chat

Akce roku 2011

Náš diář

Editorial No. 149

Měl jsem obrovské puzení začít politikou. Tyhle Thájmsy si však žádnou politiku nezaslouží. Na hodnocení června je brzy, ale já nemohu vzpomenout na jeho začátek. Vlastně ani nevím, kdy naposledy začal víkend tak hekticky. Přitom do osudného večerního telefonátu nic nenasvědčovalo, že budu mít do sobotní deváté hodiny ranní takovou hoňku. Můžu si za ni sám, ale víc bych vážně nerad prozrazoval, poáč vše ostatní najdete jen o pár řádek dále.
      Co tam však nenajdete (ono to tam vlastně mezi řádky je, ale kdoví, jestli umíte mezi řádky číst:-)), je má maximální spokojenost s lidmi kolem. Stále více cítím, že je mezi námi mnoho lidí, kteří nikdy nepoznali ten pocit mít vedle sebe někoho, s kým je mu dobře a o koho se může v každém případě opřít. Zatím jsem se opřít nepotřeboval, ale je fajn pocit, že se parádní a pořádně polstrované opěradlo kousek vedle najde. Já vím, vždyť to znáte taky. Ale vězte, že je moc takových, kteří podobný pocit neznají. Třeba by jej i potřebovali, ale svým chováním dělají všechno pro přesný opak. Já se snažím dělat pro změnu přesný opak jejich chování, poáč si vážím svých opěradel. Jsem vlastně šťastný člověk! Díky za všem, kteří ví, za ten pocit!

medvěd:-)

poZvánka

KOLOS of OSTRAVA !!!
Culatý festival v MOM, v půlce července

      Tak nám ten proslulý ostravský festival pěkně ztučněl! Po vyvedených uplynulých dvou ročnících se nás Zlatuše rozhodla opět překvapit. Kulatá párty zřejmě něco stojí a tak začala už koncem roku 2010, kdy vlastně nebyl jasný ani jeden případný vystupující, Zlatuše prodávat lístky za cenu, která nebyla posledně ani na místě. Šéfka na nás zcela pochybným krokem vybalila slušného zajíce v pytli. Absolutně netuším, která filuta (festivalová organizace je výlučně dámským klubem) ji tenhle krok poradil, ale tuším, že se zašla zeptat do Spořky a tam přece moc dobře ví, co klient potřebuje:-) Navíc ji urkitě poradili fintu s omezeným sortimentem lístků v prodeji. Cena pak už jen poroste! To samozřejmě zapůsobilo na mnoho lidí, kteří neváhali a vykoupili je. I druhá vlna zajíce v pytli se prý vyplatila na 100%. Byl jsem snad jediný, kdo nehodlal zajíce kupovat? Zlatuše prodává vlastní produkt jako mršinu, o jejíž síle sama není přesvědčena. Že by byla tak hloupá? Nebo jen podlehla volání bankovní divočiny či reklamštině? Pojďme se raději na chvíli zasnít a představit si, co nás na místě za dva litry (!!!) asi zhruba čeká...

      Vyjmenovávat umělce asi nemá smysl. Každý máme svůj vkus krapet jinde. Já jsem na Barvičky chodíval proto, že jsou za domem a také, abych objevil nepoznané. Ale za dva litry? Tak to asi vystoupí Floydi v plné sestavě (tedy skoro) nebo přinejmenším U2. A nebo rovnou obojí? Počítám, že ve stejný čas. Jedni na Hradě, druzí na Černé louce. Ať se máme šanci pořádně ulítat a říct si: "Kua, ta Zlatuše je vážně frajerka!" Charlie na Barvičky pochopitelně přijede také! Podruhé v životě, tentokrát bez útěků z tramvaje:-) Také zůstane oproti Lucii až do pondělka, poáč Metallica bude celou letošní kulatou kolosovou taškařici uzavírat svým čytřhodinovým koncertem v doprovodu Apocalyptiky uprostřed.
      Za dva litry v celém areálu desátých Kolosů nebude žádná reklama! V Trutnově sice umí stejný cirkus udělat i letos za polovic, jenže tady v MOM bude navíc pivko za dvacku! Po letech drahoty (že, Drahuše?) uděláme něco pro diváky. Ať se pořádně pobaví a ať to, probůh, nestojí zbytečně moc! Za plotem budou místo stanového městečka apartmány a teepee (jak Zlatuše viděla v OAMF...) a veškerá tradiční delegace (i Delegace), která ke mně pravidelně jezdí, sezná, že za ty peníze (apartmán za kilo na osobu...) nemá smysl opouštět tak svižně pulzující festival. Pivko uvaří pivkoguláš v nedaleké kuchyni se zázemím, o jakém se mu může v medvědově doupěti jenom zdát...
      Socka zadarmo, posilové spoje Hrad-Černá Louka a zpět vozí zásadně Jančura se šumnými stewardkami nahoře bez a pochopitelným barem na palubě. Čepované pivo je samozřejmostí. V zádi busu hraje za mixpultem DJ Pastor (lichý autobus) a Milan 105 Krajčí (sudý autobus). To, aby si každý mohl přijít na své. Bus chillout jezdí pak v každou sudou hodinu s průjezdem kolem Dolních Vítkovic. Všudypřítomné trubky působí totiž dostatečně dekadentně:-) Festivalová ochranka je vlídná a neodmítne žádnou výpomoc. Přenést na druhou stranu řeky? Ale děti moje, to přece není vůbec žádný problém! Navíc hrdý sponzor ochranky (jakýsi ABL) potřebuje majinko poopravit vlastní počechranou pověst:-)
      Pohodlná lehátka na Camel (vlastně letos no-name) pláži jsou stále k dispozici. Mnohá přibyla a odtěžený kal za hradem nahradila písčitá pláž u stříbrného jezera. Vzhledem k panujícímu vedru nepohrdáme krásnými mulatkami ve funkci lidských vějířů. I pro Delegaci nebyl nejmenší problém najít ochotného mulata:-) Stříbrné jezero je samozřejmě obklopeno spoustou barů s parádní obsluhou a na nedalekém pódiu střídavě jammují Dan Bárta s Illustratospherou, Bára B. a další projekty Romana Holého...
      Tož kurňa, však sme i sfarali! Odvoz opět od areálu a faračky tentokrát byly i pro Delegaci. Když byla na podiích zrovna náhodou nuda (vystupovali R.E.M. a Kryštof, slyšíš ještě?), nechali jsme se vyvést lanovkou na haldu Emmu, kterou k velké radosti Delegace nechala zbudovat ostravská radnice: "Konečně jsem se tady mohla podívat!" Vzhledem k oparu nechala smog radnice rozstřílet na radu rusáků sovětskými stíhačkami a tak mohu Delegaci zcela jednoznačně ukázat nedalekou Lysou horu, Praděd, ba i Sněžku... Však si lid žádá chléb a hry, no ni?
      Tak takový byl v mém snu kulatý ročník festivalu Kolos of Ostrava. "Sakra, co asi chtějí předvést napřesrok?" Ptá se Delegace a já ji odpovídám, že napříště bude akce samozřejmě o kousek lepší. Totiž majinko komornější, poáč kulatiny máme za sebou. Spořka nás oblaží svými báječnými reklamami, pivko bude za 40 a my budeme vzpomínat na krásné doby, kdy jsme jezdili na kulaté Kolos of Ostrava jako na pohodovou přímořskou dovolenou. Prostě Pecka...

110502
Těším se na Vás! Medvěd:-)

Byl to vlastně Pan Roman, který mne inspiroval k zamyšlení, co je vlastně dražší? Festival zaštítěný reklamou a bankami, který si hraje na TOP, až je z něj KOLOS, či festival založený na dobrovolnosti, kde reklama má odjakživa vstup jasně zakázán? Pan Roman totiž nedokázal pochopit, jak cyklodres přeplněný reklamou na kdeco je dvakrát dražší, než dres bez reklam? Omlouvá jej, že stále nepochopil, jak blahodárné jsou banky se svými poplatky, či globalizace, která koncentruje peníze ve stále menším množství rukou. Pro něj a pro mnohé další vznikla tabulka srovnávající dva festivaly. Jeden, na který chodím proto, že jej mám na dvorku a jezdí za mnou lidé, které mám rád, je letos kolosovitě culatý. A pak Trutnov, který na dvorku sice nemám, ale kam za lidmi, které mám rád moc rád jezdím já a cítím se tam jako na vlastním dvorku:-)

Novinka

Spadla z oblakov - 40. diel
Šašek a Královna na Pecce, rychlá jednoaktovka, 4. a 5. června

      Mí drazí přátelé! Tak jsem otevřela po víkendu internet a ........ Zpráva dne 6.6. 2011 "Policie našla tělo ztracené parašutistky, neotevřel se jí padák..."

      ... jenže takhle až příliš idylicky by všechno přece neskončilo:-) Především pochybuji, že by Lenka Delegace chyběla někomu nekonečné dva dny. Při své nepřehlédnutosti (a rovině hradeckého letiště) by bylo vážně divné, že by Lenku zhola nikdo nepostrádal. No ne, abyste náhodou předchozí větu nepochopili špatně. Ona Lenča je vážně nepřehlédnutelná osobnost. Není divu, že z jedné nevinné myšlenky (spíš úvaze při řešení světových problémů u sklenky vína v dámském klubu...) pak vznikl nápad, že by v rámci oslav svých kulatin mohla třeba spadnout z oblak. Managementem natolik rozsáhlého projektu pochopitelně nemohl být chlap. Parta Lenčiných kamarádek naopak obsahuje mnoho rozených generálů a všechoschopných organizátorů, takže se nezapomnělo ani na takové detaily, jako vzkaz do letadla před vzletem (viz úvodní fotka). Za zorganizování naprosté maličkosti, jako je pád z oblak, patří všem z vedení můj obdiv. Však zkuste začít přemýšlet třeba jen tím, jak se pokoušíte zcela nenápadně, aby Delegace vůbec nic netušila, zjistit, kolik oslavenkyně váží. Také cítíte větu: "A na co to jako potřebuješ vědět?" Jednoduše zvládnutá akce. Kdybych ji třeba organizoval já, dopadlo všechno zcela určitě úplně jinak...

      No ano, naznačuji historku, která jednoho krásného dne vejde do paměti zpřáteleného národa. Už jednou jsem vybouchl při organizaci příjezdu též Lenči Delegace. Tenkrát šlo o trapnou cestu vlakem mezi Přerovem a MOM. Jsem přece ostřílený ajzboňák a nějaká taková Delegace mi nebude vykládat, jak u nás na Moravě jezdí vlaky. Tentokrát však za "bojovku" nemůže ani pótrať, ani žádná nečekaná změna jízdního řádu, nýbrž fatální blbost mé maličkosti. Vzhledem k tomu, že v krátké době jde již o druhý zásek stejné povahy, lze již s úspěchem uvažovat o jasné diagnóze...
      O co tedy šlo? Poctivka Lenča obeslala snad všechny lidi, které má ráda, včas s pozvánkou a s tím, že určila přesný termín akce. Těžko říct, proč se mi následně před určené datum 4.6.2011 vloudila ještě dvojka. Ano, tušíte správně. Jednoduše jsem celou akci posunul o nějaké tři týdny dále a protože času bylo na začátku června stále dost, nenapadlo mne na pozvánku znovu juknout. Naopak jsem si začal parádně plánovat, jak na Pecku dojedu kolem a zpátky do MOM pochopitelně také. Stejně jako vloni. Ještě v den před osudným hovorem jsem měl obrovskou radost, jak jsem si předletní dovolenou báječně naplánoval. Až do osudného hovoru...
      Nic netušíc jsem si v pátek 3. června vyrazil s Pivkem na pivko. Neviděli jsme se pěknou řádku týdnů (tak šest?) a akce se slibně rozjela. Měla by i příjemné finále, kdyby se někdy kolem deváté večerní neozval Charlie s dotazem: "...kdy teda jako dorazím na to letiště?" Když si na jedné straně představíte Charlieho, který se o detailech blížící se akce nemohl nijak rozvykládat, poáč kolem něj stále špacírovala neutuchající a zvědavá Lenča, a na druhé straně mne, který stále netušil, že zítra ráno má být v Hradci Králové na letišti, začnete tušit absurdnost onoho večerního hovoru...
      Inu, výborný telefonát. Charlie měl pocit, že mluví s naprostým idiotem a já zase, že si ze mne tentokrát chce vystřelit pro změnu on. Vždyť si k tomu přidejte občasné utnutí v půlce věty (to když Delegace proplula zrovna kolem Charlieho) a je vám jasné, že věřit se mi vážně nechtělo. Navíc - přece nejsem blbej...
      Vlastně mi celou povedenou oslavu zachránila Lenčina a Charlieho sestřenice Adélka, se kterou byly také (ovšemže výrazně menší) komunikační problémy a Charlie pro jistotu testnul i Medvěda. Jinak bych si v klidu seděl v Jistebníku U Matěje a bůhvíkde bych nakonec i chrápal. Tak akce se rozjela vážně báječně. Při pohledu na mou značně přepadlou tvář mi Pivko objednal velkého panáka, já se na internetu ujistil, že jsem ozajstný kokot a začal uvažovat, jak splnit zdánlivě nesplnitelný úkol. Bylo mi jasné, že tahle historka vstoupí do dějin a já také. Ostatně před chvílí jsem to o sobě jasně napsal:-)

      Řeknu vám, byla to hoňka. Ale i ve stavu více než slušně bídném jsem dokázal kdesi po půlnoci koupit na internetu místenku (verbální komunikace by už byla určitě velmi vtipná:-) a teprve potom jít spát. I tak probuzení á-la "Kde to jsem a co tady dělám?" bylo drsné. Aha! V práci! A proč? Aha, jedu do Hradce! S pocitem, že si ze mne třeba Charlie dělal včera přece jen srandu (a nebo šlo jen o můj špatný alkoholický sen), posílám už po nalodění zprávu, že tady jako cestuju a žádám o přesné souřadnice přistání. Netušil jsem, že Charlie je dávno vzhůru, aby nedejbože nezaspal a už už vymýšlel, jak probudit čistě nenápadně Lenču. Nakonec se vlastně včerejší příhoda báječně hodila, poáč nebyl problém Lenču dostat do auta s tím, že: "Jedeme pro Medvěda na nádraží." Věřila. Podobnou situaci už mnohokrát zažila:-)
      To já mezitím vystupuji z prvního vlaku a snad poprvé lituji, že cesta z MOM do Perníkova trvá jen trapné dvě hodiny. Tělo by stále ještě spát chtělo! Vycházím z podchodu k vlaku směr Hradec Králové a na stejném nástupišti (ale jiné koleji) stojí starý dobrý Hurvínek i s dvěma přívěšáky. Z jeho komínu se kouří jako o závod a mne chytá nostalgická nálada. Koukám na ceduli u vlaku a na ní stojí: "Zvláštní vlak směr Letiště!" Chápete to? Taktak vnímám a ještě tohle. Říkám si, zda to s tou organizací přeletu nad kukaččím hnízdem majinko nepřehánějí a snažím se Charliemu domluvit, který vlak že to mám použít. Marně. V Hurvajzovi žádnou známou tvář nevidím a tak raději volím fádní přepravu na tolik oblíbených koženkách...
      Hradecký kolodvor, respektive funglnágl předělané přednádraží, jsem ještě neviděl. Troštičku se kochám, ale především řeším, jak rychle pořešit dar. Napadá mne chléb a sůl (po dopadu na rodnou hroudu dobrý, ne?), ale nakonec volím raději obligátní pugét. Třeba se chytne:-) V socce, (nebýt nízkopodlažního antabusu, což tenkrát před lety v socce vážně nebylo!), která mne katapultovala kamsi du hlubokých osmdesátých let, jsem si štípnul (!!!) lístek. Pravda, už nebyl za kačku, ale za dvanáct. Následovala poměrně vyhlídková jízda (pro mne navíc celkem překvapivým směrem) via Salón republiky. A rád si přiznám, že nebýt Charlieho, který na mne před bránou tzv. Letiště čekal, dopad Delegace bych určitě nedal. Už jen ty baráky bývalého kasína bych za letiště rozhodně nepovažoval. A navíc cesta "K odletům" byla delší než dlouhá...
      Oddávací stolek se slavobránou pro novomanžele mne pravda trošku zmátl. Ale známé tváře a Charlieho ujištění, že jsme správně, mne naladili do pohody. Za chvilku se objevila i hlavní postava celého dění v červeném skafandru a s takovým poměrně nepopsatelným výrazem ve tvářích. Ani stres, ani lapání po dechu, ani úsměv, ani rezignace, ani nadšení... Nebo možná od každého kousek, takže výsledkem byl úsměv číslo 54: kamenná tvář:-)
      Přiznejme si, že podhuštěné pneumatiky raketoplánu v nás přihlížejících nevzbuzovaly přílišné naděje na návrat. Ostatně, to nám mohlo být vlastně úplně jedno, protože, když "to" vzlétne, zpátky se Delegace vrátí po vlastní ose. Nebo tak něco. Prostě se snad včas ve čtyřech kilometrech katapultuje:-) Mnohem veseleji prý bylo v kokpitu, když páljot vykazoval výrazné nedostatky ve schopnostech řízení ocelového ptáka. To my však nevíme a máváme: LAŠTOVIČKO, LEŤ!!!
      Sledovali jste někdy odlet letadla? Že ano? A do kolika kilometrů si myslíte, že jste jej viděli? Prosím? Až nahoru? Na to rovnou zapomeňte! Organizační výbor pochopitelně objednal i vynikající azúro, takže my jsme rozhodně mohli svůj odhad střízlivě hodnotit. Z kilometru a půl vyskočil první člověk a nebyl problém seskok zaznamenat. Musím podotknout, že ukázkové přistání bylo na místě. Jinak by Delegace asi neměla jediný záběr. On je to, vážení, totiž docela frkot! Letadlo pak stoupalo dále, až se z něj stala nepatrná tečka, jež se jen občas blýskla proti slunci. Takže nějaká představa o tom, kdy vyskočí? Čekalo nás nekonečné čekání a Delegaci (prý) nekonečně dlouhý pád ze čtyř kilometrů do jednoho se zavřeným padákem... Pochopitelně nebyla ve vzduchu sama (samostatný raketoplán ji prý zaplatíme až k desátým kulatinám...:-), takže neméně důležitou informací pro nás je, kterouže barevnou šmouhu máme v oblacích hledat: "Aha, červenou!!!"
      Výsledek? Spadla jako poslední, elegantně do ležačky a ještě dlouho si se svým spáringpartnerem cosi vykládali skryti světu pod plachtou. Celou dobu poblíž akci sledoval Alýš a já dodnes nemohu pochopit, jak to dítě mohli na takový horor s klidnou duší nechat koukat? Nicméně se nakonec šťastná Delegace vymotala ze spárů svého tandema, oba lehce minuli oddávací půltík se slovy, že: "...ještě ne, ale příště už určitě!" Jali jsme se oslavovat. Sektem, panáčkem, zdravicí, dárky, květinami, blahopřáním k úspěšnému návratu atd. Lenča se nechala jako třešinka ozobat svým novým přítelem ze skafandru a plná vyplavujícího se endorfinu úspěšně odolávala zvědavým otázkám zvídavých. Nebo závidějících? Těžko říct. Každý jsme si pro sebe určitě rozebrali plusy a mínusy. Šťastná Delegace vedle plochy však stála jen jedna!

Tak Vám tedy mí drazí přátelé děkuji.JÁ ŽIJU !!!!! Bolavá, jak po maratonu, modřiny z popruhů, ale žiju! To jsem ale šikovná! Děkuji pořadatelům téhle tandemové blázniviny za statistický výpočet pomocí kombinatoriky a pravděpodobnosti, že zrovna tuto sobotu a v mém věku to vyšlo!! Děkuji všem Vám, kteří jste se přišli přesvědčit, že tohle na své narozeniny vážně nechcete:-) A vzhledem k tomu, že jsem z většiny z vás ta nejstarší a tím i nejrozumnější, tak už se těším, jak Vám to budu moct všechno jednou vrátit. :-))))))) Děkuji (vím, stále se opakuji, ale synonymum jsem nenašla), za úžasnou a nezapomenutelnou oslavu a veselou pecku i Pecku.

      Letištní epizoda (byť důležitá) byla pouhým začátkem slavnostního sobotního dne. Po úvodních gratulacích se dělíme do jednotlivých aut a míříme dříve či později dále k severozápadu. Cestou na Pecku stačí Delegace nejen sdělit zvědavým rodičům, že spadla z oblakov bez ztráty kytičky, ale také probíráme k jejímu neutuchajícímu pobavení detaily včerejší povedené telefonní taškařice. Je mi jasné, že tenhle zásek mohu přežít jen tím, že důsledky vlastní blbosti nebudu tutlat a naopak je ještě více zveličím. Že by časem Delegace na historku zapomněla? Nejsem najivní, cesta Přerov-MOM ji už také drží poměrně dlouho. Raději se smířím s důsledky vlastní debility a raději... Raději budu dělat šaška!

      Však také bylo komu. Pecka byla na příjezd nebeské královny patřičně připravena. Obrovský billboard na chatě pod okny, trůn vedle pumpy (tuším spojení s celoživotní čerstvostí či tak nějak...) a vítací ceremonie.
      ... a také další gratulanti. Počasí přeje, je pekelně vedro a rádi dáváme přednost chládku garage. Jen občas, při příjezdu dalšího a dalšího kočáru s hosty, usedá královna Delegace I. na svůj trůn se svým rádcem po pravici a šaškem po levici. Ano, tušíte správně. Užívám si svobod šaškovských úvah a proklamací. Svou současnou Šéfku si pochopitelně dobírám jen občas a s nevšední opatrností. Endorfin totiž stále teče všude kolem a jeden nikdy neví, kolik síly se v něm ukrývá:-)
      Když se k večeru dostavili všichni pozvaní poddaní, propuklo všeobecné veselí. Krmě i pití byla v areálu hojnost, bazén měl vodu akorát (spíš odraženou) ke koupání a k tanečkům vyhrával DJ Medvěd. Prostě idylka k nezaplacení a dostavující se stále lepší pocit, že člověk může být "u toho".
      Jako DJ jsem pochopil, jak jsme my, co si myslíme, že jsme stále mladí, krásní a perspektivní, naprosto mimo mísu. K sražení k zemi máme pochopitelně drobotinu, která však začíná dorůstat (nestěžuji si, v některých případech je vážně na co koukat:-) a mudruje stejně jako my tenkrát. Vlastně nedávno, poáč si to ještě pamatujeme. Prostě Lucií, Danem Bártou potažmo Xavierem u omladiny vážně nemohu zabodovat. Takhle něco od Superstar by nebylo? Končím pohřben v závalu mně naprosto cizích jmen. Body outsider Medvěd získává u mladých jediným: mám tady internet a to se cení. To je u mladých cool a své zbožnělé hvězdičky si stáhnou. K neradosti nás vypelichaných stařešin:-)
      Kolikrát jsme byli v bazénu? Co já vím? Vím jen to, že se svítáním noci už jsem Královně Delegaci odmítl poslušnost a své endorfiny si už (za vlastního zpěvu!) šla spláchnout sama:-) Za to Libor, jsa polapen myšlenkou "zničit krtka!" zkoušel marně medvěda ožrat. Nevěděl, že tohle už je má druhá propařená noc, a dorazil spíš sebe. Na pár hodin jsem se tedy natáhl do VIP postele i já:-)

      I neděle se vyvedla. Počasí nás stále vyzývalo k dalším a dalším bazénům. Naopak představa rozpálené a upocené koženky českých drah jasně přesunula můj závazek k brzkému odjezdu až do podvečerních hodin. I tak se mi z Pecky vůbec nechtělo. Ale to je přece normální. Neznám mnoho míst, odkud se tak blbě odjíždí. Královna Delegace samozřejmě nenechala nic náhodě a sama se rozhodla přesvědčit o tom, že její šašek nastoupil v Borovnici na správný vlak. Máváme si, odjíždím dolů do údolí a říkám si, že by bylo třeba se tady zase brzy podívat...
      A propos, uběhl nejeden pátek od akce a s královnou Delegací I. jsme vyměnili pár esemeskových vět. Nejvíce mne překvapilo, že i po třech týdnech se prý endorfin dále plaví z jejího těla. Jo, a taky konzultovala s jinou letuškou své zážitky, přičemž (však znáte ženský...:-)) se obě shodly, že byl život před seskokem a teď. Absolutně netuším, co nám to všem přinese. Vzhledem k náladě, která ze slov Královny Delegace I. je jasně patrná, že ji čekají samá pozitiva a životní jistoty...:-)

110620
medvěd:-)

PS: A jinak klasika: opět zapomenuté věci: Standa kudličku, samozřejmě Zdena (teda spíš Martin), když vyměnila chlapa, žádná změna, nechal tam kosmetiku:-))
No a Adélka, tentokrát jen tepláky a kniha. Co dodat? Jsem ráda, že některé věci se nemění:-)))
A posílejte fota, Medvěd a Zdena a Standa již dodali, budu přeposílat.

Pa vaše LLL (letuška Lenička Laštovička:-))

simply the best!

Která stránka je nejvyhledávanější???

      Přátelé, kamarádi, přítelkyně, kamarádky, již delší dobu si zoufám nad stránkou, která vede dlouhodobě veškeré statistiky. Myšleno freedlandské statistiky. Chcete si vsadit, která stránka vítězí? Nedáte to! Skoro by se mi chtělo vyhlásit soutěž, jenže odpovědí by se sešlo velmi málo. Věřte, že nejvyhledávanější stránkou je Adršpach 2001. Prosím? Že nevíte? Aha. Akce, která se konala ve Velkých Svatoňovicích pod železničním viaduktem. Ještě si pamatuji, že tam Zipp k vrcholné nevůli organizátorky vyoral první jarní brrázdu. Pak nějaký ten alkohol, atd. Takže, dámy a pánové, tady ji máte. Simply the best:

- úvod -

      Na následujících řádcích najdete opět záznam z medvědova Nojtbůku č.2. Je celkem povedený a bylo by škoda jej jakýmkoli způsobem zkracovat. Má to ovšem jednu nevýhodu. Nedočtete se o tom, co vyváděla první část výpravy na Romančinu roubenku v pátek večer a v sobotu ráno. Medvěd měl totiž ještě do soboty noční a tím pádem jeho povídání zahrnuje druhou polovinu prodlouženého víkendu...

- sobota, můj příjezd -

      Na dnešek jsem se hodně těšil. Oko jsem příliš na noční nezamhouřil a i přesto ráno přišlo rychle. Lehkou snídani jsem zvládnul ještě v práci a v 6:10 odjížděl R640 v salonu pro kola do Chocně.
      Z Choceňského nádraží odjíždím po půl desáté směrem do centra po cyklistické stezce. Musím se stavit do obchodu, poáč mi fčera praskly brýle. A bez brýlí na kole, jak známo, nelze! Na druhý pokus jsem pořídil. Za stopade. Dražší si stejně (při své spotřebě, že?) nezasloužím.
      Po desáté, kdy vyjíždím z Chocně, je už slušný pařák. Co mne dneska těší ze fšeho nejvíce, je vítr. Celou cestu jej budu mít v zádech. A fouká dost nárazový. Takže: jedééém!
      Cestu přes Borohrádek do Týniště už znám. Jel jsem ji, tuším, v devadesátém šestém, kdy jsme měli sraz s průmyslovkou na Benecku. S Čechem Karlem Němcem (tak se opravdu jmenuje!) jsme tady jeli z Litomyšle. Cesta je to téměř rovinatá a z půlky vede v borovicovém lese. Nádhera.
      Za to cesta na Opočno pro mne byla premiérou. A musím říct, že velmi příjemnou. Už za Týništěm vpadne silnice do lesa a začíná mírně stoupat. Jen mne mrzí, při pohledu na naše poměry velmi luxusní asfalt, že nemám silniční kolo. A ten vítr v zádech je fakty paráda. Těsně před Opočnem cesta vrcholí, aby v zápětí spadla do čím dál více kapitalistického městečka. (Je na něm vidět, že si jej oblíbili novozbohatlíci.)
      V Opočně dávám druhou větší pauzu. (První posilňovací byla v Týništi.) Mám čas než otevřou zámeckou kasu. Chci si koupit turistickou známku. Podle mapy KČT by tady měla být. A snad poprvé letos využívám pauzy v chládku (mimo sluníčko) před kostelem. K tomu dopisuji fčerejší zážitky z Beskyd do deníku. V jednu se zvedám, jdu do kasy, pak do suvenýrů a - NIC! Nemají! Moje nervy! Takhle ten souboj s Ivankou opravdu nevyhraji. Ještě, že přede mnou jsou Ratibořice. Sedám na kolo a s větrem v zádech se nechávám překvapit další (pro mne) novou cestou.
      Překvapení to bylo rozhodně příjemné. Krajina se začíná pomalu vlnit a právě vesměs v těch terénních vlnách se nachází malebné obce jako jsou Bohuslavice a Slavětín. Radost pohledět. Ač mapa mne informuje o existenci jezera Rozkoš po mé pravé ruce, ani jednou nemám tu čest. Nevadí!
      Před Českou Skalicí koukám na Lockayův a Myšpulínův elektronický přejezd (podle cedule pro jistotu) ve zkušebním provozu. Mám tady asi naposledy signál. V obci samotné je klasická odpoledně sobotní nálada. Rozuměj, chcípl tady pes. A právě zde začíná Cyklo Route 1046 údolím Úpy. Napojuji se a rozhodně nelituji.
      Už první úsek stezky do Ratibořic dává tušit (podle exotických stromů), že se nacházím v zámeckém parku. Jak jinak taky. Čím blíže k Ratibořicím, tím víc lidí i kol. Jsem v turistické zóně.
      Zámek mne nechává klidným (NEMAJÍ ZNÁMKY!!!) stejně jako tzv. bělidlo a ještě drsnější Viktořin splav. Jsem rád, že mám turisticky exponovaná místa za sebou. Provoz na cestě polevil a já dále dupu do pedálů proti proudu Úpy. A v tom si fšimnnu další novinky: Úpa je splavná! A nejen pro lodě, ale i pro rafty!!! Vzhledem ke kaňonovitému údolí navíc velmi lákavej k plavbě. To by chtělo využít!
      U Havlovic se údolí rozevírá a já začínám mít dost. Sluníčko, které v hlubokém údolí bylo jen zcela vyjímečně, se do mne opíralo plnou svou silou.
      Dojíždím do Úpice, kde bych docela rád dal něco k jídlu. Jenže! To, co jsem řekl o sobotně odpolední Skalici, tady platí absolutně. Nádherně bizardně působí zcela osamocené a točící se (!!!) kolotoče na horním náměstí. Ani živáčka, ani mrtváčka. A o zahrádce to platí taky!
      Jedu dále. Napojuji se na Route 14, která se mezi kopci směrem na Batňovice krásně klikatí. Co už jsem dlouho neviděl, jsou kočičí hlavy na silnici první třídy. To není možný!!!
      V Batňovicích (konečně!) nacházím hospodu ve které se vaří. Pravda, na chatu je to pouhé tři kilometry, ale hlad je sviňa a kdo ví, co mne tam nahoře čeká. Místní hospoda vyzařuje socialismem ( i když záchody už jsou kapitalistické). Pan vedoucí (vleze se do kolonky KLASIK) je úslužný. Dávám konečně jídlo. Mají hotovky (což mne těší) za láci. K tomu Krakonoš? Ne! Raději Budvar. A už je tři čtvrtě na pět. Jdu platit a vyrážím na poslední úsek cesty.
      Velké Svatoňovice neleží zas v tak prudce stoupajícím údolí jak se na první pohled zdálo. Poslední tři kilometry mi nečinily sebemenší problém. A už vůbec žádný problém mi nedělalo najít Romančinu roubenku. Byla přesně taková, jakou ji popsala. Nádherně položená ve svírajícím se údolí. Cesta nad chalupou stoupala k železničnímu náspu a zastávce. Násep uměle rozdělil přirozené pokračování údolí, což bylo v tomto případě spíš výhodou.
      Oproti očekávání na mne nikdo nečekal. Tož jsem neváhal a v mezičase spáchal hyenu. Když jsem začal na lavičce na zápraží konečně usínat únavou, přijel bavor (který tak trochu patřil ke Kačence) a v těsném závěsu Omega.
      I přes mou notnou únavu z cesty, tří piv a sluníčka jsem vydržel s ostatními velmi dlouho pařit. Ze zcela pro mne nepochopitelných důvodů koupil Čárlí pouze jedno štěně s odůvodněním, že přece nemusíme pořád chlastat.
      A tak jsme zapařili! Dámy (Romanka, Kačenka I., Kačenka II., LeV a Kristian - ten zas tak trochu patřil ke Kačence) nám sice postupně odpadávaly, ale my alkoholici ( Čárlí, Fünf, Manťas a já) jsme se rozhodně nedali zahanbit. U ohně se sedělo a povídalo velice dobře. Smrt kolem páté byla rychlá a intenzivní.

- neděle -

      Něco se v Čárlího plánech lehce žvejklo. Fčera takřka plný soudek padl za vlast při prvních RVP (ranních vyprošťovacích potřebách) a to teprve měl přijet Zipp, Danička a Konvi!
      Přiznám se, že se mi sobota nechce ani popisovat. Za své vzaly přesvědčení o nechlastání, i sportovní plány. Naopak se nám dnešek hezky zvrhnul! S Manťasem jsme zajeli pro nové zásoby piv (60 x G10°) a jídla. Samozřejmě autem.
      Celý další pobyt byl naprosto přesně vymezen živým plotem okolo zahrádky Romančiny roubenky. Ani o krok dále! Za zapsání už stojí snad jen to, že atmosféra letošních Čarodějnic se nám rozpovídala stejně kvalitně jako Silvestr 99. Nakonec jsme s Manťasem jeli ještě pro jednu basu Budvaru 12°. Pařba jak má být. A kdy že jsme šli spát? Tak na to se mne, prosím, neptejte! To fakt nevím!

- pondělí -

      Budvar je Budvar! A rána po něm jsou těžká. Má huba (aspoň mi tak připadá) je vyšklebená jako huba Homera Simpssona. Ano, tak nějak bych to vyhodnotil. Začínám plně chápat, že jediné, co mne může zachránit od totální likvidace organismu je sportování. Piva se totiž asi určitě nevzdám!
      Vstávám kolem jedenácté a tím začíná vždy ta nejhorší část akce: BALENÍ A UKLÍZENÍ. A to nemám rád. Většinou se ho neúčastním. Ne, že bych nechtěl, ale většinou na něj prostě nemám! A tentýž stav mám i dnes. Navíc chceme jet na Adršpach, a aby to stálo za to, je potřeba vyjet po poledni.
      Nastala série malých příhod efektivně zkvalitňujících úklid. Každý účastník, který se teď zamyslí nebo zapřemýšlí, se musí hlasitě rozesmát. Taková marná snaha spravit zámek kufru Manťasova auta a nebo několikanásobný pokus dostat mé kolo do téhož auta. Do toho neustále vstávající a lehající si Zipp na karimatku se slovy: "Tak už jedem, nebo ne?" Pro nezasvěceného velmi bizardní divadlo.
      Za maximálního úsilí se nám snad po jedné hodině odpoledne podařilo vyjet. Přiznám se, že pohled na nezamčený kufr Manťasova Favorita, ve kterém se nám po rozložení celého kola, jej tam podařilo umístit, mi nedělal dobře. Ale Zipp to vyřešil po svém, předjel Manťase a já měl po problému. (I když...)
      Cesta přes Malé Svatoňovice a Horní Adršpach se mi velmi zamlouvala. Tu si musím dát na kole! Rozhodnutí pomalu zrálo a po té, co jsme dorazili do Ádru a já uviděl tu spoustu turistů a Poláků kolem, bylo rozhodnuto. Jedu u teď! (Musím přiznat, že pak fšichni známí přítomní po celou dobu ustavičně řešili otázku, proč jsem do Ádru jel?) Jen já věděl své! Rozloučili jsme se a já se ode všech odpojil.
      Ta cesta opravdu totiž stála za svezení! Padla sice Romančina teorie o 17 km z chaty na Ádr (ve skutečnosti 27 km), ale to už mi bylo divné při cestě tam. Nad Horním Adršpachem mne zastavila bouřka. Vlastně průtrž. Než jsem našel místo ke skrytí své maličkosti před živlem, nemělo už cenu zastavovat.
      Po dešti za Janovicemi zůstává pod mrakem. To mi vyhovuje. Ještě si vzpomínám, že bouření blesků se odráželo o Adršpašské skály a vytvářelo velmi zajímavý a nevšedně dlouhý zvuk. Taková malá apokalypsa.
      Cesta z Jířky do Svatoňovic se jmenuje Cesta Osvobození a přítomné dělo se sovětským památníkem u Strákovce dává najevo proč. Těch prvních 27 km jsem si opravdu užil. Bylo mi hrozně zle (stlačil jsem pomeranč a jablko), ale nenechával jsem se příliš rozhodit svým vodnatým žaludkem. Stály totiž (ty kilometry) za trochu nepohody.
      Po čičistouns hájvej jsem dojel do Lipice a odtud po staré známé cestě do Havlovic. Chvíli jsem uvažoval, zda nepojedu zase přes Babiččino údolí, jenže sil nebylo mnoho. Jel jsem teď přímo. Vytyčil jsem takřka přímou cestu na Kuks.
      A taky mám malý problém. Polní, červeně značenou cestu z Vlčkovic na Kuks totiž znám. Jen nevím od kdy. Vybavil jsem si ji (kupodivu!) přesně. Kuks je už zcela zrekonstruován a já využívám přítomné zámecké hospody k občerstvení. Dávám oběd. Od zámku jedu po modré značce kolem nádraží. Ta dále pokračuje přes pole na Kačov a přes les na Ziští. A přesně to jsem potřeboval! Je to nejkratší směr na Chlumec (Přiznávám, že jsem měl zaječí úmysly, jet na Jaroměř a dále vlakem. Jenže jsem svěřil do rukou modré značky mapu jsem pořádnou neměl a tak jsem byl vyveden na správnou cestu.)
      I další část cesty mne příjemně překvapila. Ony ty východní Čechy opravdu stojí za jízdu na kole. Elegantně jsem se vyhýbal hlavním silnicím až do Skřivan. Ano, jak rád jsem je viděl! Baras byl na svém místě (tedy za pípou) a natočil mi Poličku, která mi vyrazila dech! Skvělá pěna i chuť! To snad nemůže být ani ona! Svojanov se svou paní domácí může jít fakt do háje!
      Dlouho jsem se nezdržel. Do Chlumce mi přeci jen nějaký ten kilometr chybí. Loučím se s Barasem a pokračuji (s plánkem v kapse) dál. Kam? Za Monikou.
      Je doma a nemůžu nezastavit. Taky nevěří svým očím, kdo se to tady vyskytnul. Dáváme řeč a domlouváme čtvrteční garden párty. V osm (nerad!) vyrážím dále do Chlumce.
      Nad Chlumcem je černo a bouří se. Navíc protivítr (chladný a vlhký) nedává šanci. Ale povedlo se. Dojel jsem jen za kapkání. Žádná průtrž.
      U Laštovičků se zdržuje i Honza. Koukají na hokej (SSSR:USA 0:3). Pak odcházíme do hospody. To už teda jenom s Čárlím. A koho nepotkáváme! Notně připojeného Konvíska a ségry Vaničkovy. Tak zase jedéém!
      Mám dobrý pocit z tohoto víkendu a týdne vůbec. Vaníčkovou jsme úspěšně debilizovali. BYLY TO PĚKNÉ ČARODĚJKY!