Malebná úzká ulička kdesi v kopci nad neméně nádherným historickým centrem Splitu; frizér a pedikúra se stále (i v sobotu večer) pracujicí echt kukinou uvnitř, které to taky nedá a stejně jako já po ní (Pivrnec sedí na špatném místě a má tak smůlu;-))) kouká na toho mladého sympatického člověka, který je úplně ale úplně v pohodě; nestíhající "naše" kukina - obsluhující (a zároveň sázející se u baru s postarší dámou o to, kolik si těch VELKÝCH piv (Karlovačka) ti dva divní mladí pánové na zahrádce - přilepené ke zdi domu, protože místa je tady skutečně jen velmi málo - ještě dají?); krásný místní koloryt kolem nás, skútry jezdící neustále nahoru a dolů, z nichž skutečně jen některé se stačily se svými pasažéry (tu pán, tu slečna, semtam i nějaký pár) během těch dvou hodin, co my tady v úzké uličce seděli, vrátit nahoru nebo dolů, krásné slečny mířící nahoru domů z pláže nebo naopak z domu dolů na konci polední siesty za nákupy, či zábavou... To vše za vlahého od moře vanoucího vzduchu, který prinášel tolik čekané ochlazení nezvykle teplého dne na konci jara... A těch piv? Osm, dvanáct? A není to tak trochu jedno? Všem přítomným, třeba i poskokům, víc než chutnalo!
Začátek: Na Vídeň, Vávro, na Vídeň!
Tak to byl asi nejsilnější zážitek z absolutně neplánovaného pobytu ve Splitu. Původně jsme totiž s Pivrncem zamířili úplně někam jinam a to do Opatije u Rijeky, kde jsme před dvěma roky byli s Kufberkem. Jenže už cestou Polonkou z Ostravy do Břeclavi kouknul Pivrnec do jízdního řádu a s údivem zjistil, že se lze dostat do Splitu vlakem i jinak než Jadran expresem, který vypravuje cestovka ČD a na který se nám nevztahují FIPky. Mírně bouřící Ostravsko tedy opouštíme s úplně jiným plánem a pocitem totálního nového a zároveň nečekaného zážitku. V Břeclavi jsme měli sice původně v plánu zajít na pořádný oběd, ale se změnou plánu máme tak akorát čas na výměnu peněz ve směnárně v hale nádraží (na režijku je tady středový kurs bez poplatku!) a nákup nějakého toho pivka na cestu. Zbylo trochu času i na jednoho čepa a už spěcháme na zpožděný EC Smetana, kterým opouštíme svrchované území moravské a míříme na Vídeň. Za hranicemi dáváme další kelíšek skvělé malinovice a zároveň se paříme v naprosto nevyvětratelném vagónu DB. Klimatizace? Ale kdepak! Nenechte se vysmát! Ve Vídni máme na přestup jen pár minut a jako správní odrodilci České dráhy zvyklí na drsnost, běžíme zcela zbytečně ke Croatia Expresu. Tady však jsme ve Vídni a zdejší výpravčíčci evidentně vědí, kolik času na přestup je třeba. Není přece problém chvilku počkat! O deset minut později pak výpravčí, který než by se honil, raději přijede na kole, vypravuje náš vlak směrem na Balkán.
Vídeň - Záhřeb
První setkání s Balkánským duchem přichází už v jídelním voze Croatia Expresu. Jednoznačně ze všech vagónů je nejklimatizovanější jídelňák, který přeplněný k prasknutí, většina lidí jen tak postává se svým Tuborgem kolem baru, hlasitě vykládá a kouří. A to hned po odjezdu z Vídně! Jednoznačně kladný pocit nemá šanci nabourat ani vzduch, který je hustý, že by se dal krájet a možná ještě dál... Ano, tak nějak si představujeme odjezd na Balkán.
Nacházíme kupé, sedáme a hned dva ze tři spolucestujících vytahují své noutbůky a cosi datlují do klávesnic. My vytahujeme malinovici a v závěsu nakoupené zásoby Pilsnerů. Žíža je žíža a cesta před námi dlouhá! Trocha lidí opouští Croatia expres ve Vídeňském Novém Městě a za Hradcem jsme již pohodlně usezeni v kupé ve třech, které je na hranicích již jen naše. To už jsme ve Spielfeldu a z naší soupravy stahují nádherného siemensáckého Tauruse, což je mašina, která má tyristory nalazeny do hudební stupnice a je tedy zdaleka nezaměnitelná.
Dostáváme jakousi zachmuřenou mašinu se značkou Slovenske železnice (SŽ) a vydáváme se znatelně nižší rychlostí na jednokoljenou trať k Mariboru. Tady ještě kulturní šok není tak veliký, protože Slovinsko skutečně více patří k Alpským zemím než na Balkán. Kousek za Pragerskem se začíná trať pěkně kroutit. Projíždíme Celje a kolem řeky Savinji klesáme dolů k Sávě. Po cestě míjíme Laško s nepřehlédnutelným pivovarem a krásnými lázněmi. Náš vlak pak znatelně zpomalí u Zidani Mostu, kde měníme směr a dále po proudu Sávy míříme na Záhřeb.
V Dobové měníme opět značku, odstupuje Slovenska Železnična mašina a nastupuje ještě předpotopnější mašina HŽ. Zatím je to ještě elektrika, bude hůř! Balkán nás připravuje pěkně pomalinku. Dáváme další "přechodovou" malinovici a vlak se vydává po dvoukolejce, na které rychlost opět mírně klesá, jen kousek za hranice do Záhřebu na hlavní kolodvor, jak tady kouzelně říkají nádraží. A to už jsme zcela na Balkáně! Hukot na nástupišti, cestující se s příbuznými loučí, jako by se neměli už nikdy vidět (konečně ví, jakou cestu budeme absolvovat), a ve tři čtvrtě na jedenáct opouštíme Glavni kolodvor. Co nás čeká?
Záhřeb - Split Bálkánským expresem
Super! Sedíme! Jsme v kupé čtyři a vyjíždíme. Zatím ještě s elektrickou mašinou a na jednokolejné trati supíme místy padesát, zcela vyjímečně snad i sto. (Nebo sto dvacet?) Za Karlovacem však dochází postupně dech a nakonec i dráty nad tratí. Je čas zajít na záchod a tady nás čeká milé překvapení. Voní čistotou, voda teče a je použitelné! Jak bychom tušili, že ráno tomu bude jinak, činíme svým potřebám zadost a po vystoupení obou spolucestujících rozděláváme i tak pohodlná křesla na letiště. To je pospáníčko! I průvodčí má pro naše konání pochopení...
Začíná svítat a my se probouzíme kdesi v totální pustině. Občas stromy, ale spíše jen keře, totální neúrodná kamenitá půda, jen vyjímečně ohrazená políčka s pečlivě vysbíranými kameny. Téměř polovina stavení nese těžké stopy po válce a jen delší čas a déšť smyl ze zdí šmouhy po ohni a mnohde je vybělil. Přírodní scenérie je to však úžasná. Náš vlak se šine čtyřicítkou, místy možná i šedesátkou. Každá druhá stanice je totálně zdevastovaná a u každého mostu či tunelu stojí vybombardovaný bunkr. Síla! Největší překvapení přichází při vjezdu do Kninu. Trať od Bosny vypadá, jakoby měla být brzy elektrifikována, ale přesný opak je pravdou. V kolodvoru samotném pak visí dráty silou vůle a občas nějaký škrábne po střeše vagónu. Psycho, leč tušíme, že šťáva v nich už dlouho nebyla. Odbavovací budova kninského kolodvoru ne nepodobná socialistické budově v Havířově nese těžké šrámy a jen neumělé zabednění. Sem tam nejen okna, ale i kusu zdi. Překvapením je pro občas fungující zabezpečovací zařízení a svítící návěstidla. Při odjezdu však pokorně vlak míjí most vyhozený do povětří úctyhodným dvojitým esíčkem. Neuvěřitelné!
Ve vzduchu začínáme cítit blížící se moře. Dízl stále dělá co může a jsme opět v pustině. Občas vesnice, z toho jedna totálně zničená včetně nádraží. Jen chlapi s praporky na začátku a na konci dvoukolejné staničky a uprostřed výpravčí v provizorní boudě. V závěrečných serpentinách a prudkém klesání k moři sleduje stejný směr železnice a silnice. Nezřídka se u trati válí vraky aut, přičemž cesta je třeba nahoře třicet metrů nad prudkým srázem. Až kousek u moře je vidět, že se dostáváme na kousek civilizovanějšího území. Záchod je takřka nepoužitelný ani k očistě chrupu a tak se už těšíme na závěrečný tunel před splitským kolodvorem.
Hurá, Split!!!
Kolodvor má ve Splitu perfektní polohu! Na okraji historického centra, ihned naproti přístaviště trajektů, které míří k ostrovům i do jiných měst na riviéře. Když jsme se vydali na úplný konec kolejí, došli jsme na pláž s koupalištěm, vybudovaného za přispění EU. V místě jsou sprchy a hromada restaurací a barů. Vše zdarma (samozřejmě nikoli v restauracích) a plně k dispozici. Po menší obchůzce po nábřeží a malé malinovici na uvítanou odcházíme k pláži, kde se přece jen zdržíme nějakou chvíli. S obědem máme zatím smůlu a tak dáváme výborné presso a Laško pivo. Ano, o tom už tady byla řeč. Následuje to, za čím tady jezdí většina Čechů a jsou ochotni to dělat třeba i dva týdny: smažení se na slunci a koupání. To první nám půjde bez problémů, protože sluníčko máme dobře natrénováno z práce a spálení tak nehrozí. Samozřejmě okamžitě usínáme únavou a spánek přerušujeme jen koupáním.
Po poledni, kdy nám bylo přislíbeno otevření kuchyně, odcházíme konečně na snídani. Tady musím Pivrnce prásknout, protože co se týče jídla, považuje se za gurmána a rozhodně se jídlu nebrání. Sedáme do pizzerie a jdeme do toho. Jsme u moře, takže přednost dostávají samozřejmě mořské potvory. Pizza je fantastická a Laško vše krásně završuje. Odcházíme spokojeni na pláž a nemůžeme minout stánek se sladkoledem. Tak výbornou zmrzlinu totiž fakt nejde sehnat jinde. Mňam!!! Odcházíme se zpět smažit a koupat a jediné, co nás trochu točí, je neskutečné množství skla na betonových plážích. Občas také vidíme, jak někdo dloube kus skla z nohy a ani Pivrnec se stejné "operaci" nevyhnul. Lidí odpoledne evidentně přibylo a na písečné pláži pobývat je už skutečným masem. Maso je i pálící slunce a nebýt vanoucího větru od moře, nevím, nevím. V jeden okamžik se zahledím směrem k jihovýchodu, kde jasně rozeznávám pohoří nad Makarskou. Tam jsem ve dvanácti už jednou byl. Koukám a přemýšlím, vše se vybavuje a mě se těch skoro dvacet let nechce ani náhodou akceptovat.
Pobyt na pláži nás přestal bavit kolem čtvrté hodiny a odcházíme z pláže kolem památníku nad přístavem do centra města. A právě to mi totálně vyráží dech! Fantastické úzké uličky, domy přilepené na sebe kolikrát ani metr daleko, mezitím procházející lidé a úplně vyleštěná dlažba. Turismus tady ještě naštěstí není tak silný a tak je bloudění uličkami docela příjemné. Místní mají siestu, jsou buď na pláži nebo doma. a tak je skutečně příjemně. Za hodinu jsme toho obešli dost a dále nás lákalo něco totálně všedního. Opouštíme "turistické" město a míříme do uliček nad městem. Otevřenou hospůdku jsme hledali pěkně dlouho, ale odměnou za trochu toho sušáku nám byl právě zážitek, který je popsán na začátku této stránky. Škoda jen, že tu nádhernou pohodu nedokážu slovy popsat lépe, ale byl to ten nejkrásnější okamžik, kterým se Split zapsal nejen do mého, ale dovolím si napsat, že i do Pivrncova srdce. Bylo to skvělé!
Nějakou tu hodinu před odjezdem jsme se spustili zpět do centra za nějakým suvenýrem a také jídlem. Na lasagne jsme nakonec zašli přímo do historického středu, v němž jsme sedli do paláce přebudovaného na restauraci a já nevěřil, jak i v těchto středověkých zdech může být vedro. Jídlo však bylo skvělé a mrzí nás jen, že točeno pivo Regent nebylo skladem. Později ještě sháníme nějaký ten suvenýr a míříme k nádraží. Nějak nám ten jeden den ve Splitu utekl jako voda a jsme rozhodnuti se tady opět napřesrok podívat...
Balkán expres part two
Půl hodiny před odjezdem se plní kolodvor i samotný vlak až velmi nepříjemně. Tušíme, že zpět to bude hlava na hlavě. Naštěstí půlka lidí se přišla opět hlučně a srdceryvně rozloučit s našimi spolucestujícími a odcházejí od vlaku po našem odjezdu. I tak se dvakrát stěhujeme (na rezervační tabulky se tady na Balkáně nijak nehraje) a nakonec sedíme v kupé s dalšími třemi lidmi. Vlak do kopců supí a my koukáme naposledy na Split zalitý noční tmou. Smiřujeme se pomalu s nekonečnou nocí, ale naštěstí Pivrnec nejde spát stejně brzy jako já a v Perkoviči jej nenechá klidným vagón, pro který spěchá naše mašina, aby jej nakonec připojila k našemu vlaku. "První tři kupé jsou volná," budí mne Pivrnec a rozjíždíme akci kulový blesk, na jejímž konci je, světe div se, naše prázdné kupé. Jupííí! Usínáme unaveni jako nemluvňata a s několikerými přestávkami se nakonec budíme někde za Karlovacem, kde cesta neubíhá rozhodně tak rychle, jak by stav trati dovoloval. Do glovneho kolodvora však nakonec přijíždíme jen s malým zpožděním. Na nějaké pochůzky Záhřebem to však už není a tak akorát utrácíme své poslední kundy za absolutně nepoživatelné sendviče a jdeme sednout do dalšího vlaku.
Je až neuvěřitelné, že cesta tam i zpátky je naprosto shodná. Stejné vlaky, jen zpátečka je přece jen trochu pomalejší. To nám ale vůbec nevadí, protože únava je stále vysoká a my tak prospíme valnou část nejen Chorvatska, ale i Slovinska a nakonec i Rakouska, kde jsme se těšili na Semmerink. Pivovar v Lašku jsme si však ujít nenechali a na jeho počest otevřeli plechovku právě s jeho výrobkem v okamžiku, kdy jsme jej míjeli. V Mariboru nám vyrazilo dech slovinské pendolíno, které jsme tady viděli poprvé a taky patřičně zírali. Na zdejších věčně kroutících se tratích mají zcela určitě svůj význam.
Do Vídně přijíždíme načas. I kdyby jsme měli zpoždění, jsme poučeni a nespěcháme. Neklimatizovaná Smetana je smrt. Naštěstí pro nás však jedeme jen do Břeclavi, kde máme dvě možnosti: Jít na svíčkovou a gambáč nebo valit rovnou Polonkou dále k domovu. Vystupujeme ze Smetany a míříme do naší oblíbené nádražky. Svíčkovou mají stále za 31,50, dokonce i stará známá obsluhující je přítomna. Jen se tentokrát neodbarvila na blondýnu, ale naopak zbrunetila. Inu, změna je život! Dojídáme svíčkovou, dopíjíme Gambáče a zjišťujeme, že stále máme šanci stíhat Polonku. Jedeme?
Jasně že jo! Napadá mne ještě jedna poslední rozumná věc: "Zastavíme se ještě v Otrokovicích a zajdeme na jedno do Mašinky, ne?" Netřeba říkat dvakrát a za půl hodiny jsme na místě. Vystupuji hodně slavnostně, protože od konce února jsem v Otrokách nebyl a to už je, sakra, víc než čtvrt roku! Ještěže se nám Pivní slavnosti ve Zlíně blíží a my se podíváme i na stadion. Dnes už "jen" stíháme ještě nějaké to jídlo, pár pivek a můžeme Luhačovičákem vyrazit s Pivkem na poslední kus cesty domů po našem drahém rozestavěném koridoru. Utaháni na konci cesty dlouhé 2140 kilometrů se ve Sviňákově loučíme a pro dnešek se rozpouštíme k domovům.
Náš jízdní řád:
| vlak | tam | km | stanice | km | zpět | vlak |
|---|---|---|---|---|---|---|
| IC 131 Polonia | 12:22 | 0 | Ostrava - Svinov | 1067 | 19:45 | R1431 |
| - | - | Otrokovice | 960 | 18:17 | ||
| - | 16:27 | EC 131 Polonia | ||||
| 14:19 | 179 | Břeclav | 888 | 15:50 | ||
| EC 279 Smetana | 14:33 | 15:25 | EC 278 Smetana | |||
| 15:39 | 270 | Wien Südbahnhof | 797 | 14:25 | ||
| IC 159 Croatia | 15:57 | 14:02 | IC 158 Croatia | |||
| 22:31 | 660 | Zagreb Glavni kolodvor | 407 | 7:30 | ||
| R 823 | 22:45 | 6:30 | R 820 | |||
| 7:41 | 1067 | Kolodvor Split | 0 | 21:40 |
Díky, kámo, byl to výborný nápad! md:-))) 09.06.2003
SPLIT:
... obývá kolem 150 tisíc obyvatel a je hospodářským a kulturním centrem Dalmácie, jejím nejdůležitějším přístavem a dopravním uzlem. Pro svou výhodnou polohu, přírodní krásy okolí, historické a kulturní památky náleží Split k turisticky nejvyhledávanějším místům Chorvatska. Nejpozoruhodnější budovou ve Splitu je Diokleciánův palác z počátku čtvrtého století. V jeho centru je Diokleciánovo mauzoleum, přeměněné v sedmém století na katolickou katedrálu, jehož zvonice je ze 13. století. Další budovy jsou v benátsko-gotickém stylu. Jupiterův chrám a jiné památky v parku severně od paláce, stejně jako socha biskupa Graura Ninského od Ivana Meštrociče. K dalším pamětihodnostem patří starobylá radnice z 15. století, věž Hrvoje kula a další. Ve Splitu lze nalézt muzea a galerie s bohatými sbírkami, stejně jako množství hotelů, několik koupališť s vybavením, bohatý kulturní život (koncerty a letní festivaly). Split nabízí bohaté možnosti k procházkám a výletům do okolí, mezi které patří i vykopávky římského města Salony.
Záhřeb:
... je se svým půlmilionem obyvatel hlavním městem Chorvatska a jeho největším průmyslovým městem. Zároveň je jeho obchodním a dopravním centrem. Vznikl již v sedmém století jako slovanská osada a v pozdějším období (13. století) byl obehnán hradbami a věžemi. Dnešní vzhled dostal Záhřeb v 19. století, avšak i od té doby se město stále rozrůstá. Horní město v severovýchodní části metropole tvoří starou městskou část. Staré paláce, kostely, kláštery a věže (např. krásné gotické katedrály sv. Štěpána) vytváří malebný ráz starého Záhřebu. Novější městské části mají široké bulváry s výškovými budovami, moderními náměstími a množstvím parků. Zároveň na svém území skrývá množství vědeckých institucí, galerií s bohatými sbírkami, knihovny, pomníky jakož i významné divadlo, operu a balet.