Náš diář
Vítejte na našich stránkách!
Dnes je .
Svátek slaví .
anketa
FREE´D´LANDy
|
letem březnem
Jo, to v březnu se nám s akcemi doslova rozthl pytel. Tak především jsme s Klenbovníkem Štykem a Poldou vyrazili na letošní první Tour de Lysá, což je sice trošku zavádějící název, neboť jsme na nejvyšší horu Beskyd nedošli. Počasí se rozhodlo být sice jarní, ale podle pana Komárka. Takže chčilo a chčilo a my dojeli na Ostravici, prošli kolem Peřejí na stejnojmenné řece a pokračovali k fantastické hospůdce U Zbuja, kam jsme asi toho dne dorazili jako první a moc se nám tam líbilo. Vichřice Emma se nám pak postarala o neskutečně vyfoukaný vzduch a díky tomu jsme si U Veličků mohli nejen vychutnat místní pivo, objednat místo na příští akci, ale také nádherný výhled hluboko do Polska. Ani jsem netušil, jak daleko lze dohlédnout.
Hned druhý den jsem navštívil konečně Pivkovce, především pak malou Adélku, a v nastálém prvním pracovním týdnu jsem si "užil" školení svých bývalých kolegů. Není tedy divu, že když počasí o dalším víkendu ukázalo svou příznivější tvář, vyrazil jsem nejprve pěšky s tatíkem do Opičích hor a o den později si pak tytéž hory užil už v sedle svého kola. A věřte, že bylo fajn.
Další týden utekl jako nic a v pátek 14. jsme pak oslavili s kolegy Pinďových 36, abych se v sobotu jen velmi těžce probíral. Batin však zavolal včas a díky němu jsem nejenže dojel na oslavu Věrčiných narozenin U Veličků, ale také jsme se ve velmi příjemném počasí pořádně projeli. Nikdy předtím jsem netušil, jak romantický je západ slunce nad kopci kolem Veličků. O den později nám počasí sice přálo jen do Brušperka, ale stačili jsme s Batinem zastavit cestou nejen na Kozlomlýně, ale také na jedno Hukvaldské v Dolním Sklenově. Po příjezdu do Klenby jsme sice byli durch, ale Věrka se rozhodla v oslavě pokračovat, takže se sedělo ještě hódně dlouho. Až jsme z toho celí uschli:-)
Třetí březnový týden byl už spíše aprílový a ještě teď vzpomínám na zasněžený Kopr ve středu 19., kdy místní hokejový klub podpořil svým výkonem na ledě ex-profi sudí Smeták a především jeho zásluhou rozmetal Kopr na své cestě za postupem jinak zcela marné Uherské Hradiště. O tři dny později, totiž v sobotu 24. jsme pak seděli opět v Klenbě, tentokrát na Lukas 34 speciálce. To bylo o velikonocích, které letos byly spíše zimní než jarní, tudíž jinak nezajímavé a šedivé. Ale jinak se dá říct, že byl březen slušně propařený...:-)
Náš diář - rok 2008
více fotek: foto - březen 2008
-md- 07.04.08
ze spolku
Znáte to určitě také: Až teprve při zpracovávání fotek z nějaké povedené akce přijdete překvapivě na to, v kolik hodin jste ještě vypadali normálně a zároveň zjistíte, že ve stejných chvílích jste se bavili (nebo sdíleli klenbovní komůrku) s lidmi, o kterých to tak nějak ani pomalu nevíte. Ano, okno, okýnko, nebo přímo výloha ba výkladní skříň. Záleží jednoduše, jak daleko jste se dostali. A my jsme se o velikonoční sobotě dostali až za druhou hodinu ranní...
Po povedené akci (nejen) v Malenovicích a U Veličků pokračuje spanilá březnová jízda i o velikonočním víkendu. Tentokrát však "pouze" v sobotu, kdy Nadporučík svolal schůzi spolku za účelem oslavy svých přirozenin. Den byl povedený, bylo příjemně a svítilo slunce, takže jsme s Kufberkem nešli rovnou do Klenby, nýbrž si trochu zašli a z cesty jsou pak ty kýčovité fotky. Nedalo se jednoduše nefotit. Před pátou hodinou odpolední pak už zasedáme ke stolu s naši rezervačkou a vítáme se s Věrkou, kterážto byla v Klenbě zatím sama a evidentně jí naše přítomnost vůbec nevadí:-)) Ještě před pátou přichází Skoumal a zcela překvapivě na minutu přesně pak sám oslavenec. Nevídané! O půl šesté pak přichází i Brekoun a tak kromě Vendelajna jsme vlastně po dlouhé době kompletní.
Jaká byla? Inu, výborná a rychlá. Bez větších excesů předáváme před osmou dary, jen chvilku předtím ve spolupráci s Kufberkem vymýšlíme telefonát s objednanou sexuální pracovnicí, z čehož byl Nadporučík zřejmě nejistý a s odlehčením nakonec přijal aspoň náhradní DVD:-) S blížící se půlnocí přišlo i na slavnostní tuplované poháry, které už drahnou dobu stály nevyužity. Stále někdo připomínal starou akci (jak jsem posléze zjistil - opožděné Skonarozeniny v roce 2002), kdy bylo veselo až do brzkých ranních a dopoledních hodin, pročež nezbylo než ji na netu najít a přečíst. Po necelých šesti letech se detaily holt už nějak pozapomněly. Ale veselo bylo pořádně, stejně jako při čtení mého článku z Thájmsů o sportu v mém předhokejovém období...:-)
No a kolem půlnoci nastává ten okamžik, kdy se rozdíly časové i virtuální stírají, ba se navzájem mažou, takže jiskrou na konci tunelu pak je až cesta autobusem domů. V kolik? A není to jedno...?
-md- 23.03.08
akce
Charlie funguje tento rok jako nikdy předtím. Konečně dělá na sebe a to má kromě mnoha výhod právě tuto nevýhodu. Proto ani neměl čas mnohokrát pořádat letos žádnou Pecku. Ta Silvestrovská nebyla výjimkou. Jednoduše zavolal pár lidem, zbytku napsal a oznámil, že pneuservis zavřel a hodlá aspoň teď mezi svátky mít pohodu a klídek. Sedmadvacátého jsem tedy s radostí vyrazil i s plnou ski-výbavou natěšen, že hned dalšího dne začneme jezdit. Jenže večerní držkopád všechno změnil. A jaký že byl silvestr? Komorní a (vinou jisté Kateřiny) i smíšený...:-)
Můj držkopád a konec lyžařských nadějí
"Vole, připrav se, že je tam pořádná kosa," říká mi Charlie cestou z Pardubic, kam pro mne přijel, na Pecku. Původně jsme chtěli kdesi zastavit na jídlo, ale cesta při tom všem povídání nějak rychle utekla. A měl pravdu, na chatě bylo nějakých deset stupňů, což bylo už oproti včerejšku o plných sedm více! Sníh jsme nikde nepotkali, až kolem Pecky začaly být jeho nějaké náznaky. Ale taky pořádná mlha. Na rybníku pod chatou bylo pořádně živo, my se snažíme trochu zatopit a před setměním se jdeme konečně najíst. Koruna na náměstí to jistí. Plznička, jídlo a konečně i velmi příjemná obsluha nám zpříjemňuje večer. Cestou na chatu začíná asfalt pořádně klouzat a my se opatrně dostáváme na chatu. Osudný okamžik přichází. Jdeme dolů do dřevníku pro otop a já sebou na posledním schodu pořádně říznu. A nejen sebou, ale málem si ufiknu ještě i palec. Naštěstí jsou šlachy celé, takže netřeba nikam zajíždět. Snažím se taky rozhýbat namožená záda a příjemným je také ponoření nohou do lavoru s teplou vodou. Charlie se o mne vzorně stará a stále ještě plánujeme zítřejší lyžovačku...
Druhý den ráno je mi však podstatně hůře. Záda přišly k sobě a já nemůžu pomalu ani vstávat. Charlieho to evidentně zaskočilo, jenže mně nezbude dneska nic jiného než hájit teplo rodinného krbu. Charlie tedy odjíždí lyžovat aspoň na dopoledne na Černohorský expres, před odjezdem ještě nabere dostatek dříví a já se pomalu učím dělat všechno jenom levou rukou. Docela zábava. Jen ta záda pořád pobolívaj, nicméně aktivitou kolem kuchyně a kamen přece jen pohyby pomáhají.
Charlie přijíždí kolem jedné hodiny odpoledne, dává rychlou sprchu (vodu máme, ale brutar se už odporoučel...) a odcházíme na oběd opět na Pecku. Ještě ráno to vypadalo, že nebudu schopen na Pecku dojít, ale záda ve zvyšující se teplotě na chatě (dnes už 16 stupňů!!!) přece jen povolily. Navíc by bylo skutečně škoda nepoctit naši šenkýřku svou návštěvou a samozřejmě je opět příjemně. Charlie navíc vykládá zážitky ze sjezdovky, kde byla ráno nádherná kochajda. Jednoduše panorámata jaká mají být:-) Večer pak koukáme v premiéře na Goyovy přízraky od Formana a Charlie usíná podstatně dříve než já. Ani se mu nedivím:-)
První a druhý Silvestr
Noc plná vášní aneb jak jsem se díky zádům nevyspal. Tak nějak proběhla noc a zjistil jsem, že vlastně mnohem lépe mi je, když jsem v jakékoli než vodorovné poloze. Se vstáváním absolutně nepospícháme a během dne se připravujeme na příjezd prvních peckovských hostí. Přivítali k nám Volejovka s Požárem, Vendy, Jeli, Konvi, Fünf a Martin Beran. A oslava silvestra to byla velmi příjemná, navíc s oslavou Michalových narozenin. Přišlo i na tanečky, békání a medvedíka. Prostě klasika. Spát jsme šli až dlouho po půlnoci a řeknu vám, ti ženáči jsou vážně bez dozoru jako urvaní z řetězu:-))
O to překvapivější pro mne bylo, že se všichni lyžaři donutili vstát a odjeli lyžovat do beznadějně ucpaného Špindlu. Jeli, Vendy a Konvi pomalu vstávali se mnou a během dopoledne odjeli zpátky k rodinám. já tradičně uklízím a udržuji teplo krbu. Fünf přijel se psem Miškou a slečna se drsně dožadovala výběhu ven. Proč taky ne, říkám si a než najdu vodítko, mizí madam kdesi dole k silnici. Do prdele, říkám si, a přistupuji (nevědíc) na její hru. V rámci svých možností scházím relativně rychle k cestě a volám na ni. Samozřejmě zcela bezvýsledně. Tak zdrcen a s malou nadějí, že se vrátí, se vracím zpátky k chatě. Ano, u dveří stojí madam přesně s tím podivujícím se výrazem v očích: "Kde jsi?"...
Odpoledne pak přijíždí lyžařská sekce a po menší hyeně se přemisťujeme opět na Pecku. V hotelu z nás museli mít docela srandu. Mrtvolky, které vlastně ani neví, jestli chtějí do sebe něco dostat. Jednoduše přišla krize a přiznejme si, že organismus už jednoduše nezvládá to, co zvládal před léty. I proto sklízí můj obdiv Brňáci, kteří po pozdním obědu odjíždějí zpátky domů, poáč Michal musí do práce. Zároveň nás taky jejich odjezd hodně mrzí.
Na chatě tedy na konec zůstáváme pouze ve třech (přidal se Fünf) a uvažujeme o tom, že půjdeme brzy spát. Naštěstí nás z letargie vyvádí přijezživší Baras, který je sice taky unaven, ale na druhou stranu se tady taky těšil. Takže nakonec se docela i probíráme a i z tohoto večera byl příjemný silvestr i s nezbytným bouchnutím šampáňa:-)
Pravý (divno) Silvestr
Charlie s Fünfem opět odjíždí lyžovat (volí Herlíkovice), Baras se před odjezdem ptá, zda může vypustit psy a dopadá zcela stejně jako já včera. Miška si z nás tropí evidentně zábavu. Baras pak odjíždí a já se stávám opět strážcem rodinného krbu, takže čas do odpoledne utekl opět jako voda, protože tou jednou levou rukou se nádobí dělá docela pomalu:-)) Lyžníci přijíždějí, ale není moc času, neboť na třetí hodinu odpolední nahlásila svůj příjezd slečna Kateřina a přiznejme si, měla zásadní vliv na průběh celého Silvestra a tím na konec tohoto roku.
Vyjeli jsme ji tedy naproti na nádraží do Borovnice, pak odstavujeme auto na chatě a na Pecku, kde máme raději dneska rezervačku, odchází tradičně pěšky, pěkně kolem lesa a zezadu koupaliště. Opět nás vítá naše slečna šenkýřka a můžeme posedět až do osmi, což jsme ani nečekali. U plzniček a svařáků se vykládalo báječně, jen slečna Řeháková začala mít stále větší potřebu nám promlouvat do života. Zatím vše ustáváme v pohodě. V osm jsme zaplatili, rozloučili si nezippovsky, ale silvestrovsky a odcházíme zpátky na chatu. Slečna Řeháková pojme cestou jako dobrý nápad se nám ztratit a Honza jako obvykle má docela obavy, aby se jí něco nestalo. Proto jsem se ani nedivil, že vypěnil po jejím návratu mezi nás. Samozřejmě madam neměla pocit nějakého provinění ("Proč se o mě tak staráte?") a naopak má o to větší potřebu se do nastartovaného Fünfa stále více navážet.
Je však konec roku a z toho starého zbývá jen pár desítek minut, takže jdu obvolat na verandu pár známých. A tu u jednoho z hovorů slyším tupou ránu do zdi a říkám si: "Sakra, oni bouchli šampu beze mne!" Jenže to byl fatální omyl. Po rychlém návratu do místnosti se nestačím divit. Na stole jsou zbytky fünfova mobilu, který před chvílí letěl na madam a naštěstí minul. Proč? Inu, slečna Kateřina je jednoduše kráva a v popichování stále pokračovala, takže Fünfovi ruply nervy. Drapl jsem Honzu, vzal šampus a šli jsme se vyvětrat na rybník, zatímco madam (teprve podruhé) zase někam vystřelila. Prý někam na vlak. Hmm.
Chudák Charlie, zkonstatovali jsme s Fünfem a vůbec jsme kvalitně na rybníku pokecali. Po návratu byl v pařeništi jen zamlklý Charlie a tak jsme se jej pokusili aspoň trochu naladit. Nicméně už se nám to moc nepovedlo. Moc děkujeme slečně Řehákové za kvalitní silvestrovský program. Ano, chápal bych, že má potřebu lavírovat do lidí kolem sebe. Konečně taky jsem to svého času dělal. Ale to mi bylo podstatně míň a i teď se v tichosti všem takovým cudně omlouvám. Jenže madam Řeháková má zřejmě ideální život, je vyrovnaná, suverénní a proto má zřejmě právo do nás hustit. U mne se ji to skutečně povedlo...
Jak na Nový rok...
... tak po celý rok? Tak to nás čeká skvěle prospaný rok! Nebo spací rok? Vstávali jsme až ve dvě odpoledne. Až později se dovídáme, že se madam Řeháková tajně vrátila na chatu a spala nahoře, aby jí pak (opět tajně) Charlie v šest ráno odvezl na nádraží. Teď se však v pohodě probíráme, uklízíme a před čtvrtou pak vyrážím pěšky na vlak do Borovnice. Loučíme se se smíšenými pocity, ale to už je dobrý čtvrt rok pryč. Jenom ta pachuť nepovedeného silvestra mne nějak neopustila ani po tak dlouhé době...
Charliemu i ostatním dobrým kamarádům díky moc!
-md-24.03.08
Více fotek a pokračování ZDE!
Vycházím od Veličků ven, vlastně jsem chtěl jen na potřebu. Jenže koukám před sebe na protější kopce, jejichž svahy se zbarvují do červena pomalu zapadajícím sluncem. Do údolí se otevírá daleký rozhled a v dáli "září" Dombas. Vnímám i vůni lesa a jemně tlumený hukot správně rozjeté hospody, kde ostatní už ladí hlasivky na zpívání. Úplně jsem zapomněl, co jsem tady venku chtěl a jenom se kochám. Moc pěkný kus kraje - tady u Veličků...
Celý den mi však začíná někdy kolem desáté hodiny, kdy se budím z kocoviny a vůbec se mi nechce. Všechno zachránil naštěstí Batin, který volal, jestli nepojedu náhodou na kole. Rychlé rozhodnutí pak znamená, že po poledni vyrážím do Staré Bělé, kde se za pár chvil potkáme. Bylo by chybou nejet na kole, protože počasí bylo na březen více než vlídné a jen mírný protivítr nás trochu drtí. Tak jedééém!
První mezistávku jsme dali vlastně až v Místku U splavu. Zdejší hospoda je dostavěná a vevnitř vypadá dobře. Jenže se chystá nějaká uzavřená společnost a nám vlastně ani nevadí, že sedáme na zahrádku. Vyhřát si záda je totiž paráda věc. První pivo mi absolutně nechutná a tělo se jen pomalu vzpamatovává ze šoku, který jsem mu přichystal naší jízdou. Na nekonečné rovině mezi Paskovem a Lískovcem jsme se přidali ještě k jednomu cyklistovi a ve třech se to proti větru přece jen táhlo o mnoho lépe. Teď však raději nemyslíme na to, že tu lepší část cesty máme za sebou.
Lysá hora se přibližovala neskutečným tempem. Díky ostrému vzduchu se jakoby dalo chytnout i vysílač za špičku, jenže my už funíme v prvním kopci za Pržnem. Ten byl překvapivě v pohodě a tak pořádnou zkouškou je zkratka od Lubna ke kostelíku na Borové. Raději se ani před sebe nekoukat. Někde u hřbitova jsem nechal definitivně pajšl a s úlevou sjíždíme z kopce k hlavní cestě. Na té nás čekalo posledních pár set metrů. Kolem Rajské chaty projíždíme ještě v pohodě, ale v místech, kde se okolní kopce přiblížily, mne Batin drtí a ujíždí. Zvolil nakonec klasickou cestu k POMĚ, zatímco já si pomáhám přes sjezdovku, kde leží už jen zbytky sněhu a je tam (světe, div se!) i jeden lyžař nadšenec. Nebo zoufalec?
Přijeli jsme trochu později než jsme plánovali, takže se rychle předávají dárky oslavencům. Věrka je tradičně nervózní při rozbalování a nové hodinky ji evidentně udělaly radost. Čas tlačí, takže většina se zvedá a odchází k Veličkům. S Batinem pak jako poslední opouštíme POMU a funíme do kopce přes sjezdovku. Příroda vyčarovala krásné výhledy a přijde mi, že cesta k Veličkům je opět o něco kratší.
Popisovat hospodu U Veličků nemá smysl. Ostatně kdo tady nebyl, nebyl v Beskydech. Ale poprvé tady zůstávám do setmění, a to, jak mne dostal západ slunce, jsem popsal hned na začátku. Vevnitř byla skvělá atmosféra, obsadili jsme dva ze tří stolů a kupodivu mnoho lidí už nepřišlo. S přicházejícími nočními hodinami pak někteří odpadávají, aby se časem přidali, zpívá se, vykládá. Paráda. A s naprostou nonšalancí vše zvládá i "naše" obsluha. Vydrželi jsme někdy do jedné hodiny ranní a pak už ani vlastně nikdo neměl zájem po návratu pokračovat na POMĚ. Postel byla lákavější...:-)
Druhého dne vstávám někdy kolem deváté, vcházím do koupelky a potkávám jednoho známého. Oba na sebe koukáme jak puci a oběma nám hlavou proběhla myšlenka: "Kua, dyť jsem včera přijel s úplně jinou bandou!" Vzhledem ke stavu mysli nic nenormálního:-)
O půl jedenácté už s Batinem sedáme na kola, předjíždíme auta (proč nás tak zdržují?) a vychutnáváme si kilometry zadarmo. Kolo jede samo až do Frýdlantu a protože počasí přeje, rozhodujeme se pro cestu přes Kozlovice. Zastávku na Kozlovickém mlýnu nemůžeme samozřejmě neudělat a Batin tady ještě nebyl, takže kouká. Trubač to jistí a chvíli se přemlouváme, abychom vůbec odjeli. Však další zastávka byla za nějakých pět kilometrů. Ano, Hukvaldský pivovar. Vzpomeneme i na Věrku, která tak statečně tuto etapu vedla:-) Jedno kvasnicové stačí a vyrážíme dále.
Někde před Brušperkem začíná kapat, zkratka do Staré Vsi vedoucí polem byla ještě jetelná, ale do Košatky už přijíždíme durch. Zkratka z Jistebníka do Kénigu nebyl dobrý nápad a z našich kol se staly hliněné koule. Aspoň dole nad rybníkem stahujeme ten největší binec z kol a už se těšíme na pivko.
V Klenbě na nás už zase všichni čekali, pravda měli jsme malé původně neplánované zpoždění. A už se opět dobře sedí, koukáme na fotky, bavíme se a ... No ano, doma v deset a opět totálně připojen. Takový dobře propařený víkend to byl:-)
Oslavencům, Batinovi a vlastně všem: Díky! -md- 17.03.08
Oslavu Pinďových narozenin jsme původně plánovali v našem oblíbeném Kamenci v Jilešovicích. Jenže v pátek 14. března si celý penzion zamluvil jistý Pavel Kubina (na tohle jméno mám prostě pech:-)) a tak jsme nakonec zasedli v centru Ostravy ve Sportbaru. Většina z nás si dala pivo (Ostravar 12), jen Adam si dal nepivo (Radegast). Na zábavu to však nemělo pražádnou negativní roli. Ba právě naopak. K večeru přišlo i na spermouše a protože vlastně nevíme, kdy máme dost, přesunuli jsme se ještě i do Huča a se Skoumalem jsme se pak ještě stačili protáhnout přes Stodolní. Je jasné, že druhý den ráno jsem nebyl nejčerstvější a očekávaná cesta na kole do POMAlenovic pak byla ohrožena. Ale o tom na následující stránce. Tahle akce se stane památnout, neboť Adam přinesl z Hukvald zajímavý zvyk, který se, jak vidět na fotce, chytil...:-)
-md- 17.03.08
Tour de Lysá 2008
sobota 1. března
Emma. Tak se jmenuje vichr z hor, který po roce opět zavítal do střední Evropy. Předpokládalo se, že bude menší než její minulý kolega Kyrill, ale jak se nakonec v neděli ukázalo, škody byly možná ještě větší. Kromě toho však letos zažíváme naprosto neladovskou zimu. V podstatě od konce listopadu nelze o nějaké zimě ani hovořit. A tak týden před plánovanou akcí se chodíme vyhřívat na sluníčko a řeknu vám, i to pivo chutná na zahrádce jinak. Když k tomu pak přidáte nějaký ten kilometr na kole, člověk je zcela spokojen. A za takové nálady se jen velmi těžce mění plány, byť se Emma má snažit...
... a tak zatímco ještě v předvečer ladíme ve slušně Klenbě plány na zítřejší akci, sobotní výletní vlak do Beskyd překvapivě asi zažívá nepoměrně větší návaly substrátu. Vida, přeci jen Emma mele maso:-) Ve Frýdlantě nás nijak příjemné počasí nečekalo, takže se rozhodujeme posunout se v prostoru a čase ještě o kousek výše a přestupujeme do opotěného plechu - zázračné to pomsty na odvážlivé. Ani na Ostravici však není o nic vlídněji a kromě toho, že pršelo, někde v hustých mracích nad sebou jsme jen částečně tušili Lysou horu. Ba ne, dneska Lysá hora nehrozí. Ale přiznejme, že tuto - rozhodně ne špatnou - myšlenku jsme dostali už včera.
Od zastávky na Ostravici jsme se protáhli k nedalekým Peřejím a poprvé zakoušíme nepřízeň počasí. Chčije jako podle pana Komárka. Peřeje chtěl vidět především ze studijních důvodů Štyk. S Poldou pak vzpomínáme na předloňskou akci na Visalajích, kdy jsme se tudy protáhli s Klenbovníky na kolech. Dneska je však počasí, že by psa ani nevyhnal, takže se nezdržujeme, na focení rozhodně žádná nálada není a směle pokračujeme chvíli po proudu k rozcestí u Bezručovy chaty a cestou probíráme, že by vůbec nebylo od věci, objednat chatky, které stojí přímo u Peřejí na nějakou tu předletní akcičku.
U Bezručovy chaty pro nás končí legrace. Nacházíme modrou značku, která by nás měla neomylně přivézt až nahoru pod Staškov, kde plánujeme příjemnou návštěvu U Zbuja. Jenže do něj nám momentálně chybí nějaké tři kilometry a zpočátku asfaltová cesta nám dává pocítit, že jsme přeci jen v horách. Kdesi nad hlavami slyšíme i poměrně hlučné hučení povichru, ale kromě deště se jakoby zázrakem stále pohybujeme mimo jeho dosah. Jak cesta přechází z asfaltu do polní a časem i lesní cesty, funíme stále více stejně, jako je nám stále méně do řeči. Cesta stále stoupá a i kolemjdoucí starý pán se diví, kamže jsme se to v tomhle počasí vypravili. Zmínka o Zbujovi jej však přece jen uklidní.
V půlce cesty nás cesta konečně přeci jen začíná šetřit a stoupání ustalo. Jen příjemně nabíráme výšku a po malé chvíli se pozastavujeme pod (snad) nejnesmyslnější sjezdovkou v Beskydech. Představa, že až sem bychom se měli lopotit s výbavou, je přímo děsivá. Přitom v zimě v podtstaě asi ani jiná možnost než pěšárně neexisstuje. Ale koho by to při současné zimě trápilo, že? V klidu stoupáme dále, cesta se začíná stále více klikatit a my poznáváme, že kdybychom to vzali napřímo pod sjezdovkou, byli bychom U Zbuja zřejmě dříve. Jenže na takový hecunk nám tady přece jen chybí Bartič...:-)
Příjemné chaloupky ve svahu nad Ostravicí jsme dávno opustili, lesy však taky končí, kopec se vrcholově vyrovnává a před námi se odkrývá jedno z nejmalebnějších míst v Beskydech. Osadě, v níž se nachází i hospůdka U Zbuja, nemůže z krásy ubrat ani dnešní pošmourné počasí. Na nějaké vychutnávání přírody nemáme chuť, jsme durch mokří a rychle scházíme k zápraží hospůdky. A ta nás nezklamala. Stejně tak malebně, jako z venku, je vše na svém místě i vevnitř. Prostor kolem baru nepůsobí ani tak stísněně, jako spíš domácky. A tak zatímco se venku mraky honí, tady vevnitř čepují skvělého Bernarda, který lze velmi dobře doplnit nějakou krmí. V našem případě pak přímo česnečkou.
Zatímco v deset ráno jsme zřejmě vzali za kliku hospůdky jako první a ještě nějakou chvíli si vychutnávali její poklidnou atmosféru, po poledni, kdy se konečně odvažujeme odejít (a kdy i příroda se umoudřila a ustal déšť), je plno. Hospoda hučí a i na ostatních lidech je vidět, že je jim tady příjemně. My se však zdravíme s vypitým Bernardem i bernardýnem před chaloupkou a pokračujeme dále. Naše cesta už není nijak složitá, protože stačí vyšlápnout kousek nahoru na Staškov, vybrat správnou cestu a pomalu začít klesat. Opět kdesi vysoko nad námi řádí Emma a díky její síle se cestou před námi otevírají neuvěřitelné výhledy.
Hospodu U Veličků, náš další přístav, netřeba představovat. Kdo tady nebyl, nebyl v Beskydech. I tady je poznat, že Beskydy vskutku mnoho tuláků dnes nepřitáhly. O to je příjemněji a když pak člověk občas odejde "na potřebu," nestačí se divit, jak se výhledy dolů do údolí stále více zvýrazňují. Tomu pomáhá navíc i slunce, které se přeci jen rozhodlo dneska ukázat na chvíli i svou tvář. Štyk zde U Veličků zajistil rezervaci na akci, která tady proběhne za čtrnáct dní, zaplatíme a chystáme se na poslední část naší cesty.
Cesta od Veličků padá pořádně rychle. Za chvíli se zase schováváme mezi kopce, míjíme vodopády i Rajskou chatu a na obzoru se před námi objevuje známá silueta Borovského kostela. O mnoho radši pak s potěšením koukáme na stejnojmennou hospodu na jeho úpatí, kde uvnitř vládne dokonalá domácká atmosféra. No, nezastav se tady! Jen Polda už tvrdí něco o tom, že má dost a pokračuje dále na nádraží, zato my se štykem přidáme ještě jedno (vlastně dvě) pivka a teprvá po nich pro nás přijíždí taxík. No ano, přiznávám, je to vyžranost. Ale vzhledem k tomu počasí? A za stovku (s vracením se z půlky cesty pro zapomenutý batoh...)? No nekup to! Ještě dlouho budeme vzpomínat na ty dobroty, co kolem nás pronášeli do sálu. Kua, aspoň ty štrůdly mohli nechat vyzkoušet i náhodné pocestné:-)
Ve Frýdlantu zamačkávám slzu dojetí při pohledu na stále funkční Opevněný areál ČD, kterému vděčíme i za tyhle stránky, poáč tam ty nápady začaly..., a už přijíždíme na nádraží. Tady je jediné místo, kde nám Emma ukazuje důkazy své dnešní síly v podobě převrácených TOI-TOI budek. My však neohroženě sedáme do osobáku a vracíme se, už opět s Poldou, k domovu. V Kunčicích pak máme dokonce štěští na drážního slona a tak by to chtělo celou povedenou akci nějak patřičně ukončit. Jakáto hloupá myšlenka se v Poldově hlavě zrodila, když cestou na nádraží do Frýdlantu (sic!) vyhodil skoro plnou plaskuli (na Poldu) mimořádně povedené pálenky. Nezbylo tedy než se zastavit u mne v práci ve Sviňákově, kde jsme (už bez Štyka, ale navíc s Nadporučíkem) celou akci zdárně ukončili.
-md- 03.03.08
|
chat
Akce roku 2008
KLENBA
Pivnice otevřena od 11 hodin!
|
