EDITORIAL No. 43
Musím se přiznat, že podzim mám svým způsobem rád. Síla sluníčka slábne, dny se zkracují a po chodnících začíná poletovat žloutnoucí listí. Pro mě to je ideální čas k teplému oblečení a k nějaké vycházce po parku (pokud budete v MOM, vřele k rozjímání dporučuju třeba Komenského sady). Ale pozor na studené lavičky...
Ono s počasím souvisí i psychická pohoda. Když už vytahuju ze stěny "kjůry" a pouštím Siamese Twins nebo Strange Day, přichází doba, kdy budu celé noci sedět v křesle a poslouchat cédéčka či surfovat. Případně nastane čas si vyčistit spižírnu, což v mém případě znamená přeinstalovat systém, protože v některých věcech už panuje slušný zmatek...
Mezi novinkami tentokrát najdete zápis z Klimkovického jarmarku. Pařba to byla vskutku dokonalá, přiložené účty vám poskytnou jistý obrázek (o účtu u Ševčíka čtěte jinde...). Pravidelní čtenáři si jistě také všimli úpravy odstavců do bloků. Tuto úpravu však neuvidíte na všech prohlížečích.
No a mimo jiné došlo k malým změnám ve vydávání Thájmsů. Více čtěte v samostatném článku. Nezbývá než vám popřát příjemné počtení a nezapomeňte: Silvestrovský Free´d´land se kvapem blíží!
Skoumí
EX-POST
Všem hladovcům
Přišlo to na mne někdy začátkem září. Počasí se tou dobou ještě nehodlalo převléknout do svého podzimního hávu a já se snažil využít každé chvilky k tomu, abych ještě pojezdil v teplém počasí na kole. V polovině měsíce se však již počasí nechtělo býti letním a začala klasická podzimní plískanice, kdy stále prší a teplota vzduchu jen občas přeleze desátou čárečku nad nulou na Celsiově stupnici.
A to, jak většina z vás zná, přichází na Medvěda období depresí. Tak se taky mohlo stát, že jsem se po necelých dvou letech svých aktivit spojených s tvorbou stránek cítil úplně unavený. Přestalo mne jednoduše další psaní bavit a dokonce jsem v tomto počínání neviděl ani smysl. Pravda, zpočátku jsem se ještě vymlouval na relativně pěkné počasí, ale s postupujícím ochlazováním mi docházelo stále více, že už se mi "to" prostě dělat nechce.
Když už pak od posledního zapnutí mého počítače uběhlo dokonce více než dvacet dnů a já byl stále přesvědčen o tom, že nic dělat nebudu, snažil jsem se sám sebe přesvědčit, že bych přece měl mít nějakou zodpovědnost vůči vám, našim čtenářům, potažmo lidem, kteří do tohohle "projektu" vložili nějaký svůj peníz. Jenže ani to nepomohlo a já si i nadále labožil ve své počítačové nečinnosti.
Až teprve dnes, na svatého Václava, jsem získal odvahu zmáčknout onen startovací knoflík na mém pí-sí a ještě větší odvahu pak vůbec začít psát. Postupem času se totiž přece jen leccos událo a já získal potřebu, po poměrně vyčerpávajícím pracovním týdnu, opět něco vytroubit do světa a s vámi se o své pocity a zážitky podělit. Tak třeba to, že má sestra Eva se vrátila ze Země Neomezených Možností (ano, ta velká země za velkou louží) s poznáním, že možnosti jsou tam skutečně neomezené, a že i tam existují lidé, kteří ji mohou mít rádi se vším všudy. Rád jsem ji v tomto pocitu podpořil a pomohl překonat jednu z jejích životních krizí (jak si sama tuto svou situaci nazvala, my zkušenější a životem ošlehanější;-))) víme své). Konečně byla to má povinnost a jsem jen rád, že zjistila, že se klidně s čímkoli může na naše rodiče obrátit. Sám jsem si něčím podobným prošel loni a jsem hodně rád, že mám své rodiče přesně takové, jací jsou.
V práci jsem se pak naučil, že nemá cenu řešit jakýkoli problém horkou hlavou, že je lepší sednout do kouta, vychladnout a pak se na věc racionálně podívat a celou ji znova zhodnotit. Když se pak člověku podaří, v na první pohled naprosto patové situaci, najít v tom balastu třeba jen kousek pozitivního, má vyhráno. Také jsem se poučil, že trpělivost růže přináší, neboť prorazit některou beraní hlavu v podstatě ani nijak nelze než právě trpělivostí. V takových případech ani důkazy nestačí a stávají se z nich nepotřebné nicky. Tak to jsem taky pochopil.
Také jsem si v posledních pár týdnech potvrdil, že dostane-li se člověk postupně a pomalu (tedy, kdy se problémy hromadí pěkně jeden na druhý) do pekelného presu a hrozí, že bouchne jako kotel, je dobré udělat něco zcela nevšedního. Třeba se sebrat a odjet do Košic. Proč? Proto! Člověk zase přijde na jiné myšlenky a obrovsky se mu uleví.
Vlastně jsem hned na začátku chtěl napsat, že jsem si od vás všech, našich čtenářů, chtěl aspoň na chvíli odpočinout. Pořád totiž ve mě stále hlodal zvědavý čertík, co si vlastně myslíte, když tady tohle všechno čtete. Snažil jsem se burcovat, naléhavě apelovat a krom vyložených přehmatů, kterých jsem se dopustil, a kterých mi bylo i nakonec líto, jsem se nedozvěděl nic. Prostě stále jenom mlčíte a já to respektuji.
Když se teď zpětně na celé září podívám, tak vlastně nebylo vůbec špatné! Zase jsem leccos pochopil, mnohé si s mnohými vysvětlil, hodně se uklidnil a třeba s moudřejší hlavou (no, fuj!) se můžu pustit do svého posledního nelehkého úkolu, který přede mnou zůstal. Vím, že i když jej vyřeším (A já jej vyřeším!), nakupí se možná zase problémy další (mnohé třeba i nečekané) a budu v "tom" zase. Jenže o "tom" je také život, a kdyby člověk celý život jen mlsal maliny radosti a nevěděl, co je dno, nemohl by v podtstě žít, protože o tom život rozhodně není...
-md-
Ten výhled z balkónu...
Divadlo Járy Cimrmana AFRIKA aneb Češi mezi lidožravci 23. září, DK Vítkovice
Řekli jsme si, že už jsme dlouho nebyli na Cimrmanech... Naposledy začátkem dubna. Oni Cimrmani k nám do MOM jezdívají dvakrát do roka. Se sháněním lístků jsem tentokrát měl problém. Ačkoli jsem věděl přesný den zahájení prodeje, k samotné koupi jsem se dobral až za čtrnáct dnů. A zbyla na nás jen 6. řada balkón (pamatuju, že jednou jsme seděli dokonce v sedmé, poslední...). V sestavě jako minule (Skoumal, Krtek, Kufberek s Marčelou a Medvěd).
Byla to dlouho očekávaná předpremiéra, vždyť už pět let Cimrmani nevymysleli nic nového a slavnostní premiéry mají být až 4. a 5. října. Inu, usadili jsme se a sledovali.
Pět let je sice dlouhá doba, ale úvodní seminář byl patrně sešit horkou jehlou. Měl jsem pocit, že už jsem to někde slyšel (Medvěd dokonce pomýšlel po semináři na odchod...). Ale třeba se dozvíte o Cimrmanově cestě mezi indiány a o jeho poněkud netradičním vztahu k J. V. Sládkovi. A "jmelí" se vám třeba bude někdy hodit.
Snad něco ke hře samotné. Děj se dá shrnout asi takto: skupina cestovatelů pod vedením dr. Žáby (L. Smoljak) za pomoci financí barona von Úvaly (B. Penc) se vydává na cestu do Afriky. Bratr otec Cyril Metoděj (M. Čepelka) naučí lidožravce, vedené náčelníkem Líným Hubou, který si nechává říkat Holé Neštěstí (P. Vondruška), česky, a když už se schyluje k nejhoršímu, cestovatele zachrání přátelství s básníkem J. V. Sládkem. Společně se vrátí do Prahy a náčelník Holé Neštěstí si s ním podá ruku (a jak by řekl Artur: a všichni jsme se nasmáli...)
Na hercích bylo vidět, že text ještě pořád pilně studují, takový Vondruška působil velice nejistým dojmem a v jednom "jmelí" by se hercům hodilo další "jmelí". Ale možná to byl účel. Do premiéry to snad stihnou.
Můžeme zhodnotit. Hra jako taková nepřináší nic moc převratného. A některým vtipům se dalo smát jenom proto, že jsme tuto hru ještě neměli možnost vidět ani slyšet. Ovšem hláška s pulcem (viz Švestka), ta byla poněkud trapná... A živé zvíře? No přece chameleon, ne?!
<-Sko->
Svojanov? Svojanov!
Je mi líto, ale podzimní Svojanov dělat nebudeme. Důvod je tomu velmi snadný. Nemáme čas a jsme příliš daleko od sebe. Aby se tato tradice ale neutopila ve víru událostí, zavedeme jinou formu přípravy. Něco jako sex po telefonu. Rozhodli jsme se tedy podzimní vynechat a zkusit to v jiném období, pravděpodobně v zimě. Termín určený není, protože se vídáme opravdu velmi málo. Pracuji totiž v Jizerkách a Leňa v Brně.
Manťas
Pan Roman v MOM
V předposlední zářijový den navštívil naše Město Omezených Možností Pan Roman. Návštěva to byla vyloženě blesková a v jejím rámci jsme vlastně stihli jen návštěvu nezbytné tvarůžkárny na Mexiku. Žádná Klenba speciál se výjimečně nekonala. Na závěr návštěvy Pan Roman suše prohlásil, že na další návštěvu se nechystá, neboť není zase až tak bohat. My tak alespoň můžeme dodatečně poblahopřát k Jitčiným krásným osmnáctým narozeninám a pozvat ji opět někdy na kuřecí pohár...
-md-
Silvestrovský Free´d´land
S příchodem času dlouhých stínů se jistě mnozí z vás těší na nějakou tu tradiční akci. Zatímco osud deváté hradní taškařice na Svojanově je nejasný (my v redakci nechceme malovat čerty na zeď, ale myslíme si, že s taškařicemi je amen), silvestrovská pařba v opevněném areálu České dráhy se pomalu chystá. Dochází jen ke změně ve vedení akce. Hlavním tahounem se stal Skoumal, který si to chce zkusit. Medvěd se z důvodu zaneprázdněnosti a nulového dovolenkového konta vedení rád vzdal. Stane se jen klasickým účastníkem akce. Se žádostmi o rezervaci míst se tedy obracejte na Skoumala. Závěrem si dovolujeme už jen oznámit, že i Silvestrovský Free´d´land bude mít své poslední pokračování (pracovně Epizoda XIII. - Bacha na klony) z důvodů vám všem zcela známým. P.S. Všimli jste si, že oproti Manťasovi a Lence jsme to dotáhli alespoň ke krásným dietlovským třinácti dílům?
-md-
|
NOVINKY
Fünfova a Zippova Klenba Speciál (F&ZK´s) 14. září
Tak. Já jsem si měl připravit referát na téma Fünfova a Zippova Klenba speciál: On už vlastně ten samotný název měl původně jinou verzi a to Klenba 6000+3310. Jenže takový název by mohl ještě někoho dodatečně rozlítit a tak raději zůstaneme u "F&ZK´s". Onoho osudného víkendu se nám totiž z MNM do MOM přesunovali hned dva lidičkové. Především Zipp navštívil po drahné době rodiče a pak Fünf jel se dvěma dalšími lidičkami na Roháče. Tolik strohý začátek. Dále se budeme zcela jistě se Skoumalem v našem líčení lišit.
Se Zippem a Skoumalem jsme se v Klenbě sešli již o páté odpolední. Nebyl problém chytnout místo na zahrádce i přesto, že v Klimkovicích právě tuto první chladnou podzimní sobotu probíhal jarmark. Postupně se k nám přidal na chvíli Radim s Evou, Klenbíkem a ještě dvěma dalšími syny a někdy o sedmé hodině se objevilo i červené Punťo-vozidlo s fünfovic osádkou. Zatímco Fünf a Zipp podnikají riskantní jízdu ke mně domů (riskantní v tom, že se musí vrátit nazpět městskou hromadnou), my se s ostatními seznamujeme. Radim s ostatními již odešli, my se přesunuli ze zahrádky dovnitř a přidal se k nám Brekoun s chotí a Lukáš. To už je vlastně kompletní sestava, která během večera dozná ještě několika změn.
A právě ty změny udělaly v mé hlavě guláš. Ehm, tedy změny, spíš ti panáčci, kteří se začali na našem stole objevovat a o chvíli později také do nás padat. Brzy jsem ztratil přehled nejen nad ostatními, ale i sám nad sebou. A tak zatímco si celá Klenba začala mohutně pozpěvovat, já si šel natvrdo popovídat s kytičkama kolem pomníku Rudé armády; vězte, že hovor to byl dlouhý, intenzivní a nepříjemný. Když už se mi trochu ulevilo a po návratu do Klenby jsem shledal, že všichni ostatní již Klenbu opustili, opustil jsem ji také. Trojbojem 46-19-2 jsem pak někdy kolem třetí ráno docestoval domů a tvrdě usnul.
Dveře mého bytu se otevřely někdy po páté. Fünfovic parta přijela taxíkem a Petr (toho času při svém metráku a necelých dvou metrech zcela neovladatelný) měl velkou potřebu najít svůj mobil. Byla prý obrovská práce jej dostat do schodů nahoru a tak si to Fünf musel zopakovat ještě jednou. Pak už Petřík definitivně upadl v pokoji na zem a tvrdě usnul.
Napitá špongia a výborný oběd
Zatímco my tvrdě spali, Skoumal, který pařil také až do půl páté, měl pracovat od osmé hodiny ve Studénce. Práci se mu skutečně podařilo zahájit, leč o půlhodinu později. To už mezi svými kolegy plápolal po ústředním stavědle s cedulkou na zádech: "Pozor, je napitý jak hubka!" Dobrý vtip jeho manželky, který všichni přítomní velmi ocenili...
My vstáváme až o další dvě hodiny později, zjišťujeme, co se vlastně všechno událo a rozhodujeme se, co s tak báječně načatou nedělí. Petřík nám připravil báječný oběd, a protože jeho příprava trvala velmi dlouho, měli jsme spoustu času na Scrable. Na chvíli se za námi zastavil i Zipp, aby si nechal ostříhat hlavu a záhy nás, lehčí o nákup, opustil. Punťo sestava se pak vydala na cestu do Roháčů až kolem páté večerní a na místo činu dojeli až pozdě večer.
P.S.: Člověk, který nalezl v neděli 15. září nad ránem mobil někde v okolí klimkovického kulturáku se tímto žádá, aby si jej nechal a SIMkartu zaslal na adresu redakce. Petřík mu to nezapomene...
-md-
KULTURA ZA 240
Dividlo Járy Cimrmana předpremiéra hry Afrika DK Vítkovice, 23. září, 20:00
Divadelní společnost Járy Cimrmana k nám do Města Omezených Možností již mnoho let zajíždí v pravidelných půlročních intervalech. Letmý pohledem do své poličky zjišťuji, že Afrika se stala již osmým kusem ze čtrnácti, které jsem od nich měl tu čest vidět. Afrika byla vyjímečná. Stejně jako svého času Záskok (dodnes nezapomenu na báječného Svěráka, který si tak trochu nespravedlivě roli Prácheňského napsal na sebe) jsem ji viděl dříve než jsem jsem ji slyšel z cédéčka. Ovšem Afrika Záskok překonala ještě tím, že šlo od předpremiéru. Tím je ovšem překonávání učiněno zadost, neboť spíš než o předpremiéru šlo vlastně o katastrofu. Již teď mohu zodpovědně říci, že Afrika se zařadí v cimrmanovských hrách mezi desítky, maximálně spodky.
Seminář, který má vlastně hru divákům přiblížit a osvětlit důvody a příčiny znovuobjevení cimrmanovy hry byl, mírně řečeno, spíchnut horkou jehlou. Autoři, jakoby přišli o invenci a marně se pokoušejí navázat k dnešní době. Člověku se zdá, že tím, že Divadlo Járy Cimrmana přišla o velkého komunistického nepřítele, nemá o čem pohovořit. Ještě, že toto popírají Semináře k Blaníku, Záskoku a Švestce. Dříve totiž semináře měly "zvuk", byly nabity inteligentním humorem a tím diváka pobavily. To, co se neslo seminářem před Afrikou, byla však trapná snůška rádobysouvislostí s novou internetovou dobou, a co je ještě horší, seminář byl i neskutečnou snůškou obhroublostí a sprostých slov. Jakoby Cimrmani ztratili schopnost použít hrubé slovo jednou a na správném místě. Musím nerad přiznat, že o přestávce jsem vážně uvažoval o tom, že předčasně odejdu.
Naštěstí má zvědavost, zda i druhá půlka představení bude stejně slabá jako první, zvítězila a já se vrátil mezi ostatní na divadelní balkón. A rád říkám, že jsem udělal dobře. Hra byla přeci jen už o něčem jiném. Měl jsem tentokrát štěstí na alternaci Ladislava Smoljaka a musím říct, že role Doktora Emila Žáby se zhostil parádně a padl do ní jako ulitý. Jeho cesta vzducholodí v doprovodu otce/bratra Cyrila Metoděje v hravém podání Miloně Čepelky, Barona Ludwiga von Úvaly u Prahy (dokonalý a můj stále oblíbenější Bořivoj Penc) a strojníka Bohuslava Puchmajera, kterého si střihl Genadij Rumlena, byla záživná, příjemná a plná laskavého cimrmanovského humoru tak, jak jej známe. Slovo brífink a tvrzení "Nejsi brífinkový typ!" se jistě dostanou do zlatého slovníku cimrmanovských perel.
Přistáním Čechů mezi lidojedy na černém kontinentě, pokračovala hra i nadále velmi svižně. Seznámili jsme se s černochy-albíny (další žhavý tip do zlatého fondu) Uku (Marek Šimon) a Lelem (Robert Bárta), stejně jako s jejich náčelníkem Línou Hubou, kterému se raději říkalo Holé Neštěstí a kterého si zahrál Pavel Vondruška. Ten jediný zřejmě nedopiloval ještě pořádně texty a "Jmelí" se pak použilo několikrát i neplánovaně. V závěru hry bratr/otec Cyril Metoděj nejenže lidojedy naučil česky (a to tradiční neotřelou Cimrmanovou metodou pomocí básní Josefa Václava Sládka, kterého Cimrman tak rád řezal), ale dokonce je obrátil na křesťanskou víru a odnaučil papání lidí. Ex-lidojedi si Sládka zamilovali natolik, že projevili touhu po setkání s ním, k čemuž záhy po přeletu do Prahy také došlo.
Co říci závěrem? Díky hře samotné se mé rozčarování nakonec převrátilo ve spokojenost. Hra rozhodně není špatná, ale obávám se, že na Esa z cimrmanovského odkazu nedosáhne. I tak se nebojte na představení zajít. Mě skutečně mrzí jen příklon k oné obhroublé masovosti, ke které to dopracovaly naše komervize, čímž se stala velmi populární, a o které si myslím, že zrovna divadlo s takovou tradicí, umem a respektem nemuselo zakopnout.
P.S.: Chcete-li stihnout premiéru hry, nezbývá vám mnoho času, protože se odehraje 4. října a to na domovské scéně v MNM.
-md-
|
Dnes je . Svátek slaví
.
NEJBLIŽŠÍ AKCE:
ORLIČKY 2002 listopad 2002 Deštná - Mnichovy
SILVESTR 2002 od 28. prosince Opevněný areál České dráhy Frýdlant nad Ostravicí
ZA SPORTEM
Zlín - Plzeň 4:2 24. září
Tak hokejový sport jsme ještě v Thájmsech neměli. Slušelo by se, aby o něm psal náš spolkový hokejový expert Kufberek, jenže realita je jiná. Jeden z mých kolegů v práci totiž vyhlásil akci "Za hokejem do Zlína!" Chytil jsem se i já, ačkoli jsem vlastně nechápal, proč tam jedeme, když hraje Zlín zrovna s Plzní. Divné mi stále bylo to, že se nikdo nebavil o vstupném a ještě divnější mi bylo, když jsem před vchodem do haly vyfasoval celoroční permici. To jsem si říkal, že je asi Jura Pivko někde sehnal a teprve ve druhé třetině mi to došlo. První zlínský gól totiž zrovna dal jakýsi Libor Pivko. Holt brácha. Ostatní si aspoň u ferneta na nádraží měli z koho dělat srandu.
Vraťme se ale zpátky k zápasu. Medvědova aréna (ex stadion Luďka Čajky) je přiměřeně velká a tak návštěva 3416 platících diváků hlediště slušně zaplnila. Prvních osm minut měli hru zcela přesvědčivě pod kontrolou domácí, leč přes slušný tlak akce nepřišla. V půlce první třetiny se situace povážlivě začala obracet a výsledkem byl první gól v brance domácích. V posledních pár minutách domácí sice začali opět tlačit, leč marně. Druhá třetina byla zcela vyrovnaná a nebýt Pivkova gólu, nebylo by o čem psát. Za to třetí třetina, ve které se vylučovalo jako na běžícím páse, nabídla divákům báječnou podívanou. Napínavý zápas plný zvratů gradoval v posledních minutách, kdy se podařilo Zlínu potvrdit na 4:2. To už halou zněl pískot diváků, kteří byli nespokojeni s výkonem rozhodčího, kterého se ale musím zastat, protože vesměs pískal právě podle nich.
Už teď vím, že se rozhodně zkusíme podívat na většinu stadionů, kde bude Zlín hrát a docela se těším. Mezi prvními bude Znojmo 11. a Vítkovice 18. října. Sranda musí být!
-md-
bikeCESTA Z MĚSTA (8?)
BUDVAR - GAMBRINUS 4:2
Když už máme tu hnusnou zimu, tak se zajedu ohřát aspoň ve svých vzpomínkách. Cesta, kterou se vám chystám popsat, vede malebnými údolími Opičích hor, je padesát kilometrů dlouhá a hlavně jsem ji v první polovině září podnikl pětkrát. Proč pětkrát? Jednoduše proto, že v Hlubočči mají vynikající Budvar. I Lada v Soběslavi se může jít bodnout. My ale začneme pěkně popřádku...
Skóre, ve kterém vyhrál Budvar, vystihuje počet nácestných hospod, ve kterých se tato piva vyskytují a s potěšením musím konstatovat, že jich letos přece jen o něco přibylo!
My si teď představíme, že je dejme tomu deset hodin dopoledne, je léto, teplo a scházíme se ve slušném počtu před Klenbou. Ta je nyní pochopitelně zavřená a tak se můžeme bez zbytečných průtahů vydat na cestu. První naše kilometry směřují kolem Mexika (nevšímáme si jej) na Vřesinu. Cesta chvíli klesá, pak stoupá a tak stále dokola. Ve Vřesině se dáme na horní křižovatce směrem dolů (opět nevidíme rohovou hospodu s Ostravarem) a míříme do údolí Porubky, kterým společně s vedlejedoucí tramvají dostoupáme a doklesáme do Dolní Lhoty. Hospodu Pod kaštany jsem popisoval nejednou a tak všichni dobře víte, že zde mají Budvar a báječně se pod kaštany sedí na dubových lavicích. V tuto chvíli máme v nohách od Klenby nějakých osm kilometrů.
Z Dolní Lhoty se vydáváme na další cestu pomalu stále vzhůru proti proudu Porubky až na konečnou tramvaje do Zátiší. Kdysi známá a vyhlášená výletní restaurace je dnes ruinou, ale o kousek výše, při cestě k Budišovicím, stojí její socialistická náhrada. Škaredá kostka je nám sympatická jen zahrádkou a především čepovaným Budvarem. Ujeli jsme sice jen další čtyři kilometry, ale vzhledem k tomu, že nás bude čekat nejtěžší část cesty, klidně si to druhé pivko můžeme dát. Budvar tedy vede nad Gambrinusem 2:0.
A je tomu skutečně tak. Cesta na Budišovice se skutečně začíná zvedat. Zpočátku to jde, ale na rozcestí k Pusté Polomi, kam teď míříme, už funí úplně všichni. Leč myšlenku na další pivo musíme ještě zahnat, neboť cesta stoupá i nadále a do Hlubočce je to ještě šest kilometrů. Máme-li štěstí, můžeme těsně před Pustou Polomí mrknout vpravo na hřeben Jeseníků a vlevo na Beskydy, což ale nejspíš v parném létě skutečně nevyjde. Z Pusté Polomi odbočíme na Hlubočec, kousek si sjedeme dolů a opět urputně stoupáme. Vpravo před sebou vidíme EuroTelí úd, který stojí na nejvyšším vrcholu Opičích hor - 530 metrů vysoká Hůrce, jejíž vrchol sice mineme, ale o moc si nepomůžeme. Za ní pak už leží Hlubočec a do něj už jedeme zase zadarmo.
A teď si to představte: Obec jejíž hlavní "bulvár" vede z kopce dolů. Na jeho konci je farma Šťastná planeta Víti Dostála, uprostřed ní kaple a hned vedle ní budova s malou cedulí Budvaru. Před vchodem jediná malá lavička a uvnitř klenot: Budvar12 s neuvěřitelnou chutí za šestnáct našich peněz. Poctivě se starající pan výčepní (se šlechtěným knírem, který by mohl závidět i Kalvoda), nabídne také Budvar10, Regenta tmavého a pivo z Opavaru. Když nebudete mít štěstí na pana výčepního, pak můžete poznat ještě jeho milou manželku nebo krásnou a plachou dceru. No, a když si k tomu vezmete ten hnědý klenot s pěnou jak smetana s sebou ven na lavičku na zápraží a začnete sledovat odpolední cvrkot koní táhnoucích z polí, jste v dokonalé pohádce a máte obrovskou radost ze života. Tady se, přátelé, dobíjejí baterky!
Jediné, co pak člověka dostane z hlubočského ráje, je myšlenka na další cestu, která vůbec není špatná. Jen si člověk nesmí budvarové skóre moc vylepšit, neboť by si nemohl vychutnat následující zážitek. Za farmou Šťastná planeta se totiž cesta lomí z kopce prudce dolů a nebýt nešťastné levotočivé a nepřehledné zatáčky, měl bych už dávno nový rychlostní rekord. Takhle stále jen 79 km/h, lhostejno na jakém kole, neboť ta cesta se zlomí fakt brutálně. Z údolí Seziny se pak musíme opět vytáhnout do Výškovic a těmi vlastně dnešní trápení skončí. Další cesta už vlastně buď vede z kopce nebo po rovině. Rovinka nás čeká i z Výškovic do Tísku, kde opět zastavíme. V hospodě na nás totiž čeká Gambrinus12. Právě tady jsem přišel na chuť Gambrinusí dvanáctce. A za patnáct korun? No, nekup to! Jo, ještě skóre: Gambrinus-Budvar 1:3.
Zdržovat se v Tísku dlouho by bylo zase chybou, neboť hned za ním cesta opět klesá a míří do hlubokého Údolí Mladých. Na cestě je báječné dvojité esíčko, a když se do něj na kole v šedesátce pořádně opřete, adrenalin se zase vyplavuje o sto šest. Pak jen kousíček do kopce do Lubojat a pádíme dále z kopce na Lhotku. Poslední kopec nás čeká před Olbramicemi a o závěrečném stoupáníčku v Klimkovicích už není ani třeba mluvit. Abychom ještě naposledy posílili postavení Budvaru, zajedeme na jednoho do pizzerie Carolina a pak už hupem šupem na závěrečný Gambrinus do Klenby. Však je mi zcela jasné, že s tím závěrečným to nebude tak rychlé. Nás ale může těšit spokojenost s ujetou "padesátkou"...
-md-
Novinky z redakce
Jistě jste již zaregistrovali, že Thájmsy poslední dobou vycházejí poněkud divně. Zvykli jste si na jejich pravidelnost? Thájmsy se konečně staly občasníkem a jejich vydávání dvakrát do měsíce nemusí být (a v podstatě nebylo) pravidlem. Ale pokud bude co psát, proč by ne?
A důvody, které nás k tomuto kroku vedly? Nemůžeme říct, že naše Thájmsy nikdo nečte. Ale kromě čísel a občasných technických poznámek se k nám nedostávají žádné ohlasy. Anebo je taky možné, že naši čtenáři jsou s každými Thájmsy naprosto spokojeni...
A k tomu ta medvědova zaneprázdněnost. Než vydávat Thájmsy se dvěma články (nebo nedej bože s jedním), je lepší počkat, než se jich nasbírá více. Nebo případně vsadit na sice nepravidelné, leč svým netradičním pojetím působivé, osvědčené příspěvky našich tří kolegů ze spolku.
Ještě něco k vydávání. Z času na čas posíláme na několik desítek adres našich přátel takové malé upozornění na některé číslo Thájmsů, případně na nějaké opravdu žhavé novinky na všech našich webech (a že jich máme...). Pokud by někomu z vás dělala tato upozornění problém, dejte vědět a my vám je nebudeme posílat.
A tak se Skoumal stal editorem Thájmsů. Medvěd si aspoň ponechal funkci majitele myšlenky. Budeme věřit, že tyto změny nepovedou ke změnám k horšímu. Budeme velice rádi, když se ozvete. Ať už v dobrém nebo ve špatném.
Medvěd a Skoumal
|