chat

Akce roku 2013

Akce roku 2012

Náš diář

Editorial No.173

Tý vole, paráda! Baví mne život. Velmi mne baví život. Třeba teď, když jsem osiřel, poáč Kufberek odešel, a zůstal jsem zcela sám bezprizorní v přeplněném páetčním lokále u Hodže. A propos, velmi dobrá adresa, říkám jen Krmelín. Více říci netřeba. Berete? Já kdykoli, poáč Hodža. Můj. Opakuji "můj" pivovar. A pohoda, džes, kterou tady domácí vytváří. Chápete? Ne? Stejně jako já jen před chvilkou skončenou Silvestrovskou Pecku. Bomba AKCE! Ne, naprosto luxusní akce, kde kdo nebyl, může jen závidět. Debil:-) A s tím bych asi nechtěl žít:-) Dylina. Mám moc rád kamarádi/ky, protože přinášejí něco, "Co tu nemam," Poděbradka? Serte NATO! Ať si teď klidně pukne kdokoli závistí, mám je. Stejně jako mám rok 2013. Rok, kdy stejně budou setkání jiného druhu. Nebo snad ne? :-)

      Přišel úlet. Úlet s velkým U. Chápete? Ne? A co s vama!? Vana? Za úlet mám celý rok 2012. Včetně DPH. Ani Kalósek mi to neotráví. Nelze. Hlavní důvod jste dostali v záhlaví, teď ty další: daří se. A to, prosím pěkně, zaklepávám okamžitě na dřevěný stůl v Hotelíku na konci světa, kde sedím u psaní druhého odstavce. Jo, někdy je to fičák. Jenže já se tady holt musel zastavit kvůli organizaci akce Medvěd39. Jak prosté:-) Tak to bychom měli první akci, která mne čeká. A další?
      Především spoustu práce. V práci i na Thájmsech, protože mám za sebou pěknou nedopsanou řádku akcí, se kterými se jednoduše popasovat dříve než přijde jaro. Pak už bude konec sil na psaní. Kolo si řekne o svou porci času. Že by novoroční závazek? No tak určitěěěě! Aha a akce? Alpáče 2013, Bierfest (nebo bearfest?) Bamberg, nějaká ta Olomouc, Bílý Kámen (snad už konečně), sraz SPŠŽ, Cyklo Pecka, Colours of Ostrava, OAMF Trutnov 87-13 a další, které teprve přinese čas. Za všechno může čas:-)
      Mohu slíbit, že Thájmsy se designově letos nikam hýbat nebudou. Ruším mobilní verzi, poáč není čas ji udržovat při životě a nikdo z vás neříkal, že by mu chyběla. I tak by se schopný webmajstro hodil. Takový webmajstro, který by strpěl mé nekonečné úkoly, poznámky a potřeby změny. Ano, chápu, až příliš krutý protimluv:-)
      Budu zase o rok starší, takže i moudřejší (jo, taky se směju:-) a lecjaký úlet by se s přicházejícím "... já jsem tvé stáří, pozvi mne dál..." neměl zase tak často objevovat. Dokonce ani politika mne neštve a jako důkaz můžete vzít článek o kradákovi z Hradu. Snad mi ho začíná být i líto, nebo co:-) Taky tady najdete pár minulých akcí a úvahu nad rokem před chvílí minulým.

Mějte se moc moc fajn.
medvěd:-)

Nový seriál: cesta z MhM

Bamberg 2012
Výlet do malebného pivního ráje nedaleko za hranicemi v Bavořích.

Je pátek něco po páté hodině ráno. Dveře se zaklaply, výpravčí zapískal a já věděl, že tento vagón je zapojen v soupravě horské dráhy. Už není cesty zpět. Rozjíždíme se velmi pomalu a tak je čas napsat pár "Technicko-taktických dat" (dále už jen TTD) o této zajímavé atrakci. Říkají mě Řezi a právě vyrážím na čtyřdenní výlet do Mekky všech pivních fajnšmekrů, bavorského města Bamberg.

TTD o Bambergu:
      Bamberg je historické město římských králů. Jako jedno z mála měst nebylo za II. Světové války vybombardováno a tak si zachovalo svůj středověký ráz. Se svými 70 tisíci obyvateli bych řekl, že je to taková malá Olomouc. Jeden podstatný rozdíl tu však je. V Bambergu nenaleznete žádné supermarkety. Lidé tu již od středověku věří svým obchodníkům v malých krámcích. Každá část města tu má svého pekaře, truhláře, cukráře nebo sládka a těm zůstávají věrní. No, a právě zde je zakopaný pes. Vlastního sládka! A ke každému sládkovi neodmyslitelně paří chmel, slad, várnice a pivo. A za pivem tam jedu i já. Jen si to představte, za každým třetím rohem pivovar! Je sice pravda, že jistá část industrializace a tržní ekonomie došla i sem, takže z původních několika desítek minipivovarů zbylo ve městě asi jenom 10, ale i tak. Na malé město 10 pivovarů? Shrnul bych to slovy jednoho sexymozka: "Dámy a pánové, nechci se chlubit, ale kdo z Vás to má?" :)
      A to jsem ještě zapomněl zmínit, že v okolních vesnicích je stále několik desítek pivovarů. Tomuto místu se prostě musí složit holt a já mu jej jedu složit osobně. Tady doslova platí to, co je u nás stále vnímáno za prázdnou frázi. Poctivá práce se vyplatí!
      Obávám se, že to už jsem se nechal trochu unést svým očekáváním. Tedy zpět do reality. Nevím, kolik je toho v lidských silách možné zvládnout, ale já toho chci zvládnout za 4 dny co nejvíce a všude ochutnat to jejich pěnivé umění.
      Horská dráha stále nabírá pozvolně svou rychlost. Vyjel jsem z Olomouce a teprve jsem v Pardubicích. Do prvního sešupu mě čeká ještě Praha, Plzeň, Norimberg a nakonec Bamberg. Teprve tam by se mělo všechno naplno rozjet. Uvidíme. :-)

... po 4 dnech ...

      Ups! To byla ale jízda!! Řeknu vám, nebyl čas psát. V Praze plánovaně přistoupil můj kamarád a byli jsme 2. První neplánovaná situace se vyskytla už v Plzni. Kamarád si na chvíli odskočil, a když se objevil zpět ve dveřích, držel v ruce 2 budvary z jideláku. V tu chvíli jsem se poprvé zarazil. "Jak můžeme ochutnávat bamberská piva, když chceš začít pít už teď? Když začneme už teď, tak ani nebudeme vědět, co v Bavorsku pijeme." Jeho odpověď byla prostá: "Musíme mít nějaké srovnání a pak jedno pivo Nás nezabije!" ;) Já tušil, že tato horská dráha právě nabrala svou výšku, a teď to začne.
      Pivo bylo dobré! Klasický vychlazený budvar v ležákovém provedení do nás vklouzl, jak němci do krytu. Ani jsme nestačili vyhodit vypité lahváče do odpadního košíku, když u nás zastavil pán s pojízdným jídelním vozíkem. "Dobrý den pánové! Smím Vám nabídnout kávu nebo čaj?", zeptal se zdvořile. Podíval jsem se na kamaráda a v jeho očích jsem pochopil, že řada je na mě. "Máte budvar?", zeptal jsem se nesměle. Pán uviděl ty prázdné lahváče, a s lehkým úsměvem odpověděl: "Mám." Bylo rozhodnuto. Do Bavorska přijedeme lehce opojeni českým budvarem. Než jsme vystoupili na přestupní stanici v německém Schwandorfu, stihl nás ten pikolík navštívit ještě jednou a my jsme si dali i do třetí nohy. Pro úplnost bych přidal cenu těch lahváčů. První v jídelním voze stál 50 Kč. Druhý, od toho pikolíka, 51 Kč (to si tedy chlapec za tu námahu moc nevydělá). :) No a ten třetí, ten už byl na bavorské straně, stál 60kč. Vzhledem k tomu, že v Bambergu se pohybují ceny piv mezi 2 až 3 euro za jedno, tak to bylo stále fajn.

TTD o Bayern-Böhmen-Ticket:
      Na tomto letáčku je vidět jednodenní jízdenka kamkoliv od Plzně až po celém Bavorsku. Bayern-Böhmen-Ticket se opravdu vyplatí. Tedy pokud jí seženete. Dá se koupit pouze v Praze (kde ji i můj kamarád nakonec koupil) a nebo u Student agency v Brně či v Olomouci (kde nám ji prodavači ani v jednom městě nebyli schopni prodat). Není nad frázi: Poctivá práce se vyplatí!

      Po příjezdu do Bamberku mě čekalo malé vystřízlivění. Bamberk je sice překrásné a čisté město, ale i tam se už dostali supermarkety, moderní budovy a butyky. Je to moderní pulsující město. Pravda Supermárkety jsou menší. Také těch starých budov je tam stále ještě hodně. Jenom se vše smíchalo a architektonicky sladilo do jednoho velkého celku. Nevadí. Stále je to něco nádherného a je na co se koukat.
      Ubytování jsme měli zajištěný v jednom hostelu asi 300m přímo naproti nádraží. Bylo čisté, ale s vybavením si majitelé moc starostí nedělali. V pokoji pouze 2 postele, 2 židle a 1 stůl. Sprchy, umývárka a záchody společný. Za 20 euro na noc přímo v Bamberku lepší, než-li drátem do oka. Kromě toho, my tam nejeli za komfortem ubytovacím nýbrž stravovacím. Do pokoje jsme jenom hodili bágle, a tradá za prvním zážitkem!

1. Pivovar Brauerei Spezial

      První pivovar jsme měli asi 200 metrů od hostelu. Už z venku to byla krása na oči. Dovnitř jsme se dostali přes průjezd, kde měli vystavěnou vitrínku svých suvenýrů. Za dveřmi nás čekal výčep a 2 místnosti obložené tmavým dřevem, světlé nenalakované masivní stoly a tmavé židle. Byla to taková útulná hospoda.
      Nejprve jsme si objednali světlé pivo a bylo dobré. S touhle chutí už jsem se však v Česku setkal u některých malých pivovarů a tak jsme si objednali opravdovou raritu, kouřové pivo. Tak na zdraví!
      Kouřové pivo je speciální v tom, že jeho slad se suší nad kouřem ze dřeva. Řeknu vám, že tohle pivo rozhodně není pro každého. Jeho chuť bych přirovnal asi tomu, když strčíte hlavu do vyhaslé udírny a nadechnete se. Upřímně, byl to pro mě šok. Dalo se to vypít, ale rozhodně bych tohle pít celý večer nedokázal. Musel sem si jít spravit chuť někam jinam. Naštěstí druhý pivovar nebyl daleko. Stál přímo naproti! ;o)

2. Pivovar Bauerei Fässla

      Stačílo udělat jen pár kroků přes silnici a ocitli jsme se před dalším svatostánkem. Růžová fasáda sice nenapovídala, že by se zde mohl ukrývat seriózní pivovar, ale velký zlatý nápis na budově nikoho nenechal na pochybách, že zde se vaří pivo. Uprostřed budovy byl průjezd, který ji rozděloval na dvě části. V levé byla restaurace a v pravé hospoda. My jsme pohopitelně zvolili hospodskou část. Ale než jsme do ní zapadli, všimnul jsem si v průjezdě stolů udělaných ze sudů a výdejního, respektive výčepního okénka. Jako v nějakém bufetě.
      Ono totiž ty pivovary jsou nekuřácké. Člověk, který si chce vychutnat dobré pivo i ze svou oblíbenou cigaretou, tak si jej dá na stojáka právě tam. No a aby nesmradil ostatním hostům v restauraci, když by si šel pro další pivo, tak tu bylo právě to zmiňované okýnko, které bylo přímo u výčepu. Geniální záležitost! Celá hospoda včetně průjezdu byla obložená do výšky 2 metrů dřevem. Sedli jsme si k jednomu většímu stolu a pomalu se rozkoukávali. Dnes tu točili pouze jeden druh piva a musím říci, že bylo dobré. Chuť z kouřového piva jsem si zde rychle zpravil. Bodejď taky ne, vdyž nápis nad veselým skřítkem, který byl nakreslený na sklenici, prozrazoval, že se zde vaří pivo už 360 let. Ono veselo tu bylo celkově. Vedle u stoulu se náramě bavila zdejší omladina a co chvíli z jejich stolu šel ohlušující výbuch smíchu. Jejich pravidelná kadence se přerušila pouze, když se celá partička zvedla a odešla si zakouřit právě k těm sudům do průjezdu. To byla ta pravá chvíle rychle zaplatit a opustit toto veselé místo s vidinou dalšího pivního zážitku.

3. Pivovar Brauerei Klosterbräu

      Asi po půl kilometru, hned za mostem, v jedné malé zatáčce se před námi zjevilo krásné bíle stavení s pěknou prázdnou zahrádkou. Pochopitelně, vždyť je začátek listopadu. Dovnitř jsme se dostali jak jinak, než-li přes průjezd s vitrínou. Začal jsem tušit, že tady ty průjezdy budou nejspíše pravidlem. Hlavní restaurace byla plná a tak jsme si sedli naproti do prázdné místnosti, která měla místo kliky pípu od sudu. :) Ani tato místnost se nelišila od těch předchozích. Obložení z tmavého dřeva asi 2 metry vysoké, světlé dřevěné stoly, dřevěné masivní židle - klasika. Poručili jsme si pivo a jídelní lístek. Při pohledu na něj mi moje volba byla jasná - [švajne-haksen] neboli nožka z pašíka je ideální základ k promaštění mého rozmlsaného žaludku lačnícího po dalším přídělu nových piv. Bylo vynikající. Jako přílohu mi donesli zelí a něco mezi obrovským nadýchaným nokem a bramborovým knedlíkem.
      Později jsem si uvědomil, že zelí mají bavoráci velice rádi, protože je cpou úplně ke všemu. Ze začátku se mi zdálo, že to koleno je ze zhora posypané popkornem. Chyba - byla to přepečená křupavá kůže, ale taky móc dobrá. Na talíři zbyla pouze holá kost. K tomu jsem měl jedno světlé a jedno pšeničné pivo. Obě dvě samozřejmě super, i když to pšeničný mě chutná všude velice podobně. Tady mě připadalo, jako bych pil Schöfferhofer z 18.patra v Olomouci, tedy ještě před tím, než to tam obsadili číňani.
      Byl jsem spokojený. Místnost se postupně zaplnila poctivými bavoráky. Tím poctivými myslím, že každej třetí host tu měl nad 120 kilo. Inu, není se čemu divit, když tu tak dobře vaří prasátka a pivo. Nejraději bych tu zůstal a sledoval tem ruch lidí kolem sebe, ale věděl jsem, že to nejde. Před námi byl ještě jeden pivovar a čas byl tak neúprosný. Venku se mezi tím zešeřilo, čím bylo rozhodnuto. Musíme jít zase o pivovar dál.
      S plným žaludkem se šlo v tom podzimním sychravém počasí o mnoho lépe. Ze všech stran byli slyšet bavící se lidé z plných hospod.

Je vidět, že páteční večery jsou všude stejné. :)
Pokračování příště ......

29.11.2012
řezi

Novinka

Den muzeí v MNM
sobota 8. prosince

Program druhého dne v MNM byl zcela jasně určen již v dřívějších dnech. Kdo chtěl, dostal šanci také předem ovlivnit. Vedoucím sobotního dne se stal Skoumal, jenž, když už teda konečně získá nějakou tu funkci, velmi rád - skoro bych řekl požitkářsky - si ji užívá. Jako vedoucí se postavil ke dni čelem: "Dneska jsou volné vstupy do mnoha pražských muzeí a je třeba toho využít!" Pročež vybral z bohaté nabídky Muzeum hlavního města Prahy na Florenci. Dále naplánoval návštěvu Kalóska. Tam se však platit muselo...:-) A abychom šli ještě dále na jih směrem na Klárov kolem Apolináře: Dojdeme až k policejnímu muzeu. Až teprve večer, kdy nás Skoumalova Klárka opustila (pozor, nehledejte souvislostě, kde nejsou!), jsem došel uznání a hluboké pokloně před Skoumalem. Hledáte-li nevšedního průvodce Městem Neomezených Možností, zavolejte právě jemu.

      Můj sobotní den začal těžce. Včerejšek jsem vskutku neustál a je lhostejno, zda pomyslným hřebíčkem do rakve byla teprve whiskey u Skoumalů či něco podstatně dřívějšího. Mé na leccos navyklé soudky mi jednoduše přetekly. Srovnání se s realitou mi pak trvalo výrazně déle než jsem doufal a logickým vyhledávaným vysvobozením mělo být vyvětrání čerstvým MNM smogem. To, že bydlí Skoumalovci na Průseku, vím dávno. Kde přesně, ve kterém domě či bytě, jsem však poznával až v sobotu ráno. Ano, v podstatě až nyní, když odcházíme na krtka, kterým se spustíme dolů za Vltavu na Florenc.
      Divím se, že Muzeum hlavního města Prahy ustálo výstavbu severojižního silničního bastarda. Oproti těšnovskému nádraží mělo vskutku nevídané štěstí. O fous:-) Chybělo jen pár metrů a mohlo být po něm. Budova majestátní zcela odpovídající své době a její sbírky uvnitř (či spíš střípky) z bohaté historie prahu nad Vltavou jsou tak akorát úměrné mému současnému dnešnímu stavu. Oproti Arcidiecéznímu muzeu v Olomouci působí až skromným dojmem. Ale říkám, že dneska mi naprosto jeho "rozsáhlost" vyhovuje. Buffer na zážitky přece jen ranním vyčištěním vestavěných soudků zmenšil svou přirozenou velikost, čímž má zvídavost logicky klesla:-) Odešli jsme ven z budovy akorát naplněni.
      Z Florence jsme zamířili pomalým tempem ke Kalóskovi. Kdepak, nepleťte si náš směr! Číšník, který jako by nešťastnou náhodou byl jeho mladším bratrem (dle výzoru, nikoli ojebávávací schopnosti) sídlí nikoli za řekou, nýbrž na Staré poště. Nemá smysl cokoli pravidelnému čtenáři Thájmsů vysvětlovat, o co se jedná. Přece ví. Já tady učinil druhý pokus o snídani a první o oběd, přičemž jediné, co jsem ke Klárčinému údivu dokázal spořádat celé, byla místní vymazlená Plznička. O zbytek jinak vynikajícího jídla se postaral - jak jinak - Skoumal. Je dobré mít někoho takového nablízku:-)
      Ostřejší vzduch mi dneska vážně dělá velmi dobře. Klárka na Klárov chtěla krtkem, my oba zbývající pak pěšky. Právo veta neprošlo a tudíž i ona musela "strpět" přednášku o dávné z dnešního pohledu vlastně i velmi krátké přítomnosti trolejbusů v centru MNM, po nichž leckde zbyly tlusté sloupy veřejného osvětlení případně růžice ve zdech přilehlých domů. Se Skoumalem musíte jednoduše očekávat dokonalý komentář k věci. Je věcí evidentně postižen, což je v pořádku. A když náhodou přidá překvapivou informaci o pro normálně spěchajícího člověka zašité rotundě nedaleko španělského velvyslanectví, nebraňte se. I samotné velvyslanectví stojí za zhlédnutí. Příjemný "dvorek," park či chcete-li náměstíčko uprostřed rušného velkoměsta, kde staré dokonale přechází v moderní (ano, budova samotného velvyslanectví), jsou věci, které musí dostat úplně každého.
      Vlastně už Štěpánská ulice byla pro mne dobrodružstvím. Krásná budova nemocnice U Apolináře ve stylu novogotiky k fotografickému běsu či chcete-li "střílení" nevybídla zdaleka jenom mne. Kromě focení mne párkrát napadlo, zda je zde za zdí i Fünf? Nechme toho. Je skoro sváteční den a okolní uličky působí příjemným dojmem. Děsí jen ukrutná kombinace dávné historie a komunistického neumětelství. Když se nejednalo o centrum města, řezali komouši do historie hlava nehlava svým jen těžko popsatelných buranským stylem. To chce prostě vidět. Dneska už to tady jaksi z povinnosti patří, ale dojem jako podle Kefalína: Absurdný. A obludný.
      Muzeum Policie ČR je eufemismus sám o sobě. Dvacet let? Cože? Být tam historie jenom firmy Polehávat-Chrápat, stačil by vestibul, kam doléhá smrad "přeudržovaných" hajzlů jako byl Paroubek se svým proslulým Czechtekem. Nebo je snad čím se za dvacet let "úspěchů" chlubit? Nebojte, drtvivá většina expozic je historických, byť s přicházejícími poválečnými léty příchází tíseň a naopak dochází humor i pohoda. Nechybí ani ozbrojená pěst dělnictva, totiž Lidové Milice. Humus. Je vlastně dobře, že snaha současných (stejných?) náčelníků muzea nevedla k likvidaci dneska mrazivě absurdních expozic veřejné bezpečnosti. Ani Major Zeman se svými případy nechybí! Ano, asi aby mu dnešní policejní špičky dali punc objektivity. Naše generace na Honzu Zemana ještě kouká. Ale věřím, že pro další se stane trapnou epizodou z dob, kterým vlastně nerozumí. Nerozumět chceme podle všeho pouze my. Naštěstí.
      Vlastně jsem byl rád, že jsem tu absurdní výstavku viděl. Můj již tak ambivaljentní vztah k firmě Polehávat-Chrápat to pochopitelně jenom posílilo. Chápu, že není na co navazovat. Časy první republiky či Rakouska-Uherska jsou tak dávno. A smýšlení vedení PČR tak stejné, jako před nedávnými léty. Přiznám se, že spláchnout tuhle hutnou krmi jsem chtěl u odborníka z nejvyšších. Leč Magistr Kelly otvíral až za půl hodiny, před lokálem se pohybovali divní týpci, které po chvíli dokonce začali honit policajti, takže návrat do dřevních dob devadésátých a mnoha Guinnessů, kdy tady Standa Gross zřejmě nekul pikle (nebo jo?), se nekonal. Naštěstí?
      Ale co teď? Údolím všech spojených Nudlí kolem Botiče pod mostem sebevrahů a "štístek" řehajdiných klesáme pozvolna pod Vyšehrad. A nevychází nám jedna hospoda za druhou. I s Kozlem ze stanku jsme se smížili a nic. Vnímáme obranu středověké Prahy a důmyslným vedením hradeb po obou stranách Botiče. Vyšehrad? Kdepak! Žíža! Nekuřácká hospoda Pod Slavínem na dohled od zdevastovaného vyšehradského kolodvoru je dokonalá volba. Kupodivu ani Klárka neprotestuje. Atmoška hospody nás zcela spolkla a byli jsme nadmíru spokojeni! Dokonce jsem podnikl už přeci jen úspěšnější pokus u druhý oběd. A možná by se nám ani nechtělo odtud odejít. Tenhle lokál si zarývám do paměti, poáč třeba!
      Stoupáme pozvolna ke Karláku. Ovšem nikoli rovnou. Ukecáváme opět Klárku, že je třeba opustit tramvajový bulvár a odbočit alespoň na chvíli k "andělským křídlům" na Emauzech. Kostel, jehož výraz a lze říci i zásadně ku prospěchu změnilo bombardování. Je skvěle nasvětlen a my máme se Skoumalem potřebu se kochat. Vážně bylo čím a jsem rád za malé Klárčino strpení. Opouští nás teprve na Karláku a míří domů. My dva naopak do víru velkoměsta Resslovou ulicí směrem k Tančícímu domu. Mimochodem i proto, abychom se zastavili u parašutistů. Nikoli stejnojmenné hospody, ale ke kostelu svatého Cyrila a Metoděje. Místa památného boje.
      Zaujal mne kostel svou ponurou klenbou. Byla v přímém protikladu vůči bílým stěnám. Záměr? Zřejmě, jen netušíme ani jeden z nás. Naopak Skoumal tuší pomalu o každém jménu uvedeném na pomníku před kostelem zajímavé souvislosti. Já jich poznám možná tak tucet, Skoumal ví o každém alespoň něco. Ležáky, Lidice, rodiny parašutistů. Opět evidentěn Skoumalovo téma. A já začínám naopak tušit, že o Skoumalovi vím stále ještě velmi málo. Teď s pokorou poslouchám a říkám si, čím naopak překvapit jeho samotného. Obávám se, že k překvapení ode mne dneska rozhodně nedojde:-)
      A jsme na nábřeží. Je večer a já marně vzpomínám, kdy jsem tady naposledy byl? Praha s Vltavou jsou vskutku fantastické místo a chápu, že jde o náš národní klenot! Míříme po pravém břehu dále kolem Mánese, zalešeněného Národního divadla, kolem narvaného Karlova mostu až k Rudolfinu. Fotím, střílím, bavím se a oba se divíme předvánočnímu běsnění, kdy i sobotní večer nepřipomíná nic periférního. Paráda!
      Ano, známí ví: Hospoda U Rudolfina. Několikapatrová "undergroundová" hospoda s dokonalou Plzničkou, dvěma výčepními a mnoha číšníky na place. Všude rezervace a až přílišná odměřenost číšníků tušících jasný kšeft. Už jsme smíření s osudem, že dneska tedy nic, když tu nacházím u vchodu dvě volné barové židličky. I odměřenost končí a se slovy: "Ano, pánové, ty dvě Plzničky jsou pro vás! Polský zájezd si počká!...," si mne šenkýřka koupila. Zázrak? Ale houby, další z řady kouzelných zážitků do (jak se ještě ukáže) nekonečné řady vánočních překvapení, která mne dostávají v okamžiku, kdy bych už málem zlomil hůl.
      Neradi, odcházíme. Do toho pravého víru velkoměsta, který nás vlastně teprve čeká! Ano, toužil jsem po přímém srovnání, neb zítra mne očekává olomoucká Punchparáda a já to tak prostě chtěl. Tudíž se rveme ke Staroměstskému náměstí. A už z dálky se směju! Na punč zapomeňte, pražák zakázal. Chlast nebude! Asi starost o Kalouska, kdyby omylem tady zabloudil a otrávil se metylem. Taky vidíte ty katastrofální důsledky po kalouskově požití denaturáku pro celou naší společnost? Ba pro náš stát!? Vlastní představa mne rozesmává snad ještě více než odporná vánoční přesvětlená pouť (či co to je?) všude kolem. Jen kolotoče, Kočka a Paroubek mi tady chybí. Zakupujeme jenom dva příšerné vzorky kaštanů (jedny nedopečené, jedny karbónové) mikropyzlíček za pade (tady je vlastně vše za pade) a mizíme odsud. Více psát nechci, fotky vyjadřují úplně vše.
      Přesto všechno jsem měl chuť kus města projít. Vlastně jen tečka na závěr se nepovedla. Takže jsme kolem Prašné brány (vlastně skrzeva ní) a celý Václavák došli na krtka až k Muzeu. A až tady definitivně balíme své saky paky a celkem unaveni dnešní velkoměstskou "tour" mizíme zpátky k domovu na Průsek.

Včerejšího kalení nám stačilo dosytosti. V mém případě únava stále doléhala. Doma u Skoumalů jsme jen lehce poklábosili a unavení šli nezvykle brzy spát. Zážitků byla dneska spousta a já jsem vlastně rád, že o všech píšu až s mírným odstupem...

26. prosince 2012
Klárko a Skoumale, díky moc za azyl i společnost. Bylo fajn. A omluvte jednoho poněkud indisponovaného hosta. medvěd:-)

letem rokem 2012

Uppps, a je to tady. Měl jsem v plánu zaokrouhlit počet Thájmsů v roce 2012 na krásných půlkulatých patnáct a nakonec jich bylo ještě o dvě vydání více. Stejně tak jsem plánoval ještě před koncem roku bilancovat. Dříve než vyjedu na Silvestrovskou Pecku. Jenomže pak by mi chyběla tečka. Onen pomyslný puntík, který mi způsobil fantastickou radost. Stejně jako celý rok 2012.

      Ano, ano. S rokem 2012 jsem nadmíru spokojen, byť vím, že někteří z vás mých dobrých kamarádů na něj raději rychle po silvestru zapomenou. Neměli jste jej jednoduchý, vím. Ale já si nemohu pomoct. Prostě mi celých těch 365 dní kvetlo pod rukama a já byl nadmíru spokojen. Pravda, začínal jsem jej osamocen, když jsem na silvestra 2011 dorazil zcela záměrně do továrny, abych se v klidu okolojezdících vlaků vyspal. Oproti všudepřítomným petardám na sídlišti dokonalý balzám na medvědí duši. Ale hned na Nový rok jsem sedl poprvé na silničku a ujel nějakých čtyřicet kilometrů. Má-li platit heslo, že jak je na Nový rok, bude po celý rok, dopadl jsem zcela fatálně. Kolu jsem s radostí propadl a po mnoha letech se vyjezdil k pětimístné cifře. A to jsem v prosinci na kolo v podstatě ani nevlez! Ale nejen kolem živ je člověk (potažmo medvěd:-), takže musím zmínit další události, které přispěly k mé spokojenosti.
      Tak třeba hned lyžák. Mé druhé Alpy, tentokráte v Tyrolích kousek od Ischglu ve sněhem zapadlém Kapplu. Ubytování rozhodně méně spartánské, rakousko-švýcarské obrovské středisko a proslulá tyrolská pohostinnost. Nic nebylo problém a otevřenost srdcí místních lidí byla dechberoucí, až i medvěd se zastyděl. Skoro bych řekl, že jde o globálně nejlepší ski zážitek, jaký jsem kdy zažil. Jenže to je velmi odvážné tvrzení zrovna teď, kdy jsem přijel ze Špindlu a kdybych nebyl v očekávání věcí blížících se v Mayerhofenu. Ischgl však svou lidskostí a "ladovskou zimou" už určitě nikdy nezapadne.
      A pak další Hotelík speciál md38. Povedená taškařice se Stodolní na konci. A radost všude kolem. Jojo, leden byl hustej:-) Zato únor jsem tak nějak v klídku proběhl, abychom s Petrem Blaťákem o měsíc později objevili pivovar Faltus a také chuť zorganizovat sraz SPŠŽ po dvaceti letech. Někde tam jsem začal velmi skromně tušit, že na co šáhnu, to zřejmě letos (blbost!) pokvete. S Peťanem jsme tedy založili profil na fejsbuku, vymysleli datum i téma, místo činu a s radostí se vrátili na večer do Olomouce k dr. Ápalovi. Ano, obojí se má stát mým letošním hojně navštěvovaným místem. A časem se třeba stane i osudem? Kdo ví. Olomouc jsem však v roce 2012 viděl ještě mnohokrát. Třeba na přelomu května a června na místním Beerfestu, jehož atmosféru jsem občas až příliš nasál. A také poznal další nové lidi, jejichž Deset otázek se táhlo snad celou poslední třetinou letošního Thájmsího roku:-)
      On červen byl vůbec bohatý na neuvěřitelnosti. Beerfest (nebo bearfest? :-) byl začátkem. O dalším víkendu zmíněný sraz SPŠŽ a pak Norská Pecka 97-12. Chtěl jsem tam dojet na kole, ale osud zasáhl Podhořím, jeho kouřovými signály a především Čeladnou, kam k Holubům za rekonvalescencí zamířil Charlie. A splnil se mi rázem dávný sen o cyklistickém hoblování lesních cest jump! z Pusteven dolů na Ráztoku. A zpátky lanem. Taky jsem navštívil mnohá beskydská místa po mnoha nekonečných letech a snad poprvé překročil přehradu Šanci jejím dnem v podstatě suchou nohou. A po Norské Pecce jsem si užil i zpáteční cestu kolmo via Třebovou, Kozlov, Olomouc a Zlín. Nádherné časy!
      V červenci jsem naopak poprvé v životě začal být hrdobec na své rodné MOM město. Festival Colours of Ostrava se přesunul z Hradu a Černé louky do areálu Dolu Hlubina a Dolních Vítkovic, kde vzniká v posledních pár letech něco naprosto nepopsatelného. Jednou se o době, která právě začíná, bude psát jako o Světlíkově osvícené ostravské době. Světlík? Majitel Vítkovic. Takový ostravský Baťa. A jeho vrozená urputnost ve vybudování nejen vlastní firmy, ale i neuvěřitelného kulturně - zábavného areálu na základech vysokých pecí. Počkejme ještě dva roky. V roce 2015 bude všechno hotovo a zatímco vítězná Plzeň evidentně zkomírá na absenci hlavního tahouna, my se dočkáme neoficiálního evropského města kultury. Barvy daly ochutnat jen kousku připravovaného. A vskutku nepopsatelného!
      S radostí popisuji setkávání s přáteli jako blízká setkání jiného druhu a mistrovským kouskem v této kategorii je Trutnov. Letos suverénně nejdelší (přinejmenším délkou naší účasti), byť zakaleno tupou ochrankou a ztrátou vlastní soudnosti Věchetovy. Ale vše zapomenuto, kór když máte jistoty, které se v čase jen tak nemění. Ano, Tatar, Blondýna a hospoda U Kopeckých vůbec. Až jednou fesťák umře, my se z Bojiště přesuneme dolů k řece Úpě naproti zimáku právě sem a na malém plácku si rozhodně uděláme svůj vlastní malý skromný komorní fesťák:-)
      V září přijeli po dlouhé době Amíci. Ségra na rodnou hroudu a její dvojčata - jinak rodilí Amíci - vůbec poprvé v životě. A já pochopil, že věk dětí kolem čtyř až sedmi let je pro rodiče po všech předchozích strastech ten nejvíce odměňující. Zvídavé nezlobící opičky poprvé viděly náš malý český rynek a já s radostí ukazoval matičku Prahu z tramvaje. Tu také naznaly a naopak metro či bus by byl fádní a nicneříkající dopravní prostředek. Do MOM jsme použili Žluťáka a ségra zírala jak na slevy pro rodiny, tak na úroveň vlaků a především služeb. Ano, v září mohl Jančura bouchnout k prvnímu výročí šampáňo a já si uvědomil, s jakou samozřejmostí užívám před rokem zcela nemyslitelných služeb jako občerstvení na místě, zásuvky, internet a především přívětivost crew. Cestování mezi MNM a MOM se stalo mávnutím proutku pohodovou záležitostí:-)
      A máme tady podzim. Jeden velký podzim s jasným názvem: Olomouc. A všechny její mňamky, které se jenom dají vymyslet: hrad, muzea, dr. Ápal, Svatováclavský, U Kohouta, vyhlídka na Mořici a vůbec génius Locky. A taky hromada nových přátel, jejichž v září proběhlá Bořetická koštovačka naznačila, že s touhle bandou bude ještě sranda. Na podzim na mne přišel "vynález" deskových společenských her v hospodách, kde teprve "desky" dostávájí tu správnou atmosféru za asistence okolních přihlížejících stolovníků. Příkladem budiž Peťanovy přirozeniny. Skvělá zábava! Zábava, která vlastně skončila až na Štědrý den mým návratem domů. Nejenže jsem se zdržoval mnohokrát v Olomouci pracovně, ale občas jsem se "zapomněl" i na víkend. Není více co dodat:-)
      A přišly vánoce. Po dvou letech opět pohodové, neb nám švára při své podzimní návštěvě staré Evropy "opravil" tatíka. Znáte to, někdy můžete do někoho blízkého hučet roky a nic. A teprve "cizí" tzv. autorita vás nakopne. Já cizí autoritu nepotřeboval, neb mne nakopli přátelé kolem. Ale to se znovu vracím do Olomlouce, protože právě tam "opravili" mne. Ne, že bych nebyl otevřený. Ale měl jsem okamžiky, kdy jsem se choval jako prase. Zpětně se na sebe koukám "nastaveným zrcadlem" a vidím. A nedocházelo mi to. Pochopitelně. Teď jsem úplně jinde a jsem spokojenější. Nejen tím, že třeba vánoce jsem přežil o 17 kilo chudší než předloni. Teď se bavím samodeci o váze:-)
      A nakonec třešnička na fantastickém dortu s číslem 2012: Silvestrovská Pecka! Marně jsem rodičům o vánocích vysvětloval, že Silvestrovská Pecka není o chlastání (ehm, jenom o chlastání...:-), ale především, že jde o maximální lyžařské soustředění. Neb Špindl je za rohem. A když přidáte moje krásné nové LISTÍ od ježíška, které mne z trabantu posadilo rovnou do meďoura (kam taky jinam s medvědem, že?), stal jsem se rázem nadšeným skokanem roku. Stoh neStoh. Nadšení logicky přešlo v mánii a tu poznáte velmi jednoduše i v Thájmsech. Tak malé množství fotek ze Silvestrovské Pecky a Špindlu tady roky nebylo. Ano, focení spadlo z lopatky. Nebylo čas fotit! Ano, raději jsem celý den do mrtva luštil svah. Až do Nového roku, který beru jako vůbec nejneuvěřitelnější tečku za tím mým loňským rokem:-)

A jsme na začátku roku 2013. Jaký bude? Raději bych si neskromně přál, aby byl podobný tomu minulému. Bude pracovně rozhodně náročnější. Ale čas na "úlety" určitě opět bude. Jinak bych umřel. Vždyť už teď jsou jisté akce jako ALPÁČE 2013, Medvěd39, Bamberg, sraz SPŠŽ po 25, nebo třeba trvalky jako Coloursy či Trutnov. A snad i nějaká ta Pecka a další setkávání. A slibuji, že se určitě zase polepším!

Přeji vám všem vše dobré a maximální spokojenost s rokem 2013. A díky, že Vás všechny znám!
3.1.2013
medvěd:-)

ex-post

Tragická koncovka z Hradu

Ne, nikdo z nás nemá šanci uniknout. Bombardování fatálně nezvládnutou amnestií přichází ze všech stran. Týden od jejího propuknutí je dost času na malé střízlivé hodnocení. Jsem zvědav, zda vyzvu někoho k reakci...

      Týden je tak akorát. Vážně. A zásadní myšlenka mne napadla teprve dneska, když jsem s třítýdenním zpožděním myl schody na chodbě. Nad koštětem jsem hledal ve svých myšlenkách aspoň jednu jedinou vlastnost, kterou máme s Klausem společnou. Takovou pěknou myšlenku, abych si tady nevylil vlastní zvratky na hlavu. A našel jsem ji: Nejsem, stejně jako Klaus, v žádném případě ochoten přistoupit na hru, že každý z nás je předem podezřelý. Podezřelý jako zloděj (na péro teď kašlete:-), kterého je třeba předem včas zešněrovat, než něco podle hesla "já jsem to říkal!" provede. Myslíte, že to není pravda? Ale je. Za prvním příkladem se vrátím o dvacet let zpátky.
      O dvacet let, které se prý staly "příčinou" či důvodem současné amnestie. Tím tehdejším příkladem pro mne je Kupónová privatizace, která je určitě zajímavým a rychlým způsobem přerozdělení státního majetku. Jenže ne mezi lidmi. Stejně jako totálně zmaštěná je klausova amnestie v současnosti. Každý dobrý skutek je jasně lemovanou cestou do horoucího pekla. Oproti Klausovi však moc dobře vím, že tahle naše společná vlastnost mne jednou pro vždy degraduje. A nikdy nemohu chtít jít příliš vysoko, kde lze ovlivňovat masy. K takové "odvaze" mi totiž chybí druhá klausova vlastnost: extrémní sebestřednost. Kombinace obou vlastností je fatálně vydlážděná klausova cesta do pekel.
      Ano, cesta do pekel, ovšem těch pekel, která se dostanou na jiné než na "majitele dokonalé myšlenky." Kupónovka mohla také dopadnout jinak, kdyby se našel někdo, kdo by byl klause schopen včas sešněrovat. Guru si však omyl nepřipouštěl a (byť nevědomky)" zhasl. A teď znovu. Veden svou sebestředností se chtěl vyrovnat se svým před rokem zesnulým skoro celoživotním sokem a předchůdcem ve funkci. Totiž Václavem Havlem. Vždy dělal všechno naopak jako Havel. Čím Havel začal, klaus chtěl skončit. V domnění, že se na něj nezapomene. A má bohužel pravdu. Jen asi trošku jinak než sám chtěl.
      Stejně jako každý jiný vnímám "televizní" opuštění vězňů jako jasný signál: Je třeba si zase více hlídat věci. Nejméně do doby než je zase všechny zavřou do chládku. Úplně vidím vztek a deziluzi poctivých policajtů a soudců. A asociální šmejdi se nám smějí, zatímco klaus zase na Hradě vrtí nechápavě svým nekonečně poučujícím prstem.
      Mnohem horší pro společnost je však fatální deziluze z propuštěných privatizačních šibalů a ekonomických zlodějů. Díky nakradeným penězům se dokáží hravě vyhýbat soudům a když náhodou s odřenýma ušima spravedlnost klapne, jdou si hačnout na rok. A rázem ani jeden z nich sedět nemusí, poáč už třeba dlouho nesedí. Jednou provždy a vinou klause bychom se na ně měli dívat jako na nevinné. Zoufalost lidí, které tihle hajzlové okradli kolikrát o všechno včetně iluzí, musí kradovat a nedivil bych se, kdyby se někdo z nich v zoufalosti šel klause zlikvidovat. Jenže nejsou tak sebestřední jako on. Naštěstí pro ně i pro nás. Jen si představte, že by teď někdo toho staříka zapíchl. Hrůza! Mučedník by byl rázem tady a vládnoucích sebestředných pitomců je "tam nahoře" obrovské množství.
      Zmiňovat tady teď svatou Hradní trojici Jakl-Hájek-klaus jsem původně vůbec nechtěl. Z Hájka se mi chce přímo zvracet, protože ani o mrtvém Havlovi nehodlá mluvit slušně. A to, prosím pěkně, prý jako jediný z nás nepochází z opoce. Všimněte si také velmi zásadního rozdílu mezi Havlem a klausem: Každý z nich se "vybavoval" na Hradě naprosto rozdílnými lidmi. Havel chtěl slyšet rozdílné názory, jiný náhled na svět a poučit se. A především lidi, kteří by mu vysvětlili otázky, kterým nerozuměl. Naopak sebestředný klaus nestrpěl nic jiného než pochlebovače. A ti se pak rekrutují z kruhů Jaklů a Hájků. Nedivím se, jen mne kolikrát mrzí, že "tohle" musím platit z daní. Tahle svatá trojice dle Jaklových slov vypracovala amnestii. Chápu.
      A tak mne napadá, že jestli se díval klaus na Císařova pekaře (spíš Pekařova císaře), slyšel zřejmě Werichovu větu: "Jdeme se historicky znemožnit." Bohužel klausova vrozená sebestřednost spojená se žárlivostí na svého předchůdce Havla otupili poslední zbytky jeho soudnosti. Ještě před víkendem bych klausův stav definoval jako Fatální melioraci mozkových buněk. Teď je mi spíš toho pošetilého staříka spíše líto. Klasičtí zloději si dříve či později půjdou zpátky sednout, my ostatní slušní budeme doufat v lepšího prezidenta a kmotři a hajzlové budou semleni později Božími mlejny. Ono by to šlo i tady na světském světě, jenže podržtašků je mezi námi příliš mnoho. A ti budou i nadále kmotry držet v pocitu vlastní dokonalosti. Já vím, hodně smutná zpráva o stavu národa. A to se přitom mrdky mediální tolik snaží navodit atmosféru naši společné totální nasranosti. Kdepak, mně je toho pošetilého staříka na Hradě vážně líto.

6.1.2013
medvěd

Pařbička!!!

Novoměstský pivovar
pátek 7. prosince 2012

Hlavním důvodem mé návštěvy MNM po tak dlouhé době bylo školení. Dokonce jsme na F-15, jak se těm zkouškám říká (a my mohli stále dělat na dráze pro dráhu) snad poprvé vyjeli z MOM do MNM úplně všichni. Jenže zatímco oba dva kolegové se po zkouškách vraceli zpět do rodných lánů, já se Skoumalem (tedy vlastně čtvrtým z vrhu:-) jsme navečer vyrazili jen do centra Města Neomezených Možností. Konkrétně do Novoměstského pivovaru, kde se nás mělo původně sejít podstatně více. Nakonec pak naši nadmíru nesvatou trojici doplnila "jenom" Alenka. Bývalá kolegyně, se kterou jsem se marně domlouval na společném posezení snad i více než rok. A právě proto jsme se o to více rádi viděli, o čemž zcela jasně hovoří snad všechny následující (zveřejnitelné:-) fotky. Skoumal navíc po mnoha svých odžitých létech "pomohl" Alýškovi s jednou cigaretkou a řeknu vám, že takovou slast v očích po prvním tahu jsem u něj snad ještě neviděl...:-)

      Pivo z Novoměstského pivovaru nám zachutnalo. Ostatně co vám budu vykládat. Máme přeci vkus:-) Dokonce i úvodní česnečka byla česky silná, až jsem se až moc těšil na nadcházející koleno. Chyba. Místo kolena přinesli mikrokolínko a tak jsem příliš Skoumala nenasytil. Nepochopil jsem, jak tak obstojnou hospodou s duchem místa mohou poškodit svou tak stupidní a nevyrovnanou kuchyní. Škoda.
      My se však otrávit nenechali. Naopak jsme vydrželi hodně dlouho a jediné, na čem jsme se se Skoumalem druhého dne shodli, že osudnými se nám staly panáky. Ještě dodnes nechápu, proč místo osvědčených spermoušů, jsme šli do fernetů. Jak se ukázalo, byla to fatální chyba neb jsme podcenili vlastní síly. A Alýščinu známou neuvěřitelnou výdrž. Když k tomu přidáte její všeobecnou životní spokojenost, nelze se divit, že cesta na Průsek se stala mým pátečním tajemstvím, o kterém vám vážně nic neřeknu. Ani na mučidlech. Zbytečný...:-)

26. prosince 2012
medvěd:-)

Pařbička No.1

Adventní Faltus
22. prosince v České Třebové

Jo, pivovar Faltus?? Tak to vím náhodou naprosto přesně! Poprvé jsem tady byl v březnu letošního roku, kdy jsme v České Třebové pokukovali po dostatečně velkém místě, kde by se dal uspořádat sraz našich tříd ze železniční průmky. Tenkrát hotel ještě nefungoval a klidně se přiznám, že ani pivko nám kdovíjak nejelo. Ostatně místní paní Sládková (ano, ano!) pokoušela štěstí, svůj um i potřebnou chemii teprve pár měsíců. Jenže to neznáte Řeziho, který si už snad na první dobrou pivovar Faltus oblíbil. Rád se přiznám, že na druhou dobrou (ehm, to je ale blbost, co? :-) se mi u Faltuse už zalíbilo taky. Především už byl červen a v pivovaru navíc fungovalo i ubytování, které jsme zcela suverénně a s radostí vyzkoušeli. A bylo príma. Stejně jako místní desítka. A nebo se pletu?

      Ano, ovšem, jako obvykle se při svých řidkých vzpomínkách pletu. Při druhé návštěvě v rámci srazu totiž desítka ještě nebyla. Došla. Až o tři týdny později, když jsem tudy projížděl v rámci své oblíbené akce TourCZ tady byla. A moc jsem si na ni pošmakoval. Vlastně jsem nakonec i litoval, že musím ještě popojet pár set výškových kilometrů dále na Kozlovský kopec, kde jsem měl již před pár hodinami smluvené ubytování. Ale jak se říká: Dobrého je nejlépe dostávat pomáááálu.
      Čtvrtá návštěva u Faltuse přišla téměř nečekaně. Nejprve byl jeden předvánoční termín zrušen, aby naplánovaný výlet proběhl o pár dní později. V sobotu 22. prosince. Chápete? Dva dny před Štědrým dnem. A pak mi zkuste říci, že se neumíme navzájem i sebe sama odměňovat:-) Naopak!
      Nečekaný předvánoční termín výletu "spáchal" Řezi. Jakožto milovník piva a majitel ambiciózních pivovarnických (či skromnějších hospodských) plánů si právě zdejšího Faltuse zamiloval. Tvrdí o něm, že je jeho zdaleka nejoblíbenější a přiznejme si, že výletem do pivní mekky - totiž Bambergu - si spontánně v jednom z místních brauerei oblíbil posezení v chodbě pokud možno blízko spilek. Zřejmě proto Faltus, který má posezení v chodbě přes zimní období nasazeno záměrně. Pro zvýšení kapacity.
      A propos, že jde o pivovarského Řeziho oblíbence poznáte i podle cesty, kterou se neohroženě vydal z nádraží k pivovaru. Přímo. Šturmem! Rovnou za nosem nejkratší cestou. Kratší skutečně neexistuje. Že tady mám náhodou školní a pubertální kořeny? Nezájem. O nich jsem mohl s klidem Řezimu vykládat ledatak u místní desítky, kterou považuje za dokonalou. Rád jsem mu dal za pravdu. I nyní.
      Oproti minulým návštěvám došlo k dalšímu zdokonalení služeb. Podle Faltusovských stránek bychom tady měli kromě již obligátních kvalitního pivka a ubytování najít navíc i široko daleko nejlepší restauraci. Tudíž bylo o další důvod zkusit Faltuse otestovat i po této stránce. A opět měli pravdu neb ani jeden z nás si nestěžoval, ba naopak si pomlaskával. Předávání vzorků jídel z talíře do talíře beru jako suverénní a vůbec nejlepší odměnu šéfkuchaři. Byť vím, že třeba můj otec se nad podobným počínáním rozčiluje. Inu, chemik:-)
      Ale jsme tady v pivovaru především (nebo snad překvapivě?) kvůli pivnímu moku. V nabídce bylo hned šest druhů a věřte, že ke zklamání došlo jen dvakrát. Poprvé, když dvanáctka plzeňského typu bohužel nebyla k dispozici a podruhé při nepovedeném prvním vzorku čtrnáctky. První problém se vyřešit nepodařilo, druhý s mírným nepochopením, ale přeci jen. Jak se ukázalo, personál nakonec pochopil, že právě v sobotu 22. prosince k nim zavítali tři Hujeři z výstupní kontroly:-)
      Šestnáctka nakonec? Ale kdepak! Jak nám sdělil personál, jde o dost drsného likvidátora. Tudíž jsme všichni my tři pivní Hujeři správně vyhodnotili místní desítku za dokonalou a do dalších experimentů jsme se nepouštěli. Až na jeden. A to tehdy, kdy jsme si mohli sami načepovat své právě zakoupené tupláky. Nedivte se, atmosféra byla vynikající a odchod jsme nechtěli ani jeden z nás. Má-li se v nejlepším zkončit, povedlo se. A Řehy spokojeností zářil ještě ve vlaku, když jsme se vraceli zpátky do Olomouce.

Málokdy se stane, že člověk potažmo medvěd tady má potřebu poděkovat zaměstnancům nějakého podniku. Ano, díky nim jsme zažili především nevšední pivní a restaurační zážitek. Jak jsem se již zmínil, spokojenost z nás zářila ještě po příjezdu do Olomouce (nebo šlo o pivo? :-) a pro mne osobně šlo o jeden nečekaný a krásný dárek pod stromečkem. Byla obrovská radost u Faltuse pobejt! Proč tedy nepoděkovat všem místním.

26. prosince 2012
medvěd:-)

Letem prosincem

Parádní advent

Byl podivný čas. Někde mezi podzimem a zimou. Tu padal sníh jako o závod třeba jako včera nebo svítilo slunce jako dnes. Teploty klesly k bodu mrazu a já začal tušit, že kolo jsem pro letošek zřejmě už odstavil. Náladu jsem měl tak akorát skočit na PPL, poloha jejíž centrály nedaleko naší továrny se v předvánočním čase ukazuje jako dokonalá možnost převzetí zásilky ve stanovený čas. Nenaháněli jsme se. Nechtěl jsem. Naopak jsem se těšil na zásilku, která měla každým dnem dojít. A konečně došla! Nový foťák a mé poněkud předčasné každopádně fantastické vánoce. Respektive jejich část "mamonská:-)" O tři týdny později jsem čekal přesný opak, že přijdou vánoce pohodové, plné lásky a pohody. A jsem velmi rád, že jsem se opaku mamonských svátků i dočkal. Inu, vítejte v prosinci. V asi nejlepším prosinci, jaký jsem kdy ve svém prachbídném životě zažil!

      Vlastně by se slušelo započít vyprávění o prosinci tam, kde se to sluší a patří. Takže se připravte, že začneme v Olomouci u dr.Ápala. Základna, jejíž základy jsou pevné a na první pohled neměnné. Jako kdysi v Klenbě. Pamatujete? Už více než dva roky jsem tam nepáchl a protože koncem listopádu tamtéž skončila i Věrka, u níž šlo o (sympatický:-) inventář, lze říci, že slovo "základna" je vskutku relativní. Ale dr.Ápal vede. A prvního prosince jsem tam dal s Petrem Blaťákem Deset zákeřných otázek. Jak se ukázalo z mnohých reakcí, je mnohem vyýhodnější a "výživnější," když Deset otázek budu dávat live. A to si sakra zapamatuju! Třeba i proto, že atmosféra dr.Ápalí základny a jejího bezprostředního okolí se odvděčilo:-)
      A co se dělo dále? Druhý víkend jsem podnikl velkou návěstěvu MNM. Proč? Hlavním důvodem mé návštěvy MNM po tak dlouhé době bylo školení. Dokonce jsme na F-15, jak se těm zkouškám říká (a my mohli stále dělat na dráze pro dráhu) snad poprvé vyjeli z MOM do MNM úplně všichni. Jenže zatímco oba dva kolegové se po zkouškách vraceli zpět do rodných lánů, já se Skoumalem (tedy vlastně čtvrtým z vrhu:-) jsme navečer vyrazili jen do centra Města Neomezených Možností. Konkrétně do Novoměstského pivovaru, kde se nás mělo původně sejít podstatně více. Nakonec pak naši nadmíru nesvatou trojici doplnila "jenom" Alenka. Bývalá kolegyně, se kterou jsem se marně domlouval na společném posezení snad i více než rok. A právě proto jsme se o to více rádi viděli, o čemž zcela jasně hovoří snad všechny následující (zveřejnitelné:-) fotky. Skoumal navíc po mnoha svých odžitých létech "pomohl" Alýškovi s jednou cigaretkou a řeknu vám, že takovou slast v očích po prvním tahu jsem u něj snad ještě neviděl...:-)

...

Tak to je celkem legrace. Už se mi podruhé stalo, že jsem jeden článek psal dvakrát. První část je nedopsaná, ale tak dobrá, že mi ji bylo líto vykostit. Takže se znovu vrátíme na začátek a zkusíme to ještě jednou, ju?

Jedna velká nekonečná Olomouc! Od prvního do Nového. Více času jsem zcela určitě v prosinci strávil v MhM (město hanáckéch možností - díky Řehi!) než kdekoli jinde. Však až na Štědrej večer, když nastal, jsem se žlutou tramvají přepravoval právě odtud do MOM...:-)

      Takže. Petr Blaťák měl na konci listopadu narozky a já už ani snad nepamatuji jediný víkend, kdy bych do MhM přijel jen na jeden víkendový večer. A slušně odjel. To se mi v prosinci ještě nepovedlo:-) Samozřejmě jsem využil neodolatelné atmosféry vánoční Olomouce, jejího kouzelného centra a naplánoval jsem se Skoumalem nutný vícetýdenní školící pobyt právě na období adventu, kterému my říkáme jinak: Punchparáda. Jak jsem si zjistil, není malebnějšího místa, kde se vyplatí bezcílně brouzdat centrem městem a nasávat nejen vůně všelijakých punčů. Ale také atmosféru a občas i kulturní program. I bruslak se přesunul z Dolního na Horní náměstí (vinou stále probíhající rekonstrukce Starého), čímž se náměstí příjemně zmenšilo. Věřte nebo ne, takhle mu předvánoční atmosféra seděla více. A já si lebedil, že stres a předvánoční shon se v hanácké metropoli odehrávali rozhodně jinde. Stihli jsme i návštěvu olomouckého hradu i Domu umění, kde probíhá (až do března) výstava od Titziana po Warhola (řekl bych, že ještě i dál...:-), což je průřez sbírkou Arcidiecézního muzea. Velmi bohatou sbírkou, neb nevím, kde jinde byste si (skoro) mohli sáhnout na tolik umění najednou.
      Když jsem se tady zmínil, že mám srovnání, musím poznamenat, že jsem byl před vánoci i v MNM. Nejprve služebně, pak ve stejný den s Alýškem a Skoumalem na fantasickém Novoměstském úletu, abychom o den později s Klárkou Skoumalovou cíleně bloumali pražskými muzei i zákoutími. Krásným vyvrcholením sobotního pražského snažení mělo být vltavské večerní nábřeží. Ale bylo překonáno tupostí Staroměstské příšerně kýčovité punchparádovské výzdoby. Ovšem bez pravého punče. Asi se moc báli, že se dostaví Kalósek, sósne si a oslepne:-) Rád jsem se vracel druhý den ráno do MhM polskou veselou paštikou. Leošek mne s úspěchem dovezl, byť nijak nadšen jsem z jeho polských kolejových paštik rozhodně nebyl. Však taky vznikla velká vlaková recenze, kde jsem se s žádným vlakovým dopravcem nemazal:-)
      O Olomouci tady řeč byla. K doplnění prosincových událostí pochopitelně patří vánoce. A pak Silvestrovská SKI Pecka. Ježíšek mi naježil LUSTI a po třech dnech poctivého tréninku jsem se stal Skokanem roku. Kabelkův repre dres začal svištět svahem Medvědína podle mých dávných tužeb. A zároveň jsem skvěle natrénoval na Apláče 2013. Asi nemusím dodávat, že nejen lyžbou ve Špindlu živ je člověk (potažmo medvěd) a všechny večerní uvítací večírky měly svou úroveň. Pravda, lyžba však dostává jasnou přednost. Řeknu vám, parádní závěr roku a start do toho nového.

A jsme na konci roku 2012. Jaký asi bude ten s trojkou na konci? Hmmm...:-)

6.1.2013  medvěd:-)

A co jsme vymýšleli zhruba přesně před deseti lety?

      A jsme na konci roku 2002. Tedy skoro, protože nám zbývá popsat prosinec, na jehož začátku jsme se Skoumalem ukončili dodavatelsko-odběratelské vztahy ve Sviňákově a od té chvíle jsme si začali tak trochu žít i něčím jiným než prací. Spoustu malých akcí najdete popsánu spíš v Archivu Thájmsů, ale přes to se dvě zásadní věci našly. Časově první byl báječný předvánoční výlet - úlet do Rakouských Alp, po kterém přišly vánoční svátky a v rámci nich a částečně i před Silvestrem proběhl Poslední Freedland, který proběhl úplně jinak než jsme původně zamýšleli a naplánovali, takže jej ani nepočítáme jako oficiální. Opevněného areálu Českých drah jsme se totiž ani nedotkli.