Do 24/06 cekam oficialni prihlasky/cancely, pripominky, vyhrady a pochvalne mruceni. Pote beru celou zalezitost za uzavrenou a organizacni vybor se dalsimi podnety nebude zabyvat.

S pozdravem "Zdravicko" Lockay

Kratce

      Ač řádně zaregistrován (aspoň jsem v to doufal, jenže cesty zpráv jsou nevyzpytatelné...) jsem spolu s Kufberkem vyrazil v pátek na vlak. Kvalifikace sice probíhala již o dva dny dříve v jakémsi Přerově, ale přece jen pracovní povinnostě nedovolily zúčastnit se celé akce. Kufberek se poněkud podivoval nad tím, proč jedeme na Bystřičku vlakem směr Luhačovice (marně v hlavě probíral mapu potratí), abych mu vysvětlil, že zřejmě četl nepozorně pozvánku, kde bylo místo jasně uvedeno. Ale nevadí.

      Po vylodění z luhačovického expresu volným tempem vyrážíme směr přehrada. Nasáváme lázeňskou atmosféru i nezbytnou vůni oplatek, cestou vyzkoušíme Vincentku teplou i studenou a už se těšíme na ostatní. V družném hovoru ("...ztratit se nemůžeme - půjdeme přece kolem vody...) postupně ztrácíme správnou cestu a nakonec klesáme k přehradě z úplně jiné strany.
      Přehrada, respektive voda v ní, nijak vábně nevypadá a ani počasí k letním radovánkám příliš neláká. Jinými slovy je docela slušná kosa. I na rekreačních objektech a hospůdkách a kioscích je vidět absence rekreantů. To již volíme rojnicový (ve dvou to docela jde) postup na kemp. V kopci nad námi stojí větší objekt s nezbytnou restaurací a znenadání z těchto míst přichází charakteristický Mišpulínův řehot. Ano, jsme tady správně!
      Celá společnost kvalifikantů má na sobě jednotný litovelský dres a ve dvou skupinách hraje mariáš. Náš příchod je přece jen lehce ze hry vyruší, ale do 33 her takových dvacet ještě zbývá. Ovšem to, co po našem příchodu nastává se nedá nazvat jinak než festival neskutečných hlášek. Kolikrát se člověk málem zadusil svým vlastním smíchem. A ty šplechty - no síla. Každý, kdo zažil Matesa s Lockayem pohromadě, ví své...
      Až nastávající hlad nás nutí pokročit k jiným kioskům. I tak se nám nepodařilo dlouhou dobu dojít dále než k rybnímu jezírku u hráze. Opět veselo. Počasí se zlepšilo a Lockay s Vladem se pustili do lovu rybiček nacházejících se v oné nádrži.
      Blíží se večer, hlad kulminuje a tak přece jen klesáme pod hráz vyhledat patřičnou hospůdku. Pod hrází nás opouští Kufberek a míří k nádraží na vlak. U tenisových kurtů personál po naší návštěvě nikterak netoužil a tak postupujeme jiným směrem - přes kopec na Pozděchov. Tady se však naše skupina dělí na několik podskupin a tak jen s Pištou a Matesem přece jen nacházíme hospodu s jídlem. A tady mé zážitky končí. Po jídle odjíždím "taxíkem" do Tlumačova, kam jsem přislíbil svůj příjezd...
      P.S. Pevně doufám, že někdo z účastníků akce dodá ještě nějaké další "šplechty"...

Tady najdete všechny ty fotky, o kterých jsem psal na začátku.>>>
md;-))) 8.8.2005

cesta z města

Tour de Morava 2011/2
prodloužený baboletní víkend od 23. do 27. září

      Dejá-vu? Je téměř až neuvěřitelné, že přesně po čtvrt roce se opět vydávám na kratší cyklodovolenou. Vlastně o dovolenou jít původně vůbec jít nemělo a v základním plánu jsem měl jediné: využít neutuchající baboletní počasí na cestu do Olomouce a zpátky. Jenže jsem měl za celý rok slušně natrénováno a v neděli se mi vůbec, ale vůbec, nechtělo jet přímou cestou domů do Města Omezených Možností. Další hloubání v hlavě přišlo, když mi došlo, že se ve Zlíně v neděli hraje první letošní domácí zápas. A to byla pro mne jasná výzva. Jak jinak, do Zlína jsem přijel pokolikáté na zapřenou. Jako překvapení, či dáreček:-) Logicky se mi tak víkend musel protáhnout o jeden den. Den navíc, díky kterému jsem se v pondělí mohl přímo elegantně přehoupnout přes Hostýnské vrchy zpátky k domovu. Cestu přes Troják jsem jel několikrát v životě. Přesto mne krajina kolem Kelče zastihla nepřipraveného. A byl jsem z ní navýsost unešen. To když místo očekávané kotliny mezi dvěma světy mne čekaly malebné kopce s nejednou vyhlídkou do širokého okolí...

Den NATO Day

      Takhle blbý název vymyslely chytré pořadatelské hlavy pro nejmasovější akci na Ostravsku. Nejmasovější rozhodně platí a letos prý údajně návštěvníci atakovali hranici dvou set tisíc (více než půlka Ostravy?). To je ovšem jako vždy údaj nezaručený, poáč na vojenskou přehlídku je vstup volný. Hlavními dvěma dny přehlídky jsou sobota a neděle. To je víkend, kdy silnice z Ostravy na Příbor kolabuje a kudy by cestoval snad jedině blázen. Také má oblíbená Jantarová stezka kolem letiště je přeplněná a vlastně není nic, coby mne v tyto dva dny kolem letiště nutělo projíždět.
      Vydat se na místo činu v pátek před oficiálním vypuknutím akce je však zcela něco jiného! Byl krásný den (stejně jako většina zářijových) a tak jsem si říkal, že by bylo dobré využít dokonalé viditelnosti. Nezaváhal jsem a nabral z práce směr na letiště. Musím říct, že zkušební "letecký" program v oblacích neměl rozhodně chybu. Bylo evidentní, že piloti stíhaček se užívali "pouhého" nácviku a ze všech těch otoček, změn směrů, "pádů" k zemi a úprků do výšin za příslušného rachotu, šla hlava kolem. Nestíhal jsem už cestou do Mošnova na hrázi jistebnického Bezruče, když jsem viděl jen ztěžka se zvedající "radarový" speciál. Kua, ta anténa se točí!
      Nebyl jsem rozhodně sám, kterého napadlo vše zhlédnout o den dříve. Již dnes bylo kolem letiště lidí větší než malé množství. Jako dokonalý se po chvíli jevil můj nápad, sednout si na zahrádku Albrechtičské hospody. Dal jsem si skvělou Plzničku a jen tak zcela nezávazně koukal na frkot v "nebeském" kolem. Dostali mne i turci se svými stíhačkami, které použili nejen k akrobacii, ale také coby majinko nepraktický, každopádně mobilní vystřelovač nebeského ohňostroje. Užíval jsem si zřejmě stejně jako oni. A ten efektní oblouk zatraceně nízko nad hospodou byl jako pro mne?
      Letiště jsem onoho pátečního odpoledne objel nakonec ze všech stran a docela mne překvapilo, kolik lidí na celou tuhle parádu koukalo od strany odbavovací haly. Strategicky mizerné místo, protože teď odpoledne už slunce měli přímo proti sobě. Kdo by si však stěžoval? Takhle jsem měl jednoduše štěstí a v Albrechtičkách nebylo plno. Být tam všichni čumilové, třeba by taky objevili zašitou hospodu a posezení by nebylo rozhodně tak milé:-)

Ostrava - Olomouc

... v sobotu za počínajícího nebeského hukotu vyrážím dříve než cyklistická část Ostravy objeví Jantarovou cyklostezku jakožto nejrychlejší dálnici k mošnovskému letišti. Nepotkávám nikde ani nohu. Spíš zoufalce, kteří míří opačným směrem (na sever) od letiště zřejmě s myšlenkou "Dál, jen dál." Poprvé zastavuji na tankodromu před Jistebníkem a říkám si, kdy konečně tuhle cestu spraví. Takový humus si má skvělá silnička vážně nezaslouží...

Ostrava - Jistebník - Studénka - Butovice - Pustějov - Hladké Životice - Suchdol nad Odrou - Mankovice - Vražné - Hynčice - Železná Brána - Bělotín - Střítež nad Ludinou - Olšovec - Potštátské Skalní Město - Potštát - Boškov - Zelený kříž - Kozlov - pramen Odry - Velký Újezd - Daskabát - Přáslavice - Velká Bystřice - Bystrovany - Hodolany - Olomouc, 105km

      S nebeskými pohledem zcela neidentifikovatelnými zvuky jsem se vlastně potkával až kdesi k Hranicím. Moravská brána vytváří svým charakterem troubu, kterou se zvuky nesou neskutečným způsobem. Je jasné, že díky zvolenému typu kola se dnes na ZVZ (zkurvené varhaníkovy zkratky, viz Zippův slovník naučný:-) rozhodně nevydám a za kilometrový úsek před Jistebníkem se své silničce upřímně omlouvám a slibuji, že nic podobného ji do cílového města rozhodně nečeká. Na konci cesty si rozhodně nechám majinkou rezervičku, poáč kdo kdy Olomoucí projížděl, ví:-)
      Před Drsnými Životicemi (v originále samozřejmě Hladkými) jsem se těšil na Bernarda. Vlastně ještě na konci Pustějova stojí u cesty sympatická amfi-hospoda (letní kino), kde jsem několkrát (dvakrát) kdysi zastavil a byl spokojen. Ale co se zavíračkou? I o prázdninách tady fungovali pouze o víkendu a ještě navečer? Těžko, neuspěli by. Dnes mám však smůlu.
      A tak jsem utřel a utrpěl další cestu. Znáte to: vypočítáte si zásoby sil, svalů, jídla a alkoholu a nyní zavřeno? Přesně tak jsem se cítil a valil dále. Naštěstí jen pár kilometrů k Drsným Životicím. Podjel jsem most dálničního přivaděče (tady si vážně nepřipadám jako v Nudlích, ujde to) a zastavím u obchůdku/večerky. Nebudete mi věřit, jak i moučný kabanos zachutná. Vlastně to vymysleli báječně. rohlíku netřeba přikusovat a sedíc na bedně, kde asi schovávají čerstvé pečivo před otevřením, si vychutnávám atmošky, kterou nelze zažít jinde než na konci světa. Tom našem pochopitelně:-)
      No a teď už nezbývá než vyjezdit všechnu tu mouku, co tíží:-) Suchý Důl nad Odrou, smrdící jatka za Mankovicema, postupu jejíhož tak typického smrdutého pižma nezabránila ani před rokem otevřená dálnice. I přes nekonečnou odhlučňovací zeď o nich prostě vím. Valím dál a zastaví mne až rodný domek Jana Mendela. Není ani tak ve Vražném, jako v jeho místní části Hynčice. Kdyby nešlo o tak roztahanou obec, v životě by mne nenapadlo tady o tom psát. Ale dojet k domčeku z centra hrdého Vražného? Otázka několika kilometrů. Z turistické známky dnes nic nebude, poáč na dvorku se odehrává svatba a mezi kravatovaný lid se nehodím. Tak dám jen pár fotek, oddechnu z nenápadného, ale plíživého stoupáku a jedu dál. Jen dál do Železné brány.
      Před čtrvt rokem jsem se snažil Moravskou bránu projíždět středem. Za její přirozený střed jsem považoval cestu kolem skorodálnice od Hranic do Frýdku. Jak jsem byl tenkrát překvapen, že existují i místa, o kterých jsem neměl tušení. Vražné jsem samozřejmě znal a majinko i pamatoval (i když tenkrát v roce 1994 by asi Mendel ze svého domčeka zřejmě nestíhal), ale pustý a klidný Bělotín mne dostal. Dnes již nesmyslnou cyklohájwej na pravém kraji bývalé I/47 (kdysi zřejmě chodník) jsem nepoužil. Ostatně, na silničce je většina cyklohájwejí u nás zcela nesjízdná, ba nebezpečná. Valil jsem, jak můj bajk dovolil a užíval jsem si. I té pohody, kterou přinesla nedaleká dálnice. No není to fajn?
      Střítež nad Ludinou je díra světa, kterou bych zřejmě neznal nebýt mého otce, který se tam prý kdysi tenkrát po druhé světové narodil. Dokonce jsme tady před léty dokonce i byli, leč dneska jsem fascinován něčím úplně jiným: Podnikavá (nic proti tomu!) část našich milých cikánů tady jedou, jak jen můžou, a očesávají stromy od jejich plodů. Aspoň ty, na kterých nejsou cedulky, že bylo prodáno či pronajato. Říkáte zneužití? Ale hovno! Úplně vidím ovocnou vypalovačku ve Velké Polomi, jak si lebedí blahem. Ty stromy by stejně jinak neměly šanci a časem by nenesly nic než plaňky. Cikáni tady umí!
      Omlouval jsem se své milé silničce za Jistebník a něco velmi podobného jsem ji nerad nechal zažít ještě jednou po "vozovce" ze Stříteže do Olšovce. Kraje krajů mívávají obvykle smůlu (pakliže to není prostor mezi Perníkovem a Hradcem Králové) a ani tahle cesta nebyla výjimkou. Naopak jsem se v Olšovci dostal na cestu, která vypadala přesně jako ta mezi dvěma jmenovanými městy. Jenže čím se stále více svíralo údolí a čím více přibývaly skály, tím více cesta stoupala a zároveň se zůžila. Na druhé si pochopitelně nestěžuji, poáč čím užší, tím (pocitově) rychlejší. A najednou jsem se ocitl v Sudetech. Konec světa a k tomu Tlustý Jan, který je výjimkou v místě, na které svět už dávno zapomněl. S výjimkou cyklistů, jejichž stroje stavení drtivě obklopují. Jedu dál.
      Potštátské Skalní Město. Zní to, co? Jenže z cesty mnoho vidět není a vrátím - li se opět zpátky o čtvrt rok (dejá-vu), Moravský kras z kola skutečně JE vidět! A to tady tupě šlapu do kopce, kdežto "tam" jsem (hladem) frčel, jak jen to šlo. Tudíž, co mám říct? Teď na podzim bude určitě zajímavé místo projít. Příroda se vybarví a stromy k výhledu částečně opadají. Vlastně jsem rád, že Sudety existují. Svět, který doposud nebyl objeven...
      Myslel jsem si, že jsem ve Skalním Městě fotil, ale nic. Prostě nic. Pojďme tedy dále o pár kilometrů, kde v kopcích se rozkládá město Potštát. Hledáte dekadenci? Úpadek? Důkaz něčeho, co se nemělo stát? Vítejte u nás! Kdysi součást vojenského prostoru, dnes pozůstatek něčeho, co si dlouho nikdo nepřál a dnes se jen těžko vzpamatovává z ran. Stejně jako Opava se nikdy nevzpamatuje z ran druhé světové (Ostravská operace), Potštát to má horší: Konec světa. Ještě chvíli tady budou projíždět bezplatně tiráci, pak někdo postaví bránu za městem a bude utrum. Zatáčku pod městem zná každý, kdo tady kdy projížděl. I já si jí časem z pohledu od volantu romanticky přikrášlil a teprve teď tady natěšeně zastavil. Trafika umí. Má i lahvové a to si vezmete za rohem. Nechybí ani otvírák. To sedí, k Sudetám. Kolik stálo? Chce se mi říct, že povolených 10% jako ve IV.cenové. Pamatujete?
      Dal jsem dva lahváče a teprve po nich jsem nabyl odvahy vyrazit dál. Nejprve však musím mrknout na náměstí, které jsem vlastně nikdy předtím neviděl. Vida, zámek má slušnou fasádu aspoň právě ze strany náměstí. Zato místní kulturák dávno padl a vypadá rozhodně lépe zespodu od silnice. Tady z náměstí je jsné, že mají vedle sebe hrad i zříceninu.       Jste tupá odporná deprimová hovada a já nebudu brát ohledy. Nebudu! Na nikoho! Dokážete se také vzchodit (po scodoch, po schodoch...) do naší skvělé D1? Jen co schod za schodem bude? Tak si představte hájwej z Potštátu na Kozlov. Tupě šlapete mnoho kilometrů a cesta si vás vychutnává svým obzorem. Pěkně dodaleka. Tady jsou panely na oko efektivně zakryty asfaltovým slizem a jen na kole si vychutnáte každý ze schodů. Nemálokde již velký panel pod tíhou věků uprostřed praskl a má o schod navíc. A tak "Po schodoch" valím tupě, dlouze, ve stejném rytmu. Nekonečně. Z auta jste ve vojenském prostoru během pár pikosekund. Na kole nadáváš ozajstným něcitlivým kokotům, kterým nestojíš při předjíždění za přejetí do protisměru, byť kilometr kolem daleko nyšt. Ani Božkov, vesnice s tak nadějným názvem, jednoduše nepomůže. A tak šlapu.
      Hurá, Kozlov! Nechce se mi vjíždět mezi vojenské paněljáky mezi ploty a tak je raději podjíždím a znovu se z druhé (té spodní, pochopitelně) strany k nim vracím. Chápete? Až tady pramení Odra, která zcela nelogicky sere na pidlivizaci a místo nedaleké Olomouce raději prdí mnohem dále směrem k Ostravě. Neuvěřitelné! Téměř až k pramenu lze dojet i na silničce. Skoro. I když se místy znovu omlouvám. Nicméně nechápu vyjeté stopy teréňáků až k "místu." To se vážně nedá těch dvě stě metrů dojít? Jenže bez auta by asi ta fotečka nebyla ono. Já to bahno v klidu nějak přebrodím.
      Pramen Odry je pěkně zasraný. Vojáci se prý starají. Když ale těch záklaďáků je proklatě málo:-) Upozornění u závory je každopádně čerstvě natřené a zelená buzerace koneckonců platí i pro cyklisty: Bez blembáku nelze! Seru na vás, o víkednu střílet nemáte a v tom "terénu" bych si stejně připadal na silničce jako exot:-)
      U pramene Odry jsem se chtěl "zalogovat" a oznámit svou polohu. Především pak dojezd do hanácké metropole. Leč tady stále vládne krutý vládce Nepokrytos. Armáda netelefonuje? Cože? Aha, má vlastní sítě:-)
      Kozlov je za odměnu. Sice často "po schodoch," ale každopádně dolů. Sere pes! Jen ten dědek, co se za mne pověsil, mne štve. Copak snad taky jede od Ostravy. Nesnáším cyklistické parazity! Ale to jsme u otázky, proč nenávidím tlupa-závody jakéhokoli typu. Soráč, já bych se vážně "po fünfofsky" mohl posrat vzteky, abych táhl peloton 90% cesty a pak by se našel nějaký zmrd (pardon, pravděpodobný vítěz), který bude machrovat. Bez křídel...:-)
      Jsem hrdobec! Dovalil jsem svou kuličku do Olomouce dříve než jsem sám čekal. Pak jsem byl vyzván (jsa parádně občerstven skvělou Plzničkou v jakési bystrovanské zahrádce - pozor - ohřejváček na zimu!!!) k útoku na olomouckou pevnost? A? Marně tlačím zvonek, poáč u Blaťáka nikdo. Já jsem však hrdobec! Až sem k Flóře jsem dojel (s výjimkou 15m) naprosto bez kostek! Chápete to??? Čím rychleji se snažím jet, tím dokážu více "krizově" myslet a vymyslet. Inu, ještě jednou, hrdobec:-)
      A tak si dávám prvního i druhého Krákoru sám. Jsem rád. Endorfin vyplavuji i ušima a jsem spokojen. Čeká mne parádní večer s přáteli, který je navíc "opepřen" dárkem z Provincetownu, ze kterého má Petřin strach. Samozřejmě, že zbytečně:-)

Olomouc - Zlín (Zlín - Pardubice 4:2)

Medvěde, tohle by sis měl šetřit jako takový malý ohřejváček na doby, kdy bude hůře: Sedíš s Petrem Blaťákem na terase pavilonu A olomoucké Flóry. Tramvajová zastávka pod námi je téměř hotová (vyjma okolí) a vlastně je prvním znamením časů příchozích. Napříště zřejmě nebude ani tato vyvýšená terasa, ani pavilon A ve své původní podobě. Zřejmě nebude lze příště sednouti na stejné místo a už vůbec se příště zprava nepřipálíš jako tentokrát. Na konci září. Taky ti už nikdy příště nedojde, jak podobní jsou na sebe všichni čtyři Blaťáci, poáč už těžko kdykoli jiny si táta Blaťák právě tady odskočí od venčení vnoučat. Bylo to krásné nedělní zřejmě i poslední letní podoledne:-)

Olomouc - Nové Sady - Kožušany - Tážaly - Charváty - Čertoryje - Dub nad Moravou - Věrovany - Tovačov - Oplocany - Polkovice - Uhřičice - Kojetín - Bezměrov - Hradisko - Postoupky - Kroměříž - Kotojedy - Trávník - Střížovice - Kvasice - Bělov - Otrokovice - Malenovice - Zlín, 77km

      ... a taky není tak úplně od věci zapamatovat si etapu, která vlastně ani nemusela být. Jenže myšlenka "zlínského překvápka" s krásným baboletním počasím mne přesvědčili, že prostě musím! A tak jsem od Flóry přes Nové Sady a dále do de-sadé tupě šlapal v protivětru, který neměl vůbec být. Byl jsem statečný a zároveň hrdý sám na sebe, že ten "humus" prostě zvládnu. Kojetín, který jsem si pamatoval jako Cigánov neuvěřitelně prokoukl, byť jeho jižní konec mi dal jasně najevo, co jsem tady naposledy před těmi více než patnácti lety viděl. Už předtím jsem koukal na majestátnost Dubu (a to především jeho kostela), stejně jako Tovačova, který se na té placce nedal přehlédnout. Sakra, tohle jsem vážně nikdy předtím neviděl?
      Projel jsem i Kroměříž. Tupě po její "severojižní" magistrále. Už víceméně z posledních sil. Jen, co noha nohu mine. Každá červená na semaforu byla vlastně příjemným spočinutím. Někde odtud jsem nečekal zvlněnou krajinu. Naopak jsem čekal, že se povezu až k Otrokám pěkně z kopce.
      Musel jsem zastavit. Už to prostě nešlo. Od Flory v Olomouci to bylo už 52 kilometrů. Možná by to ještě chvilku šlo. Ale možná to znáš, kdy i chodci jsou rychlejší než ty. Zastavil jsem na Trávníku. Nebo v Trávníku? Výčep schovaný v boudě, kde bych rozhodně nečekal taneční sál, výborný Radegast a snad i můj výraz dal jasně najevo, že i před štamgasty dali přednost právě mně. Jsem vážně rád i proto, že první pivo do mne zahučelo rychleji než jsem i já čekal.
      Čas byl neúprosný. Na nějaké hledání cyklohájwejí nebyl čas a do kopce od Otrokovic až do Zlýna jsem to vzal zcela jasně: po třídě Tomáše Bati! Nechápal jsem, jak mohli po mně troubit, byť jsem byl občas drzý. Oprávněně drzý, poáč mne nejdenou naprosto ignorovali. Ale copak se kolem mne nedalo projet?
      Vzal jsem to strategicky až kolem haly. Pak Pod Rozhlednou a nakonec jsem všechny dobré rodáky potkal na bratří Sousedíků. Je snad jasné, že jsem byl překvapením. Snad milým, ale to nemohu posoudit. Ale byl jsem tady! Ve Zlíně, Pod rozhlednou, u kamarádů, mezi přáteli. Tam, kde je vždy velmi, ale velmi dobře:-)

A hokej? Inu, vyhráli jsme. Tak, jak jsem ve Zlíně zvyklý:-) Byť dvě třetiny zápasu s Perníky rozhodně vítězství ani náhodou nenasvědčovaly. Hra byla taková divná, nezáživná a navíc jsme prohrávali. A nakonec? Nakonec jsem byl právě tam, kam jsem tak spěchal. Ve Zlíně je vždy velmi dobře:-)

Zlín - Ostrava

Myslel jsem si, že nejkratší možnou cestu ze Zlína do Ostravy už znám. Nemělo být jediného překvapení, které by mne cestou dostalo. Ne, nebavím se o hustém provozu, který mne čekal už přímo na začátku ve Zlíně. Dokonce přiznám, že se mi vážně ulevilo, když jsem z něj konečně zmizel. Ale pak jsem stoupal dále do kopců přes Lukov, kde jsem si poprvé uvědomil, že když znáte Zlín, právě odsud se na něj nejlépe kouká. Teda když nejste Pod Rozhlednou, poáč tam je výhled (a taky hukot!) na velkoměsto ještě majinko lepší. Tady z Lukova je odstup přece jen odstup:-)

Zlín - Vršava - Kostelec - Lešná - Lukov - Kašava - Držková - chata Na Trojáku - Bernádka - Rákošnice - Košovy - Rajnochovice - Podhradní Lhota - Kunovice - Kelč - Němetice - Hustopeče nad Bečvou - Poruba - Palačov - Starý Jičín - Loučka - Nový Jičín - Rybí - Štramberk - Závišice - Sedlnice - Nová Horka - Albrechtičky - Petřvaldík - Košatka - Stará Ves nad Ondřejnicí - Proskovice - Ostrava, 116km

      Kašava, Držková... Pamatuji si, když jsem to slyšel poprvé. Kolem ZOO na Lešné jsem tupě stoupal s tím, že vysvobození přijde brzy. Za Lukovem jsem pochopil, že ani náhodou a teprve pak jsem se zlomil. Až někde tam mezi kopci jsem pochopil, že vjíždím do Hostýnských vrchů. Je vážně možné, že jsem si jejich krás nikdy předtím nevšiml? Mnohem horší je, že jsem si neuvědomil, že chata na Trojáku není na dnešní trase "zajížďka," ale přímý směr. Vážně drsně zapomínám! Proto jsem na Trojmezí stoupal s nadšením, že výš už to dneska vážně nepůjde. Neuvěřitelné, šlo to:-)
      Chata Na Trojáku. Vzpomínky, pohoda, stará klasická pípa, ze které tekl Radegast. Dámy, u kterých bych bez úcty k věku musel prohlásit, že ví, o čem je kšeft. Nechci být hnusný (s tím věkem), poáč jinak jsem se Na Trojáku cítil jako doma. A bylo mi tam fantasticky! Chápete? Tady v Hostýnských vrších už vlastně běžel podzim. Stromy se barvily, ale zároveň se dalo v pohodě posedět na zahrádce a sledovat okolní světoběh. Cítíte to? Není to paráda? Bylo tady moc fáááájně!
      Rajnochovice. Místo uprostřed hor, které kdokoli jedoucí od Kelče nenávidí, ale od Zlína je to naprostá pohoda. Z Trojáku zcela zadarmo, byť tady není silnička to nejlepší kolo. Ale na to kašlu. Teď si užívám. Vlastně asi jedu poprvé tímhle směrem. A je to paráda! Lebedím si stejně jako u nečekané studánky nad dědinou. Překvapení přijdou o chvíli později.
      Vojta Jasný. Jasný je Pan režisér, který i kdyby natočil jenom "Rodáky" a "Kocoura," by se proslavil po celém světě. Komouši jej vyhodili, poáč se neslučoval se socialistickou morálkou a tím pádem v Zálouží dokázal i další. S Kelčí se mi díky němu propojuje Bystré (nedaleko Svojanova, kde Rodáky natáčel a kde dožívá poslední své roky) a právě Kelč, kde se narodil a odkud vlastně celý děj Rodáků pochází. Doposud jsem Kelč měl položenou pod Hostýnskými vrchy. Teď vím, proč našel Bstré jako Praze bližnější. To správné "3D" člověk vážně dostává až časem?
      V něčem Kelč byla stejná, v něčem jiná, nevím zda-li lepší (dneska v podstatě bez kostek a domy, které jsem předtím nikdy nevnímal). Chápete můj pocit? Mazec!
      Sakra. Hustopeče. Přišlo mi, že z Němetic to bylo z kopce vždycky hůůůstýýý. Taky místní zámek vypadal jako skorozřícenina. Vážně jsem tady tak dlouho nebyl? Tak aspoň jednu fotku a valím dál, poáč v Palačově za Porubou (hezký, ne?) je vyhlášená hospoda na jídlo. Prý tady zajíždějí i tiráci. Já jsem spokojen spíš atmoškou, která tady vládne. Příjemná, pohodová, domácká. A vo tom to je!

      Z Palačova jsem poprvé a dneska naposled uhnul z přímé cesty do domova. Chtělo se mi (nevím proč) na Štramberk. Snad spojení míst, kde je mi vždycky dobře...

      ... navíc jsem zjistil, že silnice přes Starý Jičín spodem kolem Janovic se mi nadmíru zamlouvá. Ušetřil jsem si nejeden kopec a vlastně nezbývalo než se smířij s Novým Jičínem a nějak jej přetrpět. Tohle město mi nikdy nijak významně nepřirostlo k srdci a už dávno, když jej zakruháčovali k dokonalosti své jsem nad ním zlomil hůl. Nicméně je fakt, že jeho dávná bohatost je dodnes patrná i bez tabačky, která definitivně padla za vlast. Zdalipak jede alespoň Tonak?
      Velmi milým překvapením byla nová cyklohájwej, která mne vyvedla mimo provoz přes sirné lázně, byť před Rybím mne na tutéž cestu nemilosrdně vyhodila zpátky. Vážně je nutné, aby se každý zdařilý projekt zastavil kdesi v půli cesty? Nicméně přes Rybí je to z kopce, dokonce opravili cestu a užuž vidím Trůbu. Zcela jasná a pro mne nekompromisní předzvěst následujícího trápení do nekonečného kopce, kde až na jeho konci mne čeká pravé osvěžení...
      Ne. Jednoduše si nezasloužím tupě šlapat po kostkách. Kostrč nestíhá už tak a v krásném počasí se vyloženě nabízí Horní cesta k pěší procházce až pod náměstí. Udělal jsem dobře. Vůni starého dřeva okolních dřevěnic je jednoduše nezaměnitelná v okamžiku, kdy ji vítr občas šmrncne vůní oříškového těsta, jinak suroviny určené k výrobě zdejších uší. Ano, jsem tady správně! Užívám si příjemného počasí a je mi zcela fuk, jak si po dlažebních kamenech drncá má silnička. Konečně, nemá si proč stěžovat. Momentálně přece nikoho neveze...
      V čele štramberského náměstí stojí kostel. Ten objevili Poláci a svým smyslem pro kšeft (rozuměj nechutnou šetrností) okupují při cumlání kávy či malého piva i protilehlý konec náměstí v rámci pivovarské zahrádky. Šlak mne může trefit, když se (jsa slušně vychován) zeptám, zda mohu přisednout ke stolu pro osm, kde sedí dva, a oba zavrtí hlavou. Zabít! Inu..., ale nic. Sedím si na zápraží na lavičce a sleduji i teď na konci sezóny stále neutuchající koloběh života.
      Nedivím se, že obsluha odmítá platbu kartou za jeden čaj. Naopak jen Poláci nedokáží pochopit, že přece lze zaplatit za celý stůl a pak se složit. Jenže tady narážíme na polskou náturu: Polák Polákovi v zahraničí bratrem, doma však sviní, která ráda ojebává. Ale to jsem tady ani nechtěl, protože se mi ve Štramberku sedělo vážně velmi epesně.

Zahrádka Albrechtičské hospody tady už byla zmíněna. Na začátku. I teď o tři dny později, totiž v pondělí, dostávám svou Plzničku do předem zchlazeného skla a je mi fajn. Endorfiny se vyplavují, únava nastupuje. Obloha nade mnou je prosta čar po letadlech. Kolem je ticho, klid a pohoda, do které upadá dědina zase na celý rok. Doprovodný rachot letadlových zvuků? Zase až za rok! Dokonce i cesta za letištěm, ještě včera beznadějně přetížená, stejně jako výstavní NATOareál zejí prázdnotou. Jsem spokojen. Prodloužený víkend se vážně povedl a díky lidem, které jsem cestou potkal vím, že na světě je báječně.

111031+111101
Medvěd:-)

letem měsícem

      Slíbil jsem, že převezmu kvůli dalším povinnostem emcy. Zároveň máme dohodu, že když se někdo občas potřebuje udělat sám pro sebe, ostatním dá jasně vědět. A tu si v sobotu prvního jdu do práce pro auto. Už v mezipatře spatřím cizí dámské tenisky a po chvíli za zavřenými dveřmi kanceláře zaslechnu podivné hekání. "Že by tam někoho bili," říkám si a zvažuji, zda vstoupit, či nevstoupit. Kdepak, fauxpass vážně nemusím a tak jen posílám za dveře SMS, že auto neberu (klíče a doklady jsou za nyní neprostupnou zdí) a naopak beru kolo (šatna zůstala naštěstí odemčená) a mizím do Beskyd. Emcy jsem pochopitelně zrušil. Slušný začátek nového měsíce, říkám si na jednu stranu a na druhou zase, zda podobnou situaci musím zažívat již potřetí v životě? Kdepak! Třikrát a dost:-)

      Kdyby tak člověk tušil, že šlo o jeden z posledních říjnových dnů. Pak už přišel skutečný podzim. Ochladilo se, často pršelo a někdy mi přišlo, že je spíše svým průběhem apríl než říjen. Intenzita mého ježdění značně poklesla a sen o kilometrovém magickém čísle se začal povážlivě vzdalovat. Přece jen je 8848 zatraceně daleko a dny se proklatě krátí:-)
      Koukám, že zatímco s většinou zářijových fotek jsem se stále nestačil vypořádat (že by sopka svou činností zavalila sebe sama? :-))) Možná. Ale říjen nebyl jednoduše i moc lepší. Jen co na chvilku vylezlo slunce, neváhal jsem ani chvílí a užíval si střílečku v těch fantastických barvách.
      Barvy? Třeba taky Flora Olomouc a má z dalších návštěv hanácké metropole. Dobrá společnost, naučná stezka výstavištěm a proklatě dobré koleno u Drápala. I.P.Pavlova? Pro některé z vás zcela jistě:-)
      Už do Olomouce jsem vyrazil novým žlutým exoresem, který právě v říjnu začal jezdit. Konkurence na drahách způsobila žaludovskou hysterii ba křeč u Černé díry, zatímco já si konečně začal na pótrati připadat jako zákazník. Nedivu, že o týden později jsme s Pivkem vyrazili na tradiční Tour de Koridor a kromě tradičních zastávek vyzvali Vendelína. Ten nás ignoroval a telefony nebral. Žije vůbec?
      A závěr měsíce? O tom snad nejlépe vypovídají následující fotky. Právě konec října je okamžik, kdy se příroda vybarví do nejintenzivnějších barev. Mám to rád.

111030
Medvěd:-)