dnes je .
Svátek slaví .
chat
Akce roku 2011
Náš diář
Editorial No. 153
Jak jste na tom z chlastem? Cože? Že vše o.k.? Mno, tak to já pak taky. S nezadržitelným postupem věku si dokážu vychutnat množství piva menší než velké. Už jej nepožívám, když mám "jauvajs," poáč chci mít své chování pod kontrolou. Leda, že by "jauvajs" bylo moc velké. A v takovém případě se rád svěřím do péče svého bestfrienda, poáč jedině tam nemůže nic dopadnout špatně. Nicméně i to není zárukou, že nenastanou "běsy." A pak jenom, abych nezačal náhodou psát! Sám jsem byl překvapen, že v následujících řádcích je tak málo chyb. Jen myšlenky létaly všemožně z tématu na téma přesně tak, jak běsy běžely hlavou a já stačil s trojkou v žíle mačkat titěrná tlačítka na mém eee901...:-)
Život je hořký, budík! Říkám si, že ani reklama "stejná jako tenkuát" nemůže mít stejnou sílu jako cokoli jiného. Větší srandou by možná mohlo být, že náš náš slavný svět se hrne "do rijadnej piči." Na Slovensku padne vláda a mají radost, že teprve teď přijde ten správný Smer. Vážně? U nás si Klaus s klidem zprivatizuje prezidentský úřad a jako důkaz své nadstranickosti (mimochodem, není to nějaký -ismus?) jde kázat na začátku roku do školy svého synátora. Pochopitelně soukromé, poáč jinak to ani náš krutě "nadstranický" prezident neumí.
Tolik z domácího dvorku. A co třeba ze světa? Tady si myslím, že nás, kterým je tady tom světě celkem velmi dobře, je více než špatně z chemických Makrel z Německa a přirozeně nanicovatých do sebe zahleděných SarKózých (ó, pičo!) všude kolem. Není nejvyšší čas něco s tím vším dělat?
Uvažoval jsem krapet delší dobu, jak napsat editorial klasické freedlandí one man show po návratu do Evropy. Její král Rampušák s ještě vyšším SarKózym totiž dokázali udělat ze mne (minimálně na letišti v Amsterodámu) cizince ve vlastní zemi. Tedy Velezemi EU. Tohle pitvoření v zájmu nanicovatých NUL mne vážně nebaví. Dej chrochtákovi moc a hranici tenkou jako blanku a ukáže ti, jak vypadá úřad na checkpointu!
Co mne naopak baví? Baví mne kamarádi, přátelé, na jejichž slib se mohu plně spolehnout, čehož si vážím a snažím se neplýtvat a naopak často vracet. Nebaví mne pokrytectví a humus. Mám rád Ameriku! Říkáte blbost? Ale hovno! Zajeďte se zeptat muslimáků, jak upřímně to s námi křesťany myslí. Třeba i tam, poáč tahle radikální verbež si skutečně nezaslouží jakýkoli respekt!
A propos, Amíkov: Výhoda? Jasan, mám ji! Mám tam svou sestru a její rodinu. Taky tam mám její nápady a závidím ji, že si může dovolit drtit mou anglickou/americkou neznalost. Má na to právo. Taky mne drtí, že kdykoli odjíždím z Amíkova, všichni se ptají: "Kdy se vrátíš?" Mám holt štěstí. A krutá realita všech, kteří musí (třeba i služebně) navštěvovat cokoli východněji za řekou Moravou? Pardon:-) Už teď vidím, jak se se durdí Maťes, byť zcela neoprávněně, poáč svých kamarádů si zaztraceně vážím.
Vlastně jsem zvědav, zda-li tohle může přijít do Thájmsů. Ano? Budu rád, když popřemýšlíte. Krátké dny a zatraceně dlouhá tma dává příležitost k uvažování...
Nakonec jsem ten Editorial nesmazal, poáč tady i vy jasně vidíte, jak vypadá medvěd, když se slušně namaže:-)
Mějte se všichni fajn.
Zdraví medvěd:-)
Novinka No.1
Boston. Začínáme!
Jak začít? Boston je hlavním městem státu Massachusetts. Leží v zálivu 200 mil severovýchodněji od New Yorku. Takže na východním pobřeží. Trvale v něm žije nějaký půlmeloun lidí (včetně švárovy sestry s rodinou, třeba), který obhospodařuje další tři miliony studentů na místních univerzitách. Pro mne je Boston logickým vstupem do Amíkova a městem, jehož centrum lze v klídku prošpacírovat. Tady se už dvakrát pil čaj (poprvé s mnohem větším úspěchem) a tady v okolí začala evropská kolonizace Amíkova. Co nabídne? Stále větší množství zatunelovaných dálnic a na jejich místě vzniklých parků, příjemné podnebí v našem vegeťáckém pásmu a třeba zdvojenou místní "Stodolní," ve které to v pátek hučí úplně stejně jako v té naší malé ostravské...:-)
Jsem tady! Naše letadlo nedopadá na tradiční ranvej směrem do moře, ale naopak jsme dali jedno "kochací" kolo nad městem navíc. Paní z Bulharska, co sedí vedle, tady letí poprvé a mizí ještě kamsi dále. Chtěla mluvit srbsky (proč ne?) a potkali jsme se ještě jednou u reklamací. Ani její bagáž nedorazila. Má větší problém než já, protože se spokojím se sepsáním reklamace a odesláním kufru od harmoniky, který celou cestu Prahou vzbuzoval soustrastné pohledy okolí, přímo do Provincetownu. Nechce se mi zdržovat, protože děti už běhají kolem strejdy a už je fronta nebaví. Mne taky ne. A vlastně se mi poprvé splnil sen: Cestovat pouze s lehkým zavazadlem. Na co jsem si vlastně v letištním meziprostoru bral vozík? Muselo mi být přece zcela jasné, že za 18 minut bludní holanďani nemohou stihnout bagáž přeložit...
Další plán je jasný: Čas se posunul k večeru a s počátečním blouděním (v tomhle se sestra pomamila) nakonec trefujeme 195 severní, což je pro nás velkou úlevou, neboť cestou z Loganu jsme si zcela neplánově prohlédli i kousek bostonského downtownu:-) Do obydlí švárovy sestry jsme už dojeli v pořádku a děti už začaly cestou klimbat. Čtvrť na severním okraji, kde bydlí, je ideálním místem pro rodiny s dětmi. Klid, pohoda a velmi mírný provoz, kdy řidiči každopádně počítají, že tady děti jsou. U nás se takhle klidně ani v obytných zónách nejezdí. Rád si zvykám...
Geniální orientační systém spočívá v logickém značení hlavních dopravních tepen. Ty z východu na západ jsou zásadně sudé, ty z jihu na sever pak liché. U čísla příslušné "route" pak je vždy uvedeno, zda jedete na sever, jih, východ či západ...
Druhý den dopoledne užíváme s dětmi, které se tu více tu méně snaží učit jízdě na kole. v Madlině urputnosti shledávám vlastnosti své drahé sestry a u Berťase si pro změnu dávám tajný úkol, že z něj vychovám pořádného chlapa. Přece se v umění jízdy na kole musí sakra postrejdit, ne?
K odpoledni vyrážíme do víru velkoměsta. Částečně na polikliniku, kam potřebuje má sestra a později užít slastí velkoměsta. Vlastně jsem rád, že poznávám i další novinku, totiž služby ve zdravotnictví. Již první šok mne čeká v čekárně plné sedaček a gaučů, kapesníků a vod. Co má společného s našim prostředím? Jedině lino na zemi a "bezplatnou" službu s regulačním poplatkem. Jinak spíš slušný obýváček místo děsivého "nádraží" plného nasraných lidí, kde lze v klidu dočkat na své zavolání. Od toho jsou tady asistentky. A já jsem tady, abych uhlídal tři sviště po dobu sestřina vyšetření. Padly na zachování alespoň přijatelné hladiny hluku všechny papírové kapesníky široko daleko, ale byl jsem rád, že se jimi právě děti zabavily. Jinak by ta hodina byla určitě nekonečná:-)
Kde asi tak zaparkovat auto? Jako nejlepší a levná varianta se jeví parkoviště hned u přístavu, kam dorazí pomocí fastferry za nějakou chvíli švára z Provincetownu. Je jasné, že v nedaleké restauraci svišti dlouho neposedí, naštěstí moře za oknem je dostatečnou inspirací a dveře na terasu jsou otevřené. Vida, Bobby je tady!
Vzhůru do víru velkoměsta! Od přístavu se vydáváme do pátečního večerního ruchu downtownu pěkně pěšky po svých. Září je měsícem, kdy slunce vytváří podstatně větší stíny a teď na večer, kdy už se sklání ke konci své dnešní pouti, díky sklům mrakodrapů odráží paprsky na všechny možné strany. Mé celkem zkušené fotografické oko si všímá leckterého detailu. A taky toho, že mnohdy se odraz slunce láme hned několikrát a místo, kde jsem jej před chvílí viděl, je už dávno temné. Chvilka zaváhání a je po ideální fotce. Musím si zvykat:-)
Dvojulice s výhradně pěším provozem nedaleko staré původní radnice na mne působí více než povědomě. Ještě aby ne, když rachot z okolních zahrádek dává tušit atmosféru (zde) dvou souběžných Stodolní. I tady se chlastá a i tady to má grády. Objev? Třeba restaurace, kde jsou k zákazníkům hrubí a ti si rádi za hrubost připlatí! U nás je to přesně naopak a tady jde o mimořádně úspěšnou raritu. Sakra, Amíci, važte si toho, co máte a chcete-li hrubost, dojeďte k nám. Čenda bude mít urkitě radost, že je světový:-)
Když dovolená, tak se vším všudy. Za 50 babek dáváme okruh městem v kočáře, což děti kvitují a švára se dozvídá, jak svět je malý. Neb kočí (žena) je z Provincetownu. Sestra paní učitelky, která učí Madlenku. Jojo, tady je možné všechno!
Na Americe miluju třeba také to, že podnik, který funguje třeba sto let vážně nepotřebuje každý rok měnit logo. Funguje tak, jak je. A my jsme v jedné ze Stodolních objevili takový předchůdce McDonaldu. Ještě se sedí u stolu, ale kuchyně je součástí jídelny. Frkot kuchařů je vidět a zásobami se chlubí dole v přízemí v prosklených chladících boxech. Panečku, to byly steaky! Budova taky už něco pamatovala a já poprvé viděl to pravé americké "padací" okno, jehož jedinou opravou byla jen už bůhvíkolikátá vrstva emajlu:-)
Má sestra má takovou roztomilou úchylku. Jak se později na baru hotelového lobby přiznala, miluje čtyřhvězdičkové hotely. Neváhala a za pár babek na internetu sehnala ubytování v Cambridgeském hotelu Hyatt. Tudíž přesně tam jsme zajeli. Zklamáním bylo jen, že jsme tentokrát museli závézt auto do garáže sami. Jinak přístup k zákazníkovi takový, na který se příjemně zvyká. Šváru s dětmi jsme nechali svému osudu na pokoji a v lobby jsme si sedli tak, aby má sestra mohla sledovat neutuchající světoběh hotelu. Výhled na neustále kmitající kvarteto výtahů nevyjímaje. Jedna z mála chvilek, kterou jsme pro sebe měli...:-)
Velmi zvláštní pocit: Sedíme v hotelové restauraci a snídáme. Za oknem nábřežní ulice a u Charlieho řeky pak chodník, na kterém v podstatě neustále někdo provozuje jogging. Dle pod okny kmitajících lidí bych to s obezitou lidstva neviděl tak hrozně. A to ještě po chvíli na řece projíždí (závod?) osmiveslice. Vida, na každé je kapitánka a dřou výhradně chlapi. Ono se vůbec na ten sport od snídaně poměrně příjemně kouká...:-)
Příjemnou snídaní začal třetí den v Bostonu, který byl vyplněn v podstatě jediným úkolem: Navštívit Vědecké muzeum - unikát svého druhu. Něco podobného by prý za tři roky mělo být i u nás ve Městě Omezených MOžností, takže jsem byl zvědav, čím se u nás inspirovali. Z Cambridge je to k muzeu v podstatě jen přes Charlieho řeku (a kousek zpátky do města). Když jsem byl v Amíkově poprvé, právě odtud jsem odjížděli na poznávací výlet obojživelníkem. Už tenkrát mne betonová budova zaujala. Nyní nadešel čas podniknout průzkum jejích útrob.
Fatálně jsem selhal jsa zblbnut muzejními expozicemi u nás, takže foťák zůstal bohužel v autě. Nadávat jsem si mohl sebevíc, leč vše marno. Do auta daleko, k zážitkům naopak. Netuším, kolik vlastně tématických okruhů ve vědeckém muzeu existuje. Jisté je, že tady je všechno k osahání, či konzultaci. Všude spousta asistentů (vesměs z místních škol), kteří se tady "učí" vysvětlovat svá poznání dalším lidem. Co si z nich vezmete, je čistě na každém osobně. Takže když jsme zcela dětinsky skládali plachetnice z krabiček na mýdla, brčka sloužila jako stěžně a plachty se vyráběly z plastových destiček, byli jsme stejně zvědavi, čí zkonstruovaná loď nakonec alespoň dojede do cíle. Bez ohledu na umístění. Ale je fakt, že tohle musí chytnout snad každého.
Neminuli jsme snad žádný technický kabinet. Dokonec i do lunárního modulu jsme se s Berťasem šli podívat. Nic pro klaustrofobiky, poáč i slavný stan Áčko je proti němu apartmánem. Jen tam nejsou všechna ta tlačítka. I karimatka přináší větší pohodlí než peleště pro dva průzkumníky:-)
Samozřejmě mne musel zaujmout i pavilon motýlů, protože takové množství volně poletujících převlečených housenek jsem zatím nikde jinde neviděl. Zcela pochopitelně mne nejvíc zajímal kabinet nabitý (a to doslova) elektřinou úplně všude. Až tady v okamžiku, kdy sličná holčina (tady profesorka) vlezla do přerostlé klece pro kanára nechala se ostřelovat elektrickými výboji, jsem uvěřil, že princip Faradayovy klece vážně funguje. Spojit vlastními prsty obě místa výbojů však stejně ještě stále považuji za kousek hodný čaroděje. Přežila a mne těšilo koukat na totálně vyřízeného šváru. Tyhle pokusy skutečně nejsou pro mladý:-)))
Koukli jsme i do vesmíru, podívali se na zem odtama, děti možná pochopily princip páky na houpačce a věřily, že vrchol Etny soptí a burácí stejně jako její model. Dinosaurem v reálném měřítku v dnešní době 3D (nemyslím Fünfa, ten je přece vždy v předstihu, takže nyní 5D) nepřekvapíte žádné dítě a upoutat jeho pozornost na více než pět hodin prostě nejde. Švára šel "poladit" naše lístky a my ostatní už jsme se začali pomalu přesouvat k autu. Tohle vše vážně nelze jen tak vstřebat:-)
Od vědeckého muzea (respektive z jeho parkoviště) se už začalo naše auto zcela jasně přesouvat na jiho-severo-východ směrem k Provincetownu. Zatímco má bagáž už druhý den trávila v cíli putování, já se tam teprve nyní blížil. Boston mám rád, ale teď mne to už vážně táhlo do cíle. Chápete to? Já, který nikdy nechtěl jezdit k moři či okeánu se tam teď těším jako malý. Těším se tam jako domů. Tedy skoro jako domů...:-)
Pokračování příště!!!
Tady najdete další fotky z Bostonu.
názor
Žaluda? Tvrdík na kolejích!
Žaluda, současný šéf Černé díry a.s. (státní a.s.) na kolejích je typickým produktem své doby. Bohužel mu stále ještě nedošlo, že doba kmotrů je v soumraku a ohebná páteř za chvíli bude vyvolávat spíš soustrastný úsměv než obdiv...
Kde se vzal? Začal a dokončil VÚT v Brně a pak se snažil sebevzdělávat na západ od hranic. Potud vše v pořádku. Před současnou funkcí se nacházel na pozici "lokálního generála" (to je blbost, co?) společnosti AXA, kde mnohé pochopil. Už tam se naučil, že přizpůsobení je nejlepší způsob obživy. Když se našel nadějný liz u státní společnosti, neváhal ani chvíli.
Proč tak tvrdě? Rozhodně jen a jenom pro jeho schopnosti. Je mi ukradená jeho minulost a soudím jej pouze podle jeho současných činů, kdy vůbec nepochopil, že doba se opět lomí a bezpáteřákům končí zlaté časy. Samozřejmě, že se snaží plnit požadavky svých chlebodárců. A v tom je zásadní problém, protože ještě do posledních voleb viděl situaci růžově. Neveselé turbulence na ministerstvu dopravy za vlády VV v klinči proti socanským (stejně důležitým chlebodárcům) krajům jasně naznačuje, že z tohohle může vykličkovat jedině člověk s pevným názorem. A tím Žaluda rozhodně není.
Dnešní Otázky Václava Moravce mi daly krásný příměr. Podotýkám předem, že "byznys mundůr" u mne vždy vyvolává trpný úsměv, nechtěný respekt, faleš a na závěr pohrdání. Modýlek Žaluda seděl vedle civilního Jančury (ten občas i s klaunským nosem) jeko metrosexuál, jehož názor končí právě kdesi mezi posilovnou a coolshopem. Žaludovy argumenty zásadně směřovaly proti Jančurovi, kdežto ten zcela jasně Žaludovy argumenty stavěl tam, kam patří. Tu se Žaludovi hodily koženky (to když chtěl ukázat, jak zchátralý podnik převzal), tu zhazoval Jančurovy vagony pod pendolina (už mám zkušenost, tak vím, že se prostě ještě nesvezl žlutým vlakem a kecá). Tu se mu hodí "Světové renomé na základě mezinárodního auditu," a tu se mu hodí podotknout, že bez dotací to prostě nejde.
Evidentně jde a Jančura to už ví. Zatímco Žaluda počítá cenu bez pořizovacích nákladů za vagóny (luxus koženek, ehm...), Jančura je tam započítá a pořád vydělává. Na to Žaluda argumentuje, že na Slovensku bere drze vyšší dotace než on tady u nás. Faktem je, že za ošoupání kolejí se na Slovensku platí 4x více než u nás a na tom je celý problém založen. Jančura nemá problém říct, že čistý zisk jsou 2% a Žaluda raději mlčí.
Co nám po Žaludovi zůstane? Zůstanou nám obrovské dluhy. Žaluda už zadlužil společnost ČD na dlouho dopředu (dluží aktuálně více než jsou všechny dotace za rok od státu i krajů). Místo, aby si Jančury nevšímal, předvádí svou agresivitu a tik, jaký měl snad jen vrchní inspektor z děsivého (byť štístka) Clousea. Navíc jasně zneužil dominance na trhu a na úkor linky Ostrava-Praha v Pendolinech nechá jezdit zbytek sítě v kožkách za podstatně více peněz. Všímáte si, jak tady člověk, který nic nedokázal neustále útočí na jiného, který svou firmu vybudoval z ničeho? Toto zůstane jako pachuť v mé paměti.
Nedá mi to a musím Žaludu srovnat s Tvrdíkem. Tenhle socanský mimoň se omylem všech okolností dostal tak vysoko, kam se dostat nikdy neměl. Zadlužil armádu a posléze svými velkolepými plány v podstatě zlikvidoval ČSA. O Tvrdíkovi už není slyšel. O Žaludovi bohužel ještě uslyšíme. Minimálně v okamžik, kdy bude vyhozen a bude svůj um ukazovat u jiného státního podniku. Jako socka dobře přisátá ke státu moc dobře ví. A to je jediné, co jako manažer umí...
Jak jsem již napsal, jsem jednoznačně na straně pana Jančury. Zatímco on musel svou firmu vybudovat doslova od nuly a je mi jeho styl sympatický, Žaluda je typickým produktem své doby. Jednou bude možná posledním symbolem ke státu přisátých socek. Zdá se, že čas Romanů, Tvrdíků, Žaludů a jim podobných nezadržitelně končí a zásluhy budou znamenat více než pravidelné konzultace se stylisty...
md:-O 16.10.2011
kratce
Na Slovensku padá vláda. Rychle si něco přej! Taky si myslím, že před návratem ztraceného syna Fica je třeba si upřímně něco přát. Ze slovenské politiky zmizí ženský prvek a vrátí se ten správný Smer. Prý. Mýlím se, že je to stejné, jako vysněný Paroubkův návrat u nás? Paroubek se naštěstí probojoval svým typickým papalášským stylem k výtahu, nad jehož dveřmi svítí šipka dolů. Ale Fico? Budu koukat, co se děje za zmíněnou řekou Moravou. Zatím bychom měli fandit bratrům Slovákům, aby nečekanou fakturu za návštěvu Cyrila a Metoděje, kterou nyní poslala "kolébka pidlivizace" budou mít sílu zaplatit...
Bada 2.0 poprvé spadla mezi uživatele v podstatě v téměř finální podobě. Jsa natěšen jsem již dříve vyzkoušel polovinu z předchozích šesti verzí software a pokaždé byla Dvojka vyhnána fleshem zpátky tam, kam patří. Mezi geeky. Myšlenka vynikající, ale funkčnost mizerná. Tak teď mám jakousi Vodafoní verzi ve své Vlnce a jsem asi spokojen. Je to pár hodin, ale restarty (resp. modré obrazovky) nějšou a mobil kmitá dle mých představ. Proč to píšu? Uvažuji, zda jiná firma než Samsung nechává volnost svým zákazníkům hrabat se v systému? Když s tím kdysi přišel Siemens s BREW (taky linux...) v telefonu SXG75, skončil. Dneska má mobil v podstatě stejný výkon jako netbook a chystají se drsnější pecky. Sakra, ale kdy konečně někdo vymyslí nano-jadernou elektrárnu do mobilů?
Žaluda brunátní ze žluté. Tahle manažerská socka přisátá ke státu dostala tik ze žluté barvy. Jak jinak si vysvětlit permanentní útočení přerostlé státní obludy na malou štiku v jedné koridorové řece? Nejdříve slevnil pod úroveň žlutých (a tím se rozhodl dražším jízdným vytrestat "zbytek" republiky posazený v nezničitelných koženkách), pak vypověděl smlouvu z JLV (komunistický pohrobek RáJe), pak začal rozdávat vodu při jízdě nad 200km (ale zase na jedné trati). Jenže efekt nepřichází. Holt přístup průvodčího kontrolovanému á-la Potenciální zloděj, nelze jen tak někomu vymazat z hlavy. A Žaluda? Až jej i s tikem vyhodí, přisaje se k jiné státní žíle. On ví.
Svezl jsem se žlutým expresem! Pamatuji si stejný pocit z první jízdy Pendolina. Tenkrát to byla taky mimořádnost a taky tam tenkrát vládlo nadšení, že tohle je vlak budoucnosti. Jenže pak přišel tradiční těžkodrážní dril a z Pendolina nejdražší vlak, který má jen to štěstí, že mezi Ostravou a Prahou je nejrychlejší ze všech doprav. Do toho Jančura nešel a postavil svůj podnik na servisu. Stejně jako v autobusech naučil konkurenci přidávat k cestě bonus, teď to učí Žaluda´s boys and girls. Jenže já byl zvědav, co se děje uvnitř. Na víkendovou cestu do Olmíka jsem tím pádem měl jasnou volbu. A nebyl jsem zklamán! Nadšení pochopitelně bylo i tady. Jenže personál je mladý, učí se a je evidentně hrdý na firmu. Já byl zase naopak rád za pocit, že se ke mne "konduktor" nechová jako k potenciálnímu vyjebávači. A to je přesně to, na co Žaluda u ČD dojezdí...
Můj vlak dojel do Olomouce i zpátky v pořádku, dostal jsem servis s úsměvem, který prostě ani v pendolinu není. Ceny jsou jen prvním oákadlem. Tím druhým je fakt, že jídlo se nosí na místo v porcelánu, protože je to prostě normální. Tady mne napadá, že Jančura asi nečerpal zkušenosti v Tatrách, ale v Alpách. Tomu chlápkovi prostě fandím. Stal jsem se jeho zákazníkem!
Kayaking
Příjemné putování přístavním zálivem. Třeba až ke zdi:-)
Oproti předpředchozí sezóně Carlos (kua, proč zase Karel...:-) upgradoval kayaky a podstatně pohodlnější jsme si půjčili letos. Singly, jako vždy, poáč má sestra nerada cokoli jinak než sama. Děti se pomamily v tomhle dokonale:-) Carlosovi jsme upsali své duše (respektive on se zbavil zodpovědnosti:-)) a po sestřině otázce: "Co když budu mít problém?" ji s klidem odrazil od břehu se slovy: "To je tvůj problém!!!"
Měli jsme plný bazén. To znamená, že příliv byl na samotném vrcholu a vody bylo všude dost. Žádná náročná plavba planktonem. Naopak! Lecjaké překvapení včetně (nakonec) pěti zvědavých tuleních hlav kolem nás. Tady v zálivu!? Nikdo z místních nám nevěřil. My však máme důkazy! Jen vlastně uvažuji, kdo z nás sedmi byl vlastně více zvědavý. Sandál mi nerozhodilo ani sestřino sdělení, že tam, kde jsou tuleni, jsou i žraloci. No a co? Vždyť tady je to vážně parádní safari!
O zdi se bavím i v Opičkách naší babičky. I tady ji musím zmínit, neb jak už jsem napsal, máme plný bazén. A když už jsme se proti větru konečně dostali až k ní, našli jsme jediné místo (jasně, to nebyl žádný problém:-), kde se při vrcholu přílivu voda přelije přes kameny. A přijeli jsme akorát včas. Hukot proudící vody postupně ustával, až nakonec jen vítr a vlny od před chvílí propluvší fastferry nám zabránili poznat ten správný okamžik. I tak je zážitek, když voda, která tekla z moře do bazénu po deseti minutách začíná nabírat zcela opačný směr a "vana" se začne vypouštět. Kua, jak já to tady mám rád!
Jestliže včera jsem na Monumentu fotil Provincetown z ptačí perspektivy, dneska jsem si jej užil naopak z bodu nula. Vítr nás pohodově unášel zpátky k pobřeží ke Carlosově půjčovně a zatímco jsme si prohlíželi vymazlený luxusní hausbót (plně vybaven s ložnicí v nebesích, solárními panely, obývákem s barem...), voda se pomalu vypouštěla a náš téměř tříhodinový trip pomalu končil. Zakončit jej dobrým obědem? Jasan! V Surfclubu s mořskýma příšerama na talíři. Miluju tuhle dovolenou...
Nevím, zda by někoho napadlo vyrazit na kajak do oceánu. Ale předpokládám, že asi nikoho, protože i když je oceán náhodou "klidný," hodí se maximálně pro surfaře. Moře by občas bylo na kajaku určitě zajímavé, ale široko daleko kolem Herring cove stejně žádná půjčovna není. Úplně jiné kafe je přístavní záliv přímo v Provincetownu. Jednak je tady půjčoven hned několik a pak výlety k nejzažšímu cípu poloostrova je na lodi mnohem pohodlnější než pěšky. K tomu připočtěme příjemné kličkování mezi loďmi v přístavu, které byste takhle z blízka jen těžko prohlédli. Tuhle aktivitu mohu jen vřele doporučit!
cesta z Města trochu jinak
Co lze stihnout za jedno odpoledne?
Dny se nezadržitelně krátí, krásné září drsně vystřídal začátkem října nástup chladných dní a když slunce náhodou vykoukne, nikdy nevím, jestli to není na dlouho naposledy. I když je studený vítr občas pořádným očistcem, vyrážím. Třeba jako 17. října do Opičích hor. A co všechno se dá nafotit během jednoho půldne?
K řece Opavě je to z Hošťálkovic vždycky z kopce. Ovšem tohle podzimní zákoutí je o kousek dále směrem na Hlučín. Před Děhylovem je rybník Štěpán a kousek od něj chatová osada. A u ní tahle podzimní pohoda.
Než jsem dojel od řeky Opavy tady do Údolí Polančice, musel jsem ujet jezkých pár kilometrů jako na houpačce. Výhledy z kopců nabízely spíš jen smog než potěchu, ale tenhle kaňon směrem ke Klimkovicím vážně můžu!
Ve Zlatavé údolí se mění zámecký park v Klimkovicích jen na pár dní. Když k tomu připočteme mizivou šanci trefit krásné počasí, měl jsem vlastně obrovské štěstí. A nebyl jsem rozhodně sám, kdo se tady dnes kochal. Rozzářené úsměvy tak nějak k parku zrovna patřily.
A na závěr pár snímků od Polaneckých rybníků. To už jsem kopce Opičích hor vyměnil za roviny našeho "Třeboňska." A rybáři už začali vypouštět. Vánoce se blíží!
16.10.2011
md:-)
letem zářím
Měsíc, jehož nedílnou součástí je také dovolená v Americe nemůže být jednoduše nudný, tuctový, či snad nepovedený. Když k tomu přidáme fakt, že září bylo nejteplejší za několik desítek let (a teď vážně nenarážím na globální oteplování v Provincetownu:-)), kdy v podstatě ani jeden den nesprchlo, nemůže celkový dojem zkazit téměř nic...
Dvě věci by se však přece jen našly. Tou první byl pád letadla plného hokejistů. kde se nacházeli i tři reprezentanti České republiky (Vašíček, Rachůnek, Marek). Pro český hokej (a vlastně i slovenský, poáč na dně řeky skončil i Palo Demitra) šlo o ránu nezměrnou, poáč všichni hokejisté byli více než platnými hráči na ledě a skvěle už několikrát za život svou zemi reprezentovali. Neoddiskutovatelný je také fakt, že s něčím podobným musí v Rusku počítat, protože tam vydělané peníze jsou cinknuté stejně jako celá země. Konečně dodnes se neví, proč vlastně letadlo spadlo.
Ze Zálouží se celá událost jevila jako téměř nicotná a i přejetá kočka na dálnici u Bostonu byla ve zprávách důležitější. Byl jsem vlastně rád, že jsem vše sledoval s příslušným odstupem. Smutné je, že Jaroslavl měl nastoupit ve svém prvním utkání proti Minsku (Libor Pivko) a Lukašenko samozřejmě neváhal situace využít ve svůj prospěch.
Už jsem naznačil, že jsem první půlku září trávil v Zálouží, zatímco druhou pak přemýšlením a vysmátostí, což jsou věci, které po Amíkově na mne vždy dopadnou. Obojí je velmi důležité. Byť jsem se pohyboval již potřetí v podstatě na stejném místě, stále jsem nestačil objevit vše, co Provincetown potažmo celý Cape Cod nabízí. Když jsem takhle jednou fascinovaně zase zíral na oceán u bývalé Marconiho první telegrafní stanice na amíkovském kontinentě, zcela náhodou mi vlastně došlo, že nejsem typ cestovatele, který musí za každou cenu vidět celý svět.
Místo nutně povrchních dojmů a časem vzniklého marného oparu (jako třeba Norsko 97) se raději budu věnovat pár místům na zemi, které stojí za poznání. Osud mi dopřál Provincetown a já jsem mu vlastně velmi vděčen.
A v druhé půli září? Po drsném návratu do EU (tentokráte mnohem drsnější byl návrat domů než vstup do Amíkova) jsem využíval naplno krásných baboletních dnů, které přineslo září. V podstatě téměř každý den na kole a k tomu jeden větší víkend na konci měsíce mezi Ostravou, Olomoucí a Zlínem. Loňských 6000km jsem dosáhl již koncem srpna a na konci září už počítám 7272,77km. Říkám, měsíc, kde se vyskytuje Amíkov, nemůže být jiný než fantastický...
110930
Medvěd:-)
Další fotky ze září najdete tady.