chat

Akce roku 2013

Náš diář

Editorial No. 175

"Mám toho moc, jsem na to sám." Věřte, že tahle věta dostala pro mne absolutně jiný nádech než kdykoli jindy. Respektive kdykoli předtím. Ale práce ani lidská blbost se tady v Thájmsech nepropírá, takže se podrobnosti řečeného nedočtete:-) Nezbude než s medvědem zajít na pivko a na zbytek se doptat. Jsou prostě "rány," které ani Thájmsy nesnesou. Nezlobte se, zřejmě troštičku stárnu a praní špinavého prádla via hlásnou medvědovu troubu mne už mnoho let nebaví. Není zrovna tohle dobrá výzva k setkání? Jste na tahu?

      Takže Thájmsy. Bohužel jsem dříve dal dohromady aktuální "let měsícem" než jsem současné řádky napsal. Mám chuť znovu (a právě po deseti letech, vtipná shoda, ne?) za sebou opět zhasnout. Nic nepsat a života si "jenom" užívat. Znovu se dostávám do "přelomu věků" (To je ale blbost, co?), kdy se mi znovu mění hodnoty a pohled na život. Možná i povaha. (proboha!) Zůstává jedna dokonalá stálice: Kdykoli jsem sám se sebou spokojen a řeknu si přesně tohle třeba jen v duchu, poáč skromnost více nedovolí, pád na držku přichází zatraceně rychle. Možná přichází více to druhé (pád) než první (blbost). A množství dotírajících blbců se radikálně zvyšuje. Inu, zkouška.
      Opět vstupuji jinam a blížící se čtvrtý křížek se jeví jako dost dobrá výmluva. Tak co, zhasnout nebo ne? Neptám se nikoho z vás. Jsem zvyklý. Na vaše ne-reakce. A tudíž si sami zkuste tipnout, kdy přijdou Thájmsy No. 177. V květnu? Příští rok? Co já vím?
      Schválně jsem se spletl o jedno číslo. 176. thájmsy totiž ještě s nějvětší pravděpodobností vyjdou. Je třeba zmínit Bamberg, kam lákám další lidi. A pak do nich chystám ještě sloučený Tour de bier za zhruba poslední rok. Bylo jich docela dost. Malé pivovary nám utěšeně vznikají:-) A proprat se českými či moravskými pivovary je třeba. Materiálu mám kupodivu spoustu. Jen chuť na psaní zrovna fatálně chybí. Ale deathline se blíží, takže se zřejmě ztopořím.
      S mou změnou názorů obvykle přichází i doba, kdy je třeba měnit staré známé za nové. (Nebo nové známé za staré?) Jakožto notorický odmítač vlastních vztahů (Holky, fakt - díky!) jsem na tom zcela jasně. Naopak lituji (obdivuji) přátele, kteří "nevztahem" trpí. Amen:-)
      V těchhle Thájmsech najdete na začátku zmíněný let měsícem, tenhle malý výpotek a především poslední kapitolu loňského Bambergu. Až kamarádova snaha totiž vyprovokövala jinak thájmsově líného medvěda k aktivitě. Jinak by díra mezi 174 a 175 byla zřejmě ještě větší. Dodávám pak už jen úvod a konec Alpáčů 2013. Nic více. Doufám, že stačí. Osobně jsem rád, že v Alpáčích jsem pořád měl potřebu aspoň něco napsat. Jinak by zřejmě zbyly jen vzpomínky a fotky. Spíš fotky než vzpomínky:-) A fakt si nejsem jistý, že prostředních pět LUŠTÍcích dní někdy napíšu. Jsem sobec a chci se věnovat sám sobě. Nereagujete, takže na vás seru. Deset let od poslední medvědovy thájmsí menopauzy je tak akorát. Čas na další kolo.

medvěd:-)

!!! TOP akce !!!

!!! BAMBERG 2013 !!!
v noci z pátku 26. na neděli 29. dubna roku 2013

Máte snad pocit, že o Bambergu nebylo řečeno zdaleko všechno? Nedivím se! Seriál zážitků z loňského roku ještě neskončil! Navíc se nám blíží jaro a s ním pivní repete. Takže, kdo chcete, hlašte se do konce března! Budete vítáni a užijete mimořádnou akci.

SHÁNĚJTE ŘEZIHO NEBO MEDVĚDA. (oba ví své:-)
*****
Zcela jistí účastníci zájezdu: Alýšek, medvěd, Řezi a Skoty. Co, Skoumale? Kdo se ještě přidá?

Novinka

Bamberg 2012 - 3. část
Výlet do malebného pivního ráje nedaleko za hranicemi v Bavořích

Podzimní lehké mrholení bylo sice romantické, avšak vytrvalé. Do další vesnice jsme přišli provlhlí, hladoví a krapet přiopilí. : Naštěstí pivovary jsme nemuseli hledat - byli pěkně vidět.

9. Pivovar Brauerei Wagner

      U tohohle pivovaru jsem věděl, že první, co potřebuji, je jídlo. Stupeň opilosti v mém těle rychle stoupal k červeným hodnotám. Sedli jsme si do malebné místnosti hned vedle výčepu ke starým kachlovým kamnům. První věc, která mě zaujala, byl košík na výčepu plný preclíků. Na nic jsem sem nečekal a šel jsem k němu. Hostinská se mě sice zeptala, co bych si přál, ale já jí pouze drze sebral preclík a zamumlal: "Two beer, please." Vítězoslavně jsem odkráčel zpět na místo, kde jsem si pochutnával na mém ukořistěném preclíku. Hostinská pochopila, že máme asi hlad a k pivům nám přinesla i jídelní lístek. Bohužel byl napsán pouze v němčině. Kamarád se snažil něco z lístku přeložit a já si vybral od oka. Proč taky ne? Měl jsem hlad. Koneckonců tady všude stejně dostanete akorát vepřový se zelím. No, kamarád vepřový a zelí taky dostal. Zato přede mne byl položen talíř plný čočky, na které plaval kus uzeného masa. To mě opravdu lehce překvapilo. Čočku bych si v hospodě asi nikdy neobjednal. Hlad je sviňa! A s chutí jsem se pustil do přineseného nášupu! Inu nebylo to k pivu špatné. Na strávení jsme si objednali další druh piva a byli jsme opět spokojeni - jak jinak.

10. Pivovar Brauerei Hummel

Tak odsud si toho už moc nepamatuji :D. Ani fotky se odsud moc nepovedly :. Točili tu asi 6 druhů piv. Vím, že v místnosti s výčepem už bylo plno a tak nás hostinský zavedl přes chodbu do nějakého salónku. Ze začátku jsme byli sami, ale později se to i tady zaplnilo lidima. Pak si další přisedli i k nám - klasika. :

      Není na tom sice nic špatného, ale v česku si většinou nikdo nepřisedává. Nechci tu polemizovat, jestli jsou němci více přátelštější či vlezlejší. Nebo naopak jsou češi více tolerantnější či stydlivější. To ať si každý přebere sám.
      Venku už byla tma a my jsme byli asi 8 km od Bambergu. Bylo na čase se rozhodnout, co dál. V plánu jsme měli sice ještě jeden pivovar, ale ten byl ještě dál z města. Kdybychom tam šli, zpátky by to už bez taxíku asi nešlo. Raději jsme se vydali pěšky směr město. Holt ten jeden pivovar už neuvidíme, nevadí. Někdy příště. ;) Lehké podzimní mrholení se pomalu ale jistě začalo měnit v lehký podzimní déšť a nám bylo jasné, že z procházky taky nic nebude. Došli jsme pouze do předchozí vesnice, kde byl náš známý a již navštívený pivovar Drei Kronen. Už zde vařili a tak jsme zkusili vyhlášené bílé klobásky se zelím, které jsme spláchli dvěma dobrými pivy. Nechali jsme si zavolat taxi, které nás zavezlo do Bambergu přímo před další pivovar.

11. Pivovar Heller-Bräu (Schlenkerla)

      Blížila se jedenáctá hodina večerní a ač byla hospoda úplně plná, už se nenalívalo. Já posilněn celodením popíjením jsem to přesto zkusil. Požádal jsem o dvě piva. Paní mě odpověděla, že za 10 minut zavírají. No a já jí odpověděl, že mi je to jedno. S nedůvěřivým výrazem v obličeji se mě zeptala, jestli jsem schopen to pivo za deset minut vypít. Co sem měl dělat? Zatnul jsem zuby a odpověděl jí: "Ja." A už se ke mně sunuly 2 rauchbiery. Jediný místo, kde jsme si jej mohli vypít, bylo na stojáka na chodbě u stolu ze sudu. Do těch sudů sem se asi zamiloval. : Je sice pravda, že jsem si to pivo vychutnával asi víc, než slibovaných 10 minut, ale vůbec nikomu to zde nevadilo. Nejspíše jsem kouřovému pivu přišel na chuť. :-)
      Cestou domů jsme se stavili v baru u hostelu, kde jsme se včera tak dobře bavili. Tentokrát tam však nikdo nebyl. Holt soboty jsou v bavorsku zřejmě také slabší. Vypili jsme jedno pivo na dobrou noc a šli spát.

Probuzení do třetího dne bylo kupodivu také bezproblémové. Hlava nebolela a já se těšil, co nového mi dnešek přichystá. Měl by to být takový volnější den. V plánu máme pouze tři pivovary, jednu hospodu a procházku po historickém centru města. Nejdříve jsme se šli nasnídat. Bohužel kavárna, kde jsme snídali včera, měla zavřeno. Tak jsem si šel dát ranní kaffe do brauerei Spezial (tj. první pivovar, který jsme v bavorsku navštívili). Můj kamarád byl zřejmě při chuti, protože si místo kaffe obědnal rauchbier. "To nám to pěkně začíná," usmál jsem se: Ke snídani tu neměli ani pečivo a tak jsme se vydali do středu města.

      Opět začalo mírně mrholit, ale na to jsme si za ty tři bavorské dny celkem zvykli. Historické centrum začínalo za mostem, na kterým byly zavěšeny stovky zámků. Údajně to mají být zámky lásky. Takový mladý zamilovaný pár si zde pověsí zámek a zamkne si svou lásku na věky. Tady bych si chtěl otevřít stánek se zámkama. Asi bych si tu brzy vydělal na svůj pivovar. :-)
      Hned za mostem jsme objevili výbornou velikou kavárnu s pečivem a zákuskama. Tedy kaffe tam vařili opravdu luxusní. A jejich koláče se jenom rozplývaly. Pěkně jsme se nadlábli a začali jsme bloudit bambergskými uličkami. Je to opravdu pěkné město. Jenže k naší smůle opravdu začalo pršet. Zapadli do Brauerei Heller. Tam jsme už včera byli krátce před zavíračkou a stihli pouze jedno pivo. Tedy dnes jsme to museli napravit jedním rauchbierem a jedním weissbierem. No, upřímně, včera mě to pivo chutnalo víc. Né, že by bylo nějaké špatné, ale je hodně výrazné, což sem včera už tak moc nepociťoval. Weisbier měli pouze lahvový. Kupodivu byl taky černý a voněl kouřem, ale ten mě chutnal o dost víc.

12. Pivovar Brauerei Ambräusianum

      Pivovar jsme našli velice rychle - byl taky rovnou vedle pivovaru Heller. Jako by se tady stavěly pivovary v páru. Prostředí pivovaru se mě velice líbilo. Nejspíše byl postaven z nějakého dvora a chodeb, ale to nebylo ke škodě. Ba naopak! Zaujalo mě, jak důmyslně a elegantně při stavbě využili veškerý prostor. Taky to byl náš první pivovar, kde bylo vidět varnu. Dali jsme si světlé pivo. Těch prvenství měl pivovar povícero. Upřímně to bylo první pivo v bavorsku, které mně opravdu nechutnalo. Chěl jsem si tedy spravit chuť weissbierem, ale mezi náma, ani to nebylo pravé ořechové. A proto jsme šli jinam.

Cesta do dalšího pivovaru byla asi 2 km a venku se opravdu rozpršelo. Kdybychom viděli taxi, tak by jsme si jej určitě stopli. Ale v tomhle dešti snad ani taxiky nejezdili. Museli jsme jít dál i přes nepřízeň počasí.

13. Pivovar Brauerei Kaiserdom

      Pěkná pivovarská restaurace s ještě pěknější mladou servírkou. Problém byl, že neuměla vůbec anglicky. Pivo jsme si ještě dokázali objednat, ale pak už jsme z ní nedostali ani preclík. Dali jsme si ještě druhý pivo, abychom zatím trochu uschli. Mezi tím přestalo pršet a my se vydali do posledního pivovaru. Ten byl odsud asi jeden kilometr a myslím si, že už to nebylo ani ve městě.

14. Pivovar Brauerei zur Sonne

      Vím, budu se opakovat, ale jinak to prostě nejde. Pivovar byl opět velice pěkný a pivo bylo výborné. Zde jsme si dali i jídlo, ale na rozdíl od včerejška už jsem neměl chuť experimentovat. Oba jsme si dali vepřovou panenku, pouze každý ji měl s jinačí oblohou. Světe, div se, opět byla vynikající! : V tomto pivovaře mě nejvíce zaujaly pisoáry. Né, že bych byl nějaký deviant, ale protože nad každým pisoárem byla jedna kachlička s nějakým vtipným obrázkem, líbily se mi. Pokaždé, když jsem přišel k pisoáru a podíval se na ten obrázek, začal jsem se tak smát, že jsem se div nepochcal. :D
      Po cestě zpátky jsme se znovu zastavili v Kaiserdomu, kde jsme si koupili ty jejich německý kameninový krýgle. Slečna sice neuměla německy, ale dobře věděla, kolik je 2x5 euro pro ní do kapsy.

Příští den ráno byl den odjezdu. To už jsme v bavorsku nepili. Vlak nám jel v 8:30 ráno, takže jsme jej stihli tak akorát. Že se blížíme z bavorského ráje k české hranici, se nedalo nezaznamenat. Před poslední zastávkou na německém území nás kontrolovali němečtí policisté. Proč? To by mě taky zajímalo, ale určitě to nebude tím, že se můžeme volně pohybovat v Schengenu. Bych chtěl vědět, jestli i čeští policisté jezdí u hranic s Německem ve vlacích a kontrolují Němce.

      Když už jsme projížděli Plzní, tak jsme i tady vystoupili a šli se naobědvat do výkladní skříně plzeňského pivovaru: Na Parkánu. "Výkladní skříně?" Tak to jsem asi trochu přehnal. Jen co jsem otevřel dveře této hospody, tak mě přes nos praštil takový smrad z cigaret, že jsem se chtěl otočit a jít pryč. To si snad dělají srandu! V Bavorsku se nekouřilo ani v jednom z těch 14 pivovarů a měli plné hospody. A tady, něco co by měla být rádoby vlajková loď, tak si nechají zasmradit jako tu poslední špeluňku! Rozum nechápe, ale byl jsem doma v České republice. Těžce jsem vše rozdýchaval. Dal jsem si nefiltrovanou plzeň. Špatná nebyla. Bohužel už nemohu objektivně říci, jestli ta hořkost byla více z piva a nebo ze mně. Pro jistotu do vlaku jsem si raději koupil dva bažanty. ;)

Na závěr bych rád napsal asi toto: "Bamberg mě opravdu dostal, svou slušností, svou čistotou, svým klidem. Piva byli exellentní a pivovary jakbysmet. Věřte, nebyl jsem tam naposled!"

řezi

Novinka

Alpáče 2013 - Zillertal 3000 a Hintertux
díl první - příjezd v sobotu 19. ledna

Zvláštní medvědovy zážitky na začátku? Nějaké znamení?

Je pátek odpoledne. Cestuji z Města Omezených Možností nach Chlumec nad Cidlinou. Ani ne tak dlouho jako intenzivně. V Pardubicích s úlevou opouštím pendolino, i když se zrovna netěším na přestup do vlaku směr Náchod. Zvenku motorák vypadá naprosto standardně. Totiž béžovorudě. Ovšem uvnitř je úplně jiný interiér. Navíc vonící novotou. V okamžiku, kdy se noťas sám a dobrovolně připojuje na ČDwifi a surfuje ČDportálem, říkám si něco o tom, že čekárna ČDlounge je zřejmě nedaleko. Ale po odjezdu z perníkovského kolodvoru vše stále funguje. Aha, vše je jinak, když koukám, že vagón má dokonce informační systém. Vítejte v 21. století na trase Pardubice-Náchod!

      A co se ještě nestalo ve stejném vagónu? Přisedá si ke mně mladá, vysoká a navýsost pohledná (ba až exkluzivní) 90-60-90. To už se podezírám, že na odklonové pendolíní trase bylo přeci jen těch piv větší než malé množství a svět se mi zdá být lepší než ve skutečnosti. Nebo snad nový interiér ČDvlaku je schopen přitáhnout i něco tak exkluzivního? Až po chvíli, kdy Dokonalé 90-60-90 pomáhám s lyžemi nahoru na věšák, si všímám, že její futrál na lyže a má mikina stejnou značku. A vlastně obojí je ke značce naprosto neladící: můj věk a její lyže? Ano, slyšíte, lyže a ne prkno. Tedy prkenný jsem byl spíš já. Jako prvnička. Medvěde, medvěde...:-)
      Návrat do těžkodrážního koženkového drilu přichází ostře a dříve než mi bylo milé. Za dvacet minut v Hradci Králové, odkud jsem už putoval naprostou klasikou. Dokonalá 90-60-90 si cestovala spokojeně kamsi dál na Náchod a já ještě v Chlumci předchozí zažitý zážitek nevydýchal. Potřeboval jsem jej aspoň spláchnout pivem. Charliemu se do Konibaru nechtělo. Mne to tam aspoň na chvíli táhlo. Jenom jsem nepochopil, co místní štamgasti měli proti mé bundě: "Jsi Sparťan nebo Rumun?" A co takhle: "Pěkná bunda," pánové? Vyklopil jsem do sebe dvě rychlé Plzničky a dal se na dobrovolný ústup. Ranní vstávání měli přijít až krutě brzy.

Den první - odjezd do Tyrol!

Již jsem přivykl na tradiční autobusové ski-nádraží v BOPAKu, odkud odjíždí obvyklý autobus CK Martin za skizážitky. Pro letošek byl stanoven termín odjezdu na pátou hodinu ranní. Ano, slyšíte dobře! Bylo však s podivem, že v určený čas jsme se v BOPAKu limp bizkit pouze my dva s Charliem. Nespletli jsme se?

      Nespletli! Jako švábi na pivo se sjela zbývající osádka našeho autobusu o chvíli později. Na řadu přišel první, druhý i třetí welcome drink, nakládka výstroje a především výzbroje (skoro samé LUSTI), čaj a káva na cestu a především odpor. Náš odpor (spíše důslednost) v odmnítnutí převozu Zdeniných lyží do Tyrol (aby nám nedělala ostutu) a její usedavý pláč nad nečekanou situací. Jak se ukázalo, ani její nejlepší kamarádka Lenča předem nic neprozradila. S moldánky pod víky, ale přece jen Zdena nakonec dobrovolně nasedá do autobusu CK Martin a s uplakaným konstatováním, že takhle si tím pádem vůbec nezalyžuje, nás všechny poprvé na lyžáku rozesmává. Výbuch to byl zcela nezřízený. Chudák Zdena.
      Popisovat tady trasu obvykle nemá valný smysl. Jednoduše již v rámci tradice při jízdě naprosto prázdnou sobotní Jižní stojkou zamávám symbolicky na svou továrnu. Pak chvíli klimbnu stejně jako ostatní a už stojíme na hranicích s Bavorskem. Teda skoro na hranicích. Poslední benzinka, poslední útrata v CZK, nákup posledních (jak se později ukáže naprosto zbytečných) zásob a fijá dále na cestu. I tady slušně nejeden kilometr proklimbáme, jen pár technických pauz a není snad mezi námi jediný, kdo by nechtěl dospat spánkový deficit. I CK Martin byl spokojen, neb osádka moc nechlastala a tím pádem i počet nutných zastavení klesl na nutné minimum.
      A pak se to stalo! Známé místo, které jsem si byl schopen i tentokrát přirozeně vybavit: kousek za Zell am Ziller stojí u hlavní silnice pivovar. Co vaří? Překvapení: Zillertal beer. Ženským chutnal, pánům vůbec, poáč svou barvu až krutě připomínal úplně jinou kapalinu. Ale to jsem jinde. Chtěl jsem psát o známé křižovatce, odkud lze dále buď na Zillertal arénu nebo Hintertux. Takže my svištíme tunelem rovně a za Mayrhofenem se snažíme rekognoskovat terén. Nakonec jsme spatřeni dříve my a pak již stačilo jen pár pokynů, abychom se ocitli na správném místě.

Co vám budu vykládat. Každého musí dostat typický alpský budoár stojící v údolí. V našem případě na vysokém skalnatém ostrohu mezi dvěma dravými řekami s rozhledy na okolní alpské velikány. A snad poprvé byla na dohled i jedna z odvážných lanovek, kterou jsme však vlastně ani jednou nevyužili. A to jen vinou placeného parkování pod jejím dolním koncem. Takhle jsme využívali neplaceného Finkenbergu, které nebyl o nic víc dál...

      Tyrolí domáckou pohostinnost nám tentokrát nebylo dopřáno poznat. Oba domácí byli původem z Brna, ovšem dneska už jsou zcela jasně asimilováni místními podmínkami. Takže zařizují permice, na které mají slevu a i my jsme tím pádem spokojeni. Den lyžování za devět stovek? Panejo,luxus!
      Děvčata dostala chuť na kávičku a především dávku pravých nefalšovaných alpských slunečných paprsků. Na místě jsme tentokrát nezvykle brzy (kousek po poledni) a je pravdou, že žádné příště už nebude. Nevěřím tomu, že bychom se za celý týden vrátili kdy dříve než po páté hodině odpolední. A to už tady žádné slunce dávno nesvítí.
      S brzkým příchodem také souvisí fakt, že máme luxusně mnoho času na vybalování a rozmístění - jak řekl náš pan domácí - jednotlivých účastníků do obou asexuálních ložnic. V každé jsou totiž tři postele. A my víme své, takže nemáme potřebu si nikdo stěžovat:-)
      Večer musel (jednoduše musel) zcela logicky začít a s ním přijít seznamovací večírek. Zásob máme mraky, alkoholu taky, takže proč se trošku neseznámit, ne? Že se nakonec půjde spát nadvakrát a podruhé až v časných ranních hodinách byla situace, která nás po dlouhé době dostala zpátky na Roháče. Prosím, žádné usmívání! Naše bránice dostávají zabrat úplně stejně v Alpáčích jako v Roháčích. Ale tady jde především o kruté lyžařské soustředění. A někde tady klidně s radostí prohlásím, že na výpadkový den nikdo z nás ani jednou nepomyslel:-)

Pokračování? Snad něgdy příště!
22. února 2013
medvěd:-)

Dejá-vu? Aneb stařinka, jak má být :-)

      Začátek celého víkendu byl poměrně nevinný. Jsa unaven celodenní prací odcházím výjimečně coby samopíč na dvě pivka do Sazkárny, abych o dvě hodiny později navštívil byt svých rodičů, který se toho času nacházel ve stavu neuspokojivém, totiž rozestavěném. Na nějaký úklid, natož manuální práci jsem neměl ani pomyšlení a tak vyzývám svou sestru na pivko. Stodolní rovnou zamítla s odůvodněním, že přece nemůžeme odejít na dlouho: "Co by si o nás rodiče pomysleli?" Odcházíme tedy do nedalekého kulturáku, kde nás zaujal nedávno otevřený bar. Rozvykládali jsme se natolik, že na rodiče rázem zapomínáme a navracíme se až po dvojitém vyzvonění maminkou...

      I po návratu do již částečně odklizeného bytu se však dlouho nezdržuji a po desáté večerní odcházím do vylidněných ulic porubského sídliště. Pilsnery mi dnes maximálně sedly a tak přemýšlím, co s načatým večerem? Zkusím zavolat Laďovi, ten se chytá a nakonec po hodinovém pěším přesunu zakotvujeme u neoblíbeného Šimka ve Sviňákově. Někdo si dá Budvar, jiný zase Pilsner. Tak jako tak zůstáváme u lahváčů, protože místní Ostravar je skutečně nepitelný. Během pár minut začínáme ladit náš zítřejší plán. Na návštěvu (a ne ledajakou) se k nám chystají kamarádi z Tlumačova. Když už my zlínští fanoušci nemůžeme chodit do Medvědovy arény, proč nezajít na PlayOff do Vítkovic? Program je jasný, teď jen včas vstát a odjet naproti ostatním do Přerova.

MEDVĚDI FANDÍ VÍTKOVICÍM!!!

      Vstát včas se nakonec podaří jen Laďovi. Já otvírám oko až v okamžiku, kdy jeho vlak opouští Sviňákov. Probírám se a než se ztopořím k odchodu, přichází první zpráva: "Ty vole, mají s sebou perfektní vlajky a k tomu i báječnou slivku! Jen nevím, jestli nám vydrží na konečnou!" O hodinu později už celou výpravu očekávám na nádraží. Laďa v repre dresu je v okně nepřehlédnutelný a jeho zvolání "Vítkovičtí Medvědi!!!" nepřeslechnutelné. Bouřlivě se vítáme a skandování se rozjíždí naplno. Asi jsem ještě zapomněl napsat, že kromě vlajek jsme my ostatní v medvědích dresech, takže nechápavé pohledy začínají už na nádraží.

      Se všemi připojenými se ihned přesouváme k Sazkárně, jejíž šéf však do našeho příchodu nevydržel, a tak jdeme vzbudit senzaci o kousek dále k Ťamanovi. Veselé veselí pokračuje a já si hledím toho, abych se k ostatním co nejdříve připojil, což po včerejším výkonu není nic těžkého. Ostatní hosté i sám majitel stále nějak nedokáží pochopit, co se to tady vlastně děje. Jistým zklamáním pak je Pivkův příchod. Bastard nejenže si nevzal dres, ale ještě měl k tomu blbé kecy, že jsem mu nic neřekl. Mám mu vytnout hned nebo později? VÍTKOVICE!!!

      Přiblížil se začátek hokeje a my tedy stoupáme k tramvajové zastávce. Fandění nebere konce stejně jako údivné pohledy spolucestujících. Za chvíli však již vystupujeme ze sedmnáctky vedle haly a to už se začínají divit i kolemjdoucí fanoušci. Až na pár primitivních výjimek však převažují kladné reakce opět podpořené vlajkami. Absolutní vrchol však přichází již v druhé minutě. Zásluhou "našeho" Hubáčka Vítkovice dávají první (bohužel také předposlední) gól a Sused se jako na povel zvedá a všude kolem ukazuje svou vlajku "MEDVĚDI FANDÍ VÍTKOVICÍM!", za což sklízí potlesk ze všech stran a tribuna nás přijímá zcela za své. Už i vítkovický fanoušek před námi se osměluje k dotazu: "Zda by si i on mohl dovolit přijet do Medvědí arény ve Vítkovickém dresu?" A pročpak ne?

      Další výkon vítkovického týmu však potvrzuje naše obavy, že ani Medvědi první vítkovické lajně nepomohou. Třinec zcela zaslouženě vyhrává poměrem 2:6 dnešní zápas a poměrem 4:2 i první kolo PlayOff a postupuje do semifinále.

Tlumačovská Klenba speciál

      Před stadionem se chvíli hledáme. Hlavně nález poněkud podroušeného Havrana nás na nějaký čas zaměstná, ale po chvíli jsme kompletní a můžeme vyrazit na další cestu, která nás má přes Sviňákov, kde prožíváme u Ťamana malé deja-vu, přivést až do Klenby. Televizní stůl je zamluven, takže by neměl být problém. Se stolem nebyl, ale s podroušenými a nyní hlavně unavenými Medvědy z Tlumačova ano. Před jejich definitivním odpadnutím napadá Pivrnce spásný nápad: "Jedeme na Stodolní!!!" a po chvíli vskutku podnikáme poslední dnešní přesun směrem do centra města, kde se ocitáme kolem půlnoci. Tlumačáci zprvu nadšeni nejsou, ale po chvíli se jim odvázaná atmoška v nitru Stodolní přece jen zamlouvá. Sused je maximálně spokojen se svým dnešním úlovkem - originální zabroušenou výškou od Radegasta a Pivrnec časem začíná litovat, že dnes dres nevzal s sebou. Oslovuje nás totiž stále více lidí.

      Dance-club bar s poněkud lechtivou obsluhou nás však dlouho nebaví a odcházíme "pařyt" dále, konkrétně do E99. Je sobota po berouskovi a tak osazenstvo na tucplacu je obstojné, nacož s Pivrncem pozitivně reagujeme. Tlumačovští nám nakonec dávají ještě chvíli a sami jdou posedět do Tunnelu. Zábavu pak utínáme přesně v nejlepším, po druhé ranní, loučíme se s Pivrncem a podnikáme přesun do Medvědího doupěte, kde zanedlouho usínáme spánkem spravedlivě unavených.

Nedělní překvapení na Mexiku

      Ráno překvapuje sused čerstvě uvařeným kafem a zatímco se ostatní po chvíli věnují sledování filmu Rok ďábla, začínám vařit Sojového psa, který si typičtí masaři nemohou vynachválit. Čas se však nebezpečně blíží k odpoledni, kdy chtějí vyrazit na vlak směrem k domovu a tak se ještě domlouváme s Laďou na jedno k Ťamanovi. Tam opět přichází deja-vu (s některými z osazenstva se vidíme během čtyřiadvaceti hodin podruhé) a s ním první, druhé, třetí vyprošťovací a s nimi susedův nápad s rumem. Před třetí však už skutečně nadešel čas k odjezdu, s Laďou se bezpečně přesvědčujeme, že vlak i se známými opouští Sviňákov a domlouváme se na malý výlet na kolech.

      Opouštíme Sviňákov a přes Porubu míříme (nejen) k lesům kolem Krásného Pole a Vřesiny. No a když lesy a kolem Vřesiny, tak logicky přichází ještě jeden název: Mexiko. Sedáme ke stolu, objednáváme tvargle a Radegasta. Vykládáme o včerejšku, o hokeji a tak a za chvíli koukám přes Laďovo rameno ke dveřím, ve kterých stojí Moravec. Záměrně nic neříkám a o pár chvil později, kdy se zvedá na záchod, otáčí pohled a zůstává stát jako zkoprnělý: "Ty vole, ty vole, Moravec, Irgl, Burger, Trvaj, Zápotočný, Phillip, Černošek, Krayzel, Hubáček, Svozil... Já se snad zblázním!!! Ty vole, ty vole!!!" Jo, jo. V repre dresu, s Vítkovickou šálou kolem krku a celý auf. Ještě více zkoprnělý zůstává v okamžiku, kdy David sedí přímo u našeho stolu. Tamtam ze Zlína totiž hlásil, že o něj má Zlín zájem, ale Davidovy zájmy míří úplně někam jinam: zůstat doma nebo do zahraničí.
      Za nějaký čas Laďa získává odvahu, obíhá s dresem celý mančaft a následně ještě s kartičkou pro svou mladou. O ještě kousek později pak přichází první zelená a my si k týmu přisedáme. S Jirkou Trvajem držíme řeč nejdéle a nejradši. Je prostě skvělý, skromný a do zbytku týmu nějak nezapadá. Předčasně také odjíždí, ale my místo toho, abychom sebrali poslední zbytky rozumu, opájíme se společností i zelenou víc a více. Nakonec hokejisté sami odjíždějí kolem druhé a my vyprovázeni paní Buroňovou o chvíli později také. Cesta domů na kole byla pak přímo šílená, já ji opepřil držkopádem před Klenbou (naštěstí nic netušíc o uvnitř probíhající Věrčině narozeninové pařbě) na několikátý pokus nasedám na kolo a mířím domů. Pondělní dovolená je pak více než nezbytná...

      P.S.: Tady by mohlo vyprávění o jednom šíleně propařeném víkendu docela i končit. Ovšem i čtyři dny po akci nemám na alkohol ani pomyšlení a úspěšně se jej straním. (Včerejší jedno pivko v Klenbě nepočítám, protože mi ani nechutnalo.) S Laďou jsme pak ve středu vyrazili na kole a na cestě mezi Plesnou a Velkou Polomí potkáváme auto a v něm známou tvář z Mexika - Phillip. Vypadá to, že se hokejisté rozhodli nás pronásledovat i nadále (teda spíš se vracel domů od Moravce...).

md:-))) 20.03.2003

letem únorem

Máme za sebou měsíc ze suverénně nejmenším počtem slunečných dní. Ani jeden! Nemyslel jsem, že Hintertux či Penken, což bylo ještě v lednu, byly mé poslední slunečné dny na hodně dlouho. Poprvé na déle než pár minut vyrazilo slunce zpoza mraků až dneska, kdy píšeme poslední únorový den. A místo abych brouzdal sněhem na běžkách, zvykám své pozadí drsnému posedu svého fi:zika a pumpuju chybějící endorfiny z těla ven činností zhola nezimní. A poprvé se těším na čas, kdy začne příroda pučet, odetají zbytky sněhu a začnu drtit cyklistický tachometr nemalou silou, jak se sluší a patří. Ano, byl to hustý měsíc, ale naštěstí na depku mnoho času nebylo. A hlavně bylo kam zajet. Čímž logicky vzniklo i pár článků do Thájmsů. A také vyšly jedny Thájmsy, na které jsem tlačil silou, aby vůbec vyšly. Mám toho moc, jsem na to (skoro) sám. Jak říká klasik Bambulín:-)

      Takže teď zrovna sedím v hospůdce u brušperské přehrady, která je plná sněhu. Hospůdkovské "petry" jsou naštěstí plné sálavého dříví a je tady moc fajn. Tělo uvyká jinému drilu a mozek přemýšlí, jak popsat končící měsíc. Jak asi? Pozitivně. Proto začněme jednou smrtí: Viteček a včera. Velký učitel a výrazná tvář Háje ve Slezsku posledních padesáti let to má za sebou.
      A teď jinak: Olomouc! Jeden dlouhý víkend zkrášlený začátečním Dušano-Zuzkatým pátečním dejchánkem plném pochopení a laskavosti. Pak nápad na zájezd do Kroměříže a Černý Orel i s pozdějším Maxíkem. Dva místní pivovary, přičemž jeden činí full service zatímco druhý "jenom" vaří. A Kroměříž navíc vylepšuje v mých myšlenkách doposavad tragické skóre. Nenávist místa se překlopila v nadšení. Nejen díky géniu Locky, ale také atmosférou, kdy i ospalé město v sobotní večer propukne do víru velkoměsta. Klobouk dolů!
      A pak už nic než práce, dvoje běžky a simulace. Na pořadí záleží, poáč nepřicházet v určitém pořadí chytil by medvěd (potažmo člověk) nežádoucí depku. A tak zbývá už jen pár maličkostí, které hýbou zcela nezaslouženě mou hlavou. Tou první je vítězství Zlína v základní hokejové části a pak ten, který mne tam kdysi přivedl a jehož chování jsem přestal absolutně rozumět. Dříve než v únoru. Tak jej nechme spát:-)

28.2.2013  medvěd:-)

A před deseti lety? Asi takto:-)

      V březnu jsem definitivně opustil stránky Frýdlantských Thájmsů a jejich opečovávání a tvorbu jsem přenechal ostatním ze SZKF, abych se nadále věnoval pouze svým stránkám a pochopitelně i hokeji. Jedním z (nejen) hokejových zážitků pak byla akce Medvědi fandí Vítkovicím, která se uskutečnila kolem posledního vítkovického zápasu v PlayOff. Záměrně říkám kolem, protože zážitky z celého víkendu jsou dodnes pro mne takřka neuvěřitelné. Jejich součástí byla užnevímkolikátá návštěva Stodolní (mimořádně povedená!), stejně jako cyklovýlet za tvarglema na Mexiko...