Vraní kolaudace
sobota 9. září 2006
Druhý zářijový víkend se mimořádně povedl. Nejenže bylo oproti předpovědi naprosto famózní počasí, ale také začala (moje pátá) hokejová sezóna. Extraliga se uzavřela, což nemůže nikdo považovat za kladnou věc, ale já se hlavně těšil do Zlína, kde první zápas sehráli Medvědi s rytíři z Vítku. Co bych vykládal, je něco mimořádného vejít po půl roce do hokejového chrámu v očekávání, co bude nového. Nic. I ta šíleně tlustá a neschopná výčepní v "našem" bufetu byla bohužel na svém místě. Jinak ovšem na samotný zápas nadávat nemohu. Nejenže jsme byli Vítkovicím vyrovnaným partnerem, ale měli jsme více ze hry a zaslouženě vyhráli 3:1. Když k tomu připočítám ještě nadšení kolegy Jiříka, který si navíc (jaká náhoda!) chytil jednoho ze tří Mirou Okálem vhozených plyšáků, šlo o velmi povedené odpoledne, které nám dokonale zahnalo chmury, jenž jsme si pořídili kvůli chování našeho třetího pracovního kolegy, jehož jméno se nesmí vyslovovat. Měl jet původně s námi, ale nakonec nám vůbec nechyběl. Oproti původnímu plánu jsem nezůstal přes noc ve Zlíně, ale vyrazil jsem zpátky do Ostravy, takže k popisované akci Vraní kolaudace jsem nakonec vyjížděl (dokonale vyspán) pěkně z domu...
Tak nějak jako s Charliem jsem si připadal, když intersity Chutník s ohlášeným dvacetiminutovým zpožděním přistával na raveji číslo dva vítkovického nádraží s více než půlhodinovým zpožděním. Stav stanice samotné by pak da l na samostatný článek a já si dokážu představit pocity člověka, který právě tady vystoupí z vlaku: humus. Natož tak ještě kdyby byl nucen pobývat delší dobu v jeho útrobách - není kde. Cesta pak v jídelňáku utíkala sama a já jen koukal, jak rychle postupují práce za Zábřehem, kde už se jezdí po nové zavrtané trati. S půlhodinou jsme pak přijeli i do Práglu a já tak aspoň nemusel dlouho čekat na další přípoj do Vraného. Souprava poskládaná z kyblíků kličkovala nejprve Prahou, později údolím Vltavy, které je v těchto místech přímo famózní. Ještě jsem tady nikdy nejel a i Vrané jsem ještě nikdy nenavštívil. S vytištěnou mapou jsem se však nebál, že netrefím.
Velice milým překvapením byl parní vlak na nádraží ve Vraném. Už samotné antré při příjezdu tunelem nemělo chybu a nádražíčko samotné s přilehlou hospodou taky působili na mé pocity velmi pozitivně. Tady už chyběla jen tutálka a mažoretky a přivítání by bylo naprosto bezchybné. Nedalo mi to a saozřejmě jsem se pomalu prostřílel zpátky na přejezd. Cesta se od něj klikatila, navíc do kopce a jak jsem správně odhadl, Oblouková ulice zcela logicky přešla do ulice Rovné a a jejím konci už na mne koukal skutečně nejžlutější barák v širém okolí. Čau vole!
Na zahradě fungoval pan domácí (Zipp) s Charliem, srovnávali terén na (zatím zcela budoucí) zahradě, takže o programu na další hodiny bylo jasně rozhodnuto. Manuální práce prý šlechtí a navíc jsou její výsledky patrné už průběžně. Takže stačilo ještě zabetonovat vrchy jímky i kanálu, aby jsme před pátou mohli očekávat příjezd většiny hostů. Vendelajn s Évikem přijeli kousek po mě, takže se ještě stačili zapojit do přípravných procesů. A najednou se začala sjíždět další a další auta, s nimi lidé a po setmění nás bylo něco kolem dvaceti. Částečně jsme pařili na zahradě, z větší části pak uvnitř a po setmění, kdy teplota rapidně klesala, jsme se uvnitř sešli prakticky všichni. Jako poslední přifrčel přímo ze svatby Krejzič a nebýt vendelajnova chrápání, zřejmě by o veselé historky z natáčení Charlie přišel. Bylo skvěle, ale někdy kolem jedné hodiny se můj čas naplnil. Někdy po páté rano pak Krejzič propustil i Zippa a snad šel spát i on.
Ráno začíná Janiným vběhnutím do našeho žlutého pokoje s vyděšeným výrazem a slovy: "Kdo to tam se mnou spí???" Kdoby, Krejzič;-))) Přicázíme postupně tak nějak k sobě a scházíme se k snídani. Během dopoledne naprostá většina odjíždí a na oběd jsme dole jenom ve třech: Dana, Charlie a já. Pan domácí stále spinká. Charlie někdy do formulek stále řeší, zda jet domů dnes nebo až zítra, nakonec vyhrává první varianta, ale rozhodně nijak nespěcháme. Až ve čtyři se loučíme, to už přichází k sobě i Zippa cestou přes Červený Most a jeo Ikeu míříme do Kokolína, kde se loučím i s Charliem. Jedinou chybou celé téhle akce bylo to, že jsme s předpovědí vyměkli a nevzali s sebou kolo. I tak to byla famózní akce, díky!
md;-))) 11.09.2006
Druhý zářijový víkend se mimořádně povedl. Nejenže bylo oproti předpovědi naprosto famózní počasí, ale také začala (moje pátá) hokejová sezóna. Extraliga se uzavřela, což nemůže nikdo považovat za kladnou věc, ale já se hlavně těšil do Zlína, kde první zápas sehráli Medvědi s rytíři z Vítku. Co bych vykládal, je něco mimořádného vejít po půl roce do hokejového chrámu v očekávání, co bude nového. Nic. I ta šíleně tlustá a neschopná výčepní v "našem" bufetu byla bohužel na svém místě. Jinak ovšem na samotný zápas nadávat nemohu. Nejenže jsme byli Vítkovicím vyrovnaným partnerem, ale měli jsme více ze hry a zaslouženě vyhráli 3:1. Když k tomu připočítám ještě nadšení kolegy Jiříka, který si navíc (jaká náhoda!) chytil jednoho ze tří Mirou Okálem vhozených plyšáků, šlo o velmi povedené odpoledne, které nám dokonale zahnalo chmury, jenž jsme si pořídili kvůli chování našeho třetího pracovního kolegy, jehož jméno se nesmí vyslovovat. Měl jet původně s námi, ale nakonec nám vůbec nechyběl. Oproti původnímu plánu jsem nezůstal přes noc ve Zlíně, ale vyrazil jsem zpátky do Ostravy, takže k popisované akci Vraní kolaudace jsem nakonec vyjížděl (dokonale vyspán) pěkně z domu...
