| Hlavní stránka | <<< | 2002 | >>> | Náš diář |
|---|
Už teď si dovolím do názvu akce přidat římskou jedničku, protože si myslím, že se s Charliem i po Trutnově opět sejdeme na vojenské chatě na Malém Šišáku. Jednak proto, že šlo o původně vyhlášený termín akce a druhak (a především) se první část více než povedla! Pohodový víkend, který nám začal báječným počasím (a já konečně při pátém výletu do Krkonoš viděl, jak vlastně ty hory vypadají), abychom se v něm báječně svezli po stezkách - nestezkách, zakázaných i povinných a na závěr zažili báječný sjezd z Předních planin až na Pecku, kde jsme byli doslova bombardováni kroupami. Konečně, čtěte dále...
Jaroměř - Josefov - Jaroměř / HORKA U STARÉ PAKY - Studenec - Rovnáčov - Martinice v Krkonoších - Jilemnice - Dolní Štěpanice - Benecko - Janova hora - Kozí hřbet - Mísečky - Medvědín - Mísečky - Špindlerův Mlýn - VZ MALÝ ŠIŠÁK (70km)
Jako již zcela tradičně vyrážím na cesty z Dálného východu ranním rychlíkem a nelibě zjišťuji, že přeprava kol se stává stále rizikovější záležitostí! Jedu totiž jediným možným spojem, pomocí něhož lze kolo po ránu přepravit od nás kamkoli na západ. Pomáhám uložit všechna kola v hytláku a i přesto vlakvedoucí informuje slavné tranzitéry, že z dalších stanic nevezme kolo už ani jedno.
Cesta vlakem je dnes vůbec nevšední, protože je ve vagónech větší než malé množství pankáčů, kteří míří za svou hudbou na festival na pardubické závodiště (nebo letiště?). Je docela sranda sledovat všechny ty zvláštní lidičky jak chodí každou chvíli tupírovat svá číra na záchodky, až za Třebovou jeden (odhadem tak osmnáctiletý s parádní třiceticentimetrovou zelenou hvězdicí na hlavě) řve na své soudruhy: "Je zle! Došla voda! Nemáte někdo pivo?"
Na to jedna postarší dáme s kšticí á-la šedesátá léta - a tedy notně vyčpělá - komentuje právě uzřivšího slovy: "Šmarijá, za co? Za co musím cestovat s něčím takovým? Já bych to z vlaku okamžitě vyhazovala!" Onen mladík bábinu repliku zaslechl a s úsměvem na tváři (nevím, zda vyhuleným, či opiveným...) odpovídá: "Nic si z toho, stará paní, nedělejte. Vy se mně taky ani trochu nelíbíte a vyhazovat vás kvůli tomu z vlaku rozhodně nemíním." Zavírá dveře našeho kupé a se stejným úsměvem jde hledat pivo do kopé vedlejšího...
Při výstupu z vlaku jsem ještě jedné mladé evidentně zhulené pankáčici způsobil haluz, když mne zhlédla v mém Go-oblečku: "Jéé, hele Go-cyklista, no tak to se jen tak nevidí..." a se smíchem utekla na záchod.
Bylo mi docela smutno, když jsem v Pardubicích přestoupil do zcela šedého vlaku a pokračoval dále na Jaroměř. Tam jsem si jen odskočil pro známku do pevnosti v Josefově, z níž jsem chytil tak neskutečnou schízu, až jsem z bývalé barokní pevnosti obehnané obrovskými příkopy raději spěchal pryč. To fakt každé vojenské zařízení, byť bývalé, musí takhle působit? Centrum Jaroměře naštěstí působilo zcela opačně a já byl moc rád. Někdy se tady zastavte, protože náměstí je moc pěkné! V poledne sedám na poslední vlak a stařičkým motoráčkem mířím k cíli - do Horek u Staré Páky.
Sledovat krajinu z vlaku kolem Dvora Králové začíná být příjemné. Kolem Bílé Třemešné už člověk poprvé koukne (když je vidět jako dnes) na vrcholky Krkonoš a říká si, že to bude asi pořádně drsná záležitost! Z Horek mne čeká nudná část cesty do Jilemnice. Jenže na kole je to pořád asi třikrát rychlejší než vlakem, který objíždí oklikou přes Starou Páku. A kdoví, zda-li bych tam vůbec měl přestup. Takhle jsem si vytrpěl deset kilometrů a byl na místě za půl hodiny. "Nechybí něco náměstí v Jilemnici od poslední silvestrovské návštěvy?" Říkám si a po chvíli už vím: Obrovský Krakonoš se roztopil asi už hodně dávno! Marně se sháním ve městě po začátku značené cyklotrasy KRNAPu číslo devět, která by mne vyvedla správným směrem a tak zůstávám u mapy. To ještě netuším, že ani později ji neodložím!
Cesta z Jilemnice poněkud překvapivě klesá, ale ne na dlouho, neboť na křižovatce s hlavní "čtrnáctkou" mířím rovně a kolem Jizerky poprvé do kopce. Zprvu mírně, ale poté, co v Dolních Štěpanicích odbočím z cyklotrasy, kterou stále nevidím, doprava na Benecko, cesta začíná stoupat povážlivěji. Je dusno, ale zataženo a těžké mraky nevěstí nic dobrého.
Uřícený po sedmi kilometrech jsem na dnešní první horské prémii - v centru Benecka. Kupuji známku, koukám kole sebe a místo hor vidím jen matné obrysy a hluboké údolí Jizerky pod sebou: "Aha, no tak fajn! Ani po páté mi to v Krkonoších nevyjde a prt uvidím!" Vracím se o půl kilometru pod hotel Krakonoš, kde mne nalákala jedna bouda k posezení a jídlu. Času mám víc než dost, protože Charlie bude fungovat do šesti hodin na Šišáku, a tak já si teď ve tři odpoledne mohu v klidu vychutnat bryndzové halušky a první Géčko. Po něm přišlo i druhé, ale při něm také první kapky drobného deště. Zjišťuji, že mraky jdou za mnou, takže rychle platím a odjíždím dále. Nechce se mi jezdit po mokrých cestách: "Kde jsou moje blatníky..."
U hotelu Bellevue (najdeš jej na spodní části mapy...) se napojuji na značenou cyklotrasu číslo deset a poprvé vidím znak, který ji označuje! Jenže s jakýmkoli dalším značením je to už horší. Po báječné traverze dojíždím k neznačenému rozcestí cest, na kterém je příjemné posezení "Cukrárna." Sice už neprší, ale vidina kapek mne žene dále - a špatně. Měl jsem najet na cyklotrasu číslo jedenáct, jenže cedule na Mísečky ukazovala oběma možnými směry a já si vybral tu levou. "Přece nebudu vytahovat mapu, když je to tady tak přehledně značené!", říkám si a aniž bych tušil, mířím na farmu Hucul. Jenže to nevím a když si všimneš, před ní odbočuje cesta doprava k Janově hoře. V domnění, že jedu po "jedenáctce", mne nenapadne ani náhodou klesat a kolem závory mířím pěkně nahoru na horu.
Postupně mizící asfalt a později i šotolina mne zastaví u jakési pěkné lesní chaty: "Ale vždyť bych měl mít vrcholy hor vlevo a ne vpravo," říkám si a začínám tušit, že jsem mimo. Při vědomí toho, že na kole se v KRNAPu nesmí jinde než tam, kde je povoleno, se mi sice svírá hrdlo, ale na druhou stranu mé ego říká něco o tom, že vracet se každopádně nebudu! Když se o několik minut později ocitám na Kozím hřbetu a bezpečně poznávám Mísečky pod sebou, říkám si něco o tom, že je zvrhlé, aby tady na tuhle trasu cyklisti nemohli. Když tady můžou běžkaři, proč ne kola? Všude je minimálně štěrk, ta proč? (To ještě netuším nic o tom, co nás čeká zítra...) Sjíždím dolů k šíleným hotelům velmi "vkusně" zasazeným do krajiny, ptám se marně na známku a raději mířím dále. Jen si nejsem schopen rozmyslet, zda na Brádlerovy Boudy nebo "jen" na Medvědín.
Moje síly nakonec rozhodly samy: Medvědín. Serpentiny mi daly zabrat a tak se na Zlaté návrší mrknu někdy jindy. I když - závěr stoupání na Medvědín je také - "fantastický". Vyčerpán sedám k zaslouženému Géčku - dnes třetímu, a koukám na okolí. Po dešti a hustých mračnech ani památky! Místo nich jen vysoká oblačnost a pod ní báječné výhledy: "Á, tak to jsou ty Krkonoše," říkám si a nemůžu se vynadívat. Už se nedivím, že tady lidi tak rádi jezdí. Pozitivně hodnotím i sjezdovky nad Svatým Petrem a nad Mísečkami, které mám jako na dlani. Ano, chápu, že jde skutečně o nejlepší zimní středisko u nás!
I když na Medvědíně občas vylezlo i sluníčko, je poměrně zima a tak se po půl šesté vydávám na poslední kus cesty do Špindlu. S Charliem jsme domluveni v hospodě U Sousedů. Fičím na Mísečky, odkud se vydávám na cyklotrasu číslo dvanáct. Vřele ji doporučuji, neboť oproti "1A", která míří ke Špindlu po velmi frekventované a šotolinové cestě plné turistů, si sice na chvíli po dvanáctce (viz opět mapa...) vystoupáš až pod sjezdovku pod Medvědínem, ale od ní tě potká, stejně jako mne, báječný výhled na hory a hlavně sjezd po asfaltu až do Špindlu - plné čtyři kilometry rychlostí kolem sedmdesátky, kde nepotkám ani živáčka, ani mrtváčka! A až se dole nad bobovou dráhou (Pozor - neplést s Bobem!) zastavím a zjistím, co adrenalinu jsem vyplavil z krve, možná si stejně jako já zařveš bez ohledu na lidi jako zippopoce!
Od bobové dráhy jsem to měl už jen kousek do Bedřichova, kde je hlavní vojenská ubytovna a u které je hospoda U Medvěda (s vycpaným dvojníkem mým přímo u vchodu...). Leč Sousedy si musím ještě najít a Charlie mi odpovídá přesně v okamžiku, kdy se "nález" podařil. Sedám na zahrádku, objednávám první Géčkovou dvanáctku (desítku maj jen od Radegasta...) a jsem rád, že už sedím. Tady dole už svítí sluníčko, je teplo a po mracích ani památky. Charlie přijíždí kolem půl sedmé a vytočen poměry, které na Šišáku vládnou, se ihned a s radostí připojuje. Povídá, že sem to má shora na kole za deset minut, ale naopak to bude horší. Rád věřím, protože jsem své zraky ubíral k Šišáku už od sjezdovky pod Medvědínem.
Připadne mi, že jsme se neviděli snad sto let! Aspoň podle toho, jak dlouho klábosíme. Ostatně zatím není kam spěchat. Až zima nás definitivně po půl deváté večer vyhání a my začínáme ukusovat první kilometry stoupání. Až na Šišák je jich od hospody jedenáct! Naštěstí cesta k výšinám moc nepospíchá (Teď slyším Charlieho, jak říká: "To je ale débíl...") a jede se relativně v pohodě. Je jasné, že takovou dálnici tady mohli postavit za komančů jedině vojáci. Nikdo jiný by na to peníze nedal! Cesta se příjemně točí v serpentinách a za předposlední dáváme chvíli zastávku. Přece nezávodíme! O chvíli později se před námi objevují první světýlka chat a Charlie říká: "Až ty nejvyšší jsou Šišák! Za nimi je sice ještě Špindlerovka, ale ta není odtud vidět." Věřím, ale raději koukám na siluety hor naproti. Taková cesta domů by se mi taky ohromně líbila!
Po půl desáté je Šišák dobyt! Sedáme ve vstupní hale na pryčny (Dle rozkazu nikde jinde obsluhující pleps sedat nesmí...) a bavíme se s ostatními u Géčka, kávičky a šipek. Spát jdeme snad někdy po jedné hodině a jsme natolik unavení, že už nemyslíme ani na hyenu. Jediné, na co Charlie nesmí zapomenout, je vstupní heslo na chodbě: "Už jsem doma..."
MALÝ ŠIŠÁK - Špindlerova bouda - Petrova Bouda - Úsvit - Brádlerovy Boudy - Špindl - Bedřichov - Labská přehrada - Herlíkovice - Vrchlabí - Herlíkovice - Špindlerův Mlýn - MALÝ ŠIŠÁK (51km)
"Čau vole!" "Čau vole! Hele, už jsem byl dole a ta sousedka, kvůli které říkám to: Už jsem doma..., mi povídá: Komu si to jako říkal, to, že jdeš domů? - Dobrý, ne!"
Bez úvodního ranního oslovení by to nešlo. To už je taková tradice. Charlie už má tady v ústavu své povinnosti za sebou. Je něco před devátou a zhruba do desíti nám trvá než se vydáme na dnešní cestu. Plány máme velkorysé, ale jako první dáváme na recepci nezbytné kafe. Fakt ho tady mají dobré! Sluníčko pro nás připravilo přímo báječné podmínky a dokonce i výhledy do dáli nejsou špatné! Né zase moc, ale co je hlavní - okolní vrcholy jsou vidět báječně! Jak jsem již napsal, po desáté sedáme na kole a zakusujeme do prvních kilometrů.
První metry ke Špindlerovce a hraničnímu přechodu pro pěší a cyklisty jdou nějak ztuha. Nohy si asi pamatují na včerejšek a tak jemně protestují. U chaty koukáme na šedou polskou celnici a protější boudu (Sakra, fakt musí mít Poláci všechno tak hnusně šedé?), která nevypadá o nic lépe, stejně jako šedo pod námi směrem na sever. Raději po cyklotrase číslo patnáct (koukni na mapu...) míříme k Petrově boudě. Na mapě cesta vypadá pohodově, ale ve skutečnosti se po půl kilometru pod námi objeví hluboké sedlo mezi horami a z něj brutálně stoupající cesta donaproti. Ano, za několik málo sekund jsme už na ní a funíme z plných plic. Odměna v podobě výhledu na Šišák a na vše kolem něj však stála za věškerou námahu. Sedáme na lavičku a labožíme si. Jen pozdravy do světa nepošleme. Oskar je tady v Krkonoších všude hodně řidký!
"Patnáctka" odtud pokračuje jediným myslitelným směrem a to směrem dolů k Moravské boudě. Na její zahrádce jsme chtěli dát snídani, ale vzhledem k "vstřícnosti" obsluhy raději mizíme a jedeme - pardon, jdeme dále. Důvod je jednoduchý, to co nás čeká, je v mapě označeno vykřičníky a ty neznamenají nic jiného než obrovský krpál dolů po sjezdovce, báječné šutry na pěšině a tím zhola nemožný sjezd! "Tomu jako říkají cyklotrasa? To by je Zipp poslal vyloženě do pr....", povídá Charlie, bere kolo na záda a také maže dolů. Ještě, že jsme nevyjeli opačným směrem! To by byla schíza! U vykřičníku na mapě se však cesta jak mávnutím kouzelného protku mění na špatnou asfaltku a my doslova padáme až k chatě Úsvit, respektive k ruině vedle ní a ještě jednou respektive na křižovatku "cyklotras" 15 a 15A.
Před další cestou se však chceme posilnit, posnídat. V Úsvitu mají sice, kua, Krušovice12, ale je tady velmi příjemná obsluha a báječně se z laviček kouká na okolní hory. I ten Medvědín jako by říkal: "Tak jedeme, pánové!" Polévka nás zasytila, takže po poledni vyrážíme. Nemíníme se dnes nikam hnát a v podstatě to ani nejde, neboť další pokračování "patnáctky" směrem na Medvědí boudy spěchání neumožňuje. A kdyby jenom to! Dokonce neumožňuje ani svezení, neboť po stech metrech máme před sebou pravou a nefalšovanou vysokohorskou stezku pro pěší dlážděnou obrovskými šutry. To už si snad dělají z cyklistů doslova srandu!? Začíná chápat, proč jsme ještě žádného nepotkali a opět trpělivě neseme kola až k mé boudě přes údolí mého potoka.
"Hele, Charlie, já si zajedu když tak na ty Brádlerovy boudy pro známku a ty si dej mezitím jedno/dva piva," povídám a Charlie nesouhlasně vrtí hlavou, že mne v tom samotného nenechá. Stoupáme tedy po brutální asfaltce ještě brutálněji do kopce, abychom na bývalých Fučíkových boudách našli zamčené dveře bez udání důvodu. To už je fakt na téma lidského zmaru a Charlie má mou známkovou vášeň zase o něco raději. Sedáme tedy na kola a co jsme si vyjeli, si teď pěkně sjíždíme. Brzdy se musí doslova vařit a jen na chvíli mají oddech při průjezdu kolem Medvědí boudy. Ale opravdu jen na chvíli, neboť na kraji lesa začínají panely, které dokonce dokáží v padesátce vyprodukovat stroboskopický jev! Jenže ten je tak nepříjemný (včetně neskutečného drncání), že musíme dvakrát zastavit. To už padáme do údolí Labe a za několik málo minut už jsme na Bedřichově, kde si musíme na chvíli odpočinout.
Na vojenské zotavovně U Medvěda dáváme Géčko a srovnáváme roztřesené svaly a tělo vůbec. Sedí se dobře. Dokonce až tak dobře, že zjišťujeme, že pro dnešek "Dosť bolo kopcov!" a raději pojedeme na Medvěda do Vrchlabí, což je místní pivovar. Vyzkoušíme a posoudíme, jak jim to vaření jde. Zrovna se chystáme k odjezdu a potkáváme Géňu ještě s dalšími třemi lidičkami. Jedou zrovinka z Rokytnice přes Mísečky, chtějí kouknout na Labskou přehradu a od ní se budou vracet zase zpátky. Máme tak aspoň kousek společné cesty! Platíme a vydáváme se na přehradu dolů pod Špindl, kde jsme v podstatě během několika minut. Hráz přehrady je ze začátku minulého století a nápadně se podoba Lesu Království. Jen není tak romantická. I osud měla všelijaký, což si každý na konci hráze může každý přečíst. Tady se také s ostatními loučíme a zatímco oni se vracejí zpět, my se vydáváme směrem zcela opačným.
"To byl fofr!" Dvanáct kilometrů kolem Labe přes Herlíkovice až na začátek Vrchlabí uteklo jako nic. No, přesněji řečeno dvacet minut. Jdeme k šíleně kýčovitému pivovaru, z jehož zahrádky jsme vykázáni s tím, že: "...tady je to pro Čechy drahé, je to pro Němce..." a máme si jít sednout na méně honosnější zahrádku hned vedle silnice. Mají tady na čepu světlou desítku a dvanáctku, které nás nijak nenadchnou. Až teprve zevnitř přinesené - ve čtyřce - černé si reputaci vylepšuje. Jinak v lahvích různých velikostí tady Medvěda sežene člověk v mnoha chutích a rážích. Nejsilnější černý Veselý Medvěd je šestnáctka a kromě toho je tady Medvěd Medový, Mandlový, Ořechový ... Obzvláště dvoulitrové balení s keramickým závěrem je exkluzivní. Jen kdyby se tady vše neválelo na sluníčku. Ač se nám sedělo dobře, rádi se zvedáme. Jsme totiž pořádně rozsezení a přitom víme, že nás čeká pořádný kus cesty zpátky a hlavně nahoru!
Hurá, jsme U Sousedů! Podáváme si ruce jako Ajeťáci (spíše ujeťáci) a jsme rádi, že stojíme. Lije z nás pot, třesou se nohy, ale jsme šťastní! Ještě řádnou chvíli nám buší srdce a my se cítíme jak po maratónu. No, máme tohle zapotřebí? Jo! Stejně jako následnou nic moc předraženou večeři a dvě či snad tři Géčka. Na zahrádce dnes před sluníčkem utíkáme oba a jsme rádi, když už ta žlutá svině konečně zaleze za roh. To už je Charlie myšlenkama na Kaprunu a já mu docela ty lyže začínám závidět. Jen aby tam nebylo vedro...
Večer už nás čekal "jen" závěrečný výstup na Šišák, kde jsme se dnes ocitli o dobrou hodinu dříve a koukáme na báječně zapadajícím sluncem osvětlené hory. Dnes však stíháme i sprchu a dole v zakázané vinárce (opět rozkaz...) dva vynikající Pilsnery za 19. Mňam! Na recepci se nám už moc pobývat nechce a tak někdy po půlnoci jdeme spát. Charlie opět přede dveřmi nezapomene, i když trochu pozměněně, říci: "Dámy, už jsem doma...
MALÝ ŠIŠÁK - Bouda U Bílého Labe - Svatý Petr / Přední Planina - Kopřivník - Šestidomí - Strážné - Lánov - Dolní Lánov - Prosečné - Slemenský kopec - Slemeno - Přední Ždírnice - Ždírnice - Haklův mlýn - Borovnice - PECKA (53km)
Když mrkneš do předchozí mapy, uvidíš od Malého Šišáka žlutou značku, která vede po skvělé šotolinové traverze směrem do údolí Bílého Labe ke stejnojmenné boudě. Věř, že cyklisté na ní mají ostrouhat, protože po ní jezdit nesmí! Jenže když na ni dva dny za sebou koukáš a vyloženě se na ní už vidíš, máš za sebou zkušenosti ze zdejších "cyklotras", tak nakonec neodoláš. Stejně jako my. Přesně nám zapadá do dnešních plánů a těch se nehodláme vzdát ani přes hrozbu pokut...
Charlie mne ráno budí tradičním "Čau, vole." a přináší snídani na talíři. To musím dovysvětlit, neboť dle dalšího ze zelených rozkazů je zakázáno vynášet nádobí z jídelny. Co kdyby si pak někdo odnášel hrnečky a talíře domů, že? Zákaz pochopitelně platí jen pro personál a Charlie se mu tímto opět vzpouzí, holomek problematický;-))) Pomalu se balíme, provádíme údržbu kol, dáváme skvělou kávičku na recepci a nakonec se se všemi loučíme včetně dvou třebíčských praktikantek, kterým radíme, kam vyrazit na výlet (a mě pochopitelně koupit známečku, že...).
V jedenáct opouštíme vojeskou ozdravovnu, sjíždíme po asfaltce k odbočce na traverzu a vědomě porušujeme zákaz vjezdu všech vozidel. Traverza je přímo báječná a kola po ní sviští jedna radost. Jen Zipp by snad neměl ze všech těch kamenů valnou radost. Výhledy do hlubokého údolí Bílého Labe i směrem opačným, tedy na okolní vrcholky hor, nemají nejmenší chybu! Po dvou kilometrech, co jsme se otočili kolem Šišáku, opouští žlutá turistická značka traverzu směrem do údolí a my společně s ní klesáme. Nechceme si zadělávat na zbytečné problémy a tak kola vedeme a místy i nosíme přes velké balvany. Některá místa nám nápadně připomínají Norsko a my jen koukáme a blažíme si.
Žlutá značka po kilometru doklesala na dno údolí, my jen na chvíli zastavujeme u začátku pěší cesty směrem do stále užšího údolí, ve kterém tak báječně šumí tok Bílého Labe přes neskutečné převisy a padá do nespočtu přírodních "van" a po chvíli pokračujeme dále k Boudě. U ní už je lidí jako malých sviní a my se napojujeme na cyklotrasu číslo šestnáct: "Hele, Charlie, nebudeme tady trapčit a vyjdeme pěšky nad tu odvodňovací zábranu a teprve tam nasedneme, ne?" Charlie souhlasil a my ještě netušili, že na kolo ještě pěkně dlouho nenasedneme, neboť za prvním odvodněním bylo další a další a navíc se povrch cesty natolik zhoršil, že je nám líto proti"jedoucích" cyklistů, kteří si tuhle srandu museli "užít". Na druhou stranu, kdybychom tady jeli, asi bychom neměli šanci zhlédnout asfaltku pod námi v údolí, neskutečný počet jezírek a vodopádů. Prostě bomba!
Na vrcholku stoupání, přesně v místě, kde cesta začíná klesat, se povrch cesty podstatně mění a my si začínáme labožit. Od místa, kde jsou na mapě vykřičníky, nás čeká přímo fantastický sjezd kolem hory až do Špindlu. Však jsme na ni nejednou zálibně koukali a teď je to tady! Občas na vyhlídkách zastavujeme a kocháme pohledem naproti na Šišák, údolí Labe a hory kolem vůbec. Na konci jsme ještě museli absolvovat tradiční panelovku a už jsme se ocitli nad Špindlem. Na kraji lesa nás zastihla přeháňka, kterou jsme přečkali pod stromy, a po chvíli vyrážíme do Svatopeterského údolí. Nebýt šílených betonových monstrhotelů kolem, šlo by o hodně malebný kousek hor. Jenže na prohlížení není času, neboť začíná znovu pršet. S jednou zastávkou se pak přemisťujeme do bufetu u sjezdovek, kde chceme přečkat nejhorší. Pak se uvidí.
Svatý Petr je fakt nejlepší skicentrum u nás a tomu odpovídají i ceny. A to i v létě. Koukáme na downhilláky z Polska jak se na svých mohutných celoodpružených strojích nechávají lanem vyvážet nahoru a dolu už jedou po svých. Jen si říkáme, jak to, že zrovna Poláci na takové stroje mají? No, co už. Sedíme, sušíme se a u piva čekáme na to "naše" lano.
Rvoucí opoce! Kua, to byl tedka downhill!!!!! Kilometr strechy rovné jako kdyz strelí a my smazili 78 a 74. Bozí, bozí, bozí! -md&ch-
Ani tahle SMS nemohla vyjádřit to, jak jsme se u zaslouženého Géčka v Šestidomí cítili. Nejprve jsme se lanem nechali vytáhnout na Přední Planinu, kde jsme se moc zdržovat nechtěli, neboť počasí nepřálo, a hned jsme se vydali na cestu dolů. Držíme se trasy číslo sedmnáct a v místě, kde se napojujeme na kvalitní asfalt a modrou značku po kilometru musíme zastavit. Jsme celí od písku, ale kdo by to vnímal? Vyrážíme dále. V pravotočivé zatáčce, za kterou nevidíme, musíme a hlavně chceme zpomalit. Sedí tam totiž dvě kukiny a svačí, tak si je chceme prohlédnout. Když se nám o chvíli později vrací oči zpět na cestu, zůstanou doširoka otevřené v úžasu. Před námi je kilometr cesty rovné jako když střelí, padák jako kráva a na jeho konci mírný protikopec. Co více si přát? Pouštíme brzdy a další osud svůj necháváme na přírodě. "Ty krávo, hu-hu-hu-ááá, to je bóóómbáááá!" Řveme jako blázni a adrenalin z nás musí stříkat. To není možný!!!!
Ani další kus cesty směrem na Vrchlabí není vůbec k zahození! To už jedeme po 1A a stále klesáme. S výjimkou tří ležatých policajtů, z nichž ten prostřední byl totálně brutální a neviditelný: "Sakra, taky tam nahoře mohli napsat, že jsou tři a ne jeden!!!" smažíme o duši. Až těsně před Vrchlabím, v poslední vracečce, odbočujeme nahoru vlevo do kopce a míříme po luxusní úzké asfaltce hustě lemovanou křovisky směrem k Lánovu. Včas nás předjíždí motorkář a my máme jistotu, že můžeme za ním smažit až do vesnice. Copak asi jeho ego, když se těch dvou bláznů na kolech nemohl zbavit?
Z Lánova přes Dolní Lánov až do Prosečného jsme konečně zvedali svou dosavadní ubohou průměrnou rychlost neboť údolím klesáme po kvalitním asfaltu a bušíme. Tady by se líbilo už i Zippovi! Jenže v Prosečném se koukáme na mapu a rozhodujeme se, že si zkrátíme cestu. Mraky kolem nás jsou hrozivé a kdesi nad Vrchlabím se bouří. Kolem chalup stoupáme kamsi do kopce. Asi na nás nechápavě museli koukat. V lese už totiž cesta zmizela úplně a my jdeme šáším. Ale přece to nevzdáme! Nad lesem situace ještě houstne o ostružiní a nakonec snad jako záchranu nacházíme průsek mezi mladými smrky. Tady je už "jen" vysoká tráva a občas nějaký ten bodlák. Smějeme se jako pominutí a opět myslíme na Zippa. To by byla sranda! Nakonec docházíme k poli, kde žádná cesta není. Obcházíme jej zleva a nakonec i cesta se najde. Jen nás nakonec stejně dovede do Slemena. Kdybychom tam jeli rovnou, ušetřili bychom si půl hodinu a ta by se nám hodila o něco později.
To nejhorší nás totiž mělo teprve potkat. Cestou na Přední Ždírnici nás déšť chytá poprvé. Silnička malebně klesá a stoupá do kopců, točí se lesy a tak déšť zatím nevadí. Ani ve Ždírnici žádnou hospodu nenalezneme a jedeme tedy dále do údolí, které se začíná svírat a cesta opět řídně. Na mapě nakreslený Haklův mlýn vypadá hodně opuštěně a v tomhle počasí i strašidelně. Už už vyjíždíme z lesa před Borovnicí a zastihuje nás pořádná průtrž mračen. Voda všude a i srnka, která se asi deset metrů od nás na chvíli zastavila, zjistila, že další pobyt pod stromy nemá pražádnou cenu. Dojezd do Borovnice je peklo, ale to úplné nás potká na samý závěr.
V Borovnici si už v klidu a bez stresu promrzlí a promoklí počkáme, až projede vlak, předjedeme v průtrži po cestě, která připomíná spíš koryto dravé řeky, dvě škodověnky (Copak si asi myslí oba řidiči?). Ve vracečce před lesem kousek vedle nás práskne blesk, to už pouštíme brzdy a prdíme na všechno. U myslivny na břehu rybníka začínáme být doslova bombardování centimetrovými kroupami. Teď už fakt nezastavíme! Dojíždíme před chatu, brodíme se cestičkou k ní a po chvíli stojíme na zápraží a řehtáme se jako pominutí: "Ty krávo, to byl úlet!!!!"
Paní Laštovičková na nás kouká jako na dva neuvěřitelné přízraky, říká něco o tom, proč jsme se nezastavili a nepřečkali někde v hospodě to nejhorší. Na vysvětlování dojde až po půlhodině, kdy vytaháme všechny mokré věci z batohu, osušíme se a dáváme si kávičku a nějaký ten veselý kelíšek na zahřátí. Obé si jednoznačně dneska zasloužíme a buchty s následnou večeří pak působí jako úplný balzám!
Kolem osmé hodiny odcházíme z chaty na pivko. Ozval se Honza (číšník ze Šišáku bydlící v Nové Pace), že taky aspoň na chvíli utekl z ústavu a že by zašel na jedno, možná dvě piva. Dojíždíme ke koupališti, pardon Aqua Sport Centru Pecka a u dvou pohodových provozovatelů si objednáváme výborný Budvárek desítku. Nezůstalo u jednoho a tak jsme požádali o založení účtu: "Na jaké jméno to bude?" Trošku nás otázka vyvádí z míry i tím, že jsme v hospodě v podstatě jediní, nicméně až při placení po čtyřech pivech koukáme, že se zde dokonce ani neobsluhuje. Chlapi, díky!
Nemůžu taky nezmínit naše vykládání, neboť zatímco ostatní koukali na to Jak básníci přicházejí o iluze, my vykládali a Honza líčil, kterak smažil v pervitinu a co všechno to s ním udělalo. Dostali jsme pořádnou porci upřímnosti a já jen litoval, že tohle neslyšel třeba Fünf nebo Manťas. Hodně dobrý večer to byl!
PECKA - Kal - Vidoň - Červená Třemešná - Dachovy - Hořice - Bašnice - Sukorady - Myštěves - Skřivany - Nový Bydžov Na Půdě - Chlumec nad Cidlinou - Lučice - Pamětník - Kolesa - Kladruby nad Labem - Semín - PŘELOUČ (77km)
Projízdím Mysteves! Most v Basnici otevren a zarovnán - máme po skocich:-( Jinak z Pecky jezdi pres Kal - bomba! Mám hlad - jedu pres Skrivany Na púdu. -md-
"Čau, vole." "Čau, vole, tak nám to dneska končí..." A je to docela škoda. Maminka s vnučkami odchází po ránu na houby a my se balíme. Charliemu se na kole zpátky nechce, takže volí automobilovou dopravu. Má tedy čas a já se vydávám na cestu. Jak jsem psal v té esemesce, tak ta cesta přes Kal je fakt moc pěkná. Sice povrch není kdovíjaký, ale cesta od dědiny v podstatě jenom klesá. Na hořickém kopci jsem se jen na chvíli zastavil, abych kouknul na rozhlednu a popojel dále. V kopci jsem konečně zvýšil svůj rychlostní rekord na 83 km/h, zastavil se pro známku a pak jel přes Myštěves až do Nového Bydžova, kde jsem se zastavil Na Půdě za Mónyčkou a Barasem . Čas na mě ani neměli a tak jsem vlastně potkal jen dva človíčky totálně strhané prací.
V Chlumci jsem pak už ani nezastavoval, v Lučicích mi do otvíračky chybělo ještě několik minut a tak jsem vlastně dojel až do Přelouče. Po cestě jsem jen nechápavě koukal na apokalypsu, kterou zde na stromech ztropila nedávná bouře - dobrá polovina stromů byla polámaná! Na nádraží v Přelouči jsem se pak už jen těšil na to, až v Pardubicích přistoupí vypaření anarchisti, abych si uvědomil, že už je vlastně pondělí. Sakra, uteklo to jako voda!
Cus! Tuna to houstne! Zacina se po nas vozit. U Borovnicky byla misty naplavena hlina po cele sirce silnice az 15 cm. Docela drsny! Z ustavu Charlie
Toz tak mu doprejte kvalitní svezení! Není boha, ze kdyz se sveze po hnoji, aby si nerozbil ten svúj zeleny mozek! Od Labe z 200m.n.m. zdravím lidicky o 1000m vyse!
-md- 06.08.2002