POD MORAVSKÝM LEDOVCEM
|
ITINERÁŘ
PÁTEK 21.4.: KRNOV - RÝMAŘOV:
SOBOTA 22. 4.: HANA - VALLEY
NEDĚLE 23. 4.: RÝMAŘOV - OSTRAVA |
- část první, příjezdová -O Zelenopátečním čtvrtku jsem už psal. Jen dodám, že ani v tento den jsem to s pracovním úsilím nějak nepřeháněl. Od rodičů jsem ještě jel na mejnstejšn naproti Vašíkovi. Jel z Polska a přivezl mi pro Čárlího Erika A1018 za 2700 peněz. Slušný telefon za slušný peníz. Nezůstalo však jen u předání a zašli jsme na Plynárnu na pivo. Mají tam mimo jiné Kelta. Dali jsme dva a já se poroučel domů.V pátek ráno jsem se při vstávání rozhodnul, že pojedu do Rýmařova ještě dnes. Je opět hezky, tak proč trávit den doma. Dopoledne jsem jel pro další tři Oskarty. V jednu odpoledne jsem sedl na můj oblíbený Jesenický pacifik, abych se tentokrát nechal odvést o město dál než včera. Do Krnova, kam jsem dorazil po půl třetí. Oba telefony mohu v klidu vypnout. Krnov je nepokryt a ani dále nemohu doufat ve zlepšení situace. Sluníčko začíná slušně připalovat a mně těší, že je bezvětří. Několikrát dnes změním směr jízdy. Od nádraží sjíždím do města na hlavní silnici. Podle starého značení je to II/458 a podle nového I/57. Také povýšení. Stáčím se na severozápad a vyjíždím směrem na Město Albrechtice. Uznávám, že povýšení si silnice zasloužila. Je na ni poměrně hustý provoz. Mne těší, že jedu stále kolem 30 km/h a tak za půl hodinu už mám za sebou Krásné Loučky i Linhartovy, a vjíždím do Města Albrechtice. Silnice se za Linhartovy odpojuje od údolí a železnice. Chvíli stoupá, aby se vedlejším údolím, plným krásných zatáček vrátila k železnici. Město Albrechtice už znám. Nejednou (ano, dvakrát!) jsem odtud vyrážel na trip. Jednou tomu bylo dokonce se slečnou (dnes u paní) Kamilou, kterou doteď považuji za svůj největší životní omyl. (Jak si vzpomenu na její zuby... Fuj!) Na náměstí jsem marně hledal papírnictví pro zakoupení notesu a tak jsem na chvíli alespoň spočinul a osvěžil tělo pomerančem. Opoučtím Město i silnici I/57 a pomalu začínám stoupat do hor po silnici II/453 směrem na Zlaté Hory. Už za křižovatkou se rapidně zhoršil povrch cesty a při představě, že po této Ementál štráse pojedu až do sedla, na mne přicházejí chmury. Naštěstí je chmurům odzvoněno už v první vesnici. Tou jsou Hynčice. Kopce se totiž znatelně přiblížily k sobě a já pochopil, že v devadesátém sedmém zde bylo velmi veselo. Na některých domech je to vidět dodnes. Za to silnice je fungl nová. Jedu poměrně rychle i přesto, že pomalu a zatím mírně stoupám proti proudu řeky Opavice. Za Holčovicemi silnice začíná u slušně stoupat. Minul jsem odbočku na Vrbno a čím dál tížeji šlapu přes Heřmanovice. Na jejich horním konci je křižovatka cest. Nezajímá mne ani cesta na Zlaté Hory, ani na Jeseník, ale naopak vlevo na Vrbno. Tu už jsem měl možnost vidět asi kilometr při stoupání. Z křižovatky ještě asi dva kilometry stoupám bočním svahem Jedlové. To už není povodňová cesta, ale stará známá ementál štráse. Rychlost je tu upravena na 40 km/h. Vůbec se nedivím. I já kličkuji slušným způsobem. V sedle pod Jedlovou začíná normální kvalitní asfalt. Říkám si, že zaplať PánBůh. Mám přece před sebou deset kilometrů klesání a byla by škoda brzdit. A jako bych to tušil. Po dvou kilometrech konec a díra za dírou. Nikdy bych neřekl, jak je sjezd po takové cestě za daných okolností nepříjemný. A jsem rád, když přijídím do Mnichova. Hned na jeho začátku je směrovka na Karlovu Studánku, která směřuje nesmyslně na první pohled na místní komunikaci. Co už. Z Vrbna jsem neviděl vůbec nic, ale vyplatilo se. Na jeho konci se připojuji na starou známou cestu. Mířím na Karlovu Studánku. V Ludvíkově mám jízdy akorát dost. Jdu se svlažit do Bílé Opavy a následně zastavuji v hospodě. Na název si nevzpomenu, ale není důležitý, poáč je to jediná místní hospoda. Sedám si na zápraží ke stolu a dávám utopence s dvěma Géčky. Relaxuji u Reflexu a je mi fajn. Před šestou hodinou večerní pokračuji dále. Mám před sebou nejtěžší úsek cesty. Cesta nabrala slušné zešikmení. Karlovu Studánku projíždím pomalu a vstřebávám její lázeňskou atmosféru. Zastavuji až nahoře u čerstvě vyhořelého (a tím pádem stále smrdícího) hotelu Hubertus. Volám z budky Čárlímu. Jsou na cestě za Holicema a já už tím pádem vím, že nemám kam spěchat. V pohodě si dojíždím na Hvězdu. Pár aut tu ještě stojí. Zkouším jet kousek směrem na Ovčárnu. Na cestě jsou tuny posypového materiálu a s tím si mé silniční kolo moc neporadí. Po několika dalších metrech proti mně začínají stékat proudy vody. Je mi jasné, že výjezd na Ovčárnu byl typický cimrmanův krok stranou a vracím se ukázněně na hlavní cestu. Sjezd do Malé Morávky byl zaslouženou lahůdkou. Jen na několika místech byl čerstvě odfrézován povrch. Cestou přes ves koukám po restauracích. Která mne přiláká k posezení? Když už projíždím kolem chaty, kde jsme prožili bouřlivý rozpad československého státu a dále kolem hospod, jímá se mne těžká nostalgie. To už je více než sedm let! Zároveň je mi jasné, že povečeřím až v Pivovaru v Rýmařově. Cesta i nadále klesá kolem Moravice. S malou přestávkou, při které jsem vyháněl vosu zpod dresu, a byl jsem rychlejší než ona, ale muselo to vypadat velmi komicky, jsem dojel na rozcestí nad Moravicemi. Odbočuji doprava a snad naposledy (říkám si) stoupám do kopce. Přes Hornodolní Moravice padám dolů a za nimi už skutečně naposledy do kopce. Začínám mít poměrně dost. V sedle nad Harrachovem je nádherný výhled na hlavní hřeben Jeseníků, za který klouže sluníčko, a okolí vůbec. Startuji mobily. Nachází Oskar, ale nepřipojí se ani jednou. Je to už přece jen daleko. A padám! Do Rýmařova. Na náměstí zastavuji u budek a opět telefonuji, tentokrát Fünfovi. Jsou před Mohelnicí a jedou v koloně dvacítkou. Nezbývá než sednout do Excellentu a povečeřet. Nechápu, proč tak výborný podnik má tak otřesnou obsluhu. Jídelní lístek mi vrchní donesl ihned, ale pak mne vydusil. Když už jsem měl přečtenou i tiráž, dal jsem se do sledování vrchního. Evidentně neměl co na práci. Vrkal se svou mladou kolegyní. Zcela vyzývačně (spíš vyzývavě) jsem na něj nepříjemně (s úsměvem číslo 57) koukal. Jak mne zmerčil, hrklo v něm, ale zcela profesionálně neřekl ani slovo. Na pivo jsem si pěkně počkal i přesto, že bylo na prvním místě. Přinesl jej po dobré držkové. Když jsem si papal koleno, přijeli kluci. Oba pěkně utahaní. Čárlí stihnul pivko, pak jsme naložili mé věci a odjeli (každý na svém) do naší rezidence. Měli jsme zajištěný odvoz do hospody, ale Luďa nakonec musel do práce. Tak jsme došli pěšky. Skončili jsme nakonec opět v pivovaru. Dali snad tři piva a někdy kolem půlnoci šli spát. Utahaní jako syslové.
- část druhá, sobotní -Vstáváme jen velmi neochotně. Koneckonců, já ani nemusím. Ale když už jsme v tom... Kluci odjíždějí po půl osmé. Já přemítám a chodím jako praštěnej. Po snídani a deváté hodině odcházím do města. Náhodou jdu kolem cyklosportu, kde mají Authora Tractiona, mého vysněného a netrpělivě očekávaného bejka. Otvírají až za půl hodiny a tak se stavím až při cestě zpátky. V papírnictví kupuji tento notes a ještě bloumám, zda někde nemají obal na A1018. Nemají.Vracím se do cyklosportu a fakt! Přesně mají velikost rámu (17). A zadané! Ukecávám. Nic. Ozvu se v úterý. Odcházím rozladěn (jen trochu, ale intenzivně) domů. Převlékám se a pomalu vyjíždím. Odtud nelze jinak než do kopce. Pod náměstím doleva a už stoupám po silnici na Stránské. V sedle nad městem zastavuji, otáčím a kochám se pohledem na hlavní hřeben. Opět nemá chybu. Stránská je pro mne ne neznámá. Přesně tudy vedly mé kroky při tůrce začátkem měsíce. To už bylo navečer a už bylo chladno. Za to teď! Za Stránským jsem místo doleva jel doprava, čím jsem uhnul z původně zamýšlené trasy. Ale nevadí, naopak! Nádherné polozalesněné kopce, hluboká údolí a v dáli Hana valley. Přes Jiříkov se vracím zvlněnou cestou do Kněžpole (to je opravdový konec světa). Na plánovanou cestu. Cesta chvílemi stoupá, pak padá do Huzové. Chvíli vede kaňonem, aby přes Mutkov (taky znám!) vystoupala pod Velkou Roudnou. A odtud už zcela nekompromisně cesta padá přes Chabičov až do Šternberka, kam přirážím těsně po poledni. Město je už sobotně vyklizené. Projíždím jeho centrem a kochám se starobylostí. Nebyl jsem tady pět let. Ze Šternberka to beru dále na Uničov. Nikoliv však po hlavní cestě s velkým provozem, ale o kilometr delší vedlejší cestou přes Žerotín, odkud pochází slavný rod. A upřímně, čekal jsem honosnější domeček. Do Uničova dorážím před jednou hodinou odpoledne. Je už slušná výheň a já už mám žízeň a hlad. Čekám tady nějakou zahrádku a nic. Za to náměstí a okolní uličky tady mají velmi pěkné. Jedu dál. Zahrádky jsem se nedočkal ani v Šumvaldu a tak zastavuji až v Dolní Libině. V hospodě je sice svatba, ale venku obsluhují normálně. Přisedám k místním. Dávám dvě géčka. Když tu volá Fünf, že už jsou doma. Na třetí pivko už nedojde a odjíždím. Do Mirotínka vede táhlý kopec. Stoupání z Hana-Valley do jesenických kopců mi dává pořádně zabrat. Na chvíli zastavuji u Dreiseitlovic chaty. Nahoře nade mnou se začíná kabonit nebe a tak raději vyjíždím. Kopec do Tvrdkova je velkou zkouškou sil. Už vidím křižovatku s hlavní silnicí. Snad sto metrů. Ne! Hážu ručník do ringu a sesedám z kola. Tohle fakt nepůjde. O chvíli později zasazují další ránu mému egu dva osmiletí kluci, kteří kolem mne projedou. Tak to je moc! Cesta z Tvrdkova přes Horní Město a Skály do Rýmařova je stará známá. Neustále padá a stoupá (to více) a je v mnohem horším stavu než bývávala. Další ementál štráse. S malou zastávkou nad Rýmařovem (poslední signál Oskara) dojíždím unaven domů. Sprcha mne dostává z nejhoršího. Dáváme skvělý gulášek a po jídle vyrážíme na stadion. Tam se hraje a tak z původně zamýšleného Géčka nic není. Jdeme na zimní stadion. Holba premium je ochucená voda. Tak jen jedno. Končíme Na Růžku. Taky mají Holbu, ale jedenáctku. Navíc je tu správně hustá atmosféra. Zůstáváme tady a vykládáme až do passatova příjezdu. Tj. Někdy do půl osmé. Po ubytování a přivítání (nebo naopak?) vyrážíme do pivovaru. Stejná obsluha, stejné trápení. Jdeme do Pradědu, kde propaříme půlnoc. Pak ve třech (se Zippem a Danou) jdeme spát. Ostatní jdou pařit na místní diskotéku. Přicházejí pozdě v noci, (spí brzy ráno) a Fünf dokonce i vyvařuje. Stará se o nás hezky, to nemohu říct.
- část třetí, nedělní -Tak tohle ráno neberu! Vím, že jsem docela zachlastal, ale co je moc, to je moc! V hubě jako v polepšovně a trpaslíci kutají! A pozor! K tomu ještě ožratý. Na druhý pokus (v prvním kole odjel s Luďou pouze Zipp) odjíždí i zbytek lidí na ledovec. Já nějak nemohu nic. Jíst mi nechutná, pít mi nechutná, tak se sbalím, pověsím Fünfovy věci na šňůru a mizím.První šlápnutí je skutečně jen velmi nejisté. Z Rýmařova odjíždím po stejné cestě co fčera. Jen neodbočuji na Stránské, ale jedu dále na Vajglov. Nad městem se opět nemohu nabažit rozhledu (ale hlavně nemůžu popadnout dech). Přes Albrechtice padám pomalu (Rychle jet po mně nikdo nemůže chtít!) do Vajglova. Název je sympatický stejně jako obec. Na křižovatce točím doprava a po ementál štráse (zase!) stoupám do Rýžoviště, ve kterém mne dojímá socialisticko realistický náves plac. Jedu raději dále vlevo do kopce kolem opraveného zámku směrem na Lomnici. Zde křížím hlavní silnici Bruntál-Olomouc stejně jako trať a stoupám opět značně poničenou cestou do svahu Slunečné. Těsně pod vrcholem dávám první delší pauzu. Mám opět krásný výhled na Jeseníky. Zřejmě taky poslední. Válím se na louce více než hodinu. Oblast Slunečné je opravdický uzel. Spousta neznačených cest stejné kvality zamotá hlavu nejen mně, ale i posádkám dvou aut. Chvíli uvažuji, zda se nezajedu podívat do mého pionýrského tábora u Valteřic, ale kvalita silnice mne značně odradila. Raději pryč do civilizace. V Křižanovicích odbočuji doprava a pomalu sjíždím až do Dvorců. Tuhle cestu už taky znám! Vím, že už jsem pomalu nemohl. Z Dvorců vede do Budišova terénně poměrně náročná cesta. Střemhlavé pády do kaňonů a prudké výjezdy do náhorní plošiny mi dávají co zabrat. Závěrečný padáček do Budišova je sladký. (I když jednu pravotočivou zatáčku vybírám tak-tak.) V Budišově nezastavuji. Hodlám navštívit oblíbenou hospůdku u Moravice v Kružberku a tak stoupám do Svatoňovic. Za křižovatkou se mi nabízí poslední příležitost mrknout na Jeseníky. V hubě mám už jako v polepšovně a tak rychle padám přes Staré Těchanovice k řece. A sakra! Hospůdka je zavřená! Do Kružberka na náves se mi nechce. Jedu dále přes zdevastované Jánské kopule krásným údolím Moravice. Do Mělče si musím od řeky vystoupat táhlým kopcem. Hlava už začíná nestíhat. Těch deset kilometrů už přece dojedu, ne? Jo! Mechanicky padám z Domorodic na Žirovnice, které jsou plné vodáků, a dále kolem řeky do Hradce nad Moravicí. Konkrétně do Jízdárny. Hurá! Lidi nemnoho. Pivo dobré, gulášovka a ďábelská směs taky. Co mi chybí. Nic! Píšu našim, že přijedu kolem páté hodiny. Jo-jo! chtělo to posedět o kousek déle. S plným žaludkem se jezdit nemá! A silnice přes Bohučovice do Jakubčovic je pěkný Pan Kopec! Funím a mám co dělat. Ne, nevzdám to! Nebudu měkkej jako fčera! V Jakubčovicích odbočuji vlevo a přes les mířím na Hlubočec. (Hm, tady jsem ale dlouho nebyl!) Přes kopec se přehoupnu do Pusté Polomi a po náhorní plošině dojíždím do Kyjovic. Mám před sebou slastný úsek cesty kolem potoka Porubka jen na chvíli přerušovaný kopcem ve Vřesině. Do Poruby dojíždím naprosto vysílen. Musím se zastavit dole u tramvajové smyčky na čepovanou limonádu. Zbytek k našim už byla těžká pohoda. Pauzu u našich jsem velmi přivítal. Skoncentroval jsem zbytek sil a domů to vzal přes Polanku a Bělou.
- závěr -Byl to nádherný víkend. Společnost lidí jako vždy byla skvělá, počasí se taky nedalo zahanbit. Bude proč na letošní Velikonoce dlouho vzpomínat!!!***** -md-
ZPRÁVA DNE:
|