ROUDNICE
24. až 26. dubna

Příjezd

... je stále ještě v celku nevinný. Ostatně jako kdykoli jindy. Oblíbeným expresem 640 mířím v páteční ráno do Prahy. Leč Zippovi ujel vlak (odkud vlastně jel?) a přijede na hlavák o hodinu později. Prahu chci raději vynechat a tak rovnou vystupuji v Pardubicích. Tohle město roste do krásy, tak proč se do něj aspoň na chvíli nepodívat? Vládne velmi příjemné slunečné počasí. Do Prahy dojíždím Vsacanem a z Holešovic mířím krtkem rovnou na Florenc, kde mám sraz se Zippem. Kam zajdem? Hospoda? Jasná věc.

V hospodě dáváme oběd, Budvar - jeden, dva, tři ... (sic! a ještě do Radegast kríglu!), při kterých čekáme na Fünfa. Na vykládání nemáme moc času, protože už pomalu přijíždí na Florenc Lenča, pro kterou makám. Jenže se nějak na autobusovém nádraží nemůžeme najít, čímž nám ujíždí plánovaný vlak a po úspěšném shledání se vracíme zpátky do hospody (čtyři, pět, šest...???)

Následující vlak už je naštěstí náš. Cesta uběhla jako voda a už zastavujeme v Roudnici. Roudničáci na nás čekají v příjemné hospůdce Renda. Bavíme se spolu dost dobře a čas nám letí jako šílený... (sedm, osm, devět...?)

Noční bojofka

Ano, piv bylo poměrně hodně. Zippova hlava piva už po půlnoci nechtěla brát a šel se projít. Naneštěstí bez brýlí a naštěstí s mobilem. Intenzivním několikanásobným vyzváněním (Hledali jsme jej ve městě i po zvuku jeho mobilu.) nakonec Zippa probouzíme. Jenže bez brýlí není schopen popsat okolí své provizorní "ložnice." V dáli prý vidí jen nějaké modré světlo. Hurá! To je jeho jediná záchrana! Je tedy někde kolem benzinové pumpy. Snažíme se pořádně zvonit i dále a nakonec vidíme Zippa pod modrým kandelábrem opřeného a čůrajícího. Sláva! Zběhlík je nalezen! Do bytu přicházíme kolem třetí hodiny nad ránem, chvíli ještě povídáme a pak usínáme spánkem spravedlivých.

Sobota

Kolem desáté hodiny ranní činíme první nevinné pokusy o vstávání.Zipp je téměř mrtev. Chvíli se přemlouváme a odcházíme na jídlo do hospody U Svobodů, kde dobře vaří. To se to opilcům pomalinku papá. Po hodině strávené bojem s jídlem odcházíme do centra města, kde potkáváme Tábyna a přijíždí pan Roman s Jíťou. Olepujeme Energizér-nálepkama zippovo siemens auto a přemýšlíme, co budeme dále podnikat. Definitivně se domlouváme až u Tábyna doma.

Jako nejideálnější nápad nám přijde vlastně ten, kvůli kterému jsme do Roudnice původně přijeli: Vystoupáme na Říp! Jíťa má pochroumanou nohu a nechává se panem Romanem vozit, zatímco my ostatní vyrážíme na pěší tůrku přímo z města. Ná úpatí Řípu se společně s Mírou vsázíme s Lenčou, že ji vyneseme za deset piv až nahoru na vrchol. Souhlasí a nám začíná pořádný záběr. Předáváme si Lenču jako horký brambor po celou dobu cesty, aniž by se ona dotkla jedinkrát země. Teda, nevím, kdo s tím nápadem přišel, ale nahoře jsme tak hotoví, že konzumace vyhraných piv nám činí docela problém. Má to však i svou kladnou stránku: Totálně jsme vystřízlivěli.

Dole pod horou, kam se občerstveni a každý už zase po svých vracíme, je pouť. Zkoušíme si úspěšně způsobit rychlou opoci na centrifuze. Docela sranda. I na zpáteční cestě se protahujeme přes davy lidí a míříme pěšky do města.

Přicházíme k Ferencovi, který pro nás připravil malé pohoštění. Je třeba, protože na večer je připraveno upalování čarodějnic na místě za městem, kam se přemisťujeme autem. U ohně vládne pohodová atmoška. Však si ji taky pořádně užíváme, protože příprava dřeva nám sebrala poslední síly. Tentokrát u ohně nezůstáváme přes noc, ale za tmy, zhulení a střízliví, jedeme zpátky. Kdopak nám řídí auto? Lenča, no jasně.

Neděle

Vstávání probíhá opět kolem desáté hodiny. Jdu péct kuřata, která se měla jíst už včera, jenže na ně nějak nevyšel čas. Prý se povedla a my se pomalu chystáme na odjezd domů. Jenže při balení nás napadá velmi šílený nápad: Vrátíme Roudnici to chlastání a ožereme je! Kupujeme Pražskou vodku a vracíme se zpátky na byt. Za hodinu po obsahu láhve není ani památky. K tomu ještě hulíme. Paráda. Co dále? Přesouváme se z bytu do Rendy, kde dáváme i kulec. Když i tady dojde vodka, odcházíme pro další do večerky a z ní rovnou do bytečku. Nastává něco neskutečného. Jenže nejsem schopen dál nic popsat, protože mé vědomí se poprepínalo bohviekam. Vím jen, že se na záchod nemohlo, poáč jsme byli zamknutí v pokoji. Chodilo se teda na okno a vodka zmizela stejně rychle jako mé vědomí.

Konec

Ráno koukám kolem sebe: Spíme čtyři na hromádce v jedné dvojposteli. Organismus protestuje proti všem a všemu. Je šest hodin. Hlavou probíhá stará známá tupá bolest. Na nějaké kutání malých trpajzlíků je ještě příliš brzy. To se dostavuje až během cesty domů. Tábyn, který nás ráno vidí na nádraží, nestíhá. musí na nás být tristní pohled. Ostatní Roudničáci nás doprovázejí a pořádně se přesvědčují, jestli skutečně odjíždíme. V Praze se loučím s Lenkou a odjíždíme každý svým směrem. A abych nezapomněl:

Roudnice v chlastání prohrála!

-md-

Zpátky hore!