Tak, jak píšu na začátku, vše v sobotu začalo. Ještě dopoledne dojeli do Říčan po vlastních osách z Vinoře Zipp s Fünfem a auto k přiblížení použili pan Roman s Jíťou. Sraz byl do druhé odpolední, což v termínu stihnul ještě Medvěd a kousek po termínu Charlie. Ve 14:45 pak všichni společně vyrážíme na cestu (po nezbytném seřízení některých kol) a to směrem do lesů na vesnici Tehov. První dva kilometry byly ostře stoupací a již na devítistém metru oslovuji Lukase, zda se přece jen nevrátí domů, když už je tak daleko. Dostává se mi jednodoché odpovědi: "Vole!" To dává smysl...
Pokračujeme tedy dále. V druhé půlce lesa se cesta narovnala a my už spolu mohli konečně začít i mluvit. Dosud jsme jen těžce oddechovali. Po prvních třech kilometrech se vynořujeme z lesa a najíždíme na cestu směrem k Tehově. Ještě k němu stoupáme a z něj cesta padá (s odbočkou doleva) až do Strančic. To ovšem neplatí pro všechny, neboť se peloton ve sjezdu roztrhal a protože mezi námi jsou i málo vidící, pokračuje pan Roman plynule rovně směrem na Světice. Kilometr za vesnicí tempo zmírní při úvaze že by měl přece ostatní již vidět a já mám šanci jej dojet. Vracíme se dva kiláky zpátky a já si uvědomuji, že dneska na funkci sběrače odpadlíků už skutečně nemám.Ostatní nás čekali na křižovatce nad Strančicemi a kousek pod ní. Cesta i nadále padá a nebýt malého stoupání do Menčic, dojeli jsme do první hospody za Menčicemi u rybníka bez šlapání. Museli jsme uznat, že první zahrádku Lukas nevybral špatně! Přece jen jsme nějaký kus cesty sem museli ujet; nedaleký lom a zcela blízký rybník byly příjemnými kulisami. Na čepu byl Gambrinus a k jídlu poměrně široký výběr jídel včetně hotovek. Ty byly sice jen dvě a v omezeném množství, ale my nakonec jeden druh (oba dva guláše) zachovali pro následující návštěvníky a Fünf vykoupil jen kuřecí játra s bezchybnými kopečky rýže. Všechny jednu gulášovku zlikvidoval Medvěd a ostatní nepohrdli tláčou a utopencem. U dvou Géček se nám sedělo a vykládalo dobře a nebýt Lukase, který organizátorské otěže držel pevně ve svých rukou, kdoví, zda-li bychom Tour de zahrádky předčasně neukončili.
Po zaplacení nás čekal druhý, nejdelší kus cesty zpět do Říčan. Třetina cesty přes Strančice stoupala, aby jsme se doslova zhoupli přes Světice a po několika dalších stech kilometrech dojeli k místnímu přírodnímu koupališti Marvánek, v jehož vodách se skutečně několik odvážlivců koupalo (jeden povedený páreček dokonce nedobrovolně ve všem, co na sobě měli...), a v jehož areálu se nacházela i stejnojmenná hospoda. Na čepu zde byl opět Gambrinus, který jen pan Roman vyměnil za ferneta (jinak by nám prý nevydržel...) a někteří z nás pivko doplnili ne zcela vyvedeným naloženým hermelínem. Naložený sice byl, ale přece jen poněkud krátce. Posezení na trávě vyhovovalo všem (Fünf dokonce sednul pomýleně na sluníčko se Zippem, aby jej následně Charlie seřval) a vykládání opět nebralo konce. Ovšem Lukas opět rázně zakročil a siestu v pravý čas uťal.Charlie se na další cestu poctivě upravil (nasadil šátek, rukavice atd.), aby záhy zjistil, že ujedeme jen několik stovek metrů kolem říčanského sportovnho areálu a zakotvíme v hospodě U Staletých Lip. Po těch už, pravda, nebylo na trianglové křižovatce ani památky, ale za to jsme mohli sledovat ze zahrádky okolní provoz a nedalekou zrúcaninu bývalého říčanského hradu. I zde byl na čepu Gambrinus (och, jak báječný to kraj!) a mnozí z nás nezůstali jen u jednoho. Nicméně už se blížil příjezd Dany do Říčan (i Jana už svůj kolový příjezd potvrdila) a my se vydali směrem k nádraží. Tuším také, že právě U Staletých lip se počal rodit plán na Filmový Festival.
Cesta kolem hradu a přes říčanské centrum proběhla stále bez pádů i incidentů. Další otevřená zahrádka nás vítala pod nádražím. Zde jsme poprvé vyměnili značku piva. Přešli jsme celkem nenásilně na Kozla, který byl k okoštování ve všech variantách a tak si každý mohl vybrat dle své chuti. Někteří z nás se nechali zlákat specialitami na roštu a hlavně jsme byli v očekávání příjezdu Dany Českou dráhou, kterou jen o kousek předběhla Jana. Její výkon vzbuzoval při pohledu na její kolo náš obdiv. Po příchodu Dany jsme ještě nějaké to pivko dali a tady si taky ujasňujeme, který z nominovaných filmů večer poběží v letním kině. Každý mohl navrhnout libovolné množství titulů. Před osmou nás již Lukas vyhání na další cestu. To ještě netušíme, co nás čeká! Abych nezapomněl, přidává se k nám i Kačenka.
Nejprve to byl mohutný výjezd k nádraží, krátký a intenzivní sjezd k podchodu, jeho průjezd, 28 schodů pěšky a další prudké stoupání, před kterým Medvěd málem pochcal, nevšimnouc si, bezdomovce. Zareagovali naštěstí oba včas. Projeli jsme sídlištěm, přejeli stále živou výpadovku na Kutnou Horu a zahradním městem jsme zamířili k druhému místnímu čachtáku - Jureček, kde byly přítomny Krušovice (Že by nácvik na Trutnov?), ale především jacýsi zelené aktivisté, kteří přivezli svůj karaoke stan, který nás naštěstí včas varoval počínáním nepříčetných (jak jinak je nazvat) lidiček. Katapult by zaplakal a my se vracíme zpět k výpadovce na Kutnou Horu, kde na nás čekají Lukas s panem Romanem, kteří již třímají v ruce vítězné filmy. Celou cestu Zipp statečně veze Danu na svém kole, za což sklízí náš obdiv. Především díky neustálému zastavování šlo o pořádný výkon.Na jejím horním konci je Motorest Na Rychtě. Víme, že do této hospody chodí Oskaři na oběd a mají tady na čepu opět Gambrinus. Taky víme, že obsluha byla poněkud řidčí. Řekněme, že lehce vázla komunikace mezi námi a ní. Na objednané jídlo nakonec přece jen došlo, nicméně nikdo si nijak nepochvaloval. U vedlejšího stolu pro obveselení a příjemný pohled seděla společensky unavená blondýna. Celkově nám však hospoda do oka nepadla a tak rádi platíme a pouštíme se na poslední cestu. To už máme v hlavě každý kolem deseti piv a průměr nám klesá na dva a půl kilometru na jedno pivo, aby nám v zápětí ještě poklesl.
Název poslední zahrádky na horním sídlišti Oliva již netuším vůbec. Hospoda byla příjemně uzavřena do dvora a na čepu byl Budvar. Jako bombónek zde měly stejky a pro některé z nás i stolní fotbal. Jak nakonec dopadl souboj MNM versus Prackovice netuším. I tak zábava pořádně jela a teprve kolem půlnoci hospodu, víceméně neradi, opouštíme a vydáváme se na závěrečnou, velmi krátkou cestu k Lukasovu domovu. Ke slovu již přichází cyklistické osvětlení. Na cestu ještě kupujeme poněkud větší množství lahviček s Budvarem. Neradi bychom totiž při projekci sušili...
A jsme u jádra pudla. Ihned po návratu na lukasovu zahradu se pouštíme do přípravy letního kina. To bude umístěnu v přístěnku a bude jej tvořit obrovská televize, video, věž a k pravému nefalšovanému Dolby Stereo také bedny. Jejich řev nakonec Lukas přece jen s ohledem na sousedy zreguloval a my se pouštíme do sledování dvou výše jmenovaných filmů. Mnozí z nás již během Sbal si prachy a vypadni (panRomanův nominát) odpadají únavou a k druhému - podle mne vítěznému filmu - Pulp Fiction se dobojováváme jen dva, abychom nakonec s Fünfem i my jeho projekci v okamžiku, kdy je Travolta zmasakrován na WC, přerušili a odešli spát do věčných lovišť.
A úplně na závěr si nechávám Hradenín, což je výspa pidlivizace uprostřed naší země s jednou báječnou raritou, kterou je vodní tvrz, její donjon - obytná věž - je zdaleka nepřehlédnutelná. Je jediná tak zachovalá u nás a přežila do dnešních časů snad jen díky své odlehlosti. Rozhodně Hradenín nevynechejte, neboť je jen šest kilometrů severovýchodně od Kouřimi a nejbližší nádraží je v Bošicích. Fakt jsem si hodně na cestě labožil!