chat

Akce roku 2011

Náš diář

Editorial No. 151

      Uvažoval jsem, jak začít, jenže jsem stále nemohl zahnat myšlenky na našeho šibalského prezidenta. Považoval jsem jej mylně za starého senilního staříka, nad jehož krádeží (skoro)propisky bychom se mohli třeba jen pousmát. Jenže tenhle šikula překonal leckterého tuneláře v naší krásné zemi. Netušíte? Prozradím rád svou úvahu každému, koho stejná myšlenka ještě nenapadla: Václav Klaus si úřad prezidenta naprosto drze a bez skrupulí zprivatizoval! Ano, zcela drze a nenajde se nikdo, kdo by jej odvolal pro jasnou vlastizradu. V parlamentu mu jeho počin určitě pouze závidí.
      Co mne vede k takové úvaze? Vraťme se zpátky k protinožcům, kdy náš stařík Vašík odmítl projít kontrolním rámem. Vymlouval se (jako obvykle), že je někdo víc než obyčejný člověk. Ba přímo je uraženým prezidentem jisté malé země kdesi v Evropě. Vše by bylo v pořádku, kdyby tam skutečně vystupoval jako prezident republiky. Jenže Klaus používá titul zcela neoprávněně i v době, kdy dělá soukromý kšeft. V Austrálii totiž byl na soukromé cestě, za kterou si nechává nemálo platit. Je to úplně stejné, jako bych já zneužíval svou práci k soukromým kšeftů. Klaus je prostě neuvěřitelně drzý, což pochopitelně souvisí s jeho nepatrně přebujelým egem.
      Chápu, že když už se (oproti Václavu Havlovi) na něj jen málokdy na Hrad přijede podívat, poáč za staříkem míří vážně jen noshledové či pošetilci, rád se náš hradní stařík kamkoli za peníze prodá do světa. Rozumím, že za někoho takového kabaretníka si leckdo rád zaplatí. A přidá třeba i tužku jako bonus.
      Asi už chápete, že Klaus na sebe za zprivatizování úřadu prezidenta může být hrdý. Měl bych mu fandit za styl a eleganci, jakým vše provedl a nikomu nic nepřijde divné. To už je však o stavu celé společnosti. Jenže já se za Klause vážně stydím. Stydím se tím víc, čím více má potřebu Klaus psát své paměti a rozumy z cest. Ne náhodou svou "výživností" jsou na úrovni žáka prvního stupně základní školy. Ba co víc, bojím se Klausismu. Vzhledem k tomu, že stařík se -ismů bojí také, je možné, že na Hradě se postupně začnou pro jistotu otáčet zrcadla...

Mějte se fajn, s mnohými se těším na viděnou a světoběžníkům přeji aspoň dobré počtení nových Thájmsů. Máme tady dvě čerstvé novinky.
medvěd:-)

Novinky

KOLOS OF OSTRAVA 2011
aneb Culatý festival v MOM

      Za brány culatého festivalu jsme se nepodívali. I když vlastně úplně pravdu nemám, protože Charlie na nedělní večer přece jen vyfasoval od paní Kateřiny obojek (zelený a trapný, totiž bez nápadu - ten obojek!) a přeci jen do dění na pár hodin nakoukl. I pro nás ostatní by nebylo problém splnit předem danou závaznou kvótu "nad litr nejdem!", protože již v sobotu odpoledne šlo celkem v pohodě před areálem sehnat lístek na zbytek festivalu za sedm stovek. Jenže vykládejte to někomu, kdo zjistil, že i bez Colosů lze strávit v Městě Omezených Možností poměrně zajímavý víkend...

      Vendelín přicestoval do MOM již ve středu odpoledne. Nedal jsem mu šanci k sebemenšímu výdechu a přesto, že nepřivezl kolo (nejprve tvrdil, že jej vezme, pak zase tvrdil, že je dlouhodobě nepojízdné - prostě Vendelín) jsem jej ihned vyhnal do přírody. Na tuto individualitu jsem byl připraven a doma stáli oba mí bejci. Mohli jsme s klidem vendelínova tempa na večer vyrazit k Hodžovi. Proč k Hodžovi? Pravidelný čtenář již ví, že Hodža v Krmelíně vaří své kvasnicové pivo. Ještě jsem se jej nestačil nabažit a třeba i Vendelínovi zachutná. Zachutnalo a moc! Dokonce tak, že jsme odjížděli daleko po zavíračce (a dopití sudu) kdesi po druhé hodině ranní. Jak se ukázalo, Vendelínovo hnití již dosahuje neuvěřitelných hodnot a i pouhých osm kilometrů na kole do Krmelína se pro něj stalo fyzickým očistcem:-)
      Čtvrtek (nebo minimálně jeho začátek:-) byl pro nás celkem jasný. Ze Sviňákova jsme vyrazili odpoledne rovnou do hospody. Jak se totiž chvíli předtím ukázalo, Pivko fatálně nezmenežoval nákup surovin k Pivkoguláši a přislíbil, že vše pořeší raději až zítra. Nám s Vendelínem nezbývalo než se mezi kapkama deště proskákat přes kaluže až k Vlkovi na sviňákovské náměstí na oběd a dát třeba i nějakou tu Plzničku. Výlet do centra MOM i Colosového dění nám záhadně z programu nějakým nedopatřením zcela vypadl. Naopak jsme zařadili (po skvělém obědě) zcela náhradní, nicméně výborný, program, protože na Hraničkách v Polance na nás čekal Kufberek s "crc" Kačkou. Počasí se přeci jen umoudřilo a Kačka se mohla věnovat svým radovánkám na dětském hřišti. A my pochopitelně svým. V podstatě do plánu zapadal i milý převoz do Staré Bělé (Díky, Marcelo!), kde s námi přece jen i přes počáteční odpor poseděl znovu i Kufberek. Hladomor v Somálsku jsme bohužel ani tentokrát nerozsekli...:-)
      V pátek jsme nikam závratně nespěchali. Pravda, na Festivalu v ulicích se s odpolednem začal rozjíždět program v čele s hornickou tutálkou, ale my měli v plánu dočkat Pivkova příchodu a mezitím vyslepičit polévku. Osud a pivkovo nestíhání tomu chtěli, že na polívku bylo nakonec luxusních pět hodin času, kdy se i jinak tuhá slepice dobrovolně v hrnci rozpadne na mikrosoučástky. Jirka si dal skutečně na čas, takže svůj proslulý kuchařský um rozhodl nechat na sobotu a s deštěm jsme konečně vyrazili do víru velkoměsta.
      Jako velmi strategickou polohou se ukázala býti zahrádka pizzerie Astoria. Seděli jsme si tak akorát na doslech hlavního pódia na centrálním ostravském placu, před sebou měli orosenou Plzničku a vůbec jsme sledovali všude kolem života cvrkot. Je jasné, že tři pánové nemohli nekomentovat procházející modely a vlastně jsme si užívali zbývajících pár hodin do příjezdu Delegace. Bohužel přišla o Xaviho, jenž vystupoval na druhém pódiu, které stálo hned za radnicí na place, jenž normálně slouží už drahná léta jako parkoviště. A Xavi? Jasně, je to levičák ze socka kraje a občas pokoušel natvrdlost přihlížejících svými provokacemi. Občas narazil, což jsem nechápal, na druhou stranu se obešel bez fláků. Ani Špulku nedal, byť se nabízela těsně za ním běžící centrála (a já jsme přátelé... - tedy vítaný zdroj inspirace:-). Každopádně si užil koncert stejně jako my. Díky, Xavi a zase přijeď někdy zahrát sockám z Moravy!
      Mezi Xaviho a příjezd Delegace se pochopitelně vešla ještě nějaká ta Plznička. Delegace stále po červnovém seskoku září do dálky spokojeností a není divu, že i premiérová jízda pendolinem ji ke spokojenosti také přidala, byť nákup místenky v NjůBí byl prý hotový očistec. Správně dokázala docestovat i na zastávku Elektra a dokonce si vzpomněla, kde se vlastně nachází: Vítej v Ostravě, Delegace!!!
      Delegace pochopitelně zůstala věrna své tradiční roli a nechala se vláčet všude tam, kam jsme si jen dokázali vymyslet. Je pochopitelné, že jsme se museli pochlubit svým objevem a dříve než cokoli jiného jsme ji posadili (ano, tušíte správně) do Astorie. Ne na dlouho, protože Bomba E Stereo stejně po pár setech definitivně odkouřili (druhou, totiž první, vlastně hlavní) centrálu a náměstím se rozlehlo ticho a temný čoud. Bylo po dnešních koncertech...
      Jenže nebyl by to Pivko, aby nevymyslel (jasně, že předem) "náhradní" program. Zavelel k odchodu a trajflem jsme se přesunuli na sídliště Fifejdy (fakt si teď nevzpomenu na název lokálu), kde pro nás připravil Slevomatovou žranici. Půl kila masa pro pár žroutů nebylo problém zválcovat. Ovšem Plznička z tanku nás dostala. Poseděli jsme kamsi za půlnoc a vydali se neuvěřitelným troskokem sockou k domovu...
      Sobotní ráno začalo více než mile. Sice už bylo téměř poledne, ale celým bytem se začala přenášet stále intenzivnější vůně Pivkogulage. A to je pak jiné vstávání! Jirka jednoduše splnil slib a jal se zodpovědně své tradiční role šéfkuchaře.
      Asi tak kolem třetí, když už jsme spokojeně naplnili své žaludky příjemně (akorát) ostrým gulášem (heč, mám doma na mrazáku ještě jednu porci schovanou!), napadlo mne, že je akorát čas zajít zalít dobrou krmi nějakým nápojem. Do oka mi padl Sportbar ve Starých Výškovicích, kam jsme se jen co noha nohu mine přesunuli. Jedinou trpkostí tak vlastně zůstal brzký Pivkův odjezd k rodině. Jaká škoda!
      Jirka však svůj štafetový kolík předal dalšímu příchozímu. Po letech hudební ignorance přibyl na Colosy totiž Charlie! A tak zatímco Charlie si dával první Plzničku, Pivko se s námi začal loučit. S ním postupně vadl i můj původní plán na Štramberk. Také proto, že Charlie na něj neměl chuť vinou stávající pachutě předchozích zážitků a naopak chtěl něco z Colosů vyslechnout. Nezbývalo než jej ze Sportbaru přesunout (kam jinam:-) na zahrádku Astorie:-)
      Mnoho produkce jsme se však nedočkali. Dokonce i obsluha byla mírně řečeno nevrlá, drzá a dost vyzývavá. Co tedy s načatým večerem? Zajdeme do Stodolní! I přes mé varování, aby ostatní mírnili raději svá očekávání, tužby a dávné vzpomínky, jsme nakonec na zahrádce Bastily poseděli několik hodin. Musím přiznat, že i mne časem začalo bavit sledovat tu směsici nadrženosti, sexu, chlastu a totální ožralosti. Tady se totiž chodí evidentně už jenom na lov. Smutek mne však bral při pohledu na trosky ostravské rádoby "high society." Není divu, že se blíží konec světa. Tohle byl až příliš krutý (m)orální úpadek...
      A vida, propili jsme se z úspěchem ku neděli. Spánku jsme dali znovu slušnou porci a dokonce nestačili zaregistrovat, kdy vlastně zmizel Vendelín. Neděle byla konečně slunečná a přes neblahé Charlieho tuchy jsem přece jen riskl a zavelel k pěšímu útoku na zámek v Zábřehu. Teprve tam jsem pochopil, že některé řeči lze vést (ehm, jak to říct?) především v kruhu rodinném. Byl jsem potěšen parádním stavem Delegace a důvěrou obou, které se mi dostalo. Za odměnu jsem vymyslel dobrou krmi, již ovšem Charlie bohužel vynechal. Nacpal se totiž doma Pivkogulášem a cestou velkou zmrzlinou:-)
      I v neděli jsme nakonec na večer vyrazili do víru velkoměsta. Náměstí se evidentně začalo vylidňovat, obě scény se začaly po šesté večerní také likvidovat a ostravské centrum pomalu ale nezadržitelně padalo do obvyklého spánku zapomnění, kde zůstane po celý rok. Navštívila nás paní K. a vtáhla Charlieho s sebou do víru Colosů. My s Delegací jsme chtěli vyzkoušet místní malý pivovar Qásek, jenže "skrz prázdniny" nemáme, není, zatvorené, modlíme sa...
      Náhradní program se nabídnul sám: U Rady je Plznička z tanku a chuť nám dala na prověřené šunkové koleno. Mňam. Dobře jsme poklábosili, byť problém hladomoru v Somálsku stále zůstává otevřený. Kolosy jsme letos nechali být samými sebou kolem desáté večerní, kdy jsme se přesunuli do medvědova doupěte a Laštovičky se rozletěly k domovu. Zatáhlo se a začalo pršet...

      A jaké tedy vlastně byly letošní Barvičky? I když Kolosové, tak každopádně bez nás. Zjistil jsem, že s dobrými lidmi, kteří se navzájem doplňují a spoluvytvářejí program, jsou kulisy Kolosů vlastně jen druhořadými. Obrovsky si vážím party, kde netřeba programovat každou minutu programu, poáč stačí jen naznačit a někdo další pošoupne s radostí kárku událostí o kus dál. Proč o tom píšu? Protože mám štěstí vždy na nějakého "pohunka," který mi dává svým trapným chováním jasně najevo, že je čeho si vážit. Ale to máte asi každý:-) Pohunků mi je líto, poáč netuší, co by mohli prožívat. Obvykle pouze parazití.

      P.S. Nezbývá doufat, že napřesrok spadne Zlatuše ze svých bankovních (a komerčních) baldachýnů a vyrobí zase festival pro lidi a s atmosférou. Letos ji neměl a pachuť dvojnásobných peněz za menší divadlo zůstane...
      P.S.2: Jistou katarzi mi letos ex-post způsobily i mrdky mediální. Že jsou povrchní, to celkem při jejich "vyznání" už chápu. Ale proč se tihle hlupáci rádi nechávají koprumpovat a tím zatáhnout do festivalové píár? Možná je to pohodlné a spláchnou se tím dvě mouchy jednou ranou. Zřejmě nadešel čas, aby si mrdky mediální musely koupit zcela jako každý smrtelník lístek za své a pak jej teprve třeba nechat proplatit redakci. Možná pak bychom se dočkali i logické kritiky namísto samých ód na radost. Já totiž považuji konání Zlatuše a celého vedení Kolososů za pořádný průser. Její drzost srovnávat se s trenčínskou Pohodou mi pak přijde jako donebevolající drzost.

Více povídání a další fotky jsou zde >>>
29.7.2011 medvěd:-)

B´11 Vranov
Tradiční taškařice pruhovaných inženýrů na novém místě!

      Šumná? Prdel světa na nekonečné náhorní plošině odkud vidíte do Rakouska, Dukovany a jinak vlastně nic než decentně zvlněnou krajinu. Nepřekvapí ospalé nádraží, překvapí autobusová linka České Budějovice-Znojmo a zpět, jejíž nečekaně luxusní autobus snad z trestu supí úzkou a zatraceně rozbitou cestou k nádraží. Evidentně jako přípoj, byť vlečňák na kola za autobusem tady působí poněkud nepříčetně na řidiče a nepatřičně k situaci. Inu, vítej na jižní Moravě!
      Odolávám stanku s Janáčkem i Rebelem na jinak sympatické (taky přiměřeně ospalé) zahrádce u nádraží jsa natěšen nedalekou přítomností prvních vzorků něcitlivých kokotou. Potkávám pár cyklistů a říkám si, zda jsem náhodou zbytečně nevyměkl. Jenže stačilo se spustit ze Šumné po zelené značně vstříct Švýcarskému údolí (nekecám!), abych pochopil, že ten hnusný fukejř by mi dal co proto celou cestu už od Břeclavi. Karamba! Takhle jsem ochutnal s radostí lesní maliny. Na kole bych je vážně nepotkal...
      Půlku cesty jsem šel zcela osamocen. Až když jsem se dostal na asfaltu těsně nad údolím, pochopil jsem, že začíná správná prázdnonová divočina. Malebnost okolních chalup byla rázem vystřídána protijedoucími obzvláště fučícími cyklisty případně už pěšími cyklisty:-) To nic. Mám našlápnuto k vodě a jsem v klidu. Ale je fakt, že v dole kdesi pode mnou neuvěřitelně túrující Favorit mi dal jasně na jevo, že tady se v zimě rozhodně nejezdí. Možná klouzá...
      Sotva se ocitám na dně Švýcarského údolí (fakt nekecám!), symbolicky mne vítá svou "pětkovou" atmosférou hospoda á-la unimo buňka s hladovým oknem a Černou Horou. Nedává mi nevzpomenout dávného bystřičského kempu. Odolávám jsa natěšen prvním setkáním s přehradou.
      Co to? Dvě stě metrů vyschlého koryta? Na jeho dně parkuje fóbie a hned vedle motorka. Jasné znaky faktu, že nejde o pouhou dočasnost či náhlou indispozici. Co to? Dyť první bystřičané přijeli teprve včera a už se vypouští!? Nebo snad někdo sleduje Thájmsy a i tady raději s vypouštěním začali včas? Kua, být Vranov stejně hluboký jako Pozlovice, zbylo v něm vody jako po výlovu. Takhle se po pár stech metrech mohu uklidnit. Voda sice chybí, ale na funkci rostlináře hladina vody má jen pramalý vliv...
      Přiznám se, že nejsem rodilý optimista a batoh na zádech mne začíná štvát. Proto raději ještě před mostem do kempu sonduji, kde zrovna pruhovaní inženýři pobývají. Odhad mám správný a v klidu procházím uličkou hamby (vietnamský šopingpark) až k vrátnici. Vida, kempy dnes vážně fungují jinak. Čipové hodinky za kilo odmítám a volím obligátní plastový obojek. Klasika je klasika. Navíc, jak později zjišťuji u soukmenovců, ne vždy je uvedený čas na hodinkách ten úplně nejvýhodnější. Snad dále...
      Nezbytný hovor s Pištou si nezadá s mnohem pozdějším vyřízením pro Matěse a Milajka: "Jste v Kyjově? Tak se dejte na dálnici!" Pro mne mají prozaičtější vzkaz: "To asi nenajdeš!" Našel, bobeš! Dokonce napoprvé i přesto, že jsem vešel vyýstupní vrátnicí, zatímco GPS pruhovaných inženýrů počínala vjezdovou...
      Cože? Tvrdíte, že každý kemp má jednu vrátnici? Tak to jste ještě nebyli na vranovské Pláži! Nastupuji do zatraceně rozjetého vlaku, takže dávám Plzničky oproti ostatním desítkovým slintalům. Později přijde i na bratra Richarda (nový symbol po Soberánu) a pak už jen virtuál, který začal poměrně rychle, nicméně přechodem přes most k hrázi. Když jsem zmerčil poněkud neuměle zaparkovaný parníček pod mostem, požádal jsem ostatní, aby až příště budou parkovat půjčený parníček, byli přece jen troštičku ofáfrnější. Netušil jsem, že nás teprve čeká zatáčka smrti...

"Co tě nezabije, to tě ošuká..." (vymysleli Animátoři svorně zaklesnuti nad pisoárem. Nebo pisoáry?)

      Co to? No ano, zatáčka smrti. Začíná (či končí, to je jen otázka pohledu na věc...) za mostem do kempu a končí (nebo začíná?) v podstatě před přístavištěm. Kdo někdy pricházel, pochopil. Začíná i končí stankem s kořalou a jak jsem záhy pochopil, nejoblíbenějšími hosty se včera stali mí kamarádi. Je snad možné omluvit tento fakt počasím? Snad ano. Návěsti obou stanků byly jasné: Tudy bez zastavení rozhodně neprojedeme...
      Prošli jsme. Samozřejmě bez ztráty kytičky se naše projití neobešlo. Já jsem se konečně dostal do stavu "Vítej!", ostatní pokračovali v započaté cestě. Byly mi zkušenými bardy doporučeny bary, kde je třeba zajít stejně, jako kam netřeba. Nevím, ve které hlavě vznikl nápad na průjezd parníkem. Slib zajištěného kateringu zabral na všechny, takže stačilo jen počkat na zaplnění dostatečným počtem platících účastníků zájezdu a mohli jsme vyjet. A taky jsme vyjeli!
      Řeknu vám upřímně: Je to zážitek! Nejširší část přehrady je u hráze a pak se údolí jen zužuje a stráně se skalisky stále více klopí. Doleva doprava a pořád dokola. A je to paráda! Občas nějaký ten chat na vysoké skále, kam je odvahou se vůbec vydat, natož tam zapařit. Pak třeba jachta, kterou řídí hmmmbab a parádně se nám (napříč našim lechtivým kecům) vyhýbá. Když pak někdo vynalezne (tuším jsem to byl já...:-))) v podpalubí na přídi skybox s barem, je vymalováno. A jak! Plavba byla naprosto famózní a utekla jako sviň. Takže i návratová sekvence před zátoku sviní (po česky: zatáčka smrti) se stala jen trapnou událostí ve věcech za chvíli následujících...
      Do kempu jsme došli bez ztráty kytičky. Tedy v podstatě. Našli jsme bar-bar hned vedle Tatáji a jali se pačekáť příjezdu Milajka s Matěsem. Už v zatáčce smrti šly hlášky: "Kde jste? V Kyjově? Jo, tak to se hned dejte na exit a fijá po dálnici!" (To jen pro připomenutí:-)) Matěs přijel majinko bledý, poáč mu až tak úplně nevyhovovalo odpružení, tvrdost podvozku a rychlost milajkova vozu. Ani nevím, jestli se náhodou na modlení. Ale je fakt, že se jim do brutálně rozjetého pendolina (dovolil jsem si malý příměr:-) nastupovalo s velkými zábranami. I tak stačilo několi Richardů a odvahy a byli mezi námi. Jak aspoň tuším, poáč jsem se brzy odebral do jiné dimenze a odpad...

      Vida, sobota. Na spaní mi zbylo několik málo mikrometrů čtverečních a s pocitem, že jen nedaleko je bazén, jsem přece jen Milajkovi nedokázal odporovat a raději jsem vstal. Jakým překvapením bylo, že Milajko s Matěsem přišli jen před několika málo minutami, což samozřejmě vyplynulo napovrch až o mnoho časových délek později. Mezitím jsme zavedli několik dalších hlášek (jakože třeba se z nádrže Pištova rencka stal výhradně Lockayův popelník, který ve finále držel nejen Tatáju, ale i vedlejší Jindrův stan...)

      Richard padl. Bez bázně a hany. Až někdy kolem desáté jsme měli odvahu vzbudit svým hlasitým hovorem Milajka s Matěsem, kteří nebyli ochotni při pohledu na Richarda pokračovat v započaté cestě. Sami si určili osud svých dalších kroků, takže se nemohli divit, že zatáčka smrti byla logickým pokračováním jejich odpírání...
      Ještě před Zatáčkou smrti přišla na přetřes historka s Jindrou a "moonwallkem" za zábradlím spojovacího mostu. Chápete to? Jen Milajko byl schopen znovu přelézt zábradlí v potřebě přesvědčení o vlastní neotřiselnosti. Myslel to vážně? Dneska těžko říct, ale skok do rozbouřených vln vranovské přehrady (ano, uznávám, záměrně jsem to přehnal), si nakonec přece jen rozmyslel. Jinak se však zachoval na konci Zatáčky smrti, kde jako jediný se odhodlal vyzkoušet kvalitu vody a neohroženě se vrhl do jejich vírů. Pravda, s našim (přece jen tajeným) obdivem. Však Matěs se neomhl na celou situaci dívat a raději vše sledoval z povzdálí...:-)
      A tak jsme došli ke kolenům, přístavu a jukeboxu. Vzhledem k posledně jmenovanému odkážu na afterchat a doufám, že se vysloví (jsa kritik k mému článku) někdo jiný. Já mám totiž problém. S (byť krásnou!) mladou, ale fatálně neschopnou brigádnickou obsluhou, přepáleným tukem, nedopečeným kolenem a zájezdními hospodami vůbec. Vítej v Česku, kór na jižní Moravě, kde to s námi vždycky mysleli tak nějak upřímně po svojemu...
      Takže se raději přesunu o kus dál zpět přes most (slušně po vozovce) do kempu Pláž, kde pro nás připravili náročný audiovizuální festival. Nejprve RHChP revival a později Miss la Pláž. Zatímco Milajko prospal s dešťovou loužičkou za krkem festival, spoustu Ježků a kvalifikaci, já prospal finále Miss, kdy kozy ven! Vzbudil mne vlastně až Milajko zavalen lístky do tomboly, které rozhazoval podle toho, jak nevyšly. A pak byla noc na neděli, byť původně jsem ji plánoval pouze jako předěl mezi dnem A a dnem B. Tenhle primát zůstal tentokrát jednoznačně Milajkovi:-)

"Když s chutí vypiješ, nemůžeš nadýchat...," prohlásil Milajko chvíli před odjezdem:-)

      Neděle. Nenáviděný den, poáč vše obvykle končí. Zlatý Trutnov! Dnes však se budíme a přicházející Jindra (jsa v přesvědčení, že najde) nakonec nenajde žádného řidiče. I my máme problém, poáč když se na snídani proflákne, že nahoře stojí zaměstnanci firmy Polehávat-Chrápat a čekají na nás, máme problém sami. Odvážným sice svět přeje, ale toto? Jsem rád že naévlastním přemisťovadlo a nemusím se o něj starat. Nebo mu minimálně dělat řidiče. Takže zatímco ostatní trpí, já se snažím srovnat alkoholem...
      Kliftóny jsme nakonec projeli bez ztráty kytičky. Pomohlo auto stojící těsně pod horizontem před kliftóny, trčící svými dveřmi do prostoru a se všemi pasažéry rozprchnutými do lesa. Polehávat-chrápat na ně čekali jako na liz a Milajko byl pro změnu přilepen na nás jakoby na tyči. Netušil, že pištův rencek má problém. Dusil se a klidně se mohlo stát, že u policajtů neplánovaně zastaví, aniž by Pišta chtěl. Je podivné, že ani později po projetí checkpointu si Matěs panáka na spravení nechtěl dát...
      A tak jsme dojeli bez ztráty kytičky až domů. Nevím, čím jsem si to zasloužil, ale Pišta mne vysadil až před doupětem. Postupně jsme se opouštěli a oba nám přišlo zcela symbolické, že za Hranicema se divnopočasí přelilo v setrvalý slejvák. A jakože i na Vranově foukal vítr, za nějž by se ani listopad stydět rozhodně nemusel...
      Zbývá poděkovat. Všem zúčastněným, poáč ví, jak to bylo ve skutečnosti:-) Mám radost, že se pořád dá jezdit s lidmi za lidmi, kterých si vážím. Tak zase příště na nějaké přehradě, která o nás ještě neví!

P.S. Jak bylo zhruba dva týdny po akci náhodou zjištěno, došlo k dokonalému krytí celé akce před Kufberkem. Ne, že by nás chudák naháněl v okolí Pozlovické přehrady. To ne, věnoval se plně rodinným radovánkám. Ale nečekaně brzkým vyškrtnutím z rubriky "Odpovědět všem" vlastně vůbec netušil, že celá akce proběhla o nějakých 200 kilometrů jihozápadněji. Poslední, co stačil zaznamenat, bylo kompletní zrušení celé akce Lockayem:-) Ostatně o pár řádků níže sami můžete posoudit, že zorganizování akce v dobách emailů, sms, facebooku a podobných vymožeností, chce pořádného chlapa...

Množství fotek a především kompletní text včetně Přípravy na přípravu hledejte ZDE >>>
110813
Medvěd:-)

letem červencem

      Červenec 2011? Tak jeho začátek si pamatuji naprosto přesně! Nejprve jsem odmítl před polednem další pivo na Švýcárně, protože jsem věděl, že právě čtvrtá Plznička by jednoznačně rozhodla o mém osudu. Vydal jsem se na cestu (poprvé v červenci, jinak letos vlastně podruhé, poáč jsem tam byl také včera!) na Praděd. Jsa zaujat stoupáním k rozcestí na asfaltku a množstvím alkoholu v krvi jsem nebyl ucela schopen pochopit, co se vlastně kolem mne děje. Jediné, co jsem pobral, a z čeho jsem měl upřímnou radost, byl vysílač, který jsem oproti včerejšku před sebou viděl. Na vysílači kromě Starobrna (karamba!!!) a obsluhy nebyl nikdo jiný. Chápete? Začátek prázdnin a Praděd je vlatně jenom můj. Neuvěřitelné! Jenže ani parádní dalekosáhlý výhled, který si nevinně pamatuje spousta mých přátel (poáč jsem měl, chudák osiřelý, potřebu obvolávat) nezdolal Starobrno, které mne jako vždy přesvědčilo o dalším sestupu dolů. Zastávka u Zdeny byla příjemná, ale také neřešila můj problém. Sjel jsem ještě pár set metrů a pochopil jsem, že je něco špatně. Co? Jeden stupeň nad nulou ve tři odpoledne v první prázdninový den? Dnes už vím, že šlo jen o předvěst měsíce celého. Na Ovčárně jsem však vstoupil do bufáče, kde je v sezoně normálně nabito, vysmátý jak lečo. Rozesmál jsem i obsluhu. Byl jsem toho dne prvním zoufalcem, který se do téhle sloty vydal. Přitom já hledal jen rukavice na další sjezd...

      Sport u bufáče nefungoval, zato jsem poprvé ocenil, že po zimě nedělám inventuru taštičky pod sedlem. V ní jsem našel rukavice a díky nim jsem si vážně užil sjezd na Hvězdu. Nikde nikdo, silnice jen pro mne a odvaha také nechyběla. Když jsem po dalších několika hodinách dojížděl k Vendelínu na čet do Hynčic, vlastně jsem byl rád, že srážka s prázdninami nebyla moc intenzivní. Konečně, i kliftóni si nakonec celý červenec pochvalovali jako statisticky brutálně podprůměrný. Nedivím se, v té slotě (po slovensky nečas) se nikomu nechtělo do hor vyrážet. Jenže večer, když jsme s Vendelínem na pár chvil vyrazili na pivko do místní nálevny na hřišti s nefalšovaným hladovým okénkem (a mnohem ochotnější šumnou šenkýřkou...) se nestačilo udělat kosa dříve, než nás vedelínova emcy vehnala zpátky do četu. Druhý den jsem dojížděl domů po týdenní dovolené a nadával. Nadával jako špaček, poáč (jak Charlie říká), v zimě se vždycky může přivlíknout, když ti je kosa. Ale, kua, čím, když vše, co bylo se mnou na kole, jsem už na sobě měl!
      Před dovolenou jsem si nadával, že jsem špatně ošéfoval svátky, ale je příjemné, když přijdete do práce, nikde nikdo, a navíc máte jeden den k rozdejchání a pak dva svátky na vzpamatování. To byla paráda! Vzpamatovačka byla úplně v pohodě. A vlastně i celá práce, poáč drahá dráha přešla na prázdninový provoz a s výjimkou jednoho úletu (mnohem později) vlastně nikdo neprudil.
      A pak přišly Barvičky. Alias desátý Kolos of Ostrava. Madam Zlatuše se nechala unést na vlně vlastní pýchy (chcete-li blbosti) a zvedla vlezné na dvojnásobek (pravda, zavedla plátěný obojek, ale trapný, kua trapný...), přičemž pro "socky" zavedla festival v ulicích. Pro platící změnila pivovar za Ostravar a tím vlastně definitivně dorazila naše hříšné myšlenky pro návštěvu. Pravda, nakonec se daly v sobotu lístky sehnat i za sedm stovek, jenže pachuť trávy spálený byla v našich hrdlech mnohem drsnější a nehodlali jsme prodat čest (práci!) za nic na světě. Delegace sice přišla vlstaní vinou o Xaviéra, ale i tak jsme program dostatečně naplnili. Dokonce i Charlie navštívil (za)brány festivalu, když paní K. přišla za námi s obojkem "od manžela." Barvy? Letos rozhodně průser, poáč možná zázemí (až na Ostravar...) bylo o.k., ale kapel se nedostávalo. Já vím, Věchet v Trutnově předem nesděluje, kdo bude na pódiích přítomen, ale oproti Zlatuši Holušové vede svůj festival spolehlivě s citem. Kdežto Zlatuše nám letos nabídla více pódií i mezičasu. Nikdy předtím nebylo, že bychom hledali: "Kam dále?" Letos se ji povedlo vyrobit i dvouhodinový kuřpauz...
      Barvy probíhaly především kolem !!! (nové imáge Ostravy) a tak se u mne uhnízdilo vše, co mělo ruce i nohy. Charlieho návštěva byla milým překvapením a já si obrovsky vážím lidí, kteří tupě jen nekonzumují program, ale zároveň do jeho hladkého běhu přispívají. Vězte, že nejde o samozřejmou vlastnost. I proto si všech svých dobrých kamarádů obrovsky vážím!
      To byla vlastně půlka července. A co ta druhá? Kromě emcy a naprosto příšerného počasí (jak jsem se těšil, že emcy strávím na Kuňkališti v Proskovicích!), kdy chcanec byl střídán jen velmi střídmým sluncem a zcela vyjímečně se teplota přehoupla přes pětadvacet stupňů. Vlastně jsme zažili typické Charlieho léto! Aspoň v červenci platila předchozí věta naprosto přesně.
      Jenže nelze takhle pateticky skončit, poáč on se vlastně červenec ve finále exkluzivně povedl! Proč? Protože skončil na Bystřičce. Bystřička je pochopitelně eufemismus stejně jako třeba Tradiční podzimní Oldřichovický Dejchánek. Letos se Bystřička přesunula ze stále beznadějně vypuštěné přehrady v Pozlovicích do Vranova. Řeknu vám, hrklo ve mně, když jsem Švýcarským údolím klesal k přehradě a zároveň jsem zjistil, že je povypuštěná. Už teď? Před naším odjezdem? S malými obavami, ale přesto jsem si štípnul odpustek na vrátnici kempu Pláž a rád se vrhl do nekončící taškařice, kterou zpočátku jistili jen imitátoři s Pištou.
      Přišlo mi, že nastupuji do slušně rozjetého vlaku, ale to bylo pořád hovno proti tomu, když o iks hodin později přistupovali Milajko s Matesem. Prý pendolino je slabý odvárek. Rozumím a chápu. Nicméně zapařili o to více a dokonce možná svým netypickým umem zachránili jistého Jindru před seskokem do vln Vranovské přehrady. Neměl prý ani tak strach z výšky (skákal z prostředka mostu) jako o to, zda doplave. A to je vlastně povedená historka z mnohých, které kolem Vranovského spojovacího mostu proběhly. RHChP revival či Zatáčka smrti jsou pojmy, na které se jen tak nezapomene. A vlastně ani na ten pičasím pokřiveným červencem. Nebyl rozhodně tak hrozný, jak vypadal...:-)
      A propos, vlastně jsem to nikdy nijak nedoporučoval, ale jako pokaždé pokračuje stránka spoustou fotek. Však se mrkněte:-)

110813
Medvěd:-)