senotín kousek za Kaproun, kde už v kilometru 20,1 máme skutečně dost a síly ádné a kde stavíme hned vedle trati stan. Sice si pro zahřátí (jiným zahřívadlem už totiž dnes nedisponujeme...) říkáme, že nejteplejší by nám bylo v nějakém rybníku, kde by nás třeba ohřívali kolemplující kapři, nicméně uleháme a po chvíli je nám dokonce i přes všechno mokré teplo. Máme dnes v nohách brutálních 26 kilometrů...
Velikoční pondělí
První, co ráno registrujeme, je fakt, že přestalo pršet. Další, že mokré věci, které jsme záměrně nechali na sobě, jsou skutečně sušší, za to spacák právě naopak. Budíme se odhadem po šesté ranní, balíme všechno to mokré, snídáme čokoládu a se zbytkem sil vyrážíme po kolejích dále.
Naštěstí ne na dlouho (máme kolejí za včerejšek dost) a v kilometru 11,2 (když už to používáme...) - mezitím už jsme vyšli z nekonečného lesa a prošli Kunžakem a Střížovicemi - křižuje už podruhé trať červená značka, po které půjdeme dále kolem Ratmírovského rybníka, kolem kterého se rozkládá příšerná místní fabrika na rekreaci. Ještě, že není léto!
Za řadou kempů a rybníkem začínají kaskády Hamerského potoka, kolem nichž se nám už přece jen jde poměrně veseleji, protože se poprvé trhají mraky a vylézá sluníčko! V indřiši registrujeme první a poslední koledníky (Jsou přece Velikonoce!), naposledy křížíme úzkokolejku a už se nemůžeme dočkat příchodu do Jindřichova Hradce, sic se cesta začala vléci, protože šlapeme tupě po asfaltu.
Konečně jsme v Hradci! Město nás tentokrát vůbec nezajímá a po obchvatu jdeme přímo na nádraží. Vlak nám jede za hodinu a tak se mezitím jdeme konečně nasnídat/naobědvat. V okamžiku, kdy se zvedáme ze židlí zjišťujeme novou skutečnost - nohy odmítají fungovat! Zout se? Ani náhodou. Nějak dopajdáme do vlaku a jedeme ještě společně do Veselí nad Lužnicí. Nechce se mi tady samotnému čekat na protější vlak.
Jestliže jsme byli ve vlaku úplně mrtví, v nádražce jsme se poměrně vzpamatovali a trochu se nám vrátila i chuť do života. Nakonec se Tábynovi na vlak ve dvě ani nechce. Já ještě stihnu jedno pivko a před třetí odjíždím Ex667 Odrou taky domů. Byl to šílený víkend, ušli jsme celkově 68kilometrů, ale dnes už na tu dobu člověk vzpomíná jen s milou nostalgií...
-md- 19.03.2002
Zpátky nahoru!
|