chat

Akce roku 2009

Náš diář

od středy 2. září do neděle 13. září

      Konečně! Konečně uvidím svou drahou sestru po dvou letech! Konečně pokecáme a pobudeme spolu déle než dva dny. To se nám, hádám, povedlo naposledy cca v jejích (snad?) osmnácti letech, po kterých jsme se rozprchli každý jiným směrem. Zatímco já byl odjakživa zápecník s velmi občasnými úniky za čáru, ségra to vzala velkoryse křížem krážem celou Evropou, aby nakonec "skončila" v Provincetownu. Když jsem viděl, co Amerika udělala třeba s Nohavicou, stále více jsem se na odjezd těšil. Teď to přišlo a sám jsem zvědavý, co ta stará dáma udělá s Medvědem. Co na to Thájmsy, web? ...

Vítejte v prvních originálních amerických Thájmsech!!!
      Mimořádná událost si žádá mimořádné Thájmsy. Mé vycestování do Zálouží mezi mimořádné události rozhodně patří. Teď, po třech dnech pobytu bych skoro řekl, že jde o událost zlomovou. Asi nemusím vykládat, že péče mojí osobě zde poskytovaná je fantastická. Ségra Eva, švagr Bobby, jejich drobotina a rodina vůbec mi dávají dokonalý pocit Delegace, což jsem vždycky záviděl charlieho ségře Leňuli. Opravdu si tady užívám a dělám vše jinak než doma. Provincetown je lázeňské městečko na úplné výspě Cape Codu, kde cítíte mimořádnost místa. I podnebí je zde mnohem snesitelnější v létě než třeba v nedalekém Boston. Ptown je také místo, kde se střetávají lidé všech vyznání, orientací a vůbec všeho možného. Každý místní varuje, že tohle není Amerika! Amerika dokáže prý být i hnusná a drsná. Těžko říct, New York, mekku západní pidlivizace (ke které se teď, mimochodem, hlásím ještě více než předtím a chápu třeba M. Žantovského) máme před sebou. Přiznávám, že mnohdy tady jako správný český zaprděný Pepík sedám na prdel před vším možným. Na druhou stranu se mi mění náhled na svět. Ameriku by měl navštívit každý, komu se líbí svět naší civilizace. V těchto Thájmsech se pokouším v malých chvilkách času popsat, co prožívám. Není jich moc a ségra už si včera povzdechla nad tím, že jsem přijel věru nakrátko. Koho mé zážitky nebaví, nechť si přeladí na jiný web. Já tady teď budu s Amerikou docela otravovat:-)

Zálouží tak, jak postupně přicházelo...

úterý 1. září, Krnov: Zatímco školáci začínají svůj nový školní rok a zřejmě všichni chodící policajti se vyrojili po přejezdech (pardon, nemoc z povolání...:-)) - po přechodech hlídat bezpečí malých capartů, já drtím od samého rána své kolegy nejen Googlovským pohledem na Provincetown, ale také svou drsně předdovolenkovou náladou. Už zítra! Propustka z procesu od mého dočasného vedoucího přichází k večeru a jak se tak vracím z Krnova domů záměrně přes Opičí hory, kochám se jako pan doktor ve Vesničce, jako bych ty své oblíbené hory už neměl nikdy vidět. Spiklenceky koukám i na vzdálenější Beskydy a lituji, že jsem letos na Lysou nevydrápal na kole, jakoby žádné příště už být nemělo. Asi ten pocit taky znáte, když valíte na (relativně) druhý konec světa (co, Zippe?) a nevíte, co očekávat. Ne, obavy z Obamy ani cesty nemám, nebojím se, že bych nedorazil, nebo se nevrátil, dokonce i cestovní horečku jsem si užil už ze včerejška na dnešek, ale tenhle kraj bych nerad navěky opouštěl. Jediné, co mne v tom krásném rozjímání mrzí, že byl večer takový fofr, že ani "poslední" české čerstvě orosené nebylo...

středa 2.9., Ruzyně: ... a tak jsem si orosené částečně vynahradil až na letišti. Pravda, Plznička byla jen v plechu (na čepované za 149 jsem byl vážně dutý...), ale svůj účel splnila. Rozloučil jsem se s maminou, se kterou sice jedu také, ale každý letíme vlastním érem (Londýn versus Zurich, šak su onasis, ne?) a odcházím z tříhodinovým náskokem na G3. Nelítám často a tak jsem se proti zkušeným sympatickým sousedkám pěkně kochal, až mne za krkem bolelo. Škoda jen, že Vary byly před Průlivem tím posledním, co jsme zahlédli. Celý zbytek Evropy se pod námi zatáhl nízkou oblačností. Pidlivizace se ocitla kdesi hluboko pod námi.

Kdesi nad oceánem: Dát si vysoko nad mraky, pod kterými není vidět nic než modro, oběd, je docela nevšední zážitek. Mnohem lépe by si jej člověk zcela určitě vychutnal v bussiness oddělení, kde k plastu podávají aspoň pravý sekt. I tak přiznávám, že 747 je už docela slušný strojek na lítání, leč místa je v něm skutečně pomálu. Slečna vedle si kreslí dost vyhraněné postavičky, jak tak občas koukám a jde ji to. Kde že jsem? Vím já? Je osm večer londýnského času, takže zřejmě někde v půli cesty, dostavuje se únava z předchozího nevyspání. U nás je už tma jako v pytli...

P-town, čtvrteční dopoledne: Jdeme vyvenčit s maminou a ségrou drobotinu a poprvé zároveň mrknout na Provincetown. Už cestou si užívám všudypřítomný čerstvý vzduch stejně jako klasickou architekturu těchto míst - dřevěnými doškami obložený celý dům. Standard, který se tady nosí už hodně let a dobře vypadá. Městečko je malé, malebné a hlavní úzký bulvár skrývá života větší než malé množství. Obchodní pasáží procházíme na pláž s půjčovnou lodních strojků a hned po vysazení drobotiny koukám, že vodním živlem tady rozhodně nebudu já. Malá Ema by si to klidně dala vodou třeba i do Bostonu. Je k nezastavení a strejda Medvěd má co dělat. A co teprve ten koncert na závěr, když se ji z vody vůbec nechtělo! Jojo, užívám si drobotiny naplno:-) Z pláže míříme do přístavu s pěknou řádkou lodí. Je příliv a lodě je pěkně vidět včetně fast-ferry, kterou zítra se ségrou použijeme na výlet do Bostonu.
      Po dobrém tripu zasloužíme dobrý oběd a nejdeme zbytečně daleko - Surf Club je hned na pevnině a ségra tady měla před dvěma roky svatbu, takže ví. Co dáme? Pochopitelně mořské příšery včetně malých smažených chobotniček a ústřic. Ústřice mne doslova dostaly! Vše čerstvé tak, jak má u moře být. Žádná zbytečná obloha, však hromady zeleniny přece stačí. A místní pivo? Jak zjistím později, ještě pořád dobrý oproti tomu, co mne čeká v Bostonu:-)

Stadion Novoanglických Patriotů, 9:00 p.m.: Druhá totální ztráta měřítek přichází právě na tomto stadioně. Kde socka aréna v MNM končí svým socka patrem, je tenhle stadion sotva v půlce. Obrovské zázemí a především chodby zaručují, že příchod i odchod (v pvém případě z nezbytnou osobní kontrolou) jsou otázkou několika okamžiků. Dostatečně dimenzované parkoviště a dálnice, které se různě zúžují a rozšiřují podle potřeby, pak zvládnou také nápor bez problémů. Domácí Patrioti vyhráli 31:24 nad NY a přesto, že šlo o "pouhý" přípravný zápas, stadion byl zaplněn a vše fungovalo naplno včetně nezbytné hymny, davů mažoretek, střelců či nástupu právě se navrátivších vojáků z mise. Co mi ovšem taky neuniklo, byla hodnota americké měny. Vstup do socky za kilo (my byli v klubovém patře za dvě), parkovné 40 a pivo 10. Hodnota dolaru? Posuďte sami... Já se však přišel bavit a jako správný český pepík jsem byl ze všeho auf:-)

Americký život? Což třeba tenhle příklad: Před cestou na fotbal fasuju dres Patriotů, abych zapadl mezi ostatní, cestou se postupně plní naše velké auto nejen lidmi, ale i zásobou piva a jídla. Koukám, že u každé pumpy stojí bedna s ledem, který si můžete kdykoli nabrat do svých přenosných mražáků. Pak koukáte na široké dálnice, kde by se do prostředního "pruhu" mnohde vlezly i další dvě naše dálnice. Výhoda? Ušetříte na svodidlech a podobných nesmyslech. Max. rychlost? 70m/h a žádný spěch, předpisy se tady přece dodržují. Pak přijedete na prkoviště před stadionem, vyndáte jako všichni ostatní přenosný gril a uděláte si u auta přímý piknik s tím množstvím klobás, steaků a piva. Na parkovišti stojí spousty toi-tojek, nic není problém. Občas krouží kolem AAA servis, různá vozítka, policajti na kolech a nad hlavou krouží vrtulník s vlajkou hlásající, že chlastání za volantem je přímá cesta do průseru. Říkejte si, co chcete, mně se to líbilo. Na všechno tady otevřeně zírám a poznávám svět tak, jak mi ho cestovka nezařídí. Ano, to může být jeden z mnoha amerických snů...

Boston, 4. září: Využíváme se ségrou dobrodiní naší mamky, která pohlídá drobotinu (Bobby je dneska v práci) a sami dva vyrážíme vzhůru do velkoměsta. Do přístavu vyrážíme kousek dřív na americkou snídani a po ní už se jen zastavíme pro lístky na fast-ferry. Podruhé nevěřícně koukám, když dostáváme obálku na jméno a v ní dva lístky. Je krásný den, nebe vymetené, radost fotit. Pochopitelně neváhám ani chvilku, protože Provincetown je fotogenický ažaž. Cesta do Bostonu je otevřená, fastferry nabírá na mne nezvyklou rychlost a objíždíme nejvzdálenější cíp Cape Codu, kam se musíme zajít rozhodně podívat. Fantastické místo! Ségra náhodou potkává známého Slováka, tak i já si mohu konečně trochu poklábosit. Vzácná to příležitost:-)
      Přístavy (letecký i vodní) v Bostonu spolu těsně sousedí a chvíli po vynoření mrakodrapů a průmyslových objektů nám nad hlavami sviští jedno letadlo za druhým. Už jsem psal, že přistávání na moře má své kouzlo, teď jej poznáváme i z opačné strany. Naše loď parkuje po dvou hodinách super jízdy u World Trade Centera (jak symbolické...:-)) a my se můžeme vydat do Downtownu. Použijeme místní socku (za dva dolary) a já nestíhám z provedení místního metra. První trasa, kterou zkoušíme, je totiž podzemní trolejbus! Tunel není o nic širší než v klasickém metru, takže řídit kloubák chce asi trochu cviku. Redline už je klasika, která šviháka lázeňského rozhodně nepřekvapí:-) Popojedeme jenom kousek a vysedáme na okraji místního městského parku a v infocentru zjišťujeme, odkud a kdy odjíždí dutch-bus, což je exkluzivní obojživelné vozidlo pro turisty. Ideální seznamka s velkoměstem. Času máme dost a na místo se vydáváme po svých. Park uprostřed města není nic neobvyklého, Charles street na mne překvapivě dýchá starou dobrou anglií a neomylně nás přivádí ke stejnojmenné řece, na níž Boston leží.
      Za řekou s padacím mostem stojí Vědecké muzeum, kde je zároveň i nástupní místo na dutchbus. Ty jsou různých typů a vizáží, my fasujeme drsného Elvise Presleyho a vyrážíme křižovat centrem města. Musím říct, že díky této jízdě člověk sezná hned dvě věci. Za prvé se již dokáže vyznat v celém středu města a za druhé zjistí, že Boston je vlastně pidi město. Trvale prý zde žije jedno Brno, "zbytek" (šest krát tolik) tvoří studenti. Samozřejmě nikomu nemůže uniknout bizardnost staveb včetně zcela skrytých věží kostelů, které už vážně nemají sebemenší šanci se tyčit jako dominanta. Stejně tak člověk znalý kroutí hlavou nad architekturou, která dává vzpomenout na rodnou Leninovu třídu v Porubě. Pravda, zde je vše ještě velkolepější. Díky dutch-busu vím taky, o co tady šlo při Boston-Tea-Party (to pro Skoumala!) a co vše tady vlastně začalo. Bonus v podobě plavby na Charles river ségra moc nezvládala hlavně v okamžicích, kdy Elvis předal řízení "kachny" dobrovolníkům. Nutno říct, že kachna je vážně vymazlená atrakce:-)
      Od Vědeckého muzea jdeme už opět po svých. Nestíhám z joggingujících lidí po hlavních dopravních tepnách stejně jako z poměrně agresivních cyklistů (normálně bych tady byl ten z pomalejších!). Zkoušíme se projít ještě jednou některými místy, Skoumal obzvláště ocení návštěvu nejstaršího hřbitova, který se absolutně krčí mezi mrakodrapy v prachu nedaleké dopravní tepny a prachu z pod našich bot, který nemá šanci zmizet. Vzduch se tady ani nehne a oproti jiným hřbitovům je zde poněkud dusno:-)
      Na tržišti za Starou radnicí zcházíme se ségrou do předem vytipované hospůdky (baru) Black Horse (Bobby je původem Bostoňák, takže ví, kam nás poslat), kde máme jen chvilku v napjatém programu na kus jídla a piva. Jídlo bylo fantastické - z porce neuvěřitelně chutného hovězího bychom se u nás nadlábli tři!, o pivu tohle říct rozhodně nemůžu. Času málo, vydáváme se zpátky do přístavu. Skvělým nápadem posledních let je "zakrtkování" hlavních dopravních tepen místo nichž vznikl parádní zelený pás, který se zde ve velkém využívá. Město žije! Fór s letadlem a WTS vznikl zcela náhodou, když už spěcháme na náš fast-ferry. Je pátek večer a loď je zaplněná. Jako bonus cestou zpátky zažíváme západ slunce do moře a já si "užívám" skenovacích pohledů hošánků, co jsi jdou na víkend do Provincetownu užít: "Ségra, kde jsi? Nevzdaluj se moc!" Jak za chvíli - už opět na souši - zjišťuji, nejsem rozhodně zvyklý potkávat milenecké dvojice mužského pohlaví. Pozvánky do gay klubů rozdávají všudypřítomní tranvestité a transsexuálové. Charlie by si tady určitě parádně užil:-) My však jdeme rovnou domů, užít si spánku...

Cape Cod, sobota 5. září: Vytažený konec poloostrova Cape Cod s majákem nelze přehlédnout, kdykoli se kdokoli ocitne v Provincetownu. Působí jako magnet a asi není zvědavce, který by jej nechtěl navštívit. Kratší možností je plavba přes záliv, delší a náročnější pak okolo po pevnině. Nejprve jsme však se ségrou vylezli na místní monument - věž, prý nejvyšší žulová stavba v celých USA. Výhled na okolí je z ní fantastický a je super, že něco takového právě na Cape Cod stojí. Za pozornost stojí i muzeum těsně sousedící, kde se mimojiné dozvíte, kdeže začala anabáze objevení nových kolonií. Hádáte správně, když myslíte na Cape Cod. Jděmež na jeho výběžek, který museli již tenkrát Cookovi muži obeplout. Provincetown je skutečně příjemným místem, nedílnou jeho součástí je gay komunita, která se zde předvádí jako nikde jinde na světě a tak jsem rád, že na pláži plné chlapečků mám šanci kouknout na pěknou obsluhu v baru. Vida, Danka je z Frenštátu, tak si po pár dnech můžu zaptakopysčit v rodné zemi:-)
      Za hotelem začíná dlouhá kamenná cesta, jakási zkratka, která nás dovede k výše zmíněnému majáku. Kamenní velikání, po kterých procházíme, vytvářejí jakousi polohráz, skrz ní přirozeně protéká voda. Právě tady dává o sobě (momentálně) odliv vědět pořádně, protože máte pocit, že někdo našel obrovský špunt na dně oceánu a právě jej odstranil. V jenom užším místě dokonce jezero za hrází připomíná tekoucí řeku, která se právě vlévá do moře.
      Když obeplouváte mys Cape Codu lodí, přijde vám, že dostat se na něj, není žádný problém. Jenže sotvaže skončí kameny, začnete se brodit pískem. Lhostejno zda mokrým přímo u moře nebo suchým u vegetace. Rychlost chůze se spomalí na třetinu a jdete jen co noha nohu mine. Naštěstí se pořád kolem něco děje (tu loď, tu tuleň, tu kolonie racků či jiné havěti...) takže je stále na co dívat. Ale na Saharu mne za zážitky vážně nedostane. To bych se musel přidat na Charlieho zimní protistranu:-)
      Provincetown stával před nějakými sto lety ještě kolem majáku, který zde z něj zbyl jako jediný. Časté bouře a zaplavování stavení však lidem vadilo natolik, že začali své domy přemisťovat po vodě do "nového" Provincetownu, takže dnes tady zbyl právě jenom ten maják a přírodní rezervace chránící vzácnou faunu.
      Cestou jsme skoro nikoho nepotkali a tady pod majákem je množství lidí větší než malé. Čím to? Jezdí sem vodní taxi za 12 babek a i my jej na cestu zpátky používáme. Ušetřených hodně hodin pak využijeme velmi příjemně. V našem Surf clubu u mola sedáme na pivko a samozřejmě nějakou tu mořskou příšeru. Mňam, opět si mlaskám se ségrou stejně jako nad velmi příjemně stráveným večerem. Ten pořádný pokec jsme už vážně potřebovali. Navíc jsme u kamaráda na zítřek domluvili i plavbu na velryby. Super!

Vzhůru za velrybami! neděle 6. září: Už přes noc přišel docela slušný fukejř od oceánu, ochladilo se a poprvé cítíme, že podzim se dere ke své vládě. Pobyt na molu bez bundy je skoro nemyslitelný. "Což teprve na oceánu, to uvidíš," dodává ségra a i s malou Madlenkou se naloďujeme na Delfína No.2, který nás k velrybám má přivézt. Madli se sice nějaké cestování vůbec nezamlouvá, ale už nic nezmůže, když pomalu vyplouváme z přístavu. Cestou kolem mysu je příjemně, evidentně zvládáme stejnou rychlost jako vítr a na chvíli je příjemné teplo. Ne na dlouho, neboť za dunami (konečně vidím Provincetown i z druhé strany) začíná oceán a z něj se nesou vlny úplně jiné! Z naší lodi se rázem stává celkem malá bárka kymácející se do všech stran, což začíná některým lidem přinášet pomalu potíže. V takových vlnách se velryby hledají jenom ztěžka, ale občas se přeci jen nějaká najde, byť jen na chvíli. Brouzdáme vodami Atlantiku i nadále a když se konečně dostáváme do slušného stáda kytovců, dobrou polovinu posádky již nezajímá nic než návrat na pevninu. I já si připadal jako v rauši, ale obzvláště Japonci kymácení snášeli velmi špatně a nechali své fotící přístroje s hlavou skloněnou kdesi hluboko k zemi svému osudu...
      Návrat byl téměř pro všechny vysvobozením. Já přece jen pár ploutviček zachytil, takže mi to snad někdo i uvěří:-) Odpoledne se scházíme u švagrova otce na zahradě na barbecue, kterou pořádá i pro zaměstnance firmy, takže se nás tam schází z Předlouží poněkud více. Díky jednomu Kosovci naše mamča dokonce po mnoha letech opráší i ruštinu. Svět je malý...

Výlet do dun, bílé moře, pondělí 7. září: Po návratu z výletu mne měli doma za blázna. Všem jsem vykládal, že dneska bylo moře i oceán bílé, jakoby do nich někdo vylil megatuny mléka. Aspoň mi připadalo, že se lidi dneska chodí v těchhle lázních koupat do mlíka. Dokonce i foťák byl zcelka zmaten a hlásil nesmyslnou clonu. Čím to všechno? Bílým nebem. Bylo vymeteno, ale vysoko na námi byla oblačnost tak akorát, aby jí slunce ůprocházelo, hřálo, opalovalovalo a oblbovalo fokus foťáků. Zároveň odraz od nezvykle klidné hladiny (i oceán měl takové ty líné, byť dlouhé vlny) způsobil ono mlíko všude kolem. Myslel jsem si, že nebude mít smysl fotit, ale pro jistotu jsem přece jen trochu střílel. Výsledek posuďte koneckonců sami.
      Co mi však má drahá sestra tajila až do dneška, je nedaleký cyklistický ráj. Opět se bavím o dunách a ségra mi jen z auta ukázala, kde vše začíná, kde končí a kam raději nechodit. Na cestu jsem se vydal sám a začal u nám staré známé kamenité cesty na mys Cape Codu. Již brzy po výjezdu jsem pochopil dvě věci. Jednak, že Amíci se rádi trápí na svých levných a těžkých kolech a také jsem si vzpomněl na Lockaye, kterak v Roháčích vykládal, jak s sebou všude vozí on i Amíci vodu. Ta je skutečně nezbytná, neboť místa k občerstvení existují v podstatě jenom dvě (infocentrum Národního parku a stánek na pláži, jenže obojí funguje tak do čtyř a pak si pomož, jak umíš. Ségra už mne vycvičila a koneckonců vím, že vše souvisí se životním stylem Amíků, takže k újmě jsem nepřišel. Jen vysněné pivko na pláži nepřišlo. Až později doma.
      Ale zpět na cyklostezky. Je tady vlastně jenom jedna okružní, s několika odbočkami, vše však luxusní, nové, dokonce i se semafory před tunely, kde upozorňují na snížený profil. Příroda v dunách je super. Trošku jako Mácháč, akorát naopak. Tam, kde je na Mácháči voda, tady jsou duny a všude kolem (opět naopak) moře nebo oceán. Občas v dunách "mořské" oko, opět naopak - se sladkou vodou. Vše dobře značeno, v dunách se cyklotrasa famózně kroutí, na ranní rozcvičku zcela ideální, během dne samodeci je provoz větší. Náročnost ideální, dokonce i Pivko by to tady zvládl:-) A krajina? Občas výhled na duny, občas i s oceánem, prostě paráda. Už i příjezdové komunikace vylepšili, takže trefit sem není žádný problém. Užil jsem si a vynechal jedinou atrakci - gay pláž, kde prý Sodoma i s Gomorou pukají závistí. Pravda, více odstavených kol jsem vlastně nikde jinde neviděl...

NY 11. září:       Liptákov a Nový York, města má nejmilejší, chce se mi říct společně s Járou Cimrmanem teď, když si sedím v 17. patře našeho hotelu za řekou Hudson v New Jersey a koukám na druhou stranu na věčně tepující město měst. I teď o půlnoci, kdy se u nás nehne ani kolo a tady stále jezdí auta tam a zpátky. Právě začíná 11. září, osm let po té a v místě Bodu Nula dva sloupy světel naznačují původní místa Dvojčat. Je zvláštní, ocitnout se právě tady v den, který se bude stále připomínat jako útok na naši pidlivizaci. Asi by se tady měl zajet podívat každý, kdo uznává naše hodnoty, aby viděl, jak velká apokalypsa to byla. Projeví se na New Yorku dnešní vzpomínání?
      Zcela určitě. I když večer si někde na pomezí Čínské čtvrti a Soho na nic podobného nevzpomenu. Teď ráno však cestujeme na naši ambasádu a první jazyk, který uslyším cestou metrem je polština. Tady? Přirozeně! Není asi jiného místa na světě tak národnostně mnohočetné. A svobodné, tepující, nikoli však bezohledně jako u nás, lidé vnímají své okolí i cestou do práce, stejně jako naši malou cestovatelku Madlenku, která stále nedokáže vstřebat to množství lidí všude kolem nás.
      Vystupujeme z metra za 72. ulici (Manhattan je v tomhle mimořádně geniální!) a leje jako z konve. Potřebujeme přejít přes Central park a o moc příjemný zážitek vinou pršení rozhodně nejde. Ambasádu chvíli hledáme (kdo by si přece pamatoval adresu, že?) a ségra po chvíli vychází s novým pasem. Paráda, můžeme vyrazit na lunch, což je trošku problém, protože je na NY pořád ještě brzy. Naštěstí však nemusíme nijak daleko a 1. avenue jedno klasické místo nabízí. Klasická americká snídaně, co jiného?
      Posíleni odjíždíme metrem k Rockefelerovu centru, odkud odjíždí jedna ze dvou společností provozující okružní jízdy NY. Za páďo, nekup to. A počasí? Londýnské, podle pana Komárka chčije a chčije, nicméně jsme drsní a přece jen na zásadní část cesty usedáme na otevřené druhé patro. S focení moc nebude, avšak Times square mám zdokumentováno dokonale. Byli jsme na něm pouze čtyřikrát...
      New York je město kontrastů: staré a malé se střídá s novým a vysokým, rozkopané cesty s tím málem souvislým, jde cítit tep města. Můžete ho milovat či nenávidět, ale jemu je to úplně fuk. Jede si svým životem nezávisle na všem. Ani na 11.9., které mu udělalo pořádný šrám, nikoli na duši. U bodu nula vystupujeme unaveni a promočeni. Toužím po Soše svobody a kdesi v dáli a mlze ji tuším. Škoda. Jdeme k Bodu nula. Jak působí všechna newyorská náměstí male a trapně, tahle obrovská ohrazená díra vyrazí dech každému. Mrknout dovnitř je zapovězeno, jen občas nějaká skulinka, i tak jde o šílený zážitek, možná i pocit zmaru, dnes navíc vše v pietě a nedaleký kostel, kam snášeli první zraněné působí až neuvěřitelně klidně. Kontrast? Tady nic nenormálního...
      Posilněni drsným zážitkem potřebujeme posílit i základní potřeby, pročež procházíme snad nejužší "uličkou" celého města. Pro člověka odmala do puberty vychovávaného k nenávisti ke kapitalismu, natož k pánům z Wall streetu padá další tabu. Lhali nám, že se tady šlape po dolarech! Ani jeden jsem nezašlápl natož viděl! Ach ti lháři komunisti..:-))
      Bobby se ségrou nás neomylně směřují k Brewery pubu kousek odtud. Proč? Jedno z mála míst s dobrým pivem! Styl á-la Chopper pub ve Vrútkách, stejná kuchyně a (konečně!!!!) pořádné domácí pivo vařené mnichovským i českým způsobem. Račte si vybrat, přátelé! Těch hospod je v NY pět a já vím, kam příště zajít na pivko. Jupííí!
      Počasí se na večer přece jen trochu umoudřilo a my jdeme projít Broadway až k Empiru. Nikde se pořádně nedozvíte, kde která čtvrt začíná a končí, vše ale vycítíte. A jak! Umělci měli pravdu, když tvořili v tepu Soho a i my s Bobbym tady opouštíme ségru, která jde s Madli shoppingovat, zatímco my s průhlednou záminkou hledání WC hledáme pořádný bar. A? No, jistěže! Zvěčte si Stodolní do velikosti Soho a jste tady jako doma. Malé přeplněné puby, skvělé pivo (dokonce s pěnou!), Jukebox, kde snad mají jen The Cure a pořádná pařba. Jo! Jo! Jo!
      Shopping je věc, která mne většinou nebaví, poáč je člověk až příliš dlouho na jednom místě. Ale stíhat mou drahou sestru, jak dělá shoping v NY? Nelehká věc! Stále nám mizela o dobrých dvacet ulic a až jeden velký obchoďák na Empire nás zachránil. Setkali jsme se:-) Měli jsme ještě malou chvilku, jsa unaveni, na jeden Brewery pub, naši zavedenou značku, než jsme vyrazili zpátky na hotel. Ucandáni celodenním pobytem na Manhattanu není divu, že jsme zapadli do kanafásu raz dva, ani na Plzničku už nedošlo...
      Prospat se pořádně do druhého dopoledne bylo více než třeba. Tři sta mil bylo před námi, šest hodin pořádné cesty. Ještě jsem cestou po průtahu vystřílel pár fotek a už jsme si odváželi uplakané počasí s sebou až do Provincetownu. Díky za New York!

md:-)

---

---

Boston     Provincetown & Cape Cod     velryby     duny kolmo     duny autem     N.Y.C.

---

galérka

---