chat

Akce roku 2012

Náš diář

TOP fotky

Hledáte Medvědovy fotky? Není nic jednoduššího. V našem diáři máte kromě odkazů na připravované, běžící či minulé akce možnost kliknout na konkrétní měsíc v roce. A právě v měsíčním přehledu je obvykle velká hromada fotek, které vznikají spontánně při mých cestách, toulkách ba i záměrně očekávaných situací, které si začínám kór tady u nás kolem MOM velmi hýčkat. Uvažuji, že bych udělal i nějaký výběr NEJlepšího, ale zatím nevím, jak vše pojmout. Ale urkitě přijde správný čas...

bez komentáře...

Editorial No.170

Právě dnes máme státní svátek vzniku Československa. Slováci na něj dávno prdí, my jej držíme. Kradák Klaus obšťastní pár zaslouženců státním vyznamenáním a bude jim všem na hradě určitě fajn. Stejně jako mně právě teď. Do ulic před víkendem dorazil první závan zimy, v pátek se brutálně ochladilo a v sobotu jsme mokli, až nás v následující noci dokonce zasněžilo. Vzniklo tím vyloženě hospodské počasí! Logicky padl i přes nadějné plány výlet na Rešovské vodopády. Z výletu zbyla jen jeho kvalifikace:-) A místo něj jsme vyrazili do víru velkoměsta olomouckého. Tradičně k Dr.Ápalovi a také do Svatováclavského pivovaru. V tom prvním prostoru jsem před chvílí dobaštil vynikající Flant steak (tento víkend teprve druhý...:-) a podlévám jej blaženě vymazlenou Plzničkou. Jako obvykle je zde plno. Jsem spokojen:-) Ve druhém prostoru svatováclavském jsme včera hráli deskové hry. Vlastně jenom jednu, ale o to mi nejde. Dostal mne samotný fakt, že někdo vezme do hospody společenské hry. Kdybyste sami viděli jak hosté u okolních stolů na nás se zájmem koukali a pobaveně se usmívali, asi byste pro podobný počin také chtěli i příště dojít. Snad ano. Řekněme, že sváteční víkend se v Olomouci neskutečně vyvedl...

      A kolem Olomouce se budou točit i současné Thájmsy. A zřejmě i ty příští:-) Více než měsíc leží slušně rozpracovány v savanním cloudu a čekají na svůj východ. Nějak nestíhám, soráč! Byly téměř hotovy a já do nich chtěl vstřelit vlastně už jen jediný článek. A ten tady stejně nakonec nenajdete:-) Naopak jsem využil nabídnuté časové propojenosti a jsem rád, že Thájmsy jsou vlastně především právě Olomoucké. Nejen městem, ale lidmi, kteří zde žijí, pracují, fungují a taky paří. Skvělá společnost, která je dosažitelná z Ostravy v podstatě rychlou žlutou železniční tramvají. Nelze se tudíž snad ani divit, že když je šance, neváhám a přijíždím. Zkuste nasát kus atmosféry a třeba se seznámit s lidmi, o kterých jste třeba zatím vůbec nic netušili. Hodně zdaru do nastávající zimy. Další Thájmsy určitě ještě přijdou...

A propos, původní editorial vypadal úplně jinak a následuje hned pod tímhle novým. Záznam dokonalého splínu mi bylo líto vyhodit...
medvěd:-)

ex-post

Pravá podzimní depka...

Asi tak, sere mne na světě spousta věcí. Nebavím se o politice. Pak se i mně stane, že chci být zmizelej. Dříve než mne zmizí někdo jiný. Trapná situace, která obvykle mívává včasné řešení. Nevěříte? Tak, lidé, bděte:-)

Nazdar Honzo,

      tak to je nářez. Upřímnost za upřímnost: Mám dneska depku jako Fünf, nevidím žádný smysl v jakémkoli svém dnešním počínání a ani kolo mne už nebaví. A to už je diagnóza! U mne, zcela pochopitelně.
      Sere mne spousta věcí, třeba mne taky vykolejila ségra se svým přístupem ke mně, ale to by nebylo nic, kdyby se nesralo všechno. Přijde mi, že tím zkurveným psem, co jsem ho sestřelil, to začalo a nemá to konce. Cokoli řeknu, navrhnu..., nemá nikde žádný dopad (nebavím se o práci, poáč tam kosím slušně...:-)), Pivkovi nestojím ani za "ahój!" A předtím vším ten tvůj sprd.
      Jednoduše si připadám zbytečný. Chtěl jsem se zavřít do ulity před celým světem a hodit na celou tu prapodivnou kouli bobana. Jednoduše na mne asi přišla podzimní depka. Slunce skoro není, vstáváš do tmy a funguješ od nevidím do nevidím. A jako správný medvěd bych měl jít spát, bo zima!
      Uvažoval jsem, komu říct, v jakých sračkách se rochním a nevidím východiska. Ale neměl jsem odvahu kamkoli napsat. Nedejbože zavolat.
      A pak? Pak píše ten zkurvený věčně vytočený Dreiseitl a hodí mne ze sraček zpátky na zem mezi lidi. Chápeš to? Normálně jsem už stál před barákem a chystal se zalézt do té své ulity, aby mi mohl být svět dokonale ukradený. A najednou je všechno jinak!
      Máš snad čuch na megaprůsery? Mně se tenhle stav dostaví maximálně třikrát za deset let. A do toho píše Dreiseitl.

Díky, kámo vole! Byť vím, že si na tyhle "familiérnosti" moc nepotrpíš.
přecejenomoněcomálolepšímedvěd:-)

Olomoucké depo

Sobota 27. října. Totálně nevlídné počasí a změna všech plánů. Co s načatým dnem? Ještě dříve než jsme zašli do Svatováclavského pivovaru hrát deskové hry, zkusili jsme návštěvu olomouckého depa. Jen jako ochutnávku přikládám následující fotky. Špatné světelné podmínky a jenom mobilem. Já hlupák jsem totiž foťák nevzal s sebou. A tak jsme se mrkli do vagónů a dokonce se i svezli parním vláčkem. Jen kousek, ale vlastně jsme neměli potuchy, kam až dojedeme:-)

Novinka!

Štvanice na Králíka
cesta koncem světa v pátek 15. září - poáč prohibice

Nestává se příliš často, aby popis akce provedl někdo jiný než medvěd. Leč intenzivním několikaměsíčním hloubkovým studiem v nitru facebookovského profilu jsem na straně 624 objevil mulí smysl pro psaní. Tudíž jsem mulu skřípl, vydíral a výsledek se dostavil. Nejprve se tedy koukněte na Králickou Štvanici očima mulíma:-)

Mula vs. Šerpové
aneb zfušovaná štvanice na mulu na Králickém Sněžníku

      Ze začátku mi dovolte, abych představil účastníky tohoto děsivě znějícího výletu, který se konal 15. září 2012. Původně jsem chtěl pro ochranu osobních údajů místo jmen využít označení X, Y, Z, ale jelikož jsem svině mula proradná, tak všechny nabonzuju :D. A aby se někdo ze šerpů nefouněl a pak mula nedostala nakládačku, že jsem někoho upřednostnil v pořadí dřív, vezmu to podle abecedy: šerpa č. 1 - strejda Aleš (příbuznost v tom nehledejte, občas mu tak interně říkáme :)), šerpa č. 2 - Honza alias Medvěd, šerpa č. 3 - Vítek (ten nejkrutější ze všech :D - on to celé spískal - přítel muly). A mé ctěné jméno je Adam, alias mula.
      Možná se někdo podiví, proč jsem do nadpisu zahrnul slůvko zfušovaný... Jednoduché vysvětlení - mula hon přežila. Což je až nadpřirozený úkaz, protože na svá kopýtka dostala špatné okutí (tenisky byly zakázány a dostala gladiátorky) a otlaky a jizvy má na kopýtkách ještě dnes.
      Tento příběh začíná dne 15. září přibližně v 6:00 ráno SELČ v Olomouci. Vezmu to stručně: typické ranní vstávání, mula nechce vyjít ven z boxu krásně vystlaného slámou a tak je krutě vyhnána jedním z šerpů z postele... Balíme se a v dobré víře mula bere šerpovi Vítkovi věci k sobě do zavazadla (osmdesátilitrová krosna, která zdála se býti těžší než mula pozn. red.), dostává krásné (leč na horský pochod opravdu nevhodné) gladiátorky. A vyrážíme - sraz před 7:00 v Olomouci na nádraží... Honza nám již během cesty na vlakáč koupil lístky (pro 4 lidi) na vlak, ale ovšem zde začíná ta pravá sranda. Šerpa strejda Aleš se nám kousnul ve městě a tak jsme ho krutě zanechali v Olomouci a vyrazili. Můžete si sami jednoduchou matematikou vypočítat, že 3 šerpové + 1 mula - 1 šerpa = pouze 3 individua, tudíž nám to nějak nesedí, ale ono bude. Mezitím párkrát přesedáme (nepamatuju si přesné číslo - muly jsou hloupá stvoření, mají krátkou paměť a hlavně stresující zážitky mozek maže :)) a přijíždíme cca v 9:00 do Starého Města.
      Všichni tři tak nějak valíme bulvy, protože pohled na Staré Město od vlakového nádraží zdá se být poněkud nehezký - stavby připomínající ghetta a další budovy podobné domům po válečných náletech nejsou vážně hezké k pokoukání, ale i to k tomu patří. Vyhladovělí toužící po něčem k zakousnutí se vydáváme do útrob Starého Města sehnat něco k snědku. Našli jsme takový malý vcelku dobře zásobený obchůdek. Mula tedy vyráží pro nějaký ten oves (a cigarety, za které dostává nejkrutějším šerpou vynadáno :D) a jde se snídat. Po snídani je náš hlavní cíl kafe. Všechna občerstvení jsou stále zavřena, tudíž se vydáváme na náměstíčko, kde pořizujeme pár snímků u kašny, která spíše připomíná skládku, Honza kupuje turistickou známku a hurá na otevíračku do restaurace na vytoužené kafe, plus začínáme doplňovat palivo - tekutý chleba. Mezitím přijíždí cca hodinu po nás Aleš, tudíž dopíjíme a vyrážíme na cestu.
      Cestou obdivujeme místní divoženku, která koním táhne do ohrady na řetězu hozeném přes záda vanu na vodu. Velmi zvláštní pohled, připomíná to spíše více otroctví, než hobby:) Procházíme přes krásné místní louky a pastviny, doplňujeme palivo v podobě výborné whisky, odbíháme po tolika kávách a pivech do křoví a sledujeme, že i z válečného bunkru jde udělat velmi zajimavý squat. Pořizujeme další snímky a mula začíná v nevhodné obuvi pokulhávat. Zdravíme ségry krávy a Vítek si zkouší, jaké je to být pan Tau, krade mi deštník a pózuje na balíku slámy. Bojím se o deštník, vzhledem k tomu, že už máme trochu "nakoupeno". V bujaré náladě vcházíme do Stříbrnic a usuzujeme, že nebude špatný nápad opět načerpat síly, tudíž ve velmi příjemném prostředí Chaty Návrší usedáme nad dalším zlatavým mokem. Dáváme pauzu pro hrátky s elektronikou, šerpové dávají i zelňačku, já znárodňuji majitelům jezevčíka a po ohlazení mozku alkoholem ve dvě hodiny odpoledne vyrážíme v podroušeném stavu pokořit Králícký Sněžník.(Zde jsme dorazili kolem 11 hod. dopoledne, tudíž ano, přiznávám, seděli jsme tam tři hodiny :D)

Abych nebyl zlý, musím říct, že kluci říkali, jestli nechci s krosnou pomoct, ale jsem statečná (a paličatá) mula a hrdě odmítám. Přicházíme (divím se, že ještě chodím a prosím šerpy o ránu z milosti) k lanovce pod chatu Orlí Hnízdo, kde doplňujeme znovu palivo a drápeme se k chatě, kde znovu trochu doplňujeme, tvoříme fotky a ulevuji kopýtkům. Přiznávám se, jsem hloupá mula - myslel jsem si totiž, že už jistě po takovém brutálním pochodu musíme být jistojistě pod Vrcholem Sněžníku... Ach, hloupá to mula!!! Následuje dalších alespoň deset kilometrů... ze vzteku už vidím rudě, nemám slušného slova, chci umřít.

      Ti dva smradi Honza a Vítek nám zdrhli... Dobře, fajn... Hle! Vidíme rozcestník. "Hurá, už tam za dvacet minut budem. Píšou tu dva kilometry!", říkám strejdovi Alešovi a jako správná býložravá nenažraná mula se cpu borůvkama. A jdeme dál. Po hodině trýznivého pochodu mi začíná docházet, že vrchol je v nedohlednu. Mám chuť nacpat někomu ten milný rozcestník do jistého otvoru. Cpu se borůvkama, hulím ze vzteku jednu cigaretu za druhou a kleju nejhorším možným způsobem. Popravdě se divím, že jsem od šerpy nedostal šutrem, protože jsem ústa nezavřel ani na vteřinu. Tak nějak přestávám doufat, že se na vrchol vyhrabem ještě za světla. Mlha jako prase, stále zuřím...
      Co to??? Jsme zachráněni, pramen Moravy, hurá! Hasíme s Alešem žízeň, vytváříme nějaké fotky a přemýšlíme, kam se Honza s Vítkem poděli. Když v tu ránu je mi všechno jasné: v mlze nešlo vidět, že vrchol je ještě o kus výš než pramen. V záchvatu vzteku se škrábu nahoru. A co to nevidí oko mé modravé? Dvě siluety v mlze. No jistě! Jsou to oni... Rezignovaně se už tedy škrábu na úplný vrchol. Zase nějaké fotky pořizujeme a hurá dolů. U pramenu ještě otevíráme láhev vína, baštíme čokoládu a úprkem v prk! Vlastně ne... Ještě si musíme sáhnout kamennému slonovi na chobot (já i na zadek - pro jistotu). A teď hurá dolů.
      Nevěřili byste, jak rychle se dá ten morbidně vysoký kopec seběhnout i s puchýři na kopýtkách... Vzhledem k tomu, že se začíná stmívat, tak nám ostatně ani nic jiného nezbývá. S velkou radostí všech opět přicházíme do Stříbrnic, a řešíme jak se dostat k Vítkovým rodičům na přespání. Vlak za deset minut vážně nestíháme. A co osud nechtěl: Majitelé chaty, ve které jsme se tak ráno krásně usadili na pivečko, akorát končí sezónu a berou nás na vlakové nádraží. Vzhledem k tomu, že jsou z Prostějova a mají Olomouc po cestě, berou šerpu Aleše s sebou. Zbytek sedáme ve Starém Městě silně znaveni do vlaku a hurá k Vítkovým rodičům, kde jsme řádně napojeni, nasyceni a ošetřeni, přespáváme do druhého dne a zase pádíme domů.

A poučení? Nechlastat, mít svou hlavu, nenechat si vymlouvat tenisky a nevěřit turistickému značení... Takže milý Sněžníku, někdy Tě jistě pokoříme znova a zas tak lehký to s náma už mít nebudeš :D

Na závěr se omlouvám, jestli jsem něco vynechal, ale je toho moc co se událo a jak jsem již jednou zmínil, mula je zvíře hloupé a moc věcí si nepamatuje :) Takže kluci: Díky za skvělý výlet a šerpům, mulám a Sněžníku třikrát - ZDAR, ZDAR, ZDAR! :D

Štvanice na ing. Králíka
aneb Výstup na Sněžník, jak se jej snažil vidět medvěd:-)

Začít svou první návštěvu Starého Města pod Králíkem na místním nádraží je, přiznejme si, velmi špatný nápad. Zatímco kousek nad Hanušovicemi se řeka Morava nadmíru sympaticky zařezává do všudypřítomných skal a prvotního poutníka sedícího v klasickém těžkodrážním kyblíku napadá, že jej čeká jenom nádherná divočina, je naproti předchozím zážitkům výstup na konečné otřesným vystřízlivěním. A to nám prohibice teprve včera začala...:-) Už budova samotného nádraží je divně z půlky opravená i neopravená, přičemž polystyrenový obklad už na mnoha místech někomu vadil a tak jej vyzobal. Kefalín, čo si predstavujete pod pojmom Absurdný? Ano, přesně takto. Absurdní je i okolí nádraží: větší než malé množství polozbořených domů a vybrakovaná elektrika v jejich zdech. Beznaděj. Chcete nějaký "drobný" důkaz i zde proběhlého komunistického brutalismu? Prosím: Vysoký snad desetipatrový panelák s kůlnami všude kolem sebe, s porevoluční šikmou střechou, která až příliš hořce naznačuje současný osud Města. Až cestou do "centra" "city" se beznadějný obraz zmaru malinko lepší. Majinko. Byť tady jsme vlastně neměli podle původních plánů vůbec jít...

Itinerář dne: Olomouc / Hanušovice / Staré Město pod Sněžníkem - - Stříbrnice a dokonce i Štvanice - chata Návrší - pramen řeky Moravy - vyvrcholení (Králický Sněžník:-) - pramen Moravy - Návrší - Stříbrnice / Staré Město pod Sněžníkem / Hanušovice / Bludov / Šumperk / Vikýřovice.

      ... příčinou našeho nečekaného staroměstského putování v podstatě špatným směrem byla už kdysi proslulá olomoucká tramvaj. A taky kamarád Aleš. Který, byť bydlí v Olomouci hodně dlouho, kouzlo svérazné osobnosti hromadného dopravního prostředku stále podceňuje. Nebo nepochopil. Kdoví:-) I já nechápal, jak je vůbec možné nastavit jízdní (ne)řád tak, že v sobotu ráno se od výstaviště Flora dostenete sockou v 6:20 a pak dalším spojem "již" v 6:59. Chápete? Přičemž o chvíli později (já to stihl...:-) kolem Hlavního nádraží od půl sedmé projíždí jedna tramvaj za druhou v maximálně pětiminutovém intervalu. A všech možných olomouckých (z)linek. Inu, neuchopitelné kouzlo hanácké metropole...:-)
      Tudíž Aleš vlak nestihl. Nemohl, byť jsem konduktora s úspěchem požádal o chvilku strpení. Těžkodrážní tramvaje (totiž ČD) však v sobotu ráno mají do Starého Města pod Králíkem téměř stejný interval jako olomoucké, takže jsme my tři osiřelí v klidu mohli vyrazit do centra střediskové obce a sledovat její životaběh. Prvně nás velmi mile překvapil místní "hypermarket." Celých pět parkovacích míst a taky neuvěřitelný sortiment zboží, který by i leckteré express Tesco mohlo kdesi v pozadí závidět. Chyběl jen chlast. Ale za prázdný regál může Nečas a jeho mordparta, protože zrovna včera při drápalovské rekvalifikaci jsme se dozvěděli, že vládní pohunci nám zavedli efektivní prohibici. Nad dvacet voltů. Důvod byl pochopitelný: Chcípl první pražák a Kalouskovi zešedivěl zbytek jeho hřívy při představě, že jej chtěl - zcela vážně - někdo otrávit:-)
      Máte pocit, že jsem cynik? V kalouskově případě ano. A skoro bych se přiznal k jisté škodolibosti. Poáč Vrtěti psem mne nebaví a nebaštím mu dneska v podstatě nic. Naopak baštím stylový porevoluční interiér restaurace, kde jsme zasedli k ranní kávě, á-la Zlatá devadesátá bez jakéhokoli (stejně) marného pokusu o rekonstrukci. A pak i nadmíru lidové ceny. Otevřeli tady v devět. A nebyli jsme prvními hosty. Ještě dříve než nás Aleš našel, vrátil se z protilehlého "hypermarketu" jeden z předchozích hostů. S vaječným koňakem v ruce. Držte se, svět se zbláznil! Já naopak zjistil, že Hanušovice lze bez ztráty pocitu svéprávnosti konzumovat pouze v bezprostředním okolí. Že by nezaměnitelný jesenický luft?
      Aleš s námi u kávy neposeděl. Zcela fascinován kulisami ryzího zapadákova chtěl fotit. Absurdnost kulis jej dokonale motivovala k další a další střelbě. Nás zbývající vlastně také. I proto jsme dokázali znovu bez hnutí mysli projít kolem místního nádraží a začít konečně stoupat do kopců. Kam? Přece na Ing. Králíka! Ještě ve "Městě" koukáme na zoufale vybydlený dům, který kdyby stál kdekoli v Olomouci, měl by rozhodně jiný osud. A radostné majitele. Tak jdeme raději dále. Se stoupající výškou a vzdáleností se i Staré Město pod Králíkem stává na pohled snesitelnějším. Ještě než se z něj definitivně vyplazíme, vidíme ženu táhnoucí nikoli obruč, ale vanu. Ano, vanu! Táhne se s ní až pod kopec ke koním, kterým slibuje, že ji naplní. Čím? A není to jedno? Absurdnost situace už tak graduje maxima. Kua, kde to vlastně jsme?

Ano, někde tady mne napadá společně s Cimrmanem místo chlapec-žena-obruč žena-tlačíc-rastakajakwana. Inspirace dokonalá! Nezdržujeme se dlouho, spousta výškových metrů nás dnes přeci jen teprve čeká.

      Je podzimně. Ranní slunce najednou kamsi v mracích zmizelo a typické počasí nás přirozeně a bez zájmu nutí drtit další výškové metry. Až mezi pasoucí se steaky. Ano, polní cesta vystoupala kolem řopíků až na podhorské návrší (taky vás tohle spojení trošku dráždí?:-)), kde všude vlevo od nás bylo dost místa pro samé chutné kousky. Mula cosi pletla o nejkrásnějších očích na světě (podle něj je mají právě krávy), zatímco my ostatní pokoušíme včas nakoupeného Johnyho. Walkera:-) I pánové v maskáčích v kopci hlídající nedaleký řopík sepsy nám vlastně závidí. A já mám rád kamarády, kteří se do hor dokáží zavčas kvalitně předzásobit. Nebo snad Aleš tušil, co přijde? Taky mne napadá, že právě někde tady vzniká vlastně "Mula." Stejně tady pak Vítek pokouší hovníválovu kuličku s neuvěřitelným smyslem pro pana Tau. Neříkejte mi, že tohle všechno je prachsprostá náhoda!
      Po mírném stoupání mezi kvalitními steaky přichází v horách obvyklý sešup zpátky na zem. Vlastně dolů. Dolů k silnici, která spojuje Stříbrnici se Starým Městem. Pak už nemá přijít nic menšího než kruté stoupání. Jenže já jsem tady poprvé! Vybavuji si stoupající cyklistickou trojku na kolech, přičemž pozadí dámy je tak veliké, že musím obdivovat její odvahu vrazit si něco tak směsně malého, jako je sedlo mezi její drobná stehna. Její doprovod, oba pánové, jen živoří a jejímu elektrickému (nebo elektrizujícímu?) tempu naprosto nestíhají. My se naopak zastavíme u kiosku, který už dávno, ale vážně velmi dávno, nefunguje. Nicméně jeho nápis "Králický Sněžník" je neuvěřitelně inspirativní. Aleš dodá příslušnou (možná zrovna vymyšlenou...:-) historku a i muly se chytají. Takže oslovíme i Johnyho Procházku, aby nám ukázal, kudy se popojde dále...
      Tak kam? V podstatě nedaleko. Jen kousek nám chyběl ke Štvanici. Přiznám se, že už když jsem onen penzion viděl, byl jsem přesvědčen, že jde o naši pro dnešek zcela definitivní konečnou. Leč osud zasáhl, prvního Bernarda jsme dali na zahrádce, uskutečnili pár příslušných fot ve spolupráci majitelů a s připojením via USB a pak se nechali unést voláním sirén. Ne, není první středa v měsíci. To jen kamarádi, kteří už příliš piv neudrží, poznali vnitřek Štvanice a lákali na příjemně roztopený krb. Když se i Mula přidala s láskou ke zvířatům sobě vlastní, bylo jasno: Jdeme dovnitř!
      Světe, div se, i přesto jsme se nakonec ze Štvanice dokázali vykopat! A začali jsme znovu stoupat! Nebýt mých nejapných fotografických požadavků, zřejmě bychom dokázali minout první nácestnou hospodu bez zastavení. Leč metrů bylo jen pár, takže vznikla dokonalá fotka. Ale frčíme dále. A Mula plná neutuchajících keců stále neumírá. Jasan, kopce má dřít. Ale tak ukecanou mulu jste v životě vážně ještě nezažili. Dokonce i u spodní stanice Vyhlídkové kotvy ho humoury nepřecházely. Až dále v kopci, kde už se vážně šlo na krev. A než jsme došli Na Návrší, zdálo se mi, že Mula přece jen na chvíli umlkla. Zezadu jej podporoval Aleš: "(ne)Drž hubu a táhni!" Táhli až k chatě. Oba:-)

Chata Na Návrší. Měli jsme pocit, bláhový pocit, že to nejhorší máme dneska už za sebou. Svět dole v údolí vypadal od chaty na Návrší (všímáte, již druhé Návrší po cestě a znovu pod kopcem...:-) a z její terasy takměř nicotně. I nedaleký Praděd vypadal, že je v podstatě na stejné výši. Teda aspoň to velmi krátkou chvilku, kdy byl vidět. Aleš si dal čajíček, já pivko a Mula Vítka. Prudila:-) Nene, jsem tady já poprvé, takže nechápu, proč ostatní umíraj, zatímco já jsem nadšen, byť předchozími Bernardy zlikvidován. Ne, tahle chata Na Návrší má své kouzlo! Tady? Tady by to šlo!

      ... a nakonec nám stoupání téměř nešlo. Štvanice na Králíka ještě zdaleka neskončila! Jenže my to nevíme! Až po čase a mnoha dalších stoupacích kilometrech víme, že tady jsou úplně jiné jednotky. Ty metrické fungují dole v údolích, ale rozhodně ne tady v kopcích. Králický Sněžník se nechce za nic na světě ani o kilometr přiblížit. Nevychází ani můj jinak skvělý nápad vzít Králíka stečí po polské straně, poáč by to bylo blíže. Soucit s Alešem, který se nějakým omylem vyskytl před námi, jasně udává tempo dalším našim krokům. Táhni a srůstej! Nemůže to být přece zase až tak daleko!
      Rozcestí, za které již směrem nahoru na kolech nelze, jsem považoval za blížence pramene řeky Moravy. Jakým najivkou jsem se stal! Stromy se změnili v kleč a my stále dále stoupali kamsi do vrchu. Mlha by se dala krájet (... a možná ještě dál...) a vrchol stoupání se stále nepřibližoval. Naopak. Tupě stoupáme jako první ve dvojici s Vítkem, zatímco Mula s Alešem (pracovně můžeme označit A+A...:-) je kdesi daleko za námi. Nebo nás předběhli a my jdeme blbě? Ptejte se mně v krajích, kde by i Rákosníček nad mlhou pukal závistí!

Kua, trvalo to. Trvalo to dlouho a byť jsme v družném hovoru postupovali jen co noha nohu mine (a stejně jsme sami sobě stínem...:-), dobyli jsme ho! Já poprvé v životě! Ing. Králík byl konečně můj. Trošku nám sice kazil slávu pocit, že Poláci si Sněžník uzurpovali suverénně sami pro sebe. Ale z křížů, křížků a poláků jsem si vždycky rád dělal srandu, poáč stále před sebou vidím jejich náboženské bloudění. Nic více. Více mne mrzí, že rozhledna již dávno vzala za své a potřeba ji nahradit stále nefunguje. Zbyla po ní jen hromádka neštěstí. Jenže rozhledna není kostel. Stejný osud na české straně hranice spřátelené socialistické země čekal chatu "u slona," který je místním talismanem. Spadla jen pár let poté. Jinak nic. Když to srovnám s výletem na Kokořín...:-) Škoda. Velká škoda pro nás husté turisty. Králický Sněžík si dovolím zařadi do míst, kam by se každý Čech (panen kutnohorských...:-) měl jednou za život podívat.

      Rákosníček by nám záviděl i na vrcholu. Jenže kromě mlhy tady hnusně foukalo od Polska, takže na nějaké zbytečné zdržování nebylo pomyšlení natož nálada. Přesto jsme se zpožděnými Mulou a Alešem (A+A) znovu vystoupali k vrcholu. Ano, kamarády netřeba zanechávat v nedbalkách! Takže znovu vrcholovka. Prosím? Říkáte slavnostní přípitek? Tady, kde hnusně fouká od Polska? Máme lepčí nápad! O kousek níž. Tam to půjde!
      Pramen řeky Moravy. Kousek pod vrcholem. Nijak daleko a symbolicky. Před týdnem jsem byl na jejím konci na Pohansku za Břeclaví, teď na jejím začátku. Přestože její pramen si okupovala banda neuvěřitelných turistů (založili dokonce plynový plamenný oheň a dělali si pozdní oběd...), my jsme měli "pouze" slavnostní přípitek vrbickým Vavřincem. Ježíš, jak ten Vavřinec chutnal! Vrátil nás zpátky do vrbických sklepů vysoko na kopcích. Stejně jako tady a teď. Jeden z okamžiků, který by se jen blbě opakoval. Proto se pro mne stal lehce zapamatovatelný:-)
      Jasan. A teď Jump! Dolů, do Prahy, do Podolí, do lékárny... Do zkopce:-) Kua, dlouhá cesta. Nahoru s Vítkem, dolů Aleš. Přirozeně. Muly úpí a vřískaj, což je zvuk, který medvědi nemaj rádi. Bo jinak by museli zabít cokoli. Takže odestup:-) Na Návrší jen chvilka zamyšlení nad dalším postupem. Jenže to neznáte Šoukala! Bičuje úpící mulu stále dál a nestrpí jakýkoli odpor. Až dole v údolí Stříbrnice protestují i medvědi a shodou neuvěřitelných okolností i ostatní účastníky zájezdu dohánějí ke změně plánů. Jakto?
      Velmi jednoduše. Rozumný vlak s rozumným příletem do Vikýřovic či Olomouce stihnout pěšmo odtud rozhodně nelze. Navíc s úpící mulou. Co teď? Mrzí mne, že stará známá Štvanice už beznadějně potemněla. Penzion, kde by to dneska vážně u krbu šlo, už nefunguje. Ale jinak jsou na tom štvaničtí majitelé! Na odjezdu domů nabízejí odvoz. Dušanovo týden staré kouzlo funguje i tady ve skutečných horách! Říkáte blbost? Jak pro koho. Stíháme dávno vzdanou variantu - náš časově beznadějný vlak a navíc Aleš získává odvoz až domů do Olomouce. Já si jdu užít mulích nářků a vítkovy suverénnosti do interhotelu Šoukal ve Vikýřovicích. Velmi rád!

Mula velmi trpěl. Skutečně velmi. Špatně zvolená obuv na příkaz panášška jednoduše musela dojít krutému konci. A puchýřů. I medvědům opakovaný přestup z kozy na kozu už začal dělat problém. Závěrečný nekonečný pěší přesun do "penzionu" ve Vikýřovicích beru jako čistou Vítkovu zlomyslnost. Naopak příchod do "penzionu" se dal dal srovnat k neuvěřitelnému vítání zoufalců v sanatoriu. Cože? Vy neznáte Květu? Aha, tak to mám asi vážně štěstí na lidi. Poáč Květu nelze popsat, Květu je třeba zažít! Klidně i večer a především v noci. To když Jára šel spát, nevím, zda věděl, komu Květu svěřil. Přesto, nemyslete si, ubytování v tomhle penzionu má svůj řád. Nechat pod vanou mokro a nevytřít? Bacha! Riskujete spoustu květiných keců, věřte mi! :-)

Pozor, akce má své pokračování na další stránce!
15.10.2012
medvěd:-)

Deset? Vlastně (poprvé!) rovnou dva a dvacet obvyklých otázek:-)

Nejprve Deset otázek pro Vítka Šoukala

Sotva jsme slezli z Králického Sněžníku, mula totální únavou definitivně umlkla. Padla. Tupě šlapajíc (jen co má noha druhou nohu z kopce mine) jsem spřádal ďábelský plán. Takové zvyřátko jsme totiž v Thájmsech nezpovídali. Přiznávám, byli tadi kocouři. Jenže! Už jste někdy viděli mulu psát? U té, kterou jsem potkal, cestou na/z Králického Sněžníku, mi přišlo divné už jen to, jak byla neuvěřitelně výřečná. A snad proto, že jsem nechtěl riskovat nekonečný čas dodání Deseti otázek způsobený mezičasem, kdy by se mula nutně naučila psát... Nebo se mýlím? Raději jsem oslovil jejího správce (nebo majitele?), aby je vypracoval sám. Čímž jej vlastně dostanu do paradoxní situace, neboť většinou je v roli zvídavého invalidy Karáska právě on. A třeba se ve Vítkových Deseti otázkách o mule něco zajímavého dozvíme...

1. Z čeho máš teď největší radost?
To je naprosto jasné. Jsem štěstím bez sebe že sem přišel k téhle "vymazlené" mule. Pravda... hubu nezavře, pořád má na vše názor... ale tahoun je to k nezaplacení. V poslední době spolu neustále řešíme otázku jestli já si našel mulu nebo mula mě. Odpověď se hledá těžko, snad se jí ale dobereme dřív než někdo rozlouskne zda-li bylo dřív vejce nebo slepice.

2. Naopak, co Tě teď prudí?
Žrádlo pro mulu. Na jaře a v létě je to pohoda, spokojí se s kukuřicí, hráškem, nepohrdne i pampeliškou. Ale co v zimě? Stejky to nežere... a tráva.... nevím jak mám odhadnout větší než malé množství dávky.

4. Tvůj největší kůň?
Co může být krásnějšího, než běhání s mulou po horách, po závodech.. pravda ty poslední proběhly tak že já běžel a mula žvýkala v prostoru startu a cíle. Věřím že ale jednoho dne se společně rozeběhneme a vyhrajeme vše co budeme chtít.

8. Tvoje oblíbená hračka?
Pořád platí... kdo si hraje nezlobí? Někdy mám pocit že si s námi moc lidí pohrává a přitom stíhá pořád dost zlobit. Mno.. hračka.. záleží jaká je část dne. V určitou denní dobu to může být bajk, v jinou elektronické hračky a když mě omrzí moderní technika... člověk se rád přitulí ke staré dobré mule.

3. Chystáš teď něco velkého?
Dostudovat... to bude velký počin a během 2 let stěhování z domu.

9. Jídlo a pití, po kterém se můžeš utlouct a co naopak zrovna nemusíš?
Kromě masa sežeru na co přijdu, hlavně sladkosti... velmi oblíbená kombinace jsou slané chipsy s čokoládou.