THC párty v Třebíči II.
20. května

- úvod -

      Ano, původně jsem měl trávit celý tento fíkend v Žilině, jenže z čistě sociálních důvodů jsem svou návštěvu musel odvolat. Jak jsem to udělal, tak to vypadalo, že mne Sylvia sežere. Naštěstí to jakš takš rozdýchala.
      Je pravda, že jsem z faktu, že jsem socka, chytil mírnou depičku, ale nebylo to zase tak hrozné. Za to počasí se koncem týdne výrazně pohoršilo. Jak by řekl Čárlí: "Udělalo se dobře!" Je fakt, že i mně se to první den docela zamlouvalo. Z cesty do Žiliny na kole tím pádem automaticky sešlo i z tohoto důvodu. "Co budu dělat s načatým fíkendem?" Říkám si a v tom se ozývá tatík: "Přijeli mladí z Třebíče, tak přijeď!" Skvělé! Mám postaráno.
      V sobotu ráno se přece jen počasí trochu vytáhlo a tak jedu k rodičům a za mladýma na kole. Při obědě mi bylo řečeno, že mladí po jídle odjíždějízpátky domů. A já dostal pozvánku do Třebíče.
      Původně Lenka organizovala v Brně z pátku na sobotu dámskou jízdu a dostal jsem nabídku přijet. Jenže i z toho nakonec sešlo. Mají být s Manťasem v sobotu v Třebíči, což se přímo skvěle hodí!

- příjezd -

Po obědě odjíždím domů a mladí přijíždějí na kafčo ke mně. Po čtvrté odpoledne konečně vyrážíme jejich červeným šípem na cestu vstříct Třebíči. Čím více jsme na jih, tím větší je paradoxně zima. Do Třebíče dojíždíme v osm hodin večer. Pospíšilům trošičku otrhávám zahrádku, abych měl nějaký ten salát pro paní Benešovou. Manťas pro mne přijíždí za okamžik svým fungl novým služebním vozidlem a přemisťujeme se na protější kopec ke kapličce, kde bydlí jeho rodiče.

- THC tour de Třebíč -

      Jsem představen a chvíli zdvořilostně konverzujeme. Čas letí šíleným tempem a nám se podaří odrazit na plánované pivní slavnosti do města až po desáté hodině večer. Až na zimu je venku docela příjemně. Město tepe slavnostmi a my odcházíme mrknout právě na něj od kapličky. Prý je od ní nejlepší výhled. U kapličky dáváme taky prvního dnešního jointa. Musím podotknout, že v tuto chvíli jsme stále ještě naprosto střízliví!
      Od kapličky odcházíme na vysoký železniční most, na kterém chytám ve zhulenosti slušnou závrať. Po chvilce se mi pěkně rozpohyboval! Zanedlouho začínáme první bojofku: pouštíme z mostu dolů nafouknuté balónky, které dopadly takto: Lenčin na břeh potoka, Manťasovi do "doku" a můj plul klidně po proudu. Co z toho usuzují lidé ve zhulenosti, si nechám laskavě pro sebe.
      Další naše kroky vedly dolů do města přes řeku a nahoru k Barči, což je naše velmi oblíbená hospoda s Budvarem. Leč je beznadějně narváno a tak si na pivo budeme muset ještě chvíli počkat. Velmi nemile nás překvapují výběrčí vstupného na pivních slavnostech (v jedenáct hodin!) a ani na takové množství lidí nemáme chuť. Jdeme tedy ke svaté Barboře, u které dáváme druhého jointa. Sotva se zhulíme, vychází mezi mraky měsíc a společně vytváří fantastické tvary a obrazy na obloze. Co více si může jeho zhulenost přát! Fantazie pracuje na plné obrátky.
      Po traverze kopce procházíme městským parkem a míříme k východu. Na konci parku je vyhlídka, uprostřed níž je (prý) přesný kubík. Obrovská metrová krychle. Ano, to je to správné místo pro třetího jointa. Lidé korzují pod vyhlídkou z města a do města a my z toho máme strašnou prdel. Po nějaké chvíli (ve zhulenosti to mohlo být deset minut i celý den) scházíme konečně dolů na pivo.
      Strýčkova Taverna je velmi sympatické místo. Je něco po půlnoci a my dáváme své první dnešní pivo. Tráva a alkohol se nemají moc rádi a já na to přicházím po prvním pivu. Jsem totiž úplně namol!Je to fakty síla!
      Zhuleného Manťase šíleným způsobem zaujaly šipky. respektive svítící automat, který je nabízel. Dokonce nás k němu i vylákal a my tak přišli o jediné volné místo v hopsodě. Stačili jsme dát ještě další dva piva a to už na nás přichází ukrutný hlad. Vracíme se zpátky domů a decimujeme jídelní zásoby u Benešů. Spát jdeme o půl čtvrté ráno...

- neděle -

      Nenucené vstávání v deset hodin bylo spojeno s velmi zvláštními pocity. Jednak mi někdo v noci musel nasrat do huby a druhák je mi hodně divně. Skoro bych řekl, že blbě, ale to není přesný výraz pro daný stav. V jedenáct hodin se otvírají dveře do pokoje a Manťas nás velmi mile překvapil snídaní, kterou naservisoval přímo do postele. Nestíhám, jak se o nás stará. Dal si na přípravě obzvláště záležet. (Že by maminka?)
      Ve dvanáct vycházíme jen s Lenčou na obchůzku po okolí. Znova, a tentokrát ve dne, koukáme od kapličky na město. Dále scházíme roklí kolem skal a přitom velmi dobře pokecáme. Čas letí úplně mimo nás. Pěkné chvíle to byly.
      Teprve po čtvrt na dvě se vracíme zpět k Benešům, a ti mezitím upekli steaky. Byly naprosto vynikající a zkonzumovali jsme k nim hromady zeleniny. Na vlak se mi vůbec nechce a Manťas mne nakonec pohotově a rychle odváží na vlak. Odjezd je rychlý a ve spěchu se i loučíme...

P.S.:

Až teď, když o tom píšu (o dva dny později), začínám přicházet na to, jak mi s nima oběma dvěma bylo skvěle. Taková pohodová, psychedelická párty se povede skutečně jen párkrát za život. Jsou oba takové dvě milé děti (v dobrém slova smyslu), mají originální nápady (tedy, fakt je, že hlavně Manťas) a mám je oba rád. Teprve teď mi došlo, že bez nich by nebyl můj život tak bohatý na zážitky a za to jim patří můj dík. Velký dík!

-md-