chat

Akce roku 2011

Náš diář

Editorial No. 150

Nevíš dne ani hodiny, chce se mi říct začátkem polokulatých Thájmsů. Osud málem zasáhl do konání medvědových 10. Kolosů v Ostravě. Dodnes nechápu, jak naší služební fóbii mohlo stačit proti dvěma tatrovkám s přívěsy jen metr asfaltu a jinak škarpa. Když už mi v té mimořádné pauze jinak nekonečné aleje běžela životní rekapitulace (jako spolujezdec jsem mohl jen čekat na výsledek...) a po těch pár stech milisekundách jsme se znovu nějak objevili bez ztráty kytičky na silnici, uvědomil jsem si, že život je neuvěřitelný dar. Jednoduše jsem se musel zamyslet, proč Bůh tentokrát zařídil, že ještě nenadešel čas mého fajrontu. Jasan, zásluhu má také i kolega, který nespanikařil a na zbytku asfaltu jen kormidloval mezi zrcátky (sám neví jak). Ale člověk musí jednoduše zapřemýšlet, zda stojí za život honit se pro nějakou vyloženou píčovinu. O práci nemluvě, poáč bychom sice na vině nebyli, ale zkuste se bránit, když třeba zůstanete jenom jeden. Jeli jsme podle předpisů, dokonce pomaleji a ti dva tzv. profíci se zbraněmi v rukou nám nedali skoro žádnou šanci.
      Už jsem tady jednou psal, že auto považuji za zbraň. Auto samotné může za smrt člověka ve velmi mizivém počtu. V drtivé většině jsou to lidi (dobře, říkejme jim tak), kteří mají pocit, že za volantem mohou vše. K průseru už je pak jenom krůček. Proto bych okamžitě sejmul povinné ručení z aut a dal je na jednotlivé řidičáky. Věřím, že spousta šmejdů by jednoduše s řízením skončila, neboť v okamžiku, kdy náklady na pojistku po třetí zaviněné nehodě stoupnou k nezaplatitelným výšinám, byl by od nich pokoj. Že by řídili dále? Prosím, beze všeho, ale s hrozbou katru a ztráty veškerého majetku.
      Ne, nechci teď tady lézt každému do svědomí a něco vyčítat. I já mám jeden zářez na pažbě, který mne natolik vyděsil (a nic se nestalo!), že jsem na silnicích zkrotl jako beránek. Jenže ne každý je jako Medvěd. Zkuste příště uvažovat, zda je nutné někam spěchat "na krev" nebo s půlkou v žíle odjíždět kamkoli. Čtyřikrát jsem si už v životě testnul (z toho jednou přímo řídil), jak jsou to fajn chvilky, kdy mám plné ruce práce či se mi už začíná promítat život nazpátek. Když jsem před těmi deseti dny zážitek rozchlastával, říkal jsem si, že můj buffer začíná jistojistě přetékat. Nenávidím auta, ač za to z naprosté většiny vůbec nemohou...

Držte se a mějte se.
medvěd:-)

Novinky

Pivní slavnosti v Olomouci
středa 22. července

      Máme druhý letní den, nastal čas letního slunovratu, a také máte před sebou čtvrté volné pokračování vyprávění o hanácké metropoli Olomouci. Když se kamarád Petřin ozval, že se chystají v Olomouci Pivní slavnosti, ani chvíli jsem nezaváhal. Pro mne nejzajímavější byl jejich program hned v úvodní první den ve středu. Večer totiž má pár svých profláklých songů přijet na slavnosti zahrát Vladimír Mišík (mnou jednoznačně nejnavštěvovanější umělec!) se svou skupinou Etc..., kterou zřejmě z koncertních důvodů obohatil (možná se pánům chtělo samým:-) o Pavla Skálu a Zelí. Hudební rozbuška více než fantastická. Jednoduše erste klasse českého bigbítu. Oč více pošetile a se schovívavostí na mne nechápavě zírala banda kamarádů před jejich koncertem, o to nadšeněji a z vykulenýma očima naslouchali téměř závěrečnému Půlnočnímu hrobu. Vláďa je pěvecky ve formě se skvělým doprovodem a třeba oproti předchozímu Petru spálenému rozhodně nepůsobil jako své značně nepovedené retro...

      Onoho druhého letního dne bylo krásné a jasné počasí. Samozřejmě i vedro. Poučen předchozími nezdary jsem nezapomněl na pravidelný pitný režim a cestou z nádraží do centra jsem ani tak nefotil, jako spíš spěchal do Svatováclavského pivovaru, kde mne lákal indoor podstatně více než rozpálená zahrádka. Jak jsem si všiml, nebyl jsem v tom zdaleka sám a horký vzduch, který s sebou většina ze zahrádky příchozích nesla, mne přesvědčil o správné volbě. Jsa posilněn několika škopky a blížící se hodinou srazu jsem vyrazil do víru velkoměsta. A standardně jsem nemohl vynechat ani vyhlídku na věži kostela svatého Mořice. O ní jsem už tady psal minule. Nyní jsem byl hlavně zvědav, jaká bude dohlednost. Pravda, troštičku mne překvapil sálající vzduch z eternitu pod nohami, ale jinak jsem se prostřílel s úspěchem až k šesté večerní, kdy pravidelně začínají bít ve věži oba dva zvony, které je nutné obejít a čistý zvuk zvonu si i patřičně užít. Řeknu vám, kochal jsem se rád a kochal bych se klidně i nadále. třeba až do západu slunce, jenže to je tady na vyhlídce bohužel nemožné.
      Na Dolním náměstí se nás sešlo povícero. Ještě jsem byl vybrat nějaký ten bakšiš, aby nám bylo dáno slušně zapařit, Petřin zašel promptně zařídit volňásky a společně jsme mohli vstoupit do pivněhudebního víru malé pevnůstky. Tu najdete vklíněnou mezi Bezručovy sady, které lemují pravý břeh Mlýnského potoka a Botanickou zahradou. Už mnohokrát jsem si pochvaloval, že Olomouc zůstala i v novověku pevností, jejíž vinou se nemohla rozrůstat a proto historické centrum tvoří nebývale kompaktní prostor. Budova bývalé prachárny sloužila jako backstage, před ní stálo hlavní pódium a všude kolem stanky s pivním mokem mnoha pivovarů. Okolní hradby elegantně posloužily nejen jako skvělý zvukolam, ale také jako přirozené tribuny k poslechu. Překvapení festivalu? Speciální Gambáč, který byl skvělý, leč jej bylo málo a pak již zmiňovaný koncert Mišíka. Samozřejmě jsem z nostalgie nemohl minou stanek Nové Páky ba ani Krákoru. Ale třeba takové kru-kru jsem obcházel širokým obloukem. Jasný rozdíl chutí mezi globalizovanými a lokálními pivovary byl zcela jasný. A jejich vzájemná kombinace snad způsobila mou ranní kocovinu, kdy jsem se na nádraží táhl jen co noha nohu mine...

110627
Hromadu zbylých fotek najdete ZDE >>>
A propos, díky všem! medvěd:-)

Tour de Morava 2011
od soboty 25. června do soboty 2. července

      Asi málokoho překvapí, že červen bývává měsícem, kdy vyrážím pravidelně na kole. Jen zřídka opouštím hranice našeho státu a vždy má má cesta nějaký cíl. Třeba vloni byla jasnou volbou cyklo Pecka. Letos jsem poněkud nezvládl svůj kalendář (nebo paměť), ale chuť vystartovat do světa každopádně zůstala. Osud zasáhl a já přehodnotil plány. Jestliže na jaře jsem stihnul dorazit cyklohájwej číslo 4 z Brna na hranice s Rakouskem, zůstala mi velkou výzvou pětka. Ta vede z křižovatky u soutoku Svratky se Svitavou na sever do MOM. Vedle soutoku bydlí jen pár set metrů daleko Vendelínovci. Výzva? Jasná zpráva? A jak dopadla inspekce páté cyklohájwej? Máte-li potřebu ji vyzkoušet také, čtěte dále. Čtení o stavu cyklotras nebude občas moc veselé. Ale našel jsem i úseky, kde jsem si vyloženě lebedil!

1. den, sobota 25. června: Ostrava - Jistebník - Košatka - Petřvaldík - Albrechtičky - Nová Horka - Bartošovice - Kunín - Bernartice nad Odrou - Hůrky - Polouvsí - Heřmanice - Hranické Loučky - Špičky - Velká Kobylanka - Hranice - Rybáře - Týn nad Bečvou - Lipník nad Bečvou - Jadran - Osek nad Bečvou - Veselíčko - Lukavec - Stání - Svrčov - Lazníčky - Zákřov - Tršice - Vacanovice - Svésedlice - Velká Bystřice - Bystrovany - Hodolany - Olomouc, 126km

      Tentokrát bych nerad pojal vyprávění po jednotlivých zastávkách. Občas na ně dojde taky řeč, ale spíš jsem se zajímal o to, jak se za roky, co jsem cyklohájwej mezi MOM a Brniskem nestačil použít, změnilo. Přišla překvapení, ale i smutek, jakým chaosem se u nás budují cyklostezky. Vysočanská cyklostezka je nejznámější, ale našlo by se jich pár i kdekoliv jinde. Občas byla Jantarová stezka přeložena jinam a občas jsem se raději přeložil (v tušení neblahého) raději sám. Při Jantarové stezce totiž téměř souběžně vede i Greenways Krakow-Morava. S jedinou výjimkou mi přinesla jen milá překvapení. Obecně mohu prohlásit, že kilometry neseděly nikdy. Silniční cedule, kdy jedete přes celou Opavu a Ostrava se prostě nepřibližuje, umí umělci vymyslet i na cyklotrasách. Smutné je, že večer kilometry vždy nadbývají na mém tachometru...

Ostrava - Hranice je úsek směsicí všeho. Průjezd jakýmkoli krajským městem je vždycky očistec. Jenže třeba okolí Jistebníku (až na krátký zničený úsek od Ostravy) je ráj, kde se lze jenom kochat. Orientace je v pohodě, všude cedule ukazují další cestu a třeba v Kuníně se dá projet na druhé straně Jičínky v klidu obecních komunikací. Berte mne ale s rezervou, já tady jezdím v podstatě po paměti a nic mne jen tak nerozhodí. Snad jen pro mne zcela nepochopitelně zavřené občerstvovny cestou. Na tu v Bernarticích jsem se vyloženě těšil. Škoda.

Počasí nebo spíš pičasí hrálo po oba dva dny na Jantarové hájwej číslo pět jednoznačně prim. Vítr vesměs do xichtu nebo z boku a obloha s pořádně nacucanými mraky nevěstili nic dobrého. Vítr proti měl pro mne tu výhodu, že štěstí přeje odvážným. Jednoduše jsem ve všech případech zvolil rychlý průjezd deštěm. Pět minut nepohodlí stálo za pohled dozadu. Jet s větrem v zádech, mohl bych si déšť klidně vézt až do cíle. Více mrzela relativní (na červen) zima. Pointu samozřejmě mám: v obou případech, když jsem dojel do cíle, mraky zmizely a na pivo (v Olomouci Pivní festival, v Modřicích jednoduše na pivko s Vendelajnem) už jsme vždy odcházeli za sluníčka. Na Pražskou cyklohájwej jsem už jednoduše s tak špinavým kolem vyjet nemohl. Bylo už vážně jako jetel a dokonce začalo vykazovat hrubé nedostatky v promazání. Vše jsem samozřejmě promptně vyřešil:-)

Greenways Krakow - Morava je podle mých současných zkušeností vylepšení Jantarové trasy. Tam, kde je na Jantarce třeba tupě šlapat v provozu, Greenways protáhne cyklistu zákoutími, o kterých neměl tušení. Nepříjemná byla zkušenost kolem Jeseníku nad Odrou, kde je stezka hotová jen způlky. A když ve druhé části chcalo, vrátil jsem se v Polouvsí na asfalt jako jedna velká hliněná koule. Jenže pak přišel úsek od Dubu do Hranic. Náhorní plošina mezi cestami od Olomouce buď na Valmez nebo Ostravy tvoří přírodní kleště, ze kterých jsou výhledy, kde jsem žasl. Třeba i lom za Hranicemi jsem nikdy neviděl zezhora. Překvapivé bylo, že i pár kilometrů mimo hlavní trasy (spíš mezi nimi) přináší bohem zapomenutý kraj, kde vše chátrá jako v Sudetech. Kua, jakto, že tyhle parádní konce světa ještě nikdo neobjevil a nezačal opravovat? Napadá mne vyloženě příklad Heřmanic, které evidentně byly kdysi velmi významné. Aspoň soudím dle totálně zdevastované, nicméně majestátní školy. Dnes? Chcíp pes...

Tršicko je dalším zajímavým krajem. Pamatoval jsem si z prenatálu, že i tady mají Opičí hory, kde se doly střídají s horami. Ovšem všudypřítomné chaty jasně dokazují, že zdejší malebná zákoutí jsou chataři dávno objevená. A tak to má být. Nebýt vyloženě hnusného protivětru, jenom bych si tady medil:-)

Hranice - Přerov je úsek naprosto luxusní trasy pro cyklisty i bruslaře. Zvážíme - li délku (25km), uvažuji, že asi tak dlouhou luxusní stezku jsem ještě nezažil. Nikde nebyl problém s jinou dopravou, jednoduše všude pohoda. V celém úseku je Bečva nejen splavná, ale i okolí k plavbě vyloženě láká. Nebýt pár spláchnutých míst, kde se asfalt propadl, a na můj vkus malého množství občerstvoven, nebylo by celému úseku co vyčíst. Prudká závist domorodcům, že tady se vážně dá udělat páďo kilometrů, aniž by narazili na automobilové prudiče...

Pivní slavnosti part two: Přes Velkou Bystřici jsem už spěchal. Ne, že by se stmívalo, ale domluvený čas příjezdu se už blížil. Ani tady mne nic nového nepřekvapilo. Naopak, cyklotrasa se ztrácela, aniž bych si všiml, kam, aby se za chvíli vynořila. A průjezd Olomoucí? Mířil jsem v podstatě na Flóru, kudy trasa vede, ale jel jsem úplně jinak. Tak, jak jsem zvyklý. Počítám, že průjezd krajským městem bude stejně problémový jako jinde...
      Večer jsme ve druhém kole zašli na Pivní slavnosti. Od No Name jsme stihli závěrečné Žily a i sám Petřin musel uznat, že o nic nepřišel. O nic dalšího jsme však už nepřišli a občas některá retro hudba byla vážně hlína:-)

2. den, neděle 26. června: Olomouc - Slavonín - Nedvězí - Bystročice - Olšany u Prostějova - Čelechovice na Hané - Smržice - Prostějov - údolí Hloučely - Mostkovice - vypuštěná Plumlovská přehrada - Plumlov - Soběsuky - Žárovice - Hamry - Ježův hrad - Repešský žlab - Repechy - Niva - Molenburk - Vysočany - Housko - Šošůvka - Sloup - Pustý žleb - Punkevní jeskyně - Skalní mlýn - Punkevní údolí - Blansko - Klamovka - Starý hrad - Adamov - Pod Ronovem - Babice nad Svitavou - Bílovice nad Svitavou - Maloměřice - Husovice - Židenice - Černovice - Komárov - soutok Svratky a Svitavy - Přízřenice - Modřice, 114km

Výjezd z Olomouce na Brno je cyklistův očistec. Už v sadech, kde se tradičně koná Flóra, projektoval cyklostezky naprostý idiot. A pak je třeba se promotat kolem Tropicu (olomoučtí imitátoři vědí), mnohé křižovatky, hustým provozem (neděle podoledne!) až do Slavonína. A pak to začne. Sice vedlejší, ale nekonečně dlouhé přímky silnic z asfaltem, kde jsou doktoři placení evidentně za každý flastr. Oddech přijde až ve Smržicích před Prostějovem, kde naopak jedu po cyklostezce, která tady kdysi určitě nebyla. A když se bavím o opruzu, musím zmínit Čelechovice na Hané. Tam zafungoval hodně tupý mozek při značení: Je to delší, za to mnohem horší (a nebezpečná, poáč i úzká) cyklostezka...

Plumlovská přehrada je přehledem lidské dekadence a snad i zmaru. Kemp, kde se už ani nesnaží, poáč už před roky tady místní rezignovali. Vypuštěnou přehradu až příliš krutě doplňuje stejně suchý zámecký rybník se zákazem rybolovu. To prostě nevymyslíš. Na jednu stranu chápu, na druhou nerozumím. Je před sezónou a nikdo tady nemá snahu. Vybydlený hotel nad stepí (dno přehrady vážně nese už mnoho let pustoty) je jen korunkou. Však i samotný zámek je typickým příkladem velkých očí a nezvládnutého projektu. Inu, tenkrát ještě sprosté slovo developer nikdo neznal. Kupodivu i tak to nedopadlo:-)

Repešský žlab je luxus! Jantarová stezka se drápe do Drahanských kopců společně s nějakou silnicí, zatímco Greenways využívá průjezdu přes vojenský újezd Březnice. Vymazlená asfaltka s pohodovým stoupáním a drsnou likvidační koncovkou v Repechách rozhodně stála za odbočení. Po nečekaném návrší na Hranicku další příjemná změna. Když jsem v Repechách vyšlapal ten hůůůůstýý kopec a koukal na náhorní plošinu všude kolem, byl jsem téměř spokojen. Ke spokojenosti chyběla jen občerstvovna. Ale ta panorámata!!!

Když dáte Moravský kras správným směrem, totiž od Sloupu k Blansku, nevadí ani absence tekutin ani jídla. Nečekal jsem, že někdy ve tři odpodledne budu projíždět Pustým žlebem se sundanými brýlemi. Mraky a okolní příroda zařídila strašidelnou atmosféru a byla i místa, kde jsem se vyloženě bál! Nicméně šlo o jízdu do pekla a ta je téměř vždy zadarmo:-) Jasně, že pak zaprudí (nečekaně překvapí) lanovka do Macochy (tu vážně nepamatuju!) a davy turistů u vchodu do podzemí. Ale to vše lze tímhle směrem v pohodě minout včetně turistického vláčku, který nevadí ani v pravotočivé zatáčce. Nic jiného tady přece nejezdí...:-)

Blansko - Adamov - Brno: úsek hlubokým kaňonem řeky Svitavy mám moc rád. Od Blanska je sice třeba strpět pět kilometrů hlavní silnice, ale dále údolím dolů mohou jenom cyklisti a vlak. Ten si tady mnohokrát kutá svou cestu skalami, zatímco cyklisti trpělivě krouží podél koryta řeky. Kousek nad Adamovem u rozcestí u studánky jsem už musel zastavit. Z cesty jsem už nic neměl, protože krize z nedostatku jídla se dostavila. Aspoň tedy čerstvá voda. Adamov projíždím s utrpením, poáč tak šílený panelákov mohl vymyslet jedině komunista poroučící větru a dešti. Ale další cesta společně s málo frekventovanou cestou na Bílovice je už zase radost. Penzion Pod Ronovem mne zaujal Plzničkou i jídlem, čímž jsem se konečně vzpamatoval a mohl se opět vydat (téměř) pln sil dále.

Průser Brnem je drsný. Ale zato město nemůže. I když... Ve věčné potřebě překonat nejmenší velkoměsto nad Vltavou končí projekty na financích a nedotaženosti. Takže sice občas valím po luxusní hájwej kolem řeky (výhoda velkých měst na soutoku velkých řek), abych se v zápětí ocitl v kříži s nějakým hlavním průtahem. Poprvé, podruhé, poosmé. To nemáme ani v MOM! Prostě za pár šupů postavíme to nejlevnější a podjezd či nadjezd? Ani na větší lávky nezbylo, takže cedule "Cyklisto, sesedni z kola," jsou cedule, které mne fakt na hlavních cyklotrasách dostávají...

Lidi. Samostatná kapitola především na stezkách ve městě. Dvě blondýny s kočárkem jdoucí suverénně vedle sebe, jež uhýbají asi pětkrát za minutu. Nebo blondýna se špunty v uších. Nebo všeobecně chodci urputně chodící zásadně vpravo. Tady už nemá smysl nadávat na blondýny či důchodce. Sám vím, jak na mne zásadně chodícího vlevo, čumí protijdoucí jako na dementa. Nějaký speciál? Ale ano! Matka s kočárkem na bruslích, se špunty v uších a s přesvědčením, že je ta nejrychlejší na světě. To už pak zvažuji, jestli riskovat tohle nebo raději auto na průtahu. Co mne mrzí, že cyklisté se přestávají zdravit. Kolem měst celkem chápu, ale v lůně přírody? Troštičku neveselé povídání...

Lidi part two, totiž kamarádi. Jsou důležití na mé dovolené, poáč se rád setkávám a jsem rád, když mohu zajet někam, kde to znám. Složka dovolené, bez níž by dovolená neměla pražádný smysl. A tak teď večer v Bystřici nad Pernštejnem řeším, zda dát celou cyklohájwej číslo jedna a dojet až do Vraného, nebo pokračovat podle původního itineráře (ne, vážně teď zrovna nemyslím na Pecku) a vzít to až na Apaluchu po svých. Po svých pedálech...:-)

pondělí 27. června: tzv. Pražská cyklotrasa

      Hlavním (nemilým) překvapením v Modřicích pro mne bylo, když mi Vendelín sdělil, že Rudolf už nepracuje ve Žďáru nad Sázavou. V původním itineráři jsem na něj myslel, jenže Vendelín mne přece jen nahlodal. Z minima informací, které o Rudolfovi máme, tak padla ta nejdůležitější. Když jsem v úterním podvečeru šlapal onen nechutný, drsný, nepřívětivý kopec z Nedvědic kolem Pernštejna (a ještě mnohem dál), byl jsem rád, že do Bystřice je to přece jen už malý kousek. Původně zamýšlený Žďár se mým představám začal až příliš vzdalovat...:-)

3. den, pondělí 27. června: Modřice - soutok (hájwej 1-4-5) - Horní Heršpice - Staré Brno - Jungle park nad Pisárkami - Jundrov - Komín - Bystrc - Prígl (Brněnská přehrada) - Veveří - Veverská Bítýška - Kopaniny - Šárka (údolí Svratky) - Březina - Předklášteří - Porta Coeli - Tišnov - Lomnička - Šerkovice - žlab Besének - Lomnice - Ochoz u Tišnova - Běleč - Doubravník - Černvír - Nedvědice - Pernštejn - Smrček - Býšovec - Věchnov - Bystřice nad Pernštejnem, 82km

Ranní údržba mého stroje už byla nutná. Kolo se po všech těch blátivých cestách a deštích nechtělo hýbat. Chyběl mu olej. O nádrž jsem se staral přímo vzorně, s papáním to bylo mnohem horší. První den jsem vynechal oběd i večeři (s heslem, že hlad je přece jen převlečená žýža) a druhý den jsem zapomněl i na pitný režim. Výsledek? Už mnohokrát jsem zažil, co znamená, když jen noha nohu mine. I tak jsem si nedal pozor a dopadl úplně stejně. Jenže vykládejte to někomu, který večer co večer vyplavuje spokojeností endorfiny...

Průjezd Brnem No.1 nebo spíš znovu průser. Vždy jsem obdivoval Vendelínovo až dětinské nadšení do čehokoli. I tentokrát jsem naletěl na hlášku, že cesta na Prígl bude ale úplně o něčem jiném než ta, po které jsem přijel. Nebyla. Znovu jsem se dostal do pasti hlavních dopravních tepen. Snad jen přejezdy z břehu na břeh ubyly. Výhled na výstaviště mne dostal a nedaleké opičí centrum také. Místo panelákové Bystrce jsem překvapivě potkal vesničku na periférii, jež končila kotvou, přehradou a (pro mne) Svatojanským červeným pivem, které jsem jako jediné z Brna byl ochoten akceptovat...
      K Brnu patří Prígl, ale také hrad Veveří. Dneska (pondělí) beznadějně zavřen, zato spojovací lávka přes přehradu jsem ještě neviděl. Zapomněl jsem i na kopec kolem hradu a pořád mi nebrala hlava bohatost Veveří Bítýšky. Nemohl jsem vědět, poáč jsem nikdy nejel kolem Svratky dále proti proudu. Až tady jsem zahlédl pravý důvod: větší množství továren než kolik bych tady čekal.

Údolí Svratky bych zařadil do klasických varhaníkovských zkratek. Zipp by mohl vyprávět. Jenže mně se dnes vážně nechtělo stoupat do kopců a klesat zbytečně do údolí. Když projde kolem Svratky červená značka, protáhne se tam i Medvěd! Ignoroval jsem cyklistickou hájwej a pustil se do dobrodružství. Přišlo mi zvláštní, že malebné chatové osady byly od sebe izolovány nějakým půlkilometrovým úsekem, kde jsem musel sesednout. Ale trocha nepohodlí stála za příjemnou odměnu, neboť údolí je tady vážně malebné. Spoustu ušetřených kilometrů (o silách se nebavím) a pohoda v lůně příjemné řeky.

Porta Coeli a Tišnov jsou jako nebe a dudy. Značení cyklotras je v Tišnově naprosto tragické a matoucí. Pár zbytečných kopců jsem dal než jsem se dočkal vysněné Brány nebes. Ženský klášter, jež je známý především svým unikátním portálem, jsem prostě chtěl vidět! Ryzí gotika s místy i románskými prvky mne jednotuše dostali. Rád jsem spočinul ve stínu a litoval, že samotná Nrána nebes je na focení až příliš přesvětlena. Bylo už kolem třetí odpoledne a já už se docela těšil na nějaké občerstvení. Netušil jsem, že si ještě pořádně počkám:-)

Do Lomnice a na konec světa: Lomnice je pro mne dalším nečekaným překvapením. Lomnice je v podstatě konec světa. Jenže má fantastický chrám, zámek, radnici a vlastně i náves. Nic k sobě nějak pořáně nepatří. Tohle mělo stát někde v pořádném městě a ne tady, kde to všechno vypadá vážně divně. Mimochodem, jeden z dalších příjemných objevů přišel právě cestou do Lomnice. Předchozí Besénský žlab byl další z řady luxusních cyklohájwejí do mé bohaté sbírky. Se zakázaným provozem čehokoli jiného. Byť do kopce proti proudu, znovu jsem si medil:-)

Proč jsem si proboha myslel, že Vysočinu už dobře znám? Až do Nedvědic bylo téměř vše v pořádku. Ale tenhle hůůůstýýý kopec kolem hradu Pernštejna jsem si snad nezasloužil. Posledních deset kiláků jsem si asi měl užít. Kopec, který, kdyby byl lineární, je v pohodě, však stoupal chvíli krutě, chvíli skoro běžel rovinou. A znovu a znovu. Záběr na nohy jako sviňa. Ale ta panorámata! Všude kolem kvetoucí mák (asi tady bude veselo...), čistý vzduch ukazující, že do Bystřice nad Pernštejnem je to už vážně kousek. Vysočinská náhorní plošina se přede mnou kdesi před Věchnovem otevřela a já si říkal, že zítra bude aspoň pohodový začátek. Jak krutě jsem se mýlil:-)

úterý 28. června: Jak jsem se objímal se stromy...

      Najivně jsem se domníval, že to nejhorší mám po včerejšku za sebou. Bystřice nad Pernštejnem se sice tvářila jako městečko na pláni, ale už úvodní stoupání do Bohuňova mne přesvědčilo, že na Devět Skal mne čeká ještě zatracené stoupání. Jenže mne také čekala asi nejkrásnější část celé dovolené. Chápu a rozumím, když se právě někde tady chce stále donekonečna objímat se stromy jeden starý penzista profláklý svými originálními bonmoty...

Bystřice nad Pernštejnem - Bohuňov - Lhota (Lísek) - Koníkov - pod Pohledeckou skálou - Pod Studnicí - Kadov - Blatky - Devět skal - Brušovec - Moravský Herálec - Český Herálec -Vortová - Hamry - Hlinsko - Holetín - Raná - Radčice - Žďárec u Skutče - Skuteč - Lažany - Podhradí - Rychmburk - Pod Lhotou - Doly - Luže - kolem Košumberka - Střemošice - terénní hrb jak sviňa - Repníky - Brteč - Vysoké Mýto - Dvořisko - Choceň - Mítkov, 104km

      ... teď však stojím před hotelem Angela (stejně zachovalý a příjemný jako jedna nejmenovaná chemická (a) německá politička:-))) a zírám na opravené náměstí. Ne, že bych na něm nebyl už včera večer, ale slunce, teplo, drsoň stoupák a protivítr způsobili, že jsem byl natolik vyčerpán, až jsem se užuž těšil do sprchy a hlavně na pořádný gáblík. Marně vzpomínám na ospalou díru uprostřed ničeho, kam jsme s Kufberkem od nádraží scházeli snad sto let. Plac do kopce, zvláštní kostel a ospalost. Kostel zůstal, ale plac se změnil k nepoznání. Místo staré čiči dlažby teče prostředkem mezi stromky strouha, která chladí vzduch, který by byl jinak až příliš rozpálený. Posedět lze všude kolem a díky oživlým barvám domů všude kolem se z Bystřice zajisté stalo město příjemné k žití. A tak vlastně uvažuji, jsa natěšen na sluneční paprsky, že jsem do rána zvolil přece jen slabší oblečení. Kua, vždyť jsem na Vysočině! Jenže je léto, ne?

... za obcí Režná vlak supí do závěrečného stoupáku, obtáčí se kolem kopce dokola a nad Bystřicí jeho útroby opouštíme. Kolem místní průmyslové zóny, jak se dnes říká továrnám s extrémní produktivitou práce, klesáme do města. Jeho náměstí má zvláštní pokřivený tvar a k tomu je ještě celé z kopce. Celé jej prolézáme, aby nás nakonec zaujal hotel uprostřed. Je čas oběda a tak se z radostí vrháme do jídla. To ještě netušíme, jak se nám zásoby budou hodit. K tomu dáváme nejedno Géčko a nakonec se i musíme přemlouvat, abychom konečně vyrazili na cestu. To už se blíží jedna hodina odpoledne. Napoprvé jsme modrou značku poněkud netrefili (tedy ten její správný konec), ale dole u rybníka pod náměstím už nemáme pochyb o správném směru cesty. Obecní rybník tady mají velmi specifický. Vždyť už jen jeho rozměry 6000 krát 4000 krát 500 jsou úctyhodné. Vše měřeno přibližně a v milimetrech. Považte, měli i drzost u něj vyvěsit ceduli "Zákaz koupání!" ...   (citováno z Burzovního (!!!) Svojanova VI/Y2k)

Kadov srdcem Vysočiny: ... nebo alespoň jedním z vysočinských srdcí. Každopádně je Kadov tím nejmalebnějším. Víska o pár číslech se stává mou dnešní první zastávkou. Placatá Vysočina mi až sem jasně ukázala, že o žádnou cyklistickou ulejvárnu rozhodně nepůjde. Spíš naopak. Jenže všechny ty nekonečné lesy, vísky vzdálené snad deset kilometrů od sebe, nikde ani mrtváčka (natož živáčka) a krásná příroda. Kadov je zároveň rozcestím důležitých cyklotras. O jednu (vlastně tu První) se zatím pokouším proti srsti od Brna a druhá vede ze Znojma do Jeseníku. Taky zajímavá trasa. Uvažuji, zda se pro příště nestane výzvou. Příjemný penzion stojí na druhé z křižovatek a přilehlá hospoda vyloženě láká atmosférou á-la "zahrádkáři Kersku" k návštěvě. Ne však v tak brzkou desátou hodinu, kdy je bohužel zavřeno. I když je pravda, že banda turistických důchodců dokáže svou přítomností na chvíli jinak beznadějně zavřené dveře pootevřít. Já ale spíš myslím na to, jak důležitým cílem je hrad Svojanov. Už podruhé při svém putování jsem na ceduli na něj odkazující narazil. A opět je to i odsud nějakých třicet kiláků...

Devět Skal dobyt!!! ... a prý to tady ani výše nejde. Zatímco jsem funěl od Kadova po špatném asfaltu zhruba dva kiláky s myšlenkou, že výš to tady snad už jít nemůže, samotný "sou"vrchol byl otázkou pár šlápnutí do pedálů. Zvláštní. Nejprve jsem Nejvyšší z devíti lehce minul, našel si jinou, vyplazil se na její vrch, nic neviděl, s drobnou závratí se vrátil o kousek zpět a nakonec s úspěchem vylezl na onen Nejvyšší. Fuška? Kdepak! Typická turistická hora. Výhled se také našel, byť se musím přiznat, že třeba z takové Štramberské trůby člověk hledí na mnohem kopcovitější krajinu. Na rozdíl od té beskydské však tady široko daleko nic není. Myšleno naši báječnou pidlivizaci:-)

Českomoravský Herálec ... a opět pocit, že tohle je přesně ten správný střed Vysočiny. Ale kdepak, Kadov je sympatičtější. Tady zažívám však něco jiného: Skvělá Plznička, hovězí na hříbkách jako od maminky a penzion U Sochů s fantastickou domáckou atmosférou. Najdete jej v české části obce u druhé křižovatky. Minout nelze. A kdyby? Velká škoda! Tady by to vážně šlo! Jenže nějakých 37km mi na dnešek přijde přece jen poněkud málo a po třetí Plzničce se nerad zvedám. Kdybych možná tušil, co mne čeká za nějakých patnáct kiláků, třeba bych se rozmyslel jinak. Teď však stoupám do lesů, dnes naposledy funím a směju se, jak českomoravský problém pár kiláků v lese za obcí vlastně elegantně vyřešil kraj Vysočina. Taky je přece vedví:-)

Skuteč(ně) bych to jinak nevymyslel? ... ale stojím uprostřed skutečského náměstí v době největšího vedra. Rozpalující se dlažba dává zabrat a já vážně nestíhám, jak rychle jsem se dokázal dostat z Vysočiny pod kopce. Jak to? Inu, skvělá krajina za Herálcem byla vystřídána po celkem povedeném klesání Hlinskem. Město po druhé odpolední. Bez náznaku jediného stínu. Plné lidí a shonu až z toho je vytišený Medvěd naprosto off. Šílené cesty přes město a křižovatka uprostřed mne dohnali k zoufalému rozhodnutí: "Tady už nebudu ani minutu!" Nezbývá než tupě stoupat výpadovkou na Svitavy a doufat v lepší časy. Za městem se zlomil směr i cesta a já vystrašen šíleným návalem pidlivizace klesám dál a dál dolů do údolí. Až se bojím, aby se mi to nevymstilo. Takže jsem se vlastně ani pořádně v Hlinsku nerozlopučil z Hájwej číslo jedna. Tu jsem vyměnil za devatenáctku, která mne bude provázat téměř až do konce dnešní cesty. A Skuteč? Uteč! Pár známek a valím dále.

Podhradí a Rychmburk jsou mou brzkou další zastávkou. Trošku jsem odbočil z cesty, ale dobře jsem udělal. Ospalé městečko nad hradem a ještě tajemnější hrad kousek pod ním na mne dýchli nečekanou a klidnou atmosférou. Už příjezd do Podhradí úzkou a prudkou uličkou navodil správnou všudypřítomnou pohodu. Tady by se stěží GPSkou zbloudilý tirák protáhl. Jestliže ještě nedaleká Skuteč byla plná lidí, tady se člověk jen málokdy s kýmkoli potkal. A hrad? Páni, brána otevřená, ale vstoupit jsem odvahu neměl. Co kdyby padací most spadl dříve než by mi bylo libo? Kdepak, v tomhle místě dýše potenciál génia Lockyho. A to je dobrá zpráva!

Střemošice stojí (nebo leží?) pod terénním hrbem, který se jen tak nevidí. Už když má cyklotrasa jasně odbočila vlevo ke vsi, bylo mi jasné, že zářící bílá muka na skále nad ní určitě neminu. Naopak jsem rád minul Luži s přilehlým Košumberkem. Vzpomenu-li mnoho let starý zážitek, kdy bylo docela problém Košumberk trefit, poáč viděti jej nebylo, dnes je planina pod ním osázena novodobým malobarokem až hrůza pohledět. Mluvil - li jsem před chvílí o duchu místa, tohle jej bohužel definitivně ztratilo. Evidentně jde o východočeské Beverly Hill 90210, jenže co z toho? Takže funím do kopce, kroužím několikanásobně doprava-doleva-doprava... Střemošice a těším se na zpětný výhled, který se mi zezhora naskytne. Zklamán jsem rozhodně nebyl!

Vysoké Mýto a také má dnešní poslední zastávka. Byť chvilková a spíš z důvodu načerpání posledních zbytků sil. I kopec dolů překvapivě ve vedru vysiluje. Od střemošického hrbu jsem vlastně téměř stále klesal. Mám tady hledat nějaké občerstvení? Kdepak, na to jsem až příliš plachý a tak po krátké exkurzi a korzu po náměstí volím závěrečný úprk přes Choceň k Mítkovu.
Mítkov jsem vyhlížel netrpělivě už od choceňských sadů. Ty nemám asi šanci nikdy si pořádně prohlédnout (už jimi jedu podruhé), byť okolní skály jsou impozantní. Prostě stříhám dnešní metr a nevidím doprava ani doleva. Už od Mýta mne překvapila cyklostezka. Vlastně až k choceňskému nádraží se lze dostat od Mejta úplně v klidu bez strachu z provozu na hlavní silnici hned vedle. Proč jsem spěchal ke konci? Třeba i proto, že jsem nedokázal na zmíněné stezce předjet jednoho frajera na bruslích. Pocit zmaru, jaký jsem nezažil a mé cyklistické ego těžko snášelo. Snad jen Sýkora a číslo 36 na jeho zádech bylo omluvou...

      Ráno bych jen těžko mohl říct, že mne čeká cesta dvou tváří. Drsná, stále náročná, ale také nádherná Vysočina byla vystřídána Hlinskem a následným pádem do hlubin nížin Tiché Orlice. Najednou jsem se ocitl v úplně jiném světě. Ale jsem natěšen, protože mne čeká údolí splněných cyklistových přání!

středa 29. června: do kopce s Orlicí, z kopce Sázavou

      V malebném hlubokém údolí, kde hučí jen vlaky po koridoru a Tichá Orlice, snad blíž k Brandýsu než k Chocni stojí starodávný mlýn. Vodním kolem již vybaven není, zato Plznička otáčí kolem dostatečně. Dokonce i sleva se najde, poáč opotřebovanost koridoru lidem s lehkým spaním dobré noci příliš nedopřeje. Má mi to snad vadit? Kdepak! Báječná únava ze sportovních výkonů mi nedovolí se soumrakem oka nezamhouřit. A když se šenkýřka ráno ptala po dobrém jitru? Rád jsem odpověděl, že dobré rozhodně je. Odpočinut a natěšen na další zážitky jsem posnídal a vyrazil. Po předchozí nijak neplánované a tím nejasné části cesty jsem se dostal do míst, která jsem si předem plánoval. Mělo by jít o cyklistův ráj to na pohled. Vyjde mi plán?

Mítkov - Brandýs nad Orlicí - Bezpráví - Kerhartice - Ústí nad Orlicí - Hylváty - Dlouhá Třebová - Česká Třebová - chata Maxe Švabinského - Nad Zlatou studánkou - Psí kuchyně - Nový Rybník - Třebovické sedlo - Damníkov - Luková - Žichlínek - Krasíkov - Tatenice - Popelák - Hoštejn - Hněvkov - Lupěné - Zábřeh, 86,26km

Brandýs Comenius po pár prvních kilometrech ... i tak nešlo o první zastávku. Jak až později zjistím, dnešním osudem mi budou věčně zavřené přejezdy. Vždy a všude a že jich dneska bude! Inu, stojím před přejezdem po prvních desítkách metrech jízdy a nožičky bólí. S tímhle materiálem se mám dneska někam dostat? Ještěže dneska mířím "jen" do Zábřeha. To je druhý konec druhého údolí kolem stejné trati byť s jinou řekou. Vlak projel a jsa zasněn do dávných pubescentských vzpomínek se těším na Brandejs. Tak, hopsa, hejsa!
      Ospalost kdysi městečka na hlavní trati, ale také na konci světa už přece jen ustoupila. Částečně, s grácií a hrdě v čele se zrekonstruovaným lázeňským domem. Že jste o ždáném lázeňském domu netušili? Já taky ne. Čekal jsem spíš na zámek, který kdysi sloužil jako ubytovna námi vysněných žen. "Za nás" se rekonstruoval, aby se jen o rok později rozparcelován na pidimístnosti (inu, komunistická brutalita) vrátil původním majitelům.
      Jenže jsem jej nějakým omylem úplně minul. Naopak jsem neminul hřiště a místo, které učinilo Brandýs slavným: "Tak tady v té noře s nápisem JAK napsal Komenský svůj Labyrint světa?" Aby nikdo nebyl na pochybách, hned naproti památníku jeden přírodní labyrint stojí. Teď však pochopitelně zavřený. Asi znají můj dezorientační smysl. Nezbývá než se poklonit a popojet dále kolem vyzývavého koupaliště dále proti proudu Tiché Orlice s pocitem, že takhle nějak by měl vypadat pravý cyklistův ráj srdce.

Bezpráví je krásný název. Vždy jsem kolem pótrati hledal jeho význam a nikdy jsem jej nenašel. Vždyť i místní mají stále zachováno právo nastoupit do vlaku. Tak jaké Bezpráví?
      Až jsem to našel. Místo v lesích, které neodhalí ani podzimní padající listí. Umně skryto zrakům a tady najdete všechny ty vyhnané Leniny, Staliny, Gottwaldy a další upřímné komunisty, kteří to s námi tak "upřímně" dotáhli do úspěšného konce. Už o tom vím a vím, kde ty parchanty najít. Upřímně, mnohem raději jsem se zastavil na cyklostezce dále po proudu, kde k dokolnalosti odpočívky chybělo jen beznadějně zavřené hladové okno. Snad příště. Pojeďme dále, protože zatím se cyklostezka stále tváří jako nekonečná. Paráda, ne?

Vačkov aneb Ústí. Paradox. Stále podvědomě stoupám proti proudu Orlice, ale zároveň mám pocit, že se vlastně blížím k domovu, takže cesta je tak nějak lehčí. A pak že nejsem upoután k rodné hroudě?
      Ve Vačkově jsem vlastně zastavil jen před přejezdem. Bylo mi jasné, že Vačka neseženu, poáč vytváří hodnoty zřejmě kdesi v Chocni. Takže jsem si vystál béčkového Vsacana a dříve než mu pinďa zadýchal na záda, byl jsem za dalším přejezdem. Cyklostezka sice skončila už kousek dříve, ale s výjimkou kousku přes město jsem se vrátil na Hylváty a místními cestičkami mířil dále k České Vepřové. I tu Dlouhou jsem pochopitelně musel dát a než jsem ji "načal" zastavil jsem u kouzelné chaloupky, kterou bych tady vážně nečekal. Možná byla znamením, že i cesta přes "Dlouhou" bude pohodová, po hrázi Třebůvky a bez provozu. To neznám!!!

chata Maxe Švabinského na Kozlově. Jsem plachý Medvěd. Ani provoz v České Třebové jsem neustál a prchal jsem dál. Nejprve zadem "pod intrem" na Skalce až mne cesta vyhodila překvapivě vyhodila pod náměstím (jak jsem si myslel, že Třebovou dobře znám!) a přes světla na křižovatce jsem prchal kolem alma mater dále do parku Jezerka kolem Národního domu. A dále do kopce. Kozlovského.
      ... a něco se změnilo! Vždyť přece, když jsem vyjel z lesa, byl jsem nahoře! A dnes? Dnes jsem v půlce, trapně odbočuji s pocitem, že přece vím, a vracím se zpátky uctivě na asfalt. Až nahoře na chatě se dozvím, že tady poměrně nedávno řádila vichřice a i z chaty stojící na pokraji lesa (takřka na mýtince), se stala chata stojící sice na vrcholu, ale v polích. A to jsem si, prosímpěkně, nepamatoval! Naopak jsem byl rád, že se mne i přes zavíračku ujali a nechali mne spočinout u Plzničky. Výsledkem bylo několik plzniček, výstup na nedalekou rozhlednu a příslib (především sám sobě), že tady bych se měl ještě někdy objevit. Snad brzy.

Žichlínek, kam nás vždycky na pařbu lákala paní učitelka Frýbortová (nepopletl jsem to?), jsem v podstatě vždy míjel. Vlakem i kolem. Tentokrát nikoli. Tentokrát jsem totiž dal na doporučení Pána Domorodce a další cestu jsem projel podle jeho doporučení. Psí Kuchyni si pamatuji ještě z pradávných jízd na kole na jarní Svojanov (kua, už zas?), ale dále na Nový Rybník, padák jak sviňa, jsem ještě nikdy nejel. Nedivu, že v Třebovickém sedle jsem za chvíli. A tam se projevilo moje železničářské ego naplno. Nebo spíš železniční historie, poáč z bývalého tunelu nezbylo zbla, jen nadjezd, který vlastně dnes nikam nevede. Marně jsem procházel šáším v domnění, že z tunelu, který nás ve vlaku před Třebovou spolehlivě budil, něco najdu. Prt!
      Elegantně jsem se vyhnul rozladěn z předchozího zážitku hlavní cestě a mířil jsem dále přes Damníkov. Špatné odbočení v Lukové? No a? Máme techniku a ta i Medvěda vytáhne ze ZVZ spolehlivě! Takže i Žichlínek jsem našel. Nejdříve jsem si postál u přejezdu, aby mohl projet "vlak", ehm, regionova, a pak konečně zbytek světa. V Žichlínku jsem na křižovatce zavítal na Plzničku (tahle mocná přitažlivost P mi prostě nedá pokoj:-) za 28. Hospůdka páté cenové skupiny mne vrhla o mnoho let zpátky (i cenově) a já si vzpomněl na atmosféru, kterou jsem už drahně let nezažil. Díky za ni!

Stanislav Břeh, Zábřeh. Milý Břehu ze Zábřehu. Už i tady jsem bydlel! Aspoň na chvíli a skromně, poáč nebylo času. Nicméně ještě před posledním sesednutím z kola jsem dvakrát zastavil. Jednak mne zaujal Krasíkov, nový tunel a opět vlak, který by tady snad ani neměl co dělat. Pak mne zaujal starý tunel. Chtěl jsem se dostat k jeho východnímu portálu jenže cena železa je vyšší než malá a železniční most, který by mne k portálu přivedl, už dávno zmizel. Stejně jako jeho pilíře. A dávám díře v křoví tak ještě pět roků a nikdo, vůbec nikdo, nepozná, že tady někdy jezdily všechny vlaky na Moravu? Dokonce i zastávka v Tatenicích vypadá jako obyčejná polňačka. Je neuvěřitelné, jak rychle pracuje příroda a bere si zpět, co člověk jen nedávno opustil. Inu, pokrok nezastavíš. A my pořád někam spěcháme!
      A taky jsem zastavil za Hněvkovem. Výhled na pótrať je šotoušsky profláklý, jenže já jsem vážně neodolal! Odsud se dělají fotky tak nějak samy. Takže jsem si taky zastřílel. Chvíli jsem si na vlak musel počkat, ale i slečna na bruslích dole vedle něj se snažila. Tušila snad, že ji někdo fotí?
      A pak už jsem tedy fakt dojel do Zábřeha. Pohodová cesta celým úzkým kaňonem Moravské Sázavy si vyloženě koledovala o srovnání s podoledním zážitkem na Orlici. Takže? Orlice má luxusní cyklistickou hájwej navrch. To se ji nedá upřít. Sázava byla z kopce a nedotaženost určitých úseků docela mrzí. Navíc je škoda, že místné nechali zarůst železniční násek, po kterém jsme se vesele proháněli osmdesátkou z domova i zpátky. Obě údolí mají své. A tak dávám za vítěze sebe, poáč jsem dokázal obojí nenásilně propojit výplazem k chatě Švabinského. Z ní (a zaslouží si to!) je to oběma směry dolů. Je jen třeba plivnout a zjistit, zda je to blíže do Čech nebo Moravu. Každopádně jde o krajinu dodnes neobjevenou a to je moc fajn. Tolik můj tip na výlet: Choceň - Zábřeh (nebo naopak).
      S Matesem a Petřinem jsme se už dlouho neviděli. Naposledy v neděli. Sejít se v Zábřehu nebylo plánováno dříve než dneska. Fajn náhoda a díky nim jsem poznal ze Zábřehu i něco více než samotný hotel. Byl jsem dost unaven na to, abych se ploužil rozpáleným městem. A zážitek? Holba se dá pít asi vážně tady na horách či těsně pod nimi. Hory, rýže, Holba...:-)

aneb Na Praděd hned nadvakrát

      Nemohl jsem nevzpomenout Charlieho a jeho známou historku s blembákem jenž odhodil v dál na vrcholu Pradědu s podotknutím, že absolutně nechápe, proč to dělá? I já se tak cítil kdesi pod Kamzíkem, když jsem tupě šlapal pěšky šotolinu do nekonečného kopce s pocitem, že přece už někde tady musí být, kua, ta Švýcárna! Řádně nacucané mraky všude kolem něvěstily nic dobrého, i Mravenečník se svou přehradou se občas ztrácel v mlze. Ale ta příroda! Ne, nelitoval jsem. Dokonce jako bonus jsem našel praváka! Malého, ale krásného. Sotva jsem odstavil na chvíli kolo ve srázu, koukám kousek nad sedlo a tam si pohodově trůnil. Nechal jsem jej svému osudu a věnoval se dalším metrům stoupání...

Zábřeh - Nový Dvůr - Postřelmov - Sudkov - Dolní Studénky - Králec - Třemešek - Šumperk (naštěstí jen lehce líznutý:-) - Vikýřovice - Petrov nad Desnou - Rapotín - Velké Losiny - Filipová - Loučná nad Desnou - Rejhotice - Kouty nad Desnou - Pod Hřbety - Petrovka - Kamzík - Švýcárna - Praděd - Švýcárna, 58km

      Jenže to jsem se v povídání zatraceně předběhl! V Zábřehu jsem akorát vybral peníze na cestu a jsa plachým Medvědem, prchal jsem znovu z dosahu všudypřítomné pidlivizace. Ani zima, ani teplo, každopádně pod mrakem a s vidinou nutných kilometrů přede mnou. Naděje? Jediná! Dolů z kopce to půjde až někdy odpoledne. Kdybych nyní po ranu tušil, jak všechno dopadne:-)
      Více než elegantně se mi podařilo minout Šumperk, z čehož jsem měl radost. Naopak Velké Losiny jsem se snažil užít, protože prázdniny teprve začínají zítra a dnes (kór takhle po ránu) je všude kolem lidí jen pár. Spojnice mezi zámkem a papírnou se sice snaží tvářit jako cyklostezka, ale jen do chvíle, než vyrazí úzkým chodníkem kolem Losinky. Zákaz vjezdu a basta. Tak takhle ne, soudruzi. Zákaz sice ignoruji, ale lávka z jednoho břehu na druhý je docela hustá i na mne zdatného cyklistu. Když teď vlastně uvažují, vlastně jsem nebyl z Losin nijak nadšen. Čekal jsem asi něco jiného.
      Bizardností jsem cestou kolem Desné zažil hned několik. Třeba cyklotrasa, v potřebě vyhnout se hlavní cestě, dokázala tolikrát měnit směr, až jsem žasl. Po hlavní cestě bych najel možná polovinu kilometrů. Žasl jsem také při pohledu na zdevastovaný zámek v Loučné nad Desnou, který obklopuje zrovna za evropské peníze opravovaný park. Zhusta se do něj vráží peníze snad proto, aby zdevastovaný objekt "lépe" vyniknul. Vedle něj pak stojí zrekonstruovaný "kulturák." Ten jsem však považoval spíš za novostavbu a zhovadilost zároveň. Necitlivě zasazen na kraj parku vypadal jako právě přistálé ufo. Chápu, že zřejmě tohle taky dokázal vymyslet jen bolševik. Škoda, že kulturák raději nezbořili a nepostavili nový někde jinde.
      Po 40 kilometrech jsem už byl docela vyčerpán a potřeboval zastavit. Do oka mi padl hotel Pod sedlem. Netušil jsem, kam mířím, takže jsem tady zastavil. Lokál smrdící směsí spáleného tabáku a čehosi nedefinovaného, poáč děsivě starého. Jenže sodovka (0,5l za 17Kč) i Holba (za 18kaček) tečou ze (jak pevně doufám) zajisté čistých trubek, tak čeho se bát? Kdo má rád retro, měl by se tady ubytovat (rozsah cen za ubytování: 120 až 150kaček!). I jméno majitele mne zaujalo: Jiljí. Netušil jsem, že jde o mužské jméno:-) Pan domácí ochotně načepoval a já mohl šlápnout do pedálů.
      Neujel jsem ani kilometr a ocitl jsem se ve zcela jiném světě! Totiž hotel Pod sedlem nedaleko nádraží mne šoupl kdesi do 80. let, zatímco teď civím (doslova!) na MEGA lyžařské středisko. Ano, tušíte správně, funguje teprve první sezónu. SKInáměstí (lepší příměr mne nenapadl) je naopak z ryzí současnosti. Moderna, rekonstrukce hotelu, který jen málokdo pozná. Takže další kontrast. A zároveň neuvěřitelná blbost s lanovkou. Kua, na parkovišti se mám obout do přezkáčů a vyrazit hned lanem nahoru. A ne se lopotit nějaký půlkilák do kopce. Spálená hadr! Nicméně je vidět, že stavební ruch neutichl a pracuje se stále na vylepšeních. Třeba to bude napřesrok lepší. Uvidíme.
      Od SKIstřediska už mi chyběl jenom poslední kilometr k rozcestí, odkud lze buď na Červenohorské sedlo nebo na elektrárnu a nebo na Švýcárnu. Ano, c) je správně. Nevím, zda jsem už za pár dní kvalitně natrénoval nebo zda rozložil správně síly, ale větší polovina cesty až k chatě Petrovka (totiž po asfaltu) mi šla jako z partesu. Problémy začaly až dále, kdy asfalt vystřídala místy hodně hůůůstááá šotolina a byla místa, kde jsem jednoduše tlačil. Odměnou byla kochajda a neustále se měnící mraky kolem. Do mlhy jsem padl jen jednou. Hrůza mne oblila s vědomím, že absolutně nepamatuji tuhle část cesty ze zimy, když jsme se tudy ploužili na běžkách. Měl jsem pocit, že cesta nebyla tak drsná, jako nyní.
      Švýcárna dobyt!!! A mé uspokojení je pochopitelně na vrcholu, byť na vrcholu ještě nejsem. Ale Plznička s polívkou učinili zázrak a po hodině zaslouženého odpočinku jsem se vydal dále. Vysílač na dohled, jen stále nějak daleko. Ale dal jsem to! Kolem druhé odpolední vcházím do restaurace (kua, Starobrno!!!:-((() a koho nevidím? Zdeno! Letos Roháče nebyly, takže jsme se neviděli půldruhého roku. Druhé Starobrno už vážně nedáme (humáč nad humáč), takže ladíme plán, co s načatým podolednem? Venku se roztáhla mlha, začalo pršet a tak se plán jednoznačně určil sám: "Nejedeme rovnou na Kurzovní, ale zastavíme se aspoň na chvíli na Švýcárně!"

      ... kdo mohl ve čtvrtek tušit, že krátké zastavení na Švýcárně se poněkud protáhne. Až do pátečního poledne:-) Kolem čtvrté odpolední opustili poslední hosté chatu a zůstali jsme jen my dva přesvědčení cyklisté a místní personál. A co se děje po zavíračce na takové chatě? Leccos! Vykládá se, řeší se různé věci včetně zásadních světových problémů a k tomu se pije rum. Mnoho rumu:-)

Švýcárna - Praděd - Kurzovní chata - Ovčárna - Hvězda - Karlova Studánka - Ludvíkov - Vrbno pod Pradědem - Karlovice - Holčovice - Hynčice, 43,87km

      Když jsem se kolem deváté hodiny probudil na pokoji číslo 4, kam jsem se dostal ani nevím jak, měl jsem pocit, že mi do očí někdo svítí ostrým světlem. To se slunce na chvíli vyklubalo ke své dnešní pouti. Opatrně jsem se protáhl na dolní palubu qíčepu, kde už panoval standardní denní ruch. Jen hostů naštěstí mnoho nebylo. Jal jsem se spravovat Plzničkou a kolem poledne jsem došel k rozhodnutí, že buď okamžitě opustím přívětivé prostředí Švýcárny a pojedu dále, nebo mi hrozí další nocleh. Vzhledem k počtu ubytovaných by to nebyl problém, ale to bych se rázem časové naprosto ztratil. Takže děkuji všem novým známým a pouštím se znovu zahryznout chuť Starobrna...
      Ano, dámy a pánové, dal jsem i dnes Praděd! Jednak by byl docela trapas si ty dva kilometry nezajet a dát si tak vrchol hned dvakrát za sebou. Dámy a pánové, upřímně, kdo z vás to má? Vstupuji do zcela prázdné restaurace a říkám, že to snad ani není možné. Prvního července a nikde nikdo. Mno, upřímně se ani nedivím. Divím se pachuti Starobrna (jsa nepoučitelným necitlivým kokotem) a po Plzničce v lahvi raději volím úprk. Leckomu jsem volal z vrcholu, ostatním pak později. I na Ovčárně jsem si totiž našel správný důvod...
      Nejprve jsem se však musel zastavit za Zdenou na Kurzovní. Zdena byl v noci odvážný a v mlze se pustil na cestu domů. Zkontroloval jsem tedy jeho stav (nebo spíš on můj:-)) a po řádné porci oběda a rozloučení jsem se vydal na další část cesty. Už u Kurzovní mi přišlo, že je docela zima a na Ovčárně se vše potvrdilo. Prosím pěkně: 1. července 2011 bylo na Ovčárně ve čtyři odpoledne neuvěřitelných nula stupňů!!! Tím se vysvětlila absence jakýchkoli lidí a já byl moc rád, že jsem v rámové brašničce přece jen našel celoprstové rukavice...
      Parádní sjezd! Ani kola, ani auta proti mě! Celá cesta na Hvězdu jen a jen má. I Karlovu Studánku jsem jenom prosfištěl a zastavil U Jiřího v Ludvíkově. Proč? Hlad jsem neměl, ale jednoduše jsem musel pomoci tělu a podal mu předčasnou večeři. Spěchat nebylo kam a Plznička mi také chutnala. Navíc stále ještě mířím z kopce dolů. Zastavení U Jiřího nemá chybu! Domácí kuchyně, pohodové ceny a šumné děvčice za pultem, z nichž tady svého času zjihl i Nadporučík Lukáš. Co více si přát? Snad jenom troštičku střízlivět...:-)
      ... a tak mířím dále dolů z Kopce. Vrbno nechávám během chvilky za sebou a vlastně zastavuji až za Karlovicemi. Zaujala mne totiž telefonní budka na zahradě a pak (na druhý pohled) kompost, jehož ohrádku nějaký O2 technik umně vytvořil z několika krabic stejné firmy. Uznejte sami, nemohl jsem (jsa mimořádně pobaven) se nezastavit:-)
      Sedlo mezi Karlovicemi a Holčovicemi bylo pro mne v minulosti strašákem. Jenže tentokrát jsem se do něj dostal tak rychle, až jsem zíral. Pohled na Praděd je odsud malebný a pár fotek jsem jednoduše vyfotit musel. A teď? Teď už jen dát pápá vysílači a vzhůru dolů, do údolí, do lékárny, do prdele...:-)
      Jak už to tak po celou mou dovolenou bývává, když už někoho jednou potkám, potkáme se klidně i podruhé. Takže v noci z neděle na pondělí jsem pobýval v Modřicích a celou Vendelajnovic rodinu jsem viděl i dnes v Hynčicích včetně Évikových rodičů. Apalucha nám vytvořila báječné zázemí a vlastně jen Vendelínova emcy nám zabránila v další konzumaci:-)

      Poslední den jízdy přede mnou. Vendelínovi se stále nepodařilo vyřešit pracovní problém a tak jsem si říkal, že i s ohledem k počasí se vydám na závěrečnou etapu již dnes v sobotu. Plánoval jsem zastavení na Kolibě i Hradci nad Moravicí, ale protivný fukejř a relativní zima mne nakonec přesvědčili, že zrychlím a zkrátím původní plány. Přiznám se, že jsem se už i začal docela těšit domů. V deset hodin jsem tedy opustil pískoviště s malým Vašíkem a vydal se směrem na Krnov...

Hynčice - Město Albrechtice - Opavice - Linhartovy - Krásné Loučky - Chomýž - Krnov - Cvilín - Úvalno - Skrochovice - Holasovice - Držkovice - Vávrovice - Palhanec - Karlovec - Opava - Komárov - Nové Sedlice - údolí Ohrozimy - rehabilitační ústav Hrabyně - Hotelík, Zátiší - Dolní Lhota - Vřesina - Mexiko - Klimkovice - Polanka - Stará Bělá - Ostrava, 90km; celkem 705,95km

      Poprvé jsem zastavil až v jednom z opavských městských parků. V krnovské Kolibě bych byl totiž ještě brzy a navíc jsem se rozhodl pro cestu nejmenšího odporu, tudíž sem se snažil stále využívat okolí Opavice. Přiznám se, že hlavní cesta mezi Krnovem a Opavou není pro cyklistu žádná slast, jenže slibovaná cyklostezka stále není za evropské peníze dokončena. Velká škoda. Ale až bude, bude lyp! V parku přisedl starší pán bez jednoho oka a začal vykládat o životě. Evidentně podnikavý maník nespoléhá na socku a v rámci svých možností se snaží být společnosti užitečný, poáč (jak říkal) by si připadal jinak zbytečný. Poučný krátký pohovor:-)
      Hotelík v Zátiší je mým vyprávěním docela profláklý. Přišlo mi, že je tím správným místem, kde bych dovolenou mohl stylově ukončit. Tvargle jako vždy byly vynikající, momentální svatba lehce prudící, ale pomáhající šenkýřka šumná. Prý jsem se docela v pivech rozšoupnul. Jenže já měl důvod. Vracím se přece z báječné dovolené!

      A jaký je po mém týdenním putování tedy stav cyklotras v naší zemi? Střídavě oblačný. Byla místa, jež si rád zapamatuji a místa, na které už dneska raději ani nemyslím. Vysočina mne nadchla, stejně jako pohodová cesta z Chocně do Zábřehu. Existují u nás místa, kde funguje domácí atmosféra včetně služeb, stejně jako šílená místa, kterým se příště vyhnu. Jsem zase plašší než kdykoli předtím a vyhledávám klid mimo pidlivizaci. Jenže pak mi společnost pro změnu chybí a jsem rád, když vzniknou blízká setkání jiného druhu. Představoval jsem si letošní dovolenou stejnou jako vloni. A byla úplně jiná! Horší? Kdepak! Jsem spokojen, poáč dobří lidé jsou všude. Díky jim všem za společnost, byla radost pobejt:-)

110713
medvěd:-)