Fotky
Jak je poslední dobou už zvykem, nezveřejňuji z prostorových důvodů všechny fotky na našich stránkách. Pakliže chcete vidět úplně všechny fotky z naší Selanky, koukněte na rajče.net. Odkaz vede přímo na konkrétní stránku s fotkami;-)
Hrozná noc. Přespával jsem v práci, kde bylo snad více než třicet stupňů a bez ranní sprchy bych se snad ani neprobral. Po včerejším bodnutí vosou přímo mezi oči jsem opuchl do hodně komických rozměrů a koukám na toho člověka vzrcadle dost nevěřícně. Čtyři hodinky přerušovaného spánku mi taky nedodaly, takže na ranní vlak přicházím jako praštěný a samozřejmě na poslední chvíli. Pinďas už mne očekává a cestou střídavě oba usínáme v prvním i druhém vlaku. O půl osmé zastavujeme na nádraží v Horní Lidči. Tady jsem nikdy nebyl, takže kolem koukám co můžu. Kousek pod nádražím zastavujeme u klasické Jednoty a zkoušíme do sebe dostat nějaké první jídlo. Počasí je pořád ještě ideální, slunce je schováno za obláčky a my můžeme v klidu vyrazit do prvních kopcovitých kilometrů.
Hned další obcí za Horní Lidčí směrem do kopců je Francova Lhota. Malebné údolí Senice, říčky kolem níž stoupáme, je stále stejně sevřené, ale krajina nad námi je více zvlněná. Koukám všude kolem a nestíhám, jak perfektně tady funguje spásání luk. Žádné bujaré křoviska jako v Ostravě. Celkem rychle si tenhle kousek světa zamilovávám a Pinďasovi se nedivím, že se mu tady líbí. Vesnička je typicky valašská a uprostřed obce stojí poněkud nepovedený pokus o střediskoé nákupní centrum, kde hledáme informační středisko, kde by měly být turistická známka. Marně. Vydáváme se tedy dále na cestu a tempo znatelně opadává, protože Pinďas začíná vzpomínat. Podle všeho se tohle místo vskutku za posledních skoro dvacet let hodně změnilo.
Na horním konci odbočujeme z hlavní cesty doprava směrem na Čubův kopec, hledáme modrou značku a s ní nacházíme tzv. Hornolidečskou cyklotrasu. Jenomže mluvit o cyklotrase po počátečním slušném výstupu, kdy kolo vlečeme strání kamsi nahoru, kde jen tušíme vrchol, je velmi odvážné. Cesta nám dala zabrat, po kilometru aspoň přišla asfaltka, ale stále stejně stoupací. Na vrcholu Surového vrchu (případný název!) tedy zastavujeme, leháme si a já během pár sekund usínám. Pinďas mezitím chodí kolem, fotí si makrem místní faunu a zasněně kouká po okolí. Nicméně po nějaké půl hodině je mu už chvíle dlouhá, takže mne budí a pokračujeme dále. Cesta však naštěstí už nijak extrémně nestoupá, jen tak se příjemně převaluje po hřebeni a jen neznatelně stoupáme k Mikolínovu vrchu.
Bývalá chata Bastra, dnes příjemně a poeticky znějící název chaty Selanka, se nám stane na několik hodin místem, odkud jen tak neodjedeme. Proč? Právě tady Pinďas jezdil na tábory a přesně tady se chtěl podívat. Chata má lepší časy za sebou, ale také nové majitele, kteří se evidentně s jejím stavem nesmířili a v rámci možnosti se snaží její stav vylepšovat. Manželé, majitelé chaty, zde bydlí trvale, chata jim patří a na přístupu k návštěvníkům, byť náhodným, se proto chovají ukázkově. Nejenže dostáváme kýžený Gambáč, ale bavíme se o slastech a strastech chaty, jejího osudu, čím vším si prošla a je skutečně o čem vykládat. Po prvním pivu se Pinďas zmíní, že dále pokračujeme na koupaliště do Valašské Senice, což byla správná zmínka, neboť se dovídáme, že nemáme kam spěchat, neboť koupaliště nefunguje. A jestli chceme, můžeme si skočit do bazénu tady...
A to byla výzva! Měli jsme obrovské štěstí, protože tady přes léto jezdí tábory a my se trefili mezi dva turnusy, takže bazén je pouze náš. Tedy ne úplně, blbneme totiž ještě se šestiletým Lojzíkem, synem majitelů, ale to nám vůbec nevadí. Ba naopak. Lehátková bitva může začít: "Hele, Medvěd, tohle si zapamatuj, až se budeme smažit ve vlaku na cestě zpátky," povídá Pinďas a s dalším pivkem uleháme na opalovací lehátka. Je tady už také docela teplo, ale vzhledem k dokonalé kombinaci jsme maximálně spokojeni. Poslední bitvu jsme sice ukončili protrhlým lehátkem, ale majitelé se nám stejně odvděčili tak neskutečně lahodnou kyselicí, že nám je úplně jasné, že tady nejsme rozhodně naposledy. Po poledni se hodně neradi loučíme, ještě zkoumáme okolí chaty a po krásných pár hodinách vyrážíme na cestu.
Slastných sedm kilometrů jsme měli před sebou. Sice jsme ještě ze začátku mírně stoupali směrem k vrcholu Makyty, ale pak už místy opravená asfalta zamířila neochvějně do údolí a my s ní. Občas se někde zastavíme, Pinďas zavzpomíná a zastavujeme pak až v místní hospodě ve Valašské Senici. Ano, tady jsme se chtěli koupat, ale raději ani kopec ke koupališti nezkoušíme a raději sedíme s domorodci na zahrádce před hospodou, která je sice oficiálně zavřená, ale to nebrání majitelům, aby nám natočili gambáč. Jeden? Kdepak, nakonec byli čtyři, protože jsme se dali do řeči s místními a opět zjistili, že člověk vždy když chce, najde spoustu společných věcí. A tady jsme nedopadli jinak, navíc bylo více než příjemně. Inu, Valašsko.
Teprve teď odpoledne se mé tělo srovnalo a začalo fungovat, dokonce i jízdu na kole začalo akceptovat. Bylo taky na čase, protože do Francovy Lhoty jsme sice jeli z kopce, jenže naším dalším cílem byl Půlčín. V centru Lhoty jsme tentokrát byli s turistickou známkou úspěšnější, stačilo zajít do hospody. A hned na to nás čeká brutální stoupák asfaltovou cestou, která se do lesa schovala až po půldruhém kilometru. Teď už si uvědomujeme, jak slunce škvaří. Na Pinďase nakonec čekám u tzv. westernové hospody na Půlčíně a těsně před zavřením stačím koupit další známku. Ve "westernu" dáváme jen jedno cestovní, venku se mezitím přece jen snižuje teplota, slunce zahalují mraky a vyrážíme dolů ke skalám. Nad skalami bylo odjakživa jedno z mála veřejných tábořišť v Beskydech. Funguje zde i dnes, jen jej prapodivně zrekonstruovali, vybavili a chtějí symbolických 10 lupenů za noc. Tedy přijde-li nějaký výběrčí. Jo, na prapodivnou rekonstrukci přispěla EU a samozřejmě nechybí v poslední době tak moderní cedulka.
Raději však po červené turistické značce pokračujeme do údolí Půlčínského potoka a to už se kolem nás, hlavně nad námi objevují skály. Samozřejmě fotíme, líbí se nám tady a tak se chvíli zdržíme. Máme před sebou už jen závěrečný sjezd údolím do Lidečka, což je pro mne otázkou několika minut, pro Pinďase přece jen déle. Za to mi však přivezl cestou ztracenou pumpičku. Úplně poslední zastávkou je Lidečko a hlavně Čertovy kameny nad ním. Prazvláštní a mystická kamenná hradba se však utápí v protislunci, takže se fotky nedaří. Zastavujeme se v protějším motorestu, vybíráme chladné jídlo a po dvou pivech už hledáme tu správnou cestu na nádraží. Na Pinďase přichází ve vlaku krize a usíná, já koukám na nalebné údolí Senice, později Bečvy, kde se do některých míst silnice se železnicí vlezly jen tak tak a přesně jak Pinďas říkal, vzpomínám na bazén a pohodu nahoře. To byla, pánové, Selanka!
P.S. Zdravíme všechny, které jsme potkali!!!
md;-))) 22.07.2007