chat

Akce roku 2013

Náš diář

Editorial No. 176

A je to tady. Legrace, která musela jednou přijít. Tedy okamžik, kdy zjistíte, že Thájmsy čtou třeba i vaši skvělí rodičové. Sranda je v tom, že na Thájmsy přišli "už" teď, tedy brzy poté, co poznali internet:-) Sranda druhá, když mi pak s obavami v očích vyčítají pivko (tady, prosím, malé p:-) jako jasnou modlu, která je protahována celými Thájmsy. Mají pravdu. Zima byla letos tuhá a dlouhá, takže i přes mou snahu v "přivolávání" jara koupí nového strojku pro cyklistickou radost nemám jiný nástroj než PC a krýgl v ruce. Chyba? Možná. Tak zkuste číst dále:-)

      Alpáče. Akce, jejíž zpracování mi dá ještě kus práce a přemáhání. Nějaká ta fotka se (s pivkem, jak jinak...:-) samozřejmě taky najde. Ale to není to nejdůležitější. Ten správný "top" je úplně někde jinde. Stalo se, že jeden z mých vůbec nejlepších kamarádů, které mám (a jsem na to patřičně hrdobec!), našel zřejmě svou pořádnou lásku, ze které jenom kvete. Pohoda, klídek, nádhera. A má závist. Ano, závist. Ovšem ta správná, zdravá. Ta, která nezávidí škodlivě, ale naopak přeje. Další vlastnost, kterou teprve u sebe vstřebávám. Nářez. Zvykejte si. Má závist jasně říká, že opuštěnost medvědí sluje je sice fajn, ale není to to pravé ořechové. Příklad mých přátel mi jasně dává na vědomí, jak má být svět v pořádku. Docela luxusní "objev," nemyslíte?
      A teď byste už se mohli s klidem pustit do čtení Thámsů. Jenže měsíc se s měsícem sešel a dlouho se tady nic nového neobjevilo. Že by nebylo o čem psát? Ale právě naopak. Jenže provedu věc nevídanou a nechám vás po medvědovi pátrat. S tím se poperte, jak umíte. Hlásná trouba majinko zleniví a vám nezbude zřejmě nic jiného než se s medvědem občas někde setkat. Sociální sítě způsobily, že o mém pohybu víte téměř všechno a já o vás vůbec nic. Asi jste pochopili kam mířím, ne? Dejte si tedy Thájmsy po okraj naplněné pivem a Prčicema. A také si zvykejte, že budou akce, o nichž se nic nedozvíte. Začínám být vybíravý...

medvěd:-)

Připravujeme?

Novinka

Těžký Češín - Brabčák - Hodža
v noci ze soboty 23. na neděli 24. března

Zvláštní. Zrovna, když se chystám psát o Češínských jablkách či neméně nedůležitém pivu, sedím na kraji ostravského Balkánu v Přístavu a poslouchám maníka (někde mezi padesátkou a smrtí...:-), jak se urputně brání vycestování kamkoli, kde se není schopen se svou vlastní pohodolností domluvit. Prý by si "tam" a ještě i dlouho po návratu připadal jako blbec. Tak trochu mi nastavil (pravda notně zaprášené:-) zrcadlo. A pak jsem si vzpomněl na kamaráda, který podle všech velmi podobných indícií vykazuje podobně nesmyslné "defaultní" nastavení. Jak známo, až srážka s "cizí" realitou obvykle zapůsobí i na takové týpky - tedy správným směrem. A nastavené zrcadlo z dotyčného udělá naprostého blba. Jasně, že v jeho vlastních očích:-)

      A tak jsme v rámci "Přípravy na přípravu" (chystaný Bamberg 2013) vyrazili do Těžkého Češína. Upřímně, vždy pro mne přirozená pidlivizace končila řekou Olší. A dál už byli lvi. Respektive Poláci:-) Nic mne tam za řeku nikdy nelákalo a dodnes mám "problém" se vzpomínkou na celní prohlídky na obou těšínských mostech. Přičemž jako potenciální zloděj polského zlatého pokladu jsem si připadal vždy oběma směry. Nekonečné prohlídky pasů, celnická tupá nadřazenost. Inu, úřad. A v obou případech mne vážně perlustrovala jedině polská celní stráž. Co kdybych náhodou vážně pašoval celý zmíněný polský poklad, mezi nejž pochopitelně řadím především technickou sůl a podobná zvěrstva. Tenkrát prý ještě nebyla. Kdo ví...
      Ale, ano, to byl pravěk. Dneska bez předsudků a celnic jsem se s klidem a notnou dávkou zvídavosti ve společnosti dalších přátel vydal za řeku Olši. Částečně připraven, částečně natěšen a především s kamarády, kteří tady již byli. A podle jejichž slov v místním Měšťanském pivovaru dostaneme slušné zboží. Věřil jsem. A tak jediné, co mne v Záolží dostalo, byl všudypřítomný sníh a led. Město posazené zhruba stejně "vysoko" jako MOM tady poskytovalo zimní atmosféru včetně toho slizkeho bileho humusu. Přístup místních je stejný jako u nás: Co není moje, neuklízím. Proč taky, že?
      Ale nechci takhle blbě porovnávat. Naopak jsem spokojen s lidským přístupem v jídeláku vlaku, kde jsme valily kyty a kterým jsme tady přijeli. Stejně překvapen jako neobvyklou situací, že tentokrát neojebávám úmyslně žaludovu dráhu a na stejný lístek lze bez pokut a ponížení cestovat přes Havyřov jako Kurvynou. Kroměříž by nyní mohla pukat závistí! :-)
      K Řeziho jemné nevoli dochází ke společné vycházce podstatnou částí polského Češínem. Chudák očekával, že jako obvykle zapadneme rovnou do pivovaru. Ale musel strpět chuť obou zbývajících členů zájezdu k potřebě poznávání navštívených míst. Kór, když třetina wýprawy tak "hluboko" v Záolží nikdy nebyla. A další třetina wýprawy s radostí uroní slzu dojetí nad dlouho neviděným místem:-)
      Tudíž jsme v podstatě dali město od mostu k mostu. Na sever i zpátky. Zpátky byla nutnost, poáč někde tam se nacházel vytoužený měšťanský pivovar. Vynechme zámecké strasti s hledáním záchodů, vzpomínejme na výhled všude kolem a zapomeňme i na tradiční charakteristickou polskou "přeudržovanost" domů všude kolem. Na venkovní dojem se v této zemi odjakživa kašlalo a já byl rád, že tato zkušenost je v čase stabilní a neměnná. Tohle pohrdání vlastním "bydlím" je v polácích zakódováno. Ovšem jen zvenku. Říkejte mi, že jsme my závistiví...
      Češínský pivovar jsme našli tak akorát. Už chvíli již bylo třeba záchodu i ukojení důležitějších chutí. Japato? Jednoduše. Už dobrou hodinu totiž couráme městem. Dům, o který z venku nezavadíte, poáč je drsně oprýskaný, ve svém vnitřku velmi skromně ukrývá pivovar. Městský pivovar, o jehož interiéru se neshodneme. Já tam jasně vidím falešné soby, zatímco dvě třetiny výpravy jsou naprosto spokojeny. Tak to přece má bejt!

Čěšínský Měšťanský pivovar je vážně velmi zvláštní. A nebo lépe řečeno: "... počujtě, Kefalín, čo si predstavujete pod pojmom Absurdný?" Zvenku před rozpadem. Padající oprýskaná hrůza starého zcela neudržovaného domu, zevnitř pak nedávná rekonstrukce snažící se o pokus stavební honosnosti. Vstoupíte na fakt hustou (a kvalitní) mramorovou podlahu, abyste ji obdivovali. Pak zrak zvednete a už jen vnímáte klasické falešné soby v podobě všudejindepřítomného (falešné zdi, falešné stropy, falešná patina) sádrokartónu. Zasedneme raději do "výřivky," jak vtipně podotkl Řehi při posedu do boxu á-la zlatá devadesátá. Řehimu se vkus majitele zamlouvá. Každý máme právo na názor. Já se posouvám do polského nevkusu. Dle roku rekonstrukce 2012 vydutého do mramoru bych tipl, že jde o polský vkuskus. Každý jsme jinde. Naopak tady potěší úslužnost číšníků a decentnost hudby, která navíc zcela souzní mému uši. A pivo a krmě? Z pěti piv v jídelníčku mají pouze dvě (polské "gřonky" nepočítám) a jídlo, které svou sladkostí řadím kamsi mezi NDR a USA...

      Nicméně skvělá snaha, serioznost a férovost se místní obsluze musí přiznat. Číšníků je tady pomálu stejně jako návštěvníků. Ví, co lze českým čumákům nabídnout a na experimenty s přídechem polské hrdosti dobrovolně kašlou. To je plus! Když připočteme cenu, jsme rázem doma v klasické střední třídě. Takže další plus. U nás se občas za jídlo platí i mnohem víc. Kuchyně (až na tie miestne špecifiká...:-) byla v pořádku. Tak proč si stěžovat? Navíc s myšlenkou, že vlastně nic lepšího by nás dneska v podstatě nemělo ani potkat:-)

Leč kupodivu potkalo. Už samotná jízda na trati Těžký Češín - Hnojník - Hjundaj - Dobrá, i Frýdek mne dostává. Tudy jsem nikdy v životě nejel! V FM pak realizujeme nutně přestup na trasu A a odjíždíme směrem k Ostravě do další záchytné stanice: Vratimov a jeho pivovar Ve dvoře. Respektive Brabčák a jeho čtyři piva. Je nám třeba? premiéra pro celou posádku dnešní polské wýprawy. Bereme? No tak urkitěěě!

      Je velmi netradiční vidět, když si Řezi neví náhodou rady. Respektive neví, kudy vyrazit z kolodvoru k nejbližšímu pivováru. Pro mne dost dobrý fórek obzvláště po Faltusovi. Ve dvoře U Brabčáka jsem taky ještě nebyl, leč jako skoro-místňák vím, kudy a kam se bezpečně vydat. Jen pro mne neznámý Penys supermarket mne přeci jen majinko dostává. Stačí však najít správnou (ehm, první...:-) vratimovskou křižovatku a jsme na místě. Už za rohem jsme na Brabčákově dvoře.
      Přiznám se, že ani tady jsem rozhodně nečekal žádný zázrak. Proto jsem mohl být znovu jenom mile překvapen. A byl! Divný dlouhý a úzký dvůr se v létě (bude vlastně letos teplo?) změní zřejmě na zahrádku. Tady bude třeba časem rozhodně zastavit. Uvnitř sympatická obsluha, dvě kukiny u stolu a nic více než klid pozdního odpoledne. Nicméně šenkýřka je na svém místě, tudíž ví, co má s námi dělat. Chápe, že přišli hujeři z výstupní kontroly, kteří okoštují minimálně každý vzorek. A tudíž funguje! Bonus v podobě povedeného tataráku dokresluje situaci a s poznáním méně kýčovitého a přece jen fortelnějšího interiéru jsem rád za každý další český pivovar...
      Otázkou tak vlastně zůstalo, co si počneme dále? Sil docházelo a chuť přeci jen u některých účastníků zájezdu sdostatek zůstávalo. Naštěstí k Hodžovi je to jen, co by kamenem dohodil (a zbytek tágem dojel), takže o náš osud je vlastně postaráno. Tedy skoro postaráno, poáč síly se přeci jen povážlivě tříští. Odtud to je k Hodžovi do Krmelína přeci jen za tři kila...
      Inu, doma. Tak nějak to mám už nějakou dobu právě tady. Tady, kde se se mnou pomálu zdraví dokonce už i futra od dveří. A to jen díky (vinou?) jedné nedávno hodně hustě provařené neděle. Skotty tady ještě nebyl, takže bylo třeba ukázat. O nadšení nebyla v jeho případě vůbec řeč. Další typ piva a šichta za námi musí nutně mít své důsledky. Stalo se a tak jsme nijak dlouho neposeděli. Večer se vlastně krátil, blížil se k jasnému konci a s následnou jízdou do medvědova doupěte soupeřil jen Řezi a Pivrncova hospoda. Oba jen na chvíli, poáč únava postupovala drsně dopředu...

Neděle je krásný den. Dokonce i tady u nás na konci (jak doufám) nekonečné hnusné zimy. Jako první vstává tradičně Řezi a věří medvědím hodinám v kuchyni s trvale nastaveným letním časem. Tudíž snídani shání až na druhý pokus poté, co se vskutku přiblížila osmá hodina. Co teď? Tak třeba kus Skyfallu k luxusní snídani a pak nápad na další nedělní program. Napadá mne Landek a sfárání. Až později (vzhledem ke slunečnému počasí) přichází Štramberk. Podle všech pozdějších indícií ta nejhorší změna, ke které v mém intenzivně nedělním myšlení mohlo vlastně dojít...

      A tak nevědomky projíždíme tramvají kolem příšerného zábřežského ryčného dálničního rynku s kostelem, farou, hromadou vysokých paneláků a (to především) pivovarským zámkem. Míříme opět na kolodvor do Sviňákova, kde jako klasické dejá-vu dáváme znovu dvanáctkový kyblík Radegastu (neurazí, ale ani jako typické europivo nenadchne) v nádražce, jejíž stav je vinou nájemce v naprosto šíleném vybydleném stavu. Ale do vlaku je ještě chvilka. Brněnský rychlík (R jako koženkové Retro:-) nás odváží do Studénky, odkud chytáme vlastně první bojovku dne: Náhradní antabusovou popravu, jejímž důsledkem je vyhnutí se nechvalnému studéneckému mostu. Ze Sedlnice se už zase raději držíme železného (sakra retro!) oře až na naši konečnou mezi okolními kopci. Směr? Šipka do Štramberka, ne?
      Výšlap do města dává každému zabrat. Má myšlenka na Bílou horu byla ostatními ihned po pohledu na její majestát vyloučena a ani Trúbu jsem vlastně neprosadil. Snaha zamířit k prvním schodům byla decimována Řeziho zoufalým výrazem ve tváři a také (především) jeho jasným a rezolutním trojtým odpichnutým ritbergrem, kterým jasně zamířil ke dveřím Měšťanského pivovaru. Nezbylo než se přizpůsobit a vzít zavděk slibem, že jde o pouhou přestávku před dalším postupem na Trúbu...

Možná jste to už taky zažili: Máme každý místo, kam se rádi vracíte a kterým se chceme pochlubit. Vysnili jste si jako já pohodu a i přes občasné výkyvy v kvalitě pojetí služeb jste nadmíru spokojeni. Štramberský pivovar jsem vzal na milost poměrně nedávno. Po naprosto šílené loňské sezóně lhostejnosti, přehlížení a záměrné pomalosti jsem zažil začátkem nového roku zázrak. A jeho restart. A s tímto jsem vychválil pivovar i kamarádům. Zásadní chyba! Něco podobného mi kdysi dávno provedl Čestmír v Klenbě a teď se to stalo znovu. Chlubil jsem se snad cizím peřím? Přepálil jsem to snad? Nevím. Ale tahle černá neděle se stala chmurným zážitkem zkaženým dokonce i tím základním. Totiž pivem...

      Nádherný prostor uvnitř. Už vstup samotný stojí za to. Klenby starých místností mají jednoduše svou poezii. Letos upgradovali dokonce i celý jídelák. Zůstaly pouze záležitosti kol piva se točící. Čtyři druhy jídel, jedno menu a mňamky. Vše na dvě stránky včetně výběru piv: Místní Trubač 11 a tmavý speciál, kozlovický Vojvoda 12 a černý Fojt. Na závěr? Ušák, který nás dorazil. Dávám částečně vinu divným chutím od včerejšího startu, ale místní pivo nebylo uzrálé, bez řízu a se zápachem. Proboha, proč! A Ušák? Tak ten jsme ani nedopili. Po dobrém obědu přišla hromadná pivní otrava a rozladění, které nešlo ničím napravit. Odcházeli jsme rozladěni (někteří až nasráni) a záchranu místním hospodám přinesla až hospoda před nádražím, kde raději výčepák řekl, že tuhle Plzeň nám nalít nechce.
      Navrhoval jsem spravení chutí posledním pokusem o pivovar. Totiž novým Holubovským v Bílovci. Ale únava z propařenosti u kamarádů ve Studénce jasně zavelela k rozpuštění celé akce. A tak zatímco já se vracím do Města Omezených Možností, Skotty s Řezim opouštějí bárku opačným směrem na Přerov. Bylo fajn a je fakt škoda tečky, která katapultovala Štramberk do (možná?) naprosto nezasloužených pozic...

Nedalo mi to. Vystoupil jsem z vlaku dříve, v Polance nad Odrou a cestou proti krutému větru vstřebával vše za dva dny zažité. Čtyři kilometry ostrého pochodu proti ostrému větru udělají své. Kousek před doupětem jsem vyměkl a šel ověřit chutě Pod Parohy. Ano tam, kde nalévají mimojiné i Hukvaldy a jejich čtrnáctku. Zkusil jsem ji, pak i radíka12, ba i Svijany. Vše se stejným výsledkem pachuti trávy spálené. A tak mne napadá, zda jsme přeci jen nakonec štramberským pivům až příliš nekřivdili?

A propos, Pod parohama obsluhoval majitel. Mám rád hospody, které jsou živnostmi. Ono to pak uvnitř přeci jen vypadá jinak a vše obvykle funguje tak, jak má být. Možná tady je chyba štramberských marných pokusů o dokonalost...
26.,27.3.2013
medvěd:-)

letem březnem

Říkáte březen? Březen 2013? Jedním slovem: Humáč! A nebo jinak. Třeba tak, že lyžomilci museli být v březnu maximálně spokojeni. Mám taky kamarády, jež baví lyžba i tehdy, když už je hnusně. Totiž mlha, mokrý sníh a (na lyže) vedro. Prý je to ta správná masochistická lyžbovačka. Nechápu. Březen je pro mne obvykle skoro jarní měsíc, kdy sníh se klidně drží na horách, ale dole v dole (zhruba někde kolem řeky Odry...:-) už je takzvaně normálně. A člověk (potažmo medvěd) může uspokojit své cyklistické tužby. Ovšem tenhle březen se za posledních mnoho let všem podobným statistikám vymykal:-)

      Takže jsem byl rád, že jsem byl rád. Slunce svítilo snad i neskutečné dva dny. Jinak byl všude kolem deprézivní humáč. Tak velký humáč, že nám zřejmě poprvé bylo dopřáno pocitů, ke kterým se dostávají "normálně" pouze severské národy s až příliš krutým párhodinovým slunečním svitem. Na tenhle březen jen tak nezapomeneme. Až je mi skoro líto, že apríl je o den později, kdy píšu tyto řádky. Proč? Jen apríl byl ještě absurdnější, Kefalín:-) Ostravu a okolí zakryla více než půlmetrová sněhová kalamita.
      Začátek března? Snad jenom simulace a nečas. Nic více. Najdu jen pár světlých stránek. Třeba tu, když jsme se rozhodli oslavit (konečně!) Brekonoviny na Hotelíku v Zátiší. Přibyli jsme čtyři (Klárka, SKO a já), což podpořil svou účastí Vendelín. Zhavaroval jen Kufberek, který se neozval. A Brekoun? Vy jste ho zvali? Podle nás jej bylo netřeba. Přesto se oslava povedla a já si jen musím pohlídat další příští Hotelíkovouz návštěvu, abych vrátil nádobí. Už jsem mísu jednou slíbil, tak musím:-)
      A co ještě z března? Tak třeba před kamalitním víkendem do MOM zavítal se svou šou Jan Kraus do Gongu. Jinak bývalého plynojemu v areálu Dolních Vítkovic. A bylo veselo. Možná o to více, že pro mne ve stejný okamžik zafungovala jiná vazba (tzv. Krtkovská vazba:-). A na tu se můžete maximálně tak medvěda příležitostně poptat:-) Možná by i před chvílí zmíněný Kefalín by pukal závistí. A já si připisuji další neuvěřitelnou shodu náhod, která mne osobně potkala:-)
      A právě proto mám zcela nový cyklostroj, jehož přednosti ještě stále "jenom" dohledávám a přináší mi tu krásnou rozkoš z jízdy. Brzy jsem pochopil, proč LUSTÍm sjezdovky a MRXskám silnice či ještě lépe terény. A vo tom to je! I v tomhle bláznivém březnovém měsíci:-)
      A abych nezapomněl: I březen skončil stylově. Dlouho plánované Brekounoviny jsme sice oslavili bez Kufberka a oslavence, ale zato s Vendelajnem, který se dokázal v pravý čas ozvat a na Hotelík za námi dojet. A možná on přivolal následnou aprílovou sněhovou kalamitu. Kdoví.

6.4.2013  medvěd:-)

A před deseti lety? Asi takto:-)
(je zvláštní, jak se nám historie pravidelně opakuje...:-)