Náš diář

anketa

FREE´D´LANDy

NOVINKY

Tour de Lysá 2008
sobota 1. března

      Emma. Tak se jmenuje vichr z hor, který po roce opět zavítal do střední Evropy. Předpokládalo se, že bude menší než její minulý kolega Kyrill, ale jak se nakonec v neděli ukázalo, škody byly možná ještě větší. Kromě toho však letos zažíváme naprosto neladovskou zimu. V podstatě od konce listopadu nelze o nějaké zimě ani hovořit. A tak týden před plánovanou akcí se chodíme vyhřívat na sluníčko a řeknu vám, i to pivo chutná na zahrádce jinak. Když k tomu pak přidáte nějaký ten kilometr na kole, člověk je zcela spokojen. A za takové nálady se jen velmi těžce mění plány, byť se Emma má snažit...

      ... a tak zatímco ještě v předvečer ladíme ve slušně Klenbě plány na zítřejší akci, sobotní výletní vlak do Beskyd překvapivě asi zažívá nepoměrně větší návaly substrátu. Vida, přeci jen Emma mele maso:-) Ve Frýdlantě nás nijak příjemné počasí nečekalo, takže se rozhodujeme posunout se v prostoru a čase ještě o kousek výše a přestupujeme do opotěného plechu - zázračné to pomsty na odvážlivé. Ani na Ostravici však není o nic vlídněji a kromě toho, že pršelo, někde v hustých mracích nad sebou jsme jen částečně tušili Lysou horu. Ba ne, dneska Lysá hora nehrozí. Ale přiznejme, že tuto - rozhodně ne špatnou - myšlenku jsme dostali už včera.
      Od zastávky na Ostravici jsme se protáhli k nedalekým Peřejím a poprvé zakoušíme nepřízeň počasí. Chčije jako podle pana Komárka. Peřeje chtěl vidět především ze studijních důvodů Štyk. S Poldou pak vzpomínáme na předloňskou akci na Visalajích, kdy jsme se tudy protáhli s Klenbovníky na kolech. Dneska je však počasí, že by psa ani nevyhnal, takže se nezdržujeme, na focení rozhodně žádná nálada není a směle pokračujeme chvíli po proudu k rozcestí u Bezručovy chaty a cestou probíráme, že by vůbec nebylo od věci, objednat chatky, které stojí přímo u Peřejí na nějakou tu předletní akcičku.
      U Bezručovy chaty pro nás končí legrace. Nacházíme modrou značku, která by nás měla neomylně přivézt až nahoru pod Staškov, kde plánujeme příjemnou návštěvu U Zbuja. Jenže do něj nám momentálně chybí nějaké tři kilometry a zpočátku asfaltová cesta nám dává pocítit, že jsme přeci jen v horách. Kdesi nad hlavami slyšíme i poměrně hlučné hučení povichru, ale kromě deště se jakoby zázrakem stále pohybujeme mimo jeho dosah. Jak cesta přechází z asfaltu do polní a časem i lesní cesty, funíme stále více stejně, jako je nám stále méně do řeči. Cesta stále stoupá a i kolemjdoucí starý pán se diví, kamže jsme se to v tomhle počasí vypravili. Zmínka o Zbujovi jej však přece jen uklidní.
      V půlce cesty nás cesta konečně přeci jen začíná šetřit a stoupání ustalo. Jen příjemně nabíráme výšku a po malé chvíli se pozastavujeme pod (snad) nejnesmyslnější sjezdovkou v Beskydech. Představa, že až sem bychom se měli lopotit s výbavou, je přímo děsivá. Přitom v zimě v podtstaě asi ani jiná možnost než pěšárně neexisstuje. Ale koho by to při současné zimě trápilo, že? V klidu stoupáme dále, cesta se začíná stále více klikatit a my poznáváme, že kdybychom to vzali napřímo pod sjezdovkou, byli bychom U Zbuja zřejmě dříve. Jenže na takový hecunk nám tady přece jen chybí Bartič...:-)
      Příjemné chaloupky ve svahu nad Ostravicí jsme dávno opustili, lesy však taky končí, kopec se vrcholově vyrovnává a před námi se odkrývá jedno z nejmalebnějších míst v Beskydech. Osadě, v níž se nachází i hospůdka U Zbuja, nemůže z krásy ubrat ani dnešní pošmourné počasí. Na nějaké vychutnávání přírody nemáme chuť, jsme durch mokří a rychle scházíme k zápraží hospůdky. A ta nás nezklamala. Stejně tak malebně, jako z venku, je vše na svém místě i vevnitř. Prostor kolem baru nepůsobí ani tak stísněně, jako spíš domácky. A tak zatímco se venku mraky honí, tady vevnitř čepují skvělého Bernarda, který lze velmi dobře doplnit nějakou krmí. V našem případě pak přímo česnečkou.
      Zatímco v deset ráno jsme zřejmě vzali za kliku hospůdky jako první a ještě nějakou chvíli si vychutnávali její poklidnou atmosféru, po poledni, kdy se konečně odvažujeme odejít (a kdy i příroda se umoudřila a ustal déšť), je plno. Hospoda hučí a i na ostatních lidech je vidět, že je jim tady příjemně. My se však zdravíme s vypitým Bernardem i bernardýnem před chaloupkou a pokračujeme dále. Naše cesta už není nijak složitá, protože stačí vyšlápnout kousek nahoru na Staškov, vybrat správnou cestu a pomalu začít klesat. Opět kdesi vysoko nad námi řádí Emma a díky její síle se cestou před námi otevírají neuvěřitelné výhledy.
      Hospodu U Veličků, náš další přístav, netřeba představovat. Kdo tady nebyl, nebyl v Beskydech. I tady je poznat, že Beskydy vskutku mnoho tuláků dnes nepřitáhly. O to je příjemněji a když pak člověk občas odejde "na potřebu," nestačí se divit, jak se výhledy dolů do údolí stále více zvýrazňují. Tomu pomáhá navíc i slunce, které se přeci jen rozhodlo dneska ukázat na chvíli i svou tvář. Štyk zde U Veličků zajistil rezervaci na akci, která tady proběhne za čtrnáct dní, zaplatíme a chystáme se na poslední část naší cesty.
      Cesta od Veličků padá pořádně rychle. Za chvíli se zase schováváme mezi kopce, míjíme vodopády i Rajskou chatu a na obzoru se před námi objevuje známá silueta Borovského kostela. O mnoho radši pak s potěšením koukáme na stejnojmennou hospodu na jeho úpatí, kde uvnitř vládne dokonalá domácká atmosféra. No, nezastav se tady! Jen Polda už tvrdí něco o tom, že má dost a pokračuje dále na nádraží, zato my se štykem přidáme ještě jedno (vlastně dvě) pivka a teprvá po nich pro nás přijíždí taxík. No ano, přiznávám, je to vyžranost. Ale vzhledem k tomu počasí? A za stovku (s vracením se z půlky cesty pro zapomenutý batoh...)? No nekup to! Ještě dlouho budeme vzpomínat na ty dobroty, co kolem nás pronášeli do sálu. Kua, aspoň ty štrůdly mohli nechat vyzkoušet i náhodné pocestné:-)
      Ve Frýdlantu zamačkávám slzu dojetí při pohledu na stále funkční Opevněný areál ČD, kterému vděčíme i za tyhle stránky, poáč tam ty nápady začaly..., a už přijíždíme na nádraží. Tady je jediné místo, kde nám Emma ukazuje důkazy své dnešní síly v podobě převrácených TOI-TOI budek. My však neohroženě sedáme do osobáku a vracíme se, už opět s Poldou, k domovu. V Kunčicích pak máme dokonce štěští na drážního slona a tak by to chtělo celou povedenou akci nějak patřičně ukončit. Jakáto hloupá myšlenka se v Poldově hlavě zrodila, když cestou na nádraží do Frýdlantu (sic!) vyhodil skoro plnou plaskuli (na Poldu) mimořádně povedené pálenky. Nezbylo tedy než se zastavit u mne v práci ve Sviňákově, kde jsme (už bez Štyka, ale navíc s Nadporučíkem) celou akci zdárně ukončili.

-md- 03.03.08

Expedice Tatry 2007
11. až 16. září

      Když za mnou Klenbovníci přišli, zda s nimi nepojedu na dovolenou do Vysokých Tater, neváhal jsem ani sekundu. Který Čech by tam nerad jezdil, vzpomínky a zvědavost taky zapůsobily, takže bylo rozhodnotu. S blížícím se termínem a po báječné zkušenosti na Ohři jsem se pak těšil stále více. Pořád jsem si ale nějak podvědomně myslel, že půjde spíš o akci chlastací než turistickou, ale hned první "rozběhová" tůra, kterou jsem si vymyslel koneckonců sám, určila, jakým směrem se náš pobyt bude odvíjet...
      Teprve po dvou měsících od akce samotné se mi v hlavě utříbily všechny vzpomínky, abych byl schopen o akci napsat. Odbýt ji pár řádky totiž nejde, protože jde skutečně o jednu z nejpovedenějších letošních akcí. Asi jste už všichni nějaké povídání o akci slyšeli, ale třeba si budete chtít vzpomenout na to, jak jsme se v létě měli ve Vysokých Tatrách:-)

Cesta z Města

Máme svou dálnici D1!
aneb z MOM až na skutečný konec světa
1. prosince 2007

      Tak jsem se konečně dočkali i my tady na Dálném východě. Za nebývale hutné návštěvy profláklých papalášů z místní i republikové nadúrovně včetně našeho modrého profesora z Hradu došlo prvního prosince za poměrně nevlídného počasí k otevření dálnice D1. Těžko říct, kdo loboval za tento název (možná proto, abychom MNM příliš nezáviděli...), protože k propojení s tou velkou a přetíženou sestrou dojde až za mnoho let. Aspoň podle současných plánů za osm let...

      Nemá smysl tady naříkat na to, jak dlouho ještě bude trvat, než se cesta z MOM do MNM (nebo třeba naopak - dle libosti) se stane normální. Současný stav je spíš standartem v naší rozbudované společnosti. Všechno začíná na jediném východo-západní průtahu Ostravou, totiž na Rudné ulici, na kterou a pod kterou vznikl kruháč nevídaných rozměrů za nevídaný peníz. Když člověk ještě v tom chaosu vidí železnici, musí konstatovat, že je zázrak, jak se mohli stavbaři skloubit s jedním mostem na druhý.
      Účel této 17 kilometrů dlouhé dálnice (tady bych si dovolil použít trefný příměr - dál? nic!) zůstává utajen každému normálnímu člověku. Chybí hned několik exitů a značení je stejně dokonalé jako na začátku D11 před Hradcem Králové. Najít jednoduše začátek a konec naší D1 je pro cizáka úkol hodný silničního eskamotéra. Asi měsíc před zprovozněním pak (zřejmě pro zvýšení dojmu potřebnosti...) uvolnil Jednička Kalousek peníze z rozpočtu a silničáři rozkopali skutečně všechny důležité tahy v Ostravě. Kolaps to byl dokonalý a kupodivu to krom našich nervů neodnesl nikdo. Jako zázrakem všechny uzávěrky končily ve stejný čas, kdy se otevírala dálnice a tak mohl vzniknout dokonalé falešný dojem, že dálnice Ostravě pomohla. Ehm.
      Tyjátr kolem slavnostního otevření jsem vynechal až na závěrečný ohňostroj, který byl skutečně nepřehlédnutelný i z našeho kanclu. Druhý den jsem se pak vydal onu dálnici (jejíž kilometr stál téměř 1 miliardu) na vlastní kůži. Měl jsem štěstí, provoz teprve začínal, čumilů spousta a těch 130 jsem nakonec jel snad jenom já. První dojem? Příjemná houpačka. Vzhledem k tomu, že naprostá většina trasy vede po mostech, které si zajímavě sedají (nejstarší je již sedm let hotový!), takže s plným žaludkem nebrat! Výhledy nic moc, dálnici totiž téměř pořád lemují hladové betonové zdi, takže těch 17 kilometrů bylo během chvíle pryč. Konec dálnice je pak zážitek sám pro sebe, protože Bohumín teď bude machrovat nejen jako konečná vlaků, ale i aut. Nevěřím tomu, že by se někdy brzy prodloužila do Polska. Znáte Poláky...
      Tudíž jsem se otočil a jel zpátky proti větru, který byl mezi hladovými zdmi obzvláště nepříjemný. Jediná velká odpočívka v Antošovicích stále nefunguje, jen Shell si může oddechnout, že bude mít oboustranně pokryto. Vemi nepříjemným překvapením je pak konec dálnice na Rudné. Čekali byste cedule, které řidiče směrem na Olomouc nebo Brno? Nebuďte dětina, pane Kabát! Na tohle se tady nehraje. Maximálně tak směr Opava nebo Těžký Češín. I původní směr na airport tak nějak zmizel. A tak všechny kamiony přijedou a krouží a krouží po tom nádherném kruháči. A jestli neumřeli, krouží tam dodnes...
      Tady bych mohl článek ukončit. Abych jen nekritizoval. Radost z téhle silnice budou mít dravci se svými silnými auty. Taková ranní projížďka po prázdné dálnici, no ne? Provoz je vskutku minimální. Ale příští rok puknou i pražáci závistí! To nám tady otevřou další kus "až" do Bílovce a pod Klimkovicemi bude tunel! Ano, jediný na D1! To už konečně nebudeme žádnou výspou, ale velkoměstem s vlastní dálnicí. Co na tom, že tak nějak vede odnikud nikam...

md:-))) 18.12.2007

ZE SPOLKU

Šprtec 2007
25. prosince, Klenba Klimkovice

      Je spousta věcí, o kterých člověk neví. Stejně tak jsem na tom byl já do Božího Hodu, kdy jsem Klenbovníkama byl pozván na šprtec do Klenby. Jsa zcela touto hrou jsem ze zvědavosti neváhal a rád nabídku přijal. Zatímco Pepa Riskuj byl na místě jako první ve tři odpoledne, ostatní se začali trousit kolem čtvrté hodiny a v pět celá akce mohla propuknout.

      Vše ale mohlo zkrachovat na jedné maličkosti, kterou jsou desetníky. Ty slouží coby puk a bůro potom jako hráč. Začalo se rozlosováním na dvě skupiny, neboť se sešlo dohromady čtrnáct zájemců o hru včetně Věrky a Čestmíra. Ten coby majitel hospody postavil na stůl cenu pro výherce a my ostatní jsme se pak složili po dvacce pro první tři nejlepší. Po dohrání základních skupin, to mohlo být tak o půl osmé, začalo čtvrtfinále, kam se oproti očekávání úspěšně probojovala i Věrka. Ta však vypadla při hře se Strunkou a tak do semifinále nakonec postoupili ještě Mára, Polda a Jura. Do finále se následně probojoval Mára s Poldou, zatímco Jura získal bronz nad Strunkou. Za sledování všech přítomných si pak Polda hravě poradil s Márou a jednoznačným výsledkem 5:0 se stal letošním vánočním Šprtcem. Gratulace Polda pak v zápětí převzal od Čestmíra a potlesk sklidil od nás ostatních. Za odvahu a bojovnost je třeba pak pochválit i dámskou část soupeřících, neboť Simča, Gabča i Věrka si vedly velmi slušně, přičemž druhá a třetí za sebou nechaly i takového ostříleného borce, jakým je Pepa...

-md- 26.12.2007

chat

Akce roku 2008

KLENBA

Pivnice otevřena od 11 hodin!