FREEDLAND.cz
W E B
P R O
T Y,
K T E Ř Í
V Í
chat
|
Rozloučení s létem - tramvaje do Zátiší, 30. srpna 2009
Itinerář
Ostrava - Poruba - Vřesina - Dolní Lhota - Zátiší (Vozovna a zpět starou bednou) - Kyjovice - Pustá Polom - Hlubočep - Hradec nad Moravicí - Žimrovice - Vendelín - Mikolajice - Dolní Životice - Litultovice - Hlavnice - Velké Heraltice - Brumovice - Úvalno - Krnov Cvilín, 80km
Na jedné z cest z Ostravy do Krnova, kterém jsem absolvoval na kole jsem se vydal v poslední prázdninovou neděli záměrně dříve, hned po ránu, abych skoukl provoz na tramvajové trati z Poruby do Zátiší. Zatímco sobota se vinou počasí moc nevyvedla, neděle slibovala přesný opak. Neměl jsem v plánu nějak dlouze se zdržovat, ale na konečné v Zátiší mne zahlédl kolega Renek, takto fanda historických vozidel, pro kterého jsou podobné akce největším svátkem. Netrvalo mu dlouho a přesvědčil mne, abych s nimi dal jednu jízdu na vozovnu a zpátky.
Nevím jak vy, ještě kdesi hluboko ve vzpomínkách jsem měl zapsánu matnou vzpomínku na provoz "starých beden," jak se starým tramvajím říkalo a my jimi právě tady jezdili na mnohé výlety. Však tady staré bedny pravidelně jezdily až do roku 1986. Dneska pravěk, řeklo by se. Několikrát jsem je v provozu za těch dvacet let samozřejmě viděl, ale až teprve teď na jedné palubě staré bedny na mne dopadla ta správná nostalgie. Renek se jal řízení a po hvizdu píšťalky se vydal na cestu. Řeknu vám, byl zážitek pozorovat jej, jak si cestu užíval a starou bednu s fortelem řídil. Hluboce se skláním všem takovým fandům, kteří věnují nekonečný čas těmto starým dámám. Obdivné pohledy okolí jsou jen nemalou odměnou. Mají radost, když se jejich stroje zaplní lidmi. Ti pak vzpomínají (my pamětníci) nebo nestíhají, jako všichni, kteří tohle zažívají jen jednou za čas...
Na konečné v Zátiší byl připraven doprovodný program Radia Čas, což sice nemůžu, ale obdivuju lidi, kteří se tady pitvoří pro potěšení těch nejmenších. Raději se vydávám dále na cestu. Je poledne a kilometrů zatím mnoho neubylo. Vlastně jen první dvacítka. Navíc pravé Opičí hory mám teprve před sebou, takže šlápnout do pedálů je více než vhodné. Kyjovice a Hlubočep o sobě dávají vědět svými drsnými kopci, takže není divu, že už chci zastavit. Hospoda žádná, zato rozhledna v Jakubčovicích už po mně pomrkává. Jaký asi bude výhled?
Jsem překvapen, na kolika místech je vidět Beskydy na jedné straně a Jeseníky na straně druhé. Připisuji si tedy další z takových míst a užuž se těším na občerstvení. SKopec do Hradce nad Moravicí je mým směrem více než příjemný, i když na druhou stranu je už docela zima. Zámek i město míjím, občerstvení si nechávám na své oblíbené místo u jezu na Moravici. Už jsem o něm psal, je tady bufik, posezení a pár odvážlivců se tady dokonce ještě i koupe. Já si dám klobásku, dva gambáče a už roztřepán zimou raději vyjíždím dále na Žimrovice. Následné kopce zahřejí dostatečně.
A ještě aby ne! Cyklotrasa uhýbá doprava, cesta se po pár stech metrech mění na šotolinu, což pro mou silničku rozhodně není ideální terén. Ale minout následnou vísku, by byl velký hřích: Celkem asi pět stavení, kaplička a úzké silničky s naprosto zde nečekaným luxusním asfaltem. Ano, to je Vendelín! Kdysi jsem tady už byl a pamatuji se, že cesta dolů do údolí nebyla, takže jsem se musel vrátit zpátky na Opavu. Dneska však mířím jinam - samozřejmě až po pořízení příslušných fotografií. Co bych pro Vendelína neudělal...:-)
V dalších kilometrech už se pohybuji tam, kde jsou lvi. Aneb netuším, kde přesně jsem. Samozřejmě jsem líný vytáhnout mapu a logicky bloudím. Dobře mi tak! Únava přibývá, kilometrů taky a tělo si říká v Hlavnici o další - vlastně už poslední - zastávku. Margotka s pivem nejde dohromady? Ale běžte někam! Když už jedete do kopce pomaleji než kdybyste šli pěšky a vůbec vám to nepřijde, je nejvyšší čas doplnit i něco jiného než vitamín P. Hospůdka v šíleném parku za Hajnickým zámečkem (dělají se tady evidentně klasické vesnické zábavy a zahrada je vlastě jen eufemismem...) je dobrá volba. Energie na poslední část cesty snad mám. Jen cítím, že tak dobře vypěstovaná forma z jara je v háji.
Poslední část cesty už není rozhodně zážitková. Doplněná energie mizí již někde u Heraltic a jediným dopingem se stává svěží vítr v zádech. Ještě že tak! Tak ještě Brumovice, Úvalno (rozhlednu si dám jindy, jo?) a definitivně poslední trápení do kopce a nezbytné bloudění. To už mi přijde nicotné proti křečím v nohách a nucenému pohybu "jen co noha nohu mine." Nekonečný les konečně končí a přede mnou se jako poslední potěšení z dáli směje vysílač na Pradědu. Naproti pro změnu kostel na Cvilíně a kdesi pode mnou Koliba. Jenže! Netrefuji správnou cestu a sjíždím až ke Střeleckému domu. Jojo, když se daří, tak se daří. Drsný kopec ke Kolibě, který jsem si chtěl ušetřit, je nakonec tak jako tak můj...
--- fotky ----
|