| Hlavní stránka | <<< | 2002 | >>> | Náš diář |
|---|
Soběslav 2002, tedy volné pokračování loňské akce, nemohl Kufberek naplánovat lépe. Dorazili jsme totiž do oblasti, kterou postihla první povodňová vlna, jen dva dny poté, co přestalo pršet. A sotva jsme v neděli (a musím říct, že neradi) jižní Čechy opouštěli, schylovalo se ke druhé části vodního pekla, které pak zpustošilo velkou část Čech včetně Města Neomezených Možností. Dnes už také víme, že od nynějška nás asi těžko nějaký vodohospodář přesvědčí o tom, že s vodou umí hospodařit a přehrady slouží k zachycení povodňových vod. A my, kteří jsme seděli v sobotu v podvečer na zahrádce motorestu Lada v Soběslavi a popíjeli v klidu svá pivka a hlava nám nebrala fakt, že voda je po dvou dnech stále na své nejvyšší hraně, víme, že v té době vlastně Lužnice stále pomalu a jistě stoupala a až v úterý zaplnila i zimní stadion a zcela určitě i motorest...
VELKÝ PĚČÍN - Kostelní Vydří - Dačice - Hradištko - Vnorovice - Staré Hobzí - Slavonice - Staré Město pod Landštějnem - Landštejn - Klášter - Albeř - Nová Bystřice - Nový Vojířov - Hutě u Příbraze - Libořezy - STRÁŽ NAD NEŽÁRKOU (85km)
Jenže to vše před chvílí napsané jsme jen tušili. Večer den před odjezdem jsme se v Klenbě dohodli na tom, že do jižních Čech přece jen odjedeme. Ve čtyři ráno jsme vyrazili já s Lukášem a Kufberek pak osamocen vyjel za námi o pět hodin později. Měl s námi vyrazit i Brekoun, jenže ten neměl vlastní kolo, z čehož vytvořil tradičně problém a situaci zcela nezvládl.
S Lukášem jsme zažili asi nejkratší cestu do Brna, neboť naprosto nevyspaní jsme ani na chvíli nezaváhali a ihned ve Sviňákově po nástupu do vlaku zalehli. Někde u Jihlavy jsme pak začali plánovat trasu na dnešní den a z původního přímého cíle v Jindřichově Hradci jsme "slevili" na Slavonice. Tohle město máme moc rádi a nechtěli jsme si jej nechat jen tak uniknout. V Kostelci u Jihlavy jsme promptně přestoupili na motoráček, který nás dovezl po trati přes Telč, kde se vše připravovalo na zítřejší oslavu sta let trati, do Velkého Pěčína. Nad ním jsme se převlékli do "závodního" a přípitkem minerálkou zahájili akci Soběslav 2002.
Dačice, 8.km, pravé poledne:
V Dačicích zastavujeme vlastně již podruhé. První zastávkou bylo Kostelní Vydří, do kterého jsme dostoupali záhy po startu a cesta přes les se nám víc než zamlouvala. V tamnějším klášteře jsem si zakoupil tradiční turistickou známku a cesta od něj nás několika "hupy" dovedla až do města kostkového cukru. Ptáte se proč kostkového cukru? No, protože právě tady někoho velmi šikovného napadlo, že by mohl cukr místo do homolí dělat do kostek. Bylo to roku 1841 a dnes tuto "akci" připomíná kostka cukru kousek od náměstí. Dačice však nejsou známy jen kostkou, ale třeba také nádhernou radniční věží a poměrně populární (nicméně podle mne nic moc) empírovou stodolou, ehm, pardon, zámkem. Zámecký park bych bral, ale ten zámek... Ještě nezbytné foto a vyrážíme na další cestu. Na první pivo nám přijde ještě brzy a my se podstatně více těšíme na Slavonice, takže ani budvarská cedule u hospody nám nic neříká. Zatím.
Slavonice, 28.km, brzké odpoledne:
Cesta přes Staré Hobzí do Slavonic byla překvapivě delší a horší než jsme čekali. Konečně nešlo zrovna o cestu nejkratší. Za Hobzím nás silnice potěšila výrazným klesáním k Moravské Dyji, kterou jsme si tímto naposledy prohlédli včetně jejího mírně rozvodněného koryta a hned jsme začali stoupat. Snad po pěti stech metrech stoupání Lukáš cosi zahlédnul v lese a jeho: "Zastav!" se nedalo přeslechnout. V zápětí jen tak ledabyle vstupujeme do lesa a ne dále než deset metrů od silnice. Nasbíráme zhruba kilo pěkných hříbků, čímž nám vzniká zcela nečekaný problém: Kam s nimi? Lukáš nakonec obětuje kus svého batohu a o chvíli později vzniká hláška, kterou během tohoto víkendu zopakujeme ještě nejednou: "Ne, fakt vůbec nerostou!" Sedáme na kola a postupně ukrajujeme z posledních šesti kilometrů. Nevíme, čím to, ale jízda na kole je stále utrpením. Že by se ozývala naše nevyspanost? Nebo snad nekvalitní povrch cesty mohl za naše trápení?
Kolem poledne a notně vyhládlí dorážíme konečně do Slavonic. Neopakovatelnou malebnost městečku přisoudil na první pohled smutný osud. Za dávných časů totiž tady procházela významná kupecká stezka směrem od/do Vídně. Městečko vzkvétalo a od té doby vděčí za svůj renesanční vzhled, neboť po čase následoval úpadek (kupci si asi našli výhodnější spoj...) a ani čtyřicet let budování světlých zítřků město nestačilo zohyzdit, neboť šlo o hraniční pásmo s prohnilou kapitalistickou zemí. No, a pak, zhruba před deseti lety přeskočil onen prohnilý kapitalismus přes hranici i sem a začaly se dít věci. Fasády domů dostávaly nazpět svou někdejší barevnost a lidé si začali všímat městečka více a více. I my nemohli odolat. Osobně se sem vracím moc rád. Kdo jednou kouknul na celou tu krásu z vršku kostelní věže, nemohl podlehnout. Stejně tak jako členové divadla Sklep, kteří zde mají svou kavárnu Besídka a shodou okolností se zde o víkendu zúčastní festivalu Na pomezí. Když tohle všechno zjistíme, nechce se nám odtud už vůbec. Jen vidina dalších dlouhých kilometrů nás popohání dále. See you again, Slavonice!!!
hrad Landštejn, 3 až 4pm:
Dneska to fakt nejede! Trápíc se zastavujeme na chvíli u mezního kamene, kudy kdysi procházela zemská hranice mezi Moravou a Čechami, následně jsme si dali lehce rozptylovou cestu lesem po ZVZ kolem vojenských bunkrů a už už přejíždíme přes panelovou cestu pro tanky (pozůstatek studené války) a zastavujeme na náměstí. A to už se nestačím divit! Městečko zcela překvapivě vyrostlo do krásy. Kde je bývalá šeď všech domů kolem. Jen to Starobrno v hospůdce nám nejede. Příště snad Gambrinus, pane výčepní...
Závěrečné tři kilometry stoupání k hradu Landštejn nám daly pořádně zabrat. Tak zabrat, že zvažujeme, zda vůbec do hradu vystoupat. Jenže, kdo by vynechal tak báječný hrad? Kupujeme lístky a po chvíli už stoupáme do dalších dnešních schodů v nejstarší části hradu - Donjonu, což je obytná věž. Holt byli kdysi skromnější, aby v pozdních letech gotiky majitelé přistavovali a přistavovali a ... Hrad je mohutný a v našich myslích si jen doplňujeme trosky obvodového zdiva obou hradních paláců, aby nás ze snění vyvedly jen dvě přitroublé "puberťáčký", které nenapadlo nic chytřejšího než po onom zdivu lézt. (viz vpravo) Tam by to šlo, ale otočit a jít zpátky? To už holčičky zvládaly podstatně hůře...
Kdyby si teď náhodou někdo myslel, že jsme mohli nerušeně projít kolem hradní hospůdky a neokusit místní pivo, tak musím říct, že je zcela vedle, protože jednak nás hospůdka lákala oblíbenou budvaří vývěskou a druhák se nám jen tak odjet dále nechce. Chuť nebyla špatná, ale přece jen sklo je sklo. I když umělé kelíšky působí aspoň jako dobrá reklama.
Nová Bystřice, kolem šesté večerní:
Z Landštejna už se přece jen profil cesty vylepšil, podezřelý protivítr se uklidnil a my konečně mohli lehce přidat a šlápnout do pedálů. Na vrcholu stoupání cesty u bunkrů pohraniční ochrany opět zastavujeme (pivo chce ven) a nepouštíme se dále než deset metrů od kol: "Ne! Skutečně nerostou!!!" S plnými hrstmi hřibů (a jedním pravákem!) se vracíme z té těžké dálky ke kolům, eliminujeme bedly, babky a podobné podřadné houby, nahrazujeme je v batohu novými zásobami a jedeme na Klášter a Albeř. V druhém z nich jsme se museli aspoň na chvíli zastavit neboť Penzion Bobas mám za svou srdcovku. Tentokrát jej však nenavštěvujeme a raději jdeme mrknout na stanici zdejšího železničního koridoru a také na bývalý zámeček, z něhož ještě poměrně nedávno zbylo jen obvodové zdivo. A tu koukám nevěřícně - má novou střechu, okna a práce na rekonstrukci jsou v plném proudu. Tohle mi Zipp určitě věřit nebude!
V Nové Bystřici navštěvujeme nejprve konečnou stanici úzkorozchodky (pochopitelně kvůli známky) a pak se přemisťuje "jen co noha nohu mine" na bystřické náměstí. To taky až neuvěřitelně prokouklo a v rohové pizzerii se na nás místo krušovických parizolů smál Budvar. Jak příjemná změna! Jen ta chuť mohla být přece jen lepší. Aspoň, že jídlo nás mile překvapilo. Zvedat se nám i tak nechtělo. Přisedl si starší cyklista k našemu stolu a vykládáme si navzájem své dnešní zážitky. Kdyby nejel opačným směrem, vzali bychom ho do týmu - je taky Budvar. Jenže Bystřice je jedna velká křižovatka a tak se loučíme. Při cestě na Peršlák zjišťujeme, že pod náměstím je ještě jedna Budvar zahrádka. Podstatně větší a sympatičtější. Inu, někdy příště. Kufberek čeká na Stráži!
Libořezy, osm večer, hospoda s pivem (konečně!)
Ale nejprve kousek zpátky. Cesta se nám konečně pod koly našich bajků rozběhla. K Peršláku přes Nový Vojířov totiž znatelně klesala, ač její povrch nebyl zrovna to nej. Peršlák je hotel a hlavně rybník s pěkným malým ostrůvkem, písčitou pláží a kamenem, za kterým putují snad všichni Rakušané. Dál na sever se totiž ve své matičce nedostanou. My se jen smějeme, že přístupová cesta není zrovna dlážděná, ale taky nás mrazí při pohledu na naši signálku, jejíž písek ani po dvanácti letech stále nestačila prorůst tráva či stejné křoviny jako všude kolem. Čas nás tlačí, teplo už taky moc není a tak koupačku vypouštíme a na kolech po cyklotrase směřujeme dále. Cesta tu stoupá, tu klesá, ale přece jen fičí. Na začátku Libořez ze zaujetím sledujeme kluky, jak navlečeni do hokejových chráničů a dresů hrají na suchu hokej. Brusle nechali raději doma. Asi už mají absťák a stýská se jim po zimě.
Šťastná náhoda nás svedla z cesty, zapomněli jsme včas odbočit a museli se kus vrátit: "Podruhé ale už tu hospodu nemineme, že ne?" Ptám se Lukáše a ten vůbec neprotestuje. Mají tady Regenta, jehož krýgly nemají chybu stejně jako jeho chuť. I výčepní pohunek a zřejmě majitel se nás přišel zeptat, zda nám chutná. Co by ne! Jen myslíme na zbývajících šest kilometrů. Tak jako tak už ale stejně nic nezachráníme, protože se nám beznadějně setmělo. Kufberek nás esemeskami tlačí k cíli, takže vyjíždíme!
Stráž nad Nežárkou, kemp při silnici, konečná zastávka
Kus cesty z Libořez do Stráže si budeme s Lukášem ještě hodně pamatovat. Na jejím začátku jsme sice čekali polní cestu, ale kameny nás přece jen nemile překvapily. Po kilometru se dle mapy měl objevit asfalt, ale místo něj jenom zmizely kameny. Aspoň, že tak! Jeli jsme sice po žluté značce, ale hledej ji pořád na každém rozcestí! Nakonec nám utekla kamsi vlevo, ale my nakonec kolem prasečáku dojeli do Stráže. Kufberek už nás nedočkavě očekával v hospodě u kempu, který je ještě kilometr za vsí směrem na Hradec. Kemp nacházíme v pohodě, ale nechce se nám věřit tomu, že hospoda je u vody. Silnice silně ztrácí výšku a hukot vody v nás optimismus nevbuzuje. Přece jen je čerstvě po povodních a my vidíme jen pár metrů před sebe.
Jeníčku, nevidíš nějaký světýlko? Vidím, támhle vzadu! Ano, fakt tam ta hospoda je! Vcházíme a Kufberek z nás má obrovskou radost. Dáme tak tři piva, jednoho malého frťana a potom, co si hodím čelíčko, je rozhodnuto, že jdeme spát: "Však tady ještě určitě zítra přijdeme!" Panáčkové se pouštějí v chatce do čištění hub a já okamžitě usínám únavou. Něvěříte? Náročný a krásný den máme za sebou.
STRÁŽ NAD NEŽÁRKOU - Pístina - Stříbřec - Žítec - Lutová - Chlum u Třeboně - Hamr - Majdalena - Barbora - Zlatá stoka - (povodeň) - TŘEBOŇ / VESELÍ NAD LUŽNICÍ - Žíšov - Dráchov - Čeraz - SOBĚSLAV - Chlebov - Přehořov - Lžín - Záhoří - Pleše - Kardašova Řečice - Mnich - Ratiboř - Roseč - Hatín - Plavsko - STRÁŽ NAD NEŽÁRKOU (93km)
Vstáváme do oblačného a relativně chladného rána. Léto už přeci jen ztrácí svou sílu. Pášeme hyenu a před desátou hodinou vyjíždíme do Stráže na snídani. Podlouhlé náměstí s hlavní silnicí uprostřed je mi velmi povědomé. Jeho hornímu rohu vévodí zámek, jenž pamatuje pobyty božské Emy, na což jsou místní velmi hrdí. Vůbec se Emě nedivím, že se ji tady zalíbilo. Ticho, klid malé obce, na železnici do Vídně i Prahy kousek. Prostě pohodička, která zde vládne i dnes. Jen těch aut tenkrát zcela určitě nejezdilo tolik. Uprostřed náměstí nalézáme místní vyžierák a v něm si každý podle svých chutí objednáváme a o chvíli později totéž i likvidujeme. Stačíme naplánovat i dnešní trasu a uvažujeme, zda se bude jmenovat Okolo Třeboně nebo Soběslav. Ale vždyť je to jedno! Uvidíme...
Chlum u Třeboně, 18.km, pravé i levé poledne, hospoda na náměstí, Géčko, "svíčková"
... a hlavně až neuvěřitelná pohoda a klid. Vážně jsme v Chlumu u Třeboně? Ten znám přece úplně jinak! Naštěstí většina rekreantů zůstala dole u rybníka, kde je plno stánků a taky (bohužel) turistická známka. Nejprve se nám v hospodě na pivo ani nechtělo, ale mladá a sympatická šenkýřka se nenechala odbýt. Stejně to dopadlo i s jídlem a ta svíčková fakt vypadá úplně jinak. Ale zase za čtyřicet? Nakonec jsme tady lópli každý dva kousky a vůbec se nám nechtělo pokračovat. Prvních sedmnáct kilometrů nám totiž zase bůhvíjak dobře nešlo. Na druhou stranu jsme se ocitli v nefalšované krajině plné lesů a rybníků. Každá obec měla aspoň jeden a třeba taková Pístina je dokonce jednou z u nás dochovaných obcí, která je rozdělena podle dvorů a netrpí vředem á la JZD na svém okraji.
Cesta k rybníku v Chlumu se málem stala osudnou Kufberkovi. Zřejmě se mu nechtěla riskovat jízda v protisměru jednosměrky a vzal to po chodníku, který zcela zákeřně končil neviditelnými schody. Ještě že měl dobře seřízené brzdy! (Nepochválíš-li se sám...) Cirkus, který kolem rybníka vládl byl naprosto šílený a tak se ihned po mém ukojení vydáváme na další kilometry. Ještě, že máme od nynějška vítr v zádech!
Třeboň, tři hodiny odpoledne, bistro u rybníka, na stole kapr a Regent. Jak jinak.
Silnice z Chlumu přes Hamr do Majdaleny je sice hlavní, ale také přetížená a kouzelně rozhoupaná. Aut neskutečné množství a tak jsme byli rádi za příjezd na Majdalenu. Trochu nás překvapila rozvodněná Lužnice. V hospodě kupuji známku a vydáváme se na nejkrásnější a také nejdobrodružnější část dnešní cesty. Na jejím začátku jsme si ještě vychutnali mechanický přejezd a už se dostáváme na silničky rovné jako když střelí. Celou dobu, teda až na jednu výjimku, sledujeme cyklistickou naučnou stezku Okolo Třeboně. Okolí silničky je silně podmáčené, ale Zlatá stoka, kterou po několika kilometrech přejíždíme, je v pohodě. A pak to přišlo.
V místech, kde se setkávají Zlatá s Podřezanskou stokou nám najednou pod kolama zmizely doposud nekonečné panely na cestě a místo nich - voda. Nijak moc se nehýbala a další panely byly vidět po sto metrech. Kufberek zkouší úspěšně obchůzku přes les, my s Lukášem se zouváme a po otestování hloubky - maximálně po kolena, přenášíme kola brodem. Pohodička. Ovšem jen do chvíle než se ocitáme na druhé straně a zjišťujeme, že jsme se ocitli na ostrově. Cesta zahýbá vlevo a opět mizí pod vodou. V dáli je už vidět i proud vody a to už skutečně neriskujeme. I vody je už nad kolena a to jsem nedošel až k tomu proudu. Kdepak! Tentokrát už raději volíme objízdnou trasu kolem vstupu do pekla, kudy údajně prchl čert před Jakubem Krčínem, který jej zaměstnal prací. No, fuj! Jen tak pro zajímavost jsem si zajel mrknout na druhý konec cesty před brodem, abych zjistil, že by to snad i šlo. Nevadí, třeba příště.
Kolem Opatovického mlýna byla už cesta úplně v pohodě a my dojeli k hrázi Opatovického rybníka a po ní pak k Schwarzenberské hrobce. Lidí spousta a o prohlídku nijak moc nestojíme. Jenže dovnitř se nemůžu dostat ani já pro známku a tak musím čekat na konec prohlídky. Hrobka je vlastně jeden velký kostel plný sarkofágů a naplněný skvělou akustikou. Však se tady prý konají občas i koncerty.
Od hrobky odcházíme pěšky k cestě (je tady zákaz vjezdu...) a po další hrázi, tentokrát rybníka Svět, míříme do Třeboně. Tento poměrně velký rybník se provalil v roce 1890 a zatopil Třeboň, k čemuž dojít nemuselo, kdyby ledaři právě u brány hráz nesnížili. Jak bizardně dnes tato slova zní. Jenže to ani my netušili, co se bude dít hned po víkendu. Teď v sobotu chybí do plna Světu snad čtyři možná pět metrů.
Popisovat Třeboň snad ani nelze. Nádherné město uzavřené do hradeb, několik náměstí (z toho to hlavní je klasicky podlouhlé a kónické, jak se na Vítkovce slušelo), zámek, pivovar... Jednoduše nádhera, která člověka donutí na chvíli zpomalit nebo ještě lépe zastavit. Teprve až za Táborskou branou si uvědomujeme, jak málo stačí k tomu, aby bylo město pod vodou. Však máme v bistru, jenž je tak dva metry pod úrovní hladiny potoka (do přelití by mu moc nechybělo), smíšené pocity. Až teprve při odjezdu k nádraží Třeboň - Lázně si všímáme zatopeného dolního parkoviště a pak kolem cesty zahrádek a několika domků: "Tak tady to muselo být pořádně drsné," říkáme si a u fungl nového a moc pěkného nádražíčka něvěřícně koukáme na vodu rozlitou do polí. Tady už má voda pořádnou sílu!
A jsme konečně u merita věci. Vždyť právě podle tohohle městečka nad Lužnicí se celá akce jmenuje. Původně jsme tady měli v plánu pobývat. Jenže jedna věc je plán a druhá věc je kemp naplněný k prasknutí. Jenže pak přišla velká voda (stále hovoříme o té první - menší) a celý kemp včetně "našich" chatek se nemilosrdně ocitl pod vodou. Ale pojďme ještě na chvíli zpět.
Jízda vlakem z Třeboně do Veselí nad Lužnicí už naznačovala, že se přece jen nějaké povodně konají. Čím níže jsme byli, tím se stávala řeka dravější. Ve Veselí u motorestu Na soutoku už jsem nevěřícně koukal, jak řeka doslova olizuje silniční most. To je tak pět metrů nad normál! Je nám jasné, že původní plánovaná cesta kolem řeky je nereálná a tak od náměstí míříme do kopce k obci s poetickým názvem Žíšov. Za ní odbočujeme k přečerpávačce Transgazu a za ní už tušíme konec asfaltu a i taky pomalu lesní cesta mizí pod vodou. Obcházíme po mechu a ten je jako houba. Jenom čekáme, kdo bude první v bažině. Po chvíli se přeci jen ocitáme na vytoužené zpevněné cestě a ta nás dovádí do Dráchova. Z něj, aspoň si to myslíme, bude cesta v pohodě. Ale my se i nadále chceme vyhnout hlavní silnici a tak nás cesta / necesta nakonec dovádí do chatové osady, ve které se chceme napojit na modrou značku. Sice nás zaráží na jednom místě vyvěrající hutný pramen uprostřed polní cesty, ale zůstáváme v klidu. Ne však na dlouho, neboť v okamžiku, kdy modrá značka schází k Lužnici, vidíme, že pokud nemáme vor (a to nemáme) musíme znovu nahoru mezi chatky. Jen se smějeme pohledu na značky skoro na každém stromě. Cesta se asi docela klikatí, jen značky jsou tak třicet centimetrů nad vodou...
Hurá, Soběslav! Širokou oklikou se konečně dostáváme do města. Dravá Lužnice jen tak tak, že neolizuje svými vlnami nejbližší domy a i od našeho milého motorestu je jen půl metru. Marně hledáme kulminační čáru a říkáme si, že je divné, že ještě voda neklesá. Nemáme ani ponětí, že teprve dnes byl vyhlášen třetí povodňový stupeň! V klidu tedy vstupujeme do motorestu, který září novými okny. Nás však zajímá spíše Budvar, který sice nepřekvapuje, ale ani nezklamává, a kapr, který není. Vybrali jsme si něco jiného a uvažujeme, co dále. Spojení vlakem nám na večer nevychází kdovíjaké a tak volíme variantu odjezdu na kolech. Po třech pivech se loučíme se Soběslaví a míříme dále na Kardašovu Řečici.
Hatín, 85.km, 9-11pm, hospoda s Géčkem a Pilsnerem jako křen!
"Hele, popojedeme ještě kousek, ať jsme co nejdále, protože..." Tak to byla nejčastější věta, kterou nás Kufberek s vidinou brzké tmy popoháněl dál a dál k cíli dnešní cesty. Tvrdil sice něco o jisté pěkné hospodě v Hatíně, ale tomu jsme nevěnovali velkou pozornost. V Kardašově Řečici jsme se nechali přemluvit lehce, neboť obě hospody i jejich zahrádky byly přeplněné, ale pak jsme už koukali po každém světle v oknech, zda-li nejde o hospodu. Nakonec jsme byli moc rádi, že jsme dojeli až sem do Hatína, protože cestu za Mnichem bych v žádném případě nepovažoval za cestu (a při srovnání s mapou KČT tomu tak i bylo) a jízda za úplné tmy by po ní byla velmi riskantní. Takhle už aspoň víme, že do cíle nám chybí jen nějakých sedm kilometrů. A to už známe ze včerejška.
Hospoda v Hatíně nás nadchla ve všech směrech. Její výzdoba byla laděna do příjemně cimrmanovského tónu, byla útulná a i na její zahrádce se sedělo báječně. A pivo? Jako křen!!! Znáš takový ten pocit, jak se napiješ a v krku ti pivo vytvoří takový ten lahodný pocit? Tak ten jsem očekával (a bohužel marně) v Ladě a dostalo se mi ho až tady. A v míře více než vrchovaté! "Šli" jsme i do Pilsneru, který mi v Klenbě nikdy nejel, na Šišáku zaujal a tady fascinoval. (Záhadu jsme vyřešili: pro Moravu se totiž vaří plzeňské v Radegastu! Myslí si snad, že je to úplně stejné pivo? Ani náhodou! Však jsme to hned v pondělí ověřili...) V Hatíně jsme vydrželi až do zavíračky a závěrečný úsek cesty byl opět bojofkový. Inu, v Plavsku byl zatím z nás tří jen Kufberek. Celkově jsme dnes najeli kolem devadesáti kilometrů a byli jsme z cest tak unavení, že nás už kempovní hospoda nemohla v žádném případě zaujmout.
STRÁŽ NAD NEŽÁRKOU - Šimanov - Jemčina - Holna - Cikar - KARDAŠOVA ŘEČICE (20km)
Jako první dnes vstával zcela bezkonkurenčně Lukáš. Musel. Odpoledne jel na fotbalový zápas a tak musel stihnout vlak z Jindřichova Hradce po šesté hodině ráno. Choval se tak neuvěřitelně tiše, že jsme jeho odjezd vůbec nezaznamenali. Nás dva čekalo vstávání až po osmé hodině ráno. Spáchali jsme hyenu a dokonce se nám podařilo i chatku uvést do solidního stavu. Před desátou hodinou jsme odevzdali klíče na vrátnici a vydali se naposledy do Stráže nad Nežárkou. Vyžierák dnes nefungoval a tak jsme zvolili osvědčenou Jednotu, pardon Coop. Posilněni vyrážíme na poslední cestu krajem rybníků a lehce rozvodněné Nežárky, ke které ještě naposledy sjedeme, abychom se od ní mrkli na městečko. Od mostu vypadá totiž nejkrásněji.
Nežárka se stává i na několik dalších kilometrů naší společnicí. Občas cesta, po níž jedeme a která zároveň vede po břehu dnes tak nezvykle dravé řeky, bývává občas zatopena nebo přes ní teče nečekaný potok. I tak se nám dnes jede nezvykle dobře a přes Šimanov se dostáváme k loveckému zámku Jemčina, který nese dodnes šrámy po pobytu našeho milého vojska. Nezbytná zelená plechová vrata jsou jen lehce vylepšena kresbou květinek. Nie je to absurdné? Je! Padá na nás z toho lehká tíseň a tak se raději vydáváme na další cestu. Úzká cesta s povrchem chvíli asfaltovým, tu šotolinovým nebo třeba panelovým, a rovná jako když střelí (to už známe ze včerejška) nás dovádí na hráz rybníku Holná...
Holná, rekreační středisko Bílinských dolů, kolem poledne
Tudy už také Kufberek jel, ale nevšimnul si malé šipky s velmi lákavým textem: Občerstvení. Necháváme se zlákat a středisko bílinských dolů nám na břehu Holné poskytuje azyl na několik následujících hodin. Mají v místním bufetu obstojný Budvar a tak proč na chvíli nezastavit. Chvíle se nám protáhla a to i přesto, že ke koupání nebylo zrovna nejvhodnější počasí. Od vody foukal nepříjemný vítr a občas i jemně zapršelo. Z jakési televize jsem zaslehl poměrně katastrofickou předpověď počasí, ale nevěnoval jsem ji příliš pozornosti. Takhle si v klidu sedíme a do ničeho se nám nechce. Jen občas se zajdeme mrknout na molo, z jehož houpání nemáme dvakrát dobré pocity, ale zase je z něj pěkný pohled na ostrůvek Naxos, jenž je právem rezervací. Až někdy kolem jedné hodiny odpoledne dopíjíme své poslední pivo a odjíždíme na poslední kus cesty.
Posledních sedm kilometrů si sakra užíváme, stále kolem nás jsou rybníky nebo hluboké lesy a víme, že i ty ustoupí prvním domům v Kardašově Řečici, kde se náš letošní výlet za kapříky definitivně uzavře, my si dáme pár posledních piv v hospodě na náměstí (konkrétně vynikajícího Gambáče), pohoupáme se na velkém dřevěném koni tamtéž, rozpohybujeme vodu v místní kašně a pak se už přemístíme na nádraží, nastoupíme do vlaku Rožmberk a ještě dlouho budeme koukat na tu neuvěřitelně magickou krajinu kolem z okna našeho kupé. Sakra, bylo to vynikající!
-md- 16. až 27.08.2002