chat

Akce roku 2012

Náš diář

TOP fotky

Hledáte Medvědovy fotky? Není nic jednoduššího. V našem diáři máte kromě odkazů na připravované, běžící či minulé akce možnost kliknout na konkrétní měsíc v roce. A právě v měsíčním přehledu je obvykle velká hromada fotek, které vznikají spontánně při mých cestách, toulkách ba i záměrně očekávaných situací, které si začínám kór tady u nás kolem MOM velmi hýčkat. Uvažuji, že bych udělal i nějaký výběr NEJlepšího, ale zatím nevím, jak vše pojmout. Ale urkitě přijde správný čas...

bez komentáře...

Editorial No.168

Ahoj!
      Jednoduše musím začít návratem o deset let nazpátky. Věřili byste, že právě před culatinami jsme se bavili na Filmovém festivalu v Říčanech? Konečně, i od fantastické svatby na Třemblatu uplynuly čtyři roky. Kua, letí to! Taky si vzpomínám, že právě před deseti lety jsme s Fünfem tak důkladně na Neplánovaném Mirotínku plánovali ten správný plánovaný, až na něj vůbec nedošlo:-) Z mlhy vzpomínek jednoho desetiletí nazpátek mi vypadává vzpomínka, jak sedíme na Mitorínku před chatou. Řekl bych, že přesně tohle byla doba, kdy jsme si s Fünfem nejvíce rozuměli. Ostatně na kydy bylo času dost, poáč kromě nás dvou se v Mirotínku nikdo jiný nenacházel. A pokud si ještě dobře vzpomínám, útočil jsem na Mirotínek tenkrát na kole z Mohelnice přes Úsov, Bradlo, Hubertku a Dreiseitlov. Jestli pořád někdo pochybujete o smyslu Thájmsů, tak já určitě ne. Přesné určení data Mirotínku bych totiž jinak asi nedal. Vy ano?
      A teď šup zpátky do reality. Přiznávám, že červnovou dovolenou jsem ještě pořád nedopsal. První půlka je hotová, chybí doplnit jen "pár" fotek do textu i galerií a bude hotovo. Zatím dávám do frcu jednu ochutnávku a další budou přicházet s již jasně se zkracujícími se dny. Sám se těším, až se vrátím o nějaký ten měsíc zpátky a zavzpomínám.
      Instagram. Znáto "to"? Majinko jsem mu před dvěma týdny propadl a výsledek mého snažení můžete skouknout i vy. Věnoval jsem mu samostatnou stránku, protože si myslím, že si ji zaslouží. Přináší nevídaný komfort pro mobily se špatnými foťáky. Takže vlastně pro všechny mobily:-) Nesnaží se mačkat s malého průzoru maximum, ale naopak dokáže upravit (v rozlišení 600p) i sebešpatnější optiku. Zkuste a pochlubte se. Propojení se sociálními sítěmi je samozřejmostí:-)
      B´12 Vranov? Čekali jste zápich z akce? Obávám se, že žádný nebude. Páteční Kufberkoviny byly natolik velké, že mé tělo odmítlo další dávku alkoholického opojení. Jednoduše dostalo přednost před kamarády. Snad někdy příště. A nebo se přece jen někdo z pruhovaných inženýrů najde a zapíše se? Uvidíme:-)
      Teď však už žiju Trutnovem! Středa je startovním dnem, kdy můžeme tentokrát už vážně naposledy ochutnat vůně a atmosféru areálu na Bojišti. Bagry se už beznadějně (a zřejmě natruc dva týdny před akcí) zaryly do posvátné půdy. Místo louky bude nádherná betonem obklopená hala pochybného překladiště. Radní zřejmě usoudili, že je třeba definitivně vyhnat Věcheta (a nás) z města. Nechápou, co ničí. Ale to obvykle lidská tupost dělá. O trutnovských radních a zvůli (ne)mocných víme už dávno své.
      Nechci však končit hnusně, protože nás čeká prodloužený víkend náhodných setkání jiného druhu, zázraků, hudby, Plzničky, Kopeckých, Tatara i Husté blondýny. Po mnoha letech dojedu do města vlakem a cestu přes jeho centrum si patřičně vychutnám. Jsem neskutečně natěšen!

medvěd:-)

ex-post

Tak jsem se rozloučil s Reflexem...

... v tichosti a bez emocí. Prostě červenec býval dvacet let (!!!) měsícem, kdy jsem se rozhodoval, zda Reflex předplatit či nikoli. Patnáct let mne žádné podobné uvažování ani nenapadlo. Za šéfování pana Bílka byl Reflex časopisem, který mne tvaroval, určoval mé názory i vkus. Pan Bílek zřejmě neustál tlaky Ringieru a odmítl se zúčastnit bulvarizace časopisu. Nastoupil místo něj Pavel Šafr a začalo peklo. Respektive hrubosti, kydání hnoje a umělých emocí. Pravda, chvíli jsem podlehl, ale nakonec se vzpamatoval a vloni jsem hodně zvažoval, zda dvacátý rok s Reflexem dokroutím. Třeba taková Pavlína Wolfová, žijící ze svého jména, byla na stránkách Reflexu esenciální blbostí. Ale nebyla sama.
      S panem Bílkem odešla valná část starých pardálů a - marná sláva - složení redakce krutě omládlo. Formování mé osobnosti ustalo. JXD se už zřejmě prohulil k jednoduchosti a některá jeho dílka jsem musel začít přeskakovat. To abych si zachoval zbytky zdravého rozumu.
      Letos se čas naplnil i nad Šafrem. Respektive byl Šmuclerovou (pamatujete tuto mnohdy afektovanou persónu?) povolán k úkolu mnohem většímu. Šéfuje nyní Blesku. Jak říká: "... jsou to dobré noviny, možná i nejlepší..."
      Po Šafrovi nastoupil Pavel Hamšík. Jeho úvodní fotografie mi jasně naznačila, že tenhle suverén nebude mým kamarádem. Reflex začal lítat ode zdi ke zdi a měl jsem dokonce jedno číslo, které jsem zavřel po deseti minutách. Inu, i Reflex "zrychlil." Chvíli vypadala situace nadějně, protože pár starých pardálů se do Reflexu vrátila. Jenže zřejmě pouze externě, protože jejich článků je jako šafránu. Napsal jsem tedy na firmu, která mi spravovala účet a časopis odhlásil. Důvody jsem sdělil a chápavá reakce z druhé strany mne potěšila.
      A co teď? Není to žádná sranda, po dvaceti letech zůstala v mém životě slušná díra. Snad náhoda, či omyl, či správná konstalace hvězd způsobili, že jsem znovuobjevil Týdeník Rozhlas. Pravidelná týdenní dávka kultury bi mi totiž vážně chyběla. Stejně jako "aspoň nějaký papír" v ruce. Nene, tištěné knihy a časopisy mají stále šanci přežít. Dokonce i nájezd tabletů...

medvěd:-)

Instagram

aneb Jak jsem na něj přišel?

Instagram? Instagram! Fungoval nejprve nějaký čas jenom na iPhonech. Pak jej koupil Facebook a tak se Instagram dostal i na mobily s Androidem. Každý mobil či tableta má dneska foťák. Nic moc kvalitního. A právě na tohle vsadila tahle utilitka. Asi každý z vás pamatuje ještě starý okamžitý Polaroid. Fotka z něj vylezla za minutu, jen byla pekelně drahá. Taky bych jich v šupleti pár našel. A pak už stačil jen drobný nápad, správně navržený program a cíl se dostavil. Překvapivě i mne Instagram dostal! Vše začalo celkem nevinně. Po 40. Kufberkovinách jsem si udělal pyžamkovou sobotu. Vskutku jsem neměl šanci přepravit se přes celou Moravu na Vranov. A tak, jak jsem si ležel a celý den (pět šest let) se válel, nainstaloval jsem Instagram a zkusmo udělal dvě fotky. S křeslem a známkami. Jednoduchost mne mile překvapila. Tohle zvládne v podstatě každý. V neděli jsem vyrazil do terénu a v dalším týdnu vzniklo několik dalších fotek. Vyřadil jsem jen tři nepovedené. Zbytek najdete právě tady...

Jak je vidět, dá se i z mobilem docela vyhrát. Další fotky najdete na stránce věnované Instagramu a až mne opustí prvotní zápal, předpokládám, že se fotky objeví v měsíčních přehledech.
medved:-)

Leten červencem

Jo, červenec. V neděli prvního července sedím takhle navečer ve Staříči za místním kulturním domem. Staříč? Malá obec s dolem a rozhlednou na okraji Beskyd. Akorát tak daleko, abych tady mohl dneska dojet. Je šílené vedro a jsem vskutku rád, že jsem po dvaceti kilometrech našel kus zákoutí se stínem. Popíjím si druhou svijanskou jedenáctku, jíž vlastně symbolicky zavírám vyvedenou dvoutýdenní cyklistickou dovolenou. Jenže teď mám vlastně popisovat měsíc, který teprve přichází. A přitom jsem v čase o čtyřicet dní dále. Větší polovinu prázdnin máme za sebou. Blábolím? Ani moc ne. Berte to stejně jako otázku: Co a jak všechno proběhlo v jejich první polovině?

      Ach ano, červencové svátky. Letos padly zcela exkluzivně na čtvrtek a pátek. Zatímco medvěd má po dovolené, jiní právě teď nadrženě startují a snaží se ušetřit vzácné dny své dovolené. Tudíž medvědovi nijak nevadí, že nikam nejede, poáč mám emcy. Potěšující je naopak nezvykle vylidněné okolí Ostravy. Nejsem zase takový blázen, abych v prázdninový čas jezdil do rekreačních center. Je šílené vedro a bezprostřední okolí rodoměsta mi naprosto vyhovuje. Teploty se stále drží přes den nad třiceti stupni. V noci málokdy klesnou pod dvacku. Vzhledem k formě, kterou mám pak není divu, že na konci první víkendu jsem zdolal pětitisícovku. Spokojenost? Jakpak by ne:-)
      Druhý víkend v červenci je prodloužený pro změnu pro mne. O co je tenhle víkend prodloužený? O hudební zážitky! Jedenáctý ročník Colours of Ostrava se přestěhoval z areálu Černé Louky a Slezskoostravského hradu (a jeho předhradí) mezi trubky do areálu Dolních Vítkovic a Dolu Hlubina. Jakou radost by tady utrpěl Pavel Krejsa! Ani zdaleka nedokončená rekonstrukce hutního a horního areálu, industriál a hrubost festivalu naprosto sedí. Zrodil se unikát, který u nás jinde neseženete. Ochranka byla podstatně pohodovější a vlastně ani nevím, zda jsem tam byl pro hudbu či zážitky. Vlastně obojí. První dva dny sám, na sobotu a neděli se ke mně přidali Lenka Královna Delegace I. s bráškou Charliem. Inu, stal se mi fantastický víkend!
      Návrat do všední reality byl po pořádné nedělní hudební dávce snad až příliš krutý. Jeden telefonát a - příprava na audit. Najednou mrzlo až praštilo. Symbolicky se ochladilo dokonce i venku na skoro až nepříjemných dvacet stupňů. Po týdenním detoxu a bez kola, snad ovlivněn pozitivním výsledkem auditu, jsem rozdivočen sedl na kolo a urval naráz stovku přes Opičí hory. A byl jsem k nezastavení! Jednoduše povedený den. Víkend jsem si ještě odkroutil v rámci emcy a od pondělka už zase seděl na kole. A další stovka. A ještě jedna!
      Nedivu, že v téhle formě jsem jen tak lehce po práci vystartoval do Beskyd. Nejen na Harendu v Malenovicích, kterou mnozí jistě pamatujete z Freedlandů. Nejen na Ostravici, ale také (především?) do Penzionu U Holubů. Dobří holubi se přece vracejí, ne? Navíc, když od skvělé beskydské části dovolené utekl neuvěřitelný měsíc. Štěstí na Stáňu jsem měl. Tahle ženská je výzvou pro každého univerzálního ptakopyska, který si v jejím případě jednoduše musí zmírnit své ego či alespoň otupí zuby. Nebyl jsem na tom lépe, byť musím uznat, že přesto všechno ptakopysčí příkoří jsem se tady znovu cítil skvěle. Neopakovatelná holubí pohoda, klídek a klidné zátiší. A výzva. Samozřejmě:-)
      A přišel poslední červencový víkend. Byl Pecka a měl jsem dokonce i Kuňkat. Na Pecku jsem dojel pěkně na kole kolem Labe a zjistil, že z Pardubic do Hradce Králové, což jsou pro cyklisty města zaslíbená, je to pěkný opruz. Cestou jsem pochopitelně zkontroloval i Kuňku, kam jsem se měl o den později dostavit. Cesta na Pecku se mi moc moc líbila. Měla tolik lákadel, že peckovské bosorky musely jednoduše počkat na večer, kdy jsem za nimi do kempu konečně dorazil. A propos, začala vlastně Olympiáda v Londýně a zahajovací ceremoniál jsme viděli přesně, kdy jsme měli. Akorát když jim jej mršil Rowan Atkinson svým dokonalým mistrem Beanem. Luxus!
      V sobotu jsem se měl rozjet do Chlumce nad Cidlinou a odpoledne pak s ostatními pod Kunětickou horu na festival České Hrady. Avšak osud zasáhl. Ztěžkly mi nohy, chyběla chuť a já se z Pecky U Karloj jednoduše už nedokázal včas odtrhnout. Užívali jsme bazénu a pohody. Ženský si vyšláply na hřiby a já se držel spíše plotny. Výsledek se dostavil - houbiček jsme se exkluzivně přejedli! Večer pak přišla bouřka a do půlnoci neutuchající déšť. Jakpak bylo asi na fesťáku pod Kuňkou?
      Tak jak bylo na Hradech? Vedro i déšť. Nejprve jedno, pak druhé. A oboje extrémní, takže na nějaké přespání na místě nebylo žádných myšlenek. V Chlumci navíc navečer nešla elektřina, zatímco my v horách jsme byli naprosto v pohodě. Jakže to vím? V neděli jsem do Chlumce konečně dojel. Vyrazil jsem relativně brzy a před polednem s jedinou zastávkou byl na místě. Odpoledne jsme nechali přejít jednu bouřku a s Charliem vyrazili na Pardubice. Osud tomu chtěl, že na Cikánce se nám vykládalo tak dobře, že jsme neměli pražádných myšlenek k jejímu opuštění. Až třetí zakoupená místenka do pendolina byla ta pravá. Navíc jsem stihl těsně před cílem zmoknout.

A jsme na konci měsíce. Jaký byl? Extrémně sportovní! Pokořil jsem nejen pětitisícovku, ale cestou z Chlumce do Pardubic i šestitisícovku. Colours of Ostrava mile překvapili a neplánovaná Pecka U Karloj s babama only také neměla chybu. Že tohle nebyla dovolená? Nebyla. Jenom první polovina prázdnin!

A co jsme vymýšleli před deseti lety?

      V červenci zaznamenáte hned na začátku Neplánovaný Mirotínek, kde jsme s Fünfem plánovali plánovaný Mirotínek. Pro mne to byl také skvělý výlet po Jeseníkách na kole. 14. vyrážíme s Nadporučíkem na cykloTour de Hrčava a Kysuce, kdy si pořádně saháme na dno svých sil. Ve druhé polovině měsíce (konkrétně 20. až 22.) pak Filmový Festival v Říčanech, před kterým jsme ujeli na kolech 25 kilometrů přes zahrádky. Skoumal ve stejný čas skoumal v Trenčíně hudbu, ženské a hlavně Žabant Pohodu. Na samém konci měsíce (26.) pak ještě navštívil Město Omezených Možností Vaček a pořádně s Kufberkem zakalil. O den později pořádáme s Nadporučíkem Noční tour (100km), zaznamenáváme TY Syčáky na rockové Horní Lhotě a nad ránem končíme u Věrky v Klenbě. Jó, to byly časy!

11.8.2012
medvěd:-)

quizz

Dovolím si předpokládat, že sochy na následujících fotkách většina z vás asi zná. Jde o Braunovy sochy na Kuksu, které tvoří geniální předpolí místního zámku. Mnozí z vás asi ví, že jsou srovnány po obou stranách zámeckého areálu. Z jedné strany jsou sochy lidských ctností a z druhé pak neřestí. Místo mne přitahuje stále více. Čím člověk (potažmo medvěd) přichází do nejlepších let, vnímá vše jinak. Přesto mám pořád problém uhádnout, co která socha představuje. Trávím tady hodiny a snažím se problém rozlousknout. Zkuste to taky. Jen tak. Sami pro sebe. Přeju hodně štěstí:-)

Cesta z Města

Pecka - Les Království - Kuks a Betlémy
Labská cyklostezka tam i nazpátek v pondělí 25. června a v pátek 27. července

Les Království, Kuks, Betlém a Tichá Orlice

Prožívám u nás zcela tradiční a kdovíkolikátý soulad všech možných a nemožných náhod. K tomu přišlo pozvání na Babskou jízdu na Pecce. Údaje, které jsou důležité, abyste pochopili, jak je možné, že Labskou cestu jsem si přesně po měsíci dal znovu. Jen opačným směrem od Pardubic proti lenivému někdy i dravému labskému proudu. Ovšem společná část byla vlastně "jen" ta od Jaroměře do Dvora a zpátky. Mám-li však popsat originál cestu, musím se vrátit v čase. Přeskočit dneska už celý červenec (a půlku prázdnin k tomu) a zastavit se v pondělí ráno na zápraží Pecky U Karloj. Brzy ráno, poáč Charlie musí jít normálně gumovat, zatímco pro mne začíná druhá polovina fantastické dovolené...

itinerář dne: PECKA U Karloj - hrad Pecka - rozcestí ke Kalu - Vidonice - Horní Brusnice - Dolní Brusnice - Bílá Třemešná - přehrada Les Království - Verdek - Dvůr Králové nad Labem - tzv. "Krakonošova vyhlídka" - Žíreč - Betlém - Nová Křížová cesta - Stanovice - Kuks - Slotov - Brod nad Labem - Heřmanice - Jaroměř - pevnost i město Josefov - Nový Ples - Libřice - Výrava - Librantice - Třebechovice pod Orebem - Petrovice nad Orlicí - Týniště nad Orlicí - Světlá - Borohrádek - Šachov - Velká Čermná - Číčová - Smetana - Plchovice - Bošín - Běstovice - Choceň - Peliny - Mítkov - Brandýs nad Orlicí - Perná - Bezpráví - Kerhartice - Ústí nad Orlicí - Hylváty - Dlouhá Třebová - pivovar Faltus Česká Třebová - Kozlovský kopec, chata Maxe Švabinského, 137km, Baník pyčo!

      O půl šesté ráno Charlie zamyká svůj chat a odjíždí nach Chlumec. Já tady na zápraží také nehodlám sedět donekonečna, byť uznávám, že jsou věci, které se neochodí. A tak vymýšlím, co vyvést s ultra dlouhým cyklistickým dnem? Času spousta, troštičku chladněji než v předchozích dnech, což je ideální cyklistické počasí. Takže celkem rychle padá mé rozhodnutí vyšlápnout celou Pecku. Až na hrad! Dámy a pánové, upřímně, kdo už jste byli na hradě na Pecce o šesté hodině ranní? Kdo z vás to má? :-) Užívám nezvyklých stínů teprve zvolna objevujících se slunečných paprsků a střílím jako o závod. Na sluneční paprsky se těším hned dvojnásob, poáč skřehlému tělu dělají navýsost dobře. Asi nemusím podle množství fotek dále vysvětlovat, že jsem se rád v podhradí pod dnes nedobytným hradem zdržel. K tomu mi běží hlavou sentinelní vzpomínky, kterými se mi promítlo posledních patnáct let a snad každému musí být jasné, že i nějaká oční kapka samodojetí logicky padla:-)
      Mezi Peckou a rozcestím nad Kalem zastavuji ještě několikrát. Hory - totiž Krkonoše - nejsou sice vidět podle mých původních předpokladů, přesto se snažím fotit Hory s Peckou z různých míst a snad podruhé na dovolené krutě lituji špatného rozhodnutí nechat zrcadlovku doma. Teleskop by dnes asi třeba nebyl, ale základní zum-zum by se přeci jen hodil. Na nadKalním rozcestí už sluníčko dostalo dostatečnou sílu a já se konečně přebalil do letního dresu. I s vědomím, že cesta teď bude především klesat, čímž nemusím mít ideální tepelnou pohodu. Ale, kua, vždyť je červen!
      Další kvalitní zastávkou byla Bílá Třemešná. A především místní cukrárna, jejíž jméno mi vypadlo stejně jako teď místní wifi. Přiznám se, že Horní i Dolní Brusnici jsem doslova prosfištěl. Dneska jsem uzavřel domluvu snad i s větrem, takže jsem skutečně frčel dolů z kopce jako o závod. Uznávám, že ani jedna z Brusnic si tak barbarský přístup nezaslouží, protože obě mají své kouzlo, krásné chaloupky a kostel, na který se postupně vydělává uvnitř probíhajícími koncerty Olympiku, Kubiškou, Chinaski a vůbec další popinou. Chvályhodné! Já však mám hlad jako vlk a před sebou vidím čerstvý místní zákuseček a turka. Toho jsem sice po chvíli přehodnotil na exkluzivní presso s mlékem a byl dokonale spokojen. Netradiční snídaně, která do mne spadla a já byl nadmíru připraven do dalších zážitků. První z nich je už nedaleko.
      Věděl jsem, že vzhledem k luxusnímu času budu mít dost chutí - ba i příležitostí - vstřebat příkrý příděl cukrů. Jednak další kilometry stále běžely společně s Labem dolů do údolí a pak tři kilometry pod Bílou Třemešnou najdete skvost více než stoleté architektury - přehradu Les Království. Vida, další přehrada do sbírky za poslední týden. Tahle je však pro oko velmi lahodná. Romantická hráz, jejíž dobudování načas zastavila první světová válka, si obdiv, úctu a ochranu rozhodně zaslouží. Jednota veškeré okolní architektury (včetně vodní elektrárny pod hrází), domek hrázného a přepadových věží na obou stranách řeky, musí dojmout předpokládám každého. A já si opět navíc sentinelním nad vzpomínkou, kdy jsme tady jednou dorazili, kochali se, abychom později autem jeli na Zvičinu. Řídit mohla pouze Volejka, poáč jediná z nás nechlastala. Jenom hulila. A navíc nevlastnila řidičák, ta co...:-)
      Dostatečně pokochán a také s dávno vstřebanou snídaní jsem mohl vyrazit dále s proudem vln řeky Labe dolů do Dvora Králové. Jinak než obvykle (po levém břehu) a proto mne překvapilo, jak město stojí relativně vysoko nad řekou. Vlastně i logicky. Kdo by kdysi stavěl město v údolí? Dvorský centrál plac věnného města českých královen se změnil od posledně k nepoznání. Nedávno rekonstruovaná dlažba (pamatuji asfalt) a především z parkoviště udělali odpočinkové náměstí. Tomu rozumím! Na pivko je však ještě příliš brzy. Totiž ani devět hodin, takže vlastně využívám zajímavého světla na náměstí a snad poprvé v životě tady fotím. Vlastně mne tak mrzí jen to, že místního Tambora opět neochutnám. Snad příště? Příště přišlo o měsíc později v Bílé Třemešné. Hospoda u nádraží, kde jsme s Charliem kdysi taky zaparkovali cestou na kolech, mne stejně rozsentilněla. I zatamořil jsem. Jen právě Tambor už mne naladil podstatně méně. Krákora na předchozí zastávce na Šporkově mlýně za Kuksem (dvanáctka za sedmnáct) bylo mnohem lepší:-)
      Kudy dál? Jasan, Labská stezka má své číslo 24. Jenže rozbouranost cesty směrem na nádraží mne držela více v pozornosti než sledování malých žlutých cyklistických cedulek s ještě menšími čísly. Na nádraží jsem už definitivně pochopil, že jsem objevil další zkurvenou Varhaníkovu zkratku a natěšen dále stoupám drapák do kopce nad kolejemi s tím, že místo údolí uvidím hory z Krakonošovy vyhlídky. Chyba lávky! Mnohem vhodnější byla občerstvovací zastávka u studánky Svobody s mocným pramenem. Krakonošova vyhlídka totiž nepřinese nic víc či méně než pohled na stromy v okolí. Tudíž je naprosto zbytečné tady zajíždět s potřebou výhledu na jinak parádní okolí. Mířím dále na Žíreč. Čeká mne totiž další kultura za nula. Snad dokonce ta nejvýživnější:-)

Braunův Betlém. Víte o co jde? Hrabě Špork v osmnáctém století pochopil sílu génia Matyáše Bernarda Brauna a nechal si od něj postavit nejen obrovské množství soch na Kuksu, ale také (a to jako provokaci na nedaleké tupé jezuity) přírodní Betlém. Sochy rozeseté přirozeně v lesním parku. Dokonce byly prý původně barevné. Umělé barvy vzal dávno čas, horší je však stav soch samotných. Čas a nevděčný člověk se na nich krutě podepsal a dnes je vlastně docela smutný pohled na torzo areálu, který byl určen k odpočinku, kratochvílím i rozjímání. Torzo, ze kterého dodnes vlastně překvapuje číšící genius loci. Torzo, jehož stav je podivný jako dnešní doba. Náš obraz. Ale abyste mne špatně nepochopili. Nejde mi o stav soch jako takový. Tady se moc obávám přílivu Eur. Mne drtí, jak dneska není schopen nikdo areál udržovat v pořádku. Kdejaký chalupář provádí pravidelnou údržbu a tady se na všechno sere. Obrovská škoda a pocit zmaru. Proč to?

      Přesto všechno jsem si Betlém nadmíru užil a mechy, které plastiky již dávno překryly, vytvřily tak dokonalé kombinace barev, že jsem nemohl nepofotit. Kua, vlastně mám dneska obrovské štěstí na kulturu. Možná i proto, že nikam nespěchám a plnými doušky užívám všech krás, které se kolem mne samy nabízí. Už jsme na tohle téma měli řeč s Charliem. Jednoduše sentinelníme, což je pro všechny v podstatě nezadržitelný proces, který přichází s roky, nastupující demencí a prý i zkušenostmi. Rozhodně jsem Betlém viděl jinak ve dvaceti, když jsme se tudy otřeli při cestách s rádiem Alfa. Dokonce i vzpomínky "na tehdá" překryl čas zapomnění. Ale to nevadí, poáč teď jsem si génia Brauna užil vskutku parádně. Jemu musel vést ruku neskutečný frajer. Nebo jej někdo obdařil představivostí, kterou "to tu nemam." Jen se ještě mít tak s někým podělit o pocitech. Mno nic, jedu dále. Čeká mne přece ještě Kuks!
      Jenže! Jenže ještě před Stanovicemi sjíždím po v podstatě nejetelné cestě. Permanentně upravuji zadní bagáž, která má stálou potřebu vypadnout z kola ven na hrbolech, které přináší docent Hrbolek. V duchu si nadávám a taky zírám, proč je ta cesta tak hrozná. Po chvíli vyjíždím z lesa na louku. Vidím čerstvě opravený impozantní kamenný železniční viadukt (mno ano, profiúchylka...:-)), ale ještě před ním sochy. Tady? Na konci světa? Co to, kua, je? Na údržbu Betlému prachy nejsou, ale na modernu ano!? Nakonec beru Křížovou cestu 21. století vybudovanou v roce 2008 přece jen na milost. Vlastně je geniální! Přiznám, že jsem ji neprošel celou. Strach o odstavené kolo a věci na něm byla větší než odvaha ujít ještě další kilometr na její druhý konec. Vše jsem si vynahradil (překvapivě?) o měsíc později, kdy jsem Křížovou cestu dal zcela plánovaně skutečně celou. Od viaduktu jednoho k druhému. Báječný nápad! Moc na místo neupozorňují, ale je fakt, že ve směru od Stanovic je úchvatná. Antrééé, kdy vidíte v oblouku viaduktu Andělskou hlídku, je prostě bomba! Fotky pocházejí především z druhé návštěvy, kdy jsem si cestu užil důkladně. To už jsem psal? Soráč, zážitek:-)
      Protože nemám v úmyslu popisovat zevrubně poslední červencový víkend, nezbývá než tady zmínit i Šporkův mlýn. Usedlost u jednoho z mnoha labských jezů byla v červnu po ránu bohužel zavřená. Nebo se tak možná jen tvářila. Ale o měsíc později ji potkávám příjemně nabitou mladými lidmi. Louka u Labe měla dokonalý golfový pažit a určitě by nebyl problém tady zakotvit a rozbít vlastní stan. Obsluha dokonalá, znovu příjemná a především pohodová. Krákorova dvanáctka za sedmnáct! A když jsem po třech chtěl platit šedesát, maník s úsměvem povídá, že se mu podruhé nechce chodit kolem a nechává to raději za padesát... Tohle místo těžko najdete z auta. Cyklostezka jej jen majinko míjí a když zpozorníte na železném mostě pod jezem, určitě se zastavte. Přiznám se, že jen vidina cesty na Pecku a přicházející večer, mne odtrhli od hříšných myšlenek k zakotvení na tomto místě.

A zase zpátky na značky! Požór, nemíříme na Pecku! Ale naopak dále dolů na Kuks. Ve Stanovicích ještě potkáte další z řady v okolí roztroušených braunových děl - Svatou Glorii utopenou v tupé okolní "bagristofandovské" architektuře. Pak kolem Labe s kolem pod sebou - či jak chcete - chladným a vlhkým údolím dojedete až pod Špitál. Je opraven! A asi víte, že je spojen kolmicí na řeku se zámkem na Kuksu. Že neznáte? Kua, tak šupinky si běžte doplnit znalosti! Hrabě Špork jezuity neměl v lásce, jak už jsem psal, a sochy Ctností a Neřestí vlevo a vpravo od hlavního chrámu před zámkem znovu dělal jezuitům natruc již zmíněný geniální Braun. A já se znovu kochám a užívám pondělního ranního klidu. A znovu lituji, že nemám zrcadlovku. Popis a charakteristika soch mi znovu dělá problém. Kua, je to vůbec možné? Ne, užívám si a teprve později přicházím na další "objev," že i tady už dorazila evropská unie se svými fondy a probíhá rekonstrukce zámku za 800 mega. Kdoví, jak to dopadne. Moc peněz taky nebývává nijak dobrá...

      Slotov. Po česky Nečas. Dědina za Kuksem mne svým názvem snad až nechtěně rozesmívá. To bude zřejmě Žilina, ne? Nicméně dědinka samotná je sympatická stejně jako celá cyklotrasa až do Jaroměře. V podstatě stále kolem Labe, které občas křížím. Mimo jakýkoli provoz. Později je asfaltka vystřídána polňačkou. Ale nejde o nic, na co bych si měl či musel stěžovat. Naopak! Času mám dost a tak nějak podvědomě si užívám pohody v přírodě, která na dlouhé kilometry za Jaroměří skončí.
      A propos, o Jaroměř jsem se vlastně jenom otřel. Za to Josefov jsem si dal pěkně celý! Pevnost, která vlastně nikdy ve své slavné době nebojovala o svou existenci. Dodnes budí respekt svou velikostí a nekompromisním posazením na břehu Labe i Úpy. Navíc tady vnímavější divák rád kouká do spleti uliček, kde se natáčel nejeden český film. Příklad? Musíme si pomáhat. Na pivo by chuť znovu i tady byla, ale jaksi není kde příjemně zakotvit. Dobrovolně podstupuji část cesty, kterou chci mít teď co nejdříve za sebou.
      Josefov - Třebechovice pod Orebem. Nudná jen mírně se vlnící krajina. Tupá, rovná a nekonečná cesta. Navíc jsem se směrově přece jen poněkud otočil. A možná i vítr. Mně navzdory, proti předchozí pohodě? Možná. Tupě šlapu a odpočítávám každý kilometr. Občas i metr za metrem. Ha, už konečně vidím Oreb! Terénní vlnku nad městem, oproti které je i Pecka se svým profilem jasně megahorským gigantem. Je poledne a já bych konečně i zastavil. Ale znovu není kde! Co to je, kua, za město!? V bidonu snad poslední deci krutě vyhřáté vody. Ne, ne, raději popojedu dále. Kolem jedenáctky (silnice spojující Hradec Králové se Šumperkem) přece musí být dostatečný počet motorestů, kde bych mohl i medvěd zastavit a konečně se občerstvit! Bez piva už jedu 68 kilometrů...
      Kdepak! Cyklotrasa jede sice souběžně s hlavní silnicí číslo 11, ale přeci jen je příjemně schovaná s patřičným odstupem v lese. A jede se po ní nadmíru dobře! V podstatě je vyloučena jakákoli odbočka. Padá do mne poslední voda a stále více vyhledávám občerstvovnu. Dříve než dojde k dehydrataci. Ale nic! Ani v Týništi nad Orlicí neseženete v červnu žádnou zahrádku! Chci snad tak moc? A to jsem tohle divnoměsto projížděl bloudíc jsa vysušen dokonce natřikrát. Kdepak, nezbývá než zatnout zuby a jet dále. Do Prahy, do Podolí, do lékárny. Do prdele to je mi smutno.
      Je pravda, že další kus mé dnešní cesty nebyl už tak tupý. Orlice se bez sentimentu rozdělily a Tichá právě teď příjemně proti mně meandří. Držím se cyklotras, takže projíždím místa, která bych zřejmě jindy v životě neviděl. Kdesi za místním písákem definitivně odchází hlavní skoba držící zadní bagáž na nosiči a místo neustálých oprav už jsem nucen k definitivnímu řešení. Zaplaťpámbůh, našel jsem jej rychle a vlastně vydrželo až do konce dovolené.
      Borohrádecký centrálplac. Asfalt, beton i kostky. Komunistická všehochuť. Zapadlé místo, kde bych občerstvovnu po předchozích smutných zkušenostech rozhodně nečekal, poáč jsem jej (ne centrálplac, ale Borohrádek) vždy měl už od pubertálního vštěpování v základech železniční dopravy pod oblíbeným učitelovým heslem "Moravany-Borohrádek" za konec světa uprostřed pardubického kraje. Herna v rohu náměstí a krytá zahrádka na asfaltovém placu před ní. Nejprve půllitr alofoku a teprve po cukrech přijde na řadu pivko. V tomto případě Excellentní 11° Gambáč. Ale jo. Chutná a šenkýřka ochotně chodí obsluhovat jediného šílence na zahrádce. Je totiž celkem zima. Netuším, zda únavou či počasím. Je fakt, že fouká docela nepříjemný studený vítr. Přesto spočívám u tří piv a teprve potom vyjíždím. Předpokládám již jen cca dvacet kilometrů na Mítkov a tam fajront.
      Ale vše bylo nakonec úplně jinak! Především jsem zapomněl dočepovat před odjezdem z Borohrádku vodu do bidonu, takže těch osmnáct kiláků na Mítkov jsem dával s velkým přesto sebezapřením. Navíc tady cesta není zábavná a Choceň potkáte na kole spíš za trest. Jenže hned za městem od Pelin se dostanete do údolí Orlice a hloupé myšlenky vás opustí. Vysoké skály, sevřené údolí a později cyklostezka a pótrať. Nic víc! Úmysl můj byl jasný: Na Mítkově přechrápu a druhý den si užiju dvě luxusní cyklotrasy: Údolím Orlice a Moravské Sázavy. Jenže na Mítkově měli sice dobrou Plzničku i steaka, jenže roky tady udržují v provozu stále stejnou, totiž divnou obsluhu. A navíc prý mají dneska plno. Resumé? Přemlouvat? Ani náhodou! Je chvíli po třetí hodině odpolední a ve mně uzrává plán na další nenadálý rekord. Zatím však nevolám nikam, abych si jistil postel. Sedám na kolo a odjíždím hopsa hejsa do Brandejsa. K železničnímu přejezdu je to kousek. A u něj zírám: Fronta cyklistů! Stojí jich tady snad stovka a čekají marně na zázrak. Kua, práce???
      Nevím, přelez, podlez a pak se narovnej! Ostatní cyklisté mne dohnali mnohem, fakt mnohem později. To už jsem seděl drahnou chvíli v Brandejse na koupališti a při pohledu na místní zámek jsem se znovu rozsentinelněl. Tentokrát vstupuji snad ještě hlouběji do prenatálu - totiž puberty, kdy jsme tady destruovali obrovské zámecké sály na malé kukaně, které měly sloužit coby ložnice pro naše ženský. Pardon, spolužačky. Než se dobudovalo, přišla revoluce a bylo naštěstí našemu snažení odcinkáno. Komunista své tupé dílo naštěstí nikdy nedodělal. Plznička, pohoda koupaliště, vzpomínky a nedaleký Labyrint světa a Ráj srdce na mne působili tak dokonale, že jsem tady napsal celou Norskou Pecku. Spokojenost? No tak určitěěě! Tak teď už jen zajistit nějaké ubytování. Kdepak asi? Mám stále ještě sentinelní náladu, takže volám na Chatu Maxe Švabinského na Kozlovském kopci. Ještě netuším, co přivolávám a co prožiji, nicméně hlas kukiny na druhé straně slibuje leccos a já natěšen jedu po chvíli, co jsem dopil svou Plzničku, dále:-)
      Bezpráví jsem slupnul jako malinu. Vůbec jsem si užíval parádního údolí, které už znám naštěstí nejen z kolejí, vždyť je jaro! Cyklostezka je vymazlená a provoz naprosto v pohodě. Od útočiště Jana Amose Komenského do Vačkova je to nějakých patnáct kiláků. Vaček má však smůlu - mobil na něj nevlastním. Takže popojíždím až do Hylvát, kde shledávám za patřičnou sympatickou zahrádku se sPlzničkou. Mám jasno. Dvě:-) Koukám na televizi nade mnou a s odstupem času už vlastně ani nevím, o co tam Berdychovi šlo. Do konce jeho zápasu jsem rozhodně nevydržel, protože od Prahy se na mne tlačí bouřky a já bych byl rád v cíli včas a suchý. I když ta druhá část předchozí věty je v případě Kozlovského kopce naprostá blbost...:-)
      Dlouhá a Česká Třebová. V první parádní cestou, ve druhé projíždím zkušeně zadem za intrem na Skalce. Přesto nestíhám a brzdím s prvníma kapkama za náměstím U Faltuse. Pravidelný čtenář ví! Pivovar Faltus a konečně i černé pivko! Desítka taky dobrá, možná lepší, jenže nebeské kapky ještě neskončily. Volám nahoru na Kozlovský kopec a loguji se s tím, že vážně dorazím. Dostávám seriozní nabídku, že pro mne klidně sjedou dolů. Jenže to rezolutně odmítám. Na Kozlovský kopec zásadně po svých!

Díky za ty dary! Bouřka samozřejmě časem odezněla. Navíc ještě před setměním a já konečně mohl vyrazit. Kozlovský kopec se zdál po sto třiceti kilometrech přece jen snesitelnější než minule. To je vážně paráda, když má člověk (potažmo medvěd:-) obstojně natrénováno. Teď už jen "pár" nutných serpentýn a jsem na vrchu.

      Uřícen vcházím do chaty a radostí se líbám se šenkýřkou na uvítanou. Tenhle diblík je fakt tak dobrej? Je! Hospoda zavřená, zásoby rumu vlastní a po půlnoci navíc s bonusovým výšlapem na rozhlednu jako bonus! Foukalo jako sviňa, ale lepší závěr dne jsem si nemohl ani představit: "Tamhle svítí Perníkov a nad ním vpravo je Mechov? Tak to jižně pod Perníkovem musí svítit Chrudim. No jasně!" Těžko dneska říct, kdy jsme slezli a kdy jsme šli spát. Ale je to úplně jedno, protože jsem věděl, že po dnešních 137 kilometrech je celý svět jen a jen můj...:-)

Cykloverdikt

Vida, občas bych si měl přečíst celý článek než začnu psát cykloverdikt. Poáč se stalo, že dneska vznikly hned dvě hodnocení. Ostatně si myslím, že Královská etapa si dvě hodnocení zaslouží. První vznikalo zrovna cestou mezi Chocní a Ústím nad Orlicí, druhé o den později U Hodže na 40. Kufberkovinách. Prosím? Že mám čas na psaní? Mám! Hospodské sporty mne neberou. Snad s výjimkou kryglistiky:-)

      I. Tak jako každý předchozí den musím ohodnotit dnešní cyklotoulky. Vzhledem k počtu "ujetých" kilometrů musím hodnotit den hned ve třech různých částech. Především Pecka a okolí je bomba! S tím se smiřte, protože vím, o čem mluvím a kam se velmi často a s radostí vracím. "Proznačenost" okolí je luxusní a pro nás husté bykery není problém "vynalézt" další neviděnou cestu. Jen se zapotíte. Je taky nadmíru jasné, že všechny cesty vedou na Zvičinu. Mont Blanc Podkrkonoší si svůj respekt zaslouží. A nejen díky drsnému drapáku k Raisově chatrči. Odměna může být sladká (bramborové knedlíky) nebo sladká (výhledy). Do Dvora Králové bylo vše o.k. Za Dvorem, který je rozkopán, je "veselo," ale když podržíte aspoň pěší značky, dříve nebo později jste zpátky a správně. Navíc na Betlém cyklotrasa nevede!
      Údolí Labe je parádní až k Jaroměři. Pak nastává opruz a je jedno, zda jedete od Pardubic přes Hradec (aspoň ten je jetelný v pohodě) nebo jako já do Týniště nad Orlicí. S výjimkou Borohrádku jde o nudu a opruz. Značení pro cizáky se nepřipouští a místní vidí. Labská stezka do Pardubic je pak tupá šlapárna vesměs po vedlejších, ale dopravně zatížených cestách. Nic co by lákalo.
      Změna logicky přišla v Chocni. Orlické údolí je jednoduše nádherné. Z vlaku jej znáte a ještě parádněji vypadá ze sedla kola. Značení je v pohodě až do České Třebové. To už jedete kolem Třebovky a Vačkov (kdysi Ústí nad Orlicí...:-) projedete s výjimkou divnoparku pod žlutým nádražím v pohodě. Je jen na vás, pro co se rozhodnete. A spinkat si na Chatě Maxe Švabinského na Kozlovském kopci. Upřímně, lepší ranní start nemůžete ani zažít, protože první kilometry jsou jasně dolů!

II. A co dnešní cyklostezky? Začnu přeci jen z jiného soudku. Totiž naše krásná krajina se přeci jen dělí na fantastické, parádní, záživné a celkem nudné části. O kvalitách Podzvičinska nemusíte pochybovat. Vyberete-li jakoukoli cyklotrasu, nejspíš vždy zažijete nevšední jízdu opepřenou buď parádním sjezdem nebo třeba výjezdem. Kraj spokojeného kolaře končí naštěstí až kdesi pod Jaroměří. Dopotud není nač si stěžovat. I značení je obstojné a s radostí shledávám, že ničení značení přeci jen přestává být na první pohled pohospodskou kratochvílí. Ale pak začínají rovinky. Hradecko je celkem hustě proznačeno, jenže města bývají za trest a rozmazlený člověk touží po zážitcích. A těch najdete i u nás na Ostravsku více. Prostě divná krajina, mnoho značek, nulové zážitky a divný pocit. Až do Chocně. Nejste-li z Hradce Králové a nepovažujete-li okolní cyklotrasy vhodné k tréninku, klidně tenhle kraj vynechte. Těšte se dále! Z Chocně proti proudu Tiché Orlice vás čeká cyklistický ráj. Kvalitní stezka, výhledy a relativní konec světa. Jen nerad svištím o pár metrů výše tímhle údolím vlakem. Kolo je mnohem zábavnější! A klidně až do České Vepřové. Jste - li hustý byker jako já, není problém dorazit na Kozlovský kopec. Ten - stejně jako chata Maxe Švabinského - rozhodně nezklame!

2.8.2012
medvěd:-)