dnes je .
Svátek slaví .
chat
Akce roku 2010
Náš diář
Mistři!!!
Slibované Thájmsy jsou konečně tady! Ano, asi jsem záměrně čekal až na konec minulého týdne a doufal, že spanilá jízda hokejistů dopadne na výbornou. Proč se nepřiznat, že jsem i já patřil k obrovské hromadě lidí, kteří našim borcům nedali žádnou šanci po počátečních výkonech. Když jsme pak infarktově v poslední minutě zachránili šanci na finále a v rozjezdech pro hvězdy pak poslali Švédy na Němce, uvěřil jsem, že udoláme i Rusáky. Jiřík ze Zlína by vám potvrdil, že jsem před začátkem prorokoval první gól na startu a pak jsem vsázel na Vokouna. Všichni ti Malkinové a spol. z něj museli být naprosto zoufalí. Našim hokejistům narostlo neuvěřitelně sebevědomí a vítězství bylo zasloužené. Já si zlatou bedajli navíc pojistil. Do Zlína totiž zásadně jezdím na výhry...
Editorial No. 133
Sto třicet tři stříbrných stříkaček stříkalo tak dlouho, až přineslo sto třicáté třetí pohodové Thájmsy v náš čas. Vítejte!
Záměrně píšu editorial dříve, než je jasné, kterým směrem se naše československé země pohnou dále. Předvolebního záhulu bylo dost a je třeba nevážně odlehčit. Setkávání bytostí zblížených v poslední době mi přineslo poznání dávno potvrzeného, totiž toho, kam už dávno pa(t)řím.
Jsem divný tvor, který stále pochybuje nad kroky svými předchozími. Na druhou stranu vnímám časy, kde je mi obzvláště dobře. To máte tak: Sedím v jeden brzce květnový večer v Klenbě v domnění, že po pozvání je o mne přeci jen zájem. Po čtvrtém pivu pochopím, jsa blbec nepoučitelný, že bych si jako ševc měl být hleděn vlastního kopyta a ze společnosti rychle mizím s otázkou: "Tohle jsi, kua, vážně chtěl?"
A na to přijde sobota. Zatímco Kufberkovi se uhnízdí pod zubem vaček a je jasné, že původní plány k přesunu z bodu MOM do bodu TPOD (Tradiční podzimní Oldřichovický dejchánek) se bortí, vyvážím se směrem správným, leč Pustevenským, natěšen na přítomnost tolik profláklých xichtů, byť v prostředí mně zatím zcela neznámém. Jen ten dort s hrdou patnáctkou mne malinko zviklal: "Pánové, tyhle narozeniny máme dávno za sebou! Nebo že by ženy zde přítomné? Snad pět a dvacet, ale toto?" Před usnutím a přechodem ze dne A do dne B jsem přeci jen upozorněn: "Vole, pičo, přece patnáct let od školy!"
I časem následující druhé přivítání ve dnu B mne jasně upozornilo na to, abych si vážil společnosti, kam (říkám s hrdostí) patřím. Kua, že vážím!!!
Thájmsy vznikaly s radostí a v pohodě. Materiál jste jako vždy přinesli vy, moji milí a já rád popisuji, cože se nového událo. Mezi mistrovským hokejem, prací a kapkami deště jsem stíhal srovnat (snad) všechny akce z minulého tisíciletí. Kdo by tenkrát řekl, že rozlišení 1024 na 752 bude jednou překonané a čísla zamíří kus výše. Mnohé stránky začaly vypadat prapodivně, poáč jsem tenkrát vsázel na nadčasovou šířku našich monitorů. Chyba medvědovy lávky. Za to jsem si i já mnohdy početl, jak co tenkrát vlastně bylo. I katastrofické fotky těch časů se snažím vylepšit. Ale nezasahuji do obsahu i jeho dyzajnu, poáč ten o mnohém tehdejším také vypovídá:-)
Zrovna dneska jsem zaplatil čtvrtou frakturu za freedland.cz. Tenkrát jsme začínali na fantastickém prostoru 1GB (freedland.kvalitne.cz, který byl zdarma měl max. 100MB!) a pravidelně jsme s každou fakturou nabírali bonus 200MB navíc. A vida, letos už je opět všechno jinak a na web máme desetinásobek. Vzhledem k množství a kvalitě fotek na mne už občas šly chmury, ale nyní mohu konstatovat, že Savana.cz mne předběhla včas. To vše stále za 60Kč za měsíc. Dámy a pánové, nechci se vás nikoho dotknout, ale kdo z vás to má?
Mějte dobré chvilky při čtení Thájmsů a srdečně zdravím! medvěd:-)
!!! AKCE !!!
VELKÉ KARLOVICE 2010
... tradiční podzimní Oldřichovický dejchánek ...
v noci ze 7. na 9. května
15. rok promovaných inženýrů
Když jsem vloni odjížděl z Pištachatu na Čeladné, který se stal novým zázemím pro tradiční podzimní Oldřichovické dejchánky, zaplesal jsem, že Pišta se ctí převzal prapor Freedlandů a spojil dvě původně samostatné akce v jednu. Letos bych téměř řekl, že Freedland se vrátil! Dokonce do svých dřevních dob, kdy na něj jezdila obskurní partička víceméně inženýrů, za plotem Opevněného areálu na ně troubil vlak a oni při udivených pohledech cestujících všichni přítomní po svém zaslouženě oddechovali. Tady, na zastávce ve Velkých Karlovicích jsem zažil dokonalé dejá-vu. Stejná partička, stejné množství aut na přeplněné zahradě, návrat ztraceného syna EquiVajlenta a dobrá nálada byly oněmi vodítky, které mi přivodili onen báječný stav. Jen hladomor v Somálsku stále nemůžeme za žádnou cenu rozlousknout, byť snahu jsme jako vždy měli velkou...
Na Dejchánek jsem se chystal tradičně s Kufberkem. Jenže v pátek před víkendem se mu pod zubem (považte!) udělal Vaček, se kterým v sobotu před odjezdem spěchal na ambulanci, kde mu k nevelké radosti Vačka nejen nevytáhli, ale přidali jakýsi drén, jenž mu nejen znemožnil požívat cokoli, natož alkoholické nápoje, ale také se mu obtížně otvírala huba. A jak se chcete neustále vyjadřovat v tak vybrané společnosti, kde navíc každého zajímá váš názor? Nerad celou akci musel Kufberek odpískat a protože já se rozhodně necítil povinován k tomu, abych tak dlouhou cestu absolvoval s pomocí prostředků hromadné popravy, osedlal jsem svého oře a i s vidinou možných komplikací v podobě dešťových kapek vyrazil vstříct Beskydům.
Co vám budu vykládat. Natěšení a radost s jakou po nějaké době shlédnu ony profláklé xichty mne hnala do kopců naprosto spolehlivě. V Kozlovicích, kde mne předjížděl původně zamýšlený autobus jsem zastavil poprvé, poáč 30km je dost na první technickou a také zdejší pivovar minout nikdy nemohu. Když jsem pak za hodinu zjistil, že jsem návštěvou restaurantu elegantně přečkal první bouřku, má radost byla o to větší. Samého mne překvapilo, jak pohodová je cesta dále na Frenštát a lehkost šlapání do pedálů mne přešla až ve svahu pod Pustevnami. Knížecí cesta, kterou používají jen cyklisté, pěší a koloběžkáři, už není tím parádním asfaltíkem, který jsem znal. Přišlo mi, že se dokonce cesta tak nějak podezřele zůžila. Jenže pořád je to ten starý drsný krpál, jenž pořádně prověřil mé svaly na nohách: "Kua, kde je má dávná fyzička!!!"
Těžké temné nacucané mraky a mraky lidí mne přivítali na Pustevnách. "Tady se asi mic nezdržím," říkám si v duchu, vystřílím pár fotek Maměnky, Libušína a zvoničky a raději jedu vstříct Skalíkově louce. Chata však stojí malinko jinde než jsem podle svých matných vzpomínek čekal a tak jsem se silničním ořem přečkal to nejhorší pod stromem: "Kde jsou moje blatníky!!!?"
Zatímco první část zkopce, tu nejprudší si rozhodně neužívám a vzpomínám na tatínka v Obecné škole, v druhé části kousek nad Prostřední Bečvou pro změnu osychám a jsem rád, že se viditelně oteplilo. Kývalka mne k občerstvení neláká, obskurní hotel Bečva tamtéž také ne a tak mířím k návsi v Hutisku-Solanci. Jaké je mé překvapení, že zde se nic nezměnilo ani za posledních patnáct, možná dvacet let, co jsem tady nebyl! Dokonce i hospoda na růžku se svými zaplivanými dveřmi vypadá stejně jako v mých vzpomínkách...
Stoupám dále a uprostřed osady Huti mi zřejmě definitivně odešly nohy. Kam? Naštěstí do nedaleké hospůdky se zahrádkou, kde se se mnou dává do řeči jakýsi místní starý loudala (to podle rychlostí pití piva:-)) sršící vtipem a já jsem rád, že jsem na Valachách. Je tady vážně fájně a milo. Nohy se malinko srovnají po dvou pivech a já se odhodlávám ke zdolání posledních čtyř kilometrů. Uf, to byla darda...
Na Soláni jsou vidět cizí (evropské) peníze a docela dost lidí, takže já neváhám a raději (a taky pořádně natěšen) mířím do Velkých Karlovic: "Je to hned u zastávky, to nemůžeš minout!" Kufberek měl pravdu. Dokonalá kopie Opevněného areálu svou polohou, neskutečným komfortem pak chata Freedlandské pařeniště zcela stírá. Jo, tady to půjde! A koukám, že jsem přijel akorát tak, kdy se většina přítomných rozhodla přejít z části dne A do části B, což také většina po vítačce provedla. Hlavní pachatel (totiž Pišta) se se mnou dokonce znovu přivítal i v části B, jak se na velkého organizéra sluší a patří.
Mariášek, plky a siesta vládly okolí chaty až do večera, kdy se povážlivě začaly krátit zásoby. Nápad na večeři byl výtečný a uskutečnit jej v nedaleké hospodě také. Divíte se, že za chvíli byla hospoda naše? Jídlo se nedalo sníst (Medvědův řízek přece...), pití nebylo pak kam dávat (ale jo, jasan...:-)) a nakonec ještě rozlučková půlka s obsluhou. Podruhé a rozhodně ne naposled jsem učarován zdejší pohostinností. A taky lácí, to jen btw...
Sladké mámení? Kdepak v hospodě! Až zase zpět v areálu společně s našimi a Helenčinými (ano, Vondráčková...) sborovými zpěvy: "Šůba, důba, důba. Žuch!!!" Zodpovědní řidičové postupně odcházeli, Pišta se občas schrupnul, ale nakonec do svítání noci dotáhl se mnou vítěznou štafetu. Jen ten hladomor v Somálsku jsme stále nevyřešili...:-)
Ráno stojím na zápraží jako děda Komárek a koukám na to boží dopuštění: "Tak dneska to rozhodně nepůjde!" Pišta se mne snaží sice přemluvit k řízení, ale na to vážně nemám. Ostatní postupně odjíždějí a i my kolem poledne voláme paní domácí, že chata je víceméně připravena k předání: "Nepůjdete ke mně na kafe? Však nemusíte nikam dneska jezdit. Manžel je v práci, nebojte!" Do třetice a naposledy mne udivuje otevřené srdce zdejších lidí...:-)
Jestli jsem byl ve Velkých Karlovicích něčím obrovsky překvapen, byli to domorodci. Zdejší Valaši snad všichni pracují v turistickém ruchu. V chudém kraji se není čemu divit. Co však překvapí, je entuziasmus, s jakým se do podnikání pouštějí. Začalo to večer v hospodě, ve které nám bylo tak dobře, pokračovalo při vyúčtování s paní domácí a nakonec jsem doma neváhal a snažil se něco najít na síti. Překvapilo mne, že Velké Karlovice jsou na internetu jako doma! Každý si tady dokáže určitě najít něco pro sebe. Tahle obec má v sobě velký potenciál a já doufám, že každý bude stejně spokojen se zdejším pobytem jako já:-)
Veselou cestou na Bumbálku (kam jinam, v tom stavu...) míjíme svah, kde se cyklisti nechávají tahat vlekem do kopce a všichni věrně připomínají bahnivou kouli s nepříliš identifikovatelnými čísly. Pretekári...
Cestou jsme se nakonec ostře dodrncali k přehradní hrázi Šance, kam jsme nemohli nezavítat. Pišta chvíli uvažoval nad parakotoulem, který nám včera tak sliboval a já zase nad tím, že odtud je to vlastně až domů z kopce. Rozloučili jsme se, jak se sluší a patří a naše cesty se rozdělily. Cinkání prázdných lahváčů při prudké změně směru mi však bude znít ještě chvíli v uších:-)
Stejně jako z minulého Dejchánku, i dnes jsem se musel zastavit na ostravických Peřejích. Trochu spočnout, trochu pofotit. Další část cesty jsem dal už jedním vrzem a užuž jsem se viděl doma ve vaně.
Díky moc všem za skvělý víkend!
medvěd:-)
Novinka
Čarodějné Vrané a Reflex na Kampě
30. dubna až 3. května
Zipp se počátkem roku zřejmě definitivně vrátil z Maroka: "Nikam nepojede, už se narajzoval dost!" Tak řekla Dana a kdo mohl tušit, že tento zákaz se rovná zákazu docházení do práce. Se Zippa se tak stala regulérní socka a tak máme mezi sebou po dlouhé době člověka, který testuje, jak je při delším pobytu mimo zaměstnání. Se Zippem jsme se nedávno potkali v Ótravě, kde jsme trochu probrali drsný kalup všedního života. Slovo dalo slovo a na čarodějky jsem byl pozván do Vraného. Holky (malou i velkou) jsem také neviděl pěkně dlouho a navíc se mělo dostavit spousta dalších lidiček. V čarodějný pátek jsem se tedy vydal na cesty z MOM do MNM a ještě kousek dále...
A že jsem se, kua, těšil! Rozhrkaný eSbanh mne vyklopil za parádního počasí ve Vraném, kde jsem se za vůně steaků vydal na místní satelit. Zapomeňte na jaro, tady obecní vůně usvědčuje přírodu podmaněnou člověkem zcela něčím jiným! A to si představte, že za pár hodin tady začnou upalovat čarodějky i s nádobíčkem. To teprvá bude smrad. Holt ne každý má na pořádného kuchaře nebo aspoň talent:-)
Cesta z Města
K Pivkům do Kopru
v noci ze 17. na 18. května
Dostal jsem pozvání od Pivků na návštěvu. Pozvání je třeba si vážit, kór od dobrých lidí a velmi rád jsem přikývl. Původní plán vzít to zpátky domů ještě v sobotu naštěstí padl a díky tomu jsem si udělal báječný dvoudenní výlet, byť v sobotu ráno počasí naděje příliš nedávalo. Pobral jsem na cestu jen pár věcí, především pak foťák. Nevzít jej právě dnes, nadával bych si ještě pěkně dlouho. Proč? Protože příroda v rozpuku se rozhodla právě v polovině dubna předvést, co umí:-)
sobota 17. dubna: Ostrava - Jistebník - Košatka - Petřvaldík - Albrechtičky - Nová Horka - Sedlnice - Závišice - Štramberk - Kopřivnice, 40km
Popisovat cestu od začátku nemá smysl. Poodří se díky mým fotkám stává na našich stránkách poněkud profláknuté. Co mne však ohromně překvapilo, byly vrby na hrázi rybníka Bezruče. Cesta, která tudy spojuje Jistebník s Košatkou, lemuje nekonečná ale vrb. Na podzim je vždycky zastřihnou do pahýlu a ony se pak, potvůrky jedny, v prvních pěkných dnech rozpučí a vše je jakoby při starém. Jenže výhonky, spíš pořádné šlahouny, jsou na pár dní krásně žluté a vytvoří spolu s okolím fantastickou scenérii. Za týden je po všem a stejně jako kdokoli jiný pak projíždím tunelem zeleným. Ne však nyní. Nedivte se, že jsem se chvíli zdržel, než jsem se prostřílel:-)
V Petřvaldíku Na rožku mají příjemnou zahrádku. Ještě jsem letos neměl tu čest a dneska se také nic nekoná. Stále spí zimním spánkem. V trochu chladném větru pokračuji dále a zkouším druhou tutovku - hospodu v Albrechtičkách. Radost z ní mohou mít i rodiče, poáč je mimo hlavní cestu. Navíc je obklopena větším než malým množstvím hrišť pro malé až odrostlejší. Já si vystačím jen se zahrádkou, byť plznička, která tady ještě vloni byla, již není.
Štramberk. I gen je tady velmi profláklý. Se sestrou jsme tam před necelým měsícem objevili Perníkovku a já se na ni moc těším. Nejenže tam čepují Plzničku, ale navíc se od rána fantasticky vyčasilo a proč nesednout, vystavit slunci prokřehlá záda a nechat se jen tak slunit? K tomu si vychutnávat všudepřítomnou vůni oříškového těsta, ze kterého tady vyrábí proslulé uši. Taky se vám sbíhají sliny? Však přijďte taky pobejt. Já si tady vyjíždím velmi rád.
Nechce se mi, ale musím popojet dále do Kopřivnice. Pivkovci už mne očekávají. Jsem zvědav, jak se strejda Medvěd chytne u malé Áji. Mno jo, jasan, je mi jasné, po kom je a během pár chvil jsme kamarádi. Hlavně, že je strejda hravý:-) Vyrážím ven a jak jinak někam, kde je pivko a dětské hřiště. Vlastně jsem nikdy podobný problém neřešil, hřišť si nevšímal a proto jsem byl mile překvapen, kolik takových míst v Kopřivnici existuje! Takže časem jsou naše nejen houpačka, ale i pískoviště, cizí bábovky a hlavně skluzavka, která dneska vyhrála na plné čáře. Strejda Medvěd si dělá takový svůj malý sociologický průzkum a porovnáná, jak které dítě je pohybově nadané. Docela legrace:-)
Ája mne nakonec nechtěla pustit. Slíbili jsme proto zákeřně, že zítra zajdeme znovu na hřiště a obě holky (malou i velkou) opouštíme, abychom zašli na stadion. Co tam? Dneska hrají finále Pardubice s Vítkovicema. Hokej dopadl lépe pro domácí a hůře pro mne, poáč už se mi absolutně domů nechtělo. Zůstáváme do pozdních večerních hodin a krom jiného se samozřejmě s Jurou snažíme vyřešit i obligátní hladomor v Somálsku:-)
neděle 18. dubna: Kopřivnice - Štramberk - Lichnov - Tichá - Kozlovice - Měrkovice - Obora - Hukvaldy - Dolní Sklenov - Fryčovice - Brušperk - Stará Veš nad Ondřejnicí - Košatka - Jistebník - DP - Ostrava, 51km
... samozřejmě se nám hladomor v Somálsku i přes veškerou snahu večer rozlousknout nepodařilo. Zato Ája byla spokojená, že se zajde se strejdou na slíbené houpačky. Celkem jsem musel obdivovat, jak se na kolotoč s Ájou hnal odhodlaně i taťka. Copak zapomněl, co jsme včera vyváděli? Naštěstí se během dvou otáček rychle vzpamatoval a vše dopadlo bez ztráty kytičky. Jen ten chvilkový nával do hlavy asi majinko zabolel:-)
V deset hodin za naprosto krásného počasí se loučím. Vida, dle Ájininého výrazu jsem svým neplánovaným odchodem evidentně spadl z lopatky. To je přece velmi nezodpovědné opustit Áju. Jenže jednou jsem přece musel odejet. Donekonečna bychom to protahovat nemohli:-)
V kopci nad Štramberkem směrem do Lichnova jsem pochopil, jak fájně bylo Jurovi na kolotoči. Zastavit a vydýchat! Před další cestou je rozhodně potřeba, počkat až se uklidní třes a zkusit vyfotit nedaleký Štramberk z nezvyklé strany a dálky.
V Lichnově jsem chtěl zastavil v kouzelné chaloupce, jenže byla zavřená, takže jsem dále stoupal Tichou až ke Kozlovicím. No jasně! Vojvoda s Fořtem jsou zdejší jistotou a já sedíc na zápraží místního fojtství uvažuji, proč tady lidé jezdí na oběd autem? Vždyť o ten nejlepší mok pak logicky přijdou! Sluním se a je mi parádně.
Jestli jsem vážně něco nečekal, bylo nemalé množství v hukvaldské oboře. Před dvěma týdny tady nebylo živáčka, natož mrtváčka, zato dnes, abych šel raději i pěšky. Pěkné počasí navíc přilákalo tolik fotografů, že si připadám jako paparatzi a raději jedu někam dál.
Tour de bier bych skončil zřejmě na Dolním Sklenově v Hukvaldském pivovaru, kdyby se nezačalo ochlazovat. Přišly mraky, zalezlo sluníčko a tak jsem víc než jedno nedal a raději pádil dále až do Fryčovic, v jejichž středu se nachází hospoda U Špeku. Skvělou plzničku dokonale doplnila marinovaná žebra. Musím rád říct, že tak skvělá žebra jsem už pěkně dlouho neměl. Super!
A tak tady u žeber víkend končí. Jasně, že jsem dojel až domů na kole, jenže cesta byla už jen utrpením, začal foukat otravný vítr a já se těšil na horkou koupel...
16.5.2010 medvěd:-)
kratce
Promarněná šance
"Ty vole, když dálnice zničila cesty, musí je před ukončením stavby dát do pořádku. Když tady u nás kolem Chlumce dodělali D11, dostal se asfalt i tam, kde jsem ho sám nikdy neviděl!" Takhle optimisticky hovořil Charlie o okolí Chlumce a já se těšil, že když dorasovaly stavební tatrovky to málo cyklostezek, že přijde doba, kdy budou dány do pořádku.
Postupem času se skutečně stalo. Jízda kolem Ostravy začala být příjemnější, byť z některých úzkých cyklostezek (typicky z Výškovic k mostu přes Odru do Polanky) zároveň noční můra všech cyklistů. Aspoň od jara do podzimu, kdy kdejaká blondýna vypadala, že na výlet na bruslích (!!!) ji vzal její hafík...
Jen celonárodní, totiž moravská cyklohájvej číslo pět, která spojuje Brnisko z MOM byla před Ostravou drsná a nechutná. V intravilánu Sviňákova z ní jen těžko někdo kdy udělá normální, nebo aspoň bezpečnou cyklostezku, ale její část z Polanky do Svinova byla doslova tankodromem. Do poloviny května. Něco se stalo a z Hraniček do Svinova (na jeho začátek k dálnici) byl položen nový asfaltový koberec!
Začal jsem plesat nad její dokonalostí. Cesta, kterou jsem vždy bral jako tréningovku na Beskydy se stala pohodovým svezením. Konečně je čas sledovat okolí, rozkvetlé třešně a panorámata kolem. Poprvé jsem pochopil, že vážně existuje krásná cesta kousek výše než silnice pro čoudily s kulatým nesmyslem v rukou.
Když jsem o den později vyrazil odvážně ještě dále k Jistebníbu (směrem k Brnisku nad Svratkou...), nestíhal jsem, že až tady se nová vrstva asfaltu rozšířila. Už už jsem byl nadšen, jak se konečně pojedu i do Jistebíku podívat v klidu na silničce. Jenže na hranici města Ostravy přišlo drsné rozčarování. Zbývající dva kilometry zůstaly tankodromem. Nutno podotknout, že tím nejdrsnějším. Proč??? Proboha proč se investuje do osmi kilometrů nového asfaltu a pak se na poslední pětinu vyserou? Zbývá doufat, že tahle šílená nedotaženost bude brzy překonána...
letem dubnem
Fotím, takže jsem. Vnímám přírodu a sleduji, jak rychle se mění. Od zimní šedi, přes první sněženky a bledule, rychle kvetoucí třešně a také třeba vrby, které stojí v nekonečné aleji na hrázi rybníka Bezruče mezi Jistebníkem a Košatkou. Jeden jediný víkend se přirozený tunel zažlutil, pak už vrby přecházely do všední čerstvě zelené barvy. Nádhera. A ke konci dubna nastane doba, kdy nás naši "farmáři" začnou přesvědčovat, že planeta není zelená, ani modrá, nýbrž žlutá. Ano, řepka, s malým ř. To pro pořádek:-)
Od PECky po čarodějné Vrané...
Jaký byl duben v roce 2010? Jaký by asi tak mohl být, když začal velikonocemi a navíc, což mne velmi potěšilo, Peckou. Jak říká Charlie: "Na Pecce se nikdy nic neplánuje..." a jednoduše pobyt projde z představ pohody a klídku k pracovnímu nasazení. Vždyť bylo přece sundat sršní hnízdo z půdy a především vyměnit stará a nefunkční kamna v kuchyni. Vidět šťastnou paní Laštovičkovou, máte teprve ty pravé vánoce. Mne navíc těší, že přes chladné a drsné leč občas přeci jen slunečné počasí jsem si zafotil. Navíc, jak jsem se později dozvěděl, jsem uhnal Lenču Delegaci a to se prý už dlouho nikomu nepovedlo! Jak? Přece výletem k Novopackým pádovodům, které vinou kalamity už bohužel přišly o svou původní romantiku.
Ve čtvrtek po velikonocích se v Praze sešli (prý) nejdůležitější světové persóny, takže jsme zaplatili pár miliónů z vlastního pro potěchu krále Václava Narcise I. a jeho podivné hradní suity. Nelze se divit, že jsem ani já, a taky pracovně, v MNM chybět rozhodně nemohl:-) A když jsme u té politiky, o dva dny později nám spadlo letadlo s VIPolska a poláci si tak udělali nechtíc druhou Katyň. Nechystá se podobná decimace tzv. elit i u nás. Možná bychom si troštičku pomohli...
Druhý a třetí týden v dubnu pobýval pro změnu v MOM Zipp, starajíc se o svého otce, což zadalo příležitost k rozhovoru U Vlka ve Sviňákově. Také nám dává čas najevo, co nás brzy všechny nemine, totiž starost o naše rodiče. Nelze se divit, že nám čas přinese změnu postojů i zvyků. Víkend na to jsem nemohl nevyužít parádního počasí a vyjel jsem do Kopru k Pivkům, o den později pak navštívil znovu Kozlovice a Hukvaldskou ohradu. Bylo moc příjemně.
A konec dubna? Inu, konečně se udělalo hezky a já poslal svůj cyklistický tachometr pěkně vzhůru až k osmé stovce, abych více než týdenní ježdění a focení stylově ukončil odjezdem do Vraného, kde se mělo sejít na sabatu větší než malé množství známých tváří, z nichž mnohé jsem vážně dlouho neviděl...