chat

Akce roku 2012

Náš diář

bez komentáře...

Editorial No.172

Nazdárek moje Královno. Nějak poslední dobou docela blbě spím. A zrovna před chvílí mne vzbudil zvláštní sen. Byl tak zvláštní, že jsem jej musel hnedka i napsat. Tady je. Vstal jsem a za chvíli bylo vymalováno. Doufal jsem, že pak už přijde jen bezesná noc. Oka jsem sice nezamhouřil, ale skutečně se už nic dalšího mou hlavou nehonilo. Posílám jej dříve než vyjde v Thájmsech. Třeba se ti bude u ranní pracovní kávy líbit. Zdraví a líbá tvůj na Silvestrovskou Pecku natěšený dvorní Šašek:-)

      Poslední dobou nějak špatně spím. Zdají se mi divné sny a obvykle jsem rád, že je konečně ráno a já musím vstávat. Čímž je od divnosnů definitivní konec. Alespoň do další noci. Ten dnešní sen byl ale velmi zvláštní. Odehrává se kdesi v lese, asi za Porubou a jsem tam na procházce se švagrem, ségrou a všemi jejich dětmi. Uprostřed toho zvláštního lesa je občerstvení. Jenom taková skromná budka bez elektřiny s minimálním sortimentem a přihluchlým pomalým, ale sympatickým dědulou v jejím okénku. Stojím v dlouhé řadě. Když se konečně dostávám na řadu, všímám si, že o notný kus za mnou stojí švára. Sám. Poněkud absurdní stav, vždyť jsme šli celou dobu spolu. Ale říkám, že jde o sen. Nabízím mu, že také objednám pro něj, což odmítá a na tu dálku mi cosi vysvětluje. Nerozumím a dědula v okně už je trochu nervózní. Raději platím a sedám si v klídku s dvěma pivky v ruce na nedaleký pařez. Švagr stále stojí ve frontě.
      Když se po nějaké době dostává na řadu, snaží se vysvětlit cosi dědulovi v hladovém okně, ale vše marně. Snad je děda až moc přihluchlý, ale ani já, byť sedím vskutku kousek od něj, se nechytám. Švagr je však neodbytný až úporný. Ukazuje dědulovi své čínské digitálky, (co jsme za komančů s hrdostí nosívali, když jsme je teda sehnali v túzu nebo třeba u nás v Ostravě na burze,) s tím, že nehrají, ale hrát mají. A on nutně potřebuje, aby hrály. A pak spustil svou roztomilou americkou češtinou a rozhodně nikoli falešně nám všem známou melodii: "Sluníčko, Sluníčko, popojdi maličko, stojíš tu u cesty, stane se neštěstí, něco tě zajede." S druhým opakováním se chytá pár dalších lidí ve frontě a já jsem tak na měkko, až se rozbrečím. Je mi jasné, že ztracenou čest mohu zachránit v téhle pustině jedině tehdy, když se mi švárovy digitálky podaří spravit. Dědula stále nic nepochopil a smutný švagr přisedá ke mně na pařez. Děti se ségrou jsou na obzoru.
      Kvapem beru švárovy digitálky do ruky a snažím se o opravu. Měl jsem štěstí, stačilo jen vytáhnout a zase zadat baterku. Švára se rázem stává nejšťastnějším člověkem na celé planetě a má čest je alespoň částečně zachráněna. "Opravou" hodinek jsem byl tak zaměstnán, že jsem si ani nevšiml, že dědula ze stánku švagrovi podal kytaru. Vida, z děduly v hladovém okně se rázem stal kouzelný dědeček. Děcka se ségrou jsou uz tady s námi dvěma nejšťastnějšími lidmi na světě a už všichni společně na palouku uprostřed lesa kdesi za Porubou s radostí zpivame: "Sluníčko, Sluníčko, popojdi maličko, sedíš tu u cesty, stane se neštěstí, něco tě zajede. :-)"

Mno nic, jdu spát. Je půl druhé ráno, tak se mi snad podaří ještě usnout...
4.12.2012
P.S. Fotky pochází z nejmenovaného předvánočního pátku z nejmenovaného Novoměstského pivovaru. Berte je jako ochutrávku do dalších Thájmsů.
medvěd:-)

jen tak...

Podivné odpoledne začátkem týdne ve Štramberku.
pondělí 26. listopadu

I mistr tesař se někdy pořádně utne. Tak třeba já:-) Je pošmourné pondělní odpoledne a já jsem celodenním simulováním úplně zničen. Ne, nesmějte se, není simulace jako simulace. Však i Pivko vám může potvrdit, jak vypadá klasická hromádka neštěstí. Jak? Ále, zcela náhodou jsme se potkali cestou při přestupu z vlaku na náhradní antabusovou popravu ve Studénce. Pivko odjížděl za rodinnými povinnostmi domů, já za relaxem. A o práci se mi vážně, ale vážně mluvit nechtělo.

      "Pivní spolupráci" Pivko zcela odmítl a tak vystoupil od dvě zastávky dříve. Již zcela sám jsem vystupoval pod Kotoučem a jeho lomem na štramberském nádraží. Počasí se oproti ostravské smogové realitě o nic nevylepšilo, byť minimalistické okénko se sluncem jistou naději do mých chmourů přeci jen dávalo. Mírným tempem, jen co noha nohu mine, sám sobě jsem byl stínem stoupajícím stejně jako neskutečně rozmanitá paleta smogů z lokálních topeništ směrem ke štramberskému náměstí. Již před mnoha lety jsem uvykl zdejší výdrholecké atmosféře, která nastává pravidelně po posledním pěkném sezónním počasí. Obvykle koncem září. Stínů pak potkáváte všude kolem více než malé množství.
      A tak jsem okolí (a jeho stíny všude kolem) nijak závratně nevnímal. Naopak jsem se snažil kochat aspoň zbytkem barev v přicházejícím předzimním šedém čase. Plán jsem měl zcela jasný: Nejprve vystoupat do Jaroňkovy útulny a vlastně kolem ní ještě výše až pod vrchol Štramberské Trúby. Cosi podivného jsem začal tušit už když jsem z náměstí mrknul na beznadějně zavřené vikýře trúbského ochozu. Ano, po zdolání 218 schodů jsem se jasně přesvědčil, že na nákup dárků a krásný výhled (v konceptu momentálních možností) není ideální čas. Útulna funguje přes zimu jenom o víkendech. Stejně jako Trúba. Tak dávám aspoň pár "vrcholových" fotek a uklidňuji se myšlenkou, že na pivo (a především pozdější oběd) je to jen před chvílí zmíněných 218 schodů. Navíc směrem dolů.
      A tak se cestou těším představou, jak zasednu do měšťanského pivovaru, dám jídlo, pivko a ve vlídné a poklidné atmosféře, kterou vytváří zdejší jinde těžko opakovatelný genius locki, začnu dopisovat jednu akci za druhou. Až do osmi večera, kdy mi odjíždí poslední "normální" vlak. Beru za klidu pivovaru a ... NIC! Dveře zůstávají beznadějně zavřeny a ani volání hesla: "Kámo, vole, Sezame, otevři to, mám hlad!" nijak nepomáhá. Marnost. V pondělí se tady jednoduše nefunguje. Jakto? Jsem snad tak krutě rozmazlen výdobytky naší prvobytně kapitalistické společnosti, které říkají, že kšeft je kšeft a zavíračka neexistuje? Mohu si tedy nechat zajít chuť a pomalu odcházím dolů směrem k nádraží. Však nejde o jedinou hospodu ve Štramberku, byť pivovar tady už jiný vážně není.
      A znovu jen co noha nohu mine pádím stejnou cestou zpátky. Teprve teď mi dochází všudepřítomná atmosféra nekonečné periférie. I auta tady jezdí pomálu. I pomalu. To druhé musí, poáč uličky jsou zde úzké a křivolaké. A taky malebné. Vida, vidím, že pomalu začínám hledat i pozitiva v na první pohled beznadějném dni. Má mysl se projasňuje, byť se světlem okolním je tomu právě naopak. Stmívá se. Místní hospodu Prosek vynechávám v naději, že není poslední. Chyba. V podstatě ano - byla poslední. Teprve Palárna je otevřena. Jenže tady mluvím o úplně něčem jiném. Palárna je totiž klasická venkovská hospoda páté cenové skupiny, byť umístěná v rohu rušné křižovatky nad nádražím, kam je to z ní vážně jenom kousek. Ovšem je to pětka se vším všudy: Vysoké stropy, velký - téměř taneční - sál s nezbytnými příkladně zašlými parketami a zápachem, který dá vzpomenout na atmosféru filmu Hoří, má panenko! Ne, nechybí ani klasická "koryta" na hajzlu a všudypřítomné trubky od vody či plynu, které jsou sice z plastu, ale také jasně hovoří o tom, že poslední rekonstrukce či výmalba v oněch prostorách proběhli přinejmenším před deseti lety. Ano, vlastně i tady byl kdysi pivovar. Vulkán:-)
      A když už jsem do tohoto pajzlu (neberte to nijak hanlivě) vstoupil a štípl mne podivný zápach a mlha, jež by se dala krájet, věděl jsem, že na ta dvě piva, na které mám tak akorát čas, se mi tady bude líbit. Starší a velmi uctivá i sympatická šenkýřka jakoby sem ani nepatřila. Nebo snad právě proto? Uvažuji nad celou touhle zvláštní atmosférou ještě cestou zpátky do Ostravy, kdy sedím v koze a kodrcám se k Sedlnici. Další periferie, či pupek světa, který však právě zážívá zvou zlatou éru. Na "vině" je rekonstrukce a výstavba trati na letiště a právě tady se přestupuje na náhradní antabusovou popravu. Tolik lidí, co za posledních několik týdnů, tímhle nádražím uprostřed ničeho rozhodně nikdy neprošlo ani za celou jeho padesátiletou existenci:-)
      A tak jsem nakonec vystoupil v Polance nad Odrou a pěšky došel v klídku s pocitem hladu, ale také naplněním domů. Žádná další nácestná osviežovňa 90210 mne již nelákala. Jen na chvíli jsem zauvažoval, že vzhledem k brzkému večernímu času se ještě přepravím na kole do dalšího pivovaru. K Hodžovi. Když ten první první pivovar dneska nějak nevyšel. Ale nakonec pohodlnost zvítězila a já v divném dni, na jeho divném konci a divném večeru zůstal doma. A právě tohle dopsal.

26.11.2012  medvěd:-)

Novinka!

Tour de Koridor 2012
pátek 9. listopádu
Žluťák, St. Patrick v Perníkově, dejá-vu v bistrovoze a Peťanovo hají

Je pět hodin ráno a můj mobilní budík je hnusný a neúprosný jako Bob na Bobka: "Vstávat a cvičit!" Ale proč? Protože je ráno a za 45 minut odjíždí ze sviňákovského kolodvoru náš žlutý expres, aby začal ukrajovat slušným tempem z prvních kilometrů Tour de koridor 2012. Co akci předcházelo a že černožlutý Paštikář nám do jejích plánů zasáhl natolik (tedy vlastně vůbec), že jsme pro nové zážitky byli ochotni opustit i dávno zajeté koleje, už víte. Teď mi jen pár minut musí stačit na probrání, ranní nezbytné trůnění, trochu vody na xicht i do zubů (tam samozřejmě s malým množstvím bílé pasty a trochu toho vrtění...:-) a už hybaj ranní tmou na nástupiště. Shledávám, že blízkost mé továrny a vlaků coby oblíbeného přemisťovadla mi maximálně vyhovuje. Navíc jsem tentokrát večer až neuvěřitelně tvrdě zabral po pár minutách po ulehnutí...

      Asi jen málokdo by mne s Pivkem kdykoli podezíral, že už z dálky se nepoznáme. Přestože dnes nebylo počasí zase až tak chmurné s mlhou, jež by nám mohl i Rákosníček závidět, nebyl jsem sto na sto metrů Pivka rozeznat. Nepoznal jsem, zda po opavském nástupišti pochoduje nějaká nervózní či jinak zběsilá bestie:-) Přesto po pár krocích s úlevou identifikuji známou tvář a po mé výzvě o slušném fandění a s pivkovým nelíčeným odporem nepřecházíme koleje, nýbrž tunelem. Jak je v Čechách poslední dobou zvykem. Nespěcháme, čas máme luxusní.
      Nikde jinde než ve Sviňákově nemáte navíc šanci posoudit, jak se to má s konkurencí na dráze. Před šestou ranní tady totiž začíná pravidelný návoz obtížného substrátu mezi MOM a MNM v té nejvyšší možné kadenci. Přestože je žaluďácký hrkač o poznání rychlejší, mnoho lidí na něj (jede jen pět minut za námi, aby nás v Polomi, kde zamrzají CDromy, předjel...) nečeká. Drtivá většina nastupuje s námi. První dejá-vu po roční pauze právě začíná. Přidejte k tomu fakt, že vidět cestovat dálkově (tedy jinak než kozotramvají mezi domovem a továrnou) Pivka, je věc již také nemnohdy vídaná. A jak se zdá, na usměvavé tváře žlutých crew si již také zvykl s naprostou samozřejmostí. První kupé v nejluxusnějším relax kočáru již na nás čeká!
      Šumná kukina nás patřičně obsluhuje dle pokynů svého pana továrníka a my spokojeně při vůni čerstvé ranní kávy užíváme relax pohodlí. Myslím si, že naše tratě jsou již tak akorát stavěné na rychlost 140 km/h. Pokusy o vyšší mety končí nezřídka rozletým nápojem. Nebo třeba vtipnou mimickou vložkou či chcete-li prostocvikem a vaší mrštností, kdy se třeba omylem pokoušíte v jídeláku pozřít svou polévku. Velmi vtipná scénka, kterou, jak pevně věřím, potajmu a s radostí sledují zaměstnanci příslušného vagónu. To nám však nyní nehrozí, neb jak říkám, 140 km/h je tak akorát. V Hranicích na Moravě k nám přisedá kukina, která tak trochu předehřívá kůži pro Peťana, leč musí mít zcela určitě obrovskou radost, stejně jako Peťan z jejího "předehřívání," ze všudypřítomné švestkové vůně vynikající 53 voltové Pivkovice. Inu, tour de Koridor.
      Ano, v Olmíku slečna vystupuje a je jasně nahrazena Peťanem, novým toť účastníkem tradiční podzimní železniční taškařice. Jak se později ukáže, není na akci vůbec připraven. Já se naopak snažil na Pivka po letech připravit a předchozí akce před dnešním výjezdem řádně nastudovat. Leč marně, neb poslední dvě společné akce se mi beznadějně slily datumově v jednu. A k hádkám, kdy si obě strany byly zcela jisty svou pravdou, a ke kterým pochopitelně, poáč tradičně, docházelo, nezřídka končily mou jasnou prohrou. Je jisté, že Thájmsy získávají nejen jistý punc originality, ale také se stávají přirozenou nutnosti pro mé stále více řidké zbytky paměti:-)
      Nicméně cesta do Perníkova nad Labem proběhla bez zbytečných konfliktů a fyzických inzultací. Snad jen za asistence pár ostrých slov a Pivkovice, na niž jsme ujížděli stejně kvalitně jako kola našeho žlutého expresu. Snad jen Peťan chytil zbytečnou potřebu jít si stěžovat na jury v okamžiku, kdy naše souprava neplánovaně zastavila v České Vepřové: "Vždyť jsem si přece zaplatil, abychom tu prdel projeli bez zastavení!" Marné bylo mé přesvědčování, že v pivovaru Faltus bude ještě pár hodin zavřeno a navíc na koleji uprostřed nástupišt, kde hrana chybí, je vystupování zapovězeno. Vtáhli jsme jej další Pivkovicí do hry a na stanici Usty nad Orlicy - TOWN se už přece jen uklidnil:-)
      Zbývající půl hodina do zmíněného Perníkova utekla jako nic. Zapomněl jsem na své klasické historky: "Támhle za těmi domy, kde nic nevidíš, jsme měli školu..., támhle ten zámeček jsme destruovali těsně před revolucí na ubikace pro děvčata (Brandejs)..., támhle je bývalý mlýn Mítkov dneska vačkův Starmontron... Najednou vystupujeme a jen se snažíme v davu oranžokabátníků na pražském zhlaví perníkářského hlavního kolodvoru identifikovat Chabajku. I při jeho výšce vše marné. Že jde o zabezpečováky, jsme jejich rozprchem z kolejí poznali ihned prvním pohledem:-) Chabajka? Domorodec, jenž zván byl a nakonec nás alespoň doprovodil od Patricka zpátky na vlak. Chápu. Chtěl mít jistotu, že bezpečně vypadneme:-)
      Ano, ano, St. Partick. Pivko mne doslova uprosil, že když se Paštikář pro svou blbost dneska nekoná, máme se vyprdnout na Prágl (MNM) a držet se tradice zuby nechty. Inu, dobrá. Leč prosadil jsem delší zato horší cestu přes centrum Perníkova, kde Peťan dle svých slov nebyl od konce svého mládí. Takže pěkně dlouhou dobu:-) Tudíž musíme projít hlavním bulvárem, Krá-Krá a k Zelené bráně, opatrně za ní až na Pernštýnské náměstí a nechat Peťana se pokochat atmosférou vylidněného města. Naštěstí i Pivka chytla nenadálá nádala na špacír. Nelibě nesl až skutečně blízkou zastávku u jedné z výloh, kde jsme zcela jasně definovali velmi známý olomoucký mrakodrap. Dost sobrá příležistost k focení, nemyslíte?
      Tak konečně Patrick. Kolikpak let tady mají plzničku ze sTanku od božího rána ke klekání za čtvrtsta? Kdoví. Nechybí nám chuť ani na klasickou irskou snídani, přičemž Pivko si ani nic jiného od začátku nepřipouští. A my jej pochopitelně také následujeme. Nezapomínáme také, co je na naší akci velmi důležité a nakonec to bylo vyhlášeno jako hlavní cíl: "Porovnání moků i brambor s kvalitou, jež nás později odpoledne čeká." Věřte nebo ne, porovnávání je třeba velmi dobře zvážit, patřičným způsobem uzpůsobit směr i styl svých chuťových buněk, tudíž nedivu, že původní pláň na brzce podolední žaludovský hrkač bere za své. Nezbývá než pozdější vlak. To už i Chabajka opustil svou továrnu a přišel k hoře, když my nic. Dovnitř se neodvážil, ale jak jsem napsal, jistotu, že opouštíme jeho rodnou perníkovou hroudu, chtěl mít:-)

Stejně našlapaný vlak, stejný vagon (totiž slovenský bistrovůz), stejně nabité nevelké množství seslí u stolíků a dokonce i stejná a velmi příjemná kukina v hladovém okénku. Dokonce i stejný další plán jako tenkrát, když jsme se vraceli ze Štvanice na Králíka. Jen neděli jsme nahradili pátkem a já pak vyměnil neználky za ostřílené vlakové cestovatele. Takže i tady se cítili jako doma...

      Ano, musím přiznat, že tato cesta žaludovským vlakem se zdařila. Ani tady nás kupodivu nikdo neotravoval žádostmi o lístek (ovšem ze zcela jiných - totiž neproniknutelných - příčin...:-) A díky přítomností mulí kamarádky se cestovalo navýsost příjemně. Je vidět, že za svou praxi uvykla již lecjaké společnosti. Tedy i naší:-) Nám cesta na stojáka u barpultu (opět dejá-vu) utekla jako voda a mne těšila představa, že další modrá cesta již přede mnou dneska není. Stejně jako po Štvanici nastupujeme do pomalé obvyklé olomoucké tramvaje (OOT) a necháváme se unášet klidnou jízdou až na Upadající náměstí všech myslitelných Hrdinů. Dále nemůžeme a jak se zdá, je dobře, že zbytek cesty musíme pěšky. Vyhýbajíc se nebezpečným římsám míříme jasným vrávorajícím krokem ku Dr.Ápalovi. Vzhledem k řečenému jsem dostal nápad, nechat Peťana vyvětrat, aby došel domů, prošel se a vystřízlivěl.I s mým batohem a mou bundou. A pak se za námi k Dr.Ápalovi navrátil. Více jsme jej už dneska neviděli...
      Takže už zase opět a tradičně ve dvou na Tour de K. Jak se za pár hodin ukázalo, Pivko stejně potřeboval poklábosit jen tak mezi osmi (za střízliva mezi čtyřmi to tak dobře nejde...:-) Tudíž peťanova nenadálá nepřítomnost vlastně nikomu nevadila. Alespoň do doby než jsme se rozhodli Dr.Ápalí podzemní klenby opustit. To jsme však stihli nejen poklábosit, ale smrknout druhý hokej na Karjale s Finy a zašít se ve stejném konci světa pod nízkou klenbou jako relativně nedávno. Další dejá-vu. Jak se ukázalo, šenkýřka nás původně poslala jinam a sama byla překvapena, jak jsme klenbovní prostor objevili. Inu, tajemství:-)
      Kolem deváté jsme vystoupali zpět na ulici do víru pátečního velkoměsta. S Pivkem, který mířil na vlak, jsem se rozloučil a teprve potom začal řešit, co vlastně dále podniknu. Máte-li malý takřka nepatrný pocit, že Peťana jsem už nikdy nevzbudil, jde o pocit zcela správný. Během dne byla řeč o pár lidech, se kterými jsme se měli v Olmíku ještě potkat, takže zkouším Vítka (marně, už dávno chrápal při teplu rodinného vikýřovického ohně) a záhy Dušana. Ano, Dušan, coby starý dobrý záchranář, se postaral o to, abych neumrzl v potemnělých koutech středověkého města, kde už by s nastupující nocí Rákosníček mohl vážně začít závidět...:-) Ale nejen před mrazem a smrtí mne uchránil, ale také zařídil, abych se v pohodlí jeho neopakovatelného podkroví vyspal. Co říci více? Jsem zvyklý v Olomouci přespávat zásadně jen v nejvyšších patrech:-)

sobota 10. listopádu
vstávání v nebesích, odlogovací Dr.Ápal, kapří Jistebník a husí Zámek

Peťan se poprvé ozval kolem půl třetí ráno. Chápu. Vyhajaný po deseti hodinách. Jenže jsem jej záměrně típl, poáč jsem spal, což v něm pochopitelně vzbudilo výčitky svědomí. Na další vyzvánění již odvahu nesebral. A to ještě netušil, jak kvalitně se na něj začal připravovat Dušan...

      Jo, takže sobota. Snad Pivo dobře docestoval. Před polednem telefon ještě stále nebral. Peťan jej naopak vzal snad po prvním zazvonění a jeho hlas byl jasný: očekával výčitky. Jenže to zatraceně málo zná medvěda! Pro mne bude dostatečným zadostiučiněním jen to, co bude ještě pár měsíců ba let používat na jeho účet Dušan:-) Spokojil jsem se s tím, že jsem jej zaúkoloval k upalování za mnou. I s bundou a batohem. Odlehlo se mi, když obé našel...
      Nepoobědvat v Dr.Ápalovi? Hřích, velký hřích! Peťan svatomartinil husou, já stejčil. Obojí vynikající stejně jako plznička, jejíž chuť znovu a s radostí poznávám. Také mne napadá, že v rámci dr.Ápalí tradice přebůkuju aspoň jednou jízdenku na žlutou tramvaj do MOM a raději vychutnám ještě další tři plzničky. A taky husí sádlo s játříčky namazanými na chleba. A také domácí kořeněné bramboří, na které nám oproti kolenu včera už nevyšel čas. Ano, ano. Před čtvrtou mizíme ke kolodvoru a Peťan ve stylu Chabajky se mnou míří až ku vlaku, aby měl jistotu, že fakt mizím. Marně mne bude dohánět Vítek s tím, že by chtěl pokecat. Já mám před sebou ještě jednu misi!

A tou misí byl kapří Jistebník s Kufberkem. Tomisebojímetřebajenpomyslet. Akce naplánovaná dopředu s jedinou nevýhodou - kuřácké hospody mne nebaví. Už ne. Každopádně jsme kapra stihli a navečer se ještě přesunuli do zábřežího zámku na ochutnávku husích játříček a medo-šípkového speciálu. To abych měl patřičné srovnání. A že mi chutnalo! Stejně jako před chvílí čtvrtka husy tamtéž. Nedivte se, že po takové skvělé krmi se mi píše úplně samo! Naprosto samo!

zámek Zábřeh, úterý 13. listopadu
medvěd:-)

Stařinka nebo novinka? Spíš to druhé:-)

Amíci na pouti (nejen) za ušima
středa 26. září

Od půlky měsíce září do půlky přirozeně následujícího října došlo po letech k naprosto nevídané události: Amíci dorazili na starý kontinent! Švára s Madlenkou sice až na druhý poločas společného pobytu, přesto jejich návštěva byla vysoce očekáváná, příjemná a především vychytaná. Znáte to, pohostinnost je třeba vždycky vracet. Pochopitelně až na čas, který nám všem nějak moc rychle běžel. Ten nevrátíte, i když byste se snažili sebevíc. Fičel tak rychle, že vlastně Amíci ani neměli čas zastavit se podívat do medvědova doupěte, které, jak s oblibou Pivko a Delegace říká, se vlastně nemění...

      Nosným švárovým tématem evropské dovolené byla návštěva Itálie a vyhledání velmi dávných rodinných kořenů v Itálii. Respektive na ostrově Ischia, kde podle všech dostupných zdrojů začíná kořen amíkovské ságy Enosovců. Do Itálie vyrazili pouze švára se ségrou. Vyrazili jen oni dva spolu (skoro)novomanželata, vlastně na líbánky, byť nabídku dali i mně a já ji fakt musel z provozních důvodů odmítnout. A taky, kdo by chtěl rušit jejich miliskování, ne:-) Podle fotek, které nám všem přítomným po svém týdenním tripu po návratu ukazovalili, jsem zjistil, že jsem vlastně udělal velkou chybu. Asi málokdy se ségře a švárovi stane, že se někde na světě nedomluví. Na Ischii a v Taliánsku vůbec angličtina moc neběží a alespoň částečně příbuznou španělštinou nevládnou zase oni dva. Měli tedy velkou šanci vychutnat si směs rychlých pohybů rukou a úsměvných situací. Ségra mne pak po návratu překvapila (nebo ne?) informací, že mám být rád, kde žiju, poáč Itálie je teprve skutečné Palermo. Neúcta k zákonům je mnohem vyšší než u nás. Jenže tohle mne vážně nijak neuchlácholilo:-)
¨       Po dobu jejich společného jižanského cestování (a obvykle mimo standardního cestování vyjímečně "off-kinder":-) se o drobotinu starali svědomitě naši drazí rodičové. Aktivitu, kterou vyvinula naše bábí při shánění a zapůjčování hraček, byla téměř neuvěřitelná. A s radostí konstatuji, že organizace věcí nemožných (a zázraků na počkání...:-)) ji prospělo stejně jako již před mnoha lety ukončené podnikání v bufáčích na VŠB. Naše bábí jednoduše kvete právě ve vypjatých situacích, kdy je třeba fungovat, poáč musí. Třeba i dědovým náladám navzdory:-)
      Odletovou sekci Amíků jsem byl nucen vynechat. Příjezdovou jsem si naopak s potěšením vychutnal. Malí Amíci se projevili jako rození travelleři a mnohem více byla unavená z cesty překvapivě ségra, zatímco dvojičky si museli nejprve všechno zvědavě prohlédnout včetně letadel. Ono vůbec, dvojičky Ema s Berťasem byli jako klasické zvídavé malé opičky zakoukaní do všech novinek, které návštěva té divné a vzdálené Evropy, kde bydlí děda, bábí a strejda Honza, přináší. Vlak či tramvaj byla pro ně naprostá novinka, mne zase dostávalo, že se stejnou oblibou jako já v jejich letech, dávali všechny jezdící schody, které se kolem nich objevily. Byť jsme zrovna tyhle nepotřebovali:-) Poměrně dlouhé čekání na Žluťáka se tak sympaticky smrsklo v podstatě na zanedbatelnou chvilku:-)
      Společný rodinný výlet jsme měli vlastně jen dva. Jeden na Hukvaldy (kam jsem nestačil včas dojet) a do Kozlovic. A druhý na Štramberk, odkud pochází všechny zdejší fotky. Ségra si dokázala vždy zmenežovat přepravu na místo a já se pak na kole také s radostí dostavil na místo určení. JInak se ségra věnovala kamarádkám a pocestovala po Moravě také celkem slušně. Předpokládám, že se jí povedlo stihnout vše, co si stačila na svou návštěvu po čtyřech letech v Předlouží naplánovat.

Příští rok se situace samozřejmě zcela otočí. Chápu, že když celá rodina vycestuje ze Zálouží, je to pěkná finanční darda. A mně by, přiznám se, Amíkov po více než dvou letech už hodně chyběl. Jezdím tam velmi rád. Nejen pro blízkou exotiku, jiný kraj jiný mrav, ale především pro rodinu. Kdysi nechtěná devíza narážela jen na mou vlastní blbost a nepochopení. Dneska už je všechno zcela jinde:-)

Tady je další velká hromada fotek >>>
29.11.2012
medvěd:-)

fakt hůstý prenatál

První Drnholec
začátek prázdnin snad někdy v roce 1991. Nebo 1992?:-)

Jasně, první Drnholec! První setkání s vínem, ženami i zpěvem. Každý bral z každého z trojice zmíněných plnými doušky či třeba jinak. Přesně podle svých potřeb. Vše spískal tenkrát počátkem nového kapitalismu Eman alias Libor Vozdecký, který nás pozval na prázdniny k sobě domů do Drnholce. No, k sobě... K rodičům, pochopitelně, poáč jsme byli teprve skoroplnoletí a bez doširoka otevřené náruče a pochopení emanových rodičů by k podobné akci jen těžko kdy došlo. Na několik následujících let se Drnholec stal naším velmi oblíbeným místem nejen k letním radovánkám. Jezdili jsme tady i na Hody, Košt, Velikonoce či burčák. První jsem přestal jezdit já a časem se vznikajícími logickými rodinnými starostmi i ostatní. Ano, minulý čas je na místě, protože tyto řádky píšu s odstupem více než dvaceti lety. A tím také žádám o schovívavost, protože má paměť na tak dávnou dobu je až příliš řidká. Snad se chytnou i jiní a třeba něco napíšou. Byli tam jiní šibalové, že Námořníku, kteří určitě dodnes nosí vzpomínky kdesi v hlavě. A co Eman? Uspořádá někdy už několikrát slibovanou akci Burčák?

      Jistý z celého data je jenom začátek července. Jestli šlo o rok 1990, tedy chvíli po revoluci, či o rok 1991 nebo dva, kdy jsme skončili školu (ale to asi ne), dneska už vážně nevím. Záchytným bodem se na dlouhou dobu staly "pouze" Hody 1993, o kterých napíšu určitě někdy později, z nichž zajistil fotky Peťan. Jinak Cobra či Cobretti. Cosi nedávno hledal doma ve sklepě a objevil náhodou zlatý (vlastně černobílý:-) poklad - fotky z prenatálu:-)
      Datum tedy nemáme. Máme zakládající členy drnholeckých taškařic. Rodinu Vozdeckých zastupoval statečně nejen Eman, ale i jeho ségry a rodičové. Z přivandrovalců musím ještě zmínit Námořníka (jistý Pavel Dibala z Karviné) a Chabajku (Ladin) z Perníkova nad Labem. A sebe. Tehdy Fantomase, muže mnoha tváří. Při četbě o prastarých akcích (včetně Frýdlantů) na všechna ta jména leckde narazíte. Známe se z České Vepřové. Z její železniční průmky, vždyť je jaro:-) Nejen z intru, ale samozřejmě i ze školy. A tam někde mezi Skalkou a Fučíkovou (dnes Habrmanovou) ulicí uzrál zřejmě i náš plán, jak a kdy poprvé dojet do Drnholce. Na místo pro většinu z nás naprosto neznámé.
      Matně si vzpomínám, že jsem rozhodně před odjezdem "na jih" neměl doma odvahu rodičům říci, že budeme spát pod kdovíkde širákem. Možná v horách či kde? Kdo ví. Každopádně jsme s Námořníkem vyrazili na kole. Tuším, že jsme tam vlastně na kolech byli dvakrát, ale ruku do ohně za to nedám. Nicméně tehdy jsem cestou poprvé byl na Bystřičce. Takže přepíšeme dějiny, ehm, že? A jako další prazážitek mi vyskakuje přespání kdesi za Luhačovicemi na louce u lesa. Zvyřátka dělala v noci takový bordel, že už od tří jsem strachy nezamhouřil oka. Navíc mi byla ukrutná zima a jako na smilování jsem čekal na východ slunce. Dočkal jsem se:-)
      Na jižní Moravu jsme po dvou dnech skutečně dorazili a najeli téměř tři sta kilometrů. Nechtěli jsme dorazit rozhodně nejkratší cestou, protože Lednice a vůbec celé její okolí byla jednoduše velmi lákavá. Nedivte se, byl to náš první velký samostatný výlet do neznáma. Takže zůstaneme u těch šestnácti let, ne? :-)
      Dobrým důvodem k setkání počátkem prázdnin nebyly jen zmíněné vakace, ale také blízkost jedněch narozenin (Námořník) a svátků skoro všech ostatních přítomných. Týdenní pobyt jsme si samozřejmě museli vykoupit i nějakou dobrovolnou brigádou v kůlně a na pozemku. Jak tady jinak než na vinicích. Pak mohla nastat i zasloužená večerní zábava, za kterou jsme mířili nejen do vozdeckých sklepa, ale třeba i k sousedům. Ano, Zuzka a Romana Vitáskovy. Šumné to děvuchy:-)
      Jako jeden prazážitek mi nyní také vyvstal zcela náhodou výlet do Lávy nad Dyjí. Poprvé jsem se dostal do kapitalistické ciziny a jako socialismem vychovaná dylina jsem pochopitelně zíral. A taky nakupoval - první dvě desky od kapely U dvou: The Joshua Tree a Hladové Ratlíky. Hromadu peněz jsem tam za ně tenkrát nechal.
      Týdenní báječný pobyt kolem Drnholce jsme završili rekordním cyklistickým tripem, kdy jsme s Námořníkem vyjeli brzy ráno (před šestou hodinou) a večer dorazili až do Ostravy! Jen krátce jsme se zastavili v nácestném Přerově za Malvínou Pikuláškovou, která s námi nakonec jela na kole z Přerova do Hranic (a zpátky). Pochopitelně jsme večer dojeli úplně mrtví. Navíc i vysláblí, poáč totální sračku z nekvalitní jihomoravské vody jsme marně zažehnávali. Však nám od začátku říkali, že vodu tady nikdo nepije...

Takže, bando, máte-li co dodat, dodejte! Zvraťte klidně všechny mé zde zmíněné a také velmi vzpomínky. Budu jenom rád. Stejně tak budu rád, když se spolu potkáme. Nejen ve Vepřové na srazu, který se ke čtvrtstoletí našeho seznámení rozhodně uskuteční, ale také třeba v Drnholci na sklepě u dobrého burčáku či vína. Co, Emane?

Tady najdete hromadu dalších fotek >>>
26.11.2012
medvěd:-)

Deset otázek:-)

Deset otázek pro ... hádejte!

Dr.Ápal. Sobotní podoledne. Před chvílí za okny poodjela historická olomoucká tramvaj. Fotil jsem. Respektive jsem se snažil fotit. Pony - místní výčepní pohunek - přinesl vychytaný zákusek ke zdejší mimořádně chutné sPlzničce, totiž domácí čerstvě udělané kořeněné chipsy. Neuvěřitelný fet! Takže můžeme začít:-) Je důvod. Peťan oslavil slušné čtrnácté výročí čtvrtstoletí páry a my dva prostě museli někam po ránu zajít na oběd. Dr.Ápal je klasika a nejen obědová. A mne trochu tlačil čas (především chuť) vydat další nové Thájmsy. A z Otázek Václava Hlodavce se v jistých nejmenovaných kruzích stává kredibilní théma. Prý, kdo je nedostal, jakoby nebyl. Pojdme do nich. Ani nevím, kdy naposledy vznikaly takhle "live."

1. Z čeho máš teď největší radost?
(chvíle - několikaminutového velmi intenzivního a především dlouhého přemýšlení...:-) Že se zeměkoule pohnula. Ne, začínám mít radost z práce, což nezní úplně dobře, alé.... Díky tomu mám radost i z běžných věcí v životě. Jako je zubní kartáček, toaletní papír a pod. Prostě no-stress. Uvolnil jsem se. Když něco řeknu, začíná to někdo konečně brát v potaz. Konečně!

2. Naopak, co Tě teď prudí? A nemusíš zrovna teď hned mluvit právě o mně:-)
Lidská blbost. Ta mne prudí pořád. Setrvalý stav. Ne, zkusím to jinak. Mám teď kreativní období, takže mně teď vlastně neprudí nic. Jó, kdybys ses ptal před měsícem, odplivl bych si úplně jinak. Navíc jím Dr.Ápalí chipsy s tankovou se sPlzničkou, takže mně nic prudit vlastně prudit ani nemůže.

3. Chystáš teď něco velkého? Třeba svatbu nebo pohřeb?
To ještě o pár století odložím, jo? Nechystám nic. Chci být s přáteli, s lidmi, kteří mne baví a já bavím je.
Tak abych šel, ne? (smích) Ne, chci se seberalizovat, což je otázkou správného načasování. Potřebuji více sebedůvěry a seberealizace.
Abys nám nespychnul! Ano, to bych nechtěl. Na to je ještě čas. Asi tak.

5. Práce? Baví? Nebaví? Hapure?
... perbole? Ipruh! Baví! Jsem kreativní, teď mám pocit, že .... dokážu to, co mám v mysli, aplikovat. A jsem vyslyšen. Je to takové klišé, ale mně teď práce baví. Ledy se pohnuly, respektive změna velení.

7. Jaká hudba a film Ti zrovna frčí hlavou?
Skyfall. Fakt? Já bych chtěl v blue ray všech 50. Ježíšku, narozky se blíží! Ne, tak Skyfall, Skyfall, Skyfall, to mne dostalo a nemíním uhnout. Krásné padesátiny. Kua, neměl jsi tady pětadvacet, ne? Si říkal. Ne, padesát bondovek. Jo, a víš co se tam závažného stalo? Ne. eM už není! Ty hajzle, tys mi zabil eM!? Tos mi neměl říkat, budu teď dlouho smutnyt. Takže si zajdi do někdy a máš tam Adele taky. V uších:-) Mně dokonale zatemnila mysl. Doporučuju! A ten Bond byl KONEČNĚ Bond! Jsem se teď rozvášnil, co?

8. Tvoje oblíbená hračka?
(standarní chechot jako u všech ostatních otázek..:-) Zvláštní... Modelová železnice, vláčky... Tak to je fakt zvláštní. Pan Mobil a mí přátelé. Ne, otoč to, nejdříve Přátelé pak mobil. Tak to jsem rád, že jsem dnešní noc celkem v klidu ustál... Však jo, vždyť je o pracovní verzi. A sakra!

9. je docela blbá otázka zrovna u Dr.Ápala, ale: Jídlo a pití, po kterém se můžeš utlouct a co naopak zrovna nemusíš?
Začal bych, co nemusím: držkovku Fákt?, plíčka a to, co včera dělal Pavel: zemlbába. A co chci? Ťuknout si se sPlzničkou. Chci v podstatě sedět s přáteli u dobrého moku Jo, chápu, soud je hned vedle přes ulici... a jídla. P.S. Utlouct se můžu po české kuchyni kromě výše vyjmenovaného. To fakt nedám. A napiš tam, že rád vařím českou kuchyni, ale ne jenom pro sebe. Pro samotného mne to nebaví.

11. otázka, je otázka, která nikdy otázkou nebyla, a každý si tady mohl říct bez cenzury co chtěl! Tak se do toho s vervou pusť:
Kua, to není desátá, vole, tu máme už za sebpu, tohle je jedenáctá! Tak spusť! Chci být s přáteli, chci být s rodinou, chci žít. Pěkně děkuji!

Petr Blaťák. Člověk, který mne "pronásleduje" už od puberty. Bydlel na vedlejším pokoji na intru a chodil do vedlejší třídy železniční průmky, vždyť je jaro. :-) Spolu s dalšími jsme poprvé tehdá podnikali výlety za vínem (viz třeba Drnholec v těchto Thájmsech), aby postupem času Drnholec vyšuměl. Ještě jsme stihli pár společných akcí, třeba Horní Lomnou. A já kolem dvaceti rád objevoval Olomouc. Takový Bunkr (později Nausea) byl doslova zjevením. Někdy kolem roku 1997 (po Norsku) naše setkávání nenápadně utichlo. K pekelnému obnovení a drsnému zpravidelnění mých výplazů na Olomouc došlo v době, kdy jsme se Skoumalem pravidelně začali jezdit školit zabezpečováky právě do peťanovy Olomouce. A lze říci, že poslední dva roky jsem v Olmíku pečený / vařený. Díky naší spolupráci jsme znovuobnovili těžkotřebovský sraz obou našich tříd. Petra mám rád, byť se spolehlivostí je na štíru, ale klady jasně převažují. Je velmi citlivý, vlídný, starostlivý a v podstatě i šťastný člověk. Jen to neví:-)

---

Letem listopadem

Tak nějak nádohou zrovna sedím v Přístavu na Balkáně. Ze stejného místa jsem letos psal snad několikrát. Poprvé třeba tehdy, kdy se jaro jen opatrně (jak vzpomínám) probouzelo a člověk potažmo medvěd netušil, co teprve přinese. Dneska je však situace zcela opačná. Cyklistická sezona zřejmě definitivně končí. Aspoň už tak dva dny meteorologové vyhrožují. Západ republiky je zřejmě pár hodin pod sněhem, v MNM mají mít "u muzea čtyři" někdy na večer a k nám na dálný východ celá ta zimní taškařice dorazí během zítřka. A zítřek? Je pátek! Víkend oproti končícímu měsíci naopak teprve začíná. Čas mi teď letí zcela neuvěřitelně a jsem rád, že mohu za letní sezónou s klidem bilancovat. Plán mám splněn: lehce přes 10000 kilometrů. Když jsem na Nový rok na svém silníčním (!!!) kole ukusoval první cyklistické kilometry, netušil jsem, že heslo "Jak na Nový rok, tak po celý rok," dojde dokonalého naplnění. Na bilanci celého roku si s klidem dám ještě měsíc. Snad i na Pecce bude chuť a nálada něco napsat. Teď pojďme konečně na listopad 2012. Do konce světa dle Kufberka zbývají přesně tři týdny:-)

      Jak jsem říjen skončil, listopad stejně načal. Totiž pohotovostí aneb emcí či placeným detoxem. První dva dny se cyklistika nekonala, ale o víkendu na novém sedle Fi:zik a s novým obutím (a řetězem...:-) jsem doma nevydržel. Na začátek listopadu bylo celkem fajn a zatímco v sobotu jsem zadělal na článek Cesta po MOM, o den později jsem se na kole protáhl až do Beskyd. Vlastně jsem ani nechtěl, jenže když se to kolo nějak samo rozjelo. A bylo k nezastavení:-) Na obou článcích teprve pracuji a jako ohříváček či lákadlo na další sezonu vyjde někdy po Novém roce.
      Druhý listopadový víkend byl zcela jiný. Po dlouhých měsících jsem se viděl s Pivkem a vyrazili jsme na již tradiční Tour de Koridor. Celá Tour měla být zcela jiná. Na kolejích mezi MNM a MOM měl vyrazit třetí dopravce, leč nestalo se. Paštikář fatálně podcenil předpisy a náš hlavní plán měnící zažité postupy nevyšel. Tím sešlo i z návštěvy MNM. A když jsme měli rozbit hlavní plán, nebyl problém už vůbec žádný problém mne ukecat na tradiční zastávku v Perníkově nad Labem. Místní irskou hospodu se sPlzničkou za pětadvacet jsme tedy znovu neminuli. Naopak jsme netradičně minuli s klidem v srdci Brno. Tohle divnoměsto mi stačí fakt jen jednou za čas. A čas je delší než rok. Doufám:-) Naopak zcela mimo stanovená pravidla jsme pokračovali do olomouckého Dr.Ápala, kde se vyskytuji naopak poměrně často. S radostí. Novinkou na "Tour de K" byl i Peťan Blaťák v naší společnosti železničních fanatiků. A pak můj neplánovaný nocleh v Olmíku u Dušana. Inu, konstalace hvězd byla právě takto nastavena:-)
      V sobotu jsem se až k večeru přesunul z Olomouce přes továrnu do Jistebníka, kam jsem vyrazil pro změnu s Kufberkem na tradiční kapří hody. Úroveň tradičně upadá, takže sladkou tečkou se stalo zámecké pivo v zábřežském pivovaru. Ano, Kufberek je taky člen, kterého potkávám stále méně a tudíž témat je tradičně mnoho. Ženáči, vzbuďte se! Konec světa se přece blíží, ne?:-)
      A pak jsem úspěšně lehl. Pocit ranní kocoviny byl krutě vystřídán jasným nachlazením, které jsem si nesl asi už od pátku. A to mne čekal mne velmi náročný týden. Jak je obvyklé, drahá dráha staví a buduje výhradně na podzim, kdy už bezpečně ví (jako každým rokem...), že zdroje tu jsou. Špidla hadr:-) Takže jsme se Skoumalem zregulovali jeden nový přejezd ve Velkých Hošticích u Opavy. A to je práce na čerstvém (teda, v rámci možností:-) vzduchu, kdy musí člověk být ready.
      A další víkend! Tentokrát jen v pátek na pivko u Hodže se Skoumalem a Kufberkem (aha, s tím naším společným ne-setkáváním to nebude asi tak horké:-) a Pavlem z Olmíka, jenž do Hodže zavítal poprvé. A třeba ne naposledy:-) Celý sváteční víkend (v sobotu bylo 17. listopadu) se nesl na tenisové vlně. Hráli jsme (přesněji Štěpánek s Berdychem:-) o Davis cup se Španěly a nezmínit tady fenomenální Štěpánkův úspěch v rozhodujícím posledním (!!!) nedělním zápase, byl bych tady za hlupáka a dokonalého ignoranta. Ano, tenisový hattrick máme doma! Navíc stý ročník Davis cupu a domácí prostředí se určitě bude dobře pamatovat. Bravo a klobouk smekám hodně hluboko! Na chvíli byla snad zapomněna i nekončící blbá nálada:-)
      O blbou náladu se nám naopak stará stará unavující garda v tzv. pravicové vládě. Z její původní osádky do dnešních dnů skoro nic nezbylo. Na konci měsíce zmizel a je zmizelej dokonce i Promopro Vondra. Vláda přežila vinou neuvěřitelného nečasova (toho pána už vážně odmítám psát s velkým písmenem na začátku) majstrštyku, kdy nejprve zmizeli neposlušní "rebelové" ODS z parlamentu, aby je nahradil odsouzený kolínský Pekárek. Tohle jméno asi za pár let pamatovat nebudeme. Naopak nezapomeneme na nečase, kterému se Pekárek hodil do krámu při hlasování o zachování důvěry vládě, aby se od něj o pouhý den později distancoval a hodil jej přes palubu supům z mediálních mrdek. To už Kalousek blekotal znovu cosi o morálce a nenašel se nikdo, kdo by mu jeho nevymáchanou tlamu rozbil. Přesto těžko tentokrát překoná nečase. Těžko najít v novodobých dějinách většího farizeje. Tímhle překonal nečas snad už i Pepánka Luxů. Sračky tečou všude po něm a on se ani nehne. Hrdě čelí, prý v zájmu státu a vyrovnanosti. Čeho? Chce se mi zvracet.
      Nedá mi nevrátit se ještě jedním odstavcem k politice. Kubice a jeho ouřadové na ministerstvu vnitra odstavili Bobo-Bobošíkovou, skorojaponce Okamuru a komunisti Vláďu Dlouhého, který to s námi chvíli po revoluci myslel stejně upřímně, jako později Standa Gross, z prezidentského klání. Ouřadové podle kubiceho notiček neuvěřitelně přepočítávali hlasy a odečetli dvakrát více než velí matematika krytá v zádech logikou. Zbabělé kubicovo chování, když vše vrcholilo a on nebyl, mne nutí dát jen velmi nerad pravdu Paroubkovi, jenž o obludnosti tohoto pána již dříve cosi mluvil. Fakt mne drtí, když nesmyslně vyloučí nějakého kandidáta na základě jednoho ze dvou možných právních výkladů. Naše společnost je vskutku nemocná, když je něco podobného možné. Ne, že bych jednoho ze zmíněné svaté trojice kandidátů volil, ale tenhle zářez neuvěřitelně smrdí. Kubiceho zpráva No.2?

Ale pojďme zpátky k životu! Ve čtvrtek 22. listopadu jsme se Skoumalem dooživovali přejezd a já ve stejný den s radostí vyrazil na kolo. A dorazil svých deset tisíc kilometrů. Paráda a pocit spokojenosti se pochopitelně dostavil. Teď se s radostí vrhnu do prosince, na jehož začátku mne čeká třeba i olomoucká PUNCHparáda a na jeho konci pak Silvestrovská Pecka. A pevně doufám, že poslední týden v roce už se budu pohybovat přes den výhradně na svazích špindláckého areálu. Listopad byl neuvěřitelně rychlý...

29.11.2012  medvěd:-)

A co jsme vymýšleli zhruba přesně před deseti lety?

      Ovšem s listopadem je to už podstatně veselejší! Na jeho začátku přivezl s sebou na Dušmeny z MNM do MOM Zipp dva své kamarády a hned z toho vznikla 7. tour de Stodolní. O týden později jsme pak s Lukášem Sporťákem naplánovali Vrútky, do kterých jsme sice nakonec odjeli jen ve dvou, ale na druhou stranu z nezávislé návštěvy Chopper pubu vznikla další báječná Neplánovaná Žilina. 15. jsme s Kufberkem okusili letos naposledy chladné vlny řeky Odry. O nějakém plavání bych nemluvil, ale koupel to byla, 25. pak naposledy v krátkém dresu vyrážím do bahnitých, ale baboletních Opičích hor. A protože konec listopadu byl na události velmi bohatý, musíme přinést ještě jedno povídání o Hokeji, Ecstasi, porodu, oslavě GK´s00, Pardubicích a krabičkách.

1.11.2012
medvěd:-)