Kam jedeme?
Bansko
Lyžařské středisko Bansko se nachází (v Bulharsku) v Razložské dolině ve výšce 900 m n. m. přímo na severním úpatí Pirinu. Pro české lyžaře to je jedno z nejpopulárnějších a nejznámějších míst. Bansko je rychle se rozvíjející turistické středisko, kde se mísí tradiční bulharská architektura se stylem turistického střediska. Je ideální pro ty, kteří hledají vzdálené místo pro několik úžasných výletů do národního parku Pirin.
Pirin patří k nejkrásnějším pohoří Bulharska. Staří Slované věřili, že zde sídlí bůh Perun a tak vzniklo i pojmenování celého pohoří Pirin. Jeho nejvyšší vrchol Vichren (2914 metrů) je třetí nejvyšší na Balkánském poloostrově. Za jasného počasí je z něj vidět až na bájný Olymp v Řecku. Pirin je přírodní rezervace - národní park, důsledně chráněný před nežádoucími civilizačními zásahy. Panenská příroda a alpský charakter dávají záruku, že svou dovolenou prožijete v ideálních přírodních podmínkách.
Docela mi dalo práci Bansko najít na mapách, poáč jsem na českém internetu slušnou mapu hledal marně. Tak alespoň krátký popis cesty ze Sofie do Banska: Při cestě vlastní dopravou ze Sofie je nejvhodnější pak jet na jih (směr Kulata) údolím řeky Struma přes Dupnici a Blagoevgrad až do Simitli a zde odbočit na východ po silnici číslo 19 směr Razlog. Tato silnice stoupá z údolí až do sedla, oddělujícího Rilu a Pirin a potom klesá do Razlogu, kde na křižovatce odbočíte jižním směrem (směr Goce Delčev) do již pouze 6 km vzdáleného Banska.
Zdroj: www.bansko.cz
Odlet: pondělí 5.2.2007
Ruzyně 10:00, FB0302 Sofia,
Přílet: neděle 11.2.2007
Ruzyně 18:10, FB0301 Sofia.
Účastníci zájezdu:
Martin Beneš, Charlie, Fünf, Medvěd.
Tak především let. Byl to můj první let a musím říct, že skutečně neznám chlapa, který by nechtěl mít tak silné auto, jako je letadlo při startu.To zrychlení je přímo fantastické! Až se z tohoto prvního šoku člověk vzpamatuje a začne vnímat ten další ("...to nemůžeme stihnout se odlepit z ranveje! Vzlétne to vůbec?"), je nad Prahou, kontroluje Zippův žlutý barák ve Vraném a o něco později mu přijde Vranovská přehrada zcela malicherná. Jenomže než se rozkouká, vidí maďarské moře - Balaton a za pár chvil už Karpaty. Jen ten tajemný hrad nikde. K tomu je třeba připočíst nádhernou viditelnost, kdy už zkoušíme nad Bulharskem odhadnout, které to pohoří se zasněženými vrcholy je ten Pirin. A to už začne letadlo rolovat na poloopuštěný a šíleně předimenzovaný terminál v Sofii, který je zároveň jedním z posledních doteků spojené Evropy. Pak už přijde jenom nefalšovaný Balkán... I cesta zpět letadlem byl zážitek umocněný zapadajícím sluncem, mraky a turbulencemi, které sice byly, ale nic moc. Ale vykládejte to cestujícímu, který seděl přede mnou a celý let měl tvář v dlaních a zřejmě vyzýval všechny svaté. Jediným "nicmoc" zážitkem tak zůstává chování leteckých batožinářů, kteří po lyžích zcela klidně šlapou. Charlie varoval předem a byli jsme připraveni.
Sofie je skutečnou perlou Balkánu. Když opustíme letiště, koukáme, jak tahle divnopole plná paneláků přináší všehochuť: hele, támhle někdo měl na rekonstrukci bytu a vyměnil i okna! O dvě patra měli i na klimatizaci a o kousek vedle zase toužili po vlastní pergole. No nekupte ji do sedmého patra. Snad jediný panelák jsme našli, který byl zrekonstruován jednotně. Ale co vchod v dlouhém bloku, to obrovská spára mezi nimi - průhledné paneláky máme asi jenom na Chanově. A to je vlastně náš malý Balkán...
Bizardnosti však nekončili ani na výpadovce. Vedle pumpy světové značky, která se tváří světově, se prodává v úhledných balících složené dříví. Správce "bydlí" v provizorní, zde však trvalé, něco jako autodřevěnici. Jediné, čím mi vyrazili dech, byl pořádek v autobazarech. Všechno pečlivě roztříděno podle značek, kusů i barev. Paráda. Jinak všude balkánský bordel a noviny místo záclon. Něco vám to připomíná?
Dálnice evropského stylu se tady nevedou. Maximálně devadesát a místa, kde není čtyřpruh oddělen svodidly, se s klidem předjíždí i ve druhém pruhu protisměru. Domácí mohou být v klidu, poáč "štafly," kde notoricky stojí policajti, znají a těm jde stejně jen o cizí (podle SPZ) auta.
Jsme v Bansku. Na jeho kraji čekáme na transportéry, které nás vyvezou až pod sjezdovky a už tady si nás přišel náš "pan domácí" zkontrolovat. Cesta nahoru je sranda i pohoda zároveň. Jsme více na jih, takže se tady i déle stmívá. První zkušenost s chatou není špatná, ten správný šok přichází až večer. Kuchař, který zde snad ještě vloni dělal kotelníka, neodloží své žváro ani při servírování jídla. Synátor majitele si po pár dnech nezadá s kamennou tváří (už víme, jak vypadá) a na úsluhu zapomeňme. To se tady oproti loňsku už nenosí. Když pak díky Volejovkám dostáváme srovnání s vedlejší chatou, začíná nám být už hodně smutno.
Sjezdovky. Tak to jo! Tady na nás opět dýchla Evropa. Kvalitní zázemí, byť (bohužel) za kvalitní peníz, ráno skvěle upravené sjezdovky a k tomu rozlehlost areálu hovoří pro. Každý si vybere a časem si i zvykne, že co je u nás černá sjezdovka, to tady je červená, naše modrá se tady nevede a k tomu mají Alberta Tombu. Sice místy na úkor přírody (a to jsme, prosím pěkně, v národním parku), ale jinak jsem větší sešup v životě neviděl. Dal jsem ji jenom jednou...
Výhodou Šiligarniky bylo, že jsme byli ráno hned u lana. Než se tedy zespod navezli mravenci, byly dvě hodiny lyžovačky naprosto perfektní. Stěžovat jsme si tak mohli akorát na cenu piva, jinak bylo skvěle. Poledne bylo ale limitující pro velký počet lidí. Když si představím, že se letos na zimu možná resort ztřínásobí, bude to tady hodně velku opruz. Odpoledne pak všechny sjezdovky zboulejí a jízda se stane nepříjemnou. Je ale fakt, že snad s výjimkou jednoho dne jsme měli štěstí na super počasí.
Život na sjezdovkách je báječný. Člověk si vybere svou trasu (a že je v Bansku z čeho vybírat!), dá si ji podle chuti jednou, dvakrát či třikrát. Užije si toho dokonalého ranního manšestru a pak rád zajde na kafe nebo třeba červené Šuměnsko. Samozřejmě většinou nebývává v takové situaci sám a zábava rozhodně nevázne. Milým překvapením v Bulharsku byla nečekaná účast Volejníčkové s Požárem, kteří po večeři chodívali za námi na Šiligarniku. Proč? Jeli na poslední chvíli a bydleli ve vedlejší chatě. Náhoda? Rozhodně! Aspoň to nikdo do poslední chvíle netušil.
Samostatnou kapitolou byl i dlouhodobý pobyt ve výšce minimálně 1700 metrů nad mořem. Zpočátku to organismus zvládal, mělo to i výhody, že jsme si vystačili s menší porcí spánku a ráno byli jako rybičky, ale po několika dnech člověk zjišťoval, že se stále více zadýchává, byť jenom chůzí po schodech. A co teprve návraty ze sjezdovky, kdy bylo třeba překonat pěšky v přezkáčích neuvěřitelných asi tři sta metrů do kopce! Byla to báječná zkušenost a rozumím tomu, jak se asi leze na Mount Everest. Blbě;-)))
Pobyt na chatě Šiligarnika můžu doporučit jen těm drsným, kteří si chtějí vyzkoušet, jakže jsme se to chovali k Němcům v počátcích kapitalismu v Krkonoších. Jak? Drsně! Z perfektní chaty, kde jsou ochotni k lecčemus, se letos stala noční můra. Majitel i jeho vypečený synátor evidentně zblbli z peněz a jejich heslem se stalo: Ojebávat. A když ne, tak ojebávat! Na porcích i cenami. Obsluha? No comment. Měl jsem rád balkánský sýr, ti dva ho cpali do všeho a než jsem si někde u nás dal tuhle pochoutku, uběhlo mnoho měsíců. Kdo chcete své prachy vyhodit komínem, ubytujte se u těchto dvou obzvláště vypečených pánů:-(
Život dole ve městě byl samozřejmě o něčem jiném. A majitel chaty to moc dobře věděl a tvrdil, že permice nám na přibližovací kabinku neplatí. Bodejť taky ne, když dole je jediné místo, kde se kontrolují data na permici. I zde platí: ojebávka, takže všichni jezdíme na roční permice jakýchsi děcek ze základky. Sezona ještě neskončila a takový zabavený skipas by byl pro skrblíky problémem. Ale pojeďme do města za nechutných patnáct leva na hlavu (ano, o tolik si řekl ten hajzl ze Šiligarniki). Samozřejmě, čím blíže k lanovce, tím drsnější resort a ceny. Charliemu ale konečně vyšel aspoň tady plán a dovedl nás do klasické hospody. Tento kulturní sál měl evidentně lepší časy za sebou, ale o to upřímnější a příjemnější byla obsluha. Tady jsme se skutečně poprvé najedli, dali nějakou tu Zagorku a nepočítaně plisek. Ano, tohle dělá z člověka drahý život v oblacích. Cestou nakupujeme ještě zásoby až praskají batohy ve švech a funíme směrem ke srazišti. To mi ale nedá a na křižovatce stopuji maníka, který nás vyváží velmi ochotně za deset leva až co mu dovolí jeho auto. Ten necelý kilometr už dojdeme. Maník se moc omlouval, ale jsme skoro známí, poáč synátor studuje v liberci. Inu, svět je malý:-)
Z Bulharska jsem si přivezl ještě jednu zkušenost. Už mne asi nikdy nenapadne někam cestovat s cestovkou. Když vynechám zcela nekompetentní a z domácími naprosto propojenou delegátku Marušku, která tak nebetyčně vytáčela chudáka Fünfa, i cestovka Blue-bell si zaslouží plnou "pochvalu." Sliby chyby, říká se. Z šesti dnů lyžovačky byly čtyři a čtvrt, komunikace na úrovni nula a člověk je zcela jejich vazalem. Problémy byly na denním pořádku a tak jediné pozitivum z toho všeho bylo, že jsme se všichni sstmelili. Škoda jen, že sepsanou stížnost už Fünf nedotáhl doma do konce. Je s podivem, že i po třičtvrtě roce zůstává ve vzpomínkách pachuť. Škoda.
